Poslední vzepření

Poslední vzepření
Prolog
Malá Natasha smutně pozorovala svého otce. Dívala se, jak si chystá svoji zbroj a jak si brousí meč. Bylo jí teprve šest a už měla ztratit i druhého rodiče. Jejího otce Morrise totiž naléhavě povolali do služby, protože situace s orky začínala být neúnosná a král Terenas potřeboval každého muže. Morris jen velice nerad opouštěl Southshore i svou malou dcerku a ona stejně nerada viděla, jak odchází. Měl se o ni mezitím starat výrobce plášťů Bartolo, rodinný přítel a laskavý, i když trochu nabubřelý muž, ale pro Natashu nikdy otce nebude. „Tatínku,“ seskočila ze židle a objala Morrisovu oplechovanou nohu. „Já nechci, abys šel pryč.“ Morris se na ni smutně usmál. „Já taky ne, Natasho. Já taky ne. Ale král mě potřebuje, a tak musím poslechnout.“ „Ale proč ty? Proč ne třeba Bartolo?“ naléhala dívenka a pustila jeho nohu. Morris si povzdechl a dřepl si, takže ji hleděl přímo do očí. „Protože všichni máme moc něco zvrátit, ale málokdo ji využije. A kdyby si každý řekl, že bojovat může někdo jiný, zůstaneme nakonec bez obrany. A proto musím jít, aby naše obrana zůstala stát. Neboj se, já se ti vrátím,“ pousmál se a pohladil její hebké rezaté vlásky, spletené do copů. „Všechny tu hezky hlídej,“ řekl, narovnal se a vykročil ze dveří. Natasha se za ním dívala, do očí se jí hnaly slzy, ale potlačila je. Byla teď přece velká holka a musela všechny hlídat.
Kapitola 1 - Hodina lukostřelby
Uplynulo třináct let a z Natashy vyrostla mladá slečna. Stále žila u Bartola, protože Morris se nikdy nevrátil. Natasha se s tím smířila a učila se u svého poručníka vyrábět pláště. I když celý Lordaeron padl, vesnice Southshore nějakým zázrakem všem orkům i nemrtvým odolala. Zdálo se, že útočníky to už přestalo bavit, protože poslední nájezd na Southshore proběhl před sedmi lety a to šlo navíc jen o skupinu opilých banditů. Přesto ve své stráži neustávali a hrdě bránili svůj malý ostrůvek lidí v moři nemrtvých. „Není to zlé, ale chce to trénovat,“ zhodnotil starý farmář Kent Natashino umění s lukem. Z deseti šípů jich šest zasáhlo terč a jeden se zabodl hned vedle. Natasha se na veterána usmála a šla posbírat šípy. „Je dobře, že se vedle vyrábění plášťů cvičíš i v boji. Něco se blíží a pak bude každý voják dobrý,“ zamručel Kent, když se vrátila s plným toulcem. „Ale Kente, to jsi říkal už loni a to nejhorší, co se stalo, bylo, že se Henry stal zase starostou.“ Kent se srdečně zasmál, vzal svůj luk a pětkrát vystřelil na cíl. Nikdy neminul. Natashu úspěch šedivějícího farmáře už ani nepřekvapil. Věděla dobře, že Kent je veterán z Třetí války a i potom strávil několik týdnů v divočině, kde střílel pozůstatky Arthasovy armády v Azerothu. A nic nezapomněl, pod obnošeným farmářským oděvem se stále napínaly svaly vojáka, třebaže zestárlé a ne tak pružné, jako kdysi. Byl tím nejlepším učitelem lukostřelby, jakého mohla Natasha v Southshoru najít. Bartolo tyhle hodiny viděl dost nerad, protože se bál, že by se mohla jeho svěřenkyně do silného farmáře zakoukat, ale jeho obavy byly vcelku zbytečné. Kent mohl být sebestatnější, pro Natashu však byl vždy jen dobrým přítelem. Napnula luk a pečlivě zamířila. Tentokrát se chtěla trefit alespoň osmkrát. Věděla, že nesmí mířit moc dlouho, jinak se unaví. A věděla, že má mířit trochu nad terč, protože šíp nikdy neletí rovně. Zatajila dech, přivřela oko a pustila tětivu. Kent se podíval, kam se trefila, a začal se smát. Natasha totiž úplně minula terč, něco ale přece jen zasáhla. Z jabloně, na které visel terč, spadlo zelené jablko a z něj trčel až nepříjemně povědomý šíp. Kent se smíchy plácal do kolen, zatímco Natasha se zatvářila kysele a došla si pro spadlé jablko. Bylo probodnuté skrz naskrz, ale kromě průstřelu na něm žádná vada nebyla. Natasha vytáhla šíp z jablka, vrátila ho do toulce a ovoce donesla smějícímu se Kentovi. Když se farmář vysmál, zadíval se na ulovené jablko a uznale pokýval hlavou. „Kdyby to bylo oko, nemá jeho majitel šanci. Jenže podstatou střelby z luku je zasáhnout to, na co míříš.“ Natasha sklopila hlavu. „Ale na druhou stranu, svačinu si už ulovit dokážeš, třebaže spíše díky štěstěně,“ usmíval se a vrátil ji její kořist. Natasha si ovoce vzala a schovala jej do své brašničky, která visela na plotě Kentovy farmy. Znovu vzala luk a rychle vystřelila dva šípy hned za sebou. Tentokrát už neminula. Zakřenila se a vystřílela zbytek svých šípů. Neúspěch s jablkem ji nejspíš nabudil, protože se jí její cíl podařil: osm zásahů. V tom přišel Bartolo. Věděl dobře, kde Natashu najde, protože Kent ji ve střelbě trénoval už nějakou dobu. Od chvíle, co odešel Morris, měl s tou holkou samé trápení. Ale byl to její poručník a Morris byl jeho dobrý přítel, takže ji nemohl jen tak nechat. Už aby si pro ni někdo přišel, protože Bartolo stárl a slábl, i když své vyhlášené pláště ještě šít dokázal. „Natasho, skonči to a pojď domů,“ řekl Bartolo přísně. Natasha neochotně odložila luk a obrátila oči v sloup. Ale Bartolo, vždyť už nejsem malá…“ zkoušela oponovat, ale Bartolo ji nedal šanci. „No právě! Nediskutuj a pojď,“ zopakoval svůj příkaz. Natasha sundala svůj toulec a vzala si místo něj brašničku s jablkem. Zamávala Kentovi a šla za Bartolem. Šedivý výrobce plášťů kulhal o holi, což Natashe šlo strašně na nervy, protože se táhli velmi pomalu. Říkala si, že kdyby Bartolo před svým odchodem postavil vodu na oheň, tak nejen že by se ta voda stihla vypařit, ale i oheň by uhasl. Oheň ale kupodivu neuhasl, protože když vstoupili do Bartolova domu, zahřál je plamen hořící v krbu. Dokonce i králík, kterého nechal stařec na ohni, na sobě neměl jedinou spáleninu. Po vydatné večeři si Bartolo sedl do svého křesla a usnul, Natasha však zasedla ke stavu a dala se do práce na svém plášti. Začala ho dělat už dřív, ale kvůli Kentovým hodinám měla málokdy čas. Deset minut na to už ji ale ta monotónní práce nudila. Bylo to pořád stejné: provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit, provléknout nit, sešlápnout šlapku, přirazit. Jak tohle mohl děla Bartolo celý život? Začaly se jí klížit oči a o pár minut později už poklidně spala na tkalcovském stavu.
Kapitola 2 - Návrat Pohromy
Probudil ji řev a řinčení oceli, ale Bartolo na tom měl taky svůj podíl. „Vstávej!“ klepal jí prudce s ramenem. „Vstávej! Rychle!“ Natasha si promnula obličej, do kterého se jí přes noc otiskl vzor látky. „Co se děje?“ zeptala se rozespale. „Napadli Southshore!“ Tahle informace ji probudila úplně. „Schovej se nahoru, já se přidám k obraně.“ „Bartolo neblázni, vždyť tě zabijou! Nejsi žádný voják.“ Bartolo přistoupil k jedné z truhel, pohrabal se v látkách a vytáhl na denní světlo nádherně zdobený kord. Natashu to překvapilo a měla být překvapená ještě víc. „Slyšela jsi někdy o donu Carlovi?“ zeptal se starý krejčí. Přikývla. „To byl můj mladší bratr.“ Vytasil kord a párkrát s ním cvičně zamával. „Běž nahoru, Natasho! Slíbil jsem Morrisovi, že tě budu chránit a já svoje slovo držím,“ zopakoval rázně a vyšel ven do bitvy. Natasha ho poslechla, vyběhla po schodech do patra a zavřela se ve svém pokoji. Nechtěla ale jen tak sedět a čekat, jak to dopadne, zatímco Bartolo a určitě spousta dalších bojovali venku o budoucnost vesnice. Pohled jí sklouzl na cvičný luk, který dostala od Kenta, když začínali s výcvikem. Prohledala svou skříň a paměť ji neklamala, stále tam měla ještě schovaný toulec se šípy. Těžko říct, jestli si Kent všiml, že mu občas po tréninku nějaký šíp zmizí, teď se ale rozhodně hodily. Otevřela okno a okamžitě ucítila nasládlý puch, který očividně vycházel z louží hnusného zeleného slizu. Ten vytékal z plechových sudů, jimiž útočníci zasypali Southshore. Zadržela dech, zamířila, ale když uviděla, s kým bojují, ruka se jí roztřásla. Nemrtví! Na Southshore útočili nemrtví! O těch zrůdách doteď jenom slýchávala a teď viděla a cítila na vlastní oči, proč se jich měli bát. Uklidnila se a znovu zamířila. Nemrtví nebyli tak snadný cíl jako Kentovy terče, protože se pohybovali, ale stejně si docela věřila. Všimla si Kenta, jak stojí na střeše své farmy a střílí jeden šíp za druhým, zatímco jeho nádeníci se zdatně oháněli farmářským náčiním. Velmi tím pomáhali oficiální obraně vesnice, ale i tak byli v nevýhodě. A všimla si také Bartola, který ji překvapoval čím dál víc, ale taky i trochu děsil. Ačkoliv si myslela, že stařík už nedokáže ani praštit pěstí do stolu, oháněl se kordem velice rychle a obratně. Vypustila šíp a minula. Nenechala se tím rozhodit a pokračovala v palbě. Vzduchem létaly plechové sudy a bořily domy, stejně tak se rozbíjely o zem a vypouštěli víc a víc zeleného slizu. Nemrtvým výpary ze sudů pranic nevadily, ale lidem se z toho nasládlého plynu dělalo špatně a těm, co třeba jen trochu šlápli do zelenavé kaluže, naskakovaly na postižených místech puchýře. Natashe došlo, co to bylo za sliz a ostatním určitě taky. „Zpátky! Zpátky k radnici!“ rozléhal se vsí mocný hlas starosty Maleba. Natasha si hodila toulec na záda, popadla luk a seběhla po schodech, když v tu ránu dveře vyrazili nemrtví vojáci. Vyjekla a utekla zpět do svého pokoje, kde se zamkla. Na boj nablízko si v žádném případě netroufala a navíc byli v přesile. Rychle otevřela druhé okno, které hledělo do zahrady a spustila se z něj dřív, než mohli vojáci vyrazit i tyhle dveře. Dopadla na zem, zvedla se a rozběhla se směrem na západ, od Southshore. V tu chvíli nemyslela na to, co bude s Bartolem, Kentem a ostatními obyvateli vesnice, chtěla jen být co nejdál od té pohromy, kterou zvala kdysi domovem a která se teď topila v mracích zeleného plynu. Uběhla asi dvě stě metrů a zastavila se. Hlava jí třeštila, špatně se jí dýchalo a tak se opřela o strom. Nejspíš se nadýchala trochu moc toho těch nasládlých výparů. Tahle zastávka jí dala chvíli k přemýšlení. Ona opouštěla vesnici, ve které se narodila, kde bylo všechno, co jí bylo drahé a ona se ani nezastyděla. Všichni bojovali o holé životy a ona zatím před tím vším utíkala, nechávajíce je nemrtvým na pospas. Vlepila si facku. Už jsou stejně nejspíš mrtví a falešnou lítostí jim nepomůže. Teď musí přežít na vlastní pěst a neohlížet se zpátky. Vzpamatovala se a znovu se rozběhla dál na západ.
Kapitola 3 - Kousnutí z temnot
Důl Azurelode ležel sotva míli směrem na západ. Natasha doufala, že jí tam někdo pomůže nebo aspoň řekne, co se stalo. V dole ale panovalo podivné ticho. Nikde ani živáčka, ani mrtváčka. Pro všechny případy založila šíp do tětivy a připravila se ke střelbě. Pomalu postupovala do dolu a ohlížela se za každým stínem, jakkoli byl nepatrný. S každým dalším krokem tma houstla a Natasha šla stále pomaleji a obezřetněji. Nakonec tma zčernala natolik, že si střílet netroufla a tak se rozhodla vrátit na povrch. Otočila se a zaječela odporem. Hned za ní se plížil pavouk velký jako vzrostlý beran. Namodrale světélkoval, ale toho si Natasha nevšimla. Nakopla členovce a prchala od něj. V tu chvíli vůbec nemyslela na to, že se řítí hloub do tmy, strach z té obludy přebil všechno ostatní. Zakopla a tvrdě dopadla na zem. Posadila se a chytila za potlučené koleno. Necítila krev, ale stejně ji pád dost bolel. Seděla ve tmě a držela si bolavé koleno, když tu si konečně uvědomila, že vůbec neví, kde je a jak vyjde ven. Z toho zoufalství a strachu začala brečet. Zase si připadala jako malá holčička, která neví, kudy z hustého lesa. Všude kolem ní byla tma, chlad a ty osminohé potvory. A její jediná obrana? Luk, ve tmě nepoužitelný. Najednou zaslechla zlověstné syčení a klapání článkovaných nohou. Rázem stála pevně na nohou a v záchvatu paniky vystřelila naslepo za zvukem. Ozvalo se ostré zasyčení, ale než si Natasha mohla oddechnout, okolo lýtek se jí omotalo něco pevného a lepivého a strhlo jí to na zem. Klapání se přiblížilo a Natasha se zoufale snažila osvobodit a utéct z pavoučího dosahu. Luk hodila směrem, kde si myslela, že pavouk je v marné naději, že ho to alespoň zpomalí. Na rychlosti obludy se zásah lukem nijak neprojevil, spíše ho rozlítil a Natasha ucítila ostrou, bodavou bolest na levém lýtku. Už si myslela, že je konec, že zemře v tomhle zatuchlém dole na pavoučí kousnutí a ta obrovská monstra ji sežerou, ale osud tomu chtěl jinak. V dálce uviděla tlumené světlo a uslyšela hlasy. Zpoza rohu vyšly dvě postavy, jedna držela v ruce lucernu a druhá bič. Jenže když si je Natasha pozorněji prohlédla, krev jí ztuhla mnohem rychleji, než by to zvládl jed. Ti dva byli nemrtví. Ten s lucernou každou chvíli schytla ránu od toho s bičem, ale Natashe došlo, že kdyby ji viděli, ihned by zapomněli na svou hádku a pustili se do ní. Světlo z lucerny zaplašilo pavouka zpátky do tmy a dopadlo i na Natashu, která se rozhodla předstírat smrt. Jakmile ji uviděli, začali se dohadovat podivnou syčivou řečí. Nakonec kývli, vzali si bezvládné tělo na ramena a nesli ji ven. Natasha měla co dělat, aby se ze zápachu jejich těl nepozvracela a z chladu šířícího se od pavoučího kousnutí neomdlela. Nemrtví se v dole vyznali, protože po pár minutách ucítila na své kůži hřejivé paprsky denního světla, a i když listopadové slunce bylo chladné a pod mrakem, po vší té tmě a zimě v dolech jí to přišlo, jako by vešli do hezky vyhřátého pokoje. Byla ráda, že se ovládla a neotevřela oči, což by ji zaprvé prozradilo a zadruhé nejspíš i oslepilo. Nemrtví ji odnesli k povozu plnému lidských těl, z nichž některá na sobě měla taktéž stopy po kousnutí a pavučiny. Hodili ji na vůz, sami se na něj vyhoupli, třetí nemrtvý popohnal kostěné koně a celý ten smutný povoz se dal do pohybu. Natasha si byla celkem jistá, že zas takový pozor na ně nedávají a tak otevřela jedno oko. Uviděla přesně to, co čekala: hromadu mrtvol. Ale některá těla se hýbala víc, než se dalo vysvětlit pouhým kodrcáním vozu. Dýchali. Někdo byl ještě naživu. Přemýšlela o útěku, ale jed pomalu postupující žilami ji přesvědčil, že by to v žádném případě nemohl být úspěšný pokus. Rozhodla se tedy čekat, kam je všechny odvezou.
Kapitola 4 - Do pekla a ven
Vůz zastavil před vysokou černou hradbou, nahoře osázenou dlouhými ostny a drátem. Kočí zahalekal něco na stráže a Natashe to nepříjemně znělo jako: „Vezu žrádlo ghůlům!“ Natasha se nekontrolovatelně otřásla, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Stráže otevřely bránu a vůz vjel dovnitř. Za hradbou to vypadalo jako v pekle. Odporně to tam páchlo smrtí, hnilobou a krví. Vůz se brodil lepivým bahnem, useknutými částmi těl, vrstvami čerstvé i zaschlé krve a hnisu. Všude okolo postávali hubení a špinaví lidé, tupě zírali před sebe nebo seděli zhroucení v bahně. Volně se mezi nimi pohybovali ghůlové a když na někoho zaútočili, nikdo tomu nevěnoval pozornost, natož aby se ho pokusil zachránit. Vedle ruin bývalých farmářských domů stály vysoké černé stavby a na místě Hillsbradské radnice stála největší budova. Ozývaly se odtamtud bolestné výkřiky a velké koule z podivného kovu po stranách budovy jiskřily. Celé peklo bylo ohraničené vysokou černou stěnou s věžemi na strategických místech. Tohle se stalo s Hillsbradem, proměnil se v nejděsivější místo, jaké kdy Natasha viděla nebo o jakém kdy věděla. Vůz zajel do jednoho z rohů, kde jej Opuštění zastavili, otevřeli, vyházeli těla ven a už se o ně nestarali. Natashe bylo jasné, že si asi všimli toho, že někdo přežil, ale svůj úkol splnili, žrádlo pro ghůly přivezli a už jim mohlo být jedno, jestli je to žrádlo živé nebo ne. Umřou tak jako tak, čili si nemuseli vůbec lámat hlavu s tím, jestli přivezli regulérní mrtvoly. Natasha počkala, až budou z dohledu a pak se i přes ostrou bolest v lýtku postavila. Spolu s ní se zvedli ještě čtyři další přeživší: dva muži, žena a stařec. Natasha roztrhala pavučiny na svých nohou a rozhlédla se. Skupinka se rozutekla, ale to jí neměla za zlé. Blížil se k nim totiž ghůl a vypadal hladově. Skočila za rozbořený dům a pokoušela se schovat, ale ghůl zavětřil a během několika sekund ji našel. Natasha se držela, aby nekřičela, ale po té hrůze v dole ji to nečinilo zas takové potíže. Přesto se nehodlala nechat sežrat nemrtvým monstrem. Ghůl se rychle přibližoval a Natasha zoufale hledala něco, čím by se mohla bránit. Našla lopatu zaraženou v zemi, rychle ji vytáhla a vší silou udeřila ghůla do hlavy. Shnilé tělo zapraskalo a ghůl padl na zem s roztříštěnou lebkou. Natasha stála s lopatou v ruce, s rozšířenými zornicemi, rychlým dechem a hleděla na mrtvou obludu před sebou, když se jed opět ozval a kdyby nedržela v ruce lopatu, určitě by spadla do toho nechutného bahna. Takhle se o ní stačila opřít dřív, než jí jed stáhl k zemi. Věděla, že jí dochází čas a v duchu děkovala Bartolovi, že jí strkal do jídla čas od času nějaký jed, aby si zvykla. Jen díky tomu se pořád držela na nohou. „Poplach! Poplach! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Prolomení bezpečnosti v sektoru 5! Únik experimentu C204! Únik experimentu C204!“ prořízla náhle vzduch strojový hlas vycházející z kovových trychtýřů na černých zdech. Natasha sice chtěla především utéct, ale nakonec ji zvědavost přemohla. Napojila se na jednotky Opuštěných, které spěchaly do sektoru 5. V žádném případě si jí nevšímali, experiment C204 byl teď priorita. Když však Natasha experiment C204 spatřila, málem s výkřikem utekla. Experiment C204 byla fakticky beztvará oživlá hromada hnijícího masa, která se kupodivu nějak držela na křivých, prohnilých nohou. Měřila aspoň čtyři metry a hmotnost se odhadnout nedala, protože z nestvůry každou chvíli něco upadlo. Opuštění se experiment snažili dostat pod kontrolu, ale i přes pokročilý rozklad měla obluda velkou sílu. Kdyby mohl, řval by, ale zdeformované hlasivky mu dovolily jenom pištět. Pištění ale přilákalo ghůly a ti se vrhli experimentu na pomoc proti Opuštěným. Ale ani strážci pekla si nevedli zle. Docela se jim dařilo narušovat stabilitu hnijícího monstra. Experiment se potácel a občas narazil do černé zdi, která se s každým zásahem trochu pobořila. Natasha ucítila šanci a s pomocí lopaty se rychle dobelhala k zbořenému místu zdi. Už byla skoro u něj, jen pár kroků od svobody, když ji chytil jeden z nemrtvých. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zaskřehotal. Natasha ale nechtěla skončit tady. Pozdvihla lopatu a vší silou, která jí ještě zbyla, ji zasekla hranou nemrtvému do hlavy. Lopatu nechala v bezvládném těle a rychle proběhla otvorem ven. Neohlížela se, nedbala ostré bolesti v lýtku, jen běžela. Nezajímalo ji kam, prostě běžela. Zpoza černých hradeb se ozývaly zvuky boje, jak se Opuštění snažili zvládnout experiment C204. Strach Natashu udržel v běhu dobrou hodinu, po které stanula na březích Lordamerského jezera s vršky Alterackých hor za zády. Vyčerpaně pohlédla na hladinu jezera. Jeho vody měly barvu ocelové šedi a čišel z nich chlad. Bolest z pokousaného lýtka se stávala pomalu nesnesitelnou, najednou z ničeho nic ale ustala a po celém těle se místo ní rozlil pocit chladu. Už bylo moc pozdě na záchranu. Už ji nebylo pomoci. Zavřela oči a přivítala milosrdnou smrt. Kolena se jí podlomila, spadla na zem a přestala dýchat.
Kapitola 5 - Druhý břeh
Otevřela oči. Všude okolo ní bylo chladné bílé světlo, ale zima jí nebyla. Nic ji už nebolelo a noha se jako zázrakem zhojila. Svět jako by se zrychlil, už nevnímala jeho pohyby, zdálo se jí, že plyne okolo ní. A najednou se zastavil a zůstal stát. Její špinavé a potrhané oblečení bylo pryč, místo něj na sobě měla nádherné dlouhé stříbrné šaty, stejně bílé jako světlo, které ji obklopovalo. Stála teď bosa na břehu řeky. Nebyla tam však sama. Vedle ní stál mladík, sotva o pár let starší než Natasha. Jeho oblečení bylo také bílé, ale nebyly to šaty, nýbrž šlechtický oděv a také měl na nohou na rozdíl od Natashy boty. Obrátil se na ni a usmál se. Jeho tvář vypadala poklidně a mírně. Blonďaté vlasy měl stažené do culíku a na tváři bradku. Natasha mu úsměv opětovala, i když nevěděla, proč to vlastně dělá. Mladík přistoupil blíže, uklonil se a postavil se vedle ní. Oba hleděli na smutné vody řeky, jako by na něco čekali. Do ticha se ozvalo šplíchnutí o vodní hladinu. A za ním další a další. Po řece připlouval dlouhý člun a na něm pozoruhodná osoba oděná v bílé říze, s kápí a s bílými ptačími křídly vystupujícími ze zad. Veslovala směrem k nim. Natasha ani mladík z ní neměly nejmenší strach, spíše naopak, nějak tušili, že jim nejen neublíží, ale i pomůže. Člun přirazil ke břehu a mladík do něj nastoupil. Potom nastavil Natashe galantně ruku a pomohl jí s naloděním. Plavidlo se ani trochu nezahoupalo. Bytost odrazila od břehu a začala veslovat. Natasha až doteď mlčela a nepřišlo jí to divné, ale musela se zeptat. „Kdo jsi?“ optala se mladíka. Ten se na ni jen podíval a mile se usmál. „Copak na tom teď záleží? Tam, kam plujeme, nejsou žádná jména, jen duše. Ale za života mi říkali Liam.“ „Za života? My jsme zemřeli?“ Liam se zasmál a znělo to jako zvonění malých zvonků. „Očividně ano, jsme mrtví. Ale je to opravdu tak zlé? Bolí tě něco nebo tě teď něco trápí?“ Natasha neodpověděla, protože jí bylo jasné, že Liam odpověď zná. „A víš, kam teď plujeme?“ Liam zavrtěl hlavou, až mu kolem ní létal culík. „Nevím. Ale tuším. A z toho, co mi vyprávěl mistr Aranas, se toho nemusím bát, protože to místo je překrásné. A jednou se tam se všemi, které jsem nechal za sebou, shledám. I na tebe tam dozajista někdo čeká.“ „Morris…“ šeptla jen Natasha. „Co prosím?“ zeptal se Liam. „Nic nic, Morris byl můj otec, který ode mě odešel, když mi bylo šest. Slíbil mi, že se vrátí. Nikdy se nevrátil…“ dala by se Natasha do pláče, ale nemohla. Nemohla být ani smutná, ani naštvaná, to místo jí to nedovolilo. „Tak třeba se s ním teď setkáš,“ řekl Liam a oba se odmlčeli. Slyšet bylo jen lehké pleskání pádla o hladinu. Najednou se ale ozvalo i něco jiného. Byl to ptačí zpěv. Jemné cvrlikání kdesi v dáli. „Tam,“ ukázal Liam před člun, kde se rýsoval druhý břeh. Vystoupil z mlh jako zapomenuté místo. Brzy se už dalo i rozeznat, co je tam čeká. Druhý břeh byl zelený a travnatý a vedla po něm cesta až do velkého města bez hradeb s vysokými bílými věžemi. Potulovali se tam další lidé, oblečení v bílém a povídali si, žertovali a smáli. Natasha se do toho místa téměř okamžitě zamilovala. Liam uviděl její pohled a usmál se. „Není to tak zlé, že ne?“ „Ne,“ přisvědčila Natasha. „Není to vůbec zlé. Je to překrásné.“ Člun připlul ke břehu a Liam z něj vystoupil jako první. Podal Natashe ruku, ta se ale na moment zastavila. „Děje se něco?“ zeptal se. „Promiň, Liame. Já tam s tebou nemůžu. Něco mi říká, že ještě není čas. Že ještě mám nějaký úděl ve světe, který jsem nechala za sebou. Promiň. Až přijde čas, vrátím se a pak už tu zůstanu navždy.“ Otočila se k Liamovi zády, strhla ze sebe bílé šaty a skočila do řeky. Rychle plavala nedbajíce studené vody silného proudu. Liam zůstal stát na břehu a díval se za ní, jak odplouvá pryč, zpátky na zem, kde jí ještě bylo třeba.
Kapitola 6 - Léčitel
Probrala se, ale oči nechávala zavřené. Cítila studený vzduch a bodání jemných jehliček. Pomyslela si, že stále leží u břehu jezera, ale neslyšela žádné šplouchání. Zamrkala a podívala se okolo. Neležela u žádného jezera, nýbrž v potemnělé kamenné místnosti osvětlené jen jedním oknem a dvěma olejovými lampami. Ležela na hromadě jedlového jehličí, stejně jako spousta dalších okolo ní. U jednoho maroda klečel muž, kterému mohlo být nejvíc třicet, a prohlížel ho. Pak si všiml Natashy, zamával na ni a dokončil prohlídku. Pak se k ní přesunul a dřepl si vedle její „postele“. „Jsi vzhůru. Skvěle!“ nezastíral radost. „Už jsem se bál, že tě ten jed skolil a není ti pomoci.“ Natasha si uvědomila, že její oblečení je fuč a že je oblečená jen v nějakých hadrech a tak se instinktivně snažila před mužským pohledem schovat pod deku, ale sama si ho prohlížela. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit, spíš naopak. Oblečený v kožené vestě, bílé košili, lněných kalhotách a vysokých botách vypadal spíš jako nějaký neškodný farmář. Měl dlouhé hnědé vlasy a trochu neupravené vousy, ale Natashu zaujaly jeho oči. Jasně modré, ale velmi smutné oči. Vyndal ze své brašny lahvičku s čímsi namodralým a podal ji Natashe. „Vypij to. Je to protijed na to pavoučí kousnutí,“ dodal, když uviděl její obličej. „Dokud jsi byla v limbu, mohl jsem ten jed jenom vysávat a mazat ránu, teď tě ale můžu zbavit i toho zbytku, co v tobě zůstal.“ „Co jsi zač?“ zeptala se a vypila lahvičku. Chutnalo to odporně, ale skoro hned ucítila, jak zbytky chladu v jejích žilách mizí. „Jmenuju se Gir…“ zarazil se uprostřed jména. „Grant,“ řekl rychle „Lékárník a ranhojič, alespoň to tu dělám.“ „Těší mě, Grante. Jsem Natasha.“ Chvíli přemýšlela a pak položila další otázku. „Kde to jsem?“ „Na ošetřovně hradu Fenris na Lordamerském jezeře. Našli tě na břehu skoro mrtvou a poslední dva dny tě vracím mezi živé.“ „Dva dny? Takže dnes je…?“ „Středa čtrnáctého listopadu,“ přikývl Grant. „Ale jeden by nevěřil, jak se za tu chvíli ochladilo. Sníh žádný, naštěstí, to je totiž vážně to poslední, co potřebujeme, aby Fenris ležel pod závějemi.“ „Můžu se podívat ven?“ zaprosila Natasha. Grant se pousmál. „Než se toho jedu úplně zbavíš, aspoň den to potrvá. Ale řekl bych, že malá vycházka k oknu tě nezabije.“ Pomohl jí vstát a dobelhat se k malému okénku na druhé straně ošetřovny. Natasha se opřela o stěnu a podívala se ven. Uviděla nádvoří o patro níž. Bylo rozbité a bahnité, ale stálo tam několik lehce ozbrojených mužů ve třech řadách, na které hovořil vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Venku byla vážně zima a dovnitř táhlo, takže se Natasha rozklepala. Grant jí pomohl vrátit se na jehličnaté lůžko. „Promiň mi to jehličí,“ řekl omluvně, „ale všechny matrace jsou vyhrazeny pro ty bojeschopné, takže musím improvizovat.“ „Nic se neděje,“ usmála se Natasha, zatímco jí z lýtka odvazoval obvaz a kontroloval ránu. „Grante, kdo byl ten dlouhán v brnění tam venku?“ „Lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Je dost pyšný, ale také vděčný, takže když si ho teď budeš předcházet, může se ti to v budoucnu vyplatit. Tohle nechápu,“ změnil náhle téma. „Když si vezmu, že v tobě ten jed koloval tak dlouho, jaktože jsi ještě naživu a dokonce se hojíš?“ „Mám dobrého léčitele,“ zasmála se a hned posmutněla. „To Bartolo, můj pěstoun. Byl trochu paranoidní a tak ve mě pěstoval odolnost proti jedům. Velká škoda, že už mu nikdy nepoděkuju…“ dala se málem do pláče. Grant vzal její ruku do dlaní a konejšivě ji hladil. „Neboj se, pokud je naživu, určitě mu brzo poděkuješ sama. A pokud není, řekl bych, že tě i tak slyší a má radost, že sis na něj vzpomněla. Mimochodem, to kousnutí se hojí víc než dobře, takže bych tě zítra mohl propustit.“ Jeden z marodů zívl a protáhl se. Grant i Natasha se za ním ohlédli. Grant ještě rychle namazal Natashinu ránu a ovázal obvyzem. „No, povídalo se mi s tebou hezky, ale nemám tu jen tebe,“ řekl omluvně a vyrazil za hlučným raněným. Natasha si přikryla ovázané lýtko nohavicí, zachumlala se do plstěné deky a snažila se najít na jehličí tu nejpohodlnější polohu. Zavřela oči, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Místo toho začala přemýšlet. Dumala o tom, co se stalo s obyvateli Southshoru, co ji čeká ve Fenrisu a jak se naučí pořádně bojovat a kolik nemrtvých pošle zpátky do hrobu. Ze všeho nejvíc ale myslela na Liama a druhý břeh. Teď už se smrti nebála, ale ti, co už zemřeli, se budou brzy bát jí.
Kapitola 7 - Hrad Fenris
Grant nelhal, druhý den už ji nic nebolelo. Vstala a zkusila udělat pár kroků. Nečekala zázraky, ale tentokrát těžko věřila tomu, že za tímhle žádný zázrak není. Několik prvních krůčků sice nebylo úplně jistých, nicméně po chvíli už mohla bez větších potíží chodit. „No vida,“ uslyšela známý hlas. „A já jsem si myslel, že jsem doufal v příliš, ale kdepak, ty už vážně chodíš,“ usmíval se Grant a v náručí nesl nějaké oblečení. „Nejenom že chodím, mohla bych i běhat.“ „To by asi bylo ještě příliš, prozatím se můžeme radovat z chůze. Sehnal jsem ti něco k oblečení. Nevím, jestli ti úplně padne, ale pořád lepší, než tyhle hadry,“ podal Natashe oblečení a gentlemansky se k ní otočil zády. Natasha ze sebe sházela hadry a rychle se navlékla do doneseného oděvu. Grant ji nejspíš měřil ve spaní, protože až trochu velké kalhoty všechno odhadl dobře. Přinesl jí kožešinové sáčko, kalhoty, které končily u kolen a bylo nutné si je přivázat k nohám, teplou košili a nízké boty, omotávané onucemi, takže ve výsledku sahaly do poloviny lýtek a hezky kryly malé jizvičky po pavoučím kousnutí. Prohrábla si rukou rezavé vlasy, aby nebyly tak rozcuchané a plné jehličí a dala vědět Grantovi, že už se může otočit. „Docela jsem to trefil,“ zhodnotil Grant odhad velikosti. „Tak pojď, určitě musíš mít hlad. Zavedu tě do jídelny.“ Natasha přikývla a následovala ho. Za ty tři dny se ochladilo a i na chodbách ledově táhlo, ale jakmile vstoupili do jídelny, ucítila Natasha příjemné teplo vycházející z hořícího krbu. „Bene!“ zavolal Grant na kuchaře. „Tohle je ta, co jsem vám o ní vyprávěl. Postarej se o ní, ztratila hodně sil,“ informoval Bena a vrátil se na ošetřovnu. Ben jen zamručel. Byl to statný obtloustlý chlapík s řídnoucími vlasy, který svým zjevem připomínal trpaslíka, na to ale neměl velikost. Změřil si Natashu a prohrábl si plnovous. „Tak to ty seš Jedovatka? Představoval jsem si teda pořádnou ženskou a ne takový tintítko.“ Ukrojil kus chleba a spolu s miskou husté polévky ho podal Natashe. „Jinak, já jsem Ben, jak už jsi asi slyšela.“ „Natasha,“ řekla své jméno, ale Ben jen mávl rukou. „Já si na jména nehraju. Pro mě jsi prostě Jedovatka.“ Natasha pokrčila rameny a šla si sednout k dlouhému stolu na stranu, která byla prázdná. Pustila se do polévky. Chutnala úplně jinak, než jakou vařil Bartolo, ale měla velký hlad, takže jí Benova polévka ze žaludů nebo co to bylo, musela stačit. Ben ji pořád pozoroval, čili nemohla jinak a všechno nakonec snědla. Vrátila kuchaři misku a odešla z jídelny. Chvíli bloudila chodbami, než našla cestu ven. Na nádvoří bylo větrno, ale ani silný vichr nezastavil těch několik horlivců, kteří trénovali u panáků nebo mezi sebou. Koneckonců, je to jen vítr. Dohlížel na ně vysoký černovlasý muž v tmavé zbroji. Každou chvíli na někoho zařval nebo ho opravil ve stylu boje. Natasha ho okamžitě poznala, on si jí ale nijak nevšímal. Zato jeho svěřenci ji zaregistrovali prakticky ihned. „Hele, to je ta Girkonova Jedovatka!“ zvolal jeden z nich a všichni hned přestali bojovat, jen aby se shlukli okolo ní. Dokonce ani lord Creed neprotestoval. Natasha se zatvářila trochu dotčeně, především proto, že o ní všichni věděli, ale ona neměla nejmenší tušení o tom, kdo je Girkon. „Nejsem ničí Jedovatka!“ dupla si rázně. „Jmenuju se Natasha. A kdo je sakra Girkon?“ Lord Creed rozehnal všechny čumily a napřáhl k Natashe ruku. „Těší mě, Natasho. Jsem lord Hiram Creed, pán z Fenrisu. Doufám, že se ti tu bude líbit a taky doufám, že se přidáš k našemu malému odboji,“ usmíval se na ni. Natasha mu rukou potřásla, úsměv mu ale nevrátila. Dokonce i Ben jí byl sympatičtější. „Kdo je Girkon?“ zopakovala svou otázku. „Girkon? Ty to nevíš? Vždyť se o tebe staral, co tě sem přivezli.“ „To je Grant. Žádný Girkon.“ Hiram se dal do smíchu. „Tohle ti napovídal? Kdepak, vážně jmenuje se Girkon a i když tu je teprve chvíli, zvládá to líp, než ten minulý felčar. Jeden by skoro řekl, že jak moc chce umřít, tak moc drží lidi naživu.“ „Proč by chtěl umřít?“ „Dlouhý příběh,“ mávl rukou Creed. „A já ho stejně neznám celý. Ale jak už jsem řekl, doufám, že se k našemu odboji přidáš.“ „Velmi ráda,“ řekla se sebezapřením a rychle stáhla zpátky ruku, kterou si s ním až do teď nevědomky třásla. „Kde dostanu nějakou zbraň?“ „Rovnou do akce, co? Tak se mi to líbí,“ zasmál se lord. „Ale i přes tvé odhodlání ti nemůžu jen tak dát zbraň do ruky, když s ní neumíš. Na to jich máme žalostně málo. Do začátku ti dáme jen něco podobného zbrani,“ vytáhl ze špalku dřevorubeckou sekeru a podal ji Natashe. Zašklebila se, ale bylo to aspoň něco, takže sekeru vzala do ruky a přistoupila k jednomu z cvičných panáků. Creed stál hned za ní. „Představ si to, co nenávidíš nejvíc na světě a sekni do toho,“ šeptal ji lord do ucha a poodešel. V tu chvíli měla sto chutí představit si velikého lorda Creeda, ale ovládla se a z panáka se před jejíma očima stával ghůl z Bahnitých polí. Zrychlil se jí dech, zamračila se a vši silou sekla imaginárního ghůla do hlavy. Z panáka se odštípla velká tříska a sekera odskočila. Natashinu trpělivost sice dlouhá léta trénoval Kent, ale stejně ji to naštvalo. Následovalo šest prudkých a zuřivých úderů, nicméně kdyby před ní stál skutečný ghůl, ze všech ran by se časem dostal. Creed ji podporoval, což jí rozvzteklilo ještě víc. „Někdo přichází! Nějaký průvod!“ zavolal náhle lučištník od brány. Natasha si oddechla, protože teď měla záminku odejít. Zasekla sekeru pevně do panáka a šla se podívat na hradbu. Když uviděla, kdo přišel, srdce se jí málem rozskočilo radostí.
Kapitola 8 - Shledání
Na první pohled se zdálo, že v průvodu jdou jen otrhaní chudáci s několika raněnými na chatrných nosítkách a vedení dvěma muži. Jeden v bílé róbě s pláštěm a špičatým kloboukem. Druhý byl šedivějící vysloužilec s lukem, mečem a zeleným pláštěm s kápí. Natasha je okamžitě poznala. Creed na ně hleděl podezřívavě a bylo na něm vidět, že váhá, zda je vpustit dovnitř nebo ne. „Pusťte je do hradu,“ naléhala na lorda Natasha. „To jsou vesničané ze Southshoru. Znám je. Musíme jim pomoct.“ Creed trochu neochotně mávl rukou a brána se otevřela. Dovnitř vešlo sotva třicet uprchlíků. Natasha se k nim vrhla a objala unaveného Kenta, který je vedl. „Kente!“ neskrývala radost z toho, že je všechny vidí. „Myslela jsem, že jste…že vás tam…“ „My taky, Natasho,“ šeptal jí Kent, dojatý skoro až k slzám. „Málokdo to přežil. Byl to masakr. Henryho a Raleigha zajali, Kellyho nám roztrhali před očima, Jessena a bratry Yance taky…“ pokračoval ve smutném výčtu. „Ale hlavní je, že jsme konečně tady. Máte tu někoho, kdo umí léčit? Neseme s sebou dost zraněných.“ Natasha se zastyděla, že je takhle zdržuje a chtěla jim ukázat cestu na ošetřovnu, to ale nakonec nebylo vůbec potřeba. Girkon vyběhl z vnitřní tvrze a hned se vrhl k raněným na nosítkách. Někoho ošetřil přímo na místě, ale všechny okamžitě poslal do svého království. Největší starosti mu dělal stařec ležící v bezvědomí, což vzhledem k jeho stavu bylo velmi milosrdné. Jeho pravá noha končila u kolene a krvácela. Kdyby ji někdo nezaškrtil kusem látky ještě předtím, než dorazili do Fenrisu, byl by stařec dávno vykrvácel. Když ho Natasha spatřila, píchlo ji v hrudi a ona vykřikla zděšením. Na nosítkách bojoval o život muž, kterého znala nejlépe: její starý poručník Bartolo. Svůj zdobný kord měl položený vedle sebe, potřísněný zaschlou zelenou i červenou krví. Girkon rychle nechal všechny odnést a odběhl za nimi na ošetřovnu. Natasha uslzenýma očima pohlédla na Kenta. „Co se tam stalo, Kente?“ zeptala se. „Promiň Natasho, ale poslední tři dny jsme se nezastavili ani si neodpočali. Potřebujeme se najíst a vyspat a já asi nejvíc,“ odpověděl unaveně Kent. „To už je zařízeno,“ vstoupil do hovoru lord Creed, který se až do teď bavil s mužem v bílém. „Doufám, pane Kente, že vás budeme moci postavit zpět na nohy a stanete se oporou naší posádky. Obyvatelé Southshoru jsou zde vítáni.“ „Promiňte, známe se?“ zeptal se trochu nevychovaně Kent. „Ó ano, kde je mé chování šlechtice. Jsem lord Hiram Creed z Fenrisu,“ uklonil se lehce Creed. „Vaše jméno samozřejmě znám. Pojďte, zavedu vás ostatní osobně do jídelny.“ Lord, Kent a uprchlíci odešli, na místě zůstala jen Natasha a muž v bílém. „Nesmíš se na ně zlobit. Prošli si peklem,“ řekl po chvíli. „Já taky. Ale nezlobím se na ně, jen na sebe. Neměla jsem utíkat. Měla jsem tam zůstat a bojovat s ostatními,“ odpověděla Natasha a podívala se na něj. „A kdo vůbec jste? V Southshoru jsem vás nikdy neviděla.“ „Uznávám, že jsem asi mohl být trochu společenštější,“ zasmál se. „Jmenuju se Phin Odelic a v Southshoru jsem žil skoro dvacet let v jednom z pokojů Kellyho hostince. Pracoval jsem tam pro Kirin Tor. A ty musíš být Natasha. Bartolo tvoje jméno vykřikoval ze spaní.“ Natasha přikývla. „Co se stalo v Southshoru?“ zeptala se znovu. „Přepadli ho nemrtví, to víš. Někteří z nás utekli kdovíkam, my jsme se však zabarikádovali v radnici a čekali na smrt. Jenže ta nepřišla. Nějak jsme se dokázali probojovat ven a od té doby bloudíme po kopcích a lesích. Někdo umřel přímo tam, další cestou, ale pořád nás přežilo docela dost.“ Phinovi zakručelo v břiše a mág se usmál. „Vyčarované jídlo je možná dobré a nekazí se, ale donekonečna se jíst nedá. Pokud mě omluvíš, půjdu se najíst jako ostatní.“ Natasha mu ustoupila z cesty a šla s ním. V jídelně bylo tak plno, že Ben málem nestačil vydávat polévky. Natasha se jen opřela o rám dveří a zírala do stropu, zatímco uprchlíci zaháněli hlad. Najednou do jídelny vpadl jako velká voda Girkon v zakrvácené zástěře. „Prosím tě, Bene, nemáš tu někde náhodou vejce?“ vychrlil naléhavě na kuchaře. Ben hmátl někam pod pult a vytáhl ošatku s vejci. Girkon si vzal tři a chtěl odběhnout, ale Natasha ho zastavila. „Nějaká potíž?“ zeptala se ho. „Potřebuju vejce, aby se mohla ta těžká zranění lépe zhojit. Ostatně, pojď se mnou, můžeš se hodit.“ Společně se tedy vrátili na ošetřovnu, kde Girkon rozklepl vejce a vylil žloutky do mísy, do které pak přidal i růžový olej a terpentýn a všechno pečlivě zamíchal. Jednu misku se směsí podal Natashe spolu s několika obvazy a poučil jí. „Namočíš do toho ty obvazy a převážeš s nimi rány raněným. Urychlí to hojení a zabrání nákaze.“ Natasha poslechla a dala se do práce, zatímco Girkon se sklonil nad Bartolem a starostlivě ošetřoval jeho ránu. Natasha byla rychle hotová, ale trochu obvazů jí ještě zbylo, tak ovázala ty nejhorší rány znovu. Když ale pohlédla na bledého Bartola, podlomila se jí kolena. „Přežije to?“ zeptala se slabým hlasem Girkona. „Nevím,“ řekl pochmurně. „Nevím.“
Kapitola 9 - Čas výcviku
Natasha celý týden pod vedením lorda Creeda pilně trénovala. Už byla silnější a dokázala zasadit tvrdší rány. Kupředu ji poháněl spravedlivý hněv. Pokud by totiž Bartolo vážně zemřel, chtěla ho pomstít. Girkon sice dělal, co mohl, ale se starým kabátníkem to vypadalo zle. Po tom týdnu dostala Natasha od Creeda dárek v podobě odlehčené válečné sekery. Konečně měla opravdovou zbraň na kosení nemrtvých. Když ji vzala do ruky, naskočila ji husí kůže. Už si představovala, kolik Opuštěných s ní zabije. Měla s ní mnohem snazší práci s proměnou panáků na třísky. Dřevorubeckou sekeru zasekla zpátky do špalku a neměla v úmyslu po ní kdy sáhnout. Během následujících dvou měsíců se toho moc neudálo. Natasha pokračovala ve výcviku, Girkon v léčení a lord Creed v seřvávání líných poskoků. Také se Natashe očividně dvořil, ona ho ale ignorovala. Zima přešla, alespoň ve smyslu počasí. Sníh slezl brzy a počasí se ohřálo, těžko uvěřit tomu, že byl únor. To také znamenalo, že se Benovo jídlo zlepšovalo, získávalo na chuti a páchlo až o polovinu méně. Natasha byla velmi ráda, že se vrátil kromě ostatních i Kent, protože ji nemusel trénovat jen Creed. Kentovy hodiny lukostřelby střídaly ty Creedovy, čili ho nemusela mít pořád na očích. Také z Girkona se vyklubal celkem příjemný společník a postupně se s Natashou spřátelil. O Bartolově stavu jí ale neřekl ani slovo, snad aby se zbytečně nestrachovala, ale několikrát ho přistihla, jak ze dřeva vyřezává cosi, co vzdáleně připomínalo lahev. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale i když se snažila z Girkona něco vylomit, nikdy jí nic neřekl. Ale aspoň se už nesnažil skrývat pod falešným jménem. Na ostrov přišel čas od času nějaký utečenec a v hradu začínalo být těsno. Creed v žádném případě neměl dost prostředků, zbraní ani místa pro všechny. Kdo ví, jak dlouho tahle nepatrná výspa lidí mohla vydržet.
Kapitola 10 - Pomoc zazděných
Nad Fenrisem zaznělo troubení rohu. Lord Creed vztekle vydupal na nádvoří. Už ho všichni ti uprchlíci začínali pěkně štvát. To nemohla Pohromě odolati nějaká jiná pevnost? Natasha zrovna na dvoře pod Kentovým vedením střílela do terče a tak všechno viděla. Brána se otevřela, ale tentokrát za ní nestála nějaká banda žebráků. Právě naopak, do hradu vjeli tři jezdci a asi padesát plně vyzbrojených vojáků. První jezdec jel na hnědém koni, měl na sobě mohutnou plátovou zbroj a přes pravé oko pásku. U pasu se mu kývaly dvě podivné zbraně, připomínající orlí spáry a přes hruď se mu táhl varkoč s erbem, který už Natasha jednou viděla v knize. S erbem Gilneaského království. Co bylo ale nejdivnější, ač očividně velitel, nebyl to člověk, připomínal spíš stvoření, které Natasha znala ze starých pohádek: worgen. Druhá byla mladá žena s dlouhými vlnitými a černými vlasy, oděná v tom samém varkoči a kroužkovém brnění. Její tvář poukazovala na to, že si prošla velkým utrpením, třebaže nemohla být o moc starší než Natasha. Na zádech měla velký štít se znakem Lordaeronu a u pasu krátký meč. A třetí nevypadal jako voják, spíš jako nějaký obchodník nebo myslivec. Dlouhý hnědý kabát se symbolem růže, ošoupaný hnědý cylindr, vysoké boty, na zádech mohutnou pušku a meč s dalším růžovým vzorem. Na tváři mu rostly hnědé licousy. Podobný kabát jako on nosilo i šest dalších vojáků, ti pod ním ale určitě skrývali nějakou zbroj. Celá miniarmáda měla kroužkové brnění, povětšinou meče ale žádné štíty. Všichni také nosili šedé varkoče. Málokdo ale byl prokazatelně člověk, většinu vojáků pokrývala hustá srst a připomínali svého vůdce. Creed se na ně chvíli udiveně díval, ale pak se jeho tvář rozjasnila a vyšel naproti vůdci, který právě slezl ze svého koně. „Crowley? Lord Darius Crowley?“ zeptal se nejistě. „A lord Hiram Creed,“ promluvil worgen. Jeho hlas zněl velmi tvrdě a hluboce, přesto v něm byl náznak pobavení. „Jsi stále stejně prozíravý, když jsi mě takhle poznal. Asi jsi nás nečekal, že?“ Hiram se zasmál a potřásl Crowleymu prackou. „Crowley, ty starej šmejde. Od postavení zdi jsem tě neviděl. Co se to s vámi se všemi stalo? To jsi nakonec svrhl Greymana nebo ho roztrhal na kusy?“ „Hodně se toho stalo, starý příteli, ale jsem rád, že si mě ještě pamatuješ. Tohle však nejsou věci, které bych chtěl projednávat na nádvoří.“ „No ovšem, pojď dovnitř. Ty i tady Lorna, jestli se nepletu…“ černovláska se zdvořile poklonila, „a tady…“ luskal prsty na muže v kabátu. „Sir Francis Blake,“ představil se. „Zastupuji zde Královskou hlídku z rozkazu krále Greymana.“ „Á tak Hlídka stále existuje. A docela se jí daří, jak koukám,“ přejel Creed pohledem Blakeovy Hlídače. „Nu dobrá, pojďte se mnou dovnitř. Smithersi!“ zavolal na plešatého stájníka. „Odveď koně tady pánů a dámy do stájí a najdi jejich vojákům nějaké ubytování.“ Smithers zabručel a dal se do práce. Creed, Crowley, Lorna a Blake zmizeli ve vnitřním hradu. Natashinu pozornost ale upoutali muži v hnědých kabátech s růží. Všech šest vypadalo, že už si nějakou tou bitvou prošli. Jednomu se dokonce táhla přes obličej tenká bílá jizva. Jenže pak si všimla něčeho ještě divnějšího. Od hlavního voje se oddělili tři muži. Dva měli přes obličej uvázané černé šátky a třetí skrýval tvář pod azurově modrou kápí. Tím se dost lišili od ostatních, třebaže měli tu samou zbroj, varkoč i zbraně. Ti tři vykročili za odcházejícími šlechtici, ale i přes podezřelý zjev jako by je viděla jenom ona, nikdo je nezastavil. Vyběhla za nimi, v chodbách tvrze se jí rychle ztratili. Zato za jedním rohem vrazila do Phina, začteného do nějaké tlusté knihy. Oba málem upadli, naštěstí se ale Phin i Natasha dokázali udržet na nohou. „Ale ale, co ten spěch?“ zeptal se překvapeně mág. „Phine, jsou tu nějací…já nevím, co jsou zač, ale vypadá to, že chtějí zabít lordy!“ „Zavraždit lordy?“ Phin sklapl knihu. „Tak to rychle pospěš, musíme je varovat.“ Společně stanuli před dveřmi do poradního sálu ani ne za minutu. Vpadli dovnitř a na udivené pohledy všech přítomných Natasha ihned zareagovala. „Lorde Creede, jsou tu vrazi!“ Creed se ale jen zasmál. Natasha si až teď všimla, že vrazi jsou už v sále. Ten v modrém plášti měl staženou kápi, pod kterou schovával dlouhé stříbrné vlasy a pěstěný knír. „Ovšemže tu jsou vrazi. Milá Natasho, dovol mi představit ti lorda Joracha Ravenholdta, vůdce Ravenholdtských zabijáků známých také jako Liga asasínů. Je to další podpora pro náš malý hrad,“ řekl s úsměvem lord Creed.
Kapitola 11 - Zázraky se občas dějí
Natasha koukala velmi překvapeně., v tu chvíli by se nejraději hanbou propadla. Její lehce opálené tváře ihned zrudly jako ředkev. Phin se taky netvářil zrovna nejveseleji, ale aspoň se tak neznemožnil. Ravenholdt se však netvářil vůbec dotčeně, naopak se usmíval. „Asi vycházím ze cviku, když se necháváme tak snadno odhalit,“ uklonil se zdvořile vůdce zabijáků. Creed se zadíval na příchozí a všiml si Phina. „Á, Phine, ty tu zůstaň, tebe budeme taky potřebovat,“ řekl mu. „Ale ty Natasho, ty můžeš odejít. Řekl bych, že žvásty o strategii a válce poslouchat nemusíš a ani nechceš.“ Natasha se uklonila a vypotácela se ven. Takhle trapně si ještě nikdy nepřišla. Opřela se o stěnu a čekala, až jí krev zmizí z tváří. Najednou se na druhém konci chodby objevil Girkon. Zamával na ni a radostně se rozběhl jejím směrem. „Nesu skvělé zprávy, Natasho. Pojď rychle se mnou.“ Natasha sice netušila, o čem to mluví, ale následovala ho až na ošetřovnu. Když uviděla, co jí chtěl Girkon ukázat, nemohla jinak než jásat radostí. Bartolo nejen že přežil, ale teď už s pomocí berle a dřevěné nohy mohl stát a zkoušel i chodit. Pilně obcházet své lůžko z jedlového chvojí. Natasha se mu vrhla okolo krku, až stařec málem upadl a samým štěstím se rozplakala. „Bartolo! Myslela jsem už, že tě budu pohřbít,“ volala nadšeně. Bartolo se začínal trochu dusit a tak ho pustila. „To tak! Na můj pohřeb si budeš muset ještě počkat,“ zachechtal se, když nabral dech a rovnováhu. Natasha tentokrát objala Girkona. „Děkuju, žes ho zachránil,“ vzlykala štěstím a políbila ho na tvář. Girkon zrudl a jemně ji odstrčil. „Dělal jsem, co jsem uměl. Od toho jsem přece tady,“ řekl skromně. „Ale nohu jsi mi vrátit neuměl, co?“ zakřenil se Bartolo a vděčně kulhal na dřevěné noze, kterou mu Girkon vyřezal. „Něco bych snědl. Kde tu je kuchyň?“ Natasha i Girkon se tomu pousmáli a všichni tři společně odešli k Benovi. Cestou tam si Natasha utřela všechny slzy, protože se snažila hrát tvrdou a rozhodně si to nehodlala teď kazit. „To mě podrž!“ zařval Ben na celou jídelnu, když je uviděl. „Tebe znát před čtyřmi lety, tak je moje máma ještě naživu,“ řekl, když uviděl výsledky Girkonova léčení. „Co si dáte? Máme polívku, polívku anebo polívku.“ „Dej mi tolik polívky, kolik můžeš,“ poručil si mocně Bartolo. „To, že jsem přišel o kus těla, neznamená, že budu podle toho jíst.“ Ben si odfrkl, zasmál se a nalil Bartolovi dvě sběračky. Girkonovi a Natashe naložil po jedné a přisedl si k nim ke stolu. Dost se zajímal o průběh Bartolova léčení a Girkon vyprávěl, zatímco Natasha je poslouchala a Bartolo se cpal. Girkon byl jasně muž z lidu, protože Bena nemořil žádnými složitými názvy a procedurami, ale prostě a rychle mu všechno vysvětlil. Ben očividně léčení taky trochu rozuměl nebo to aspoň velmi dobře hrál. Bartolo dojedl svou porci a poručil si další. „Je mi líto, mistře Ginsetti, ale jedeme na příděly. Popravdě jste zblajznul celodenní příděl.“ „To je to vážně tak těžké?“ zeptala se Natasha. „Jídlo neroste na stromech, Jedovatko. Teda, nějaký jídlo jo, ale ne teď,“ poškrábal se za uchem Ben. „A z čeho teda vaříš?“ nedávala pokoj. „Nouze tě naučí myslet. Krysy jsem už vybil, hmyz přes zimu pochcípal a jít do lesa prát se s čuňaty pro těch pár žaludů, co tam možná ani nejsou, mi nepřijde moc chytré. Zatím přežíváme na tuřínu.“ „Kolik ho ještě máme?“ vyzvídal Bartolo. „Dost, ale jestli brzy někam nevytáhneme na nějaký nájezd či co, dojde nám i tuřín.“ Najednou se ozvaly kroky a ze schodů sestoupil mág Phin, sir Blake, lord Creed a lord Ravenholdt se svým doprovodem. Všichni byli zamyšlení a Ravenholdt něco povídal svým kumpánům, kteří se hned rozutekli z jídelny. „Nějaké potíže, pane Creede?“ zeptal se nevybíravě Ben. Hirama to vytrhlo ze zadumání. „Crowley nám může jistým způsobem dát hodně velkou výhodu vůči nemrtvým, ale bude to velmi draze zaplacené.“ „Jakou výhodu?“ otázal se Bartolo. Creed mlčel a tak místo něj promluvil Blake. „Existuje rituál, díky kterému z vás může lord Darius udělat worgeny jako je on. Budete silnější, rychlejší, a pokud padnete, pak kdokoli kdo teď velí nemrtvým, vás nebude moci vzkřísit a použít proti ostatním. Ale je to nevratné. Už tak vybavil velkou část Fronty za osvobození Gilneasu, která na nás čeká na jihu, u Greymanovy zdi.“ „Je to vlastně volba mezi tím, co je snadné a co je správné,“ řekl Phin. „Buď jak buď, rituál uspořádáme a Crowley dá všem na výběr,“ řekl chmurně Creed. Tohle se mu očividně ani trochu nezamlouvalo. Pánové odešli z jídelny a nechali ty čtyři, aby se rozhodli. Natasha se rozhlížela po ostatních a na všech bylo vidět, že zvažují všechna pro a proti stejně jako ona. Jeden stolovník se však už definitivně rozhodl.
Kapitola 12 - Krevní přísaha
Večer se všichni obyvatelé hradu shromáždili na nádvoří. Uprostřed dvora stál velký kotel, u nějž stál Ben, Phin a lord Crowley a cosi v něm vařili. Tedy vařil jenom Ben, Phin a lord se dohadovali. Okolo kotle postávala Fenriská milice, Crowleyho vojáci, Ravenholdtovi zabijáci i uprchlíci z Hillsbradu a Southshoru. Natasha stála mezi ostatními a pozorovala Crowleyho. Vyzařovala z něj silná autorita a vůdcovský duch. Ve světle plamenů pod kotlem působil jako nějaký vojevůdce ze starých časů, jako zapomenutý, nikdy neporažený generál. Třebaže worgen a pro lidi jako Natasha divoká bestie, následovala by ho třeba až do pekla. „Jsme ve válce,“ začal svým hlubokým zvučným hlasem. „Ve válce s těmi, kteří před dvaceti lety mohli být našimi otci, bratry a sestrami, našimi rodinami. Ale už nejsou! Jsou to naši nepřátelé a to velmi silní! Čím více nás zabijí, tím víc jich bude! Tak tomu doposud bylo. My jsme ale našli způsob, jak jim tohle zarazit a dát vašim tělům po smrti klid. Můžou vás zabít, ale ne zotročit. Cena však bude vysoká. Budete se muset stát tím, čím jsem já: worgenem. Uděláte, co je správné, budete silnější, rychlejší a nebezpečnější, ale pokud existuje nějaký ráj, bude vám navždy uzavřen a ti na jihu se na vás budou dívat jako na zvířata, nikdy vás pořádně nepřijmou mezi sebe, i kdyby jste zachránili vše, co je jim drahé. Rozhodnutí je na vás, nikoho nenutím a nikdo za své rozhodnutí nebude postižen.“ Vzal do pravé tlapy dlouhý ostrý nůž, řízl se jím do předloktí a nechal několik kapek své krve dopadnout do směsi v kotli. Zasyčelo to, Phin zamumlal nějaké kouzlo a Ben pořádně zamíchal. Nastalo mrtvé ticho, do kterého se ozývalo jen praskání plamenů. Všichni přemýšleli a zvažovali všechna pro a proti svého rozhodnutí. Natasha se rozhlížela, jestli někdo nepůjde, sama však pamatovala na slib, který dala Liamovi a byla pevně rozhodnutá ho dodržet. Nakonec se dav rozestoupil a do ticha se ozvalo klapání dřevěné nohy o kámen a Natasha sklonila hlavu. Tohle vidět nechtěla. Nechtěla ho vidět, jak se mění v takovou stvůru jen pro záchranu svého lidu. Bartolo přistoupil ke kotli, vzal si od Bena velkou lžíci, pofoukal lektvar na ní a nalil si ho přímo do popraskaných úst. „Ti hajzlové mi už vzali nohu. Zbytek ale nedostanou!“ řekl hrdě. To nabudilo i ostatní. Natasha je pozorovala a vyhlížela všechny, které znala. Mezi zástupy pijících viděla Phina, stájníka Smitherse, jednoho člena Ravenholdtovy stráže, která ho doprovázela do poradního sálu a někoho, koho neviděla od dob, co byla malé dítě. Starý vypravěč Dibbs. Ten Dibbs, který jí vyprávěl jako malé pohádky. A když uviděla, jak pije i Kent, zrak se jí zamlžil. „Ty to neuděláš, co?“ ozval se za ní známý hlas. Utřela si oči, obrátila se a zamračila se na něj. Proč musel Girkon chodit tak potichu? „Ne. Já se ráje vzdát nehodlám, i kdybych měla předtím stokrát trpět jako nemrtvá. A co ty?“ Girkon místo odpovědi na moment zavřel oči a když je otevřel, dívaly se na Natashu zářivé zelenožluté oči bez zorniček. Znovu je zavřel a oči se změnily zase na ty jasně modré a smutné, které znala. „Ty už jsi jeden z nich?“ zeptala se trochu poděšeně. „Ne tak docela. Nic mě nepokousalo ani jsem nemusel podstoupit kdejaký rituál.“ „Tak jak se to tedy stalo.“ „Nějaký čas jsem dělal v Gilneasu lékárníka a tohle je výsledek jednoho z pokusů o výrobu léku proti souchotinám.“ „A co mají souchotiny společného s worgeny?“ podivila se Natasha. „Alchymie je úžasná věda,“ usmál se Girkon. „Ale nestěžuju si, mohl jsem skončit mnohem hůř.“ Rituál se blížil ke konci a čerství worgeni testovali svoje nově nabyté síly. Darius si ovázal ranku a začal znovu řečnit. „Vybrali jste si. A já vám teď musím sdělit pravdu. Čas odpočinku je pryč. Zítra vytáhneme z hradu směrem na západ, do boje proti Opuštěným. Jejich vůdkyně Sylvanas je konečně mrtvá a pokud máme mít nějakou šanci, je to teď. Na západní pobřeží mají připlout orkové a podpořit je. Ukážeme jim všem, že tohle je stále země Gilneasu, že zde nejsou vítaní a že tu stále ještě zbyli tací, co jsou ochotni za svoji svobodu i bojovat!“ Bojovníci pozvedli ruce a radostně zařvali. Z davu se potichu vytratily tři nenápadné postavy: Natasha, Girkon a lord Creed.
Kapitola 13 - Tři prapory
Mohutný roh zatroubil nad Fenrisem budíček a všechny probudil. Natasha zívla a pomalu se zvedla ze své slamněné matrace. Promnula si zalepené oči, zívla znovu a oblékla se do svého kožešinového kabátku. Spala oblečená, ale i strávit noc pod dekou a zabalená v kožešinách není nic příjemného. V kuchyni dostala od Bena tenký krajíc chleba s plátkem sušeného masa. Když spořádala svoji snídani, stavila se ve zbrojnici pro svoji sekeru, luk a přibalila i zelený plášť, když se nikdo nedíval. Na dvoře už stáli skoro všichni Crowleyho vojáci a Ravenholdtovi zabijáci byli dokonce v plném počtu, jako by ani nespali. Z Creedovi milice, sestávající z jeho stráží a uprchlíků, ale dorazila Natasha mezi prvními. Darius a Ravenholdt promlouvali ke svým mužům, zatímco Creed netrpělivě podupával. Nejen že jeho milici trvalo dlouho, než se vůbec sešli, ale oproti perfektně disciplinovaným a vyzbrojeným válečníkům obou lordů vypadala jako nějaká tlupa banditů a kriplů. Lorna se ale o ty chudáky velice zajímala. Chodila mezi nimi a prohlížela si je. Natasha předstírala, že si kontroluje tětivu, aby se na ni Lorna nepokoušela promluvit. „Kdo jsi?“ zeptala se a Natasha v duchu zaklela. „Natasha. Ze Southshoru.“ Lorna si povzdechla. „Takže vás potkalo to samé, co nás,“ řekla smutně. „Umíš bojovat?“ „Mám dost natrénováno,“ řekla Natasha rozhodně. Lorna pokývala hlavou. „Snad to bude stačit.“ Milice se už shromáždila, takže Lorna nechala Natashu na pokoji a vrátila se ke svým. Jako poslední dorazil worgen Bartolo, kuchař Ben se sekerou na čtvrcení prasat a Girkon s batohem plným léčiv a starou rezatou palicí. Zařadili se do šiku a Crowley vydal rozkaz. Všichni vyrazili, opěšalí a krom několika vojáků a zabijáků nikdo bojeschopný na Fenrisu nezůstal. Během půl hodiny dorazila armáda ke břehům ostrova. Žádný z lordů neoznámil, jaký mají přesně plán útoku a tak se často ozývaly nejisté hlasy. Na březích ještě zesílily, ale jakmile naskákalo vojsko do člunů poschovávaných v keřích, pochybovači zmlkli, aby šetřili síly na pádlování. Trvalo tři hodiny, než se jejich malá flotila dostala na západní břeh Lordameru, kde si mohli na chvíli odpočinout a pak pokračovat v pochodu směrem do Silverpineského lesa. Nemohli si být jistí, zda je nemrtví nesledují, proto si mezi stromy už jen šeptali, plížili se ve stínech stromů a ohlíželi se za každým šramotem. Natasha se snažila přijít na jiné myšlenky, než které ji tížily teď, a tak se rozhlížela po ostatních partyzánech. Samí muži, ženy a worgeni, to ostatně čekala. Ale když se zahleděla do řad lorda Ravenholdta, spatřila dvě postavy, které ji zaujaly. Jedna vysoká, štíhlá, se světlými vlasy načesanými dozadu, svítivýma zelenýma očima a dlouhýma ušima. Druhý byl o poznání menší, sotva poloviční, ale podsaditý, s mocným plnovousem a ostrým pohledem. Na zádech nesl batoh, ze kterého byla Natasha unavená jen ho viděla, prckovi ale očividně nečinil nejmenší potíže. Raději se od těch dvou odvrátila a zaměřila se na Girkona, který šel vedle ní. „Slyšela jsem, že se prý chceš zabít.“ Girkon se na ní překvapeně podíval. „Kdo ti tohle řekl? Ben?“ Zavrtěla hlavou. „Lord Creed,“ řekla popravdě. „To bych si nikdy nepomyslel, že by o mě řekl zrovna on. Ale něco pravdy na to je.“ „Ale proč?“ zeptala se Natasha poděšeně. Girkon si povzdechl. „Byla jsi někdy zamilovaná?“ Natasha neuměla odpovědět. Jistě, ráda se bavila a laškovala s chlapci ze Southshoru, když byly dny ještě světlé, ale že by to byla láska, to se říct nedalo. „Vidíš. Prostě všechno, co potřebuješ vědět, je to, že moje vyvolená se teď nejspíš někde vdává, pokud mu rovnou nerodí dítě,“ řekl zlomeným hlasem a naznačil, že se o tom nechce bavit. Natasha chápavě přikývla a už se neptala. Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozýval jen dusot malé armády, občasné zakašlání a křupání větviček. „Co myslíš, měl Smithers pravdu, když říkal, že jsme jen vějíčka, kterou nemrtví spolknou jako malinu, jen aby měli sami lordi dost času zmizet?“ prolomil Girkon mrtvé ticho. Natasha se při té představě otřásla. „Tohle by snad neudělali,“ pokrčila rameny. „Nevím, už jsem zažil ze strany šlechty horší zrady.“ „A já zase myslím, že co je Smithers v jiné kůži, je pěkný škarohlíd,“ snažila se znít přesvědčivě, ale sama nevěděla, co si má myslet. Co když si Smithers vážně nevymýšlel? Co když jdou všichni na smrt? A pokud jdou, tak co? Stejně s tím nic neudělá a smrti se nebojí, protože pak zase uvidí Liama a půjde na to krásné místo, které už jednou odmítla. Tentokrát to neudělá. V každém případě to mělo už velmi brzy začít.
Kapitola 14 - Rozhovor s Hlídačem
Blížili se ke kopcům na sever od Pohřebišť. Šlapali vzhůru, plížili se křovím a nemohli ani jít po pořádné cestě. Když pak dorazili k těm vrchům, stoupali rychle a bez odpočinku. Darius nechtěl ponechat nic náhodě a už rozhodně nechtěl, aby se nemrtví dozvěděli o jeho plánu. Na jednom plácku položeném vysoko nad zemí zvedl najednou Crowley tlapu. Všichni se zastavili a někteří slabší jedinci si ihned sedli. Lord se k nim otočil. „Tady zůstaneme. Vyrobte si něco jako ležení, ale nic velkého. Tohle není tábor. Žádné stany, žádné ohně, žádné prapory. Bojím se, že se tu dlouho nezdržíme. Snažte se dě

Diskuze

Are85 01.08.2018 10:07

Ahoj, opět se nezobrazuje celá povídka , jinak taky sqela.

orbitaak 17.10.2015 20:42

A ticho =D enchcem vediet nic dalsie =D Chcem len dalsie casti.. uz je to tyzden..

Orkelt 17.10.2015 19:43

orbitaak
Tam niekde je myslím aj BArtollo.. No jej otca, Morrisa(co viem tak to je priezvisko) som nenašiel, takže ak existuje, kde je?
Ano, je tam i Bartolo. Co se Morrise týče, stejně už víte, co je zač, takže vám s čistým svědomím mohu říct, že je v Brillu, jakožto Deathguard Morris.

orbitaak 17.10.2015 16:54

Orkelt
Na tvoji obranu, ona je dost dobře schovaná. Kdo ji ještě neobjevil a hledá ji, je v OHF, když místo do Durnhodlu zahnete do Southshoru.
Tam niekde je myslím aj BArtollo.. No jej otca, Morrisa(co viem tak to je priezvisko) som nenašiel, takže ak existuje, kde je?

Orkelt 17.10.2015 15:11

Mordecay
Matika ani veľmi nie O Bartollovi som vedel, ale o Natashi spočiatku nie.
Na tvoji obranu, ona je dost dobře schovaná. Kdo ji ještě neobjevil a hledá ji, je v OHF, když místo do Durnhodlu zahnete do Southshoru.

Mordecay 17.10.2015 12:47

orbitaak
Niekomu ide matika čo? =D A vedel si že postavy su fakt z wowka? aj worgení Bartollo? Náhoda? Myslím že nie! =D
Matika ani veľmi nie O Bartollovi som vedel, ale o Natashi spočiatku nie.
Redaktor WoWfan.cz

orbitaak 16.10.2015 17:01

Mordecay
Takže sme presne na polovičke.Náhoda? Myslím, že nie! (sry, musel som )
Niekomu ide matika čo? =D A vedel si že postavy su fakt z wowka? aj worgení Bartollo? Náhoda? Myslím že nie! =D

Mordecay 15.10.2015 21:30

Orkelt
Dohromady je jich 34.
Takže sme presne na polovičke.Náhoda? Myslím, že nie! (sry, musel som )
Redaktor WoWfan.cz

Orkelt 14.10.2015 17:47

orbitaak
No sú.. si ani nevies predstavit ako som pádil na wowhead ked som na videu z vanilly videl Q kde mas nazbierat kože a odviezt ich neakemu Bartollovi a on ti da jeho super back =D Ale aj tak sa tesim na dalsiu cast pribehu :P
Jo jo, a já jsem zase rád, že se těšíš

orbitaak 14.10.2015 17:23

Orkelt
To jsou věci, co?
No sú.. si ani nevies predstavit ako som pádil na wowhead ked som na videu z vanilly videl Q kde mas nazbierat kože a odviezt ich neakemu Bartollovi a on ti da jeho super back =D Ale aj tak sa tesim na dalsiu cast pribehu :P

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet