Infinitude of Ice - 9. kapitola

  Scourge    Pohroma    povídky   

9. KAPITOLA

 

Když Darion přišel do svých komnat, udělal to, co vždy. Odložil mohutný meč do stojanu a začal si odepínat těžkou zbroj, nebo alespoň její největší části, které mu bránily v pohybu. Položil nárameníky na stojan, a když si sundal šermířské rukavice, pohlédl na svou křídově bílou kůži.

„To, že ti nebije srdce, neznamená, že nevím, že jsi tady," řekl a stále si se zájmem prohlížel pravou ruku, jakoby na ní shledával něco zvlášť zajímavého. „Ty jsi naštvaný," vydedukoval, když odpověď dlouho nepřicházela.

„Odkdy jsi tak vnímavý?"

„Ne že bys mi tu vadil, ale… ano, vadíš."

„Myslím, že tohle stačilo, Darione." Paladin konečně vyšel z temného kouta na druhé straně místnosti.

Rytíř si založil ruce na hrudi a probodl nevítaného hosta pohledem.

„Za chvíli z ní nezbyde nic, co bys mohl učit."

„Chceš mě mentorovat? Jen do toho. Nehne to se mnou." Darion se k němu otočil zády na znamení, že pro něj diskuze skončila.

„Tvůj otec mi zachránil život a já mu slíbil, že pro něj udělám na oplátku cokoliv. A to cokoliv je dohlížet na jeho tvrdohlavého pomateného syna."

Darion se zarazil. „Tohle jsi neřekl."

„Mám ti to zopakovat víc nahlas?" Když se na něj rytíř otočil, paladin stál nehnutě, jakoby každou chvíli očekával útok. „Řekl jsem, že Alexandrosovi něco dlužím, takže jestli potřebuješ pár výchovných lekcí, aby ses probral, milerád ti je dám."

Darion na něj dlouho nehnutě hleděl. „Nic ti po tom není. Po tom, co dělám, ani jak ji učím."

„Znám tě. Nesnášíš ji ne proto, že je živá. Je za tím něco jiného.“

„Vůbec mě neznáš,“ odsekl s větší razancí.

Aha, uvědomil si Zeliek, uhodil jsem kladivem na hlavičku.

„Není zbabělec. Ani netouží po moci. Dělá to kvůli Beryl,“ řekl, zabral za kliku dveří a zavřel za sebou. Jen ať chlapec přemýšlí… Co se dělo za dveřmi a v hlavě jednoho ze Čtyř jezdců, to už ponechal osudu.

 

 

Draeneika po dlouhé době spala. Neupadla do bezvědomí nebo bezesného stavu naprostého vyčerpání. Věděla, že je v bezpečí a proto si její tělo dovolilo odpočinek.

„Asimerie?" ozval se hlas, který nepoznávala. „Slyšíš?“

Procitla a vzhlédla. Na okamžik byla zmatená, kde je a co se děje. Prostředí nepřipomínalo chladné kamenné zdi. Byl to les a kus před ní ohniště. Přesto z něj necítila teplo, i když slyšela, jak rozžhavené dřevo náporem tepla praská. A u něj klečela trollka, kterou neznala. Draeneika lucidní snění ovládala, ale zrovna teď se o něj nesnažila, což znamenalo, že ten, kdo se ji snažil kontaktovat, seděl přímo před ní.

„Ty jsi od Argent Dawn," vydedukovala draeneika, když se pomalu posadila k ohništi.

„Jsem Ken'jun," představila se. „Eligor a Sylvan'thaen se snaží ty s Beryl dostat z Naxxramasu." Bylo znát, že používá jednodušších vět, aby nemusela mluvit obecným jazykem, který trollové nikdy pořádně neovládli.

Asimerii poskočilo srdce v hrudi dojetím. Už si myslela, že na ně všichni zapomněli. Konec konců, stejně byla poslední dny natolik zaměstnaná, než aby se takovými myšlenkami zabývala. „Jak vědí, že žijeme?"

„Sylvan tvrdohlavý. Nevzdává to." Ken'jun ji gestem vyzvala, aby se posadila vedle ní. Když tak draeneika udělala, trollka začala prstem kreslit do písku před ohništěm. „Eligor se pokusil spojit v meditaci se starý přítel. V zájmu jeho bezpečí se neptej, jestli ví, jak Beryl dostat pryč." Draeneice chvíli trvalo, než si uvědomila, že mluví o Zeliekovi. Nechtěla o tom přemýšlet a tak přikývla. „Musíš to zjistit od Beryl. Až nadejde správná doba, spoj se se mnou a Sylvan pro vás přiletí."

„A kam se musíme dostat?" vyhrkla draeneika. Právě jí svitla naděje.

„Eligor říkat, že pod chodbami Naxxramasu vést potrubí. Vyvede vás ven. Tam vás vyzvedne."

Draeneika přikývla. Bylo to pro ni až příliš neuvěřitelné. Kdyby neměla dlouhé roky zkušeností komunikací prostřednictvím snů, nedokázala by rozeznat, jestli to opravdu není jen její představivost. Nebo zbožné přání.

„A co když se žádná příležitost nenaskytne?"

Trollka zakroutila hlavou. „Musí. Jediná šance."

Draeneika dlouho mlčela. Věděla, že nemá mnoho času a proto pečlivě zvažovala každé slovo, které řekne. „Chci dostat pryč alespoň Beryl."

„Co ty?" zeptala se Ken'jun.

„Beryl je priorita. Jen chci, aby to Sylvan věděl."

Šamanka přikývla. Pak dřevo zapraskalo a do ohniště jakoby někdo vlil vodu. Zvedl se hustý oblak dýmu a draeneika ztratila kontakt.

 

 

Asimeria vystřelila do sedu a prudce oddychovala. Na kůži se jí srážel studený pot. Po každém podobném snu byla vždycky zmatená a pár chvil musela urovnávat myšlenky na svá místa. Přebírala si, co jí Ken'jun řekla.

Opatrně si prohmatala trapézové svaly. Švy stále cítila, ale bolest žádnou. Tinktura pravděpodobně stále působila. Rozhlédla se po místnosti. Byla tu sama. Začala panikařit. Nevěděla, co dělat. Nesměla nic z toho říct Zeliekovi. A pak tu bylo ještě to, co jí řekl. Všechno mu odkývala, aby ji nechal být. Ale teď, když pomalu přišla k sobě, už se jí to jako dobrý nápad nezdálo. Až přijde, pošle ho s tím nápadem k čertu. Tím si byla jistá. Nebude to dělat. Ne když tu byla šance utéct.

Nakonec se položila zpátky na postel a přikryla se.

Nevěděla, jak dlouho spala, když ji probudilo zaskřípání pantů. Pootevřela jedno oko a chvíli pozorovala, jak se Zeliek ve tmě prochází sem tam, jakoby nad něčím přemýšlel. Nakonec se zastavil.

„Vím, že nespíš,“ upozornil ji po dlouhé chvíli ticha.

„Přemýšlela jsem,“ začala a pomalu se posadila na kraj postele.

„Ano, o tom, že to, cos mi odkývala, nesplníš.“

Když to draeneika slyšela z jeho úst, najednou už si svým rozhodnutím tak jistá nebyla. Chtěla říct, že uteče. Že pro to udělá cokoliv. Ale nemohla.

„Je to sebevražda,“ řekla nakonec.

„Máš snad na výběr?“

„Ano, můžu odporovat dál.“

„A co si tím dokážeš?“

„Zachovám si lidskost.“

Zeliek se rozesmál a Asimerii zamrazilo až do morku kostí. Nepotřebovala vysvětlení. Moc dobře věděla, co jí tím chtěl říct.

„Neznáte mou rasu. Jestli tu lidskost ztratím, už se z toho neproberu,“ pokračovala. „Neznám svoje limity a nechci je překračovat.“

„Pak jsi v tom případě už dávno prohrála a nemá smysl, abych se tebou zabýval.“ Zůstali na sebe ve tmě hledět. Asimeria si probírala, jak má zareagovat. Hlavně poté, co se dozvěděla od Ken’jun. „Nuže,“ ukázal k východu, „můžete se zvednout a klidně odkráčet. Já vás tu nedržím, slečno.“

Draeneika okamžitě sklopila zrak k zemi a sevřela rty. Dobře si probírala své možnosti. Ani jedna z nich pro ni nebyla přívětivá. „Když vás poslechnu, ztratím sama sebe. Když si budu chtít zachovat lidskost, zabijí mě.“

„Myslíš, že jsi sama, kdo byl postaven před takovou volbu?“ odsekl. „Buď budeš spolupracovat a možná tě zachráním. Pokud ne, tak se rovnou zvedni a vypadni.“

To už sebou draeneika trhla. „Musíte být pořád takový?“

„Jaký?“ zasmál se. „No do toho. Poslouchám.“

„Jedovatý. Ať už řeknu cokoliv, je to špatně. Snažím se chovat mile, je to špatně. Když se bráním, je to ještě horší. Tak jak mám s vámi mluvit?“

„Čekalas prince na bílém koni?“

„Čekala jsem, že se to po čase zlomí,“ zavrčela.

„Myslel jsem, že tvé dedukční schopnosti jsou na větší úrovni.“

„Jak mám věřit někomu, kdo mění nálady jako počasí?“

Zeliek dlouho mlčel. Pak se k ní natočil bokem a pokynul jí rukou. „Prosím. Dveře jsou támhle.“
„Když už mi tak radíte, tak mi alespoň řekněte, proč to vlastně mám dělat!“

„Chceš ujištění, že všechno bude v pořádku? Že tahle možnost je správná? Ne, to ode mě nečekej. Ptala ses, co máš dělat, tak jsem ti to řekl.“

„Stát se služebníkem Pohromy? To mi říká paladin?“

„Umřelas, sotva jsi překročila práh Naxxramasu. Teď máš jen možnost zmenšit následky. Buď si tě vezmou tak či tak, nebo zůstaneš naživu a nebudou s tebou zacházet jako se psem.“

„Tak či tak, ztratím sama sebe. Takže to nemá smysl.“

Zeliek pevně sevřel pěsti, až se ozvalo zapraskání kloubů. „Přestáváš mě bavit.“

„A co uděláte? Zabijete mě?“

Paladin si ji dlouho prohlížel. Draeneice neuniklo, jak křečovitě pohnul rukou. Skoro to vypadalo, že bojuje sám se sebou, aby ji nepraštil. „Neublížím ti. Ty si zvládneš ublížit sama,“ vydedukoval.

Asimeria stála před rozhodnutím. Mohla nadobro ztratit jediného člověka, který jí mohl pomoct. Možná byla šance, jak se z toho dostat. Když to udělá, ztratí sama sebe. Ale… co když ne?

„Vím, že mi chcete pomoct. Ale já nemohu přestat myslet nad následky.“

Zeliek přestal svírat pěsti, jakoby se každou chvíli měl po ní ohnat a zlámat jí žebra. „Myslet na následky je k ničemu. Stejně je vždycky úplně jinak, než jak sis představovala.“

„Já vím. Jen je mi strašně a nevím, jak se s tím poprat.“

„Ano…“ řekl sotva slyšitelně. „Mně taky.“ Nakonec zakroutil hlavou. „Rozhodnutí je na tobě. Buď po téhle cestě budeš kráčet sama anebo odevzdáš svůj osud do rukou někomu, kdo ví, jak to tady chodí a má zájem ti pomoct.“

Takhle to nemělo být. Vždycky měla svůj život pod kontrolou a nikdy ho nikomu neodevzdala do rukou. Jenomže měla teď na vybranou?

„Promysli si to a pak za mnou přijď. Budu vedle,“ řekl a odešel.

Draeneika zůstala v místnosti sama. Hlavou jí probíhaly myšlenky a snažila si vzpomenout, co všechno jí předchozího dne řekl. Bylo těžké to všechno vytáhnout na povrch, protože když to všechno slyšela, nevnímala sama sebe. Buď tu bude sama a taky sama zemře. Nebude vědět nic o tom, jak to tu chodí a jak tu přežít. On byl sice mrtvý, ale „přežíval“ tu mnoho let. Stále si uvědomoval, kdo je, i když nevěděla, nakolik neztratil sám sebe. Ale mělo smysl se tím zabývat, když už tu byla šance, že pro ně Argent Dawn přijdou? Jenomže jak dlouho to může trvat? Do té doby může být mrtvá. Ona i Beryl.

Zvedla se a musela se chytit stěny, aby nespadla. Nohy ji odmítaly nést a na zádech cítila plno švů, které se mohly každou chvíli roztrhnout.

Zelieka našla ve vedlejší místnosti, jak vyměňuje pásek na nárameníku. Kůže byla po mnoha letech rozedřená a jediné, co zůstalo v dobrém stavu, byla spona.

„Takže?“ zeptal se, když zrovna řezal kus kůže.

„Když začnu spolupracovat… už se mě nikdo nepokusí zabít?“

„Možná,“ řekl nezaujatě a stále se soustředil na svou práci.

„Dostanu lepší podmínky pro výcvik?“

„Pokusím se.“

Draeneika přikývla. „Je moudré odevzdat svůj osud do vašich rukou?“

Zelieka ta otázka zarazila. Nevěděl, jak na ni odpovědět a možná ji i chtěl nechat bez odpovědi. Ať už draeneika čekala, jak chtěla dlouho, odpověď nedostala.

„Stejně mi nic jiného nezbývá,“ odpověděla si sama. „Nemusíte pomáhat mě… Budu se řídit tím, co jste mi řekl. Nějak to zvládnu. Jestli můžete, pomozte Beryl. Víc nežádám.“

„Ani ji pořádně neznáš a nemáš k ní žádný vztah. Proč to děláš? Proč tolik riskuješ pro někoho, kdo ani není tvůj přítel?“ Konečně vzhlédl a pohledem si vynucoval odpověď. „Ona by pro tebe to samé neudělala.“

„Už kvůli mně zemřelo až příliš mnoho lidí, kteří byli kolem mě. Nechci si na seznam přidat další.“ Nemohla si nevšimnout, jak ho ta odpověď zaskočila. „A hádám, že se jeden druhému podobáme víc, než si chcete přiznat,“ odtušila.

„My dva nejsme vůbec stejní,“ řekl chladným hlasem. Opět si kolem sebe vystavěl neprostupnou zeď. „A nikdy nebudeme.“

„Přede mnou vám nasazená maska nepomůže.“ Otočila se k němu zády a odkráčela.

Tentokrát za ní přišel Zeliek. Dlouho stál ve dveřích a mlčky si ji prohlížel. Seděla na posteli s rukama sepnutýma a nepřítomně hleděla před sebe.

„Nesnáším vás, víte?“ řekla mu, když se neodhodlal začít rozhovor.

„Já se ti ani nedivím.“

Hodila po něm nechápavým pohledem. „Mohl byste mi začít psát návod, jak mám na vás reagovat,“ utrousila.

„Kdybych ten návod měl, sám bych ho používal. Nejsem psychicky zrovna dvakrát stabilní.“

Draeneika se uchechtla. „A to tak bylo vždycky?“

„Trochu jiným způsobem.“

„Teď se mi omlouváte za své chování?“ pozvedla obočí.

„Přestaň se snažit být vtipná, nejde ti to.“

„Až budu vtipkovat, tak to poznáte,“ odsekla.

„Až začnu vtipkovat já, tak to nerozdýcháte, slečno.“

„Asi mi bylo líp, když jste byl vedle.“ Vzala cíp deky a přikryla se.

„A někdo tu očividně zapomněl, kdo leží v čí posteli,“ vrátil jí to, než odešel do vedlejšího pokoje.

Draeneika měla v sobě konflikt. Snažil se jí pomoct. Už do ní vložil hodně času a úsilí. Bylo správné zkusit utéct? Ale proč by tu vůbec chtěla zůstávat?

Neplánuj, stejně to je vždycky jinak, než jak sis představovala.

 

 

Nemáš na výběr. Musíš tam jít. Musíš vyřešit Beryl, přemlouvala se, když mířila do vyšších pater za lichem. Když už věděla, o co se má snažit, přemýšlela naprosto jasně. Zeliek jí dal směr, ona se po něm jen vydala. Hodlala s Kel’thuzadem znovu vyjednávat, i když si moc dobře pamatovala na pravidla, se kterými ji seznámil hned první den, kdy se ocitla v Naxxramasu. Jenomže teď nehodlala s něčím nesouhlasit. Hodlala mu všechno odkývat.

Lichovu komnatu nikdo nestrážil. Zřejmě to nebylo potřeba, protože pokud ho poslouchali i rytíři smrti, Kel’thuzad se pravděpodobně nikoho nebál. Neměl proč.

Velmi rozvážně vstoupila dovnitř a ostražitě se rozhlédla. Pamatovala si na ten den, kdy ji sem přivedli a teď sem šla dobrovolně.

„Doufám, že mě nehodláš obtěžovat se zbytečnostmi. Zrovna jsem se měl na odchodu.“

Draeneika se za tím hlasem otočila. Lich levitoval na druhé straně místnosti, zády k rotujícímu portálu a vyšinutým pohledem ji sledoval. „Nuže? Mám naspěch a před sebou dlouhou cestu.“

„Budu spolupracovat,“ řekla stručně.

Lich se napřímil a zvědavě naklonil hlavu na stranu. „Opravdu? Copak tě donutilo změnit náhled na celou věc?“

„Jen jsem přemýšlela. Nic víc.“

„Takže odteď uděláš všechno, co ti řeknu?“

Draeneika pouze přikývla. Neměla na výběr, ale rozhodla si takové myšlenky nechat pro sebe.

„Dobrá. Uděláme dohodu. Zabij Beryl a já se postarám o to, abys měla dostatek všeho, co potřebuješ.“

Jakoby dostala ránu do hrudi. Nevěděla, jak reagovat. „Tohle v naší domluvě nebylo!“

„Život je plný zvratů,“ řekl s nezájmem. „Ona není to, co tě tady drží. Je to jediné, co tě brzdí. Vrátím se zítra. A pokud zjistím, že jsi neuposlechla, vyvodím z toho důsledky.“ Věnoval jí vyšinutý úsměv a zmizel v portálu vedoucím do zasněžené ledové krajiny.

Asimeria stála na místě jako opařená. Místo toho, aby se zhroutila, její mysl začala taktizovat. Pán Naxxramasu je pryč. Nikdo na ni nedohlíží. Vydala se do svého pokoje, aby se pokusila kontaktovat Ken’jun. Čas dostat Beryl pryč. Jinou šanci mít nebude.

 

 

Beryl byla v hlubokém spánku, když s ní kdosi zatřásl. Její prudké reflexy kompletně vymizely a tak už se jen vyčerpaně otočila na nečekaného návštěvníka.

„Kel’thuzad odešel, můžeme utéct.“

Trpaslice chvilku nechápala, co se děje. Až když se probrala k plnému vědomí, vystřelila do sedu. „Je pryč?“ vyhrkla. „Na jak dlouho?“

„Na jeden den,“ řekla draeneika a snažila se Beryl zvednout na nohy. „Tak pojď, nebudeme mít jinou možnost!“

„Hej, hej, hej. Zpomal, jo?“ Trpaslice ji od sebe jemně odstrčila. „Jak víš, že se nám to povede, co?“

„Někdo pro nás přijde. Musíme jen najít cestu ven.“

Beryl na ni chvíli zírala jak němá ryba. Pak si sáhla do kapsy a rozvinula jí před obličejem kus látky. „Mapu máme.“

„Kdes to vzala?“ zeptala se draeneika. Nechápala, jak se to k ní dostalo.

„Neřeš,“ odbyla ji Beryl a rychle látku zase schovala. „Studovala sem to, musíme se jen dostat ke vchodu do stok. Pak už bychom se měly bejt schopný dostat k ústí tunelu,“ začala plánovat a pak se zarazila. „Jak víš, že pro nás někdo přijde?“

„Ve snu mě kontaktovala jedna šamanka,“ začala.

„Ken’jun?“

„Ty je asi všechny znáš, že?“ Draeneiku už to nepřekvapovalo.

„Jasně, a řekla ti, kdo pro nás přijde?“

„Sylvan se jmenuje, víc nevím.“

„Drzoun Sylvan!“ Beryl se najednou rozzářila. „Dobrý, to klapne, musíme se dostat do tunelu. Znáš to tu?“

„Jo, znám, pojď.“ Chytla trpaslici za paži a vysloveně ji vyvlekla na chodbu. Nikdo tu nebyl, tak jako vždycky v tomhle křídle. Nebo ne? Proč tu nebyly stráže? Pán Naxxramasu snad nepočítal s tím, že se o útěk pokusí? Nebo v ní měl tak bezmeznou důvěru? Nebo…

„Hej, přestaň přemejšlet a veď nás!“ Beryl do ní jemně šťouchla. Asimeria se probrala ze zamyšlení. Vždyť to bylo jedno, měly šanci utéct. Rozhrnula látku na stěně, která odhalila jednu z úzkých chodeb. Draeneika do ní vysloveně trpaslici strčila, sama se naposledy rozhlédla a skryla vchod za nachovou látkou.

Šly potichu, ani nemukly. Jakmile si trpaslice přivykla na šero, znovu rozvinula mapu a začala ji zkoumat. Brzy došly na menší křižovatku, uprostřed níž byl v zemi poklop.

„Tudy,“ špitla trpaslice, zastrčila si mapu za opasek a zkusila víko zvednout. Slabostí se jí roztřásly svaly a draeneika na ní viděla, že snad každou chvíli omdlí. Rychle k ní přiskočila a zkusila jí pomoct.

Zatraceně, to jsem opravdu tak zeslábla? pomyslela si, když zjistila, že na tom není o nic lépe. Nakonec s funěním víko nadzvedly a poodsunuly. Obě se musely na chvíli posadit a popadnout dech.

„Mám dost,“ funěla Beryl, třásla se slabostí.

Draeneika se zhluboka nadechla, pak si poposedla a podívala se dolů. Do slizem potřísněné chodby vedl žebřík. Až teď cítila ten puch, který se odtamtud začal linout. Za jiné situace by ji tam dolů nikdo nedostal, ale nebyla jiná možnost.

„Běž první,“ řekla draeneika, „já za náma zavřu.“

Beryl přikývla, ještě chvíli se přemáhala a nakonec slezla dolů. Draeneika šla pomalu za ní. Žebříky nesnášela, její kopyta na to nebyla stavěná. Sotva si to domyslela, podklouzla jí noha a ona se jen tak tak zachytila.

„Whoa, opatrně!“ Trpaslice ji jen tak tak podepřela. „Cajk?“

Draeneice bušilo srdce jak o závod. Stačilo málo a zlomila si nohu. „Jo, cajk.“ Přitáhla se zpátky, nahmatala poklop a snažila se za sebou zavřít. Těžké víko začalo nepříjemně skřípat, jak se sunulo po kamenné podlaze.

Sotva v polovině cesty draeneika ucítila, jak jí těžká okovaná bota dupla na ruku. Vykřikla bolestí. Znovu se jí vysmekla noha a Asimeria ucítila, jak se jí prsty vykloubily, když celou svou vahou vyrvala ruku z otvorů víka. Tvrdě dopadla do slizu a sotva pobírala dech.

„Vstávej, no tak!“ To už k ní trpaslice přiskočila a pomáhala jí na nohy. Odběhly sotva pár metrů, když do chodby skočil rytíř.

„Zas ty?“ vyprskla Beryl, když rytíře poznala. „Zalez, ty červama prolezlej bastarde!“

Shadow nevypadal, že se s nimi hodlá dvakrát vybavovat. Zatnul pěsti a ze skrytého mechanismu na obou rukách vystřelilo ostří. Rozeběhl se proti nim.

Draeneika vystartovala proti němu. Už nemyslela na následky. Byly vyčerpané, neutekly by mu. K tomu, aby se vymotaly z tunelů, by musely nahlížet do mapy a to by je zpomalovalo ještě víc. Asimeria udělala to, co rytíř nečekal. Vyrazil rukou proti ní, aby ji bodl do boku. Draeneika ho strhla k zemi, zaklonila hlavu a praštila ho čelem do nosu. Ozvalo se lupnutí, jak kůstka praskla a Shadow si dal týlem o zem.

„Chceš se prát?“ zavrčel Shadow, ostří s výmluvným syknutím zajelo zpátky pod rukavice. „Máš to mít.“ Vymrštil ruku a praštil ji ze strany do žeber. Draeneika vyhekla bolestí, chtěla mu ránu vrátit, ale vzpomněla si, že má zlámané prsty. Rytíř toho využil, převrátil ji na záda, sevřel ji za roh a prudce s ní praštil o zem.

Asimerii se zatmělo před očima. Neměla strach. Měla jen vztek. Kdyby ji tak duchové neopustili, když zabila nevinnou… Nebo ne?

V posledním pokusu o vzdor rozevřela dlaň zdravé ruky a představovala si, jak ji pomalu obaluje žhavá láva, skoro to teplo cítila. Pak rytíři vrazila pěstí pod žebra. Ozval se naštvaný řev. Tenké pláty se pomalu tavily a tmavá kůže propalovala.

Rytíř ji rychle pustil a místo toho jí uštědřil prudkou ránu do krku. Asimerii hrkly slzy do očí. Nezabil ji, protože počítal s tím, že ji přivede zpět živou. To draeneika věděla a snažila se toho využít. Když konečně pobrala dech, viděla, jak se Shadow napřahuje k další ráně. Místo toho však prudce narazil čelem do ní.

Co to ksakru... pomyslela si draeneika. Pak si všimla, že rytíř nevykazuje známky vědomí a pomalu se sesunul na bok vedle ní.

„Tak co, šmejde, jak ti chutná kopanec do ksichtu?“ Beryl stála nad ním a dvakrát přívětivě se netvářila. Shadow se pomalu pohnul. V tu chvíli veškeré sebeovládání posbírala draeneika, pokrčila nohu a vší silou ho kopla kopytem do spánku.

Rytíř padnul znovu do slizu a zůstal nehnutě ležet.

„Hej, praštila ses kvůli mně?“ ptala se trpaslice, když jí pomáhala na nohy.

Draeneika se potácela. Otřela si nos hřbetem zlomené ruky a pohlédla na rytíře. Pak pozvedla nohu a dupla rytíři na spánek. „Škoda, že ho to nebolí.“ Vyplivla krvavou slinu a opřela se zády o oslizlou stěnu. Adrenalin pomalu odcházel a ona začínala cítit bolest i vyčerpání. Tunika promočená slizem se jí začala lepit na sešitá záda. Až kapky přestanou působit, asi tou bolestí zešílí. „Pojď, musíme jít. Kdo ví, kdo to slyšel,“ procedila skrze zatnuté zuby a pomalu se kulhala pryč.

Beryl po ní hodila starostlivý pohled. Až teď viděla, kolik si toho draeneika za ty dny prošla. Rychle vytáhla mapu a v tom šeru ji začala luštit.

Pomalu postupovaly dál. Draeneika šla kulhavým krokem a na její tváři se objevovaly bolestivé křeče, jak se snažila zamaskovat bolest zlomených prstů. Položila dlaň druhé ruky na tu zraněnou a pokorně požádala duchy, aby jí pomohli zacelit kosti. Cítila, jak se zranění hojí, pomalu, ale přece. Pak se zastavily na křižovatce. Beryl si otřela zpocené čelo a nejistě zkoumala náčrtky chodeb.

„Ty nevíš, kde jsme, že ne?“ řekla tiše draeneika, když zpozorovala, jak se Beryl nad mapou tváří čím dál víc zmateně, zatímco se snažila nasadit prsty zpět do kloubních jamek.

„V jakym som bola křídlu, to víš?“ zeptala se. „Tu sou totiž popisky,“ a ukázala na kresbu.

Draeneika zamhouřila oči, začínala vyčerpáním špatně vidět. „Tady jsme byly,“ a ukázala na popisek s Construct Quarter. „Cela byla mimo hlavní chodby, tak jako ubikace akolytů u Arachnid Quarter.“

Beryl na ni chvíli nechápavě zírala, ale pak zakroutila hlavou. Zdálo se, že tomu vůbec nerozumí. „Tak kudyma teda navrhuješ?“

Draeneika ukázala do chodby nalevo. „Hlavně pryč od toho psychopata.“

„Myslíš, že ho ten kopanec zabil?“ Trpaslice na ni v naději pohlédla.

„Těžko říct. Já nevím, co ty šmejdy může odpravit.“

„Se k němu můžem vrátit a ten ksicht mu rozdupat,“ nadhodila.

„Nemáme čas.“ Draeneika zakroužila ztuhlým ramenem a přidala do kroku. Sliz pod jejími kopyty podivně čvachtal a oběma už jen z toho zvuku bylo na zvracení. Pak se prudce zastavila a Beryl s ní. Trpaslice na ni pohlédla, draeneika se nehnula. Její citlivé uši zaslechly tiché krůčky.

Křečovitě sevřela zdravou ruku v pěst. Až teď si uvědomovala, jak bezbranná se cítí. Pak zpoza rohu vyšla útlá vysoká postava, kterou Asimeria nepoznávala. Zato trpaslice dotyčného poznala okamžitě.

„Sylve!“ vyhrkla Beryl a rozeběhla se k němu.

„Beryl! Vypadáš strašně!“ Elf se k ní sehnul a pevně ji objal. Pak pohlédl na Asimerii. „A ty vypadáš ještě hůř.“

Seš milej, jak drát v oku, pomyslela si. „Ty budeš Sylvan,“ podotkla a pomalu k němu došla. Neměla radost. Ba naopak, čím blíž byly k cíli, tím větší měla strach. „Jak jsi nás našel?

Sylvan ukázal na draeneiku. Ta se prohlédla, nic neviděla. „Pod tunikou,“ řekl elf. Asimeria sáhla pod látku a vytáhla ametystový lístek. „Dovedlo mě to sem.“

Asimeria překvapeně zamrkala. Její mysl byla příliš vyčerpaná, než aby se tou informací zaobírala. „Dostaneš nás pryč?“

„Pojďte, na konci tunelu na nás čeká Naicho.“ Elf popostrčil Beryl chodbou a mávl na draeneiku. „Zvládneš jít?“ Dostalo se mu přikývnutí.

„Unese nás všechny?“ špitla Beryl.

„Měla by.“ Elf je vedl tunelem zpátky. Jeho kvapný krok o něm prozrazoval, že si je nebezpečí vědom mnohem více než ony dvě, které byly otupeny vyčerpáním. Zahnuli do chodby a zejména trpaslici s draeneikou oslnilo světlo vycházející z konce tunelu před nimi.

Asimeria se přistihla, jak jí hrkly slzy do očí. Denní světlo. Vzduch. Dostane se pryč. Obě se dostanou pryč.

Zeliek, blesklo jí hlavou. Nechá ho tady. I přes veškerou jeho snahu. Bude to znak nevděku?

Těsně kolem hlavy jí se zapištěním proletěl ledový střep a rozbil se o stěnu. Elf, který vedl trpaslici, se nad tím zvukem podrážděně přikrčil a prudce se otočil, stejně jako draeneika.

V chodbě stál rytíř v mohutné zbroji a na zádech mu visel meč s jedovatě zelenou čepelí. Nepromluvil. A za těch pár dní, co ho Asimeria znala, věděla, že není v dobrém rozpoložení. Všichni stáli nehnutě, vyčkávali, kdo udělá první krok.

První se pohnul rytíř. Vymrštil ruku vpřed a s ní i nafialovělý pařát. Sevřel draeneiku v drtivém sevření a trhl k sobě. V tu chvíli k ní přiskočil elf, vzal ji pod pažemi a odmítal ji pustit. Asimeria vztekle vymrštila ruku a rytíře zasáhla do boku rozžhavená láva. Kov se natavil, zatímco na některých místech se magma proleptalo až do masa. Pařát se rozplynul, jak Mograine na okamžik ztratil soustředění. To však netrvalo dlouho. Napřáhl se, runy na jeho zbroji, dosud neznatelné, se rozzářily a vystřelil proti nim ledové střepy.

Sylvan odhodil draeneiku na stranu, sám se však nevyhnul. Sklivec s výmluvným zvukem praskl, když mu jeden z úlomků proletěl okem a zůstal zaseknutý v očním důlku. Elf řval bolestí, než se donutil vzpamatovat. Rychle posbíral ztracené sebeovládání, popadl draeneiku i trpaslici, která se za těch pár vteřin, kdy se to všechno semlelo, nestačila rozkoukat, co se kolem děje a běžel s nimi ke konci tunelu.

Pak vzduch protrhl zpěv ledových střepů a draeneika sebou praštila o zem, div s sebou nestrhla i elfa. Sylvan se za ní ohlédl, z lýtka jí vyčuhovaly zkrvavené ledové bodce. Když na něj Asimeria pohlédla, neuniklo jí, že velmi rychle kalkuluje, co má dělat.

No tak běž, ty idiote, vždyť bych vás stejně zpomalovala! pomyslela si.

Elf zavrčel, jakoby se nechtěl smířit s tím, že ji tam jen tak nechá a pokusil se ji zvednout na nohy. Vzduch opět prorazilo nepříjemné zapištění. Ledové úlomky rozedraly elfovi kůži na předloktí a roztříštily se o oslizlé kameny. Sylvan na rytíře smrti zavrčel a naposledy se pokusil k draeneice natáhnout. Tentokrát mu střepy proletěly paží. Naštvaně zaúpěl, hodil po Asimerii omluvný pohled, sevřel Beryl za paži a běžel s ní pryč.

Když teď rytíř viděl, že nechali draeneiku být, přestal Asimerii vnímat a zaměřil se na ně.

Tak to tedy ani omylem, pomyslela si draeneika, a ve chvíli, kdy rytíř probíhal kolem ní, vymrštila zdravou nohu a vší silou, kterou posbírala, ho kopla ze strany do kolene. Draeneice se ozvaly všechny šlachy, svaly nad tou prudkou ranou ztuhly a v kloubech zapraštělo, jak narazily ve velké rychlosti do plátování. Jenomže to bylo uzpůsobeno hlavně k tomu, aby krylo koleno zepředu, ne ze strany. A její kopyta byla jediná fyzická zbraň, kterou teď u sebe měla.

Rytíř okamžitě ztratil veškerou rovnováhu a jen tak tak padl na obě kolena. Když pozvedl hlavu, viděl, jak se odnikud vynořuje drak s perleťově zabarvenými křídly a jen o chvíli později odlétá s oběma pryč.

Pomalu se otočil na draeneiku. Asimeria nehnula jediným svalem. Snažila se netřást strachem, i když věděla, že rytíř slyší, že jí srdce tluče jak o závod. Nějak nepřemýšlela nad následky, ani nad tím, jak se k ní budou chovat, když se pokusí utéct.

Čekala, že na ni Mograine zaútočí. Že jí vrátí ránu nebo pronese jedovatou poznámku na její adresu. Nic. Mlčel. A to ji děsilo ze všeho nejvíc.

 

 

Zeliek věděl, že Kel’thuzad odešel.

Vycítil to, stejně jako statní nemrtví v Naxxramasu, jen on to vnímal jinak. Zatímco všichni kolem začali být ostražitější víc než jindy, on měl alespoň na chvíli možnost rozpustit zdi, které chránily jeho myšlenky před tím, aby do nich kdokoliv nahlížel.

Konečně se posadil ke stolu ve svém pokoji, vzal brk, doteď položený v kalamáři, a začal ho v prstech protáčet. Od té doby, co draeneika odešla, ji neviděl. Věděl, že lich opustí nekropoli, cítil to. Proto ji popohnal, aby začala věci řešit. Věděl, že za ním půjde. Dal Beryl mapu, měla čas ji studovat. Ale co udělala draeneika, pokud zjistila, že lich nebude v Naxxramasu přítomen? Využila situace?

Pomalu položil brk vedle ošoupané knihy a zarovnal ho do přesné roviny.

Pak si sundal zdobný diadém a položil ho na stůl. Překřížil paže na desce stolu, položil se na ně a zavřel oči. Odpočinek, jen na pár hodin, než se zase vrátí…

Do mé pracovny. Hned.

Zeliek ten hlas nenáviděl. Zvlášť když se mu ozval v hlavě. Ale ještě víc nesnášel, když ho musel poslouchat osobně. Napřímil se a pohlédl před sebe. Nevěděl, kolik času uběhlo. Od doby, kdy se Naxxramas stal jeho „domovem“ to přestal počítat.

Nasadil si diadém zpět na hlavu a vstal. Sebral ze stojanu meč a připnul si nárameníky a vyšel na chodbu. Tu cestu znal nazpaměť, chodil jí častěji, než chtěl. Vstoupil na křižovatku a vyšel strmou stěnu vedoucí k teleportu do vyššího patra. Prošel chladnou místností s vysokým stropem a dračí kostrou pohozenou u stěny. Z kamenné podlahy vstoupil na měkký vínový koberec. Vždy, když šel do lichovy pracovny, spousta emocí uvnitř se bila mezi sebou. Nevěděl, jestli cítí obavy, vztek, znechucení či nenávist. Pravděpodobně to byla směsice všech.

Když dorazil na místo, zarazil se. Do pracovny si lich volal většinou jeho a jejich konverzace se nikdy nedonesla k dalším posluchačům. Proto když viděl Dariona, jak se s lichem dohaduje, nemohl si pár chvil urovnat myšlenky na správná místa. Rytíř navíc na sobě neměl hrudní kyrys a podkladová zbroj byla na boku propálená a pod ní seškvařená kůže.

„To si říkáš osobní stráž?“ bušil do něj lich. „Jste druhá nejvýše postavená jednotka v Naxxramasu. Proto když opustím moje stanoviště, očekává se od vás, a hlavně od tebe, že se o nekropoli postaráš!“

„Měl jste tu trpaslici nechat hlídat. Měl jste mít tu draeneiku pod zámkem,“ vracel mu to Mograine.

V tu chvíli lich zvedl hlavu a hodil po Zeliekovi vražedný pohled. „Kde jsi byl, když ta draeneika utekla?“

Paladin neprojevil ani náznak emocí. „Kdy?“ zeptal se jen.

„Byla naposledy s tebou a ty nemáš na ostatní kolem dobrý vliv.“

„Když jste se tak bál, že něco kvůli mně vyvede, neměl jste mi ji házet na krk,“ odsekl Zeliek zpět.

„Takže se přiznáváš?“ zasyčel lich.

„Když jsem ji naposledy viděl, šla za vámi,“ bránil se Zeliek, hlas držel klidný.

„Myslel jsem, že jsi s ní,“ vložil se do toho Darion.

Zeliek po druhém rytíři hodil letmý pohled. „Já myslel, že šla za sebou.“

„Nenuť mě se podívat a zjistit pravdu!“ Lich natáhl pařáty k Zeliekovi obličeji.

„Jen do toho,“ paladin se na liche zamračil, „nic zajímavého tam neuvidíte.“

Kel’thuzad si ho měřil analytickým pohledem. Vztekle zavrčel a stáhnul se. Pak přesunul vztek na Dariona. „Proč jsi ty dva nezabil? Viděl jsem tě v boji, zabíjíš bez mrknutí oka. Co tě zastavilo? Můžeš mi to vysvětlit?“

Zdálo se, že ta otázka rytíře odzbrojila. „Draeneiku jsem přivedl, na ostatních nesejde.“

Lich znovu trhl hlavou k Zeliekovi, jakoby se nedokázal rozhodnout, na koho je víc naštvaný. „Tys ji měl mít pod dohledem. Jasně jsem ti řekl, aby ses o ni staral.“

„Řekl jste, abych se postaral o to, aby měla co jíst a abych ji dostával ze zranění. Ne, abych ji hlídal.“

„Ty malý, drzý-“ Lich se napřahoval, aby ho sekl do obličeje. V tu chvíli si před něj stoupl Darion.

„Zeliek dělal, co jste mu řekl. Draeneika spadá pod můj dohled.“

„Měl by sis radši krýt vlastní záda.“ Lich vztekle vrčel.

„Jeho z toho vynechte,“ nedal se Darion.

„Jak to, že mocný Darion Mograine, velitel Čtyř jezdců, nebyl schopen poradit si se dvěma slabšími protivníky? Skoro to vypadá, jako bys je chtěl ušetřit.“

„Draeneika se bránila dobře. Zdržela mě.“

„Příteli…“ začal lich konverzačním tónem, přestal se krčit a napřímil se v celé své úctyhodné velikosti. „Ty mi lžeš do očí.“

„Lhát? Do očí? Vám?“ zeptal se Darion naprosto odzbrojujícím tónem. „To bych si nedovolil.“

Zůstali na sebe hledět. Kel‘thuzad se mračil čím dál víc, navíc začal velmi nepříjemně skřípat zuby o sebe, ale Darion neustoupil. Nakonec pohledem uhnul lich. Vztekle zařval a obrátil se k nim zády. „Zmizte mi z očí. Hned.“

„Rozkaz, pane,“ prohodil Darion mezi dveřmi. To, jak se na něj lich prudce otočil přes rameno, viděl jen Zeliek. Byl by přísahal, že Kel’thuzad přeci jen za rytířem vyrazí a urve mu hlavu.

Mlčky kráčeli chodbou. Až když byli daleko od lichovy pracovny, téměř u teleportu do spodních pater, si oba vyměnili letmé pohledy. Zeliek na něj ve znamení díků kývl. Darion mu pokynul hlavou zpět.

Koneckonců, nebylo to poprvé, kdy si navzájem kryli záda.

 

 

<--- Zpět na 8. část | Pokračovat na 10. část --->

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet