link

Panna westfálská - finále

  Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Zběsile utíkala po schodech nahoru a cestou se snažila vyhýbat domobrancům, kteří se ve spěchu odívali do zbroje a sbíhali dolů, aby mohli podpořit obranu pevnosti. Srdce jí přitom bilo jako o závod a hlava třeštila tak silně, že si myslela, že se jí snad rozskočí. S každým těžkým došlápnutím pocítila dvojí silné zabušení ve spáncích, jak se jí tuhá krev tlačila cévami. Dýchala krátce a přerývaně, dost na to, aby dokázala běžet po schodech, a jen tak tak, že se nezhroutila a nesvezla se po prknech ohlazenými ocelovými botami vojáků zpátky dolů. I přes studený kámen slyšela tlumené troubení gnollích rohů v dálce a naléhavé zvonění bronzových poplašných zvonů, svolávajících ozbrojence Sentinel Hillu k obraně. Jednou nebo dvakrát se Vanessa opřela dlaní o tlustou kamennou stěnu, aby si aspoň trochu vydechla, ale nebylo času nazbyt. Defiasové už určitě byli za hradbami a teď každá vteřina, kterou strávila na cestě vzhůru na cimbuří, jen zvyšovala šanci, že někdo z vojáků či gnollů bude zraněn nebo dokonce zabit. Snažila se si tu myšlenku nepřipouštět. Nebylo to však zas tak snadné.

Věž na vrcholu kopce stála příliš daleko od vnějších hradeb, aby z ní mohl někdo ostřelovat útočníky řítící se na kamenné zdi okolo městečka, takže když Vanessa konečně během několika mučivých minut vyběhla na vrchol, nikdo jiný už tam nebyl. Kromě stožáru, na jehož špici pyšně vlál azurově modrý prapor se zlatou lví hlavou šklebící se v agresivním řevu. Byla to odporná vlajka. Symbol vší té přetvářky, kterou Stormwind oplýval. Měla sto chutí ji strhnout, ale na to nebyl čas. Beztak shoří.

Vrhla se k západní straně cimbuří, odkud měla nejlepší výhled na řež, která se odehrávala hluboko pod ní. Gnollové nějak objevili mezery v hradbách a dokázali se jimi protáhnout. Dostali se za zdi, ale ještě neměli ani zdaleka vyhráno. I se zbraněmi, které jim dodal Stark, se jen stěží rovnali organizovaným jednotkám Stormwindu, ošlehaným mrazivými větry Northrendu. Vanessa zanořila ruku do brašny a nahmátla v ní tvrdou, podlouhlou dýmovnici. Vytáhla ji na sluneční světlo, peroucí do zlatých polí Westfallu, které se rozkládaly po celém širém okolí. Potěžkala dýmovnici v ruce a uchopila její závit do pravé dlaně. Chtěla s ním prudce otočit a vypustit tak kouř, který v sobě dýmovnice skrývala, ale pak se zarazila a její stisk okolo závitu povolil. Nedbala na zvuky zoufalého boje pod kopcem a otočila se směrem k severu. Obešla cimbuří a zastavila se, ruku s dýmovnicí svěšenou podél těla. Daleko na severu, mezi lány obilí a suché trávy, stoupal dým z komína jedné malé farmy. Vanessin přerývaný dech se poněkud zklidnil, zato srdce se jí rozbušilo nanovo. Tam na té farmě bydleli Saldeanovi. Arthur a Salma. Její… rodiče? Ale ona už Saldeanová nebyla. Už jí nikdy nebude. A přece při pohledu na tu doškovou střechu, pod kterou vyrůstala, v ní něco zatrnulo, jako kdyby se Hope ještě naposled pokoušela prorvat na povrch. Polkla naprázdno. Odvrátila pohled od té střechy, pod níž žili lidé, které dlouhá léta nazývala svými rodiči, a snažila se nemyslet na to, co se stane, až se o tom všem, co se tu dnes stalo a stane, dozví. Zavřela oči, opět sevřela oběma rukama dýmovnici, zhluboka se nadechla a jemným škubnutím uvolnila plechový závit.

„Promiňte mi to,“ zašeptala. Z otevřené dýmovnice se začal během krátké chvilky valit rudý štiplavý kouř, který během několik okamžiků vyrostl v mohutný sloup červeného dýmu stoupajícího nad věží. O pár chvilek později se znovu ozval gnollí roh, tentokrát signalizující ústup. Vanessa urychleně položila dýmovnici na prkennou podlahu, přičemž si zakrývala vnitřní stranou lokte ústa a nos. Dýmovnice kouřila nečekaně silně, jako kdyby na věži nechala malou sopku. Vanessa pohlédla vzhůru, ale vršek sloupce už nedokázala spatřit v návalech červeného dýmu. Otočila se zpátky ke schodům dolů. Už nebylo cesty zpět.

 

Spodek věže byl narvaný k prasknutí. Gryan přikázal svým mužům, aby co nejrychleji dostali každého neozbrojeného měšťana do věže, kde je mohli vojáci snáze bránit. Byli tu všichni. Jak rodiny vojáků, tak otrhaní tuláci zpoza hradeb. Vanessa opatrně procházela mezi nimi a zpozorovala v tom zmatku několik mužů a žen, o kterých věděla, že patří k Defiasům. Kývla na ně a oni kývli nazpátek. Aniž by si toho kdokoliv v šeru a strachu z gnollů všiml, začali si okolo obličejů uvazovat rudé šátky a z vaků vytahovat malé kožené obušky, nože a lana. Vítězství už bylo na dosah.

 

Gryan Stoutmantle pozoroval dění pod kopcem s taseným válečným kladivem. Stejně nenadále jako zaútočili, tak se gnollové i dali na ústup. Nepřišlo mu to ani jako taktický ústup, spíše zběsilý úprk mezi hradbami. V udusané trávě pod kopcem leželo několik těžce zraněných gnollů a Gryan měl pocit, že pár z jeho mužů pokulhává, ale svýma starýma očima to na dálku přesně určit nedokázal. Poznal však, že hlavně mladší vojáci utíkající hyenovce častují urážkami a vítězným halekáním. Jeho mocné stříbrné obočí se stáhlo v nedůvěřivém výrazu. Už s gnolly bojoval dlouho a tohle bylo poprvé, co se stáhli takhle brzo po začátku bitvy. Nebyl si jistý, zda může věřit vlastním očím.

„Co to bylo?“ zavrčel poručík Laine, který se až doteď držel při vnější stěně věže, odkud mohl snadno vběhnout dovnitř, pokud by se gnollové dostali moc blízko. „Jsme v bezpečí, maršále?“ obrátil se ke starému rytíři. Stoutmantle se stále mračil směrem, odkud přišla dravá smečka.

„Nevím. Nechce se mi to líbit. Radši se mějte všichni na pozoru.“ Náhle za sebou zaslechl lehké kroky, které rozhodně nepatřili žádnému těžkooděnci.

„Vy parchanti… shoříte za to, co jste nám provedli!“ zvolal za jeho zády ženský hlas. Gryan se rychle obrátil a spatřil černovlasé děvče, které k němu rázně kráčelo. V jejích očích, vždy tak laskavých a přívětivých, tentokrát nespatřoval nic víc než hněv a zápal.

„Hope? Co…?“ pokusil se ještě na něco zeptat, neměl však už příležitost svoji otázku dokončit. Vanessa se bleskurychle rozpřáhla a udeřila rytíře něčím tvrdým do hlavy. Silné zvonění jej připravilo o rovnováhu a srazilo na kolena. V dálce slyšel odmítavý křik a několik úderů, které odzbrojily každého, kdo by se ho v tu chvíli pokusil zachránit. Vzhlédl a dvojmo spatřil farmářské děvče třímající rudou dýku. Hlava mu stále brněla a cítil, jak mu po čele stéká krev z rány způsobené hruškou dýky. Pokusil se rozhlédnout a přitom rozpoznával rudé šátky zakrývající tváře zločinců, kteří během několika krátkých chvil zbavili zbraní všechny domobrance okolo něj. Rudé šátky, které doufal, že už nikdy v životě nespatří.

„Hope…“ zavrtěla Vanessa hlavou. „Hope je jen lež, přetvářka. V bezcitném světě jako je ten náš není pro někoho jako je Hope místo.“ Děvče se sehnulo a zadívalo se mu zpříma do obličeje. Vypadala přesvědčeně, ale i v jejích planoucích očích spatřil starý paladin záblesk slitování. „Ne, Gryane. Hope je mrtvá. Jsem tu jen já, Vanessa. Vanessa van Cleef.“ Špičkou chodidla odkopla paladinovo kladivo z jeho dosahu a kývla ke svým pohůnkům. „Všechny je spoutejte,“ rozkázala. Gryanova hlava stále příliš třeštila na to, aby se byť jen pokusil bránit Defiasům, kteří mu svazovali ruce za zády. Vanessa se zadívala k jižní bráně. Nedlouho na to se ozval silný hukot horkého vzduchu a praskot hroutícího se dřeva. Obrovský sloup ohně narazil do dřeva, které byť masivní a tvrzené, nedokázalo ustát nápor zlobřího čaroděje. Stačilo několik sekund a brána se zhroutila sama do sebe. Byla to úděsná podívaná a ještě nabrala na děsivosti, když na hořící trosky vrat dolehl mrazivý vichr, který proměnil okolí právě padlé brány v zimní krajinu, přes kterou se dalo bez potíží projít. Glubtok dorazil. A s ním posily.

„POVSTAŇTE, BRATRSTVO DEFIASŮ!“ vykřikla Vanessa, naplněná elánem a adrenalinem. Ten opojný pocit vítězství byl silnější než kdykoliv předtím. „NÁŠ NOVÝ ÚSVIT NASTAL!“ Zpod kopce i z okolí věže zazněl mohutný řev a jásot, který přebil i vyděšené výkřiky zevnitř věže. Vanessa se podívala pod kopec, kde čerstvě příchozí Defiasové odzbrojovali a spoutávali domobrance. Chtěli se bránit, ale chudáků z Westfallu bylo příliš mnoho a poháněl je spravedlivý hněv. Vanessa se otočila nazpět ke spoutanému Gryanovi a sehnula se k jeho opasku.

„Nemusíš se bát, Gryane,“ zašeptala tak, aby to slyšel jen on, i když mu stále zvonilo v uších. „Nikdo nepřijde o život. Ne dnes, ne tady. Ale chceme, aby o nás Stormwind věděl. Jsme tady. A už nebudeme zticha.“ Prudkým pohybem utrhla z paladinova opasku kroužek, na kterém visely klíče, a zamířila k pranýři, ve kterém stále čekal na svůj osud Ripsnarl. Potěžkala klíče v ruce a zadívala se worgenovi do očí.

„Vzpomínáš si na mne, Jamesi?“ zeptala se ho zpříma. Ripsnarl nepatrně pohnul hlavou, jak mu to jen jeho pouta umožňovala. Při troše představivosti se to dalo vyložit jako souhlas. Vanessa též lehce pokývala hlavou. „Dávám ti druhou šanci. Chopíš se ji?“ Ripsnarl opět souhlasně zavrčel. Vanessa se sklonila k zámku, který držel pranýř zamčený, a vložila do něj klíč, jenž vypadal, že tam patří. Dvakrát klíčem otočila, dvakrát zámek klapl a pak se otevřel. Odhodila zámek i s klíčem na zem a pomohla worgenovi zvednout kládu. Vypadal velmi pohuble a na krku a zápěstí měl viditelné vypelichané stopy po poutech. Obě místa si promnul a pak obrátil svůj hubený obličej k Vanesse.

„Děkuji,“ vydral se mu z hrdla hluboký hlas.

„Vítejte mezi námi, admirále,“ pousmála se Vanessa. „Budete se nám hodit.“ Dala Harringtonovi moment, aby se mohl vzpamatovat ze své nenadálé svobody, a otočila se zpět ke sraženým domobranců, zejména ke Gryanovi.

„Vzkažte králi,“ začala, „že dcera Edwina van Cleefa je zpátky. A s ní všichni, na které král léta zapomínal. Přijdeme si pro to, co nám patří. Bratři a sestry!“ otočila se k Defiasům. „Odcházíme. Pomozte admirálu Harringtonovi s chůzí.“ Muži a ženy v červených šátcích nechali své oběti na pokoji a dva z nich vykročili k worgenovi, aby mu pomohli, přesně jak jim Vanessa přikázala. Jejich vůdkyně se ještě naposled ohlédla za spoutaným Gryanem. Bylo jí ho líto. Věděla, že by udělal všechno proto, aby je zastavil, nemohla si však pomoct. Stále v něm viděla záblesk toho hrdiny, který zachránil Westfall a zinscenoval vraždu jejího otce. Bylo jí líto, že tak velký muž padl tak hluboko, že se spřáhl se Stormwindem, že z něj už nezůstalo skoro nic, co chce doopravdy hájit Westfall i jeho lid. Zůstala už jen ona. Nebylo to tak, že by ho nenáviděla. Pouze se za něj styděla. Vykročila na cestu zpět pod kopec, kde Glubtok svými kouzly pálil domy a lámal hradby.

„Vanesso,“ ozval se přiškrcený hlas. Zastavila se a lehce se ohlédla. Poručík Laine zvedl hlavu a díval se přímo na ni. Nechtěla mu ten pohled vracet. „Musím to vědět. Zabila jste Furlbrowovy?“ Z té troufalé otázky se jí stáhl žaludek. Mohla ho ignorovat, mohla pokračovat ve své cestě, ale v hloubi duše věděla, že to neudělá. Už kvůli Furlbrowům. Už kvůli tomu, co jim Strongarm doopravdy provedl.

„Je mi to líto, poručíku,“ řekla a cítila přitom, jak se jí u toho místy chvěje hlas. „Neměla jsem na výběr. Věděli o mně a kdyby to někomu řekli… Nechtěla jsem jejich smrt. Nechtěla jsem ničí smrt.“ Pravici svírající jílec rudé dýky sevřela tak silně, až jí tlak zahřívajícího se kovu na kůstky v dlani bolel. Dál už neřekla nic, jen vykročila na cestu zpět. Na cestu, z níž už nebylo návratu.

 

Osm let. Osm let sem nevkročila a přece jí to místo bylo tak povědomé, ač se snažila zapomenout sebevíc. Mohutná podzemní zátoka, stejně temná a vlhká jako v den, kdy odsud pološílená strachem utekla. Skoro se jí až podlomila kolena, když vstoupila do toho mohutného prostoru, tak rozložitého, že by se zde dala postavit podzemní katedrála. Jenže zde nikdo žádný chrám nestavil. Namísto něj zde goblini pracující pro Helixe Gearbreakera a dělníci z Bratrstva čile pracovali na gigantickém trupu válečné lodi, která stále čekala na svoji panenskou plavbu. Údery kladiv, řezání pil a hukot těžařských pecí se rozléhaly tou masivní slují, osvětlenou bezpočtem pochodní a luceren, netečnou ke všemu, co se v ní odehrávalo. Když se Vanessa blížila k té lodi, pociťovala bázlivou úctu ke svému otci a k tomu, co by dokázal, kdyby ho té osudové noci Gryanovi žoldáci nezastavili. Jak mohl celý svět vypadat, kdyby tenkrát uspěl ve svém plánu? Mělo by se celé království lépe? Nechalo by se zatáhnout do zbytečných válek jako se nechávala zatahovat Wrynnova říše? A když si uvědomila, že tyhle samé otázky se vztahují i k jejímu úspěchu a vítězství, zachvěla se.

Když její lehká noha poprvé po osmi letech došlápla na prkna první z mnoha palub a pater nedokončeného Kolosu, dřevo důvěrně zaskřípalo. Bylo to skoro, jako kdyby loď po mnoha letech vítala zpět doma svoji dávno ztracenou dceru. A zatímco Vanessa stoupala vzhůru na horní palubu, míjela lešení a dělníky, kteří se činili na opravě Kolosu. Když okolo nich prošla, mnozí z nich se jí lehce poklonila, s úctou jí pokývli hlavou a sem tam jí někdo ukázal povzbudivé gesto. Dodávalo jí to odvahu a sebevědomí a i když si ze začátku přišla nejistě, věděla, že si jejich podporu zasloužila. Vždyť dneska spálila Sentinel Hill a dokázala, že nemusí tupě snášet Stormwind a jeho příkazy. Jsou teď svými vlastními pány. Revoluce znovu zahořela a tentokrát, s Vanessou v čele, to budou Defiasové, kdo bude stát na straně vítězů. A čím výše stoupala, tím silněji cítila hrdost na sebe i na to, co dnes dokázala.

Obešla několik masivních děl a moždířů; tak velkých, že v jejich hlavních mohlo pohodlně stát dítě. Když potom vykráčela až na samotný vrchol, plně si uvědomovala sílu, kterou Kolos měl. Tahle loď dozajista dokázala pobořit hradby. A její mohutný stroj jí dokázal pohánět i v tom nejtišším bezvětří. Edwin rozhodně věděl, co dělá, když Kolos budoval.

Vrchní paluba se za těch osm let nezměnila. Malý domek na zadní straně, ze kterého se vstupovalo do nitra lodi a velký komín u přídě, ze kterého se bude valit kouř na konečné trestné plavbě proti Stormwindu. A mezi nimi, na malém prostranství, se černala tmavá skvrna od zaschlé, zažrané krve, která zde před lety potřísnila palubu. Vanessa od ní odvrátila pohled a snažila se na ni nedívat. Nechtěla si v tuhle chvíli vítězství připomínat, jak její strastiplná cesta začala. Namísto toho se obrátila k jedinému dalšímu člověku, který se na té palubě nacházel. Statný muž v modrém admirálském klobouku a starém lněném tílku, které mu někdo věnoval. Nepoznala by ho, kdyby nebylo výrazných stop na jeho zápěstích. Muž stál zády, ale když ucítil její přítomnost, ohlédl se a s lehkým úsměvem přikývl na pozdrav. Měl bledou kůži a v očích se mu leskla podivná divokost. Se svým plnovousem, o který neměl v poslední době mnoho příležitostí pečovat, jí trochu připomínal Strongarma, jen mladšího a bez jizev posévajících obličej.

„Tohle je nádherná loď, slečno,“ řekl lehce ochraptělým hlasem. Měl od přírody velmi hluboký a přitažlivý hlas. James přešel blíže ke komínu a důkladně si ho prohlédl.

„Zvládneš ji řídit?“ zeptala se Vanessa, i když znala odpověď. Harrington se na ni podíval s úctou v očích.

„Bude mi ctí. Taková zbraň se rovná tomu nejlepšímu, co dokáže Aliance poslat na moře. A s tolika děly a takovým plátováním bych si troufnul na celou flotilu.“

„Co takhle město?“ usmála se Vanessa. James si zajel mozolnatými prsty do vousů.

„Radši bych se nejdříve rozcvičil na něčem menším. Ale toho bych se nebál. Určitě budeme mít možnost,“ broukl a pokročil k Vanesse, až u ní stál tak blízko, že cítila jeho teplý dech. Nepatřil k těm nejvoňavějším. „Chci vám ještě jednou poděkovat za záchranu. Kdyby vás nebylo, nejspíš bych už teď byl na cestě pod katovu sekeru. Nebo spíš pod rasovu.“

„Netřeba děkovat,“ ukročila Vanessa o půlkrok dozadu. „Dostaneš možnost mi to všechno splatit.“ Poodešla k okraji paluby a opřela se o zábradlí. Měla odsud pěkný výhled na cestu, po které přišla nahoru. James přišel k ní a zapřel se dlaněmi hned vedle. Měl silné paže námořníka a na pravé ruce poněkud roztřepané tetování připomínající růži. Nebyla si úplně jistá, co přesně stojí na drobném svitku omotávajícím ostnatý stonek růže, ale měla pocit, že na admirálově kůži čte modrým písmem jméno: Calissa.

„Pochopil jsem správně, že se doopravdy jmenuješ Vanessa van Cleef?“ pozvedl James obočí. Přikývla.

„Promiň, že jsem ti to neřekla hned, když jsme se potkali,“ řekla omluvně, ale James jen mávl rukou.

„Musela ses skrývat, chápu to. Taky jsem si svoje v tomhle užil. Ale zajímá mě něco jiného. Osvobodila jsi mne jen kvůli tomu, že umím kormidlovat lodě, nebo v tom bylo ještě něco dalšího?“ Vanessa si ho změřila pohledem.

„Nejsi bestie, jestli ti jde o tohle. Jsem si tím jistá.“

„Já ne,“ zachmuřil se James. „Nějaká moje část bude už navždy Ripsnarl. Vanesso, musíš mi slíbit jednu věc.“

„Ano?“ řekla trochu rozpačitě Vanessa.

„Kdybych někdy zase zdivočel a ztratil nad sebou kontrolu, nech mě zabít. Nechci žít s tím, že jsem o život připravil někoho dalšího, kdo mi věřil.“ Vanessa se na moment zarazila, ale pak přikývla. Odvrátila se přitom od Jamesova pohledu. Nedokázala se mu podívat do očí a slíbit mu, že ho zabije, když na to dojde. To nebylo myslitelné. Jakmile se však podívala dolů, na spodní paluby, její myšlenky se rázem stočily jiným směrem. Po žebřících, schůdcích a rampách totiž vzhůru stoupala známá zjizvená tvář.

 

Šlo se mu lehce a jistě. Už skoro nevěřil, že tu loď znovu uvidí, rozhodně ne po takové době. A přece jen tomu tak bylo. A hlavně jeho zásluhou. To on našel Vanessu, to on přesvědčil Starka, aby znovu podpořil revoluci a on zajistil, aby Vanessino tajemství zůstalo do poslední chvíle utajené. Už se nemohl dočkat, až vyplují na trestnou výpravu proti Stormwindu a vezmou si zpět to, co jim po právu patřilo. Plat za stavbu města a spravedlnost na těch, kteří jim ublížili. Hněv ublížených znovu otřásal královstvím a to Jacovi dávalo sílu, jakou už roky nepocítil.

Vystoupal na vrchní palubu s úsměvem odhalujícím jeho zažloutlé zuby a rozhlédl se. Práce na ní ještě doopravdy nezačaly, nikdo tam ani nevynesl nářadí, takže i když se jeskyní rozléhaly zvuky řemeslné práce, tady nahoře byl relativní klid. Vanessa stála nad tmavou skvrnou od krve dávno vsáknuté a upírala na něj pohled.

„Vyhráváme, Vanesso!“ rozpažil s úsměvem Strongarm. „Sentinel Hill leh popelem a za tři dny si vo našem vítězství bude vyprávět nejen celý království, ale i celej kontinent. Za chvíli nebude nikdo, kdo by vo nás nevěděl. Vsadím se, že už teď se sám král třese, kde zasáhnem příště. A je to i naše zásluha,“ vykročil k Vanesse, která zatím neřekla ani slovo. „Měli bychom to oslavit!“ zazubil se. Vanessa se ohlédla k Jamesovi, který jen nepatrně kývl, a pak se zase obrátila na Strongarma, jehož pohled kopíroval dráhu toho jejího. Jac se zarazil. „Děje se snad něco?“

„Dozvěděla jsem se pravdu, Jacu,“ poodstoupila Vanessa tak, že se už tmavé skvrny pod svými chodidly dotýkala už jen špičkami.

„Jakou pravdu?“ zajímal se Strongarm. Úsměv mu při té otázce ztuhnul, ale ještě úplně nezmizel. Vanessa si ztěžka povzdechla a pohlédla mu zpříma do očí.

„O Furlbrowových. Poručík Laine mi řekl, co zjistil. Řekl mi o tom, jak jsi je zavraždil.“

„Vanesso… o tom už jsme přece mluvili. Víš dobře, že sem dělal jen to, co sem mu…“

„Nedělal!“ překřikla ho Vanessa. „Ani ses o to nepokusil! Prostě jsi je zavraždil dříve, než mohli komukoliv cokoliv říct! I když jsi mi slíbil, že s nimi promluvíš. Že jim neublížíš.“

„Já se snažil, Vanesso!“ zvolal naléhavě Strongarm a trhnul pohledem ke kapitánovi, který stál opodál a raději uhnul pohledem. „Já ho chtěl přemluvit. Nedal mi na výběr! To von se mě snažil přejet jako první!“

Vanessin obličej se zkřivil do zamračeného výrazu. Její pohled propaloval Strongarma jako pohled inkvizitora hledícího na vězně, který se odmítá přiznat ke svým zločinům.

„Řekni mi, Strongarme, přátelil ses s mým otcem?“

„Ovšemže!“ vyhrkl okamžitě Jac. „Byli sme přátelé a nebylo nic, co bych mu upřel. Stejně jako bych nemoh nic upřít tobě, Vanesso. Jsem přece tvůj přítel… a taky služebník, dyž na to dojde.“ Vanessa nevěřícně zavrtěla hlavou.

„A přece stojíš tady, na místě, kde vydechl naposled, a lžeš mi tu do očí,“ řekla tiše. Jacova tvář se bolestně stáhla. Její slova zasáhla do živého.

„Já bych přece nikdy…“

„Já jsem ti věřila, Jacu!“ vykřikla Vanessa. Dlaně se jí samy od sebe sevřely v bělající pěsti a musela se přemáhat, aby jí do očí nevhrkly slzy. „Věřila jsem, že když tam pošlu tebe, nic se jim nestane. Věřila jsem, že se postaráš, aby viděli svět tak jako my. A tys mne zradil.“

„Nikoho sem nik…“

„Zradil jsi mne!“ pokročila prudce Vanessa k Jacovi, který ke svému vlastnímu překvapení ustoupil. „A se mnou jsi zradil Bratrstvo. Nemusím ti připomínat, jaký je trest za zradu, že ne?“

„Ty mě chceš zabít? Po tom všem, co sem pro tebe udělal?! Co sem pro Bratrstvo udělal?!“ vykřikl Strongarm. Nechtěl věřit, že by se proti němu takhle obrátila. Vanessa tiše zavrtěla hlavou.

„Ne,“ zašeptala. „Nechci tě zabít. Možná proto, že jsem tě kdysi bláhově nazývala svým přítelem… Ale tady zůstat nesmíš.“

„Co tím chceš říct?“ Pohled, který mu následně vrhla do tváře, by nepřál nikomu, ani svému nejnenáviděnějšímu nepříteli.

„Jdi pryč. Už nejsi jedním z nás. Už nejsi Defiasem.“ Na chvíli se rozhostilo ticho, i zvuky dělníků bušících do dřeva a oceli najednou nezněly tak hlasitě. Vzduch mezi Vanessou a Strongarmem zhustl a zchladl, jako kdyby mezi nimi postavil ledovou bariéru.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zašeptal.

„Myslím to smrtelně vážně,“ obořila se na něj Vanessa. James se k oběma otočil, jako by se chystal zasáhnout, kdyby se situace zvrtla. Strongarm mu vrhnul krátký, nepřátelský pohled. „Prostě odejdi a buď vděčný, že ti to dovolím.“ Zjizvenec pomalu pozvedl svoje drsné dlaně ke svému hrdlu a několika krátkými pohyby rozvázal červený šátek, který měl uvázaný okolo krku. Podržel červenou látku v pravici a po pár okamžicích ji nechal, aby se svezla na palubu. Rudý šátek slabě zašustil, když sjížděl po hrubé dlani a pomalu se snesl na ztemnělá prkna. Těžce si povzdechl a obrátil se k rampě, po které přišel nahoru. Vanessa se při tom pohledu cítila zdrceně, ale věděla, že udělala správně. Nemohla ho tu nechat. Jinak by bylo jen otázkou času, než znovu zradí její důvěru. A i když se teď cítila rozčilená jako namočené vosí hnízdo, její pěsti se trochu uvolnily.

Strongarm udělal první krok na cestu zpátky dolů, když se zastavil a ještě naposledy se ohlédl za sebe, k dívce, ze které udělal nelítostného bojovníka za svobodu. Ten pohled mu lámal srdce, navzdory hrdosti, kterou k ní cítil. Vyrostla.

„Sbohem, Vanesso,“ řekl slabě se chvějícím hlasem, tak slabě, že to zaregistroval jen on a Vanessa. „Doufám, že víš, co děláš.“

„Jo,“ šeptla si Vanessa sama pro sebe, zatímco Strongarm odcházel po rampě pryč z jejího života. „To já taky.“

 

 

Konec

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet