Inner Demons - 3. kapitola

  inner demons    scourge    pohroma   

3. KAPITOLA 

 

Trvalo snad týden, než se dostali z Lordaeronu do Khaz Modanu. Když dorazili k Southshore, utábořili se na louce. V samotné rybářské osadě pro ně nebylo místo, jelikož zde přebývali uprchlíci ze Stormwindu. Obrovité lodě kotvily daleko od břehů a mola byla obsypána čluny.

Zatímco Thomas zůstal s poslem, se kterým rozdělali oheň a utábořili se pod stromy, Aneth se šla podívat do vesničky, jelikož tichý nářek uprchlíků nedokázala ignorovat. Chtěla pomoci těm, kteří nedokázali usnout, ale zakázala si ptát se, co se stalo a otevírat jim tak sotva zhojené rány. Po chvíli nalezla dva přeživší z Northshire Abbey. Dala se s nimi do řeči a vyslechla, co vše se ve Stormwindu událo. Jen těžko se dalo věřit tomu, že ty zvěsti o orcích, mohutných svalnatých bytostech se zelenou kůží, byly pravdivé.

Aneth strávila celou noc léčením a utěšováním uprchlíků bez domova a až nad ránem se vrátila zpět do tábora. Fredrik spal, zatímco Thomas ponocoval až do rána a přes noc udržoval oheň. Nechali posla spát, a jakmile posnídali, vydali se dál.

Když se dostali do Arathi Highlands, museli překročit Thandol Span, obří trpasličí most, který je dělil od Wetlands.

Jen cestou skrze bažiny strávili snad dva dny. Nejenže vynakládali obrovské úsilí, aby se vyhnuli krokodiliskům a dalším nebezpečným tvorům, ale dusný vzduch neunavoval jen je ale i koně.

Další dny strávili průjezdem tunely pod horami a horskými průsmyky, které vedly až do Dun Morogh.

Až uprostřed noci dorazili k pěšině, která se stáčela kolem srázu až k hoře a obrovité kovové bráně se symbolem kovadliny. Která však byla zavřená.

„To je zvláštní,“ poznamenal starší z poslů, „brány Ironforge by neměly být zavřené.“

„Možná už vedou válku s orky i tady,“ vydedukoval Thomas. „Khaz Modan je přeci jen blízko Stormwindu.“

„Ale na trpaslíky by si dovolil snad jen blázen!“ protestoval posel.

„Orkové tu kuráž pravděpodobně mají,“ odvětila Aneth. V Southshore moc dobře slyšela výpovědi lidí, kteří přežili pád Stormwindu.

Netrvalo dlouho a uslyšeli kroky. Aneth se okamžitě k příchozímu otočila. Měsíc dobře osvětloval okolní krajinu a sníh světlo odrážel a tím ho rozptyloval do okolí.

„V tyhle dny bych tady nikoho nečekal,“ prohodil strážný, když se k nim konečně přiblížil.

„V jaké dny?“ zeptal se Fredrik.

„Vy ste z Lordaeronu, co? To je vám podobný.“ Trpaslík mávl rukou, „Předpokládám, že nemáte ani tucha, co se tady děje. Ale co už. Když už ste tady, poďte za mnou. Předpokládám, že nesete nějaký zprávy.“

„Ano, neseme naléhavou zprávu králi Magnimu,“ řekl posel, zatímco sesedal, stejně jako ostatní, z koňského hřbetu.

„No, bejt váma, moc bych to nepokoušel. Nejni zrovna dobře naloženej. Ale co teď s váma…“ Vedl je tmou dál až ke skrytému vchodu ve skále. Ať už to bylo kdekoliv, nikdo si nevšiml, kde přesně to bylo. Důležité bylo, že se vchodem protáhli i koně.

Když je ovanul teplý vzduch, všichni si tou vítanou změnou po mrazivém horském podnebí oddychli.

Byli v Ironforge.

„Jo ták!“ zvolal Muradin Bronzebeard, když si četl celou zprávu psanou rukopisem Anduina Lothara. „Stormwind padnul! Dík moc za informaci!“

Trpaslík si pročítal zprávu, zatímco ostatní stáli kolem něj a čekali, jak bude reagovat. Byl oděn ve zbroji, helmu držel v podpaží. Vzhledem k jeho pocuchaným vousům i vlasům měl za sebou perný den.

„Zprávy vocaď se šířej rychlostí blesku.“ Muradin sklopil ruku s dopisem a všechny tři si prohlédl. „Vyřiďte panu Lotharovi, že mu vážně moc děkuju za zprávy, ale to je asi tak všechno, co k tomu můžu říct. Za ten tejden, co se tu s těma zelenejma vobludama mlátíme hlava nehlava, stačili vypálit dvě menší vosady na jihu. Kharanos je voblíhanej, a kdo ví, kolik dalších vesnic je na tom podobně.“ Trpaslík se zhluboka nadechl, jakoby si potřeboval zchladit horkou hlavu. „Vomlouvám se, to sem asi přehnal. Dneska sem přišel vo patnáct dobrejch chlapů.“

„Není za co se omlouvat,“ poznamenala Aneth diplomaticky. „Přijeli jsme, jak nejdříve to šlo.“

„No, jezdit ste ani nemuseli. Můžete se zase vobrátit a letět zpátky domu. Stačí říct, domluvim vám letadlo i pilota.“

„Já zůstávám,“ ozval se Thomas ihned.

Trpaslík mu okamžitě věnoval svůj pronikavý pohled. „Vodkaď ste, vy dva?“

„Z kláštera ve Stratholmu,“ odvětila Aneth.

„Takže vás posílá samotnej Faol?“ Aneth s Thomasem přikývli. „No, vo to víc bych nechtěl, abyste přišli k úrazu. Už tak ho musela sebrat ta zpráva vo Northshire Abbey.“

„Můžeme nějak pomoct?“ zeptala se kněžka, aby obrátila list.

„No, nejdřív si to asi ujasníme,“ a pohlédl na Fredrika. „Předpokládám, že ty by ses měl vrátit a podat hlášení králi.“

„Souhlasím s panem Bronzebeardem,“ povzbudila ho Aneth. „My tu zůstaneme a pomůžeme, jak budeme moci.“

„Šmankote, sem Muradin,“ zaláteřil trpaslík a poté se obrátil zpět k poslovi. „Cajk. Takže na ráno domluvim vodlet, ale nejdřív sepíšu podrobnou zprávu, aby starouš Terenas věděl, co se tady děje.“ Když Fredrik přikývl, trpaslík se obrátil zpět k Aneth a Thomasovi. „Jestli chcete bejt užitečný, nasměruju vás na vošetřovnu. Už pár dní praská ve švech.“ Ukázal směrem, kam se obrovitá ulice stáčela doprava, a řekl: „Rovnou za nosem, vošetřovnu poznáte.

A ty,“ mávl na Fredrika, „poď za mnou, ať to máme rychle vyřízený.“

Aneth s Thomasem vykročili směrem, kterým je trpaslík navedl. Město bylo obrovské a impozantní. Ani jeden z nich se tak blízko k trpaslíkům nikdy nedostal. Ale kéž by to bylo za šťastnějších okolností.

 

 

Na ošetřovně zůstali celou noc. Ne že by nebyli po dlouhé cestě unavení, ale představa, že by nechali ostatní léčitele mezi tolika raněnými a polomrtvými samotné, jim nebyla příjemná. Zranění byla různá: od hlubokých sečných ran po rozdrcené kosti. Představa, co mohlo zpřelámat i tvrdé trpasličí kosti, je doopravdy děsila a dala jim tak odpověď na otázku, jak brutální silou jejich protivníci vůbec vládli.

Těsně nad ránem, když už byli všichni ranění mimo nebezpečí, vyšli na ulici a vyčerpaně se posadili na lavičku. Než se stačili vůbec vzpamatovat, uviděli přicházet Muradina s několika strážemi i vojáky, jak podpírají další raněné; mezi nimi ženy i děti.

Thomas si povšiml, jak jeden z válečníků, zřejmě velitel pluku, klopýtl z důvodu utržených ran a tak se k němu rozeběhl a podepřel ho.

„Eh, dík,“ poděkoval Thomasovi. „Můžeš mě pustit, enem sem klopýtnul.“

„Nevypadáte dobře,“ poznamenal Thomas, nedbaje jeho rad.

„No, to asi teď nikdo. Rači pomož vostatnim se dostat na vošetřovnu. My vostatní to zvládnem.“

Když Thomas pomohl několika raněným vesničanům dostat se do rukou léčitelů, vrátil se zpět na ulici. Spatřil Muradina, jak mluví s tím samým trpaslíkem a Aneth stále seděla na lavičce a mlčky poslouchala jejich zapálený rozhovor.

„Takže voni ten Kharanos nenechaj na pokoji, co?“ zeptal se Muradin ostře. „Já tej svoloči ukážu, jak blbej nápad byl vytáhnout proti trpaslíkům!“

„Kharanos zatím nenapadli. Ty, který sme přivedli, napadli většinou u cest. Měli bychom vesnici evakuovat,“ odpovídal velitel pluku. „Ironforge má dobrej vobrannej systém, na rozdíl od ostatních vesnic.“

„Svatá pravda, Korth‘azzi. Jestli budeme muset bránit tolik vesnic naráz, akorát si sami naplivem do bot.“

„No, ne že by se mi takovej ústup zamlouval, ale budeme mít větší šanci je zmáčknout, když budou všichni tady a v bezpečí. Ty moje dvě holky to štěstí neměly…“

„Proberu to s bráchou, abychom mohli vyrazit co nejdřív. Máš pohov.“ Poklepal ho po rameni a soucitně stiskl. Korth‘azz přikývl a vydal se ulicí pryč.

Muradin střelil pohledem po dveřích ošetřovny, kam se raději ani nechtěl dívat a pak pohlédl na Thomase s Aneth. „Bylo vod vás moc hezký, že ste i po tak dlouhý cestě pomáhali s raněnejma,“ poděkoval jim. „Ne že bychom to sami nezvládali, ale po celym tejdnu už jsou všichni dost unavený.“

„Nechcete do té zprávy Lotharovi připsat, aby vyslali posily?“ zeptala se Aneth.

„Ne, to je cajk. My to zvládnem. Starej Terenas bude mít za chvíli stejný problémy jako my a možná ještě horší. Ironforge má alespoň, na rozdíl od Lordaeron City, bránu, přes kterou by se nedostal ani rozzuřenej drak. Proto sem musíme dostat lidi z přilehlejch vesnic.“

„Půjdu s vámi, pokud chcete,“ navrhl Thomas.

Muradin si ho pohledem přeměřil. „Taková kost a kůže nám má jako pomoct?“

„Já se rvát umím,“ protestoval Thomas.

„To je mi jedno. Já si tě na triko nevezmu.“

„Už zvládl i horší situace,“ postavila se za něj Aneth. „Umí se o sebe postarat.“

Zdálo se, že slova kněžky na trpaslíka zapůsobila. „Fajn,“ povzdychl si. „Jak chceš. Ale nebudu tě vysekávat z horký kaše.“ Muradin nad tím mávl rukou. „Hlavně se teď běžte vyspat. Před pár dny se mi přihlásilo plno měšťanů, který sou ochotný k sobě někoho na přechodnou dobu vzít. Prostě se poptejte. Já du zase pracovat.“ Pokynul jim hlavou a odebral se pryč.

Thomas s Aneth netušili, jak teď najdou přespání. Byli unavení a vyčerpaní a poslední, co se jim chtělo, bylo hledat někoho, kdo by byl ochoten je ubytovat. Ale oni si na rozdíl od trpaslíka alespoň brzy odpočinou. Muradin, jakožto bratr krále, asi jen tak brzy spát nepůjde.

 

 

Netrvalo dlouho a Thomasovi s Aneth se podařilo najít přespání. Jelikož bylo ráno, pro majitele domu nebyl problém nechat oba vyspat se do sytosti. V domě žil sám a soudě podle jeho výbavy, pušky zavěšené na zdi a zeleného pláště s kapucí, to byl horal, který spolu s ostatními střežil okolí města.

Zatímco kněžka dostala pokoj ve druhém patře, Thomas spal dole, aby byl schopen se ihned po probuzení vydat co nejdříve pryč. Oba usnuli okamžitě, avšak Thomase těsně nad ránem probudil tíživý pocit a on už usnout nedokázal. Co nejtišeji vstal, aby nikoho neprobudil, vzal na sebe náhradní sutanu a vypravil se ven.

Teplý vzduch sálající zpod mříží na dně žlabu, který dělil téměř celou vnější kruhovou ulici na dvě části, mu dělal dobře. Téměř by se dalo říci, že od té doby, co byl ve městě, se jeho stav každým dnem zlepšoval. Časté návaly horka i chladu pomalu ustupovaly a jemu bylo čím dál lépe. Jeho tělo asi jen potřebovalo stálé teplo, které mu podzimní čas v Lordaeronu nemohl poskytnout. Na druhou stranu byla ironie, že uvnitř hory a v zasněženém království mu bylo lépe než v zemi, kde se narodil… pokud se tam tedy opravdu narodil.

Napadlo ho, jít se podívat na ošetřovnu, zda nepotřebují pár rukou navíc. Když přišel, zjistil, že ranění nepřibyli, za což byl vděčný. Na pár hodin tedy jen zaskočil za léčitele, který už byl příliš vyčerpaný i na to, aby raněným vyměňoval zkrvavené obvazy.

Ani nevěděl, kolik hodin uplynulo, když se ve dveřích ošetřovny objevil trpaslík, který ho s největší pravděpodobností hledal. „Sice nevim, jak se menuješ, ale asi seš to ty. Včera ses prej hlásil na výpravu do Kharanosu,“ řekl mu.

„To jsem já,“ potvrdil Thomas, dovázal uzel na obvazu a vstal. „Už vyrážíme?“

„Jo,“ trpaslík přikývl, „za chvílu. Poď se mnou.“ Když vyšli na ulici, otočil se na Thomase: „Jedls něco?“

„Ne, pane.“

„Neříkej mi tak,“ napomenul ho trpaslík. „Jmenuju se Khardos.“ Začal se přehrabovat v kožené brašně u opasku, až nakonec vytáhl předmět zabalený v papíru a podal mu jej. „Tu máš, to by ti mělo stačit.“

Thomas papír rozbalil a zjistil, že je to kus slaného koláče. Trpaslík si povšiml, že to zkoumá pohledem, jakoby to bylo nějakým způsobem podezřelé.

„Vydlabanej bochník chleba, ve spodu je biftek, na tom kus nivy, kusy chleba namočený v rajčatový vomáčce, plátek čedaru a všechno je to tlakem slisovaný. Vejde se to všude a vystačí ti to na celej den,“ vysvětlil trpaslík. „Neboj, nejni to votrávený. Tak to do sebe vsoukej, ať můžem jít.“

Thomas si ještě chvíli darovené jídlo nejistě prohlížel a nakonec si kousl. Trpaslík nelhal. Opravdu se to dalo jíst. A co víc, bylo to opravdu dobré. Zabalil zbývající kus zpátky do papíru a dal si ho do vaku u sutany.

„Tak co,“ zeptal se trpaslík pobaveně, „dobrý?“

„Zatím to nejlepší, co jsem kdy jedl.“

„Tak tos toho asi moc neochutnal,“ zasmál se Khardos a vedl ho dál ulicí k branám města. Trpaslík tu poznámku myslel z legrace, ale Thomas mu dával za pravdu.

Skupinka, kterou zahlédli u jedné z hlavních dvou bran, byla nepřehlédnutelná. Trpaslíci, kteří se rozhodli jít, drželi za otěže houževnaté berany s masívními zatočenými rohy a sami byli oděni v těžké zbroji. Jeho grošák, na kterém přijel, mezi nimi působil nesmírně podivně.

Jakmile je Muradin, který instruoval své muže ohledně celé akce, zmerčil, okamžitě promluvil. „Tak co,“ zeptal se Thomase, který si s díkem přebíral svého grošáka, „pořád sis to nerozmyslel, vyžle?“

„Jmenuji se Thomas,“ ohradil se.

„Pro mě seš vyžle.“ Trpaslík hbitě nasedl na svého berana a sevřel otěže. Zbytek jeho mužů ho zkopíroval. „A zapiš si za uši,“ ukázal na něj a věnoval mu ostrý pohled, „estli se ti něco stane, nejni to na mně.“

 

 

Když vyjeli tajným východem z hory, Thomase okamžitě ovanul ledový vichr. Mráz ho téměř praštil do tváře a do plic mu vhodil náruč ostrých jehel. Když se však nadechl podruhé a potřetí, začínal si zvykat a s každým dalším nadechnutím byl šok menší a menší. Trpaslíci, kteří jeli před ním na horských beranech naprosto jistě i na zasněženém, zledovatělém povrchu, se za ním čas od času ohlédli. Toho rána byl obzvlášť velký mráz a nebe bylo čisté a bez mraků. Thomas nejdříve cítil strašlivý chlad uvnitř a pak už jen na povrchu, jakoby snad ani nevnímal žádné podněty. Kůže naprosto znecitlivěla. I když to bylo zvláštní, Thomas si tu bolest, kterou chlad způsoboval, nějakým způsobem užíval. Znamenalo to, že je naživu a že cítí. Proto mu na mysl ani nepřišlo, jak strašlivě nesnáší, když je venku mráz nebo že je až příliš ostré slunce. Teď byl rád za cokoliv, i když mu tělo dávalo najevo, že se mu ten chlad přestává líbit a pomalu se blíží ke stavu, který ho už jednou téměř pomalu připravil o život.

Notnou chvíli trvalo, než sjeli velký sráz, po kterém se stáčela cesta vedoucí k bráně Ironforge. Zatímco Thomas jel pomalu, jak se snažil ze všech sil, aby jeho grošák neuklouzl, berani se mu už pomalu ztráceli z dohledu.

Když se dostal na rovnou cestu, doslova mu spadl kámen ze srdce. Cesta byla pouze zasněžená, bez ledové krusty pod vrstvou sněhu. Díky tomu Thomas trpaslíky brzy dohnal, i když si od nich udržoval stále velký odstup.

Sotva překročil most přes zamrzlou řeku, Thomase do nosu praštil zápach kouře. Ale ne toho kouře, který pochází z krbů a ohnišť. Tohle bylo něco jiného. Jakmile přijel mnohem blíže, zjistil, co to bylo.

Z vesnice, která byla v dohlednu, stoupal kouř a byl slyšet křik. Letmo zaslechl Muradina, který jel úplně vepředu, jak šťavnatě zasakroval. Přijeli pozdě.

Berani vjeli do vesnice. A přesně v tu chvíli se zpoza prvních budov vyřítili na trpaslíky orkové. Když Thomas uviděl ta těla, jen hory svalů, téměř se mu zastavilo srdce. A o chvíli později, kdy se jeden z nich rozmáchl obrovitým palcátem a vší silou praštil Muradinova berana do hrudi, pochopil, proč Stormwind neměl šanci.

Beran i se svým jezdcem odletěl opodál a s promáčklými žebry zůstal ležet na sněhu zašpiněným popelem. Muradin dopadl opodál, štěstí, že nezůstal uvězněn pod svým jezdeckým zvířetem. Než se však Thomas nadál, viděl i na tu menší dálku, která ho dělila od ostatních, jak se Muradin zvedl, vytasil svá kladiva a s válečným pokřikem smíseným s hněvem nad ztrátou svého milovaného zvířete, se rozeběhl proti nepříteli. Ork se po něm ohnal. Palcát narazil do země. Muradin se rozmáchl a vší silou zasáhl skloněného nepřítele do týlu. Ork se s rozdrcenou lebkou svalil k zemi, ale na jeho místo nastoupil další.

V tu chvíli se do boje pustili ostatní trpaslíci. Někteří berani dokázali orky nabrat na rohy a odhodit opodál, ale bylo vidno, že zvířata proti takovým bytostem neobstojí tak efektivně. Proto většina sesedla z jezdeckých zvířat před vesnicí a pak se rozeběhla do boje. Thomas jejich příkladu následoval. Představa, že by se bez svého koně nevrátil, ho děsila.

Přiběhl k Muradinovi, kterému po spánku stékala horká krev. Ošklivě se praštil do hlavy, ale vlivem adrenalinu to nevnímal.

Když rozeznal Thomasovu štíhlou postavu, hodil po něm nečitelným pohledem.

„Pořád stejnej hrdina, když vidíš tohle?“ zeptal se a pohodil hlavou k zapáleným domům.

Thomas se chystal odpovědět, když zpoza rohu vyběhl další nepřítel s válečným pokřikem, který by slabší povahu donutil vzít nohy na ramena. Thomas do trpaslíka prudce strčil zrovna ve chvíli, kdy orkova ruka držící obrovitou sekyru opsala trajektorii a byla by mu na místě setnula hlavu. Thomas jen vlivem vycvičených reflexů prudce uhnul. Ork se rozmáchl znovu a Thomas znovu uskočil. Když se chtěl široce rozmáchnout, čemuž by se zřejmě už nevyhnul, dvě kladiva vší silou narazila orkovi do žeber. Protivník, jakoby na to nebral až takový zřetel, se prudce na Muradina otočil, v malých očích mu plál vztek.

Napřáhl se a v tu samou chvíli Thomas popadl ještě žhnoucí rozštíplý kus dřeva, který spadl z podpěr blízkého domu a zabodl jej orkovi do krku.

Protivník se ještě chvíli zmítal, lapal po dechu a dusil se vlastní krví. Po chvíli však jeho obrovité tělo padlo do sněhu a už se nepohnulo.

Thomas hleděl na mrtvého orka a střídavě na své ruce zkřehlé mrazem a ušpiněné sazemi. Muradin si protivníka prohlížel s nemenším zájmem. Pak hodil po Thomasovi téměř vyčítavý pohled, jakoby ho obviňoval z jeho příliš rychlých reflexů i poněkud agresivních sklonů.

Poté vzduch pročísl tlumený výkřik vycházející z jedné z budov. Muradina jakoby ten zvuk probral z letargie, prudce do těch míst natočil hlavu a hned nato zase na Thomase. Ihned pochopil, že má jít a Muradinovi přenechat nechat boj.

Rozdělili se. Muradin vyběhl na pomoc svým mužům, Thomas se poklusem vydal k domu, který vypadal, že se co nevidět zřítí. Nevěděl, zda jej bodá ten ledový vzduch, nebo uvědomění, že i na tu chvíli se znovu nechoval jako člověk.

Aneth se probudila až později odpoledne. S úlekem, který doprovází člověka, který zaspal něco dost důležitého, vystřelila do sedu, na základní sutanu navlékla zbytek oděvu a vyběhla dolů po schodech. Majitel domu ji letmo v předsíni pozdravil, ona jeho, ale víc slov už neprohodili.

I když chvíli po městě bloudila, na ošetřovnu dorazila brzy. Raněných nepřibylo, ale podle dialogů, které mezi sebou vedli kněží a ošetřovatelky, se dopídila, že pokud Muradin dorazí zpátky, ranění znovu přibydou.

Pomohla, s čím mohla a poté se vydala k branám z města. Nemohla si nevšimnout, že nedorazila sama. U bran čekali léčitelé, stráže a mezi všemi těmi trpaslíky se přímo vyjímal jeden jediný se zdobným diadémem na hlavě: sám Magni Bronzebeard. A vedle něj jeho mladší bratr Brann, méně slavnostně oděn: v pracovním lněném obleku s ošoupaným koženým kloboukem.

Jak správně odhadla, oba měli o bratra strach. Útoky orků přibývaly na intenzitě a spoustě trpaslíkům se někdo z rodiny nevrátil. I když to často nedělala, přiblížila se, aby ty dva slyšela.

Muradin sice předchozího dne říkal, že vše probere s Magnim, ale král nesouhlasil snad v polovině věcí a odmítal bratra pustit. Jenomže Muradin vše viděl trochu jinak a brzy ráno i s ostatními, kteří jej byli ochotni následovat, odjel. Zatímco Brann se poněkud podivoval nad tím, jak to, že i ostatní trpaslíci, kteří s Muradinem odjeli, neuposlechli králova rozkazu, Magni to velmi dobře chápal. Spousta z nich měla v Kharanosu zbytek rodin a v tom případě všechna nařízení pozbývala na platnosti.

Aneth se rozhodla už nadále neposlouchat. Čekání bylo nekonečné a ona v sobě začala cítit vzrůstající obavy. Nechtěla si to přiznat, ale vztahovaly se k Thomasovi. Měla vyrazit s ním. Jestli se dozví, že nedorazil, bude si to vyčítat. Co by pak řekla Faolovi? Dosud pořádně nevěděla, proč se ho snažil zachránit a sama to také chtěla zjistit.

„Už jedou!“ ozval se hlas jednoho ze stráží, který vyběhl z tajného průchodu horou. Aneth nevěděla, zda jí spadl kámen ze srdce anebo jí na to srdce spadl další, ale rychlým krokem se vydala tam, kam mířili i ostatní.

Netrvalo dlouho a průchodem projel beran, na jehož hřbetu seděl raněný trpaslík a za uzdu jej vedl jeden z válečníků. Za ním šli další, kteří nesli na hřbetech svých beranů ty, kteří nemohli chodit: popálené, pochroumané, raněné a krvácející obyvatele Kharanosu. Zatímco stráže pomáhaly raněným ze hřbetu beranů, léčitelé už si je přebírali, aby je dostali z nejhoršího.

Magni celý ten výjev sledoval mlčky. Rozkazy nerozdával, protože všichni věděli, co mají dělat. Zástup začal řídnout a v tu chvíli Magni zpozorněl a pohledem hledal Muradina. Bylo vidno, že se obává nejhoršího. Aneth jej naprosto chápala: ona pohledem hledala Thomase, který se mezi všemi těmi trpaslíky nedal přehlédnout.

A pak se však objevil Thomas, který podpíral Muradina a za uzdu ještě vedl svého grošáka. Trpaslík byl potlučený, na spánku měl zaschlou krev a oba byli špinaví od sazí a krve. Ale jak se zdálo, Muradinovy komunikační schopnosti žádné zranění neutrpěly. Jakmile zahlédl bratra, který se k němu rozeběhl, okamžitě se rozzářil.

„Zdar, brácha, chyběl sem ti?“ zeptal se tónem, jakoby se vrátil z obyčejné vycházky.

Magni se neobtěžoval pozdravit a pevně bratra objal. „Víš, jakej sem měl strach?!“ vyjel na bratra Magni, jakmile jeho radost, že Muradina vidí živého, opadla.

„Jo no, co se dá dělat. Někdo tam jet musel.“ Vzápětí se chytl za poraněné předloktí. Jeden z léčitelů už se mu chtěl na zranění podívat, když se na něj Muradin otočil a zabodl do něj téměř vražedný pohled. „Je tady spousta dalších, který potřebujou pomoct víc než já!“ Léčitel přikývl a šel vyslechnout jeho rozkazu.

Nato Aneth využila příležitosti, že si jí trpaslíci nevšímají, rozeběhla se za Thomasem a i celého ušpiněného od sazí a krve, ho pevně objala.

Thomas to vůbec nečekal a tak na okamžik strnul. Vůbec netušil, co má dělat.

„Jsi zraněný?“ zeptala se ho, když jej pustila a pohledem jej kontrolovala.

„Ne,“ zalhal Thomas. Byl raněný, poškrábaný, potlučený a na ruce se mu dělala ošklivá podlitina, jak mu uvízla mezi trámy, když se snažil dostat zpod sutin jednu vesničanku. Nakonec jí však vysvobodil a měl by z toho i dobrý pocit, kdyby si nelámal hlavu s otázkou, která ho tížila od doby, kdy zachránil Muradina. Kdyby se na něj trpaslík tak vyčítavě nepodíval, snad by o tom tolik nepřemýšlel.

„Ale je,“ ozval se Muradin, který zrovna s oběma bratry dodiskutoval. „Pěkně kecá! Vodveďte ho někam, kde se může umejt. A ksakru nacpěte do něj něco jedlýho. Vypadáš fakt příšerně, vyžle.“

„Jsem Thomas,“ ohradil se, i když neměl náladu se s trpaslíkem přímo před králem dohadovat. Cítil se před Magnim naprosto titěrný.

„Fajn, Thomasi, teď se pěkně pudeš umejt, převlíkneš se a najíš se. Je ti to jasný nebo ti to mám rozkázat?“

Nebýt toho přísného pohledu, snad by trpaslíkovi ještě chvíli odporoval, ale když si vzpomněl na tu chvíli, kdy po něm v Kharanosu hodil tak vyčítavý pohled, raději přikývl.

Mezitím Aneth poslušně vyslechla instrukce, kam jej má odvést, vzala jej za paži a pomalu vedla pryč. Thomas sykl, jak se ozvala modřina, ale ostatních zranění si nevšímal. Ještě letmo se ohlédl, jak odvádějí jeho grošáka i s ostatními berany do stájí. Ale zahlédl i Muradina, jak upírá zrak jeho směrem. Byl si téměř jist, že trpaslík ho už na žádnou takovou akci nevezme.

Jakmile jej Aneth dovedla na určené místo, Thomas ji musel nadvakrát ujišťovat, že bude v pořádku, než ho s informací, že ji nalezne na ošetřovně, ponechala u umývárně. Díky zbytkovému teplu z výhní bylo teplé vody dost. V Lordaeronu takový luxus nebyl, pokud člověk nebyl ze šlechtického rodu. Ale Thomas si takový luxus neužil ani se studenou. Sice jej rány v tom teple začaly bolet o něco více, ale i tak mu bylo mnohem lépe.

Když se převlékl do čisté sutany, prohlédl si tu, se kterou vyrazil s trpaslíky ven. Byla prodřená a propálená na několika místech. Zřejmě nemělo smysl ji ani přepírat.

I když nerad opouštěl teplo umývárny, vrátil se zpátky do domu, kde přebývali. A když se posadil na svou postel, náhle se ozvaly naprosto všechny rány, které ten den utržil. Jakoby ho někdo praštil do žeber kladivem. Měl chuť se svalit na postel a jen tiše úpět, ale ovládl se. Měl se někam na rozkaz dostavit a on si uvědomil, že je zesláblý a má opravdu hlad. Ani se nestačil zvednout, když se ozvalo zaklepání na dveře, které se posléze otevřely.

„Tak co bude s tim jídlem?“ zeptal se trpaslík, když nakoukl dveřmi dovnitř.

„Už jdu,“ odvětil Thomas a s velkou námahou se zvedl.

„Ale ne. Já se chtěl zeptat, jestli chceš jehněčí nebo vepřový.“

„Ani jedno jsem nikdy nejedl.“

„Ty hele… jedls ty vůbec někdy něco?“ V tu chvíli v něm Thomas konečně poznal trpaslíka, který mu dal kus toho slaného koláče.

„Asi ne tolik toho, co vy.“

„Prej mám na tebe dohlídnout, abys začal trochu jíst. A rozkazy takový milý slečny by se měly brát vážně.“

„V tom případě-“ Thomas se zarazil a věnoval trpaslíkovi vážný pohled. „Která slečna?“

„No Aneth. Prej skoro vůbec nejíš. Ale neboj. My se tu o tebe postaráme. Hlady tě umřít vážně nenecháme!“

Thomas na něj hleděl jako na nějaké zjevení. Až na tu hrůznou bitvu v Kharanosu, o které nechtěl s nikým mluvit a snažil se ji spíše vytěsnit z mysli, se tu začínal cítit jako doma. A to i navzdory tomu, že žádný nikdy domov neměl.

 

 

<--- Zpět na 2. část | Pokračovat na 4. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

milanko 04.08.2014 12:11

Poviedka začinala podivne ale teraz musim uznať že je to pecka Važne sa mi to pači a čim ďalej viac vidno že sa veľmi snažiš len tak ďalej.

Zorami 03.08.2014 23:55

Boží

Kostny 03.08.2014 20:07

Tohle je snad jeste lepsi nez warcraft knizky :P

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet