link

Panna westfálská #5

  Fan fiction    Orkelt   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Mohutná věž Sentinel Hillu vypadala zblízka ještě působivěji. Patnáctiletá Hope si ji dlouze prohlížela, než se odhodlala přistoupit ještě blíž. Věděla, že na ni čekají a že s ní počítají, přesto si však nebyla úplně jistá. Měl to být její první den ve službách domobrany ze Sentinel Hillu, prakticky jediné ozbrojené složky ve Westfallu. Arthur se za Hope dlouze přimlouval, až si ji vyžádal Gryan Stountmantle osobně. Hope se zhluboka nadechla a vstoupila na pěšinu vyšlapanou stovkami vojenských bot vedoucí nahoru do kopce. Věž samotná měla okolo svého úpatí ještě nízkou hradbu a před jediným vchodem tvořeným masivními dveřmi, jenž byly možná až zbytečně velké pro vojáka standartní velikosti, se nacházelo malé vydlážděné prostranství, jakýsi dvorek. Přesto to pořád byla věž, o nazvání hradem nemohla být ani řeč. Na dvorku a za hradbami hlídkovala malá skupina domobranců. Poté, co se postarali o rozbití Bratrstva, jejich prestiž znatelně stoupla a jejich pověst lovců Defiasů se rozšířila po celém království. Díky tomu si mohli dovolit opravdovou výstroj a zbraně, takže to jediné, co je teď dělilo od opravdové královské armády, byly pouhé formality. Hope okolo nich prošla a nervózně se na ně usmála, zatímco v dlaních svírala popruh své lněné mošny přehozený přes rameno. Nechali ji projít. Slovo se ve Westfallu šířilo vždy rychle, takže o ní už dávno věděli. Navíc, co by mohla taková křehká dívka udělat lidovému hrdinovi obklopenému svými věrnými stoupenci.

 

Prošla otevřenými dveřmi a podívala se vzhůru. Věž zevnitř obtáčelo dlouhé dřevěné schodiště. Věděla, že Gryanova pracovna leží v patře. Dodala si odvahy a vstoupila na první schod. Byla si jistá, že její nervozita by opadla, kdyby se nemusela setkat zrovna se Stoutmantlem. Kdyby to byl kdokoliv jiný… tak by nejspíš musela kydat hnůj někde ve stáji. Jestli v celém Westfallu žil někdo, kdo dokázal rozeznat Hopin talent a schopnost číst a náležitě je využít, byl to Gryan. Vystoupala do patra a zabouchala na jediné dveře, které se tam nacházely. Bylo poznat, že patro tam domobranci přistavěli až později, aby měl Gryan kde bydlet. Dřevěná nástavba působila trochu neohrabaně, ale svůj účel plnila dobře.

 

„Pojď dovnitř,“ ozval se zpoza dveří klidný hluboký hlas. Hope se znovu zhluboka nadechla a otevřela dveře. Místnost za dveřmi nedisponovala velikostí a ani neměla okna, takže si Gryan musel svítit několika olejovými lampami. Jinak však nešlo o nic zvláštního, spartánské podmínky připomínaly spíše stan ve vojenském ležení než sídlo vojenského velitele. Prostá postel, oprýskaný stůl uprostřed místnosti, skříň a truhla, malá police se čtyřmi knihami a stojan, na kterém odpočívala trochu zašlá zbroj.

 

„Áh, ty musíš být ta Saldeanovic holka, že?“ řekl rytíř sedící u stolu. Zvedl se a několika sebejistými kroky jí podal ruku. Hope se trochu zatřásla, když mu podávala svoji, ale toho si nejspíš nevšiml. „Gryan Stountmantle, těší mě,“ uklonil se galantně Gryan.

„Hope Saldeanová,“ dostala ze sebe Hope. „I mě těší, že… že vás konečně potkávám.“ Gryan byl už starý. Dlouhé splývající vlasy i vousy, které nejspíš důkladně opečovával, měl už úplně šedé, v zelených očích mu však stále plál nadšený oheň mládí a větrem ošlehaná tvář nezapomínala na jeho původ. Zdálo se, že navzdory svému titulu lorda, navzdory svému statusu lidového hrdiny a vší chvále, která se mu dostala, to je pořád ten skromný paladin, který jen udělal, co bylo potřeba. Vždyť ani teď, oblečený v prosté kazajce a plátěných kalhotách, nevypadal jako spasitel westfallských sedláků.

 

„Arthur mi říkal, že prý jsi hodně chytrá a umíš číst,“ usmál se na Hope Gryan. „Je to pravda?“ Hope přikývla a starý rytíř vypadal, že ho to ohromilo. „To tu často nevídám. Kde ses to naučila?“

„Já…“ zadrhla se Hope. Gryan byl určitě důvěryhodný muž, ale copak mu to mohla říct? Neřekla to přece ani vlastním pěstounům. „Vlastně ani sama nevím. Někdo mě to naučil a já si na to vzpomněla až před dvěma lety,“ pokrčila rameny. Gryan trochu přimhouřil oči, ale pak jen mávl rukou.

„Však na tom přece nezáleží, důležité je, že to umíš. Hloupé je ale to, že já to umím taky. Písaře nepotřebuju, takže ti budeme muset vymyslet něco jiného. Umíš vařit?“

„Samozřejmě,“ řekla Hope. V duchu se usmívala při představě, jak by na tuhle otázku reagovala Salma, která byla na své kulinářské umění patřičně hrdá a kdykoliv se jej někdo odvážit zpochybňoval, rázem ho uvedla na pravou míru pádnými argumenty a tím nejlepším masovým koláčem, jaký kdy v životě jedl. Hope se samozřejmě spoustu věcí naučila právě od ní a dost jí to pomohlo při jejích experimentech s lektvary.

„No jistě,“ pokýval Gryan pobaveně hlavou. „Od dcerky Salmy Saldeanové bych ani nic jiného nečekal. Řekl bych, že práce dole v hostinci, kde se krmí naši chlapci, bude vhodná. Co ty na to?“ Hope se nemusela dlouho rozmýšlet. Vaření pro obránce Sentinel Hillu jí znělo mnohem lépe než sezení u svíčky nad jednou stránkou, kterou musela dvacetkrát opsat, i když to nebylo ani zdaleka tak noblesní, jak si pro ni představovali rodiče.

„To zní skvěle, sire Stoutmantle,“ přikývla radostně.

„Ale kuš,“ ohradil se Gryan. „Klidně mi můžeš tykat, Hope. Všichni si tu tykáme. Na nějaké hodnosti si budu hrát až nás všechny odvelí do nějaké války daleko odsud,“ ušklíbl se. „Takže jsme dohodnuti? Výborně.“ Gryan otevřel dveře a svým silným hlasem zahulákal do věže. „Bialone! Pojď sem prosím na chvíli!“ Nechal dveře otevřené a znovu se obrátil na Hope. „Pošlu ho s tebou. Zařídí ti u Heather místo a nějaký ten pokoj, kde budeš přebývat.“

Chvíli potom, co Gryan zavolal do věže, se po schodišti rozlehl dusot okovaných bot a do dveří vstoupil Bialon. Domobranec byl skoro stejně starý jako Gryan, měl snědou pleť, mocný knír a na rozdíl od Gryana silně plešatěl. Přes kvalitní kroužkovou zbroj měl přehozený modrý kabátec se zlatou lví hlavou a v pochvě u pasu se mu hopal jednoruční meč.

„Volal jsi mě, Gryane?“ zeptal se starý domobranec. Gryan přikývl a paží ukázal na Hope.

„Tohle je Hope Saldeanová. Přišla k nám do služby, takže ji doprovodíš do hostince za Heather, ať jí může pomáhat s vařením. Taky jí opatříš nějaký pokoj a dáš vědět hochům, ať na ni nic nezkouší.“ Bialon si jedním krátkým pohledem změřil Hope.

„Naši chlapi přece nejsou hovada,“ opáčil Bialon.

„Já vím,“ přikývl Gryan. „Ale i tak, rád bych si ušetřil nepříjemnosti se Saldeany,“ řekl a znovu se obrátil na Hope. „Bialon se o všechno důležité postará. Rád jsem tě poznal, Hope, a doufám, že se ti u nás bude líbit.“

 

Hostinec v Sentinel Hillu nepatřil mezi nejhezčí hospody v království. Šenkýřka Heather vedla svůj podnik v dlouhém dřevěném domě, který zůstal, když většina tesařů opustila pilu. Na hostinec byla v pravém úhlu nalepená přístavba sloužící jako kasárna pro domobrance. Pro samotnou kuchyni však už mnoho místa nezbývalo a proto se její určité části nacházely venku. Heather samozřejmě nepracovala v hospodě sama, malou armádu Westfallu by sama v žádném případě neuživila, takže jí pomáhala malá skupina kuchařek a kuchtíků, k nimž se měla Hope přidat.

 

„No ne! To je Saldeanovic Hope!“ zvolala Heather, když Hope s Bialonem vstoupila do hostince. Heather stála u jedné z mnoha ploten v kuchyni nijak neoddělené od jídelních stolů, celá rudá od horkých hrnců a syčících pánví. Její rudá košile měla vyhrnuté rukávy až k oplácaným ramenům a první čtyři knoflíky nestydatě rozepnuté. Pohodila kaštanovými vlasy a otřela si červené čelo do zástěry zaneřáděné od všemožné kuchařské špíny. „Riley!“ zavolala na jednu ze svých pomocnic, která se právě mordovala se škubáním slepice. „Pohlídej mi tu vývary, jo? Hned se vrátím.“ Energicky vykráčela z kuchyně, zatímco nebohá Riley lítala okolo rozpálených kamen, které dva kuchtíci neustále dokrmovali dřevem.

 

„To se podívejme, jak jsi vyrostla,“ usmála se Heather na Hope ještě dřív, než stačil Bialon cokoliv říct. Ušmudlané a zpocené ruce si utřela do té samé zástěry a nadšeně Hope štípla do obou tváří. Heather byla ženská ve středních letech, prototyp veselé a přátelské selky, která se nehne z kuchyně a nebojí se ozvat, když se jí něco líbí, ale taky když se jí něco hnusí. Jemné vrásky okolo modrozelených očí, dozajista způsobené častým smíchem, jí propůjčovaly o něco starší vzhled, nemohla však být starší než Salma, spíš naopak. „Co tu děláš? Neviděla jsem tě snad pět let. Pořád máš ty šaty, co jsem půjčila mámě?“

„No…ne,“ přiznala Hope. „Už jsem z nich dávno vyrostla.“

„No jasně,“ pleskla se Heather do čela. „To by bylo směšný, kdybys je pořád nosila.“ Pohledem si změřila Hope a ani se nesnažila u toho vypadat nenápadně. „Ale rostlá jsi pěkně, to se musí nechat. Ještě nám tu zblbneš mládence.“

„Heather,“ ozval se Bialon. Bodrá hospodská ho začínala štvát.

„Co?“ pokrčila Heather nevinně rameny.

„Hope sem přišla do služby. Gryan po tobě chce, abys…“

„No to se nádherně hodí,“ skočila mu hostinská do řeči a nadšeně spráskla dlaně. „Máme tu plné ruce práce a každá ruka navíc se hodí.“

„Heather!“ zavrčel starý domobranec.

„Promiň, říkal jsi něco?“ otočila se Heather zpátky na Bialona.

„Jo, říkal. Máš jí vymyslet nějakou práci a…“

„Však to jsem pochopila. Přece si ji Gryan nechce nechat opéct na houbách,“ zasmála se Heather.

„…a zajistit jí nějaké ubytování,“ dokončil Bialon. Heather mrzutě vysunula dopředu spodní ret. Zadívala se přitom kamsi k lustru vyrobenému z rozbitého loukoťového kola a šesti svíček a poškrábala se přitom na bradě.

„To bude o něco horší. Ale něco ti vymyslíme, i kdybys měla spát na peci. Jo, Bialone!“ Domobranec, který se už chystal k odchodu, si povzdechl a otočil se.

„Ano?“

„Nezapomeň všem říct, že se dneska slaví, tak je tu chci vidět. Všechno jídlo a pití za polovinu!“ Bialon zmateně pozdvihl obočí.

„Co se slaví?“ zeptala se Hope.

„Jo, to bych taky rád věděl,“ přisadil si Bialon. Heather překvapeně těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Vy to fakt nevíte?“ zeptala se nevěřícně. „Tak to si něco poslechnete. Král je zpátky.“

„Jaký král?“ zeptal se nechápavě Bialon. Pak mu to ale došlo. Už byli bez krále tak dlouho, že si na to zvykl a nepřišlo mu to ani trochu divné. „Počkej… ty myslíš…“

„Jo, myslím,“ přikývla divoce Heather. „Zatracenýho krále Variana,“ tleskla vesele.

„Jak to víš?“ podivil se Bialon.

„Jak asi,“ rozhodila pažemi Heather. „Jako všechno. Mike Miller tu projížděl a říkal mi to. Prý s sebou přitáhl i dračí hlavu a teď zase sedí na trůnu. Ve Stormwindu se to už slaví, tak se přece nenecháme zahanbit, no ne? Tak utíkej, ať sem někdo večer přijde. Kšá!“ rozmáchla se na Bialona a obrátila se zpátky k Hope. Domobranec neochotně zakroutil hlavou, ale pak se otočil a vyšel ze dveří zase ven. „Tak a ty pojď se mnou. Ukážu ti, kde si můžeš nechat věci, než ti najdem pořádný bydlení, a pak tě někam postavíme, ať jsi trochu užitečná.“

 

Zpráva o snížených cenách u Heather se podle očekávání roznesla po Sentinel Hillu a prkenný hostinec byl nacpaný k prasknutí. Tak moc, že Heather nechala vynést pár stolů a židlí ven, aby se uvnitř všichni nezadusili. Naštěstí byla vlahá jarní noc, jasná jako lesní studánka, takže se deště nikdo bát nemusel a hodující se mohli soustředit na hostinu. Heather se očividně dobře připravila, protože ani po několika hodinách stále zůstávala polévka, drůbeží i vepřové steaky, čtyři celé masové koláče a hromádka knedlíků. Ani Heather, ani její pomocníci se však nezastavili. Hope podobně jako pár dalších děveček, se kterými ani neměla čas se seznámit, poletovala okolo stolů, roznášela pivo a snažila si zapamatovat, komu co donesla. Vojáci se naštěstí znali mezi sebou velmi dobře a i když omylem něco přinesla ke špatnému stolu, bez problémů nasměrovali pěnivý korbel ke svému právoplatnému majiteli. Nikdo si tam navíc kvůli ztracenému pití nehodlal kazit náladu. Hope, která ani netušila, že král Varian kdy existoval, se až podivovala míře, s jakou lidé slavili jeho návrat. Jistě, pro mnohé šlo jen o příležitost se náležitě zlískat a využít polovičních cen u Heather, ale i tak se zdálo, že většina je těmi zprávami, jakkoli byly pro Hope neutrální, upřímně nadšená. Vždyť i Bialon, kterého na první pohled měla za sedláka, který si na vojáka jen hrál a neměl žádný smysl pro humor, na hostinu přitáhl svoje mnohokrát vyspravované bendžo, na které na celý hostinec vyhrával jednu písničku za druhou. Některé z nich Hope v životě neslyšela a další byly tak sprosté, že bez vědomí o jejich existenci by se snadno a ráda obešla.

Hope, unavená a nahluchlá, sklízela ze stolů talíře a korbely. Hostinec sice neměl nikde pověšeny žádné hodiny a bez slunce bylo nemožné poznat, kolik hodin je, určitě však bylo už dlouho po půlnoci a schylovalo se nejspíš k druhé hodině ráno. Většina hostů se už odporoučela do kasáren a svých domků, protože jim došlo, že i když Gryan nejspíš bude mít pro bujaré veselí pochopení, úplnou toleranci čekat nemohou. V hostinci zůstalo jen pár posledních násosků, kteří se zabrali do hlubokých politických debat. Hope je neposlouchala. Snažila se šetřit silami a to se týkalo i smyslů. Některé děvečky a pacholky už Heather poslala domů, stále si však nechávala dostatečnou výpomoc.

 

„Není to jen tak, co?“ zašklebila se hospodská opírající se o sloup v kuchyni. Kamna už pomalu stydla a nic dalšího se na nich nevařilo, takže jediné, na co bylo třeba se soustředit, bylo umývání nádobí a točení piva. Hope položila várku talířů mastných od kuřecích kostí vedle lavóru a zívla si. Nechápala, jak mohla Heather stále působit energicky a plná elánu. „Na to si holt musíš zvyknout, holka. Pak to jde samo,“ zašvitořila Heather, jako kdyby četla myšlenky. „Klidně si běž na chvilku odpočinout, ale ať tě ani nenapadne usnout.“ Hope vděčně přikývla a vypotácela se ven na čerstvý noční vzduch, který ji po vydýchané a přetopené kuchyni přišel vhod.

Noční vzduch příjemně chladil, otravné cvrkání cikád dávno ztichlo a Hope se pohodlně usadila pod usychajícím habrem stojícím před hostincem. Opřela se zády o chladivý kmen stromu, ruce si položila za kolena a zaklonila hlavu. Věděla, že riskuje spánek, ale spoléhala na to, že ji chlad třesoucí jejími pažemi v krátkých rukávech udrží při smyslech. Pohlédla vzhůru skrze znovu obrůstající korunu starého stromu na oblohu. Po nebi se líně převalovaly naducané mraky a mezi nimi prosvítalo slabé blikání hvězd. Zevnitř hostince se ozývaly dozvuky opilých diskuzí a v dáli, u úpatí věže, Hope zahlédla plápolavé světlo z lucerny ponocného, který si nenuceně povídal s noční hlídkou. S výjimkou Heatheřina šenku celý Sentinel Hill spal, pohroužený do klidného odpočinku a Hope se také začínaly klížit oči. Vědomí, že nesmí usnout, jí moc platné nebylo proti nesmírné hmotnosti, kterou náhle nabrala její oční víčka. Ani nepohodlný habrový kmen, ani noční chlad jí nemohl zabránit, aby se přidala ke spícím obyvatelům osady.

 

Prudce sebou škubla, což ji vytrhlo ze spárů spánku. Potřebovala se něčím zaměstnat, aby neusnula. Prošacovala si kapsář, jestli v něm nenajde něco, na co by se mohla soustředit. Během chvilky nahmatala drobný, tvrdý předmět. Věděla, co to je. Sevřela jej v dlani a vytáhl na měsíční světlo. Byla to malinká vyřezávaná soška, kterou pod Arthurovým vedením dokončila pár dní předtím, než odešla na Sentinel Hill. Palcem něžně přejížděla po hlavičce dřevěné holubice a cítila přitom jemné rýhy symbolizující peří. Zastesklo se jí přitom po Saldeanovic farmě, po domově. Skoro si až přála, aby byl dřevěný ptáček živý a ona po něm mohla poslat domů zprávu o tom, jak se má a jak moc jí Arthur a Salma chybí.

 

Zamyšlení nad vyřezávanou hračkou ji trochu občerstvilo a i když nemohlo ani zdaleka nahradit opravdový spánek, přišla si teď o něco méně unavená. Zívnula, protřela si oči a opřela se lokty o kolena. V téhle poloze se spánku bránila o něco snáz. V dálce se ozvalo volání nočního ptáka a o chvíli později vytí osamělého kojota. Hope se zvedla a schovala holubici zpátky do kapsáře. Jestli má zůstat vzhůru, nemůže se spoléhat na vzpomínky a stesk. Musela se hýbat, a to mohla dělat v kuchyni, kde aspoň něčemu pomohla. Protáhla se, až jí zakřupaly obratle v zádech, a vrátila se zpátky do hostince.

 

Stejně jí však přišlo zábavné, jak zde všichni oslavují návrat krále jako by to byly druhé dožínky. Musel to být vážně dobrý král, když se tak všichni radují z jeho příchodu. V hloubi duše však tušila, že se vlastně nic nezmění. On se o ně nezajímal, tak proč by se měla ona starat o něj? Netušila ani jak vypadá a s nejvyšší pravděpodobností nebyla v Sentinel Hillu sama. Ale jestli jej chtějí zdejší oslavovat, kým je ona, aby jim v tom bránila. Každý potřebuje nějakého hrdinu, a pokud jím má být na hony vzdálený monarcha sedící v mramorových síních na trůnu ze zlata, který na každou práci posílá někoho jiného, je to jeho věc.

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskusia

OMEN 26.12.2019 00:34

Bude po Vánocích pokračování?

Pre pridanie komentáru musíte byť prihlásený.
Prihlásiť sa
alebo
Registrovať nový účet