Pomsta

• Hanzik
• 22.09.2009
• Fan Fiction

Byli dobře připraveni. Vycvičeni. Přesní a rychlí. A to nejhorší, byli to orkové. Thrall cosi říkal o těch co se nesmířili s tím, že se orkové vymanili z moci démonů. Nedokázali se smířit s tím, že už nebudou další krveprolití. „Pozor!“ kdosi zařval a v zápětí byl rozsekán orkem s dvojbřitou sekerou. Okamžitě jsem uchopil svůj obouruční meč, který jsem kdysi dostal za zabití dračího mláděte, Nerathzila, syna Sapphironova. Rozsekl jsem prvního orka vejpůl pouze jedním máchnutím a plynule jsem přešel do výpadu, jímž sem meč zaryl hluboko do druhého z útočníku. Rozhlédl jsem se. Tohle bylo špatné, přesila byla obrovská a já jen litoval, že jsem šel na průzkum pouze s osobními strážemi. Byli to nejlepší bojovníci Hordy, ale nyní padali jeden za druhým pod obrovským nátlakem nepřátel. „Vydržte!“ zařval jsem, ale to se ukázalo jako obrovská chyba, protože tím jsem na sebe jen upoutal pozornost. Vrhli se na mně. Byli tři. Dva šli zepředu a třetí mě pomalu obcházel. První prudce vyrazil vpřed, ale jeho stoupenec to nečekal. Tohle byla chyba. Toho by se dalo využít řekl jsem si. A k obrovskému překvapení všech tří jsem skočil dozadu a jednou ranou probodl orka který se mě snažil obejít, poté jsem se v téměř dokonalém výskoku vrhl po tom který útok začal. Ten se skácel k zemi a já mohl konečně zaútočit na toho posledního. Byl naprosto paralyzovaný událostmi kolem něj, že jsem se až divil, že můj útok vykryl na poslední chvíli štítem. Já však byl trénovaný i na tyhle situace. Využil jsem síly štítu a přikrčený se otočil na patě. Voják tenhle manévr viditelně vůbec neznal. Když sem si na okamžik všiml výrazu v jeho obličeji mísilo se na něm cosi co vzdáleně připomínalo naprostý úžas. Znova jsem se rozhlédl. A teď to bylo opravdu špatné. Zůstal jsem sám. „Vzdej se bratře!“ vykřikl jeden z nich.
„Nejsem tvůj bratr! Jsi zaslepen mocí démonů a já s takovými jako ty nebavím.“ Vtom mě zezadu cosi uhodilo do hlavy. Jeden z nich se ke mě přiblížil a uhodil mě. Poslední co jsem slyšel než jsem omdlel byla vojákova slova. „Máš nám toho moc co říct.“…

Když jsem se pobudil byl jsem v jakémsi stanu. „Áááá, konečně jste se probudil.“ Promluvil ke mně někdo polohlasem. S leknutím jsem se otočil a uviděl jsem jednoho z těch orků. Skočil jsem po něm, i když mě bolely kosti po celém těle. Povalil jsem ho na záda a masivními prsty sevřel jeho krk. „Ne! Nechte mě.“ Sípal. „Nechci vám ublížit, zachránil jsem vás!“ říkal a už mu docházel dech. Vtom mi cosi došlo. Kdyby mě chtěl zabít udělal by to ve spánku, ale na druhou stranu, je to ork a ví co je to čest. Nezabil by ve spánku. Pokud by věděl, že jeho nepřítel by neudělal to samé. Jsem ork, věděl že bych to neudělal. Ale co když mě opravdu nechce zabít. Kdyby měl venku své kumpány, už by tu byli a pomohli by mu. Není to nějaká hra? Pustil sem ho. „Kdo jsi?“ Zeptal jsem se. „Jsem Rak’ner, pane.“ Odpověděl a jemně si mnul hrdlo. „Když vás zajali, naložili vás na vůz a odváželi.“ Vysvětloval. „Nemáme mnoho času. Měl jsem příkaz, osvobodit každého orka, který by padl do zajetí.“ Pokračoval. „Počkat!“ Skočil jsem mu do řeči. „Kdo tě najal?“ „S.S.G.Z.“ řekl potichu. „S.S.G.Z.?“ „Skřetí svaz pro gladiátorské zápasy, pane. Nechávám se najímat, sháním vojáky, chytám je a nechávám si za ně zaplatit.“ Nestačil doříct větu a už jsem mu skočil do řeči. „Já mám bojovat, abys z toho měl peníze ?!“ vykřikl jsem s údivem. „Nemysli si že tady zůstanu!“ zvedl jsem se a vykročil ze stanu. „Ne, pane!“…
Jakmile jsem se nohou dotkl země před stanem, z pravé strany plachty vylétla obrovská ogří ruka, která mě odhodila zpět do stanu. „Pane, není vám nic?“ přiskočil ke mně a začal si mě prohlížet. „Ne není, jak se odsud dostanu ?“ zeptal jsem se.
„Nijak“ odpověděl prostě. „Když jste obyčejný gladiátor tak nijak, ale já vám pomohu uprchnout. Vím že nejste obyčejný válečník, ale velitel. Pustím vás a vy se vraťte k vašemu veliteli.“ Chrlil ze sebe a přitom mi podával mapu. „Tady jsme teď, zorientujte se a jak vám dám signál tak utíkejte směrem kterým chcete.“ „Děkuji ti… pojď semnou!“ napadlo mě „Válečníky potřebujeme, hlavně válečníky s dobrým srdcem“ řekl jsem a viděl jsem jak se Rak’ner usmál. „Ne, zůstanu tady, potřebuju vydělat peníze.“ Chvíli se odmlčel. „Už musím jít než se po mě začnou shánět. Takže, ehm, hodně štěstí“ „Tobě taky.“ Poté odešel ze stanu a já si řekl, že si ještě odpočinu.

Po dlouhém spánku jsem se probudil. Vyjekl jsem úžasem. Kolem mě stál hlouček všemožných bytostí. Než jsem si je dokázal všechny prohlédnout, promluvil ke mně skřet který stál u mých nohou. „Zdravím tě válečníku. Jsem Kal’atal. Není to zrovna skřetí jméno, ale s tím já moc nenadělám že?“ zasmál se. „Jsem dozorce a protože jsi tu nový, čeká tě uvítací zápas.“ „Tohle asi nebyl ten signál, který Rak’ner myslel.“ Pomyslel sem si když mě ogr odnášel jednou rukou do arény. Aréna byla větší než jsem myslel. Popravdě byla obrovská. Netušil jsem jak mohli tohle utajit. Do okola byly pět až šest metrů vysoké stěny s dřevěnými, jak břitva ostrými hroty. Kdyby se na ně někdo nabodl, určitě by nepřežil. Prošel jsem branou kterou zvenčí strážila garda ogrů. Nalevo odemě byla tribuna vyvýšená a na ní teď stál Kal’atal. „Vyčkej příchodu zrádce. Tvůj úkol je zabít ho. Jeho úkol je zabít tebe.“ Řekl. „Celkem jasné.“ Pomyslel jsem si. A přemýšlel jsem jak dlouho asi přežije. Tři ? Čtyři sekundy ? K mému úžasu se protější branou připlahočil smutný Rak’ner se slzami v očích. Když ke mně došel, zašeptal. „Chytili mě. Chytili mě, když jsem posílal tvému oddílu zprávu. Zab mě a čekej až příjdou.“ „Ne, to nikdy. Tys zachránil mě, já zach…“
„CHOPTE SE ZBRANÍ“ vykřikl Kal’atal a ochozy vybuchly nadšením. Uchopil jsem obouruční meč, který ležel na zemi. „Vezmi si štít.“ Sykl jsem na Reka. Jakmile chtěl Rak’ner vzít ze země obrovský štít, Kal’atal na něj zakřičel. „Štíty jsou pro tuhle hru zakázány !“ Něco se tu dělo, ale nevěděl jsem co. Odkdy jsou štíty v zápasech zakázány ? Rek si vzal jedno ruční meč a připravil se na smrt. Ta se však nekonala. Místo abych prorazil jeho obranu, která téměř neexistovala, zaútočil jsem pomalým obloučkem, který nebyl problém vykrýt. Když jsem se chytal k dalšímu *útoku*, Kal’atal vstal a dal signál abychom přestali. Oba jsme se na něj upřeně podívali a poslouchali co říká. Nyní už s hořkostí v hlase, promluvil. „Mysleli jste si, že mě zesměšníte ?! Mysleli jste si, že utečete ?! Podcenili jste mě! A to už si nikdo nesmí dovolit ! Myslet si že uteče Kal’atalovi pod nosem ! LUČIŠTNÍCI ! PŘIŠLA VAŠE CHVÍLE!“ v tom se po celém obvodu arény obělily desítky lučištníku, zjevně různých ras, měli sice kápě, ale zřetelně bylo poznat Taureny, lidi, skřety i sem tam nějakého gnoma. „Už nikdo se nepostaví Kal’atalovi ! Připravit k palbě!“ v tom se v dálce ozvaly zvuky bojových rohů Hordy. „Co to ?!“ „To já!“ vykřikl Rak’ner náhle plný života. „Myslel sis, že to dělám pro peníze ? Ne! Pracoval jsem pro tebe a neustále jsem myslel na pomstu. Chtěl jsem pomstít svého otce, který padl v tvé aréně! Chtěl jsem..“ znovu se ozvaly rohy, nyní o dost blíže, lučištníci začínali být nervózní a ogrové se už někam rozběhli. „Jsou tu ! Zabijí tě! Ty víš že nepřežiješ! Vzdej to!“ naléhal na Kal’atala Rak’ner. Všeobecné napětí se stupňovalo a já věděl že to je vždy špatné. „Vzdej to!“ „Ne!“ „Nemůžeš vyhrát.“ „Uteču!“ „Neschováš se! Najdou tě! Zabijí tě!“ „Ne! Ne! NE! PALTE!“ vykřikl. V ten okamžik desítky lučištníku pustili šípy napnuté v tětivách. Poslední co jsem udělal bylo, že jsem v marné naději něco změnit máchnul mečem před sebe. A trefil jsem jeden šíp, který tam byl. Jeden ze sta. Když už sem se připravil, že přijde konec, ucítil sem kolem sebe něco co by se dalo popsat jako závan větru. Otevřel jsem oči a viděl sem jak se kolem mě ovinulo něco co vypadalo jako průsvitný kus látky. Podíval jsem se na Reka a uviděl jsem, že s ním se děje to samé. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem, že lučištníci umírají jeden po druhém pod náporem mého praporu. Všechny šípy se od té látky která mě ovinula prostě odrazily! Pak jsem ve své hlavě uslyšel notoricky známý hlas. "Podívej se doleva" Podíval jsem se. Byl tam můj učitel. Mág který mě kdysi zasvětil do základních tajů magie. To on mě zachránil. Zase mě zachránil. "Musím najít otrokáře! Kudy běžel?" Učitel ukázal za mě. Stál tam Rek a držel oběma rukama Kaťatala pod krkem. "Tohle máš za otce!" vykřikl a hodil Kaťatala proti bodcům ve zdi.

Pozdě odpoledne jsme odcházeli od vypálené arény. "V pořádku Reku?" "Ano pane" "Přidáš se k nám?" "Ano,…ano teď už můžu. Můj úkol skončil...

---

Naspäť do sekcie Povídky


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.