Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #13. kapitola

  fan fiction   

Autor: Orkelt

Ječení vřešťanů

 

„Lrwepší?“ zeptal se Finley Rena, který už drahnou chvíli seděl o malého ohníčku, zatímco okolo něj partička dělníků stavěla základní tábor, ze kterého se měli vydat na svoji konečnou cestu ke kráteru useknuté hory. Teď, když se dým okolo sopky rozplynul, viděli na ni čistě a jasně. A někde na vrcholu, v samotném hrdle, byl ukrytý trollí chrám. A v něm Zlatá opice.

Reno přikývl a pevněji stiskl šálek silného čaje, který mu Finley připravil. Murlok se usmál a poplácal Rena povzbudivě po rameni.

„Já vám řrwlíkalrw, že vás postaví na nohy. Na nevolwrnost není nic lwepšího, než dobrwlý čaj!“

„Díky, Finley,“ špitl Reno. „A já si říkal, proč sebou pořád ten čaj taháš.“

„Prwloč?“ pousmál se Finley. „Je to celwlkem prwlosté. Žádný sprwlávný cestovatelwr ani objevitelwrl by nemělwlr vyrwlazit na výprwavu bez dobrwrlého čaje. Tedy, misterwl Brwlann si myslrwlí, že čaj na cestách je zbytečný přrwležitek,“ udělal Finley nevěřícný obličej, jako kdyby Brann vyznával Satana, „ale já jsem zastáncem pršlavého opaku. Pokud nebudeme přrwli prwrláci patřwličně kulwrltivovaní, nejsme o moc lwrepší, než vykrwladači hrwlobů.“

„A já si zase myslím, že čaj si pořádně nevychutnáš, když sedíš v džungli a musíš se soustředit na to, že tě každou chvíli může něco zabít,“ zahučel zpoza jednoho ze stanů Brann, který tam právě zatloukal kolíky, které držely stan vcelku. „Ale co? Já Finleymu jeho čaj brát nebudu,“ usmál se a otestoval, jestli kolík správně drží. „Tak co, Reno? Už je ti lépe?“

„O dost,“ přisvědčil Reno.

„No vida, tak je aspoň vidět, že s sebou Finley ten čaj netahá zbytečně.“ Trpaslík se zvedl do své obdivuhodné jedenačtvrtmetrové výšky a upravil si klobouk na hlavě. Reno se ohlédl po táboře, který už okolo nich pěkně rostl. Kromě objevitelů se tam také pohybovalo asi šest pohůnků a pár dalších vědců, kteří ale nepřijeli za Zlatou opicí, nýbrž krásami ostrovů Jižních moří. Převážně přírodovědci, specialisté na brouky nebo tropické rostliny. Vypadali tak stereotypně, že i Brann měl potíže s nimi mluvit s vážnou tváří.

„Ehm…Branne?“ zeptal se Reno.

„Áno?“ odvětil vesele trpaslík, který právě kontroloval zásoby, které jim doletěly na Maximě. Bingles létal jako splašený mezi lodí a táborem, skoro by se jeden až bál, že mu nezbude dost paliva na konečnou cestu nazpět.

„Proč vlastně stavíme všechny ty stany, když je budeme zase bourat a nést s sebou na sopku?“ Finley se na Rena překvapeně otočil a i Brann si založil podezřívavě ruce na hrudi.

„Proč bychom je měli brát s sebou?“ zeptal se trpaslík. „Zbytečná zátěž. S sebou poneseme jen nějaké deky, kdybychom se nestačili vrátit ze sopky před západem slunce, ale stany zůstanou tady. Od toho to je přece základní tábor. Tvoje minulá skupina to snad dělávala jinak?“

Reno, prolhaný a prohnilý až do morku kosti, na pár okamžiků zmlknul, zatímco v mozku rychle kalkukoval nejlepší odpověď.

„Jo, přesně tak jsme to měli. Tenkrát v Uldumu,“ řekl po nepatrné chvilce tak sebejistě, jak jen dokázal.

„V Uldumu? Chm, zvláštní. Zrovna tam se vyplatí najít si místo a zůstat tam déle, než hned kočovat.“

„Měli jsme na to velbloudy,“ dodal rychle Reno. „Ti nám je nesli na hrbech.“ Po tomhle ujištění se Brannova tvář opět uvolnila.

„A tak to jo,“ pokrčil rameny. „Holt na to někdo má peníze, tak si pronajímá velbloudy.“

„A my ne?“ podivil se Reno. „Měl jsem za to, že Objevitelská liga je zatraceně bohatá.“ Brann se podíval na Finleyho a ten přikývl. Nervózně se podrbal pod kloboukem.

„Víš, Reno,“ přistoupil a usadil se k ohništi, „věc se má tak. Objevitelská liga je bohatá, o tom žádná, jinak bychom si takovéhle expedice nemohli vůbec dovolit. Potíž je ale v tom, že stojíme a padáme s tím, jak se rozhodne Senát.“

„Senát?“ zeptal se Reno, který podobné slovo v životě neslyšel.

„Hromada přestárlých trpaslíků, co si myslí, že jsou to nejlepší od vynálezu krájeného chleba. Pořád jen řvou a řvou a řvou a nic nevyřeší,“ zaskřípal zuby Brann. „Nechápu, jak je může Muradin trpět. Zpochybňují snad každé jeho rozhodnutí, zpomalují ho na každém kroku. Akorát když je válka, tak dají králi trochu prostoru.“

„Nemáš je rád, co?“ pokýval soucitně Reno. Sám měl svoje potíže s představiteli státu, i když na trochu nižších příčkách. Vlastně šlo jen o to, že musel vysvětlovat veliteli hlídky, kde se u něj vzaly hledané šperky, zatímco Brann se se svým bratrem rval o každou minci z královské pokladny, ale co? Zákon jako zákon.

„Je jen málo věcí, které nemám rád, ale oni tam rozhodně patří. To, že trpaslíkům vládnou tři králové, tedy král, zeman a regentka, to je v pořádku. Tihle tři jsou rozumní a dohodnou se. Ale viděl jsi někdy Senát? V celé té sebrance je jediný rozumný trpaslík – Thargas, a to určitě jen proto, že sám je z královského rodu. A navíc, po tom co se stalo v Ulduaru, by nám senátoři nejraději nedali ani zlámanou grešli!“

„Proč? Co se stalo v Ulduaru?“ zeptal se Reno, kterého trpasličí politika v Brannově podání začala zajímat, jakkoli neuvěřitelně to i jemu samotnému znělo. Brann se ale zničehonic zarazil, jako kdyby řekl něco, co neměl. Chvíli mlčel, vyhýbal se Renovi pohledem a koukal sklesle do ohně.

„Promiň, Reno. O Ulduaru a o tom, co se tam stalo, nechci vyprávět. Je to… řekněme, že to je něco, do čeho bych nerad šťouchal, ano? Nezlobíš se, že ne?“

„Ne, určitě ne,“ zavrtěl hlavou Reno, který nechtěl Branna rozesmutnět. Smutný Brann, to bylo něco, co si neuměl a ani nechtěl představovat. Rozhodl se proto změnit téma. Rozhlédl se po táboře a hned našel vhodný námět.

„Kde je vůbec Elise?“ zeptal se.

 

Těžko uvěřit, že absolutní spáleniště a hustá džungle mohou mít tak ostrou hranici. A ještě hůř se věří tomu, že kousek od té hranice našla Elise až kýčovitě krásné pralesní jezírko. Věděla, že tu někde bude zdroj vody, ale nedovedla si představit, že by vypadal takhle. Sklonila mačetu, kterou si pracně prosekala cestu vegetací, a chvíli se kochala tím malým zázrakem přírody, jenž vypadal, jako kdyby ho namaloval nějaký špatný umělec. Naproti Elise stála malá skalka, ze které do křišťálově čistého jezírka tekl široký vodopád. Ten na hladině vytvářel oblak z vodních kapek roztroušených do vzduchu. Nad jezírkem prolétala hejna papoušků a okolo vřískaly opice. Nad jezerem se netyčil jediný strom, takže bylo krásně prosvětlené slunečními paprsky. Ve vodě se proháněly ryby, z nichž žádná nevypadala nebezpečně ani dravě, a to ani podle Elise, která moc dobře věděla, že takové ryby mohou velmi snadno klamat tělem. Klekla si a zkusila špičkami prstů teplotu vody. I přes všudypřítomné vedro a fakt, že na jezírko neustále pražilo slunce, byla voda příjemně chladivá a osvěžující. Elise si povzdechla. Další kýčovitost. Kdokoli tuhle džungli navrhoval, rozhodně nikdy nemohl být v opravdovém pralese. Tady už vážně chybí jen duha u vodopádu a zhnusení je dokonáno. Pak se sama sobě v duchu zasmála. Taková pitomost. Jako kdyby vážně někdo vymýšlel, jak má džungle vypadat. Nikdo to nevymýšlí, to příroda sama.

Už už se chystala, že se vrátí, aby ostatním řekla, že našla vodu, ale pak se zarazila. Uvolnila si přitom trochu kravatu a hned se jí ulevilo. Ne že by kravatu nesnášela, ale v pětatřiceti stupních se přece jen nosí trochu špatně.

Ono se přece nic moc nestane, když se trochu zdrží, a ví Elune, že si trochu toho klidu zaslouží. Zvlášť od Rena, od toho pitomce. Při vzpomínce na něj podvědomě sevřela bič, který měla uvázaný u pasu. Jo, určitě se nic nestane. A ta voda je tak chladná, kdo ví, kdy zase na takovou narazí.

Prohrábla si vlasy a ve chvíli, kdy na prstech spatřila šedý poprašek sopečného popela, bylo rozhodnuto. Opatrně se rozhlédla na všechny strany, jestli ji nikdo nesleduje. Ale kdo by ji taky šmíroval? Do tábora je to aspoň tři čtvrtě kilometru a kromě nich tu už byla jen zvířata a lesní havěť. Před nimi se stydět nemusí. Schovala mačetu do pouzdra, odházel klacky a liány z malého kusu země a položila ji tam. Rozvázala si kravatu a přitom si vzpomněla na povídačky ze své domoviny. Tedy spíš o tom, co se o její domovině povídalo za oceánem. O druidech, kteří žili v přírodě zásadně nazí, prý kvůli lepšímu propojení s duší přírody. Taková hloupost, pomyslela si, když si rozšněrovávala boty, zatímco bedlivě pozorovala podrost, jestli se v něm nemihne něco ostrého či jedovatého. Ano, druidé běhali po lese nazí, to byla pravda, ale jen když se proměnili ve zvíře a šaty byly celkem zbytečné. Ostatně, kdyby na vás vyskočil medvěd v kalhotách, co byste dělali? Tomu se musela Elise zasmát. Zatracené pověry. Copak ti lidé vůbec nemyslí? Seďte si celý den nahatí v lese a místo propojení s přírodou z toho budete mít akorát spoustu klíšťat a rýmu.

Vyzula si boty a zkušeně je zasunula do sebe, aby na ni potom nečíhal v botách nějaký štír nebo hůř. Rozepnula si pásek i s bičem a položila jej vedle bot, kravaty a mačety. Když vedle nich přistála i vesta, košile a kalhoty, stála Elise jen ve spodním prádle, které v žádném případě nebylo krajkové, o to se postarala hned po tom incidentu s !!!EPICUS MAXIMUS!!!, ještě se aspoň minutu rozhlížela a ze všech sil napínala uši, kdyby přece jen náhodou někdo byl tak příšerný a zoufalý, aby ji sem sledoval, ale i se svým nadlidským sluchem neslyšela nic než zvuky džungle. Trochu se proto uvolnila a rozvázala si culík. Jakmile si rozpustila vlasy, vznesl se z nich ten samý obláček sopečného prachu, který si už předtím našla na prstech. Vyklouzla z podprsenky i kalhotek, které složila hned na hromádku vedle ostatního oblečení, a vstoupila do chladné vody.

V prvním momentě jí na celém těle naskočila husí kůže, ale Elise nepatřila k těm, kteří by se osmělovali dlouho. Šla dál, až jí dno zmizelo pod nohama a ona mohla začít plavat. V tu chvíli se uvolnila úplně a na chvíli tak mohla zapomenout na všechny trable, které ji sužovaly. Ponořila hlavu na moment pod hladinu a zatímco jí teď už ne tak čistá voda spolu se sopečným prachem stékala z vlasů, nevzpomněla ani na Rena, ani na Zlatou opici, ani na tu pekelnou jízdu v pekelném stroji toho pekelného gnoma. Ten plula na hladině kýčovitého jezera, tu splývala, tu plavala líně znak, jindy zase energický kraul, a bylo jí příjemně. Poprvé od chvíle, co na tenhle ostrov připluli.

Netušila však, že přes všechnu její opatrnost ji z nedalekého křoví sleduje pár očí.

 

„Víte, misterwl Brwlann, nedávno jsem narwlazilwlr na zajímavý přrwlíběh nočních elwrfů,“ řekl zničehonic Finley, čímž prolomil ticho, doposud panující u ohniště. Ostatně slova ani nebyla potřeba. Brann si poklidně pokuřoval z dýmky, Bingles šťoural v nějakém svém vylepšováku šroubovákem a Radar s Renem byl kdovíkde.

„No? Povídej,“ pobídl ho Brann. Finley upil z čaje a začal vyprávět.

„Pochází z dob přrwled Rwlozdělwrlením světa a vyprwláví o jisté elwlrfí mágyni, jenž slwrynulwra svou krwrlásou.“

„Tak to obvykle bývá,“ zamručel Bingles. „Krásná elfka a k tomu mágyně. Proč se nevypráví třeba o krásných gnomkách? Nebo trpaslicích? Copak také nemáme krásné ženy?“

„Anebo o murločicích,“ zakřenil se zpod vousů Brann a vyfoukl dým. „Promiň, Finley. Pokračuj prosím.“

„Ergwrmlhm, ano,“ odkašlal si Finley. „Nicméně krwlom své krwlásy bylwra také velrwlmi stydlwrivá a cudná.“

„To už je novinka, to zas ano. Ale zas na druhou stranu, je to starý příběh, že?“ přisadil si Bingles. Finley se jím už nehodlal nechávat dál rušit.

„Jmenovalrwla se tuším Dianie a mělwrla velrwlmi rlrwáda lwrlov. Vlwrastně bylwra tuze uznávnou lwrovkyní. V její drwlružině se alwre také nacházrwelwl lwrovec jménem Aceton, jemuž se jeho paní velwrice lwríbilwra. Prwloto jí často slwrledovalwrl přrwli koupelwrích.“ Poslední větu řekl Finley s nebývalým odporem pro nebohého Acetona, jako kdyby si ani nedokázal představit, jak by mohl nějaký muž být schopen takového zvěrstva, jakým je šmírování krásných dam. Brann se pod vousy trochu pousmál, jako kdyby tušil, kterým směrem se bude vyprávění ubírat.

„Nicméně,“ pokračoval murlok, „Jednou jej lwrady Dianie odhalwrila, kterwlak se těší pohlwrwedem na ni, jak ji Elwrune stvořrwlilwra, a okamžitě zrwludlwrla vztekem a studem.“

„Aceton neskončil dobře, že?“ vyzvídal Brann konec pověsti. Finley zavrtěl rybí hlavou.

„Rwrlozvzteklwrlená lwrady Dianie jej na místě prwloměnilwra v zajíce. Pověst pak prwlaví, že nebohý Aceton bylwr poté rwloztrlhán v dalrwším lwrovu.“

„Moc hezký příběh,“ vyfoukl Brann spokojeně kouř. „Vsadím se, že to je elfská verze varování, aby se malí kluci nekoukali na polonahé či nedej kameni úplně nahé slečny, jinak oslepnou.“

„Nešmíruj děvčata při koupání, jinak tě promění v zajíce a sežerou tě psi,“ dosadil si Bingles. „Nevím jak vás, ale mě by to rozhodně odradilo.“

 

Pralesy obývá jistý rod opic jménem vřešťani, mezi nimiž zvlášť vyniká druh jménem vřešťan rezavý. Tyto opice mohou měřit mezi sedmdesáti a padesáti centimetry a pyšní se chápavým ocasem měřícím mezi osmdesáti as šedesáti centimetry. Dosahují hmotnosti až devět kilogramů. Živí se převážně listím, ale také ovocem, ořechy či květy. Jejich typickými znaky jsou plochý obličej, hustá rezavá srst a vousy pod bradou, které mají samci mnohem delší než samice. Zlé jazyky tvrdí, že je stačí naučit konzumovat alkohol ve velkém množství a máte dokonalého trpaslíka. Vřešťan rezavý však kromě své barvy vděčí za jméno také zvláštně upravenými hlasivkami. Společně s jazylkovou kostí tvoří rezonanční bubínek, do něhož zasahuje vychlípenina jícnu, tvořená ze štítné a prstenčité chrupavky. Celé tohle ústrojí dokáže mnohonásobně zesílit zvuk, který opice vydává. Díky tomu je ječení vřešťanů dobře slyšitelné i na vzdálenost pěti kilometrů a ryšavému primátovi tak získává titul nejhlasitějšího tvora v živočišné říši. Proč vám tohle všechno říkám? Abyste si dokázali představit, jak hlasitý musel být následující řev, když dokázal přehlušit i vřešťana.

 

„RRREEEEEEEEEENOOOOOOOOOOOOOOOO!!!“

 

V ten moment se Brann příšerně rozchechtal, až málem spolknul svoji dýmku. Finley i Bingles zděšeně nadskočili, když výkřik přehlušil zvuky džungle a nad stromy ze zvedlo hejno tropických ptáků, kteří se mylně domnívali, že se sopka opět probudila.

„To…to bylwrla slwrečna Elwrise?“ zeptal se opatrně Finley, aby měl jistotu, že slyšel dobře. Brann s úsměvem přikývl.

„Zdá se, že Elise našla svého Acetona,“ zakřenil se.

„Vy myslwríte…ne, pan Rwleno by něčeho takového přrwlece nemohlwl být schopen,“ vydechl nevěřícně Finley.

„A já si zase myslím, že toho je víc než schopen,“ čistil si nerušeně Brann vykouřenou dýmku a u toho se pochechtával.

„Neměli byste mu jít na pomoc?“ zeptal se Bingles a už v té otázce bylo jasně naznačeno, že on nemá zájem čelit rozzuřené Elise.

„Mno,“ ohlédl se Brann za džunglí. „Je to kus cesty, takže než tam dorazíme, už si bude Reno určitě pamatovat, že Elise nemá ráda, když ji někdo šmíruje. Pojď Finley, půjdeme zachránit jednoho Jacksona.“ Zvedl se, schoval čistou dýmku do brašny a došel si pro mačetu a pušku. Finley dopil čaj, také se zvedl a uklidil jej poblíž jednoho ze stanů, kde pro něj pak chtěl dojít, aby ho mohl pořádně umýt. Brann si pověsil pušku na rameno, vytáhl mačetu z pouzdra a namířil na prales před nimi, kde trochu řidší vegetace označovala místo, kudy šla Elise. „Jdeme zachránit spanilého prince z nesnází,“ uchechtl se trpaslík.

 

Našli je zhruba tak, jak Brann očekával. Byl to dost zábavný pohled, tedy aspoň pro trpaslíka. Stále ještě mokrá Elise s bílou košilí narychlo omotanou okolo trupu, aby zakryla to nejnutnější, zarývala Renovi ležícímu na zemi koleno mezi lopatky a s vražedným výrazem ve tváři a bělostnými zuby vyceněnými jako hlídací pes utahovala bič, který měl přistižený Reno omotaný okolo krku. Vlasy jí padaly do tváře, zatímco Renovi spadl klobouk na zem a šance na únik ještě níž. Elise jej držela pevně zafixovaného na břiše, stejně jako krajta, která čeká, až se myš v jejím sevření udusí. Až na to, že krajty bývají klidné. Elise nebyla.

Reno v marné snaze se osvobodit plácal dlaněmi do země a silně fialověl v obličeji. Elise si toho ale nevšímala. V očích měla vraždu. Vyrušil ji až Brannův smích a ona si v tu chvíli z hrůzou uvědomila, že má další obecenstvo.

„No tak, stačilo,“ pochechtával se ještě Brann, zatímco Finley stál jako opařený. „Už ho pusť.“ Elise vypadl bič z rukou a instinktivně si přitáhla košili těsněji k tělu. To mělo za následek, že se košile nasákla vodou a udělala tak z Elise nedobrovolně Miss mokré tričko. Reno zalapal po dechu, ale hned se mu začala do tváře vracet barva. Zato Finley vypadal, že při pohledu na polonahou Elise omdlí. Brann ho proto prozíravě otočil jako panáka ve výkladní skříni a klekl si na jedno koleno k Renovi.

„Tak copak jsme se dneska naučili, Reno?“ usmíval se na pachatele žoviálně. Reno mu nedokázal nic říct. Elisin bič mu přiškrtil nejen dech, ale taky hlas. Zamával jenom bezmocně rukou. Brann se otočil, zvedl jeho klobouk ze země a posadil mu ho znovu na hlavu. Pak se otočil na Elise, která tam pořád stála jako antická socha.

„Řešit to nebudu, protože věřím, že si to zasloužil. Ale příště už ho neškrť, jo? Nic proti tvojí barvě kůže, ale jeden fialový mi tu stačí,“ zakřenil se znovu. Zvedl se a oprášil si kolena. „A protože jsme si to vyjasnili a moje asistence tu už není potřeba, co kdybychom se vrátili do tábora, hm? A Elise…“ otočil se ještě, „myslím, že bude lepší, když si ten bič odnesu s sebou. Ne že bych ti nevěřil, ale jsi dost naštvaná a když jsem naštvaný já, tak bych si taky nevěřil.“ Elise se sehnula pro bič, který si kašlající Reno stačil odmotat z krku, svinula ho a podřízeně ho podala Brannovi.

„Díky,“ usmál se trpaslík. „Finley, pomůžeš mi tady s panem Acetonem? Finley?“ Musel s murlokem zatřást, aby ho probudil z otřesu. „Finley?“

„Rwrl rlw mrgmrl rlgwr,“ zamručel Finley a otočil se na Branna.

„Výborně, rozbili jste nám Finleyho. Finley, rozumíš mi?“ řekl Brann velmi pomalu. Murlok přikývl. „Dobrá. Pomůžeš mi odnést Rena?“ Další přikývnutí. „Fajn. Já ho chytnu na nohy a ty za ruce.“

Jak řekli, tak i udělali, akorát rozbitý Finley při tom dělal, co mohl, aby se nemusel dívat Elisiným směrem. Trpaslík, murlok a přistižený šmírák zmizeli v džungli a nechali polonahou Elise o samotě.

I jí chvilku trvalo, než se vzpamatovala, ale nebyla na tom tak zle jako Finley. Pohled jí padl na její teď neupravenou hromádku s oblečením, kterou přišlápla, když se řítila přímo na Rena. Měla vědět, že tohle všechno, jezírko, voda, chvilka o samotě, že to všechno je prostě moc dobré, než aby to mohlo vydržet. Povzdechla si a začala se oblékat.

Ale aspoň jsem teď čistá, pomyslela si. A to se taky počítá.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskusia

Žiadne komentáre
Pre pridanie komentáru musíte byť prihlásený.
Prihlásiť sa
alebo
Registrovať nový účet