Osvobození

Amnennar neměl dobrou náladu. Tak především už půl roku trčel v jeskynním labyrintu plném trnitých šlahounů, hluboko pod skalnatou jižní oblastí nejvyprahlejší Kalimdorské roviny. Když se nad tím zamyslel, to horko vlastně nebylo zase tak strašné. Byly tu přece takové oblasti jako Tanariská poušť, kde bylo možné usmažit v písku vajíčko, jenže u pouště se s tím zkrátka počítalo. Tohle místo bylo jiné – zažloutlá řídká tráva a osamělé pokroucené stromy jako by se snažily budit dojem normální krajiny. Dost neúspěšně, pokud mohl soudit. Tráva i stromy byly suché jako troud a vítr honil sem a tam mračna prachu. Zkrátka krajina, ve které by i rozjásaný optimista do týdne začal sepisovat balady. Pak tu byli ti všichni, se kterými svoje nové působiště sdílel. Kančí lid, štětinatí a trním naježení potomci dávného Agamaggana, poloboha prvotního hněvu. Nehmotní duchové, toporní kostlivci, zubatí ghúlové a Tuten’kash se svou nohatou pavoučí gardou. Mordresh, kterému ani smrt nevymazala ze vzpomínek znalosti ohnivé magie a pochybnou zálibu v divokých tanečních kreacích. A poslední hřebík do rakve byla ta z mrtvol sešitá ohavnost, které po prvním týdnu začali říkat Hltoun. S hořkostí vzpomínal na den, kdy tu věc pomocí dlouhých bidel svalili z dřevěné desky v laboratoriu na Caer Darrow a představili mu ji jako nový zázrak černého umění. Má sílu deseti lidí, jásali, zatímco se obluda s mručením převalovala na kamenné podlaze a hrabala kolem sebe neurčitým počtem končetin. Což o to, Amnennar si tu sílu dokázal představit, když si letmo spočítal, z kolika mrtvol to ti řezníci seštychovali - jenže později se ukázalo, že hladu má taky za deset. Hltoun každých pár hodin vyrážel na klikaté cesty labyrintem, a když se mu po několika týdnech naučili kanci klidit z cesty, ohlodával aspoň dřevnaté šlahouny tlačící se na různých místech ze skalních stěn. Krátce a dobře, Amnennarovi se v jeskyních nelíbilo. Ale vůle jeho Krále byla jako ze železa, držela ho na přiděleném postu pevněji, než by dokázaly ty nejpevnější okovy. * Náladu mu v žádném případě nezlepšily ani zvuky, které se posledních deset minut ozývaly z různých stran jeho trním zarostlého skaliska. Znělo to, jako kdyby někdo stoupal po cestě, která v široké spirále skálu obtáčela. Navíc se zdálo, že ten někdo používá to nejhrubší možné násilí proti všemu, co se mu ocitne v cestě. Lich naslouchal a čekal, moc dalších možností na výběr neměl. Nezvaní návštěvníci se nakonec vydrápali až na kamenitý vrcholek. Byli to tři smrtelníci – dva muži a žena – a Amnennar musel sám sobě s lítostí přiznat, že pohled na Přinašeče chladu, majestátního liche v přízni Krále a mocného mezi těmi, kdož se navrátili ze smrti, jim moc strachu nenahnal. Posadili se na uzlovaté vyčnívající kořeny a vydýchávali se po náročném výstupu; dokonce ze svých mošen vybalili jídlo a vodou z měchů zaháněli žízeň. Po prvním zklamání se Amnennar zahleděl na příchozí s novým zájmem. Když nic, může si je aspoň prohlédnout, ne? První z obou mužů byl podle všeho mocným válečníkem. Měl krátké hnědé vlasy a jeho tvář byla jako vytesaná z žuly – strohá, s tvrdými rysy a širokou bradou. Zdál se mladý, ale těžko soudit – spíš než obyčejnému člověku se podobal se mladému Titánovi, v očích mu planula hrdost a nezdolnost; dost možná, že měl v žilách pár kapek jejich krve. Jeho brnění bylo neobvyklé, kovové pláty na některých místech nahradila tvrzená kůže. Amnennar hádal, že válečník takovou zbroj zvolil pro větší pohyblivost. Chrániče ramen, paží a loktů byly ovšem z těžkých plátů kovu zdobeného rytinami a byly pobité hrozivými ostny. Mohutné pěsti v obrněných rukavicích svíraly dva obrovité palcáty, jejichž masívní hlavice doslova žhnuly ničivými kouzly. Sklouzl pohledem na ženu, spíš ještě dívku. Jako hedvábný závoj ji halila moc a stín tak temný, že liche zamrazilo, když jí pohlédl do očí - jeho, který svou vůlí dokázal většině smrtelníků vyrvat duši z těla a povolat jejich kosti z hrobu k věčnému otroctví. S úsilím odtrhl zrak a potom z ničeho nic strnul. Ta dívka nebyla člověk, nebyla ani z tohoto světa. Uvědomění ho zasáhlo jako blesk a chvíli trvalo, než se rozpomenul na celé věky neužívané slovo. Draenei... Černými hlubinami mysli se mu rozeběhly vzpomínky, o kterých už ani nevěděl, že je má. Svěží zelené pláně Nagrandu, hrdý a bojovný orčí národ... Jeho národ. Dunění bubnů, válečná píseň znějící do dáli nad zástupy válečníků. Obloha planoucí ohněm, hory chrlící dým, nekonečné hordy běsnících démonů. Černá vroucí krev, která zpečetila jejich svazek s Mannorothem a Legií a utopila naději. Ner'zhul... A potom Gul’dan a jeho Stínová rada, kterou slepě následovali do tmy a zatracení, když už nebylo cesty zpět. Amnennar se odvrátil. Krutý, mrazivě modrý přísvit v jeho prázdných očních důlcích jako by pohasl, stínů v jeskyni ubylo; spletí trnitých větví vysoko nahoře se prodral osamělý sluneční paprsek. Věkovitý nemrtvý stojící v jeho svitu jako by ztratil na moci i hrozivosti – zůstala zkroušená shrbená silueta. Dlouhou dobu bylo ticho; kameny pokryté jinovatkou jiskřily jako diamanty. Když nakonec lich vzhlédl, střetl se jeho pohled s očima třetího smrtelníka. Ten, ač oděn v železné brnění a ozbrojen dlouhým dvouručním mečem, se nehotovil k boji. Jen udělal dva nebo tři kroky před své společníky a potom stál a díval se Amnennarovi do očí – dlouho a trochu smutně. On ví, šlehlo lichovou myslí poznání. Všechno ví. Smrtelník v tu chvíli sevřel rty a Amnennar ucítil jeho pohled až v duši. Potom člověk pomalu pokývl hlavou a tichým hlasem pobídl svoje společníky. Zášleh fialového ohně kdesi za očima Amnennar nezahlédl, úder moci jím otřásl a na okamžik ho připravil o všechny smysly. Až se zpožděním si uvědomil, že mu předcházelo slovo a gesto draeneiské dívky. Potom, se zachřestěním těžké zbroje, vykročil kupředu mohutný bojovník. Amnennar se napřímil. Záře v jeho očních důlcích opět zjasněla, ale krutý mráz vystřídalo odhodlání pramenící ze svobodné volby. S třeskem byla zlomena vůle jeho Krále, s řinčením spadly těžké řetězy na studený kámen. A Přinašeč chladu, mocný mezi těmi, kdož se navrátili ze smrti, stál vzpřímeně na černé skále, v záři osamělého slunečního paprsku, vysoký a štíhlý a majestátní, dokud nedopadly palcáty a jeho prastaré kosti se pod náporem oceli a ničivých kouzel neroztříštily na prach. * Pomalu se postavil. Jeho svět byl šerou prázdnotou – pustou plání táhnoucí se do nekonečných dálek. Pod bosýma nohama cítil trávu. Opatrně si ohmatal celé tělo, hnědou kůži, hlavu s hřívou černých vlasů. Otočil se a vzhlédl. Pláně ubíhaly do nedohledna, ale v dálce na východě spatřil mohutný masiv z bílého křemene. Oshu’gun, Hora duší. Vykročil. Hora byla daleko a s každým krokem se zdálo, že je ještě vzdálenější, ale on přesto šel. Věděl, že k ní musí dojít, i kdyby to mělo trvat tisíc let. Čekají tam na něj stíny jeho předků.

Naposledy upravil/a krejzy 13.03.2010 v 16:01:15.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

voky 26.07.2011 22:30

to jo, ale trochu zmatená

Ellendway 20.03.2010 02:44

pěkná povídka

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet