Fan fiction - Sňatek železem a krví #3

  fanfiction   

Zamířili na západ, pryč od trolů. Když ji Daraen nesl, byla mnohem lehčí, než jak si ji pamatoval. Zranění a vyčerpání z ní během těch pár dní stačilo vytáhnout spoustu sil a tělesné hmoty. Bylo to jako nést malou holčičku. Zafixované nohy se mu nesly stěží, ale bylo to lepší, než ji nechat napospas. Baleanna se ho držela okolo krku a po chvilce, během které se střídavě dívala Daraenovi do tváře, na okolní stromy, okolo nichž se vinula stezička, po níž šli, a na nebe, které prosvítalo mezi mezerami v korunách, své krásné, smutné, blankytně modré oči zavřela a nechala je odpočinout. Proto ji trochu překvapilo, když si ji Daraen lehce nadhodil, aby dopřál svým pažím milisekundu odpočinku.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho. Silně si oddechl a přikývl.

„Jsem. Jak jsi na tom ty?“ zastavil se na moment Daraen a zkontroloval ji.

„Není mi moc dobře…ale zvládnu to,“ vypotila slabý úsměv. „Půjdeme ještě dlouho?“

„Ne, nepůjdeme,“ zavrtěl hlavou Daraen. Věděl, kde jsou. Uhnul ze stezky a za malý moment stanul před kamenitým svahem. Povzdechl si. Tohle měla být ta nejtěžší část a věděl, že Baleanně moc času nezbývá. Viděl její bledost, její studený pot na čele a záchvěvy, které už tolikrát viděl u vojáků, kteří mu umírali pod rukama a on s tím nemohl nic dělat. Ale teď pro jednou tu možnost měl. Musel ji dostat do bezpečí a znovu dát dohromady, aby se pro ni mohl vrátit. Baleanin stisk okolo Daraenova krku postupně slábl a ve chvíli, kdy stáli před tím svahem, povolil úplně a její paže se svezly po jeho hrudi jako dva mokré provazy. Přivinul ji těsněji k sobě.

„Vydrž. Už jsme skoro tam,“ zašeptal a udělal první krok do kopce.

 

Klopýtal a smekal se, zátěž v náručí, na zádech a v srdci jej táhla dolů, ale šance, že se mu podaří zachránit jedinou ženu, které kdy řekl, že ji miluje, jej nutila jít dál, jít výš, jít blíže k její spáse. Mnohokrát škobrtnul, ale nikdy neupadl, mnohokrát zavrávoral, ale nikdy Baleannu neupustil. Šel, šlapal, drápal se vzhůru, v bláhové naději, že ji zachrání, že vše dobře dopadne. A tahle naděje, tahle síla jej vytáhla až na kopec, rychleji a pevněji, než by tam vyšel bez zátěže. I v denním světle už dokázal zahlédnout slabou záři, která značila cíl jeho bolestivé cesty. Zahryzl se do rtu a vrhl se mezi větvičky houštiny. Věděl, že tam je cesta, která bude snazší, a také se jí vydal. Spěchal, skoro až utíkal, jen aby to stihl včas. A pak společně vstoupili na místo z legend.

 

Bal’Dara, němý a zářný, stál na tom samém místě, jako té jejich krásné noci. Daraen se k němu vrhnul s Baleannou v náručí. Posadil ji k úpatí kmene, záda jí opřel o strom, shodil batoh ze zad a žádal všechny bohy, které znal, jak ty elfské, tak i ty trolí, aby to přežila. Musela to přežít. Na nic jiného teď nemyslel. Baleanna s námahou otevřela oči a stěží se usmála.

„Jsme tady,“ zašeptala a upřela svůj pohled na Daraena, který se divoce hrabal v batohu, dokud z něj nevytáhl lektvar od Goldenleafa. Vytáhl z lahvičky zátku a přiklekl si k Baleanně.

„Otevři ústa,“ požádal ji a zaklonil jí hlavu. Učinila tak, ale když ji posilující tinkturu nalil do hrdla, zakuckala se. Neměla dost sil ani na to, aby se pořádně napila. Předklonil ji, aby se mohla vykašlat.

„Daraene,“ špitla. „Já nechci umřít.“ V tu chvíli už se Daraen neudržel a poprvé za mnoho let se dal do opravdového pláče. I ona by se určitě rozplakala, kdyby na to její zesláblé tělo mělo.

„Já tě nenechám umřít,“ lhal sám sobě Daraen. Baleanna se zatvářila, jako kdyby už viděla, jak pro ni jde smrt, a pomalu zakroutila hlavou. Nevzlykla, ale v očích se jí zaleskly slzy a strach.

„Ne…cítím to…Chytni mě…“ Daraen jí sevřel pěst v dlaních a naklonil se nad ni, aby ji vtiskl krátký, letmý polibek na rty. Příliš krátký na to, že byl jejich poslední. Stáhla svoji ruku, ale stále ve své dlani něco cítil. Něco teplého a tvrdého. Sklonil hlavu a pohlédl na svou ruku. Ležel v ní prsten. Do prostého stříbrného kroužku bez zbytečných ozdob byl vsazen safír veliký jako nehet na malíku. Znovu se zadíval na Baleannu a do očí se mu vedrala další dávka slz.

„To nemůžu,“ špitl. „Není můj. Patří tobě.“

„Teď už ne,“ vydechla. „Nech si ho. Daraene… slib mi něco.“

„Cokoliv,“ vyhrkl a myslel to vážně. Tak moc chtěl, aby byla zase v pořádku, aby to celé přežila, že byl opravdu ochoten udělat cokoliv.

„Chci… abys za mnou nespěchal… chci, aby sis… vzal ten prsten, vrátil se domů… a žil dál. A až najdeš tu, která mě zastoupí… dej jí ten prsten.“

„Baleanno… to nezvládnu...“

„Zvládneš. Na to tě znám moc dobře. Nakonec to zvládneš. Miluju tě, Daraene… a chci, abys byl šťastný.“

„Taky tě miluju, Baleanno. Hrozně mě mrzí, že to muselo skončit takhle.“

„To už nezměníme… a teď běž. Budou tě potřebovat. Mě tu nech.“

 

Daraen se sklíčeně zvedl, vybalil z batohu deku a přikryl svoji milovanou až po krk. Víc už udělat nemohl, ale ta myšlenka ho ukonejšit nedokázala. Nechal batoh vedle ní a s bolestným výrazem, zlomeným srdcem a nejistým krokem se otočil, aby dál mohl sloužit těm živým.

 

Baleanna seděla pod přenádherným stromem a dívala se, jak láska jejího života smutně odchází. Když vycházeli z tábora, cítila mnoho věcí. Strach, nejistotu, lítost, bolest i hněv a ani teď, na konci své cesty, neměla přesně jasno. Počkala, než Daraen zmizel mezi stromy, a pak znovu zavřela své oči, zaposlouchaná do tichého zpěvu kouzelného stromu. Krutou náhodou se jí na víčkách promítly verše, které četla jako mladé děvče, dávno předtím, než potkala svého vyvoleného.

 

Prosím, nikam nechoď

Zůstaň tu se mnou

Vždyť ty jsi můj choť

A já tvou ženou.

 

Ublíženě si povzdechla, pokusila se nesoustředit na tupou bolest, která se jí rozléhala břichem, pokusila se zaplašit všechny vzpomínky krom těch na Daraena a poklidně čekala, až to všechno skončí.

 

Na vše, co se odehrálo potom, měl Daraen jen velmi mlhavé vzpomínky. Paměť se mu toho bolestivého dne milosrdně zastřela, snad aby ho ušetřila krutého zármutku a výčitek, které si ze Sungrazu odnášel. Anebo to možná byla forma trestu, protože už tak jasná vzpomínka na poslední rozloučení kapitána a stopařky nabývala v porovnání se zamlženými obrysy ostatních událostí až obludné ostrosti. Aby nikdy nezapomněl. Jakkoli se bude snažit, jakkoli o to bude usilovat, nikdy nezapomene.

 

V Tranquillienu byly díky Theledornově varování přípravy na útok trolů v plném proudu. Madam Zlatonosná, paní z Tranquillienu, hned vyslala přes své mágy zprávu na jih se žádostí o posily. Těch pár kouzelníků, kteří byli k dispozic, čile narychlo vztyčovalo magické obrany a pasti. Probíhalo také rozsáhlé ozbrojování. Hrstka vojáků vyčleněná na obranu města se rozcvičovala a školila několik dobrovolníků a dobrovolnic, kteří se přihlásili do milice. Příchod Daraenových oddílů byl vítán, počet obránců města se tak rázem téměř zdvojnásobil. Na dlouhé řeči nebyl čas, takže Daraen nechal Theledorna, aby detailně vysvětlil tranquillienským hrozbu a sám velel přímo z místa, kde očekával prvotní úder. Tranquillien neměl hradby, ale měl vysoké a bytelné doby, čehož chtěl Daraen beze zbytku využít. Na střechy rozmístil lučištníky a čaroděje, zároveň však poslal několik dalších stopařů, aby hlídali po celém okraji města a za žádnou cenu své pozice neopouštěli. To pro případ, že by útočníci opět změnili trasu kvůli taktické výhodě. Chvíli před samotným útokem přišla první dobrá zpráva za celý den. Od jihu k Tranquillienu spěchaly jednotky lorda Hawkspeara ze zámečku v Quel’Lithienu, dost na to, aby troly společně odrazili. Stačilo tedy jen udržet město do příchodu lorda. To neměla být ta snadná část.

 

Z bitvy samotné měl Daraen zdaleka nejméně vzpomínek. Vybavoval si, že křičel rozkazy, proplouval bojištěm jako anděl války a bral životy, ale nedokázal si vzpomenout kolik. Věděl, že mnoho elfů v první linii, kde by i on, padlo v zoufalém boji, ale jeho paměť nedokázala zrekonstruovat přesnou scénu jejich smrti ani okamžik, kdy k ní došlo. Přišlo mu, jako kdyby byl v tu chvíli opilý a snící, jako by se jeho mysl, nalomená ztrátou milované ženy, nedokázala soustředit na ukládání celistvých vzpomínek a tak si schovávala jen nepatrné útržky a střípky. Kdyby ho kdokoliv požádal, aby nakreslil postupy šiků jak trolů, tak elfů, nebyl by mu schopen říct nic.

 

Trvalo půldruhé nekonečné hodiny, než se ozvalo to šťastné zvolání, které znělo jako rajská hudba elfům a jako pekelný řev trolům.

„Hawkspear je tu! Lord Hawkspear dorazil!“

Jako smrtící déšť dopadla na agresory první salva šípů z bezmála pěti set luků lorda-hraničáře Renthara Hawkspeara a jeho mužů. Bitva o Tranquillien, která i přes citelné ztráty doposud nahrávala trolům, se tak rázem obrátila ve prospěch vysokých elfů, právoplatných vládců Quel’thalasu. Daraen, zbrocený krví, vydal svůj poslední rozkaz v celé řeži. Stáhnout se do města, aby mohli hraničáři volně střílet beze strachu, že zasáhnou někoho ze svých. Chvíli na to se zbývající trolové dali na zběsilý ústup do hor. Vyhráli. Tranquillien byl zachráněn.

 

Uplynulo několik týdnů a na malý vojenský hřbitov, kde se ukládali k věčnému spánku padlí rekové elfského království, dopadalo hřejivé sluneční světlo. Pohřebiště neleželo daleko od Silvermoonu a nádherné stromy mu dodávaly zjev příjemného parčíku, kam se vypravují rodiny s dětmi strávit nedělní odpoledne. Dnes však byl hřbitov téměř prázdný, protože obyvatelé Silvermoonu se šli podívat na velikou slávu, kterou nachystal král Anasterian pro hrdiny ze Zčernalých lesů. Po bílým kamenem vydlážděných cestičkách se tak procházela jediná osoba, oděná ve slavnostním oděvu, který dával prozrazovat, že i ona by měla být na slavnostech ve městě. Šla pomalu, ale pevně, s jasným cílem. Prošla okolo několika vzrostlých a nádherně zastřižených stromů i zdobených mohyl, které patřily starým a bohatým hrdinům, vojevůdcům a šlechticům, kteří padli při obraně Quel’thalasu. Těch si však návštěvník nevšímal, stejně jako ignoroval honosné alabastrové sochy, které vypadaly tak lehce, jako by se mohly vznášet ve vzduchu. Některé z nich se opravdu vznášely. Zatočil z hlavní cestičky a odbočil na pěšinu, která už nebyla dlážděná, ale sypaná. A pak našel svůj cíl. Pod štíhlým, ale slibně rostoucím stromkem ležel zbrusu nový, ještě neopršelý kámen. Klekl si k němu, nedbaje čerstvé prsti, která mu zamazala koleno, stáhl si z ruky sametovou rukavičku a něžně pohladil zlatem vyleptané jméno na kameni.

 

Baleanna Falconwing

Nejlepší z nás. Zůstala na stráži, kterou ostatní opustili.

 

Daraen si povzdechl, ruku sevřenou v pěst položil na náhrobek a zavřel na moment oči. V mysli mu probíhalo mnoho výjevů, vzpomínek, útržků z dob, kdy byli ještě spolu a šťastni. Bezděky se dotkl šerpy, na které se mu skvěla nádherná medaile, kterou mu před pár hodinami připnula na hruď samotná lady Windrunner. Bylo to jedno z nejvyšších vyznamenání, jaké mohl ve své kariéře dostat, Sluneční jestřáb, ocenění za chrabrost, které dostal spolu s lordem Hawkspearem za lví podíl na bitvě o Tranquillien. Otevřel oči a s pohledem upřeným na bělostný kámen si několikrát přejel po kovu rozehřátém od slunce. Opatrně si medaili odepnul a podíval se na ni. Byla opravdu krásná, mistrovská zlatnická práce. Skvěl se na ní stříbrný jestřáb s roztaženými křídly na zlatém kruhu s planoucím okrajem, který znázorňoval slunce. Modrá látka, která byla na metálu zavěšená, jen dokreslovala její vznešený vzhled. Její barva všem oznamovala, že její nositel je válečný hrdina, který nasadil vlastní život, aby ubránil celé město před nepřítelem v přesile. Pohled mu znovu sklouzl na náhrobek. Splnil svůj slib, který dal sám sobě při odchodu od Bal‘dary a hned, jak mohl, vydal se zpátky pro její tělo. Našel ji tak, jak ji nechal, opřenou o kmen zázračného stromu, který ve svém stoicismu a nezájmu nevyužil sani zlomek své moci, aby ji udržel při životě. Daraenovi skoro puklo srdce, když ji objevili. Nebyla to hrdinská smrt v bitvě, jakou si vysnila pro dny, kdy bude moc stará, aby dokázala přežít. Byla to klidná smrt v neklidné situaci.

„Ne,“ zakroutil Daraen hlavou. „Mně nepatří. To tobě, Baleanno. Zemřela jsi za nás. Jestli je tu někdo válečný hrdina, tak ty.“ Rozhrábl rukou hlínu těsně před kamenem a do jamky strčil medaili. Přihrnul na metál hlínu a udusal ji pěstí.

 

„Máš výčitky?“ ozval se za Daraenem hlas. Hned se otočil a prohlédl si mluvčího. Nejprve ho nepoznal, ale za malý moment mu to došlo. Vypadal mnohem hůř, než když ho viděl naposledy. Košili měl rozhalenou skoro až pupku a poloprázdná lahev dávala tušit, jak se posledních pár dnů vypořádával se zármutkem. Mluvil však čistě a jasně, nepáchl a i když se opíral o strom opodál, nevypadalo to, že ho potřebuje ke stání.

„Prosím, nechte mě s ní chvíli o samotě,“ požádal Daraen. Tarmis Falconwing se odstrčil od stromu a udělal několik kroků k novému rovu.

„A co když ne? Co když tě o to budu okrádat, jako jsi mě ty okradl o mou sestru?“

„Četaři Falconwignu…“

„Už nejsem žádný četař, nevidíš?“ udeřil se Falconwing do hrudi. „Ne po tom, co jsi mi provedl, mně i celé mé rodině. A ani jsi mě nenechal se s ní rozloučit.“ Daraen se zvedl a pohlédl přímo na Tarmise.

„Takže proto jste tady? Abyste mi vytvářel pocit viny?“ zeptal se tvrdě.

„Ó jen to ne. To ty sám,“ zabořil Tarmis Daraenovi prst do hrudi. Hned ho odstrčil na stranu, takže se vetřelec mírně zapotácel. „To ty sám se cítíš vinen, protože víš, že jsi zabil Lennu. Jen ty, když ses sobecky rozhodl, že ji sám někde schováš. Na nikoho jiného jsi ani nepomyslel. A co my víme? Třebas ji někde v tom lese sám uškrtil, snad aby se netrápila.“

„To je lež!“ zvolal Daraen, až se Tarmis zalekl a udělal několik kroků zpátky. I Daraen se rychle vzpamatoval a rozhlédl se okolo sebe, jestli jej někdo neslyšel. „Víš stejně dobře jako já, že to byla jediná šance, aby přežila,“ řekl už o něco klidněji.

„A stejně umřela. Kvůli tvojí neschopnosti. Nemohl jsi ji nechat odtamtud třeba teleportovat, že ne? Čaroděje jsi tam měl, kapitáne Sunstrikere.“ Daraen sklopil zrak.

„Theledorn neměl materiály na teleport a stejně by to nebylo bezpečné.“

„No jistě,“ rozhodil Tarmis rukama, až trocha tekutiny z lahve vyšplíchla na hřbitovní trávník. „Jen si to nalhávej. Nalhávej si, že jsi ji nemohl zachránit, že zanechání na milost a nemilost náhodě někde v lese bylo jediným řešením.“

„Co po mně chceš?“ neudržel se Daraen. Tarmis se zatvářil vítězoslavně a ukázal na něj svou lahví.

„Aby sis uvědomil, co jsi provedl. Aby ti došlo, že nemůžeš vždy obětovat jednoho kvůli pocitu svojí falešné pýchy. To jsou lidi, ne vojáčci na hraní nebo šachové figurky. Takové počty dělat nemůžeš!“

„Já jsem kapitán!“ obořil se na něj Daraen. „Takové počty musím dělat! Chápeš mne, Falconwingu?“ Tarmis si jej pohrdavě změřil.

„Nejspíš ne,“ zakroutil hlavou. „A nikdy nepochopím. Ale vím, že mám pravdu a až se ti to jednou vymstí, až zahubíš všechny, kteří ti budou svěřeni, pak poznáš, že jsem tě varoval. A teď,“ mávl lahví směrem k cestě, po které oba přišli. „Běž. Nech mě tu s mou sestrou. Mám jí co říct, hlavně ty věci, o které jsi mě okradl, když jsi ji zabil.“

V Daraenovi se vařila krev. Měl sto chutí tomu dezertérovi jednu vrazit, ponížit ho, shodit ho na zem za jeho výsměch…ale pak si uvědomil, kde stojí. U hrobu Baleanny. Na tom posledním místě, kde by se chtěl a měl rvát. Prošel okolo Tarma, který mu uhnul z cesty s pohrdavým výrazem.

„Díky, kapitáne Sunstrikere,“ prskl Falconwing. „Díky za nic.“

 

Rudé slunce prosvítající potrhanými večerními mraky se pomalu chýlilo k obzoru. Daraen stál s lokty opřenými o okenní rám ve svém bytě a pozoroval západ slunce. V otevřené dlani mu ležel stříbrný prsten se safírovým kamenem a dlouze přemýšlel. Věděl, že Baleanna je pryč, že už se mu nikdy nevrátí, jen tomu stále nechtěl věřit. Cítil se bez ní prázdný, zbytečný, přišlo mu, jako kdyby všechno ve svém životě zradil. Sklouzl pohledem na prsten ve své dlani. Červená sluneční záře se v něm odrážela přímo do jeho modrých očí. Sevřel ruku v pěst a prsten v pěsti.

„Vrať se domů, žij svůj život a až najdeš tu, která mě zastoupí, dej jí ten prsten.“ Zvládne to. Vydrží. Už kvůli sobě, kvůli svému slibu, ale hlavně, kvůli Baleanně.

 

#1, #2, #3


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Rekrash 03.12.2018 19:07

Za tohle bych i zaplatil, fakt dobrá práce.

Daellari 04.12.2018 12:03

S tím souhlasím, vážně dobrá práce! DEKUJU!!!

Orkelt 06.12.2018 14:14

Díky přemýšlel jsem i pokračování z období invaze Pohromy, ale znám se moc dobře, než abych něco sliboval, takže kdo ví

Rekrash 07.12.2018 07:50

@Orkelt Říkám sem s tím!

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet