Get New Games Cheaper Hottest Deals

Infinitude of Ice - 7. kapitola

  Povídky    fan fikce    fan fiction   

7. KAPITOLA

 

Asimeria z toho neměla dobrý pocit. Jakoby ho od té doby, co byla v Naxxramasu, měla, ale tentokrát věděla, že je něco hodně špatně.

Mograine ji postavil před figurínu, dal jí do ruky zbraň a poručil jí, aby útočila. Draeneika věděla, že chce jen zjistit, jak se pohybuje a jak drží zbraň v ruce. Ale pravdou bylo, že ji děsila jeho mlčenlivost. Celé hodiny nepromluvil. Občas přešel z jednoho místa na druhé, ale jinak se nepohnul. Cítila jeho nepříjemný pohled, ale ještě nepříjemnější bylo to mlčení. Netušila, co dělá špatně, jak má pokračovat a kdy skončit. Ale vůbec se neodvažovala na něj promluvit. Z nějakého důvodu ji za těch pár hodin přešel pocit, že je neškodný, a nastoupilo plné vědomí toho, že pokud někoho nemá naštvat, bude to tenhle rytíř.

Pak po několika nekonečných hodinách promluvil:

„To stačí. Dej mi zbraň. Můžeš jít."

Draeneika mu dřevěný meč bez řečí dala, ale sama se přistihla, jak na poslední chvíli ucukla. Z nějakého důvodu z něj měla podvědomě strach, i když si to nechtěla přiznat.

„Zítra se sejdeme ve stejný čas na křižovatce," oznámil jí.

Asimeria přikývla a pomalu odešla. Stále na sobě cítila jeho pohled, i když vykročila na chodbu. Jakoby jí spadla obrovská tíha ze srdce, když se mu konečně klidila z dosahu. Něco jí na tom nehrálo. Strašlivým způsobem jí na tom něco nehrálo.

Když se vrátila do své komnaty, posadila se na postel a dlouhou chvíli zírala nepřítomně do zdi. Snažila se přijít na to, proč z toho všeho měla tak špatný pocit. Možná měla špatný pocit sama ze sebe, že už se ani nesnažila odporovat a prostě dělala, co se jí řeklo. To už opravdu tolik rezignovala na život? Anebo bylo podivné, že po tak dlouhé době prostě neschytala během tréninku žádné rány?

Pomalu se položila na postel a odvážila si dopřát normálního spánku. Jak to asi vypadá venku? Podívá se tam někdy? Uvidí někdy zase slunce a ucítí déšť?

Rychle zakroutila hlavou, aby takové myšlenky zahnala. Čím víc bude myslet na život tam venku, tím dříve z toho zešílí. Musí to zůstat, tak jak to je. Navždycky.

 

 

„Jsi blázen, Sylvane," prohlásil Eligor, když za ním elf přišel. „Chceš je odtamtud dostat? A jak si můžeš být jistý, že jsou ještě obě naživu?"

„Ta draeneika ještě žila, když ji odtáhli pryč," nedal se Sylvan.

Bylo brzké ráno, když Sylvan vtrhl do Eligorova stanu. Prudce s ním zatřásl a Eligor se musel vzdát téměř úspěšného pokusu se za dlouhé roky normálně vyspat. Teď seděl jen v kalhotách na posteli a Sylvan si mohl povšimnout mnoha starých vybledlých jizev na jeho těle.

„Víš, kolik lidí ještě žilo, když je odtáhli?"

„To je sice pravda, ale můžeme to zkusit."

„A jak je chceš odtamtud dostat? Kolem Naxxramasu poletuje spousta gargoylů, občas i wyrm. A když už se dostaneš do stok, jak se asi dostaneš k nim?"

„Čistě teoreticky, kdyby se obě zvládly dostat do stok, mohl bych je prostě jen vyzvednout."

„Čistě teoreticky," řekl Eligor a už si zase lehal do postele, jakoby pro něj celá diskuze neměla většího významu, „bys vážně nemohl. Nebudou vědět, kam mají jít a kdy tam mají jít. A pochybuji, že se po Naxxramasu mohou volně pohybovat."

„Říkals, že ta draeneika byla šamanka."

„No a?"

„Mám o šamanech něco načteno. Pár bylinek a podobných věcí a přes sny by se to mohlo podařit."

„Kdybych se hodně snažil, tak bych i Zeliekovi byl schopen předat zprávu. Nevěděl by o tom, ale podvědomě by věděl, co má udělat," řekl Eligor, když se přikrýval dekou, na znamení, že už se o tom nadále nehodlá bavit.

Sylvan chvíli mlčel. „Řekl jsi Zeliek?"

V tu chvíli Eligor vystřelil zpátky do sedu a vypadal vyděšeně. „Ne, to jméno jsi neslyšel," zareagoval mladík okamžitě, když si uvědomil, že se prořekl.

„Takže on ti předal ty informace, co máš u sebe, že?"

„Zapomeň na to."

To už elf začal nadávat v thalassianu. I když tomu Eligor nerozuměl, věděl, že to budou peprné nadávky na jeho osobu a možná i na všechny kolem. „Já to nikomu neřeknu. Proč ty tajnosti?"

„Protože na ty roky života chci prostě zapomenout a vymazat je z hlavy," odsekl Eligor.

„Tak poslyš, chytráku," tentokrát už elf zavrčel, „hodně z nás chce spoustu věcí vymazat z hlavy. Jenomže ono to zas tolik jednoduše nejde. Občas uděláme něco, na co nejsme zrovna dvakrát hrdí. Jenomže ono to v té hlavě zůstane. Takže nejlepší je se s tím smířit a zkusit to nějak odčinit."

„Tohle není to samé. Já… prostě o tom nechci mluvit."

„Fajn, nech si to pro sebe," Sylvan rozhodil rukama, „ale vsadím se, že v té knize máš i mapu Naxxramasu."

„Samozřejmě, že mám," přikývl Eligor. „Ale bez toho, aniž by ty dvě věděly o tvém plánu, se stejně daleko nedostaneš."

„Řekl jsi něco o tom, že by ses dokázal spojit se Zeliekem," řekl elf jakoby v otázce. "Myslel jsem, že paladinové telepatii neovládají."

„Neovládají. Ale Světlo spojuje všechny bytosti. Kdybych se pohroužil do meditace, zvládl bych se s ním spojit. Vnuklo by mu to nápad. Věděl by, že má něco udělat a věděl by, co přesně má udělat. Jen by nevěděl, proč ho to napadlo. Ale kdo ví."

„Nemáš spolehlivější způsob?"

„A ty snad ano?"

„Kolik šamanů tady máš?"

„Jednoho."

„Zavedeš mě za ním?"

„U Světla, Sylvane!" Eligor rozhodil rukama. „Jsou tři hodiny ráno! Nech mě spát!"

„Ale my musíme jednat hned!" bránil se elf.

V tu chvíli Eligor popadl polštář a vrazil si ho na hlavu. Jen díky tomu Sylvan poznal, že už asi nemá smysl nic zkoušet. Vstal a odešel ze stanu, aby Eligora nechal se v klidu vyspat.

 

 

Na rozdíl od Eligora se draeneika neodvažovala spát příliš dlouho. Vždy se bála, že propásne čas, kdy měla někde být.

Vyklopila do sebe zatuchlou vodu, kterou jí ve džbánu předchozího dne přinesl Zeliek a vydala se na křižovatku.

Nekropole působila strašlivě mrtvě. A nebylo to tím, že byla plná nemrtvých, ale jí se zdálo, že se tu prostě nic nehýbe. Nikdo na ni nečíhal, ale i tak na sobě čas od času cítila něčí pohled a i když se rozhlížela, nikdy nikoho nezahlédla.

Mograine na ni nečekal. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že se zpozdila a to si nemohla dovolit.

Cítila, jak je vyčerpaná z nedostatku jídla a odpočinku, ale neodvažovala se to dávat najevo. Jen věděla, že takhle to dlouhodobě nebude schopná zvládat. Ale koho to tady zajímalo? Nikoho.

Po nějaké době se rytíř smrti ukázal. Ani ji nepozdravil, jen jí posunkem dal najevo, že má jít za ním. Draeneika za ním váhavě vykročila. Držela si od něj velký odstup, ale snažila se s ním držet krok. Neodvažovala se na něj promluvit natož podívat. Ale všimla si, že jdou někam úplně jinam, než předchozího dne.

Společně vkročili do malé místnosti, kde byl jen malý stůl a dvě židle.

„Posaď se," řekl jí a sám jediným pohybem ruky zažehnul louče modrým plamenem.

Asimeria polkla naprázdno, ale posadila se. Mograine se posadil naproti ní a sepnul ruce. Dlouho bylo ticho. Draeneiku to značně znervózňovalo. Pak zpod stolu vytáhl tenkou dlouhou tyč a položil ji na stůl. Soudě podle zvuku musela být z kovu.

„Tohle je slečna Rákoska," řekl a ukázal na tyč. „Půjčil jsem si ji od Razuviouse. Poslední dobou ji nepoužívá, protože nemá neschopné nováčky."

Urážet umí dobře, pomyslela si Asimeria pro sebe. Vůbec ji to nepřekvapovalo.

„Rákosky nejsou ze železa," dovolila si oponovat.

„Obyčejná rákoska by tady dlouho nevydržela. Snadno se láme," vrátil jí to. „Kdykoliv uděláš chybu, špatný výpad, špatné držení zbraně, praštím tě a je mi jedno kam. Zlámu ti klidně všechny žebra, když to bude potřeba. A vzhledem k tomu, jak neschopná jsi, si myslím, že z vás budou dobré kamarádky." Vstal i s rákoskou v ruce a vydal se z místnosti pryč.

Draeneika byla v šoku. Nepamatovala si, že by ji předchozí den vůbec kdy upozornil na nějakou chybu. A to znamenalo, že ji praští kdykoliv udělá chybu a ona ani nebude vědět, jakou chybu vlastně udělala.

Ze zamyšlení ji probrala prudká rána. Mograine se rozmáchl a praštil tyčí do stolu přímo před její ruce. Stačilo pár centimetrů a zlomil by jí všechny prsty.

„Sejdeme se za čtvrt hodiny v tréninkové místnosti. Snaž se přijít včas."

Asimeria čekala, až kroky odezní a uslyší cvaknutí dveří. Neodvažovala se říct to nahlas, ale v myšlenkách si to dovolila, až když s ním nebyla v jedné místnosti.

Zůstanu tady a postarám se o to, abych se zlepšila natolik, abych tě zabila. Ať už jsi kdo si, nesnáším tě. Nenávidím tě a zabiju tě.

 

 

„To nevyjde," zakroutil hlavou Eligor. „Věřím v hodně věcí, ale tohle prostě nevyjde."

„A to si říkáš paladin?" rýpnul do něj Sylvan.

Sešli se za kaplí, a sám Eligor všem vzkázal, aby je kdokoliv rušil.

„Paladin by měl mít zdravý rozum. Ne věřit úplně všemu. To není víra, ale naivita."

„Když to vyjde, dostanu odtamtud i tvého přítele."

Eligor sebou trhl, ale pak posbíral zbytky sebeovládání. „Je sice hezké, že jsi mluvil s Ken'jun a řekla ti, že se ji může pokusit kontaktovat, ale nedošlo ti třeba náhodou, že Asimeria už dobrých pár dní nemůže spát?"

„Jednou spát musí."

„Mysl musí být na přijmutí snu alespoň trochu klidná." Pak na elfa ukázal prstem. „A ne, bezvědomí se nepočítá. A to je možná jediný způsob, jak asi její tělo má šanci si odpočinout. Pokud už není mrtvá."

„Sakra, Eligore, když říkám, že není, tak prostě není. Má na sobě amulet z úlomku Naaru. S takovou ochranou bych se nebál sám ani do Northrendu." Když postřehl, že se paladin chystá odporovat, řekl: „A pochybuji, že mysl tvého přítele bude klidnější než ta její."

„Intuice pracuje za jakékoliv situace. Sny ne. Tvůj způsob nevyjde, ale můžeš to zkusit."

„To si piš, že to zkusím," odsekl Sylvan a už si to mířil k táboru. „Jednou spát musí, to ti říkám." A zmizel.

Eligor stál dlouho na místě a přemýšlel, jestli má smysl se s tím elfem hádat. „A mně zase něco říká, že ta spát jen tak nepůjde," řekl si pro sebe.

 

 

Asimeria se svalila na postel a zaúpěla. Zdálo se, že dělá špatně úplně všechno. Úkroky, držení zbraně, úplně všechno. Byly chvíle, kdy se jí zdálo, že udělala něco dobře, ale taky jí přišlo na mysl, že Mograine jí rozdává rány, jak se mu zachce. Pravděpodobně nebyla dost dobrá a on jí to dával patřičně najevo.

Sundala si košili a dotkla se holé kůže na rameni. Bolestivě sykla. Ještěže v místnosti nebylo žádné světlo. Nepochybovala, že má záda skoro černá. Těžko se jí nadechovalo a měla pocit, že má přelomené snad jedno žebro.

Pokusila si lehnout na záda, ale okamžitě vystřelila zpátky do sedu. Zkusila se položit na bok. Ozvaly se žebra. Zkusila si lehnout na břicho. Rozbolely ji ramena a prohnutá záda.

„Ksakru!" zaúpěla a posadila se na kraj postele. Potřebovala se vyspat. Odpočinout si. Nebylo by snazší se praštit do hlavy?

Jak tak vymýšlela způsoby, jak si vůbec dopřát odpočinku, dveře se otevřely. Asimeria tu siluetu až moc dobře poznávala.

„Doufám, že jsem tě nevzbudil," oznámil jí Mograine formálně.

Táhni k čertu!

„Ne," procedila nakonec skrze zuby. V hlavě měla právě tisíc způsobů, jako ho zabít.

„To je dobře, protože jsem ti jen chtěl přivést společnost." Naklonil hlavu na stranu. Asimerii se zdálo, že jí snad vidí i do hlavy. V tu chvíli měla pocit, že už se neudrží a prostě se na něj vrhne a pokusí se mu kopytem zlomit páteř.

„Nesnáším vás," zavrčela.

„Mluvíš velmi tiše, můžeš mi to zopakovat?"

„Ne-sná-ším vás!" vyhláskovala pomalu a srozumitelně.

„Chybí mi tam jedno slovo."

„Pane," dodala. Zabiju tě. Jednou tě zabiju a je mi jedno, jak dlouho na to budu čekat!

„To už je lepší," spokojeně přikývl a ustoupil na stranu.

Draeneika ve vteřině vyskočila na nohy a tiskla se do rohu, když uviděla siluety tří ghůlů. Stáli na místě a tupě na ni zírali. Asimeria se neodvažovala ani mrknout a srdce jí bušilo jako o závod.

„Když už tedy máš být ten rytíř smrti, měla by sis zvykat na podobnou společnost. Hezké sny přeji." A zabouchl dveře.

Nastala absolutní tma. Draeneika se tiskla na chladný kámen a chvěla se šokem. Ghůlové stáli u dveří, ani se nepohnuli. Zdálo se, že dokud jim někdo nedá rozkaz, jsou i celkem neškodní. Ale ten puch se po chvíli nedal vydržet. Páchli jako týden stará mrtvola ponechaná na slunci a Asimeria si myslela, že bude během chvíle zvracet.

Pokusila se udělat pochyb směrem k nim. Třeba se jí podaří je z místnosti vystrnadit. Když se však pohnula, ghůlové prudce natočili hlavu k ní a začali skřípat křivými zuby.

Pomalu se sesunula k zemi a objala si kolena. Záda ji bolela z modřin, stejně jako žebra a ruce, byla hladová a vyčerpaná a mrtvolný puch tomu příliš nepřispíval. Vypadalo to, že se nějakou dobu vůbec nebude schopna vyspat.

Jestli někdy někoho nesnášela, pak se Mograineovi právě podařilo zaujmout jeho místo. A pozvednout to na úplně jinou úroveň.


 

„Nothe!"

Nekromancer jen tak tak neupustil skleněnou ampuli s kyselinou a ještě chvíli ji chytal ve vzduchu. Když se mu ji podařilo konečně položit na stůl, otráveně si povzdychl.

„Zas ty?" zavrčel na pozdrav.

„Ještě jsem ti ani nic neřekl," odsekl Zeliek. „Nikdy jsem se tě na to neptal, ale co vůbec jíš?"

Noth se na paladina otočil a chvíli si ho zaraženě měřil. „Máš čím dál podivnější dotazy."

„Já jíst nepotřebuji, jinak bych se neptal."

„To mi došlo. A taky ti mohlo dojít, že zásoby pro akolyty obstarává Faerlina."

„Nebylo by jednodušší mi to prostě říct?"

Nekromancer zaklonil hlavu a otráveně si povzdychl. „Nech mě hádat. Ta tvoje chráněnka nechce jíst Morové hřiby. No, tak to má smůlu. Lepší zásoby nedostane."

„To by teda sakra měla," odsekl paladin. „Musí přežít výcvik. Potřebuje lepší zdroj potravy. Už teď musí být hodně vyčerpaná."

„A co Kel'Thuzad? Souhlasil s tím?" Noth očekával odpověď, která však dlouho nepřicházela. „Ty to nevidíš? On z ní nechce udělat elitního zabijáka. Je to pokusná krysa a nic jiného! Stejně jako ty!"

Ve vteřině ho Zeliek chytil za róbu a tiskl ke zdi. „Začínáš zapomínat na zdejší hierarchii, co Nothe?"

Nekromancer ho sevřel útlými prsty a snažil se vyprostit ze sevření. „Nechápeš, že nemá smysl se kolem ní tak ohánět?"

„A kdy ty pochopíš, že mi nemáš pokládat otázky a prostě to udělat?"

Noth se na něj zamračil. „Jsem pragmatik. Vadí mi věci, co nemají smysl." Zeliek konečně povolil sevření a poodstoupil. Zdálo se, že i tak čeká na odpověď. „Spousta z nás se spokojí s tím, co máme. Ale jestli má ta draeneika přežít, měla by dokázat, že vůbec k něčemu je. Jinak nic lepšího nedostane."

„Dobrá, asi máš pravdu. Budu to řešit jinak." Otočil se na patě a odcházel. „Díky za nepomoc, Nothe."

„Není zač."

 

 

Když Zeliek bez zaklepání otevřel dveře do draeneičina pokoje, leknutím uskočil. Ghůly čekal všude, jen ne tady. A o to víc byl překvapen, že Asimerii našel živou.

Jakoby nemrtví věděli, s kým mají tu čest, na nic nečekali, proklouzli kolem něj a s vyděšeným skřekem utekli pryč.

Paladin nakoukl dovnitř a pohledem vyhledal draeneiku. Seděla přitisknutá ke zdi, nepřítomně hleděla před sebe a celá se třásla.

„Jsi v pořádku?" zeptal se.

Asimeria sebou trhla a probodla ho pohledem. Zeliek se přistihl, že sebou trhl úplně stejně. Ještě chvíli se rozhodoval, co by měl dělat a nakonec vešel dovnitř a zavřel za sebou.

„Dělat to nechci, ale musím ti pomoct tady přežít," řekl po chvíli. „Snědla jsi za poslední dny něco?"

„Vážně? Vážně?" vyhrkla. Stále seděla v koutě, ani se nepohnula. „Nemám dostatek vody, nemůžu spát a ty houby mě můžou snadno otrávit? Vy se mě vážně ptáte?"

Paladin dlouho mlčel. „Nejsem z toho o nic víc nadšený, než ty."

Asimeria se zasmála. Byl to smích plný ironie a výsměchu.

„Mám na starosti živou bytost, která by tu správně neměla být. Neměla by se ani pokoušet projít výcvikem rytířů smrti. Nemám šanci jí sehnat pořádnou stravu ani vodu, nemůžu zajistit, aby si vůbec mohla odpočinout, aby zvládla trénink, který by byl těžký i pro někoho, komu se toho všeho dostává. A i při svém postavení dělám práci jako řadový akolyta. Ne, nejsem nadšený."

Asimeria na něj dlouho mlčky hleděla. S každou další větou tápala víc a víc v tom, jestli mu může věřit a jaký postoj má vůči němu vůbec zaujmout. Byl neprůhledný.

„Můžu ti sehnat lepší jídlo, abys to všechno zvládla," začal z jiného konce. „Ale vážně potřebuji, abys spolupracovala."

„A jak?"

„Kult zatracených má lepší zásoby jídla. Vím to. Ale nedávají je komukoliv. Některé jsou až z Northrendu. Takže je dají jen někomu, kdo k něčemu je. K tomu potřebuji, abys byla ve výcviku dobrá a dokázala, že to se zbraní umíš. Takže se zkus kousnout do jazyka a Mograinea trochu poslouchat. S mečem je jeden z nejlepších."

Draeneika na něj hleděla s otevřenými ústy. Pak se uchechtla. „Chcete něco vidět?" zeptala se. Nečekala na jeho povolení a začala se škrábat na nohy. „Vidíte ve tmě?"

„Ano, bohužel vidím," odvětil a čekal, s čím přijde. Jak tak draeneiku sledoval, začalo se mu zdát, že jí dělá problém každý pohyb a má snad pohmožděná záda. Pak se k němu otočila zády a sundala si tuniku. Zeliek sebou trhl.

„Já s mečem neumím. Celý život jsem bojovala s kladivem. Pořád mám stejné úkroky a stejné držení, jako bych držela kladivo," začala vysvětlovat. Zněla přidušeně, jakoby nemohla ani pořádně dýchat. Pak si znovu přetáhla látku přes hlavu, ale jakoby i dotyk té látky zabolel. „Když… mi někdo ukáže, jak se co dělá, dokáži to zkopírovat. Ale když mi někdo řekne, že za každou chybu mi dá ránu… a ani neřekne, jakou chybu jsem udělala…“

Dlouho bylo ticho. Draeneika se na něj neotáčela. „Dělám to, protože vím, že když budu odporovat, Kel'Thuzad mě stejně donutí v tom pokračovat," řekla a vzápětí se chytla za nalomené žebro. „Jenomže vím, že to bude jen horší a stejně se jednou budu muset zapřít a prostě to všechno dokončit."

Zeliek ještě dlouho poté mlčel. Draeneika netušila, co se mu odehrává v mysli a lepší, že to nevěděla. „Pomůžu ti. Ale musíš udělat všechno, co ti řeknu."

Draeneika se na něj otočila, na tváři se jí zračilo zmatení. „Vy mi chcete pomoct?"

„Tomuhle se snad pomoc ani říkat nedá," utrousil jedovatě. „Jestli přežiješ, budeš jen figurka Pohromy."

„Tak jako vy?"

Paladin sevřel pěsti. „A proto nejlépe vím, že ti opravdu nepomáhám." Pak se rozhlédl po místnosti. „Máš to tu malé."

„Neříkejte."

„Odvedu tě ke mně. Je tam dost místa i na trénink se zbraní."

„Vážně se nemohu ani v klidu vyspat?"

„Můžeš si vybrat. Buď ti ukážu pár triků a už nebudeš dostávat rány, nebo se pokusíš vyspat – a že s těmi černými zády to nepůjde - a dostaneš těch ran ještě víc."

Draeneika zavrčela. Nemohla se rozhodnout, jestli ho nenávidí nebo ho může považovat za jediného člověka, kterému se dá věřit. Nakonec se uklidnila. Chtěl jí pomoct a za to se na něj nemohla zlobit. Nebylo by to fér.

„Dobře," řekla nakonec. „Tak jdeme."

„A vem si s sebou tu tinkturu od Notha. Nenechal jsem ti ji namíchat pro nic za nic."

 

***

 

„Ať už děláte cokoliv, děláte to z určitého přesvědčení. A to přesvědčení a víra vás drží nad vodou. Donutí vás vstát ze země po každé ráně, která vás srazí k zemi. Nutí vás nehledět na okolnosti. Ale když ani jedno nemáte…“

Draeneika se odmlčela a uhnula pohledem. Venku udeřil hrom a zem zaduněla. Domem se začalo rozléhat bubnování o borovicové šindele.

Tirion Fordring stále zaujatě poslouchal a ani ho nenapadlo ji přerušit. Ale když se zdálo, že jen tak brzy mluvit nezačne, musel se zeptat:

„Když jsi ale nic takového neměla… položím tu otázku znovu: co tě donutilo zůstat?"

„Já ten důvod po nějaké době našla. Do té doby mě však v tom, co jsem dělala, udržovala jen nejistota a strach." Konečně na něj pohlédla, jakoby už tu odvahu sebrala. „Co se mohlo stát, když bych řekla "ne"? Co by Kel'Thuzad udělal? Někde… někde uvnitř mi cosi říkalo, že musím vydržet. Donutil by mě v tom pokračovat. Vše by zůstalo při starém, ovšem jen s tím rozdílem, že bych se ocitla v horší pozici než před tím. S horšími podmínkami a s horším zacházením. To jsem někde uvnitř věděla. Věděla jsem, že ten důvod a smysl jednou najdu a jen to mě donutilo zatnout zuby.

Kel'thuzad počítal s tím, jak se ke mně rytíři budou chovat. Byl to přeci trest. To, do čeho mě vhodil. Jenomže už se nestaral o to, jaké si ponesu následky. A jen Zeliek na mě měl dohlížet."

Tirion se na dlouho odmlčel. Draeneika opět sklopila zrak k zemi. Paladinovi se zdálo, že kdykoliv mluvila o Zeliekovi, její hlas se zabarvil lítostí a pocitem viny.

Teprve když se na něj znovu podívala, promluvil: „A dohlížel?"

Draeneika nenacházela ta vhodná slova. Ale pak přikývla.

 

***

 

Zdálo se, že Zeliek zná Naxxramas jako svoje boty. Vyhýbal se velkým koridorům, aby nikdo nezjistil, že ji vede pryč. A často se jí zdálo, že používá i tajné chodby. Tak či tak, nezapamatovala by si cestu, ani kdyby se snažila. Vedl ji dlouhou úzkou chodbou, kde by se někdo mohutnějšího vzezření protáhl možná, jen kdyby šel bokem. A na konci koridoru zatlačil na kámen a zeď se otevřela směrem dovnitř.

Paladin vešel do místnosti, počkal, až projde i draeneika, zatlačil na jiný kámen a tajný průchod se uzavřel.

Nastala absolutní tma. Asimeria se chvíli snažila tmě přivyknout, ale když se zapálila první louče a za ní další, už to nebylo potřeba. Komnata byla mnohem větší, než ve které přebývala. Měla vysoký strop i s kovaným lustrem, u stěn stály police plné knih, v jednom rohu stojan na zbroj a na zdi spočíval jeden a půl ruční meč.

„Ujasníme si první věc," vytrhl ji ze zamyšlení, „nikdo sem nechodí a ty jsi první, kdo sem po dlouhé době přišel. Na nic nesahej a nic si tady neprohlížej."

„Dobře, a další věc?"

„Nesahej na moje knihy. Dotkneš se jich malíčkem a zlomím ti ruku."

Draeneika si povzdychla. „Fajn, ujasněno."

Zeliek přikývl. „Dám ti do pořádku ty žebra. Zbytek budeš muset zvládnout s tou tinkturou. Sundej si tuniku, podívám se ti na to."

Asimeria si beze slov svlékla lněnou košili a otočila se k němu zády. Za světla ty černé modřiny vypadaly ještě hůř. Když se dotkl rukou jejích zad, prudce sebou trhla a bolestivě syčela.

„Jedno vypadá naštípnuté," oznámil jí. „U lopatky máš ztuhlý sval. Tady to vypadá na natržené vazy.“

„Zníte, jako byste zjišťoval rozsah škod," dovolila si poznamenat.

„Dělám to tak celé roky. Moje škody vidět nechceš," řekl a dál přijížděl po žebrech a páteři. Když sebou trhla znovu, zavrčel. „Potřebuji se na to podívat. Ještě chvíli to bude trvat, takže s kapkami nešetři."

Asimeria vytáhla z torny u opasku lahvičku, odšpuntovala ji a kápla si několik kapek na jazyk. „Chutná to odporně."

„Alespoň vůbec cítíš chuť. Buď za to ráda."

Hned nato ucítila příjemné teplo na kůži, ale srůstající kost už tak příjemná nebyla. Přesto se jí po chvíli konečně ulevilo a ona se mohla pořádně nadechnout.

Přejel po žebrech až ke krku a jeho rukavice zavadily o kůžičku skrytou pod vlasy. Aniž by to čekala, sevřel ji za rameno a otočil ji k sobě čelem. A bez dovolení sevřel přívěšek ve tvaru listu, který nosila pod tunikou.

„Kde jsi to vzala?" zeptal se. Něco v jeho hlase se změnilo, ale Asimeria to nevnímala. Na to byla až moc podrážděná. Pokusila se mu amulet vyškubnout z ruky ale na to se až moc bála, že přívěšek poškodí.

„Rodiče mi ho dali, když jsem se narodila," řekla nakonec. „Matka mě nedonosila a vypadalo to, že nepřežiju ani měsíc. A teď mi to vraťte."

„Tu energii znám," pokračoval, jakoby nedbal na její slova. „Ale to není…“

„Můžete mi to, ksakru, vrátit?" Byla připravená se začít i rvát.

„Z čeho to je?"

„Řekněte mi, co jste zač a já vám to řeknu."

„Dobrá," pustil přívěšek a odstoupil. „Tak mi to neříkej." Přistoupil k truhle, otevřel ji a začal v ní hledat.

Asimeria stále ochranitelsky svírala přívěšek. „Jak tu energii můžete znát?"

„Nechtělas mi říct, z čeho je. Proto ti to neřeknu," odpověděl a vyjmul z truhlice dva dřevěné meče. Jeden hodil Asimerii. Jen tak tak ho chytla. Cítila se malátná a každý pohyb ji bolel. Pak sevřel rukojeť. „Ukaž mi tvůj postoj a zkus zaútočit."

Draeneika se rozkročila a sevřela zbraň. Pak se rozmáchla. Zeliek útok vykryl.

„Špatně. Takhle nemáš žádnou rovnováhu. Kdybych zkusil protiútok, neudržela by ses na nohou."

„Nebylo by snazší mě učit se sekyrou?"

„Bylo. Ale já Mograineovi do výcviku mluvit nemůžu. Dokud neřekne on, nebude to jinak."

„Ale vás by poslechnout mohl."

„On neposlouchá nikoho. Stejně jako já."

„Proč jste tady? Nemrtvý, který ovládá Světlo. Co jste zač?"

Zeliek se proti ní rozmáchl. Byla to prudká rána a Asimeria ji jen tak tak vykryla. „Přestaň se ptát," zavrčel.

„Beryl mi řekla, že jste tu celé roky sám." Znova proti ní vystartoval. Tentokrát ránu nevykryla. Vyhekla bolestí a chytila se za zasažené žebro. „Můžeme si navzájem pomoct."

„Ne, nemůžeme.“

„Proč?"

„Není v tom nic osobního."

„Tak co v tom je?"

Sotva to dořekla, chytil ji pod krkem a tiskl ji ke zdi. „Já. Nikoho. Nechci."

Draeneika se donutila zachovat klid. Jakoby si za ty dny zvykla na hrubé zacházení, které ji už nemohlo rozhodit. „Jste tady tak dlouho, že jste zahořkl vůči světu tam venku?"

„Nechci nikoho, na kom by mi mohlo záležet!" zvýšil hlas. Pak se odvrátil, jakoby si byl vědom toho, že řekl až příliš. „Nic proti tobě nemám. Ale jestli chceš být v bezpečí, drž se dál ode mě." Konečně ji pustil.

Draeneika si mnula krk. Pak na něj pohlédla. „Co se stalo s těmi, na kterých vám záleželo?"

Zeliek se odvrátil. Zdálo se, že z něj odpověď nedostane. Intuitivně se dotkla jeho paže. Ucukl, ale neuhodil ji.

„Celá moje rodina zůstala ve městě, které vyvraždili orkové. Ale já byla mezi těmi, kteří měli odejít. Chtěla jsem zůstat…“ řekla tiše. „Ale donutili mě jít."

Paladin zavřel oči. Dlouho nic neříkal, jakoby se rozmýšlel, jak se má vůči ní zachovat. „Proč mi tohle říkáš? Ani mě neznáš."

„Protože intuice mi říká, že vám mohu věřit."

Zeliek sevřel pěsti. „Jsou mrtví,“ řekl tiše. „A jestli chceš zůstat živá, nesnaž se mě poznat."

„A co když ne?"

„Já nemám svou vůli." Udělal několik kroků zpět. „Jsem jako loutka, která má vlastní mysl, ale není schopna ovládat svoje kroky. Když on," pohodil hlavou ke stropu, „bude chtít, udeřím tě. Když zjistí, že se přátelíme, otočí to proti nám oběma. Nech mě být."

„Takže tu chcete být sám? Jako celé roky, co jste tady?"

„Člověk musí občas zvážit pro a proti a obětovat to, co chce, pro to, co je nejlepší."

„Zvládneme to," řekla tiše. „Slibuji."

„Ty to zvládnout můžeš," přikývl. „Ale já to nezvládnu."

„Proč ne?"

„Pohroma mi sebrala všechny a všechno. Jestli přijdu ještě o někoho, zabije mě to."

Draeneika se přistihla, že ji jeho slova zasáhla. Veškerá její nenávist opadla v jediném okamžiku. Chtěl ji zabít, aby jí toho všeho ušetřil. Nepouštěl si ji k tělu, aby neublížil jí ani sobě. Nikdy si nemyslela, že se bude cítit tak mizerně.

Pak k němu beze slova přistoupila. Zprvu ho jen pohladila po paži. Když ji neodstrčil, ani se o to nepokusil, objala ho.

Zeliek zaťal pěsti. Bylo na něm znát, že v tu chvíli bojuje sám se sebou a neví, co má dělat.

„Omlouvám se," řekla mu.

„Za co?"

„Že jsem vás nesnášela."

Neodpověděl jí. Pak ji od sebe jemně odstrčil a sebral meč, který odhodil. Konečně na něm poznala, že za jeho vztekem, kdykoliv se ho jen zeptala na jeho minulost, je prostě jen velká bolest.

„Můj amulet,“ odvážila se pokračovat po chvíli nepříjemného ticha. Zeliek se zarazil a poslouchal. „Proč vás tak zaujal?“

Paladin se napřímil a zaklonil hlavu. „Znám tě jen krátce, ale už teď vím, že jsi stejný blázen jako já a strkáš nos do věcí, do kterých nemáš.“

Draeneika přivřela nechápavě oči. „Nevím, kam tím míříte.“

„Jsem tady jen proto, že jsem některé věci prostě nenechal být. Když ti to řeknu, vím, že se toho chytneš a bude to ještě horší.“

„A co byste dělal vy na mém místě?“

Zeliek se na ni konečně znovu podíval. Nikdy si nebyla jistá, zda odpoví, nebo ji nechá tápat v otázkách. „Jak moc si umíš hlídat myšlenky?“

„Za ta léta útěků před Plamennou Legií? Dobře.“ Nevěděla, proč odbíhal od tématu, ale tušila, že to k něčemu spěje.

„Když si to on usmyslí, podívá se ti do hlavy. Bude vědět, nad čím přemýšlíš, co chystáš a co plánuješ. A když pojme jen malé podezření, že víš něco, co nemáš, má způsoby, jak to z tvé hlavy dostat. A příjemné to není.“

„Chci to vědět.“

„Už teď vím, že toho budu jednoho dne litovat,“ řekl si pro sebe. Pak se posadil na postel. Draeneika se jen hodně váhavě posadila vedle něj na druhý kraj. Stále z něj měla respekt a dávala si pozor, aby se od něj držela dál na délku paže, kdyby udělal jakýkoliv prudký pohyb.

„Všimla sis toho meče, který Darion nosí?“ zeptal se.

„Kdo?“

„Promiň, neuvědomil jsem si, že neznáš jeho křestní jméno. Mograineův meč. Ten s rudou záštitou ve tvaru Loarderonského eL. A s levitující lebkou nad čepelí.“

Draeneika přikývla. „Kdykoliv se k němu přiblížím, přitíží se mi. A není to jen tím, že z něj mám strach…“

„Viděl jsem ten meč v době, kdy byl ještě zlatý a jeho energie zářila stejně jasně jako Světlo samo. A jeho nositel, Alexandros Mograine, Darionův otec, s ním zabíjel armády nemrtvých.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby si nebyl jist, zda dělá správnou věc. Ale už nebylo cesty zpět. „Když jsem uviděl tvůj amulet, chvíli jsem si neuvědomoval, kde jsem tu podobnou energii cítil. Ale pokud je to možné… Ashbringer a tvůj amulet, jsou ze stejného zdroje.“

S každou další větou, kterou Zeliek prohodil, byla Asimeria víc a víc zmatená. Zdálo se, že kdykoliv dostala odpověď na jednu otázku, ta s sebou přinesla několik dalších. Co byl Mograine zač?

Co se stalo s jeho otcem?

„Chcete říct, že to, že jsem se sem dostala… není pouhá náhoda?“

„Já na náhody nikdy nevěřil,“ řekl nejasně. „Takže znovu ta otázka: z čeho je ten amulet?“

Draeneika mu pohled opětovala. Už teď věděla, že do rána se žádné triky s mečem nestihne naučit. Ale byla ochotna ten čas obětovat.

 

 

<--- Zpět na 6. část | Pokračovat na 8. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

orbitaak 20.06.2016 07:14

Konečne ďalšia kapitola =) Úžasný talent Esperanta Už teraz sa teším na ďalšiu časť...

Darswaithe 19.06.2016 21:05

Bomba jako sem zvedavá jak opice

Zorami 19.06.2016 20:36

Taky Tě máme moc rádi Espe!

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet