link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #2. kapitola

  Orkelt    Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Archeologie je nebezpečná věda

 

Brannova kancelář byla o poznání jiná, než Elisina. Například měla na stěnách mnohem méně map, ale zato více pozoruhodných a nepochybně velmi starobylých kamenný reliéfů. Také byla mnohem rozlehlejší a jednu stěnu tvořila pouze velká knihovna s erbem uprostřed nejvyšší poličky. Avšak tím, co poutalo pozornost ze všeho nejvíc, byla vycpaná hlava tvora, jehož bratrance nejspíš právě dával v muzeu Brann dohromady. Elise se posadila do křesla před Brannovým stolem a dál si Rena nevšímala. Alespoň na první pohled, ale Reno dobře věděl, že kdyby se pokusil něco sebrat, neměl by ani čas se po svém zamýšleném lupu natáhnout. Kromě jediné sedačky, na které seděla Elise, se nemohl Reno na nic posadit. Všechno totiž vypadalo příliš drahocenně, než aby mu sekretářka dovolila si na to sednout a ředitel Brann by určitě nebyl rád, kdyby si mu sedl do jeho křesla za stolem. Zůstal proto nervózně stát, zatímco si Elise hleděla nějakých dokumentů na Brannově stole.

„Ehm, Elise?“ ozval se po chvíli trapného ticha Reno. Elise si něco zapsala a pak zvedla obličej k nováčkovi.

„Slečno Starseeker, když dovolíte,“ zamračila se, ale ne příliš, takže její bezchybnou pokožku nerozryla jediná vráska.

„Jasně, omlouvám se. Víš, podle mě jsme nezačali nejlépe, slečno Starseeker. Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“ Elisin výraz se změnil do přívětivého úsměvu.

„Ne,“ odpověděla a úsměv se znovu vrátil do lehkého podmračna. „A ani se o to nepokoušejte, pane Jacksone. Být vámi, šetřila bych dechem pro Branna.“

 

Trvalo dlouhých deset minut, které však měly délku dvou hodin, než se dveře opět otevřely a dovnitř vstoupil samotný ředitel.

„Nazdar,“ pokynul všem přítomným vstřícně, pověsil si klobouk na věšák u dveří a usadil se do svého křesla, které bylo aspoň dvakrát větší, než on sám. A že byl Brann na trpaslíka dost velký. Bohémsky se opřel do sedadla a nohy, široké jako dva kmeny, si hodil bezstarostně na stůl. Reno si hned všiml ošoupaných podrážek. Tenhle trpaslík se očividně hodně nachodí. Ze strany Elise se ozvalo nesouhlasné zavrčení, ale Brann ho nejspíše neslyšel.

„Takže, o co tu jde, Elise?“ Elfka se narovnala a odkašlala si.

„Tenhle člověk,“ ukázala otevřenou dlaní na Rena. „K nám přišel a uchází se o místo v Objevitelském cechu.“ Brann se podrbal na břiše a zadíval se na Rena. Významně při tom přimhouřil pravé oko. Reno si také všiml množství vrásek v trpaslíkově obličeji. Byl jimi doslova posetý, jako kdyby ho někdo párkrát zmuchlal a už ho nedokázal narovnat. Kupodivu mu však vůbec nevytvářely vzhled starce, právě naopak. Pod tou vrásčitou kůží byl relativně mladý trpaslík.

„Tak člověk, jo?“ spojil Brann tlusté prsty. „Jakpak se jmenuješ, mládenče?“

„Reno. Reno Jackson,“ zazubil se Reno a vzorově se uklonil. Možná, že s tímhle pajzlem nebude tak špatné pořízení.

„Reno Jackson,“ zopakoval Brann jméno. „Moc mě těší. Já jsem Brann Bronzebeard, zakladatel a ředitel Objevitelské ligy,“ zasalutoval trpaslík vsedě.  „A tahle půvabná bytost se jmenuje Elise Starseeker, náš hlavní kartograf. Elise, podej mi ten papír, prosím.“ Kartografka poslušně předala řediteli své poznámky o Renovi. Brann se do nich podíval, odfrkl si a dlouze se zahleděl na Rena. Chvíli panovalo v pracovně pusté ticho.

 

„Rozsáhlé zkušenosti v oblastech archeologie, objevování a lovu pokladů?“ zvedl Brann husté ryšavé obočí. Podíval se přitom na Elise, která se zamračila a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Reno poznal, že musí jednat.

„No samozřejmě. Popravdě, šlo převážně o černé vykopávky, ale…“

„A je to tady,“ povzdechla si Elise.

„Prosím, tiše, Elise,“ pokynul jí Brann rukou. „Pokračuj, Reno.“

„Ale rozhodně vím, jak se k památkám a nálezům chovat. Velmi často jsme vykopávali křehké a drahocenné zbo…chci, říct, artefakty z doby…“ zabloudil očima po pracovně a snažil se chytit nějaké nápovědy, co by mohla být skutečná historická epocha. „Z doby Dvou říší!“ vyhrkl při pohledu na „Pojednání o Dvou říších“ od nějakého bezvýznamného historika. Brann sundal nohy ze stolu, přehodil si jednu přes druhou a jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu, skoro jako na plakátu.

„Takže máte rád troly, že?“

„Neřekl bych, že je mám vysloveně rád, ale ano, jejich kultůra mě velmi zajímá,“ blafoval Reno.

„Nu dobrá,“ zamručel Brann a něco si poznamenal do papíru od Elise. Reno přitom natahoval krk, aby aspoň koutkem oka zahlédl, co o něm ředitel píše. „A co si od Objevitelské ligy slibuješ?“ Reno byl možná lotr, ale aspoň částečně se orientoval prakticky ve všech zaměstnáních a hlavně v tom, co každé z nich obnáší. Především proto, aby si mohl snadno najít důvod, proč žádné z nich nedělat.

„Popravdě, vím, že mnozí uchazeči možná očekávají velká dobrodružství a slávu a bohatství, ale já mám na celou věc mnohem střízlivější názor,“ usmíval se bez sebemenšího uzardění. To už Brann zvedl obě obočí. „Takže od práce u vás čekám spíše poklidné papírování a ometání starých kostí a podobně.“

 

Brannova kancelář vybuchla salvou trpaslíkova hurónského smíchu. Ředitel Objevitelské ligy se svíjel ve svém křesle a smál se jako pominutý. Dokonce i Elise po tváři přeběhl náznak úsměvu, ale rychle jej zaplašila. Reno stál jako opařený a přemýšlel, co udělal špatně. Hlavně ale také cítil, že by tu už nejraději nebyl. Trpaslíkův smích vyplňoval celou místnost jako obří balón a Reno měl proto oprávněný pocit, že se dusí.

„Ty…ty…hehehehehéééé“ řval Brann smíchy a snažil se přitom ukazovat jedním ze svých krátkých prstů na Rena. „Ty si hehehééé….tysi ale naivka! Prý…hehehehééé…poklidné papírování!“ Reno se zděšeně zadíval na Elise. Ta mu pohled opětovala, i když o poznání chladnější a výsměšnější. Nejradši by se v tu chvíli propadl. I když jen metaforicky řečeno, samozřejmě. Přímo pod ním pravděpodobně byl ohromný bazén žhavé lávy a do něj by se vskutku propadnout nechtěl.

 

Než se Brann vysmál, uběhlo několik útrpně dlouhých chvil. Potom se posadil zpět do svého křesla, z něhož během záchvatu smíchu vypadl a kopal nohama do vzduchu, vytřel si slzy z očí a nadechl se.

„A víš ty co, hochu? Líbíš se mi.“ Reno nevěděl, jestli si má oddechnout nebo ne. „A víš co ještě? Poradím se tady s Elise o tvém možném přijetí. Ale řeknu ti narovinu, to, cos tu vyjmenoval, tě určitě nečeká. Právě naopak. Máš ještě ten plakát?“ Reno se zatvářil nevinně a zmateně.

„Jaký plakát?“ podivil se. Brann se trochu zamračil. Nebo kdo ví, možná je stáhl obočí. U trpaslíků je to hrozně těžké určit.

„No tak, nehraj na mě divadýlko. Na to budeš mít dost času potom. Vytáhni ten plakát.“ Reno, zahanbení Brannovou jasnozřivostí, sklíčeně sáhl do kapsy a rozmotal zmačkaný plakát. „A teď si ho dobře prohlédni. Všechno, co tam vidíš, to není jen fantazie kresliče, který ten plakát vytvářel. Ó ne, chlapče, to je nakreslené podle svědectví přeživších.“

„Přeživších?“ polkl nervózně Reno. Brann se poklepal dvěma prsty do spodního pysku.

„To bylo špatně použité slovo. Řekněme, podle těch, co se navrátili. Co myslíš, Elise?“ obrátil se na elfku. Tak moudře pokývala hlavou.

„Je to mnohem přesnější, i když já bych se spokojila s výrazem přeživší, Branne.“

„To nevadí,“ mávl rukou Brann. „Takového statečného mladíka přece hrozba rozmačkání, upálení, nabodnutí, zkanibalizování nebo zastřelení nezastraší, že ne, Reno?“

Statečný mladík právě stál toporný jako prkno a tiše bledl. Brann se zle uchechtl.

„Neboj, není to až tak hrozivé, jak ti to tu líčíme. Ostatně, co kdybys navštívil našeho džentlmena a učence. Ano, aspoň ti poví, jak to u nás opravdu chodí. A Žábrák bude rád, že má nějakou společnost.“

Elise se otočila na Branna spražila ho velmi zlým pohledem.

„Branne! Víš, že nemá rád, když se mu říká Žábrák!“ Brann se protáhl, aniž by se nechal elfčiným pohledem nějak rozhodit.

„Ne. Jemu je to jedno. To tobě to vadí. Hej, Reno,“ luskl prsty směrem k zcepenělému Renovi. Pak sáhl do stolu a vytáhl z něj docela detailní plánek chodeb budovy Ligy. Reno se mezitím stačil probrat z hrůzných představ své brzké smrti mezi objeviteli a naklonil se nad plánek.

„Půjdeš sem,“ ukázal prstem Brann na velkou místnost označenou jako knihovna. „A budeš se ptát po Finleym. Každý ho tam zná. Jemu potom řekneš, že tě posílám já a že si s tebou má promluvit o životu v Objevitelské lize. Plánek ti nechám. Všechno jasné?“

„A…ano,“ zadrhl se Reno.

„Skvěle,“ usmál se Brann, seskočil ze židle, šetrně odtlačil neodporujícího Rena ke dveřím a vystrčil ho ven. „My si tu zatím pohovoříme o tvém přijetí.“

 

„Tak co mu říkáš?“ otočil se Brann na Elise, když za Renem zaklaply dveře.

„Ty víš moc dobře, co si o něm myslíš,“ odsekla Elise, sedící v křesle a mračící je jako ďas. Dokonce i její dlouhé obočí se mračilo samo o sobě.

„Ale no tak,“ pobídl ji Brann na své cestě zpět do křesla. Znovu se posadil a podrbal se v dlouhém plnovousu. „Ono to s ním nebude tak zlé.“

„Nebude tak zlé? Poslouchal jsi ho vůbec, Branne?“ vydechla rozčileně Elise. „Ten člověk neví o archeologii vůbec nic. Je to lhář, budižkničemu a při první příležitosti se na nás vy…zanechá nás někde v pustině bez pomoci a sám zmizí v dálce s bezpočtem zlatých v našich nálezech. Říkám ti, že tu je jen kvůli penězům.“

„Proč ta nedůvěřivost, Elise? Ty sama bys tu nikdy nebyla, kdybych byl nedůvěřivý. A Finley teprve ne.“

„Finleyho z toho vynech! Tenhle Reno, pokud nám vůbec říká své skutečné jméno…uděláš velkou chybu, když ho přijmeš.“

„Takže ty mu nevěříš?“ zeptal se řečnicky Brann.

„Ne,“ odpověděla rozhodně kartografka.

„Myslíš si, že nás podrazí, jakmile bude moct?“

„Ano.“

„A máš dojem, že nemá v našem cechu co dělat?“

„Přesně tak,“ přikývla elfka.

Brann se opřel hlouběji do křesla a spojil dlaně, až na ukazováčky, které nechal vztyčené a opřené jeden o druhý.

„No dobře. Vždyť víš, že na tvé rady dám,“ usmál se šibalsky. Elise se neusmívala ani trochu.

„Děkuji,“ řekla stroze.

„A co ten tvůj výzkum? Tvoje Zlatá opice? Něco nového?“ změnil Brann náhle téma. Elisin výraz dal najevo lehké překvapení, že jindy tvrdohlavý trpaslík se nechal přemluvit tak snadno. Měla tušit lépe.

„Strávila jsem nad těmi mapami dost dlouhou dobu a myslím, že už vím, kde se Zlatá opice nachází. Je na jednom z ostrovů v Jižních mořích.“ Brann si zajel chlupatou dlaní do vousů.

„Tam je to plné pirátů. Co když už ji našli?“

„Chraň Elune. Zlatá opice je příliš cenná, než aby mohla padnout do rukou pirátů nebo jiných ničemů.“

„Mhm,“ usmál se Brann. „Takže to je skvělá příležitost si otestovat tady Jacksona.“

„Ano, pokud by…Cože?!“ vyskočila Elise z křesla. „Ty tam chceš poslat jeho?! Ale vždyť jsi před chvílí…“ Brann ji utišil máváním ruky.

„Klid, Elise, klid. Jasně že ne samotného. My půjdeme s ním. A jestli je opravdu takový, jak tvrdí, pomůže nám. A jestli ne…mno, archeologie je nebezpečná věda.“

 

Reno koukal do plánku a pokoušel se zorientovat v chodbách sídla Objevitelské ligy. Naštěstí na každém rozcestí chodeb narazil na spoustu cedulek, které mu ukazovaly, kudy dál. Po cestě také několikrát vrazil do dalších trpaslíků a gnomů, kteří zde pracovali. Povětšinou nesli velké bedny nesoucí nejrůznější nálepky jako „neklopit“, „křehké“ a „nenechávat v teple“. Museli být nejspíše velmi daleko od muzejní haly, protože chodby tady nijak nepřipomínaly relativně zajímavé sbírky muzea. Jeho potenciální kolegové teď nejspíš odnášeli méně zajímavé exponáty do depozitáře. To však Reno samozřejmě nemohl tušit. Obzvlášť proto, že slova jako exponát nepoužíval a co je to depozitář, to už nevěděl vůbec.

 

Knihovna byla, řečeno jedním slovem, působivá. To však byl jen zběžný popis. Když Reno vstoupil do monstrózního archivu, naskytl se mu pohled na stovky a stovky svazků, narovnaných do polic poskládaných podél stěn kruhové místnosti. Strop knihovny byl velmi vysoko a místnost samotná měla hned několik pater, stojících na vyztužených policích knihovny, po nichž pobíhali knihovníci cechu jako přerostlí mravenci. Kruh však nebyl kompletní, nalevo od Rena chyběl velký kus stěny. Tam knihovna volně přecházela v další mohutnou halu, která už ale potřebám archivu nesloužila. Na stropě pak byla velmi pečlivě vyvedena mapa celého Azerothu. Reno na mapu několik okamžiků vyjeveně hleděl. On byl ještě na severu kontinent? pomyslel si. Chm, člověk se učí každý den.

„Promiňte,“ poklepala mu někdo na koleno. Reno se podíval k zemi a spatřil malou gnómku, nejspíš knihovnici. „Potřebujete něco?“ zeptala se vysokým, i když roztomilým hlasem. Reno na moment ztratil řeč, ale pak se vzpamatoval. Na tváři vykouzlil oslnivý úsměv a naklonil se ke knihovnici.

„Hledám jistého Finleyho, sličná dámo. Nevíte, kde bych ho mohl najít?“ zeptal se tak sladce, jak je dokázal. Očividně jej Elise neodradila. A na rozdíl od Elise byla knihovnice mnohem naivnější. Zčervenala studem, zachichotala se a sklopila zrak.

„Vím…vím, kde je. Po…počkejte tady, já pro něj doběhnu,“ vykoktala a odběhla pryč. Na jejích kraťoučkých nožkách to vypadalo víc než komicky.

Reno si úlevně vydechl.

„Pořád to v sobě máš, chlape.“

 

Nuda a zvědavost přemohly Rena celkem rychle. Žádný div, že se za chvíli ocitl u jednoho z regálů knihovny a prohlížel si hřbety jednotlivých svazků. Snažil se přitom tvářit světaznale, ale popravdě části těch slov vůbec nerozuměl. No, teď to bude tvůj život, pomyslel si. Tak by ses o něm mohl taky něco naučit.

Sáhl po nějaké knize, která se tvářila velmi učeně, a otevřel ji na náhodné stránce. Téměř ihned toho litoval a radši přelistoval o pár stránek nazpět, jestli mu tam třeba aspoň něco nevysvětlí. Nevysvětlili. Reno založil výtisk psaný trpasličími runami nazpět a šel se podívat po něčem, co by bylo psáno aspoň jeho řečí, i když o úspěšnosti takového hledání dost silně pochyboval.

 

„Dobrwlrwý podvečerwrlwl,“ zaskřehotal někde vedle něj slušný, ale skřípavý hlas. „Doslwlwlwlechrlwlrwo se mi, že si žádáte mé audience a spolrlwlwuprwrwláce.“ Reno se obrátil za hlasem a podíval se na jeho majitele. Byl jím pozoruhodný tvoreček, který mu sahal sotva do pasu, ale v žádném případě to nebyl trpaslík ani gnóm. Místo kůže se jeho tělo lesklo bezpočtem zelených šupin, v obličeji připomínal rybu a to nejen obříma vypoulenýma očima, nýbrž i kulatou tlamou plnou neméně kulatých, ale dozajista velmi ostrých zubů. Ze shrbených zad mu vyrůstaly podivné červené třásně. Rybí tlama se přívětivě usmívala, pokud se tomu tak dalo říkat. S odstupem času si Reno pomyslel, že možná reagoval přehnaně, ale teď byl doopravdy nervózní a tahle bytost byla tím posledním, co tu čekal.

„Ááá! Murlok! Murlok!“ vykřikl zděšeně, uskočil o krok dozadu a napřímil prst na slušného murloka. Ten zareagoval okamžitě. Zaujal stejný postoj jako Reno, taktéž na něj ukázal a svojí omezenou mimikou napodobil Renův obličej.

„Ááá! Člrlwlověk! Člrlwrlwověk!“ zvolal a pak se bublavě a srdečně zasmál. „Hrlwluboce se omlwrllwouvám za mé hrrwrlwlubé vyrwlwlrušení a také že jsem vás takto nemilwrlwle přwrlwepadlwlwl. Kde je mé vychování? Jmenuji se Finlwllwrlwey Mrrgglrwlton,“ představil se murlok, vysekl perfektní poklonu a podal Renovi tříprstou ruku. Reno si až teprve teď všiml, že Finley není obyčejný murlok. Žádný murlok, kterého kdy potkal, nenosil krátké kalhoty s koženým páskem ani mosazný monokl. K čemu vůbec murlok potřebuje monokl? Mají ho už od přírody!

Trochu opatrně a stále vyděšeně natáhl Reno ruku k murlokovi a stiskl mu ji.

„Reno Jackson,“ řekl nejistě.

„Velwlrlwmi mě těší, misterwrlwl Jackson. Přwllrwedoklwlrádám, že vás za mnou poslal řwlwleditelrlwl Brlwlonzebearwrld, není-lrlwriž prwlwavda?“

„Vy o mě víte?“

„Ó, zajisté, misterwlrlw Jackson. Brwlwlrann a Elwrlwlise za mnou posílrlwají každého nováčka, prwlwlý aby vědělrlwli, jak budou rwrwleagovat na přrlwlwítomnost murwlwlloka. Musím ovšem uznat, že za poslwlwlwední dobu jste nebylrlwl ani moc v rwlwlozpacích. To je ovšem částečně i má chyba, nemělrlwlw jsem vás tak nepěkně zaskočit.“

„Ehm…prosím vás, Finley, mohl byste mluvit trochu srozumitelněji? Rozumím vám každé druhé slovo.“

„Ach ano, narwlážíte na mou velwlrrice nemilou vadu řwlreči. Běda však, neboť toto je mé dědictví po mých prwlwlwrapřrlwrlwedcích žijícíh v oceánech našeho světa. Avšak,“ zvedl Finley důrazně prst. Reno měl pocit, že mu musí rupnout plovací blána, kterou měl mezi prsty, ale nějakým zázrakem napětí vydržela. „Činím své nejlwlwepší, abych se tohoto nešvarwlu zbavilwr jednou prwlrwovždy. Dalwrlw byste si se mnou šálwrlek čaje, misterwrl Jackson?“

„Víte, já bych rád, ale ředitel Brann mě za vámi poslal, abyste mi vylíčil, jak to tady chodí,“ snažil se Reno vylízat z téhle kaše. Ne že by byl druhista, to ne, ale inteligentní murlok ho trochu znervózňoval. Najednou začal mít černé svědomí kvůli všem rybám, které kdy snědl. Bylo to jako kdyby se prase postavilo na zadní a spustilo mírovou kampaň za rovnoprávnost lidí a prasat. Člověk se prostě zastyděl.

Finley pokrčil rameny, nebo by se o to aspoň pokusil, avšak murloci žádná ramena nemají. Jejich paže prostě najednou končí v trupu.

„To se ovšem navzájem nijak nevylwlrlwwučuje, že? Jen pojďte, misterwlrlw Jackson. Udělrlwrlám vám ten nejlepší čaj vašeho života.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskusia

Žiadne komentáre
Pre pridanie komentáru musíte byť prihlásený.
Prihlásiť sa
alebo
Registrovať nový účet