Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #3. kapitola

  Fan fiction    Orkelt   

Autor: Orkelt

Nazdar

 

Brann se procházel ztemnělými chodbami v Objevitelské lize. Tedy, ony byly ztemnělé vždycky, ale na noc, respektive na čas, kdy trpaslíci spali, se světla vždy zhasínala. Ne že by to mělo nějaký velký vliv na světlo, ale ušetřilo se tím za olej a v důležitějších místech za zemní plyn, kterým se také svítilo. Trpaslík běžně noční inspekce nedělal, na to si příliš cenil spánku, ale tentokrát udělal výjimku. Elisina slova mu stále zněla v hlavě a přestože se tvářil, že si z jejích starostí nic nedělá, opak byl pravdou. Reno mu skutečně přišel podezřelý a jestli se Brann někdy spletl v lidech, tak teď určitě ne. Současně byl ale přesvědčený, že pokud dostane Reno šanci, ukáže se jako velmi užitečný druh. Jenže do té doby ho musí držet na uzdě a v žádném případě mu nesmí příliš důvěřovat.

Olejová lampa svítila Brannovi na cestu, ale on ji vlastně ani nepotřeboval. V téhle budově strávil víc jak třicet let a znal ji úplně celou nazpaměť. Jen podle tvaru dlaždic poznal, kde je se právě nachází. Světlo lampy dopadalo na kamenné stěny, na jejich reliéfy zobrazující velké nálezy slavných objevitelů, napodobeniny prastarých fresek a výklenky, v nichž spočívaly zdařilé kopie důležitých exemplářů. Hrůzostrašné stíny tancovaly podél stěn a nerovností tvořících reliéfy, obrázky a portréty. Brann se jich nebál. Ani nemohl. Žádný trpaslík se nebál tmy, to by totiž bylo, jako kdyby se ryba bála vody. To spíše denní světlo na povrchu některým z nich nahánělo strach a tak radši zalezli zpět do temnot. Ne však Brann. On i jeho dva bratři byli vždy dobrodružné duše. Nikdy se neobávali neznáma a vždy skákali do všeho po hlavě. Povzdechl si. Magni a Muradin. Jeden král a druhý napůl kámen. Jeden by si skoro přišel zastíněný. Tedy pokud by sám Brann nebyl takový skvělý exemplář. Byl vzorem a ikonou a to ho občas strašilo víc, než jeho bratry kralování. Pousmál se, zavrtěl zarostlou hlavou a pokračoval dál.

 

Najednou se chodbami rozlehl podezřelý šramot. Brann rychle zhasl lampu a instinktivně se přitlačil zády ke stěně. Tenhle reflex mu už párkrát zachránil život a když ne život, tak aspoň podstatnou část jeho plnovousu. A to bylo koneckonců skoro to samé. Zatajil dech a skrčil se ve stínu jako nějaký pavouk. Nespletl se. O pár okamžiků později okolo něj skutečně prošel Reno. V jedné ruce držel levnou fluorescenční tyčinku, kterou si svítili gnomové, a v druhé plánek budovy, do něhož upřeně brejlil. Nedával zas tak velký pozor na to, kam jde, spíš se jen vždycky rychle rozhlédl na rozcestích, aby se neztratil. Prošel okolo Branna bez povšimnutí a pokračoval chodbou dále. Brann pár vteřin počkal, než se mu Reno ztratil z dohledu. Potom se odtáhl od stěny a tak tiše, jak jen dokázal, ho začal sledovat. Nemusel ho ani vidět, Reno dělal celkem slušný hluk. Jeho supění a funění se rozléhalo chodbami do všech směrů a Brann se dokázal podle zvuků skvěle orientovat. Plížil se za ním několik chodeb, aniž by ho pronásledovaný nějak zaregistroval. Když se ale Reno zastavil a mžoural na nějaké bohatě zdobené dveře, Brann vylezl ze stínů.

„Noční procházka, Reno?“ usmál se. Reno sebou napůl zděšeně trhl. Okamžitě schoval plánek za záda a vykouzlil ten nejnevinnější výraz, jaký v tuhle chvíli dokázal. Brann dělal, že si plánku vůbec nevšiml.

„Ehm…ano…jasně, noční procházka…to je to, co tu…ehm…dělám, noční procházka,“ pokoušel se sestavit souvislou větu namísto podezřelého blekotání. Brann se bodře zasmál a pleskl Rena do zad. Tedy spíše do beder, výš už bez nepohodlného natahování se nedosáhl.

„Já tě chápu, hochu. Jsi tu první noc a taky máš trochu nervy z toho, že hned zítra pojedeš na svou první expedici, že?“

„Ééé…jo,“ otřepal se Reno. „To víte, první noc v novém zaměstnání, to není nic jednoduchého na hlavu. Musel jsem se projít ven z pokoje,“ vymýšlel si, jak se mu jednotlivé částečky mozku zodpovědné za výmluvy postupně probouzely a dávaly do pohybu.

„Ne že by sis takhle nějak pomohl,“ zazubil se Brann.

„Haha,“ zasmál se nervózně Reno. „Já vím, skoro to vypadá, že tu kradu, že?“ Brannův výraz náhle prudce zvážněl. I obvykle husté obočí se slilo v jeden mocný kus kožešiny. Jeho čelo vypadalo, jako kdyby na něj někdo přilepil veverčí ocas. Trpaslík si založil ruce na hrudi a Rena si podezřívavě změřil.

„Nekradeš, že ne?“ zeptal se ho důrazně. Renovo čelo se okamžitě pokrylo vrstvičkou smrtelného potu, ale Reno byl zkušený lhář a nehodlal se nachytat na tak jednoduché otázce. Než ale stačil vymyslet a vyslovit věrohodnou výmluvu, Brann jej předběhl. Tvář ředitele Ligy se opět roztáhla do veselého a žoviálního výrazu. „Jasně že nekradeš,“ uchechtl se Brann. „Jsi přece objevitel a jako takový to nemáš vůbec zapotřebí, viď? Ty ses prostě vydal na noční výzvědy, protože jsi nemohl usnout, nemám pravdu?“

„Jasně že máte, pane Bronz…“

„Říkej mi Brann,“ umlčel ho gestem Brann. „A já ti budu říkat Reno, jo? Já si na příjmení a vykání nikdy nepotrpěl. Krom toho jsme teď kolegové.“

„Tak tedy Branne. Ale pořád máte…máš pravdu.“

„Ale taky se mnou nemusíš souhlasit v každé ptákovině, Reno. Na druhou stranu, teď bys souhlasit měl, pro svoje vlastní dobro. Víš, že zítra vyrážíme na dlouhou a dalekou cestu, takže by bylo nejlepší se na to pořádně vyspat. A taky si zabalit všechno důležité, pokud jsi to ještě neudělal.“ Reno trochu provinile sklopil hlavu, jako nezvedený syn, kterého peskuje maminka.

„Ne, Branne, to jsem ještě neudělal.“ Hned ale hlavu zvedl s nečekaným elánem. „Avšak mám v plánu to stihnout včas a ještě před odjezdem.“ Brann si ho znovu změřil od hlavy až k patě.

„No jen jestli,“ broukl. „Ale vyspat by ses stejně mohl. Třeba je to naposled na několik týdnů. Jeden nikdy neví,“ pokrčil s nevinným úsměvem rameny.

„Ano Branne. Přeju dobrou noc,“ zahlaholil Reno a rozhlédl se. Brann udělal to samé a zachechtal se.

„Bydlíš tamtudy,“ ukázal Renovi do jedné z chodeb. „A tak ti přeju dobrou noc.“

Reno přikývl a vydal se na cestu do svého pokoje.

 

Zatracený Brann, pomyslel si cestou. Kdyby se tam neukázal, mohl jsem být už ráno v trapu. Mám jedenáct dní na získání peněz anebo zmizení někde v trapu a to je mám strávit na pitomé expedici. Kdyby aspoň ta Elise byla trochu svolnější, ale takhle to bude peklo. Do čeho jsem se to zas uvrtal?

Bručel si pod vousy ještě drahnou chvíli, než narazil na dveře do svého pokoje, který mu přidělili společně s tím pitomým ošuntělým kloboukem. Posvítil si lampičkou na kliku. Nebyla to obyčejná klika. Brann totiž nevěřil obyčejným zámkům a místo toho si prosadil kliky, které on sám žertovně nazýval „pastičky na blbečky“. Jejich vtip spočíval v tom, že namísto klíče je odemykal složitý mechanismus, u kterého jste museli přesně vědět, jak na něj. Výhoda byla taková, že jakmile jste si jednou zapamatovali ten trik, už jste ho jen tak neztratili jako obyčejné klíče. Naproti tomu se kvůli složitosti celé konstrukce musely v krajním případě vyměňovat nejen celé dveře, ale i část dveřního rámu. Reno ale věděl, jak se otevírají dveře do vlastního pokoje, vždyť ho to taky hned naučili. Zatlačil na kliku a vstoupil dovnitř. Ani si nerozsvěcel. Aniž by se zul, hodil sebou na úzkou postel a naštvaně koukal do stropu. Fajn, blesklo mu hlavou. Tak já s váma teda pojedu. Ale Zlatá opice bude moje. Pak uvidíme, kdo se bude smát poslední.

 

I když už bylo o Rena postaráno, Brann se hned nevrátil domů. Namísto toho si znovu rozžehnul lampu a pokračoval v chůzi chodbami, přičemž si nostalgicky prohlížel výzdobu. U velké části z vystavených věcí osobně byl, když je po mnoha staletích vykopali ze země nebo vynesli zpět na denní světlo z hlubin nějakého dávno zapomenutého chrámu.

Zastavil se u stěny cti hned ve vstupní hale. Na ní visely portréty nejúspěšnějších a nejdůležitějších objevitelů anebo těch, co zahynuli v akci. Sám Brann však na stěně nebyl. Vždycky říkal, že kdyby se na něj chtěl někdo podívat, najde ho v jeho kanceláři. Na nejvyšším místě visel obraz člověka, což bylo v trpasličí organizaci nanejvýš nečekané. Tím spíš, že oficiálním členem nikdy doopravdy nebyl. Brann si prohlédl prošedivělého muže se začínajícími vráskami, který se na něj usmíval z obrazu a sám se lehce usmál. Znal ho až moc dobře, vlastně to on ho všechno naučil. Tedy skoro všechno. A stejně když přišel jako malý kluk, že se chce stát archeologem, neposlal ho pryč. Brann mu tehdy povolil se vzdělávat v knihovně, ale to všechno bylo ještě v době, kdy se objevitelem nemohl stát nikdo jiný, než trpaslík. Ale jakmile se stal slavným, začali si jej trpaslíci ihned přivlastňovat. Brann ale ne. A možná proto byl Brann jeho jediným skutečným přítelem mezi krátkými lidmi.

Snad se ti ve Stormwindu daří dobře, pomyslel si trpaslík. Pak přimhouřil oči a zaostřil na rám. Zabručel si cosi do plnovousů, přitáhl si štafličky, postavil se na ně a pečlivě přejel rukávem zaprášený rám. Uklízečky očividně nedělaly všechnu práci, kterou měli nakázánu, v naději, že na takovém místě si prachu navíc nikdo nevšimne. Omyl.

Když prach opustil své místo, prosvitl zpod něj jasný nápis vyrytý do rámu. Profesor Harrison Jones.

Brann si prohlédl otřený rám a povzdechl si.

„To bychom měli,“ zabručel si sám pro sebe, když slézal ze štaflí. „A teď domů. Taky si mám ještě co sbalit.“

 

Elise zaklapla zdobené kapesní hodinky a zamračila se. Už byl skoro čas nakládat vybavení na vůz.

„Ještě mají čas,“ konejšil ji Brann, který seděl na jedné z beden a leštil si majestátní houfnici s velmi širokou hlavní. Pohupoval si při tom poklidně nohama. Elise však stála velmi napjatě. Přes rameno si nesla brašnu a u opasku měla uvázaný dlouhý svinutý bič. Na hlavě však na rozdíl od Branna neměla klobouk. Nikdy ho nenosila. Zaprvé na ni žádný padnoucí neměli a zadruhé se jí stejně ani nelíbil. Měla mnohem radši, když její vlasy, byť svázané, mohly otevřeně dýchat. V tomhle velmi věřila elfské pověře, že vlasy, které se dusí, vypadávají. Brann však svůj klobouk nosil i do postele a nezdálo se, že by tím jeho kštice nějak trpěla.

„A hele, kdo jde,“ zvedl Brann hlavu od leštění houfnice a ukázal směrem k budově cechu. Elise si pozvedla brejličky a zaostřila. Současně nadzvedla obočí v mírně překvapeném gestu.

„Dobré jitro,“ pozdravil Branna i Elise vesele. „Dnes vypadáš nádherně, Elise.“ Odpovědí mu bylo elfčino skoro až zoufale znechucené zasténání.

„Nazdar, Reno. Připraven na první expedici v Objevitelské lize?“

„Jako nikdy, Branne. Cítím se doslova nabitá energií.“

„Tak dávej pozor, ať ji všechnu hned nevyplácáš,“ zasmál se Brann. „Pár dní teď strávíme na cestě jenom do přístavu a na lodi, tam teprve bude nuda.“

„Kde máte zavazadla, pane Jacksone?“ otázala se ho ostře Elise.

„Ale prosím,“ zatvářil se Reno ublíženě. „Nač takové formálnosti? Říkejte mi Reno, prosím.“ Elise obrátila oči v sloup a to natolik, že si možná právě prohlížela vlastní očnice zevnitř.

„Kde máš zavazadla, Reno?“ zeptala se znovu, ale uštěpačný tón nevymizel. Spíš naopak, zesílil. Reno si uhladil mohutný knír a pleskl do své mošny.

„Tady,“ řekl hrdě.

„A to je všechno?“ podivila se Elise.

„Víc toho nepotřebuji,“ vypjal Reno hruď. Brann se za nimi uchechtl a seskočil z bedny.

„To je slovo,“ řekl obdivně. „Ale musím tě varovat, Reno, jestli ti dojdou čisté spoďáry, tady Elise ti rozhodně žádné nepůjčí.“ Vzteklé zavrčení dalo trpaslíkovi za pravdu.

Do hovoru se náhle vmísilo tiché tlapkání. Objevitelé se otočili a spatřili velikou bednu krychlovitého tvaru, která se vznášela pár centimetrů nad zemí. Zpod ní vykukoval pár žabích nožek.

„Zdravíčko, Finley,“ usmál se Brann na bednu, zatímco Elise rudla vzteky a Reno ohromeně pozoroval murlokovo břemeno. „Chceš s tou bednou nějak pomoci?“

„Nikolrwlrik,“ zaskřehotal jemný hlásek zpoza bedny. „Nebylrwlo by to ode mne slušné, nicméně vám za vaši nabídku vřrwlelwle děkuji, misterwrlw Brwrlann.“ Reno koutkem oka zkontroloval Elise a znovu se mu zazdálo, že kartografka se v přítomnosti murloka poněkud uvolnila. Bedna vmanévrovala na místo a položila se. Zpoza ní se vynořil Finley, tentokrát ale z novým kusem oblečení. Na kulovité hlavě mu seděl klobouk, který nosili objevitelé do džungle. Tvarem a velikostí připomínal kokos, barvou písek a na omak kozí kůži. I Finley s sebou nesl brašnu, na jejím popruhu však měl ještě něco. V šikovně upevněném pouzdře si nesl mačetu, která byla o něco menší, než obyčejné zbraně tohoto typu, nicméně její čepel byla dost široká. Reno nepochyboval, že kdyby někdy Finleyho doopravdy namíchl, jakkoli se to zdálo obtížné, tak by mu milý murlok dokázal s touhle mačetou useknout hlavu jednou ranou.

Ačkoli právě spustil na zem břemeno pozoruhodné hmotnosti a rozměrů, nezdálo se, že by byl nějak ztrhaný nebo zadýchaný. Reno se pokusil s bednou pohnout. Nešlo to. Netušil, co do ní murlok uschoval, ale muselo to být velice těžké.

„Jak ses vyspal, Finley?“ zeptala se konverzačním tónem Elise. Reno přimhouřil oči. Ona se začervenala?

„Mělwrlw jsem párwl ne vyslrwoveně přrwríjemných snů, avšak i přrwes ně se cítím svěží a odpočatý, přrwliprwlaven na nástrwlahy dobrwrwodrlwlužství.“

 

Zpoza rohu se vynořil plátěný vůz se dvěma modrými zkříženými krumpáči na bílém plátně. Elise bleskem pohlédla na své cibulačky.

„Včas,“ potvrdila. Brann pokýval hlavou.

„Jako vždy. Tak pojďme, naložíme si všechny naše pozemské statky.“

 

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet