Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #15. kapitola

• Mordecay
• 03.05.2019
• Fan Fiction

Autor: Orkelt

Zlatá opice

 

Tlumené světlo pochodní dopadlo na studené stěny vstupní haly chrámu. Po mnoha staletích to byla první záře, která osvětlila nitro budovy vytesané do těla sopky. Sopečný kámen uchoval trollí chrám nepoškozený po dlouhá léta po tom, co jej jeho obyvatelé opustili. Objevitelé se rozhlíželi ve světle čtyř loučí po relativně úzké chodbě, která vedla kamsi dozadu do tmy. Chodba byla široká asi na tři kroky a rozhodně se na ni nevešli všichni vedle sebe. Na rozdíl od vrat taky neměla skoro žádné výpravné ozdoby. Byla to prostě jen dlouhá úzká chodba dlážděná kamennými kostkami.

„Jeden by řekl, že když ta brána byla široká, tak bude vnitřek ještě širší. A ono je to naopak,“ odfrknul si Reno. Brann přimhouřil oči a zahleděl se dozadu.

„Půjdu první,“ řekl trpaslík. „Vy ostatní se držte za mnou a když vám řeknu, ať něco uděláte, tak to uděláte, jo? Jinak vás dost možná něco přesekne.“ Reno zděšeně polkl, ale nikdo si toho naštěstí pro něj nevšiml. Elise a Finley přikývli stylem, který dával znát, že tohle nedělají poprvé. Brann vykročil první, hned za ním Finley. Reno se pokusil udržet vzadu, ale Elise mu to svým posměšným pohledem nepovolila, takže musel jít jako třetí. Drželi se blízko u sebe, ale ne zas tak moc blízko, aby se navzájem nepodpálili pochodní. Brann se pokaždé pořádně rozmyslel, než udělal krok. Díky tomu se pohybovali rychlostí tak krok každých deset vteřin. Světlo z pochodní tančilo po stěnách chodby a vytvářelo strašidelné stíny čtyřech dobrodruhů.

 

Po pár minutách došli až na konec chodby, bez jediného škrábnutí. Brann je vedl dobře. Jakmile vstoupili do o něco prostornější síně, všichni si oddechli. Pozvedli své pochodně a ze tmy vystoupila bohatá výzdoba stěn. Místnost byla velká aspoň deset na patnáct kroků a měla i vyšší strop než chodba, kterou přišli. Vprostřed síně byly ve dvou řadách čtyři sloupy, rozmístěné do čtverce. Mezi nimi potom byly asi třímetrové mezery. Síň neměla další dveře, pouze ty, kterými přišli. Naproti vstupu ze tmy vystupovala velká pískovcová socha. Vzdáleně připomínala svalnatého člověka s ohromnou trollí maskou a měřila aspoň tři metry, tak tak že se do místnosti vešla. Její dlaně a chodidla byly v poměru k tělu mnohem větší než by měl člověk. Maska zakrývala celou hlavu a ramena a měla hrozivě rozšklebenou tlamu, z jejíž koutků vystupovaly dlouhé zatočené kly. Na místě očí se ve světle pochodní zaleskly ohromné rubíny.

„Kam dál?“ zeptala se Elise očividnou otázku. „Tady ještě nemůže být konec. Není tu opice.“

„Vidím,“ broukl Brann a podíval se na stěny, popsané glyfy, které byly často pomalované různými odstíny modré, zelené a červené. „Ale podívej, co tu je!“ ukázal nadšeně na stěny. Vrhl se k nim a hned začal s louskáním pradávného trollího písma. „Tyhle nápisy mohou být tisíce let staré! Možná i desetitisíce! Kdo ví, co z toho můžeme zjistit? Jaká tajemství se tu ukrývají?“

„Branne!“ vyhrkla Elise, která poznala, co se děje. „Soustřeď se!“ Pozdě. Brann něco Objevil. S horečným nadšení pobíhal podél stěny jako dítě v cukrárně, kterému někdo dal poukaz na všechno, co dokáže sníst. Elise podala Finleymu svoji pochodeň a vrhla se k Brannovi. Nebylo to poprvé, co Brann něco Objevil a tak věděla, jak se s tím vypořádat. Objevující Brann totiž téměř vždy úplně zapomněl na svět okolo sebe. Proto mu skočil za záda, poklekla a zakryla mu dlaněmi oči.

„Nee! Elise! Co to děláš? Takové zázraky přede mnou přece nemůžeš schovávat!“ volal Brann a mlel sebou jako úhoř na suchu. Nikdo si tak nevšiml mnohem větší hrozby, ke které se schylovalo za jejími zády.

 

První si toho všiml Finley.

„Ehm, misterwlr Jacksone. Dovolwrilrl bych si upozorwlnit, že to, k čemu se chystáte, není podlwre mého názorwlru úplrwně nejlrlwepší nápad.“ Reno, který obratně vyšplhal na sochu a usadil se na jejích klech a vytáhl ze své brašny tesák.

„Prosímtě, Finley, vždyť je to jen neživý kus šutru,“ usmál se na murloka a vsunul špičku nože mezi rubín a pískovec. „Co nejhoršího se může stát?“ Elise, jejíž uši už měly na Rena příšernou citlivost, hned zvedla hlavu, aby spatřila, co dělá. Její obličej téměř ihned přešel do bledě fialové. Pustila Branna a pokusila se doběhnout k Renovi.

„Reno! Nedělej to!“ vykřikla, ale bylo pozdě. Reno několika zkušenými pohyby uvolnil drahokam, který mu jemně dopadl do dlaně. Chtěl ho vítězoslavně pozvednout, ale v tu chvíli se pod ním kly zatřásly. Reno vyjekl, upustil rubín a pevně objal masku, což se ukázalo jako nejhorší možné rozhodnutí. Drahokam dopadl s tichým cinknutím na zem. Zvuk dopadu zanikl ve skřípění pískovce. Socha se probudila k životu.

„A sakra,“ zašeptala Elise. Brann se ohlédl za řevem sochy a rázem se probral ze svého zanícení pro hieroglyfy. Instinktivně sáhl pro pušku, i když mu nemohla být proti kamennému kolosu vůbec užitečná. Mozek mu už ale běžel na plné obrátky.

„Finley!“ zavolal na murloka. „Potřebujem lano!“ Jen stěží se mu přitom dařilo překřičet hlomoz kamene a Renův jekot. Murlok přikývl a mávl pochodněmi na Elise. Přiběhla a znovu si vzala od něj pochodně. Finley sundal batoh a rychle z něj odmotal tlusté lano.

 

Strážce chrámu hrozivě zařval. Stará magie, která jej poháněla, však potřebovala nějakou dobu na probuzení, takže se ze začátku pohyboval velmi trhaně. Objevitelům ale došlo, že tenhle stav potrvá jen chvíli. Neměli proto moc času. Socha se pokusila setřást Rena, ale ten se držel pevněji než klíště. Ze strachu a šoku celý zcepeněl, mohl akorát křičet. Kamenný hlídač se ohnal velikou rukou po Renovi, ale ten se prudkým přítahem přitiskl až na masku obra. Brann rychle rozmotal lano a druhý konec hodil Finleymu. Murlok jej snadno chytil a rozběhl se k jednomu ze sloupů, jako by mu hned došlo, co má trpaslík v plánu. Elise odtrhla zrak od Rena, kterého se pokoušel setřást a rozdupat pradávný strážce. Finley a Brann omotali své konce lana okolo pat sloupů sálu, asi tak tři pídě nad podlahou.

„Bude to fungovat?“ zakřičela Elise před hluk sochy. Pochodně, které držela v rukách, začínaly trochu pohasínat.

„Musí!“ křikl Brann. „Rychle Elise, potřebujeme upoutat jeho pozornost!“ Elise se otočila k soše a zamávala pochodněmi.

„Hej! Ty balvane!“ zakřičela, ale socha se příliš zaobírala Renem. Brann nevrle zavrčel a natáhl se poslepu po své pušce. Finley se odplazil do kouta a přikryl si spánky na místech, kde by měl uši. Elise poskakovala s pochodněmi jako šílenec, ale velký vliv to nemělo.

„Elise! Skrč se!“ vykřikl Brann. Instinktivně ho poslechla a rychle si dřepla, zatímco se Brann napřímil a zamířil puškou. Zazněl výstřel.

 

Kulka odskočila od sochy jako nic. Kromě dvou úlomků a trošky písku neměla na strážce žádný vliv. Nic víc ani Brann nečekal. Byla to spíš jen bláhová naděje. Vzal pušku do jedné ruky, druhou si přiložil k ústům a křikl na Rena.

„Reno! Musíš se pustit! Pusť se a utíkej k nám!“ Spíše kvůli nedostatku sil než čemukoliv jinému ho Reno poslechl a zřítil se ze sochy. Strážce, kterému se náhle uvolnil průzor, se zorientoval velmi rychle a jen blesková reakce zachránila Rena před smrtí. Na poslední chvíli se stačil odkutálet, než ho rozšlápla velká noha. Vstal a rozeběhl se k ostatním Objevitelům. Celé to zabralo sotva pár vteřin, ale jim to přišlo jako minuty. Socha znovu zařvala a rychlým krokem vyrazila k nim. Z jediného rubínového oka plála touha ničit, drtit, placatit a zabíjet. Reno doběhl mezi sloupy s lanem, vyjekl a hloupě zakopl o lano. Dopadl na zem a ošklivě si natloukl, ale to už ho Finley rychle zvedal na nohy, zatímco Elise a Brann upírali zrak na sochu, která se k nim rychle blížila jako kamenná lavina.

„Připravit…pozóóór…“ zvedl Bran ruku jako na startovní čáře. „Teď! Rychle! Na druhou stranu!“ vykřikl a rozeběhl se. Ostatní jeho příkladu rychle následovali. Socha se ještě stačila otočit, ale její setrvačnost jí nedovolila zastavit. Zavadila o lano. S ohromnou hmotností strážce to nic neudělalo, ale právě tahle hmotnost strhla oba sloupy, které lano spojovalo. Ohromná tíha hory, kterou teď nic nezadržovala, se posunula dolů. Pekelný skřípot, při kterém si všichni čtyři museli zakrýt uši, ale netrval dlouho. Po pár vteřinách, několika spadlých kamenech a spoustě prachu hora dopadla.

 

Prach se usadil. Hrozivý kašel a tma už bylo to jediné, co Objevitele trápilo. Uražení sloupů způsobilo, že se hora posunula, že dopadla na další věc, která ji mohla podepřít. Pradávný strážce teď stál, trochu nakloněný na stranu, přiskřípnutý a uvězněný tíhou sopky. Nemohla jej rozdrtit, na to byl příliš masivní, ale efektivně ho držela na místě. Obr už nemohl dělat nic jiného, než hřmět.

První, kdo se vzpamatoval, byla Elise.

„Reno! Co tě to u všech ďasů popadlo?! Kde seš?!“ Reno, který měl dost rozumu na to, aby neodpověděl, se pokusil co nejtišeji odplazil z jejího dosahu. Elfce ale netrvalo dlouho, než znovu zapálila pochodeň sirkou. „Jak jsi mohl udělat takovou idiotskou chybu?!“ obořila se na něj, když už věděla, kterým směrem nadávat. „Každý přece ví, že takovéhle sochy vždycky ožijí!“ Reno by se v tu chvíli nejraději scvrkl, ale když v tom pod prsty nahmatal ostré hranky rubínu. Chytl jej a zvedl v marném pokusu aspoň trochu zmenšit svoji hloupost. Elise pohlédla na rubín, celá ztmavla a vztekle zafuněla. Než však stačila něco říct, zvedl Brann ze země svůj klobouk, oprášil ho a ukázal na místo, kde ještě před chvílí stál kolos. Teď se tam jen o něco víc černal další průchod hlouběji do sopky.

„Hele, je tu cesta dál,“ řekl nadšeně, jako kdyby se posledních deset minut vůbec nestalo. „Pojďte, posbírejte si věci a jdeme dál. Už jsme skoro u cíle!“

 

Druhá chodba už byla mnohem prostornější a kratší. Na jejím konci na dobrodruhy čekaly další dveře, které ale byly na dotek nezvykle teplé. V porovnání se studeným kamenem to bylo přinejmenším podezřelé. Brann k nim přistrčil pochodeň a pokoušel se najít nějakou souvislost v nápisech na nich. Reno, který teď byl o rubín v kapse těžší, se prostě jen pokoušel na nic nesahat a nepřitahovat pozornost. Elise ho teď pečlivě pozorovala, tedy spíše jej provrtávala pohledem. Reno se na ni nazpátek dětinsky zašklebil, což ohodnotila znechuceným odfrknutím.

„Tohle moc jako past nevypadá,“ broukl pod vousy Brann a stiskl kruhový kámen uprostřed dveří. Vzápětí ihned odskočil, takže jen tak tak unikl před deseti dlouhými a ostrými kůly, které se zničehonic vysunuly ze skrytých otvorů v podlaze. Dozajista by trpaslíka prošpikovaly, kdyby nestačil včas uskočit.

„Jo, přesně jak jsem si myslel,“ poznamenal Brann, zatímco jeho kolegy málem složil infarkt.

„Propána Branne! Tohle už nedělej! Víš, jak jsme se lekli?“ vykřikla Elise, která měla sto chutí svému šéfovi vrazit facku. Kůly se zasunuly stejně tiše a hladce, jako vystřelily.

„Jen klid, Elise,“ usmál se na elfku Brann. „Aspoň už víme, že tudy cesta nevede.“ Rozhlédl se okolo dveří a po chvilce ohmatávání okolních stěn vítězoslavně zvedl prst, když našel čtvercový otvor o velikosti malého okénka. „Aha! Tohle bude určitě ono.“

„Jseš si jistý?“ zeptal se trochu podezřívavě Reno, který pořád nemohl uvěřit, že se z Branna nestal trpaslík na špejli.

„To uvidíme,“ zakřenil se Brann a strčil ruku do tmavého otvoru. Následovalo několik tíživých vteřin, během kterých z otvoru vycházelo podivné skřípění a šátrání, pak něco cvaklo, což se všemi včetně Branna dost škublo. Cvaknutí přešlo v hučení a poslední dveře se otevřely.

 

Ohromná vlna vedra se vyvalila skrz dveře a málem s objeviteli hodila na zem. Jakmile ale prolétla chodbou a vyhrnula se průvanem dveřmi ven z chrámu, stala se teplota o něco snesitelnější. Také tam bylo mnohem více světla. Poslední místnost byla doslova zahlcená zlatem a drahokamy, které ležely na volně pohozených hromadách po podlaze. Kde neležely cennosti, tam se skvěly překrásně zdobené sarkofágy prastarých náčelníků a šamanů. A rázem bylo jasné, proč tam bylo takové horko. Sál totiž byl jen poloviční a ústil přímo do hlavního sopouchu sopky. Nejspíš díky skvěle propracovanému plánu trolí architektury však nebyl zasažen lávou a i všechny zplodiny odcházely hrdlem sopky, aniž by alespoň okouřily vnitřní stěny. Jediné, co proniklo, byl hic z magmatu, které se vařilo hluboko pod nimi. A na čedičovém piedestalu na samotné hranici sálu se skvěl jejich cíl: Zlatá opice.

 

Byla ještě větší, než si ji Reno představoval. Čekal, že bude velká maximálně jako nějaká malá opička, které si občas piráti chovali jako domácí mazlíčky, ale tahle socha dosahovala velikosti téměř menšího kočkodana a byla mnohem mohutnější. Namísto očí zářily dva velké rubíny, snad ještě větší než ten, který měl právě v kapse. Opici osvětlovala planoucí záře horoucí lávy, díky čemuž škleb na jejím obličeji vypadal ještě výsměšněji a děsivěji, než normálně. Elise se nezmohla na slovo, jen tiše vzdechla úlevou. Byli u cíle.

Reno vykročil kupředu přímo k piedestalu se spokojeným úsměvem na tváři. Elise hned došlo, o co mu jde. Pokusila se vztáhnout ruku a zastavit ho, ale Brann ji gestem naznačil, ať zůstane zticha, a podezřele se přitom usmíval. Moc dobře věděl, co bude následovat.

 

Daleko od nich, na pláži, u níž kotvila loď gangsterů, se z lehátka zvedl Max Xim. Dopil svoje chlazené pití a paraplíčko hodil po Malém Balvanovi.

„Chlapi, koukejte se připravit. Čeká nás práce.“

 

Renovy ruce se dotkly Zlaté opice jako první po mnoha staletích. Ale stejně rychle, jak dopadly, tak i ucukly.

„Auuu!“ vyjekl Reno a rychle si pofoukal lehce popálené dlaně. Tancoval přitom směšný taneček popálených pitomců. „To pálí“ křikl, zatímco se Brann lámal v pase smíchy a i Elise s Finleym jen tak tak zadržovali smích.

„Obávám se, že tak to obvyklwlre bývá, pokud se socha z jakéhokolwriv kovu nachází přrrwlíliš blrwízko zdrwloji velwrkého teplwra po delwrší dobu. To je všeobecná znalwrost,“ podotkl moudře Finley.

„Ha ha,“ řekl uraženě Reno. „Taky jste mi mohli něco říct.“

„A připravit se o tvoji reakci, až zjistíš, jak funguje fyzika? Ani náhodou,“ chechtal se ještě Brann. Otřel si slzu a otočil se na elfku. „Elise, je to tvůj nález. Chceš mít tu čest?“ Elise přešla pohledem z tancujícího Rena na opici a pak na Branna.

„Víš, Branne, je to…po takové době. Já nevím, spíš se bojím, že bych ji upustila. Vezmi ji ty.“

„Jak si přeješ,“ usmál se trpaslík a přešel k piedestalu. Reno odstoupil, aby si mohl opodál foukat na dlaně.

 

Brann si nejprve opici pečlivě prohlédl. Pak vytáhl tlustý a velký hadr, který používal jako kapesník, a přehodil ho přes nevyčíslitelný klenot. Z brašny potom vytáhl velký pytlík, který naplnil cetkami ze sálu. Několikrát se přitom zastavil a ujišťoval se, že hmotnost pytlíku je přesně taková, jakou potřebuje. Postavil se před opici a zhluboka se nadechl. Jediným ladným pohybem vyměnil opici za pytlík…a nic se nestalo. Otočil se na své kolegy a s úsměvem zvedl jejich společnou kořist. Zlatá opice byla konečně jejich.

 

A pak začala smršť.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.