Fan fiction - Sňatek železem a krví #1

  fanfiction   

 

Rudé slunce prosvítající potrhanými večerními mraky se pomalu chýlilo k obzoru. Ruch v Sunsailském přístavišti postupně utichal, jak se život přeléval z doků, skladišť a lodních palub do hostinců a domovů. Jedinými, kdo se nechystal k odpočinku, byla parta nočních hlídačů, která jako každý večer nastupovala na svoji směnu. Krádeže v přístavu byly celkem běžnou záležitostí, takže si majetnější kapitáni a majitelé lodí raději platili spolehlivé soukromé hlídače. Ti chudší se museli spolehnout na štěstí a rádoby magické cetky koupené za pár šupů od nějakého šejdíře. A zatímco přístav utichal, do večerního příšeří začínaly vylézat tmavé a hbité stíny. Ty menší zpravidla patřily krysám, ty větší zlodějům. S těmi prvními udělaly krátký proces kočky, o druhé se postarali hlídači. Byly tu však dvě siluety, které se pohledům stráží vyhnuly a kočky o ně nejevily nejmenší zájem. Obrysy se zdatně plížily mezi moly a nákladem a táhly s sebou bednu, která je činila ještě podezřelejšími a kvůli níž by se otázkám hlídačů rozhodně nevyhnuly. Když se konečně zastavili u malého člunu na konci mola, ten větší slezl na palubu jako první, uložil na člun bednu a následně pomohl svému společníkovi nastoupit. Poté odvázal člun od mola, usadil se na příď, zvedl ze dna loďky dvě vyřezávaná vesla a zanořil jejich čepele pod hladinu. Menší silueta sedící naproti natáhla paže a odrazila člun od mola. Vesla se s tichým šplouchnutím zařízla do hladiny, veslice se dala do pohybu a pomalu opouštěla přístaviště směrem k zapadajícímu slunci. Voda v ústí řeky byla až na okolí loďky a občasné plesknutí ryby, která skočila po mušce nad hladinou, klidná a slunce se v ní zrcadlilo takovým způsobem, že by nejeden malíř zaplakal nad promarněnou příležitostí.

 

Když člun opustil ústí a vyplul na moře, stočil se směrem na sever a brzy zmizel i tomu nejbystřejšímu hlídači z dohledu. Někdy v tu chvíli se štíhlejší stín natáhl k bedně, otevřel ji a vytáhl z ní lucernu a křesadlo. Stačilo několik zkušených křísnutí a veslici osvětlilo zprvu blikavé, posléze však jasné světlo lampy.

 

„Tady už nás nemůžou vidět,“ promluvil do ticha rušeného jen tichým šploucháním vesel o mořské vlnky ženský hlas. Byl jemný, klidný, s lehkým přízvukem, který dával tušit, že jeho majitelka ovládá vícero jazyků. Patřil elfce oděné ve zdobné letní kazajce, která se honosila zlatavým lemováním a drahou nebeskou modří. Elfka měla rozpuštěné světlohnědé vlasy, které jí padaly až na klenuté poprsí a ke spodnímu konci lopatek. Vpadlé zářivě modré oči dávaly jejímu štíhlému obličeji uhrančivý pohled. Pokud chtěla, téměř nikdo nevydržel její upřený pohled z očí do očí. Zavěsila lucernu na hák visící na řetězu z tyče připevněné zevnitř k pravému boku člunu, která sloužila jako osvětlení. Záře dopadla i na jejího partnera, urostlého elfa s nazlátlými vlasy, které si v délce ničím nezadaly s hnědou kšticí elfky. Stejně jako ona měl jasně modré oči, jež mu spolu s vystouplými lícními kostmi dodávaly až aristokratický vzhled, stejně jako rovný nos a vyšívaná zlatočerná vesta, která musela svého majitele přijít na malé jmění. Pod vestou měl volnou košili s širokými nařasenými rukávy, jež si na zápěstích stahoval hedvábnou šňůrkou. Nebyly tak vidět provazce cvičeného svalstva, které se stahovalo a napínalo pod drahou látkou.

 

„Vidíš?“ řekla vítězoslavně elfka a poklepala dlaní zvenčí na bok loďky. „Co jsem ti říkala? A ty ses bál, že nás někdo chytí.“

„Nebál jsem se,“ zakroutil její společník hlavou. Jeho hlas byl lehce ochraplý, ale přesto melodický a přitažlivý baryton. „Jenom mě zajímalo, co bys dělala, kdybychom potkali strážného.“

„Já? Já bych nic nezmohla, ale ty bys ho určitě nějak umluvil. Anebo bys mu řekl pravdu!“

„Že utíkám se svojí přítelkyní z večírku lorda Saltherila pro zasloužilé veterány odjíždějící na jih, abychom si mohli udělat projížďku po moři?“ Elfka se zasmála a odhalila tak bělostnou řadu rovných zubů. Sám neměl kdovíjaký smysl pro humor, ale vždy byl rád, když se mu podařilo ji rozesmát.

„A proč ne? Jestli se k nějakému tomu lordovu banketu jen přiblížil, tak by nás pochopil. A kdyby ne, tak by ses mu prostě představil. Chtěla bych vidět hlídače, který by zkoušel zastavit armádního kapitána, tím spíš Sunstrikera.“ Zakřenila se a znovu otevřela bednu. Z ní vytáhla lahev s červeným vínem a jednu ze dvou skleniček. Na etiketě se skvěl krasopisně vyvedený název vinice, jméno jejího majitele a ročník. Elfka vyklepla ze sklenice zpátky do bedny piliny, sevřela láhev mezi stehny, přidržela si hrdlo lahve volnou rukou a zcela neslušně se zahryzla do korkové zátky, kterou s lehkými obtížemi a zvučným lupnutím vytáhla ven. Pustila rukou láhev, vytáhla si z úst zátku a vhodila ji nazpět do krabice. Její pohled se přitom střetl s pohledem jejího společníka, který ji i její počínání pozoroval s pobaveným výrazem.

„Nebo se snad bojíš drbů?“ navázala obratně zpátky na předchozí rozhovor, aby obrátila elfovu pozornost jinam. Teď se rozesmál on. Měl zvučný a plynulý smích, který mnoho lidí neslyšelo. Tací, jako on, se je zřídkakdy smějí.

„Na drby nejsem dost zajímavý ani důležitý, obávám se,“ odpověděl.

„To je ovšem tvoje vina. Máš spát s bohatými a vdanými paničkami ze Silvermoonu, plánovat vraždy svých bratranců kvůli dědictví a rozhazovat rodinné jmění za pitomé večírky a plesy,“ odhalila znovu své zuby v úsměvu. Vyklepla a vyfoukla hobliny i z druhé sklenky, do dvou třetin ji naplnila a podala svému druhovi. Ozvalo se slabé klepnutí a o něco silnější šplíchnutí, když pustil vesla a nechal je volně se zastavit o opěrky na bocích.

„Neříkej, že pak bys o mne ještě stála,“ řekl, když od ní převzal sklenici.

„U Slunce, jen to ne,“ zhrozila se na oko elfka. „Jen si to představ, sám sebe, jak na nějakém bálu vznášíš přípitek.“ Dramaticky pozvedla sklenici s vínem, nasadila snobský výraz a pokusila se napodobit jeho hlas, jen s notnou dávkou pompy a pokrytectví. „Já, sir Daraen Sunstriker. Bych vás tímto všechny chtěl přivítat na mém skromném dýchánku. Podávat se bude vybraná zvěřina. Zakoupená od pytláků z jihu, ale přesto vás prosím, abyste v rámci zachování mé pověsti neohroženého lovce předstírali, že jsem ji ulovil vlastnoručně s nasazením vlastního života. Také bych byl velmi potěšen, kdyby můj bratranec zaujal čestné místo zde, hned vedle toho opečeného srnce, ze kterého trčí ony ozdobné a naostřené dýky. A nakonec bych chtěl celou tuto naši malou sešlost věnovat lady Ceckýlii Obdařené, jejíž kozy nemají konkurenci na obou březích Elrendaru. Děkuji a na zdraví!“

„Tak tedy na lady Ceckýlii,“ pozvedl Daraen se smíchem víno a oba noční plavci si přiťukli. Pak se Daraen na chvíli zadíval za svoji společnici a upíjel přitom ze skleničky. Po pláži, dál na jih, kde se za bažinatou deltou Elredanrské řeky mračily tmavé hvozdy, které byly i v zapadajícím slunci v dáli vidět. Po invazi orků, kdy lesy Quel’thalasu zaplály dračím ohněm, tomu místu už jen málokdo řekl jinak než Zčernalé lesy. Elfka zachytila jeho pohled a ustaraně se tím směrem také podívala.

„Děsíš se zítřka, viď?“ zeptala se. Neodpověděl, jen dopil skleničku a obrátil svůj pohled na ni. „Neboj se, nejedeš přece sám,“ pokusila se o povzbudivý úsměv. Položila skleničku vedle sebe na sedátko, naklonila se k Daraenovi a sevřela mu konejšivě ruce v dlaních. Sklopil oči k jejich spojeným dlaním, ale pouze na krátký moment, po kterém opět vzhlédl a zadíval se jí zpříma do uhrančivých očí.

„To je právě to, čeho se bojím. Jedeme na frontu, Baleanno. Tam se umírá.“

„Když je válka, umírá se všude,“ pokrčila Baleanna rameny. „Ale já tě znám. Už jsi byl na spoustě bojišť a nikdy ses takhle sklíčeně netvářil. Kdepak, tebe trápí něco jiného.“ Daraen mlčky přikývl, sáhl do pravé kapsy hedvábných kalhot s vytáhl z ní malou krabičku převázanou rudou mašlí.

„Pro tebe,“ řekl lehce rozpačitě, když jí krabičku podával. Jako by tušila, co právě dostává, vzala Baleanna opatrně dárek do ruky. Pravicí rozvázala mašli, kterou něžně položila hned vedle nedopité sklenice. Otevřela krabičku, v níž seděl na sametovém polštářku prsten. Do prostého stříbrného kroužku bez zbytečných ozdob byl vsazen safír velký jako nehet na malíčku. Baleanna několik ohromených okamžiků těkala pohledem z dárku na Daraena a zpět.

„To… to myslíš vážně?“ zeptala se překvapeně. Přikývl.

„Mrzí mě, že jsem s tím tak dlouho otálel. Miluju tě, Baleanno, a chtěl bych s tebou strávit zbytek života. Chci si tě vzít, hned jak se vrátíme z války.“ Její překvapení ještě vzrostlo. Daraen přikládal vždy slovům velkou váhu a nikdy těmi velkými neplýtval. Tohle bylo poprvé, co jí řekl, že ji miluje. Mírně roztřesenou rukou vytáhla prsten z krabičky, nasadila si ho na prst a znovu se obrátila na Daraena. Naklonila se k němu a něžně ho políbila na rty, Když se od něj odtáhla, překvapený výraz vystřídal láskyplný úsměv.

„Hned jak se vrátíme? Nevím, jestli tak dlouho vydržím čekat.“

 

Hluboko ve Zčernalých lesích se tyčil horský masiv Sungraze. Pod jeho západním okrajem stálo město Tranquillien, na východě se však nořil do ztemnělých vod Elrendarského jezera, za nímž už magicky pěstované a kultivované stromy přerůstaly v pradávné jehličnany, které tam vládly dávno před příchodem elfů. Tam měli své osady trolové z kdysi mocného kmene Amani, jenž se s vpádem orků pod vedením Orgrima Doomhammera pokusil získat nazpět dlouho ztracená území. Teď, když orkové odtáhli zpátky na jih, zůstali trolové sami, ale o to zuřivěji bojovali o každý strom, každý pařez i každý kořen.

 

Po svahu Sungrazu se drápalo šest elfů. Každý z nich byl oděn jen v lehké zbroji a u pasu nesl krátký zahnutý meč, tak typický pro průzkumníky z Quel’thalasu. Vlasy měli nakrátko střižené nebo pevně svázané, aby jim nijak nepřekážely v boji. Všichni táhli na zádech plně naložené krosny s jídlem, opravářským náčiním a několika zbraněmi. Jejich velitel, četař Tarmis Falconwing, navíc nesl v hlavě informace o pohybu větších armád trolů, které dostal od pátračů v Tranquillienu. I přes břemeno na zádech se mu šlo lehce, protože svému veliteli, který na jejich příchod čekal v táboře nedaleko prostornějšího průsmyku na Sungrazském hřebeni, nesl dobré zprávy. Nespěchali, měli dobrý čas a ani terén, třebaže nerovný a místy dokonce strmý, jim nečinil nepřekonatelné potíže. Během dvou hodin dorazili k pramenu, ze kterého tábor bral vodu a který signalizoval začátek průsmyku. Na chvíli si u něj odpočali a pak se vydali po pěšině vedoucí vzhůru na pravý okraj průsmyku. Za slabou čtvrthodinu už měli na dohled typické stany thalasské armády.

 

Vstoupili do ležení, kde četař Falconwing předal svůj batoh jednomu z vojáků a všechny je poslal, aby se se zásobami hlásili u provianťáka. Sám zamířil do velkého modrého stanu ve středu tábora. Ležení nebylo velké, ze Silvermoonu sem poslali dva oddíly pátračů a jeden oddíl standardních pěšáků, každý oddíl po patnácti hlavách. Spolu s důstojnictvem a nazíračem, kteří se neřadili k běžným vojákům do oddílů, bylo v táboře na padesát elfů, z nichž jeden měl právě teď hlídku před stanem sloužícím jako hlavní velitelství. Falconwing se strážnému ohlásil a ten ho bez problémů vpustil dovnitř.

 

Velitelství bylo zařízeno velmi prostě. Skládací stůl a křesílko, postel, jednoduché umyvadlo, panák, na němž visela plná plátová zbroj s výjimkou kyrysu a nátepníků, stojan na zbraň a truhla zamčená na visací zámek. Co v ní kapitán přechovával, o tom četař Falconwing neměl tušení. Kapitán Daraen Sunstriker, sedící u stolu, vzhlédl od dopisu, který právě četl. Četař se ihned postavil do pozoru.

„Četař Tarmis Falconwing hlásí příchod.“ Jeho nadřízený mu klidně pokynul.

„Pohov. Jak šla zásobovací mise?“

„Skvěle, pane,““ zahlásil uvolněný Falconwing. „Výměna v Tranquillienu proběhla bez nesnází, cesty tam a zpátky rovněž. Nemáme žádné zraněné ani jsme nepřišli o žádný náklad.“

„Výborně,“ pokýval Daraen spokojeně hlavou. „Nějaké novinky z Tranquillienu?“

„Ano pane. Zvědové hlásí pohyb trolů.“

„Pojďte mi to ukázat,“ zvedl se Daraen ze židle a roztáhl po stole dvě mapy. Větší z nich znázorňovala celé území známé jako Zčernalé lesy, od řeky Elrendaru až po Thalasský průsmyk a hranici s Lordaeronem, od Velkého moře na západě po nezmapovaná území na východě, kde se v hlubokých lesích rozkládal starobylý Zul’Aman. Menší zastupovala okolí tábora a detailní vyobrazení Sungrazu. Nacházely se tu ostrohy, pěšinky, srázy, údolíčka, rokle a prameny, vše, co mohlo ležení využít ve svůj prospěch i vše, co si musela dobře hlídat.

„Podle toho, co víme, shromažďuje Zul’jin vojsko, se kterým se chystá k protiofenzívě. Tu chce vést tudy,“ vedl četař prst na mapě úvalem jižně od Sungrazu až se zastavil na malé značce.

„Na Svatyni Slunce?“ podivil se Daraen. „Ta je ze tří stran obehnaná skálou a dá se skvěle bránit. I kdyby ji Zul’jin dobyl, za ty ztráty mu to nemůže stát.“

„Generál Windrunner si to taky myslí,“ přikývl Tarmis. „Tvrdí, že jestli na svatyni zaútočí, vyláme si tam kly.“

„A její postup?“ zajímal se kapitán.

„Je opatrná. Nechce riskovat čelní střet pro případ, že by měl Zul’jin něco v rukávu. V žádném případě tam trolové nemůžou vyhrát, ale můžou napáchat velké škody a pokud by se ze svých ztrát dokázali zotavit dříve, možná by mohli válku ještě prodloužit. A pak je tu ještě druhá skupina.“

„Druhá skupina? Mluvte.“

„Má to být o něco menší armáda, která půjde tudy,“ sdělil četař, zatímco ukazoval na východní břehy Elrendarského jezera. Nacházelo se tam několik opuštěných elfských osad a pevnůstek, které padly s příchodem orků a povstáním trolů.

„Míří na sever. Zul’jin si chce pojistit základny severně od řeky.“

„To dává smysl,“ pokýval hlavou Daraen. „Tam už mu zůstává jen Tor’Watha. Ta je v obležení a musí padnout v řádu dnů. A když ji ztratí, bude se za řeku vracet jen těžko.“

„Ano, pane,“ přikývl souhlasně četař.

„S posilami nebude problém zmasakrovat troly ještě dřív, než se vůbec dostanou k branám Tor’Wathy.“ Daraen se klidně usadil do křesílka a dokonce se i opřel. „To znamená, že dva hlavní útoky se nám zdaleka vyhnou. Zul’jin hraje o všechno, takže si určitě nemůže dovolit dělat nějaká škatulata a plýtvat válečníky na osamělé nájezdy.“

„V Tranquillienu mají podobný názor. Chtěli však, abych vám vyřídil speciální rozkaz.“

„Poslouchám“

„Šíří se zvěsti o zvýšené aktivitě poblíž starých katakomb.“

„To určitě budou nějaké jejich černé rituály,“ zachmuřil se kapitán. „Ale troufají si, takhle blízko fronty. Předpokládám, že se na ně máme podívat a případně jejich činnost utnout, že?“

„Ano, pane.“

„Dobře. Poradím se s nazíračem a zkontrolujeme je. Ještě něco?“

„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou četař. „Jen…nevíte, kde je moje sestra?“

„Baleanna? Těžko říct, ale měla by být v táboře. Zkuste se podívat do jejího stanu, případně na cvičiště.“

„Děkuji pane.“

„Rádo se stalo, četaři. Odchod,“ pokynul Tarmovi Daraen. Falconwing se poklonil, otočil se a zanechal svého velitele ve stanu opět samotného. Kapitán se zahleděl do map, vzal prázdný papír a začal si dělat podle raportu poznámky.

 

Baleanna seděla na stoličce před svým stanem, na prkýnku položeném na klíně přidržovala papír a s přemýšlivým výrazem něco psala. U každého slova se dlouze rozmýšlela a trvalo jí, než ho zanesla na papír.

„Ahoj Lenno, co píšeš?“ zeptal se známý hlas. Cukla sebou a přitáhla si papír k hrudi, čímž ho trochu pomačkala.

„Sprosťárny,“ odsekla a prohlédla si dotěru, kterým nebyl nikdo jiný než Tarmis. Musela si přitom zastínit oči, stál přímo mezi ní a sluncem, které ji doteď příjemně hřálo. „To už jsi zpátky?“

„Zklamaná? Doufala jsi, že už se nevrátím?“ Tarmis si přidřepl, aby na něj jeho sestra nemusela mžourat. Baleanna se uchechtla.

„A co bych z toho prosím tě měla?“

„Pravda,“ přikývl Tarmis. „Kdo by pak šel tobě a panu kapitánovi za svědka?“ Baleanna pozvedla obočí. Odtáhla papír od prsou, přeložila ho napůl tak, aby si jej bratr nemohl přečíst, a schovala do kapsy.

„Ty se na tu svatbu nějak těšíš. Skoro víc než já a Daraen,“ usmála se škodolibě.

„Je na tom snad něco špatně? Vždyť se provdáš k Sunstrikerům. Víš, jak to naší rodině zvedne prestiž?“ zeptal se nadšeně Tarmis.

„Tak o prestiž ti jde. Už je mi to jasné,“ pokývala sarkasticky hlavou Baleanna. „Ale dobro starší sestry už tě tolik nezajímá, co?“

„Ale kdeže,“ mávnul Tarmis rukou. „Kdyby se k tobě nechoval hezky, tak si ho přece nevezmeš. Na to mám v tebe moc velkou důvěru.“ Baleanna se jen nevinně usmála a pokrčila rameny.

„Přišel jsi kvůli něčemu důležitému nebo si jen tak povídat?“ Tarmis se zatvářil na oko ublíženě.

„Chtěl jsem se podívat na svou sestru a prohodit pár slov. To ti nepřijde důležité?“ Baleanna se na něj soucitně podívala a pak se zahleděla ke stanům napravo od nich.

„Za chvíli odcházíme na průzkum a já se ještě nezačala připravovat. Promluvíme si večer, ano, Tari?“

„No dobře,“ pokrčil Tarmis bezbranně rameny a otočil se k odchodu. „Doufám, že vás tam sežerou trolové,“ řekl ještě v žertu. Baleanna se na něj nejapně zašklebila a když její bratr zmizel z dohledu, vytáhla z kapsy složený papír a znovu ho rozprostřela na prkně.

„Nejmilovanější Daraene,“ četla z něj v duchu. „V životě jsem zažila mnoho krásných věcí, ale ty jsi z nich nejkrásnější. Ještě nikdy jsem se necítila tak šťastná a ještě nikdy jsem si nebyla tak jistá svým souhlasem, jako když jsi mne požádal o ruku. Miluji tě a proto ti chci slíbit nehynoucí lásku a…“ Tady text končil. Baleanna se na papír zamračila a pak ho zmačkala. Pořád to nebylo ono. Pořád to nebyl ten dokonalý svatební slib, jaký si vysnila. Pořád to mohlo být lepší.

 

Daraen odtáhl šarlatový závěs a vstoupil do nazíračova stanu. Theledorn z Goldenmistu měl poněkud výstřední styl, když šlo o vybavení vojenského stanu. Oválné zrcadlo se slonovinovým rámem byl Daraen ochoten tolerovat, věděl totiž, že je pro mágovo nazírání klíčové a od toho tu koneckonců byl. Za žádnou cenu však nedokázal určit účel mnoha zvláštních a kuriózních magických prostředků a pomůcek, které kouzelník skladoval pečlivě seřazené na dvou stolech. Nejspíš v nich měl nějaký systém, ten ale Daraenovi unikal. I přes své podivnůstky byl Theledorn schopný a respektoval armádní hierarchii, což byly vlastnosti u mágů velmi vzácné; tím víc si ho však Daraen považoval.

„Jak jde průzkum?“ zeptal se Daraen mága stojícího zády k němu před zrcadlem. Theledorn sebou trhnul, otočil se k příchozímu a obraz v zrcadle se rozplynul, aby ho znovu nahradil odraz reality.

„Ehm…dobře, pane“ ohlédl se černovlasý elf za sebe. „Akorát jste mne přerušil.“

„Omlouvám se, to jsem neměl v úmyslu,“ omluvil se kapitán. „Co jste zatím zjistil?“ Theledorn si promnul čelo a udělal několik kroků ke stolu, zatímco ho jeho velitel upřeně pozoroval.

„Vaše podezření se potvrdilo. V těch katakombách opravdu jsou trolové.“

„Kolik?“

„Ne víc než šest, z toho dva černokněžníci. Šamani. Kněží. Říkejte jim, jak chcete, důležité je, že tam provádí rituály připomínající nekromancii.“

„Chtějí probudit své mrtvé?“

„Rozhodně to tak vypadá. Ale pokud jsou na kříšení jen dva, potrvá jim to. Podle mne zatím spíše experimentují, než že by se rovnou pokoušeli o vytvoření nové armády.“

„Dobře. Říkal jste, že jich je šest?“ zeptal se pro jistotu Daraen.

„Maximálně šest,“ přikývl Theledorn. Jeho velitel se na moment zamyslel, než znovu promluvil. Zabloudil přitom pohledem kamsi mezi mágovy sbírky kuriozit.

„Chci mít alespoň trojnásobnou přesilu, kdyby se k nim někdo připojil. Vyrazíme až zítra ráno, takže budu ještě před odchodem další nazírání, abychom věděli, na čem jsme. Rozuměno?“

„Jistě, pane. Pokud se něco změní, dozvíte se to jako první.“

 

Stmívalo se a nad mýtinou nad průsmykem, kde stálo tábořiště, začaly bledě zářit azerothské měsíce. Prvních pár hvězd na východě zatím nejistě poblikávalo, jako by se ještě obávaly slunce, které stále vystrkovalo posledních pár paprsků zpoza horizontu. Ve velitelském stanu už svítila lucerna, pověšená z latě držící střechu. Daraen seděl u stolu a prohlížel si seznam osmnácti jmen, které s ním měly jít prozkoumat trolí hrobky. Mezi jmény stálo i to Baleannino a to mu přidělávalo vrásky na čele. I když měli přesilu tří ku jedné a všechny důvodu se domnívat, že o nich trolové zatím neví, nemohl se Daraen zbavit té otázky, která mu hlodala v hlavě: Co kdyby…?

„Můžu dál?“ vytrhl ho z chmurných představ povědomý hlas. Baleanna stála ve vchodu do stanu, jednou rukou se přidržovala za laťku a vřele se na něj usmívala. Pořád na sobě ještě měla koženou průzkumnickou kazajku a vlasy zkrocené jasně modrou látkovou čelenkou. Daraen to moc rád neviděl, ta čelenka mu přišla jako zbytečně nápadné harlekýnství, ale Baleanna tím neporušovala vojenský řád, takže s ní mnoho nenadělal. Povzdechl si a pokynul jí rukou, ať jde dál. Baleannin obličej změnil úsměv v ustaraný výraz.

„Děje se něco? Proč tak smutně?“ zajímala se. Daraen otočil seznam lícem dolů.

„Jen mi trochu dělá starosti ta zítřejší mise, to je všechno.“

„Starosti, starosti. Tobě dělá poslední dobou starosti skoro všechno. Ale neboj, vím, co tě rozveselí,“ usmála se znovu lišácky Baleanna.

„Baleanno prosím, na tohle nemám čas ani energii.“

„A já myslím, že máš. Při průzkumu jsem objevila něco, co bys měl vidět. Na vlastní oči,“ Daraen naklonil hlavu na stranu a pozvedl jeden z koutků úst v grimase, v níž se mísil nezájem s krátící se trpělivostí. Rezignovaně klepnul hranou ruku do desky stolu.

„Co je to?“ zeptal se. Baleanna si založila ruce na prsou a na tváři se jí rozhostil spokojený výraz.

„Neřeknu. Stejně bys mi to nevěřil. Ale můžu ti to ukázat.“

„Baleanno…“

„Stojí to za to,“ skočila mu rychle do řeči. „No tak, Dare, copak jsem ti někdy lhala? Není to daleko a tábor to tu bez tebe chvíli vydrží. Tak co?“ zeptala se naléhavě. Daraen se na ni upřeně zadíval a několik dlouhých vteřin mlčel. Potom se odstrčil od stolu a zvedl z křesílka.

„Tak dobře,“ řekl nakonec, zatímco přecházel ke stojanu s mečem. „Jen si vezmu zbraň a vyrazíme.“

„Meč nebudeš potřebovat,“ zakroutila hlavou. Daraen zvedl meč i s pochvou, kterou si dvěma řemínky přivázal opasku, a podíval se elfce zpříma do očí.

„Jak znám tvoje dobrodružství, budu potřebovat víc než jen meč.“

 

Vyplížili se společně z tábora a zamířili k západnímu ústí průsmyku. Daraen sice dal svému zástupci, poručíku Skyhawkovi, potřebné rozkazy pro případ, že by se něco stalo před jejich návratem, i tak ale nestál o to, aby je někdo viděl odcházet. Baleanně to nevadilo, brala to jako další výzvu a navíc byla spokojená sama se sebou, že se jí podařilo kapitána přemluvit. Po zásahu průzkumné jednotky tam zůstala v býlí pěšina, vinoucí se jako hadí stezka mezi stromy. Daraenovi se zdálo, že stoupají, ale jistý si kvůli podivnému terénu být nemohl. Náhle Baleanna uhnula z vysekané stezky nalevo a pokynula svému druhovi, aby ji následoval. Šli mlčky, takže se dali vysledovat leda podle křupání větviček a šustění keřů a trav. Po chvíli strávené prodíráním se houštinami dorazili na kamenitý svah. Nemohl být víc než dvacet metrů vysoký, ale veliké balvany porostlé namodralým mechem a povážlivý spád působily dojmem, že bude mnohem vyšší. Baleanna už cestu znala, takže se hbitě promykala mezi věkovitým kamením. Daraen jí sotva stačil a párkrát mu na moment modrá stuha v oříškových vlasech zmizela z dohledu. Také se mu zazdálo, že mezi stromy nad srázem mdle prosvítá teplá záře, nevěděl však, jestli ho jen nešálí zrak. Tma doléhala na les rychle, i když v šeru stále dokázal rozeznat půvabnou siluetu své snoubenky. Vyškrábal se na vršek svahu, kde se na něj už zubila zlehka zadýchaná Baleanna. Dopřála mu pár doušků svěžího nočního vzduchu a potom zamířila do lesního podrostu. Napůl otráveně ji následoval. Začínalo se mu to přestávat líbit, ale dílem zvědavost, dílem důvěra ve svoji nastávající ho hnala dál. Zhruba čtvrthodinu se oba prodírali neudržovaným lesem a Daraenovi se znovu zazdálo, že v dáli vidí světlo. To, co zprvu považoval na mžiky a mámení, pomalu nabíralo skoro až děsivě reálnou formu. Rozhodně to nemohlo být světlo z ohně, na to bylo příliš matné a strnulé. Baleanna však nejen že znala perfektně cestu, ale s nejvyšší pravděpodobností věděla, co je zdrojem toho přízračného světla, protože bez zaváhání zamířila za onou pozoruhodnou září. Netrvalo dlouho a světélkování zesílilo natolik, že oba elfové bez problémů viděli na cestu. A potom se Daraen ocitl na místě z legend.

 

Palouk, na který jej Baleanna přivedla, by se ničím nelišil od stovek jiných romantických louček, které zamilované páry a podezřelé figury vyhledávají po staletí. Mohl mít tak pětaosmdesát kroků v obvodu, byl mírně svažitý a povětšinou kruhový, i když příroda nesnáší pravidelnosti; proto byl kruh na několika místech narušen stromy z okolního háje. Na protější straně se veskrze zelený travnatý palouk náhle změnil v tmavošedou zídku vyvřelé horniny, velmi neobvyklé ve Zčernalých lesích. Kdyby Daraen přistoupil blíž, zjistil by, že sotva tři až sedm palců vysoký kámen je jen jakýmsi přirozeným dlážděním. Ze země tam vyvěral pramínek, který sám po dlouhé věky napájel vyvřelou prohlubeň, zabírající zhruba pětinu palouku, a až když přírodní bazének úplně naplnil, mohl přetéct a pokračovat ve své pouti úzkou stružkou dolů ze svahu. Na palouku nerostly žádné houby ani květiny, ani tam nebyly žádné stopy po zvířatech, jenom měkká tráva. A ohromný strom. Strom byl velmi statný, jeho koruna mohla začínat tak až na sedmi metrech nad zemí a na obejmutí kmene by bylo třeba aspoň čtyř elfů stejně urostlých jako Daraen. Byl listnatý a jeho listí mělo jasně zelenou barvu mladých stromků, která místy přecházela až v kanárkovou žluť. Největší záhadou byla pro Daraena barva kůry. Nejdřív si myslel, že je bílá, právě tak jako kouzly upravené stromy z okolí Silvermoonu, kterým se tenhle strom podobal. Pak mu ale přišla spíše jako nazlátlá, jasně oranžová či hodně světle béžová. Nedokázal tu barvu přesně určit, protože právě tenhle strom, respektive jeho kmen, byl oním tajemným zdrojem vřelého světla, jež viděli už z dálky. Světlo nebylo oslepující, naopak, Daraen mohl hledět přímo na jeho původce a jeho oči tím nijak netrpěly. Nebyl však schopen vysvětlit záření stromu samotného, bez zřetelného využití magie. Celý ten zjev byl stejně záhadný jako kýčovitý, přesto se nemohl přestat podivovat jeho neobvyklosti a nepopiratelnému půvabu.

„Víš, co to je?“ prolomila mlčení svou otázkou Baleanna. Ani nečekala na odpověď a vykročila k zářícímu kmeni stromu. Obešla ho, zatímco se jej něžně dotkla a přejížděla bříšky prstů po jeho kůře. V mdlém, teplém světle lesního zázraku byla ještě krásnější než za svitu slunce, měsíce či kterékoliv lucerny stvořené rukou mága. Zastavila se, když stála tak, aby mohla Daraenovi bez otáčení krku pohlédnout do tváře, přitiskla se blíž ke kmeni a opřela se o něj pravým spánkem a usmála se na svůj doprovod.

„Vypadá jak Thas’alah, že?“ vyslovila jméno legendárního stromu.

„Světlo hvozdu,“ doplnil nečekaně chraplavým hlasem Daraen. „Ale ten přece roste na jihu, u hranic.“ Přikývla a gestem ho přizvala blíž k sobě.

„Tak se asi nějaké jeho semeno dostalo sem. Pojď si na něj sáhnout.“ Přistoupil ke kmeni, váhavě natáhl pravici a přitiskl dlaň na hladkou kůru. Jeho užaslý výraz nabral ještě víc na síle.

„Hřeje,“ zmohl se na jediné slovo. Teplo ze stromu nesálalo, ale když se ho dotkl, jasně ho cítil. Bylo to skoro jako dotknout se živé bytosti.

„Mhm,“ broukla souhlasně Baleanna. „Ještě si ho poslechni,“ vybídla ho. Daraen trochu ostýchavě přiložil ucho ke kmeni. Zazdálo se mu, že slyší cosi jako proud. Ne vody, ale energie, divoké a nespoutané, tekoucí uprostřed stromu. Čaroděj by to možná dokázal popsat mnohem lépe, ale Daraenova představivost se musela spokojit s tímhle laickým přirovnáním. Odtáhl ucho a podíval se na Baleannu, která stále naslouchala dřevu se zavřenýma očima a úsměvem na tváři.

„Jak jsi to tu našla?“ zeptal se udiveně. Baleanna otevřela jasně modré oči, které teď snad zářily víc než kdy předtím, poodstoupila od stromu a se stejným milým úsměvem pokrčila rameny.

„Při průzkumu,“ řekla skoro až omluvně a zahleděla se do zlatozelené koruny mohutného potomka Thas’alahu. „Říkala jsem si, že bys o tom měl vědět, že by to mohlo být takové naše tajné, skryté místo, které bychom našli jen my dva. Bal’Dara.“

„Bal’Dara?“ zeptal se Daraen s rukou stále přitisklou ke kmeni. Znovu se otočila na něj.

„Jako Baleanna a Daraen. Asi to zní hloupě, ale…“

„Ne,“ zakroutil Daraen hlavou. „Vůbec to nezní hloupě. Bal’Dara,“ uchechtl se. „Skoro jako z nějaké pověsti.“

„A to není všechno,“ usmála se Baleanna. Nečekaně vznešeným krokem dávno mrtvých královen, který nepříslušen pouhé stopařce, přišla k čedičovému jezírku. Voda byla průzračná jako sklo a snadno se dalo dohlédnout na dno. Na první pohled to vypadalo, že voda sahá po kolena, ale lom světla je zrádný a tak to muselo být aspoň po ramena. Baleanna si přidřepla k hladině a konečky prstů ji rozčísla, stejně jako vesla člunu rozrážela mořskou hladinu tu noc, kdy ji Daraen požádal o ruku.

„Voda je teplá,“ obrátila se s vášnivým pohledem na Daraena a vyzývavě si rozepla první dva knoflíky své kazajky. „Nechtěl by ses se mnou vykoupat?“

 

Nikdo už se nejspíše nedozví, zda to byla prastará polozapomenutá elfská legenda, pověsti přežívající už jen na venkově či romantická báseň mizerného poety, kde se poprvé objevil příběh o tom, že občas, za jasných nocí, kdy si ani žáby netroufají rušit svým skřehotáním tichou pouť úplňku, lze v šumění listí a šplouchání jezerních vod zaslechnout sotva slyšitelnou ozvěnu vzdechů, nářků a stenů, jež po sobě zanechali pradávní milenci, ani na tom vlastně příliš nezáleží. Důležité je, že za téhle jasné noci, kdy si ani žáby netroufaly rušit svým skřehotáním tichou pouť úplňku, se na krátkou chvíli stala legenda skutečností.

 

Dva průzkumníci klestili stezku houštinami. Patřili ke skupině, která spolu s kapitánem Sunstrikerem v čele vyrazila čelit temným rituálům trolů, kteří provozovali své nečisté dílo v odlehlých katakombách. Hlavní voj šel vždy aspoň pětadvacet metrů za skauty, mnohdy však ještě dál, aby měli dostatek času zareagovat v případě, že by průzkumná jednotka narazila na nepřítele. Ať už to bylo způsobeno nějakým pradávným kouzlem Bal’Daru nebo hřejivým teplem Baleannina líbezného těla, Daraen, který šel v čele jádra úderného oddílu, měl mnohem lehčí krok a hlavu než včera večer. Podle Theledornova ranního nazíraní se trolům podařilo během noci vyrvat ze spárů smrti pouze jednu jedinou mumii, takže s přečíslením si velkou hlavu dělat nemuseli.

 

#1, #2, #3

 

Autor: Orkelt

Predošlé diela: Město vlků & Poslední vzepření

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet