link

Panna westfálská #4

  Fan fiction    Orkelt   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Polední slunce pražilo do Arthurova slamáku i do šátku kryjícím Hopiny černé vlasy. Vyrazili hned za úsvitu, bez ohledu na nedostatek spánku zapříčený noční můrou. Saldeanové se s nimi už naučili počítat, ale protože vždy přicházely znenadání a nedalo se odhadnout, jak dlouho potrvají, každá noční můra skýtala nepříjemné překvapení jako pro Hope, tak pro její pěstouny. Hope po cestě téměř nemluvila a i když denní slunce a vydatná snídaně vymazaly mrtvolnou bledost způsobenou běsem, stále působila nemocně a unaveně. Arthur věděl, že udělal, co mohl, takže už se tím víc nezabýval, jen dával pozor a při každém náznaku slabosti zastavil povoz, aby se mohl ujistit, že Hope nic není. Kvůli tomu postupovali pomaleji, než původně plánoval, ale i tak měli dobrý čas. Bylo to právě chvíli poledne, když se v dáli objevil Moonbrook, malé město pod Dýkovými kopci a bývalé centrum síly Defiasů. Teď, když už Bratrstvo neexistovalo, se do něj pomalu vracel život a zdálky vypadal, jako kdyby jej žádná katastrofa nikdy nezasáhla. Arthur však věděl, že to je jen přetvářka a klam a že jakmile přijedou dost blízko na to, aby dokázali rozeznat jemnější detaily, celý dojem šťastného města se rázem sesype.

Hope seděla na kozlíku a mlčela. Její jediné pohyby byly zapříčiněny snahou těla zůstat v napřímené poloze i na kodrcavé silnici. Arthur si pohvízdával starý sedlácký nápěv a zdálo se, že je v dobré náladě, navzdory Hopinu záchvatu paniky. Nakonec, proč by neměl být spokojený? Do Moonbrooku dorazili v klidu a pokoji, bez větších překvapení, která by je zdržovala. Těsně před městem zabočil povoz na silnici vedoucí do Moonbrooku z východu a právě tam se poprvé objevily znaky toho, jak špatně na tom město vlastně je. Podstatná část domů byla obydlená, ať už navrátivšími se starousedlíky nebo přistěhovalci, kteří ucítili příležitost a nastěhovali se do levných opuštěných domů, které potřebovaly jen trochu opravit. I tak ale Arthurův povoz projížděl okolo oprýskaných domů s vylámanými dveřmi a vytlučenými okny, vytrhanými došky a občas dokonce pobořenými stěnami, památkami na hospodaření defiasských banditů. I Hope si je prohlížela. Mnoho staveb vypadalo hůř než většina domů, které v životě spatřila. I lidí na ulici viděla podstatně méně, než kolik by jich ve městě takové velikosti mělo žít.

Na tržišti uprostřed města se krčilo několik stánků, ve kterých stáli kupci ze všech koutů Westfallu a i pár potulných obchodníků z okolních území. Všichni vychvalovali svoje zboží, vykřikovali na všechny strany a snažili se přilákat pozornost potenciálních zákazníků. Arthur navedl vůz po vnější straně náměstíčka, kde se žádné kupecké stánky nenacházely, a zamířil ke stájím.

„Můžu tě vypustit?“ zeptal se žertovně. Nechtěl s sebou tahat Hope po svých záležitostech a navíc byla dostatečně velká a Moonbrook dostatečně malý a řídce osídlený, aby jí tam nehrozilo žádné nebezpečí. Hope tiše přikývla, stále rozrušená ze své noční můry. V duchu doufala, že šlo o jednorázovou událost a bude zase mít na čas klid. Tušila ale, že vzhledem k neobvyklé síle a intenzitě toho snu ji nejspíš v nejbližší době čekají další záchvaty. Zatřásla se při té myšlence.

Arthur zastavil před stájemi a seskočil z kozlíku. Zatímco se dohadoval s podkoním o ceně ustájení na jednu noc a ohlídání povozu, Hope též slezla z vozu, vzala si z něj svůj vak a dala Arthurovi gestem najevo, že si půjde po svých. Všiml si toho a souhlasně pokývnul hlavou. Hope se vydala na tržiště, mezi stánky, aby si prohlédla rozličné výrobky a suroviny, které kupci prodávali. Většinou šlo o jídlo či o rychlé opravy, jako například spravování rozbitého nádobí. Kupci se jí snažili vnutit trvanlivé pečivo, které se dalo skladovat déle bez zplesnivění či ztvrdnutí, ale jakmile jim ukázala, že nemá peníze, které by u nich mohla utratit, obrátili svou pozornost jinam. Na chvíli se zastavila u tmavého obchodníka, nejspíš ze Stranglethornské džungle na jihu, který měl na svém pultíku stlučeném z pár prken vyskládány vyřezávané hračky. Hope už z panenek a podobných věcí vyrostla, nějaká část její dětskosti v ní však přece jen zůstala a podivovala se umu usměvavého hračkáře. Vyřezávané žabky, ptáčci z ebenového dřeva, malí pejskové a spousta roztodivných zvířat, které Hope vůbec nepoznávala. Trhovec si všiml jejího úžasu a i když věděl, že tahle holka si od něj nic nekoupí, stejně ji nechával prohlížet si dřevěnou zvěřinu, kterou vystavoval. Když se Hope dostatečně vynadívala, stydlivě se usmála na kupce, který ji úsměv opětoval, a šla si zase po svých. Zdálo se však, že hračkář byl jediný zajímavý obchodník na celé tržišti. Hope došlo doprostřed náměstí, kde stála stará vyschlá kašna, a posadila se na její okraj. Socha uprostřed kašny nejspíš zobrazovala nějakého starodávného panovníka či hrdinu, dnes však měla obě paže ulámané, stejně tak nos. Její autor by nejspíš zaplakal, kdyby spatřil, co s jeho dílem provedl čas, počasí a Defiasové, kteří se na ní dozajista vyřádili.

Po chvilce odpočinku se opět zvedla. Dva dny jízdy na rozhrkaném voze jí bohatě stačily k sezení, takže teď se cítila mnohem lépe na nohou. Protáhla se mezi hustší skupinou lidí a náhle strnula, jako když do ní udeří blesk. Stála před řeznickým stánkem, ověšeným klobásami, jelity, ale také očištěnými králíky a slepicemi. Hned vedle si zařídil stání lovčí, který prodával zajíce a ptáky rovnou vcelku, takže si je mohl doma připravit každý tak, jak chtěl, pokud na to samozřejmě měl. A mezi vším tím masem se na ni šklebila prasečí hlava, kterou si tam řezník vystavil jako dekoraci. I když to nebyl nijak znepokojující pohled, na Hope zapůsobil jako mrazící paprsek. Nedokázala se pohnout, jen cítila, jak jí skrz všechny končetiny prochází mráz a jak se jí do hlavy hrne krev, jak se jí zrychluje tep i dech. Ta obludná hlava, uťatá a pohozená na pultu vedle hromady masa, které na rozdíl od ní bylo jedlé. Tlamu měla zkřivenou v nepřirozené bolestné grimase, kterou jak se zdálo nikdo jiný než Hope nevnímal. Nejhorší hrůza povolila a Hope náhle opět získala kontrolu nad svým tělem. Nehodlala zůstat na dohled té hlavy ani o chvilku déle a rozutekla se na opačnou stranu. Naštěstí do nikoho nenarazila, i když se na to, zda jí někdo stojí v cestě, vůbec nesoustředila. Jakmile opustila náměstíčko, dopřála si krátký moment na vydechnutí a na přemýšlení. Chtěla se schovat z úhlu pohledu té hlavy, jejíž bolestný a zároveň výsměšný zrak stále cítila na zátylku, na kterém se jí zvedaly vlasy hrůzou. Vrhla se k nejbližší opuštěné stavbě, kterou měla po ruce. Vrazila skrze vylomené dveře do staré dřevěné budovy, sešlé věkem a používáním, výrazně větší než většina domků chudých sedláků. Vyplašila přitom malé hejno ptáků sedící na trámech nad její hlavou a rozvířila dlouholetý prach, stejně jako zběsile mávající křídla tvorečků snažících se odtamtud zmizet.

Hope osaměla ve velkém sále dřevěné budovy. Měla jen jedno patro a z toho, co mohla Hope odhadovat, jen tři nebo čtyři místnosti spojené chodbou. Skrze děravé stěny na mnoha místech pronikalo denní světlo, odrážející se ve smítkách rozvířeného prachu. Hope si strhla šátek z hlavy a přitiskla si ho na ústa a nos, aby se nezadusila. Čekání na usazení prachu dalo Hope čas si trochu uspořádat myšlenky, pořádně si prohlédnout okolí a alespoň částečně zapomenout na monstrózní vepřovou hlavu, která se dozajista stále šklebila na trhovce. Stála v místností, která byla na první pohled prázdnější, než měla být, ale to jen do chvíle, než si uvědomila, že většina stolů a židlí, které tam kdysi musely stát, někdo odnesl pryč nebo je rovnou rozbil. U jedné ze stěn se nakláněla na stranu knihovnička s uraženou nohou a u jediné stěny bez oken leželo cosi, co vzdáleně připomínalo desku stolu, jen mnohem tenčí a tmavou. Hope opatrně obešla místnost a prohlížela si zbytky, které tu zůstaly po okupaci Defiasy. Nikdy na podobném místě nebyla a úžas z objevování snadno vyhnal iracionální strach z uřezané prasečí hlavy. Většina stolů a židlí, která zůstala v místnosti, byla rozbitá napadrť, ale přesto našla jednu židli v relativně zachovalém stavu, na kterou se posadila. Chvíli jen tak seděla uprostřed místnosti a přemítala, jak to tam asi muselo vypadat, když zde ještě někdo žil. Střešní šindele na mnoha místech chyběly a dřevo bylo často vybledlé od přímého slunečního svitu, pro Hope to však byl jiný svět, izolovaný od hluku tam venku. Ohlédla se k napůl rozbité knihovně. I když většina poliček byla dávno vyrabovaná, na jedné z nich se černalo cosi hranatého a tmavého. Zvedla se ze židle a přešla ke knihovně. Na spodní poličce, schované z dohledu kohokoliv stojícího přímo u knihovničky, zůstala zapomenutá kniha, vázaná v tmavohnědé kůži. Hope zvědavě knihu otevřela, i když věděla, že nebude ničemu psanému v ní rozumět. Na zažloutlých listech však nebylo jen písmo, dávný autor na nich vyvedl i nádherné obrázky, povětšinou květin a stromů. Některé z nich Hope znala a i ve změti podivných znaků, které jak pochopila byly písmem, si mohla aspoň prohlížet nádherné ilustrace. Připomínalo to čarodějnickou knihu, plnou zaříkadel a kleteb. Prstem přejela po řádcích a tu si všimla něčeho zvláštního, pravidelností v hromadě znaků. Zaměřila se na ně a s údivem zjistila, že alespoň těm kratším a jednodušším slovům rozumí. Saldeanovi ji ale nikdy číst neučili a sama se to přece nemohla za pár vteřin koukání do papíru naučit. Přelistovala o pár stránek dál a na několika dalších slovech se ujistila, že to, co čte, dává smysl. Četla pomalu, neohrabaně a musela si držet prst na řádku, ale četla.

 

„Když ono to je hrozně těžký, táto,“ stěžovala si malá Vanessa a klepla svoji dětskou pěstičkou do stolu hned vedle břidličné tabulky, na kterou ji Edwin nutil obkreslovat znaky. Nitro lodi, ač osvícené svíčkami, nepatřilo mezi ideální učební podmínky, ale Edwin se snažil.

„Není,“ usmál se na ni a ukázal na písmeno, se kterým se potýkala. „Je to jednoduché, soustřeď se. Copak je tohle za písmenko?“ Vanessa zašátrala v paměti, jak se pokoušela přiřadit zvuk k nesmyslnému znaku na tabulce s abecedou.

„En?“ zeptala se spíš než odpověděla.

„Správně,“ pochválil ji učitel. „Tak to napiš hned vedle těch dalších písmen, na jeden řádek.“ Vanessa vzala neochotně do ruky křídu a s vyplazeným jazykem opatrně načmárala obrácené N vedle dvou dalších písmen na tabulce. „Obráceně to napiš, tak, jak to vidíš na tabulce,“ opravil ji Edwin. Vanessa něco zabručela, přemázla šikmou čárku uprostřed palcem a opravila písmeno. „No vidíš, že to jde. Už jsi skoro v polovině.“

„Proč musím mít tak dlouhé jméno?“ postěžovala si Vanessa.

„Protože je to pěkné jméno,“ řekl trpělivě Edwin. „Jako pro princeznu. Až dokážeš ho dokážeš napsat, tak uvidíš, jak krásné doopravdy je.“

„Hmm,“ zabručela Vanessa a znovu sklopila hlavu v psací tabulce.

 

Hope zaklapla knihu. Dlouho zapomenutá učebnice rostlinopisu v ní probudila hluboko pohřbené vzpomínky a připomněla jí staré znalosti. Úplně na ně během let strávených na farmě zapomněla. Vložila knihu do vaku, který si přitáhla blíž k tělu. Byla to stará zapomenutá kniha, poslední z mnoha, které tu zůstaly. Určitě nikomu chybět nebude. Kdyby ano, byl by se pro ni dávno vrátil. A kdo ví, co se z ní mohla naučit. Už jen kvůli té učebnici bylo lepší, že si ji vzala a nenechala ji tu napospas zoufalým krysám a hladovým molům. Stejně se ale poplašeně rozhlédla, jako kdyby ji někdo mohl vidět při spáchání té ohavné krádeže, které se právě dopustila. Ještě naposledy se ohlédla za tím tichým zešeřelým a zaprášeným světem, svědkem časů, kdy Moonbrook nebyl jen hromádkou chudých obydlí, a vyšla těmi samými vyraženými dveřmi zase ven, aby našla Arthura.

 

„Hope umí číst?“ Salmu tohle nové zjištění překvapilo stejně jako Arthura. Ten si na to ale už dokázal zvyknout, protože Hope neodtrhla od uloupené knihy zrak po celou cestu zpět na farmu, alespoň dokud svítilo slunce. Snažila se vybavit si všechny ty klikyháky a čárečky, které ji učil Edwin už jako malou. Šlo to pomalu, ale dařilo se jí. Dost jí pomáhala znalost názvů jednotlivých rostlin z knihy, které pod sebou, měly uvedený název. Ten se občas podstatně rozcházel s tím, co ji učili Saldeanové, ale jindy zase seděl naprosto přesně. Hope věděla, že ji bude stát ještě mnoho úsilí, než bude číst plynně a než doopravdy zjistí všechno, co v sobě kniha skrývá, ale tím se nechtěla nechat zastavit.

„Očividně jo,“ potvrdil Arthur. Úžas z tváře jeho manželky nezmizel. „No tak, Salmo, vždyť je to přece dobrá věc, mít doma někoho, kdo umí číst.“

„To ano,“ souhlasila překvapeně Salma. „Ale… kde se to naučila?“ Arthur pokrčil rameny. Když vedle něj seděla na kozlíku a louskala podivné značky, příliš mu toho neřekla.

„Prý od svého pravého otce, ale na tom mi něco smrdí.“ Salma mu naznačila, ať nemluví tak nahlas. Hope seděla jen pár metrů od místa, kde stáli oni, a mohla je tak snadno slyšet. Salma nechtěla, aby je slyšela bavit se o jejích pravých rodičích. „Ale neblázni, Salmo. Hope přece moc dobře ví, co se stalo s jejím otcem. Není pitomá, viď Hope.“ Děvče zvedlo hlavu od knihy a souhlasně kývla. Už dávno věděla, co je to smrt, nebo o tom měla aspoň dobrou představu, a právě tak věděla, že její otec je mrtvý a nikdy se nevrátí. Nikdo přesně nevěděl, kdy a jak k tomu poznání dospěla, ale na tom ani nezáleželo.

„Já vím,“ sykla na Arthura Salma. „Ale to neznamená, že jí to musíš metat do tváře.“ Farmář jen mávl rukou.

„Vždyť je to fuk. Hlavní je to, že ji někdo naučil číst. To ale neznamená, že budeš celý dny zavřená v pokoji a koukat do té bichle, jasný?“ zvýšil trochu hlas, aby se Hope nemohla vymlouvat, že ho neslyšela. „Budu potřebovat pomoc na polích.“ Hope jen znovu přikývla. „Zopakuj mi to,“ řekl, aby se ujistil. Hope ztrápeně zvedla hlavu a podívala se jeho směrem.

„Budeš potřebovat pomoc na polích. Neboj, já to chápu.“

„No jen jestli,“ odfrkl si lehce Arthur. „Jsem rád, že si rozumíme.“

 

Následující týden se Hope rozhodně nenudila. Jak Arthur, tak Salma si ji pravidelně volali na pomoc, ať už šlo o práci v domácnosti nebo na farmě. Arthur si po žních neodpočinul, protože bylo potřeba připravit pole na zimu. Mezi to patřilo zejména čištění zanesených struh a přípravy na pořádnou orbu, až podzim doopravdy udeří. Někdo taky musel krmit prasata a zároveň se starat o dům. Hope vždy pomáhala tam, kde bylo víc práce, což bylo většinou právě na poli. V ty dny jí moc času a sil na čtení nezbývalo, protože se vždycky vracela špinavá a utahaná. Ne však hladová, protože vyhlášená kuchyně mámy Saldeanové nikdy nebyla bez prostředků natolik, aby nedokázala připravit chutné a vydatné jídlo. Dny poklidně plynuly, Hope si pomalu ale jistě oprašovala své čtenářské schopnosti a celá rodina Saldeanů se chystala na zimu.

Uběhly dva týdny a babí léto neochotně, ale přece jen ustoupilo deštivému podzimu. Nepršelo sice každý den, ale i tak to byl jeden z nejmokřejších podzimů, jaké Saldeanovi pamatovali. Dešti navzdory někdo musel krmit zvířata. Salma vždy připravila v kuchyni do několika kýblů pomeje, které potom Hope zabalená v Arthurově kabátu a s kloboukem na hlavě odnesla do chléva prasatům. Jinak tomu nebylo ani dnes, kdy po obědě v silném dešti probíhala kalužemi, v obou rukou držela kbelíky a utíkala k chlévu. Snažila se nedusat do hlubokých bahnitých kaluží, ale ne vždy se jim dokázala vyhnout. Před zbytečným promoknutím ji chránily vysoké boty, taktéž Arthurovy. Loktem otevřela dveře do chléva a vplula dovnitř, kde ji přivítalo chrochtání páru prasat. Jednomu po druhém vylila do koryta kýble s pomyjemi a s potěšením pozorovala, jak se oba vepři vrhli na krmení. Ohlédla se na druhou stranu chléva sloužící jako stáje, kde podřimoval jejich grošák. Zkontrolovala jeho žlab, ale zdálo se, že má stále dost píce. Mezi dobytkem si na moment odpočinula, než znovu vyrazí do deště. Stáhla si z hlavy klobouk, opřela se o vrátka do prasečí ohrady a chvíli jen tak poslouchala bubnování dešťových kapek a spokojené chrochtání tloustnoucích prasat. Když porostou stejně dobře jako doteď, možná si budou moct na začátku zimy udělat zabijačku. Hope se otřásla při pomyšlení na všechen ten svinčík, který se přitom vždy nadělal, ale lhala by, kdyby tvrdila, že jí myšlenka na pečené vepřové nehřeje u žaludku.

Najednou sebou prudce škubla a zaposlouchala se pečlivěji do zvuků okolí. Měla slabý pocit, že někde ve chlévě zaslechla zakašlání, které jí nemohlo patřit. Napínala uši a skutečně, za další okamžik uslyšela tlumené kýchnutí, přicházející odshora, kde se skladovala sláma pro koně. Naštěstí se dokázala udržet a nezpanikařit. Nasadila si znovu klobouk na hlavu, zvedla kýble a jako by si ničeho nevšimla, vyšla zpět do deště. Zpátky domů však uháněla jako o život a nejen proto, že nechtěla zbytečně zmoknout. Do dveří farmy vrazila jako velká voda.

„Tati! Někdo se schovává v chlévě!“ zvolala v momentě, kdy rozrazila vstupní dveře. Arthur se zle zamračil, podíval se na Salmu, zvedl se od stolu a u kamen vzal sekeru na štípání dřeva. Gestem naznačil Hope, ať si sundá kabát a vrátí mu ho.

„Arthure!“ zavolala na něj Salma. „Co chceš dělat?“

„Do Sentinel Hillu je daleko,“ zabručel Arthur, zatímco se soukal do vysokých bot. „Budeme si muset poradit sami. Jako za starých časů.“ Zvedl se z botníku a několikrát cvičně mávl sekerou. „Zůstaňte uvnitř, holky, ať se stane cokoliv. A neotvírejte, dokud za vámi nepřijdu.“ Salma přikývla.

„Dávej na sebe pozor Arthure. Hlavně ať se ti nic nestane.“

„Dám,“ ujistil ji farmář, sevřel pevněji sekeru a vyrazil ven do deště. Zavřel za sebou dveře a zamířil k chlévu. Hope okamžitě vystartovala po schodech nahoru do svého pokoje, odkud měla výhled na chlév na druhé straně menšího lánu. Skrze umolousané sklo viděla Arthurovu statnou postavu rázující k chlévu, ale nic víc. Na rozpoznání výraznějších detailů venku příliš pršelo. Viděla, jak sedlák zmizel ve dvířkách chléva. S nervy napnutými k prasknutí div nehryzala dřevěný okenní parapet. Chvíli se nic nedělo, ale to jí rozčilovalo snad ještě víc, než kdyby věděla, že se potyčka v chlévě nevyvíjí pro Arthura nejlépe. Po té nevýslovně dlouhé chvíli, kdy slyšela jen údery dešťových kapek na okno, uviděla, jak ze dveří chléva vyklopýtala mužská postava, udělala několik kroků a pak dopadla do rozmáčeného pole. Hned za ní vyběhl ven další muž, v ruce třímající sekeru. Hope si nemohla být jistá, ale vypadalo to, že tím vítězným byl Arthur, protože se na ležícího chlapa hned nevrhl. Místo toho to vypadalo, že se hádají. Ležící muž neležel úplně, napřímenou levačkou se opíral o bahno, zatímco pravou držel v obranném gestu před sebou a něco Arthurovi s napřaženou sekerou říkal. Arthur zprvu neochotně, ale nakonec přece spustil zbraň, a k Hopinu překvapení dokonce pomohl vetřelci na nohy. Společně se vydali k farmě. Hope znovu seběhla dolů, kde se Salma uklidňovala, že všechno bude v pořádku.

„Viděla jsi něco?“ zeptala se Salma okamžitě, jakmile Hopina chodidla dopadla na podlahu přízemního podlaží.

„Táta tam někoho našel. Akorát… jdou sem.“

„Sem? Proč?“ podivila se Salma. Místo odpovědi se ozvalo zabouchání na dveře.

„Salmo! Hope! To jsem já. Všechno je v pořádku, můžete otevřít.“ Salma se vymrštila ze židle a vyběhla ke dveřím. Za nimi stál Arthur, živý a zdravý, se sekerou volně spuštěnou v dlani a podchycenou hned pod břitem. Jakmile vstoupil dovnitř, uviděla Salma a Hope podivného návštěvníka. Byl skoro celý špinavý od bahna, což se dalo očekávat podle způsobu, jakým s ním Arthur nakládal. Zpod nánosů bláta na ně hleděl obličej otrhaného tuláka, kterému z malé čerstvé ranky na rtu tekla krev. Brzy se tak měla přidat k několik dalším jizvám, které hyzdily tulákovu tvář. Ta největší se táhla po levé straně spodní čelisti a svítila mezi neupravenými světlehnědými vousy. Rozcuchané vlasy do půli krku měl nejspíš také světle hnědé, ale protože je překrývalo bláto, nemohla si Hope být úplně jistá. Na sobě měl potrhaný cestovní plášť a záplatovaný kabátec, zpod nějž vykukovala košile. Kalhoty nesly podobný počet záplat jako kabátec a boty jediné nevypadaly, jako kdyby se každou chvíli měli rozpadnout. Kupodivu ale příliš nepáchl, pokud si člověk odmyslel puch, který do sebe natáhl v chlévě. Mohl být jen o pár let starší než Arthur. Buď to, anebo se na něm vítr Westfallu podepsal hůř než na farmáři.

„Co to má být, Arthure?“ zhrozila se Salma při pohledu na hosta. „Ty ho znáš?“ Zamračený Arthur jen zakroutil hlavu a bradou kývl na příchozího, ať se představí. Trhan se na Salmu i Hope omluvně zadíval.

„Chci se vám vomluvit, že sem vám vlezl na farmu. Nechtěl jem nic ukrást, to se klidně můžete podivat. Nejsem žádnej zloděj. Potřeboval sem se jen schovat před deštěm.“ Salma si podezřívavě založila ruce na prsou a změřila si ho pohledem. Nevypadal dvakrát důvěryhodně, ale kdyby doopravdy kradl, určitě by se bránil mnohem více a zkoušel by utéct. A v jeho chování bylo něco, co zloděje doopravdy nenasvědčovalo. „Ale když už ste mě našli,“ pokračoval, když viděl, že ani Salma, ani Arthur, který se usadil ke stolu, i když stále nepouštěl sekeru z ruky, nic neříkají a nechávají ho mluvit. „Chtěl bych vás vo něco požádat. Budu vám tu pomáhat, jen za jídlo a nocleh, aspoň nějakej čas. Jste tu přece sám, farmáři,“ podíval se na Arthura, kterého se mu podařilo už venku nalomit. Jen proto mu nerozsekal hlavu napadrť. „A práce je tu fůra. Určitě se vám levná ruka navíc hodí.“

„A co za to budeš chtít?“ vybafla Salma. Pořád mu nevěřila a měla pro to důvod. Saldeanovi vždy pomohli lidem v nesnázích, ovšem museli si za nimi přijít sami a ne se schovávat na seně. Tulák pokrčil rameny a zvedl dlaně skryté v bezprstých rukavicích na znamení bezelstnosti.

„Jak sem říkal, jen za jídlo, nocleh a příslib, že se vo tomhle mým trapasu nezmíníte hochům ze Sentinel Hillu.“ Salma se zamračila ještě víc.

„Co ty jsi vůbec zač? Nějaký pytlák nebo loupežník, co se tu schovává před zákonem?“

„Ne,“ zakroutil tulák hlavou. „Sem jen veterán, z naší armády, co měl poslední dobou smůlu jak vrata. Říkaj mi Strongarm.“

„A tvoje pravé jméno, Strongarme?“ zeptal se Arthur. Tulák si lehce povzdechl a pročísl si prsty vlasy.

„Jac. Jac Strongarm.“

„Mno, dejme tomu,“ odfrkl si Arthur. „Já jsem Arthur, tohle je Salma a támhle ta malá je Hope. Od všech se budeš držet dál, jasné?“ Jac ihned přikývl a zdálo se, že to myslí vážně. „Co vůbec umíš, Jacu?“

„To, co mě naučili v armádě. Na polích sem už párkrát dělal, většinou nádenickou práci, takže bych neřek, že na mě můžeš hodit něco, s čím si nebudu vědět rady.“ Arthur a Salma se na sebe významně podívali. Nepotřebovali slova, což Hope trochu frustrovalo, protože nevěděla, jak se nakonec rozhodnou. Strongarm jí sice trochu naháněl strach, zároveň ji ale fascinoval. Celý jeho zjev vysloveně křičel „zloděj, vrah a lotr“, Hope ale měla pocit, že je to jen fasáda. Pokud jim lhal a doopravdy je chtěl zabít a okrást, musel to schovávat neskutečně dobře. Nedůvěře navzdory a stejně tak navzdory jeho podivnému příběhu, jeho úmysly určitě byly čisté.

„Střecha od chléva je děravá a potřebuje spravit,“ řekla nakonec Salma. „Jestli to zvládneš, tak si o tvém pobytu popovídáme pořádně.“

 

Během noci přestalo pršet a ráno liják připomínalo jen pár kaluží a rozbahněné pole. Hope tancovala mezi kalužemi a nesla v kbelících prasatům oběd. Ve svém vaku taky nesla Strongarmovi pracujícím na střeše chléva pár krajíců chleba a kus sýra, které mu Salma poslala. I když z něj stále neměla dobrý pocit, její dobré srdce nakonec zvítězilo a přimělo jí dát mu něco k jídlu, aby zbytečně nevyhladověl kvůli její nedůvěře. Možná je chtěl okrást, ale Salma nehodlala přijít o svou pověst jen kvůli nějakému balíkovi.

Hope zadkem otevřela vrata do chléva, kde na ni už čekali dychtiví čuníci. S úsměvem jim nalila do koryta žrádlo a pak se ohlédla nahoru. Střecha v sobě měla teď podstatně víc děr než včera. Strongarm dřepěl na střeše a vytrhával došky, skrze které dovnitř tekla voda. Hope nechala škopky uvnitř, vyšla ven a obešla chlév. Poodstoupila o pár kroků dál, aby lépe viděla na Strongarma na střeše. Jac vypadal o dost lépe, než když přišel. Nad ránem se umyl u studny a většina jeho oblečení teď visela přehozená přes hřeben střechy, jakžtakž vypraná od polního bahna. Hope i na dálku viděla, že má ve hnědých vlasech náznaky šedin a rozhalené košile s rukávy vyhrnutými skoro až k podpaží odhalovala další změť jizev na obou pažích. Kolik bitev asi musel tenhle veterán zažít? Všimla si také podivného černého kolečka, které se mu černalo na vnější straně levého předloktí. Na tu dálku nerozeznala, co přesně tam má, jestli je to jen velká piha nebo něco úplně jiného.

„Máma ti posílá oběd,“ zavolala nahoru. Strongarm se v první chvíli podíval, na koho vlastně Hope volá, ale hned pochopil.

„Výborně, už sem dostával hlad,“ zakřenil se ze střechy. „Hned sem dole. A ty radši uhni!“ zvolal. Hope naštěstí poslechla, protože za pár vteřin několik metrů od ní dopadl zvětralý došek. Hned po něm slezl po přistaveném žebříku dolů a vlídně se na Hope usmál. „Tak copak mi panímáma posílá?“ zamnul si spokojeně ruce. Hope beze slova vytáhla chléb a sýr z vaku a podala ho Strongarmovi. „Dík moc, Hope. Hned si to sním,“ poděkoval a usadil se na třetí příčku žebříku. Hope ho přitom pozorovala. Strongarm si svoji přezdívku dozajista zasloužil. Teď, když na sobě měl akorát košili, vynikaly jeho vypracované svaly, zocelené navzdory hladu, kterému určitě poslední dobou čelil. Jac si ji na oplátku prohlížel taky, i když se snažil být mnohem nenápadnější. Moc dobře tušil, co by se s ním stalo, kdyby ho Saldean přistihnul. Na Hope však bylo něco, kvůli čemu z ní nedokázal odtrhnout pohled, zvlášť v jejím obličeji.

„Tys vážně byl v armádě?“ řekla nakonec Hope, aby prolomila ticho přerušované jen Jacovým žvýkáním. Strongarm polknul sousto a přikývl.

„Jak se to vezme. Ve válce sem byl a ještě si z ní leccos pamatuju. Moh bych tě i pár triků naučit, kdybys chtěla.“ Hope sklouzla pohledem k černé skvrně na Strongarmově ruce. Bylo to tetování, černé ozubené kolečko o velikosti broskvové pecky. Během let se už trochu rozmazalo, stále však šlo velmi dobře rozeznat.

„Jako třeba?“ zeptala se. Strongarm pokrčil rameny.

„No, většina věcí, který sme prováděli, byly proti většině, přepadovky, partyzánský boje, to by ti asi k ničemu nebylo. Ale moh bych ti ukázat pár věcí s nožem, to by tě mohlo udržet naživu dost dlouho na to, abys stihla utéct, kdyby se do tebe někdo pustil.“

„Počkej, partyzáni?“ zarazila se Hope. „Já myslela, že stormwindská armáda nic takového nedělá. Vždycky se mluví jen o bitvách a tak.“

„To jo,“ podrbal se Strongarm ve vlasech. „Jenže já sem nesloužil našemu drahýmu panu králi. Právě naopak, řek bych.“

„Co tím myslíš? Copak tady je nějaká jiná armáda?“

„Než ta stormwindská?“ uchechtl se Strongarm a podíval se kamsi do dáli. „Už ne. Bejvala tu, ale prohrála. Věčná škoda,“ olízl si rty. „Ale co, to je historie.“

„Co to bylo za armádu?“ naléhala zvědavě Hope. Strongarmova tajemnost jí přišla neskutečně zajímavá. Tulák se nervózně ohlédl, aby se přesvědčil, že ho nikdo neslyší.

„Podívej, je to dost citlivá věc, ale tobě to snad můžu říct. Jen mi musíš slíbit, že vo tom, co ti tu budu povídat, se nikdy nikdo nedozví, jasný?“ Hope se taky nervózně ohlédla, ale pak nejistě přikývla. „Dobře. Povím ti příběh, jo? Kdysi dávno, nejspíš ještě dřív, než ses narodila, rozbila tohle království horda orků. Proletěli krajinou jako lesní požár, nic je nedokázalo zastavit a když spálili Stormwind na popel, vobrátili se a zmizeli na sever, aby tam loupili dál. Kdo tenkrát neutek, toho zmasakrovali, a až když se spojila všechna království severu, až tehdá se je podařilo konečně zastavit. Až potom se někteří uprchlíci ze Stormwindu vrátili, aby to tu znovu vosídlili. A potřebovali nový hlavní město. Král Varian tehdy najal Kamenický cech, ten samý, co postavil Nethergardskou pevnost, aby vobnovili Stormwind.“

„A oni ho zase postavili,“ řekla chápavě Hope. Strongarm přikývl.

„Jo, postavili. Ale nejen to, voni ho vylepšili, udělali jej krásnější a silnější než kdy předtím. Jenže když přišlo na lámání chleba a Kameníci měli dostat zaplaceno, šlechtici ze Stormwindu se k nim vobrátili zády.“

„Nic jim nedali?“ zhrozila se Hope nad tou nespravedlností.

„Ani floka,“ přikývl Strongarm. „Cechmistr van Cleef zuřil. Snažil se přemluvit koho mohl, aby dostal svoji zaslouženou odměnu a moh zaplatit svým dělníkům. Z vlastní kapsy to dát nemoh, to by ho vožebračilo. Nakonec mu ale došla trpělivost a se svými nejvěrnějšími vodešel ze Stormwindu s tím, že své peníze dostane tak či onak.“

„A ta tvoje armáda…“

„…začala rekrutovat. Edwin bral všechny, kterejm Koruna ublížila, kteří se kvůli ní ocitli na dlažbě. Veterány, sedláky, politický psance i dělníky. Společně jsme chtěli hnát krále k zodpovědnosti. Jenže,“ povzdechl si a spráskl ruce. „Dobro vždycky nevítězí a Stormwind nás nakonec vyčenichal. Edwina zabili, stejně tak velkou část našeho vedení a ten zbytek se bez vůdce rozsypal. Bez Edwina van Cleefa se náš sen vo rovnosti a spravedlnosti pro všechny rozplynul.“ Strongarm svěsil hlavu a ukousl si další sousto. Hope si všimla mírného pohnutí v jeho hlase, jako kdyby ho vzpomínky na jeho rebelii bolely. Jí však běželo hlavou něco úplně jiného.

„A ten E…Edwin,“ zadrhla se mírně při vyslovení jeho jména. Doufala, že si toho Jac nevšiml. „Byl to dobrý muž?“ Strongarm vzhlédl a podíval se hope přímo do očí.

„Ten nejlepší,“ povzdechl si. „Byl to člověk, kterej by se pro své lidi nechal rozkrájet. Nikdy nechtěl válku, ale nedostal na výběr. A kdyby vyhrál, všem by se nám tu žilo vo dost líp, nejen těm, co si lepší život můžou dovolit. Edwin chtěl absolutní rovnost, chtěl, aby vo osudu člověka rozhodoval jeho charakter a schopnosti a ne jeho rod a bohatství. Přál bych si, abys ho mohla potkat.“ Hope přikývla a podívala se stranou, aby si Jac nevšiml, že se jí v očích sbíhají slzy.

„J…já… musím jít,“ omluvila se. „Uvidíme se u večeře.“ Strongarm nezaregistroval její pohnutí, jeho samotného vzpomínky na Edwina očividně silně zasáhly. Jen kývl na rozloučenou a nechal Hope, aby se vrátila zpátky na farmu.

Hope vběhla do svého pokoje, usadila se na postel a otřela si z tváře slzy, než jí mohly začít doopravdy téct. Občas se jí v paměti objevily střípky vzpomínek na jejího pravého otce, rozhovor se Strongarmem jich ale vyplavil příliš naráz. Ze všech nejhorší však byla ta poslední. Ta, která se jí vybavila plná až bolestných detailů. Pohled v jeho očích, maskovaný strach v hlase, olej, pot a sůl. Jak jí přikázal, aby se schovala a nevylézala, dokud si pro ni nepřijde… a jak si pro ni nikdy nepřišel. Jak ho našla, rozbitého a nehybného, chladnoucího a mrtvého. A teď jí navíc Strongarm potvrdil to, co vždycky věděla. Že si to nezasloužil.

 

Strongarm dodržel své slovo a Saldeanovi dodrželi své. Když opravil střechu chléva, nechal ho Arthur, aby mu pomáhal s polními pracemi, jen za jídlo a nocleh, přesně jak se dohodli. Hope byla ráda. S novým pomocníkem nepotřeboval Arthur její pomoc tak často a ona tak měla mnohem víc času na luštění knihy. Dozvídala se toho z ní tolik. O bylinách a jejich léčivých účincích, ale také o jedovatých bobulích, houbách a koříncích. Díky knize začala experimentovat a vždy měla radost, když jí připravená vodička nebo mast zabíraly tak, jak se dočetla. Nikdy však nevařila jedy, vždy se omezovala jen na léčivé prostředky. Tušila však, jak je připravit. Celé její zlepšení bylo o to víc obdivuhodné, že neměla žádné alchymistické pomůcky, vše vařila ve volných kotlících, které zrovna nepoužívala Salma. Strongarm u Saldeanů zůstal celý zbytek podzimu a i přes zimu. Když nepracoval na poli, cvičil se Saldeanovic svolením Hope v boji s nožem. Nebyla nejzdatnější žákyní, ale Strongarm byl dobrý učitel a tak ji přece jen dokázal něco naučit. O Edwinovi a jeho armádě však už téměř nikdy nemluvili. Pro oba šlo o citlivé téma a tak se mu radši vyhýbali. Jakmile sníh povolil, zoral s Arthurem naposledy pole a pak se s rodinou Saldeanů rozloučil. Bylo to divné loučení. Přišel k nim jako zablácený trhan uprostřed lijáku a odcházel jako dobrý přítel. Během loučení oběma manželům řekl, že jim jejich laskavost nikdy nezapomene a Hope přitom měla podivný pocit. Skoro jako kdyby to byla výhrůžka. Po Strongarmově odchodu se vše vrátilo do normálu. Přesto však neměl být tím posledním, kdo opustí farmu. I Hope rostla a Arthur už začal přemýšlet, kam by mohl děvče jejích kvalit poslat do služby. Stormwind vehementně odmítala a tak bylo třeba najít jiné řešení.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet