Střípky vzpomínek

• Bellatrix
• 29.08.2010
• Fan Fiction

Obsah:

• 1. kapitola
• 2. kapitola
• 3. kapitola

[odstavec] 1. KAPITOLA - Verbovanie

---

Stále nemůžu tomu uvěřit. Naše obranné pozice města byly dobyty a stojíme proti přesile hordských vojsk. Pomalu nás, za pomocí mečů a sudic, shromažďují do kruhu. Někteří z nás již odhazují zbraně a vzdávají se. "Poklekněte!!! A modlete se za spásu vašich duší." ozval se hlas orského seržanta. Jeho brnění bylo potřísněné krví našich bratří. Už je mi jasné, že zde můj život končí. Odhazuji svůj meč a poklekám. Seržant pokyne gestem svým mužům a ti začínají jednoho po druhém vraždit. Začínám se klepat, pot mě dokonale zrazil a tlukot srdce je slyšet po celém bitevním poli. Popravčí se svým kopím se pomalu blíží ke mně. Zavírám oči a čekám na smrt.

---

"Ariánééééééééé" hlas mého bratra Eldera je slyšet už z pole naší vesnice. Rychle přebíhá přes pšeničná políčka a blíží se k naší chatrči. "Adriáné, jsou tu královská vojska a verbíři. Rychle, musíme se schovat. Jdou si pro nás. Nechci vstoupit do armády a umřít!." Tato slova mě okamžitě přibila k zemi. Pak jsem jako nic vystřelil a seběhl po schodech ven až k bratrovi. Královští vojáci se objevili na horizontu pole. Před nimi již utíkali mládenci z okolních stavení. Jen jsem stál a sledoval, jak je jednoho po druhém pochytali. Pak někdo zatroubil a vojsko se dalo do pohybu. Byli již blízko, aby nás spatřili, jak se chceme schovat v kupách sena. Honáci se po nás okamžitě vrhli. "Rychle, do lesa. Musíme se někde schovat! Eldere, dělej !" téměř jako generál rozkážu Elderovi a blesku rychle se rozeběhnu směrem do nedalekého lesíka. Nemusím se ani otáčet, cinkání kovových přesek mi dává znamení ještě více zrychlit. Když proběhnem do lesa, cinkání přestane. Podívám se na udýchaného bratra a jen s malým úsměvem mu naznačím naší vychytralost a rychlost. "Tak a kam teď? Vesnici prohledávají a jen tak z ní neodejdou." na výrazu bratra je vidět beznaděj a strach. Dává do mě veškerou svou důvěru, protože jsem starší a také si myslí, že jsem chytřejší. Ale je tomu tak? Snažím se přemýšlet co dál. Elder si sedá na nedaleký pařez, který dřevorubec, ještě než ho chytili, ráno pokácel. Mlčky jsem stál a díval se z lesa na vesnici. Ozýval se křik prostých lidí. Nikdo z nich se nechtěl stát vojákem. V těchto dobách je to jistá smrt. Stormwindská šlechta vydala povolávací rozkazy pro všechny mladé. Potřebují nás, protože jejich ztráty na bojištích v jsou vysoké. "Sakra! Našli nás. Utíkej Ariáne." Neměl jsem čas přemýšlet jakým směrem se vydat. Prostě jsem běžel na druhý konec lesa. Kličkoval jsem mezi stromy dokud jsem nezakopl o vyvráceninu stromu a zapadl do malého kráteru. Těžce jsem dýchal a poslouchal kroky honáků. Když opět utichly, oddechl jsem si. Díval jsem se do korun stromů. Pak se ozval křik. Tento hlas jsem moc dobře znal. do Elderova křiku se vmísil i hlasitý smích. Chytili ho! Zajmuli mého bratra. "Ariánéé, Ariánéé, pomoc mi. Ariané prosím!" Po těchto slovech mi do očí vyhrkli slzy. Vím, že když mu poběžím na pomoc, seberou mě také. Ale je to můj bratr. Nemůžu ho tam nechat. To bych se nemohl podívat ani rodičům do očí. Hlavou mi probíhá vztek, ten pomalu sílí a vybíhám z krytu vyvráceniny. Běžím ke skupince honáků a ještě si stačím statečně zařvat: "Heááááááááááá!!!" a srážím jednoho z vojáků na zem. Ze země seberu větší klacek a máchám s nim kolem sebe. Stojím proti dvou honákům a ti se nechápavě koukají jeden na druhého. Několikrát máchnu klackem a oba honáci padají omráčeni na zem. Jednomu seberu z pochvy nůž a spěchám přeřezat provaz, kterým spoutali Eldra. Honáci mu stačili ucpat pusu roubíkem, ale když se mu ho snažím sundat jen ucukne a oči se mu roztáhnout strachy. Otočím se a poslední co spatřím je madlo meče, po tomto úderu padám do mdlob na zem...... 2. KAPITOLA - Výcvik Otevírám oči a bolest hlavy mě je donutí zase zavřít. Vstanu a rozhlížím se po okolí. Ležím na lůžku v nějakém pokoji. Přistoupim k zamřížovanému oknu a naskytne se mi pohled na areál výcvikového tábora. Všude kolem se cvičí. Některá skupinka běhá kolem dokola, druhá posiluje a další se cvičí s maketami meče. Ještě se ujistím, jestli jsou okenní mříže pevné. Bohužel jsou pevné a útěk není možný. "Celý tábor je ve dne v noci hlídán třemi tucty mužů. Odsud se jen tak nedostaneš." ozve se hlas muže a přistoupí ke mně. Postaví se k oknu a podívá se na cvičiště. Vypadá jako doktor. Je ošacen v plášti, který býval bílý. " Neboj, však se brzo dostaneš i ke svému oddílu. Do večera budeš již s ostatními. Jsi tu již docela známí. Utíkat několik mil a přitom zmlátit 3 vojáky, to chce obdiv. Ale ten, kdo tě bude cvičit, se nebude s tebou párat. Nemá rád odpůrce. Ukaž tu hlavu, podívám se na ní." a začíná mi smotávat obvazy z hlavy. Prsty projede přes otlačeninu a s úsměvem se podívá na mě. Z tohoto se dá vyčíst, že jsem zdráv a půjdu na cvičiště. Ozve se zaklepání a do místnosti vchází jakýsi voják. Zasalutuje doktorovy a podá mu list papíru. Doktor se opět usměje a vrátí list vojákovi. Pokývne hlavou a podívá se na mě: "Už jsi zdravej. Tady poddůstojník tě odvede na pokoj. Ve skříni máš stejnokroj. Obleč si ho a hlas se na cvičišti u kapitána Rwanera. A teď jdi." a vystrnadí mě z pokoje na chladnou chodbu. Poddůstojník mi prstem přikáže následovat ho. Procházíme chodbou a scházíme po schodech o dvě patra níže. Hned u prvních dveří se zastaví: "Druhá postel zleva je tvá. U ní se dřevěná skříň a tam ošacení. Oblékni se, počkám tu na tebe. A hoď sebou!" Poddůstojník mi klidným hlasem přikáže a vstupuju do velkého pokoje. Zde se nachází asi dvacet postelí a skříní a jen jeden menší stůl. Přicházím ke sví posteli. Je to pouhá stará a rozvrzaná postel. Otvírám skříň a v poličkách jsou poskládány vojenské šaty. Košile, kabátec, kalhoty, kožený pás a vysoké černé boty. Nechtěně se oblékám a když pohlédnu do odrazu své postavy, otřesu se. Jak já můžu být v armádě? Já takovej pecivál. Otevřu dveře od pokoje a postavím se před poddůstojníka a čekám, kam se vydáme dál. Rychle si mě prohlídne a spokojeně zabručí. Marně jsem čekal na jeho slova, jen se otočil a odcházel ven. Jedním nádechem vycházím. Je nádherně. Jarní slunce svítí na celý tábor, široko daleko žádné mraky a vzduch je svěží. "Támhleten plnoštíhlej s knírem je Rwaner. Tvůj výcvikář, hlas se u něho. Ten tě zaúkoluje." a ukáže prstem na muže, který řve z plných plic na posilující jednotku nováčků. Mezi nimi poznávám i svého bratra. Alespoň jedno pozitivum. Nejistě kráčím k cvičiteli. Než se naučím pohybovat se ve vojenském, bude to nějakou chvíli trvat. "Ehm, pan Rwaner? Já jsem nováček. Byl jsem propuštěn z lazaretu a mám se u vás ohlásit a ...." Rwaner utichne a otočí se na mě. Jeho tvář vzteky zrudne a já jen přimhouřím oči a čekám na salvu nadávek. "Cože ty srágoro? Neni ti rozumět! Nejsi v kostele, však já tě naučím jak se hlásí voják královské armády. Budeš trpět. Budeš litovat, že jsi odporoval odvodu. Já ti dám mlátit mé muže. Do řady!!!!" Silně do mě strčí až se svalím na zem. Rwaner to nepřenese přes srdce a začne mě kopat hlava nehlava. "Já ti dám se mi tady válet na zemi, prase. Líbí se ti to? Bolí tě to? Jasně, že tě to bolí, však já jsem tvrďák a ty jsi pouhé hovno koňské. Vstávej než z tebe vykopu duši. Dělej!"

---

Mé krátké zasnění do mého života přeruší zvuk bodajícího kopí. Moc dlouho to trvat nebude a i já zavřu oči v kaluži krve. Co je po životě? Existuje něco? Jeden ze zajatců vstal a začal utíkat. Lukostřelecká jednotka nelenila a vyslala salvu šípů do prchajícího ubožáka. Ten jen zaúpěl a v agónii se kácí k zemi. Co je to za svět? Mojí otázku odpovědělo bodnutí kopí do dalšího zajatce.

---

Po čtyřiceti dnech tvrdého výcviku, šikanování a nelidského zacházení přišel čas opustit výcvikový tábor. Všichni si v pokoji balí věci. Každý tady mluví a stěhování na sever do horských oblastí. Sice nám tam bude hrozit nějaký boj se zbojníky, ale je to pořád lepší než komandování Rwanera. Ale do zpěvu mi není, tak jako ostatním. Elder byl vycvičen jako lukostřelec a ten s jednotkou odešel posílit obranu Stormwindu. V těchto místech zuří boje s Hordou asi nejméně. Celý konflikt vznikl již před mnoha lety, nikdo si přesně nepamatuje, kolikrát byl navázán mezi oběma stranami mír a kolikrát byl porušen. Každou aktivitu, vzal vůdce druhé frakce jako aktivity proti svému lidu a znovu se navázalo na válečné stavy. Co málo stačí, aby se vše zhroutilo? U vstupní brány tábora na nás čeká nový velitel. Je poměrně mladý. Snad něco kolem třicíti let. Jeho pohled je přátelský, ale chováním nás ignoruje. Promlouvá jen s důstojníky. Copak jsme odpad? Náš pluk se dal do pohybu. Čeká nás několika denní pochod až do hor. Všichni poslušně a vzorově pochodují a nikdo nemluví, nebrouká a nepíská. Po šesti úmorných dnes dorážíme na malou plošinu v horách. Nádherné místo pro vybudování ležení. "Moc se tady nezabydlujte. Je to sice náš nový domov, ale podle potřeby budeme vyrážet na průzkumy, útoky a podpory. Teď postavte tábor. Támhle bude stan s jídelnou, vedle lazaret a zbrojírna. Latrínu si vyrobte co nejdál od tábora." Konečně promluví náš velící důstojník. Všichni se chopí nějaké práce a i já se přidávám do stavby jídelny. Tyč po tyči, lano po laně a během tří hodin jídelna stojí. Kuchaři ji začínají vybavovat a připravují se k vaření večeře. Velitel vybral jednoho z nás jako poslíčka, aby doručil zprávu do den vzdáleného ležení v údolí. Vybavil ho jediným koněm co máme, jídlem a pitím na cestu. Posel rychle zmizel za skalami a já se zase snažím najít jiný cíl odreagování. Přicházím k sedícím vojákům u ohně. "Ahoj, jsem Arián. Můžu si přisednout?" zeptám se hned nejbližšího sedícího vojáka. Jen se na mě podívá a v očích je vidět zloba. "To je Ger, je němý. Klidně si přisedni, já jsem Trem." odpoví mi místo toho mladík sedící naproti. Podívám se na němého Gera a podávám mu ruku. Je vidět jak váhá, ale začíná se na mě usmívat a podává mi ji také. Konečně mám nějaké přátele. Velitel rozdává papíry. Přichází i ke mně a podává mi kus papíru s brkem. "Na napiš domu. Určitě o tobě nic neví. Až dopíšeš, tak to dones do mého stanu. Posel to pak rozveze." To je poprvé za dva roky co můžeme konečně napsat domů. Dva roky jsem nebyl doma. Dva roky jsem neviděl rodiče a ani svého bratra. Za sebou máme několik průzkumů v nedalekém lese. Dobili jsme i dvě nepřátelské tvrze a potlačili povstání. Začínám se do role vojáka pomalu vžívat. Všichni jsme tu jako jedna velká rodina. Velící, důstojníci i vojáci se k sobě chovají jako k bratrům. Jeden brání druhého. Kdo by očekával, že má armáda i světlé stránky. Večer přijíždí stormwindský posel. Poznávám ho, podle erbu na potahu koně. Rychle z koně seskakuje a vbíhá ho stanu našeho velitele. Chvíli tam oba pobývají, pak se ozve zvuk vojenské trubky. Všichni se sbíháme a po několika minutách stojíme před velitelem. "Pánové. Máme úkol. Žádají si nás ve Stormwindu. Zvědové hlásí, že Horda je dva dny od města. Potřebují nás a pokud vyrazíme ještě dnes, tak jim pomůžeme v obraně. Budeme v první linii. Bránit nás budou lukostřelecké jednotky. Tohle bude těžký boj." Velitel se otáčí k poslovi a mluví s nim. Ten poděkuje a naskakuje na koně a ujíždí zpět. Během několika hodin vyrážíme na cestu. Všichni spěchají. Snad že by se těšili na bitvu? Nebude to lehké. Pochodujeme za tmy, pomalu se začínám unavovat, ale každým krokem jsem blíž Stormwindu. Zde je Elder, můj bratr. Konečně ho po dvou letech uvidím. 3. KAPITOLA - Stormwind Pohled na Stormwind je po takovéto dlouhé době nádherný. Z Goldshiru k nám přibíhá několik místních milicí a hlásí o stavu ve městě. Podle zvědů se Horda usídlila někde v nekonečných lesech Elwynnu. Po hodince dorážíme k branám našeho hlavního města. Od velícího dostáváme půl den volna. Neváhám a mířim k tvrzi. Na mé otázky "Kde je kasárna" všichni ukážou na šedou budovu u tvrze. S nadšením vstupuju do budovy. Ta je rozdělena na několik sektorů, pater a chodeb. "Prosím Vás, nevíte kde je ubytován Elder?" ptám se strážného. Pokrčuje rameny a ukazuje na tabulku verbíř. Ta směřuje ke dveřím. Kývnu mu hlavou a vstupuju do dveří. Místnost je plná knih, zbraní, oblečení a svitků. Uprostřed leží velká kniha. V nich stojí jména, datum náboru a ubikace. Listuju stránkami až narazím na jméno Elder-4. patro, 2. dveře. Stoupám po schodech a míjím ostatní osazenstvo ubikací. Stojím před dveřmi ve čtvrtém patře. Zaťukám a vstoupim. V místnosti jsou jen 4 osoby. "Je tu někde Elder?" zeptám se ubytovaných. "Podle toho kdo ho hledá" odpoví mi dlouhovlasý blonďák a postaví se mi do cesty. "Já jsem jeho bratr Arián a podle knihy by tu měl být ubytován" "Ariáne? Si to ty? zeptá se mě holohlavý mladík stojící u okna a odstrčí blonďáka. Prohlížím si ho. Ano je to on! "Eldere. Konečně, to byla doba! Nic jsem o tobě nevěděl." A v slzách objímám bratra. Sedíme u stolu a povídáme si o našich zážitcích, přátelích a jiných věcech. V tu chvíli se ozve zvuk lesního rohu. Elder vyskočí a chopí se luku. "Tak a je to tady. Horda je tu!. Do zbraně Ariáne. Budu ti hlídat záda z jižní věže." Edler odběhne na své stanoviště. Já se rychle přemisťuju k hradbám, kde již čekají připravení bratři. Srovnám se v zástupu a sleduju horizont přede mnou. Slunko ho nádherně ozařuje. Zlatavá barva obarvuje každičký trs trávy. Mé snění přeruší vzdálený zvuk bubnů. Bubnování stále sílí a zvuk se valí celým údolím. Zvuk bubnu je omračující, krade poslední radost z mého srdce a vhání chaos. Na horizontu se objevují první vojáci. Postupně se zjevuje řada tak dlouhá, jak jen lidské oko dohlédne. "Proklatě, je jich třikrát víc než nás. Podělaná přesila..." procedí mezi zuby Ger. Překvapivě a tázavě se na něho podívám. Ger celou dobu nepromluvil ani slovo a teď?. "Není možné zde uspět. Ale kdysi jsem slyšel o vysvobození duše. Ta putuje sférami a žije bezstarostným životem. Umřít je jen zkouškou odvahy tvé duše. Ty svojí duši neovládáš, ovládá tě ona. Neboj se smrti Ariáne. Vysvoboď i ty ubožácké duše nepřátel. Pobij jich co nejvíc dokážeš!!!!" A Ger pevně uchopí meč a pavezu. Zdá se, že se na smrt vyloženě těší. Ale já nechci zemřít. Chci se vrátit zpět domů, za otcem a matkou, za přáteli. Ozve se zvuk lesního rohu a Horda se dá do pohybu. Běží a řvou jak o život. Rychle se přibližují. Jen pár metrů nás dělí od života a smrti. "Za krále, za Alianci!!!! Heáááááá!!!" Zařvu a spolu s ostatními běžím naproti nepříteli. Při střetu obou vln vojsk zacinká a zabouchá o sebe vše kovové- meče, štíty a brnění. Máchám kolem sebe. Sem tam najdu svůj cíl a jednou ranou ho posílám k zemi. V tu chvíli nám přes hlavy létají šípy. Sviští tak rychle, že ne nemožné spatřit. Horda se stahuje opět na kopec. Všichni kolem jásají, jak kdyby už tento boj vyhráli. Nepřítel se srovná do formace a pokouší se podruhé prorazit. Salva podpůrných šípů jim nedává šanci. Několik desítek vojáků padá na zem i se šípem v hrudi. Díky podpoře lukostřelců na věžích se rychle srovnává počet vojáků na bitevním poli. Sem tam se někdo dostane až k nám, ale přesila mužů ho okamžitě zabíjí. Chaos a beznaděj opět střídá pocit radosti a úspěchu. Tento pocit však netrvá moc dlouho. Zpoza kopce vylétne několik balvanů a směřují na hradby a věže.Několik kamenů zasáhlo hradbu za námi a ta se prolomila. Jeden balvan dopadá i nedaleko mě. Tam kde před chvíli stávali vojáci, teď stojí třímetrový kámen. Všude je krev a vojáci začínají panikařit, protože na nás lítá čím dál více kamenů z trebuchetů. Horda vybíhá znova do útoku. S jejich rozběhem letí i několik kamenů. Jako odpověď zase lukostřelci použijí mrak smrtících šípů. Ozve se rána a šípy přestanou létat. "Elderé, nééé!!! Bože, néé!" Tam kde stávala jižní zeď a Elder , je teď pouze ruina a zní stoupá šedý dým. Prolíná mě vztek, strach ze smrti uskočil a rozebíhám se proti útočníkům. Skrze slzy dokážu jen odhadovat, kde a kdo zrovna je. Ostří mého meče pomalu zalévá rudá barva krve nepřátel. Zranění, které dostávám, nevnímám. Jediné co cítím je pocit pomsty. Zabiju všechny, kteří mají na svědomí smrt bratra. Konečně jsem se prosekal přes vřavu až na kopec. Naskytl se mi pohled na tři trebuchety, jak metají kameny na Stormwind. Neváhám ani minutu a rozbíhám se na ně. Přesekávám lana trebuchetu a zabíjím obsluhu. Konečně se začínám nasycovat mstou. Když padá k zemi i poslední trebuchet vracím se zpět do boje. Vybíhám opět do kopce a probíjím se ke svým. Když se k našim dostanu, zjišťuju, že je nás jen několik desítek. Horda nás pomalu zatlačuje. Je to tu- porážka. Přichází smrt. Stále nemůžu tomu uvěřit. Naše obranné pozice města byli dobyty a stojíme proti přesile hordských vojsk. Pomalu nás, za pomocí mečů a sudic, shromažďují do kruhu. Někteří z nás již odhazují zbraně a vzdávají se.

---

Popravčí voják přichází i ze sudicí v ruce ke mě. Prohlédne si mě a napřáhne se. "Nechť ti bůh odpustí" a roztáhnu ruce a nabízím mu svojí hruď. Popravčí se zarazí a spustí ruce. Nemalý okamžik je poznat, jak ho tento styl popravy trápí. Pak se ale znovu napřáhne a sudice mi projede hrudí. V agónii se mi před očima přehrává celý život. Rodná ves, rodiče a přátelé. Naverbování do armády a výcvik. Odchod bratra a pak jeho smrt......Je pravda co říkal Ger?Co??? Bude má duše vysvobozena??? Můžu jen doufat...

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.