Infinitude of Ice - Prolog

  Infinitude of Ice    Fanction    Povídky   

PROLOG

 

Toho dne pršelo. Listí se otáčelo v prudkém větru a chladný déšť pleskal o hladinu řeky, která líně plynula, jakoby jí snad už na ničem nezáleželo. Nebesa jakoby nebrala ohledy na živé bytosti, které i přes utrpení a zkázu pohlcující vše živé i dávno mrtvé, vytrvaly a stěží tušily, co zákeřného a děsivého se ještě chystá.

Plaguelands, kdysi nádherné zelené pláně plné zvěři a hustých lesů, byly již roky mrtvé. Stromy hnily zevnitř, zvířata se měnila v cosi, co postrádalo touhu svobodně žít i myslet, a lidí v těchto zemích bylo pomálu… lidí, kteří ve své hlavě stále střežili zdravý rozum a v hrudi statečné srdce.

Z chatrče, která skřípala náporem prudkého větru, vyšel postarší muž, jehož tvář brázdilo plno vrásek. Alabastrově bílé vlasy mu volně povlávaly ve větru a v mozolnatých rukách, jež zažily plno bojů a let, kdy se musely spoléhat jen samy na sebe, držel prázdná vědra. Byl by zůstal toho dne, kdy již od rána morové pláně brázdil chladný vítr a neutuchající déšť, v bezpečí svého domu - pokud se hrubé stavbě dalo tak říkat - ale měl nečekanou návštěvu… Po letech ve vyhnanství, kdy žil sám a málokdo věděl, kde se nachází, za ním kdosi přišel.

Sešel prudký břeh k deštěm rozbouřené řece, kdy dopadající kapky tvořily z hladiny podivný vodní trávník, a nabral vodu do obou věder. Nebyla dobrá ale ani nejhorší, na to, v jak strašném stavu země, ve které byl nucen přebývat, byla.

Na svůj věk, kdy mu bylo již dávno po středním věku, zvedl plná vědra s neobvyklou lehkostí, značící, jak těžce byl nucen dřít, aby se udržel při životě. Cestou ještě pohlédl k menšímu přístřešku u stěny domu a došel k němu. Starý hnědák byl v závětří a v rámci mezí dobře kryt před deštěm. I tak se muž raději podíval, zda má dostatek sena.

Pak se vydal ke vchodu, loktem zavadil o dřevěný držák a zabral směrem dovnitř. Dveře se otevřely a být uvnitř papíry a knihy, náporem větru by se zvedly a v divokých vírech poletovaly po jediné místnosti, kterou dům měl. Vkročil dovnitř, položil vědra na zem a chvíli sváděl boj s vichrem, který mu stěžoval dveře zavřít.

Rozhlédl se po místnosti. Vítr roznesl z hořícího krbu několik smítek popela, které se ztratily na hliněné podlaze.

Jedno z věder položil na prostý stůl se dvěma židlemi a druhý vylil do kotlíku, který poté pověsil nad plápolající oheň.

Chvíli hleděl na nádobky srovnané na krbové římse, než vybral tři různé, ze kterých by udělal čajovou směs. Sušené bylinky schované uvnitř docházely, ale kdy jindy byl ten pravý čas z nich udělat teplý čaj, když ne dnes?

Hmátl do nádobky a mezitím, co drolil směs do zahřívající se vody, pohlédl na druhou stranu místnosti. Na kožešinách rozložených na zemi spala bytost, jejíž rasu na Azerothu ještě nikdá neviděl. Ze zpráv, které byl schopen občas pochytit, když se v přestrojení vydal mezi lid, který v okolí zbyl, se dalo těžko odvodit, jak přesně mohou vypadat bytosti, které spadly z oblohy i se svým městem. Když však tuto ženu uviděl, okamžitě se mu vybavilo jméno, které slýchával dosud jen z doslechu: draenei. Drtíce mezi velkými mozolnatými prsty klidněnku, si bledou bytost zamyšleně prohlížel. Neodvažoval se z jejího těla sundávat části brnění zhotovené z temného kovu, které na sobě bezpochyby nosila už nějaký čas. Pouze mohutné ramenní chrániče odepnul a runovou sekyru odložil stranou, vědě, že už se té prokleté zbraně nikdy nebude chtít dotknout. Po křídově bílém obličeji jí stále stékal pramínek modré krve a vpíjel se do stejně sněhobílých vlasů. Dlouhé dozadu zahnuté rohy by se daly považovat za démonický znak, ale bojovnice jakoby bez nich vypadala stejně podivně jako lidské ženy bez vlasů.

Od čeho se ale nemohl očima odtrhnout, byla kopyta schopná zlomit protivníkovi vaz, a dlouhý ocas opatřený kovovými pláty. Pokud pominul, že ho přišla zabít, i když zatím nevěděl, co nebo kdo ji k tomu vedl, svým způsobem byl nucen ušetřit její život. Zabila by ho, kdyby chtěla… ale cosi ji zarazilo a on musel vědět, co to bylo. Proto ležela v jeho posteli a on čekal, až se probere z bezvědomí, do kterého ji on sám poslal.

Zakroutil hlavou a vhodil do kotle poslední rozdrolené kusy sluneční trávy[2]. Když čaj začínal dostávat příjemně narůžovělou barvu okvětních plátků rudých růží, vzal do rukou ručně vyřezávanou vařečku a zamíchal nápojem, aby dostatečně promíchal teplotu i sušenou směs.

„Proč jste mě nezabil?“ ozval se slabý hlas z konce místnosti. Muž zapřemýšlel, jak nejlépe odpovědět.

„Možná bys mi na to mohla ty dát odpověď,“ promluvil hrubým hlasem, který v každém vyvolával respekt. „Chceš mě stále zabít?“ položil jí bez obalu nepříjemnou otázku. Na to, o jak vážné věci mluvil prakticky s vrahem, s bytostí která měla jeho hlavu, možná duši, přinést nepříteli celého Azerothu, mluvil klidně a věcně.

Draeneika, stále ležící na kožešinách hleděla do starých trámů a jakoby se jí střípky její osobnosti dávaly zase dohromady.

„Nikdy jsem nechtěla,“ odpověděla téměř šeptem, jakoby se obávala, že ji někdo nežádoucí může slyšet.

„Kování tvé zbroje je mi nadmíru povědomé,“ pokračoval dál. Venku se zablesklo, ostré bílé světlo osvítilo celou, nuzně zařízenou místnost a hrom otřásl základy domu. „Vím, kdo tě sem poslal. Ale to pro mě stále není jednoznačná odpověď. Otázkou je… jak je možné, že jsi živá?“ Pomalu k ní natočil hlavu a zabodl do ní pohled hlubokých kaštanových očí.

Draeneika na něj hleděla naprosto odevzdaně, s vědomím, že ji on může připravit o život, ale také jedině on může vyslechnout její příběh, který ji tížil na srdci tak dlouhý čas.

„Nerozumím otázce,“ řekla po chvíli. Měla zvláštní přízvuk, po kterém poznal, že se tímto jazykem naučila hovořit teprve nedávno. Přízvuk však nebyl tolik nápadný. Spíše velice jemný, podobně jako jazyk Quel´dorei, a tak mu to po chvíli konverzace ani nepřišlo.

„Světlo mi řeklo, ať tě ušetřím… že by to vůči tobě nebylo spravedlivé. A já chci vědět proč.“ Jeho hlas najednou zhrubl, jakoby si tak vynucoval odpověď na své otázky. „Jak se jmenuješ?“

„Když mě zabijete, bude vám k ničemu to vědět,“ odsekla nazpátek. Pak jakoby si uvědomila, že mluví s živým člověkem, který neodsuzuje city a spíše je vyhledává.

„Asimeria,“ řekla nakonec. „Alespoň doufám, že to stále platí.“ Pomalu se zvedla na loktech a po pár chvílích snahy se i posadila a opřela zády o stěnu. Zdálo se, že i tento pohyb ji značně vysílil.

„Máš runovou zbraň,“ očima trhl do tmavého kouta, kde ležela opřena obouruční sekyra velmi nápadného a děsivého vzhledu, „i brnění. Tvá pleť je bílá a studená, ale přitom… žiješ a já z tebe necítím temnotu ani zlo. Alespoň ne z tvé podstaty.“ Na okamžik se odmlčel. „Jsem zmaten a nevím, jak si to přebrat.“

„Též nevím, zda jste nepřítel, nebo spojenec,“ svěřila se mu se svými obavami, „po tom všem… co se stalo…“ sklopila zrak a dlouho nenacházela odvahu se mu podívat do hlubokých očí, schopných odhalit jakoukoliv nepravdu. „Jste přítel, pane Fordringu?“ zeptala se téměř šeptem.

„To si ještě rozmyslím,“ řekl tvrdě. Přesto veškerá hrubost z jeho chování po chvíli vymizela. Cítil, že si toho prošla hodně a že ne všechno byla její vina a její rozhodnutí. Proto musel vědět, co za tím je. Věděl, že je to důležité.

Z krbové římsy vzal dvě dřevěné misky a nalil do nich horký čaj. Přišel až k draeneice a beze strachu, že by mohla být stále pod vlivem temné entity, se proti ní posadil. Když k němu zvedla zrak, vysloveně jí do rukou misku vrazil.

„Potřebuji vědět, co se děje. A jestli jsi můj spojenec… řekneš mi, jak ses dostala až sem.“ Stále držel misku s čajem, a i když draeneika dělala to samé, chtěl se ujistit, zda je natolik silná, že ji dokáže udržet v roztřesených rukách. „Vím, že je to důležité. A ty to možná víš lépe než já.“ Propaloval ji pohledem, dokud misku nesevřela oběma rukama a nepřitiskla si ji k sobě. Tirion si nemohl nevšimnout, jak si o nádobku ohřívá dlaně, jakoby teplo necítila už strašlivě dlouhou dobu.

„Neuvěříte mi… já vím, že to nesvedete,“ zakroutila hlavou.

„A co když ano?“

Vzhlédla k němu a na jeho staré, ostře řezané tváři pochytila poprvé letmý úsměv. Ten jí dodal odvahy jako nic jiného. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy viděla upřímný úsměv bez ironie, bez skryté zprávy vraha, který se chystal podříznout její krk a sprovodit ji ze světa. Byla zpátky ve světě živých, kde se emoce netrestaly mučením. Bylo zde teplé jídlo i pití, postel… Jak moc by ráda spala a odpočinula si, ale věděla, že nemá moc času… Ona ani pan Fordring nemají moc času. Možná celý svět. Ale byl tady člověk, který byl ochoten jí naslouchat a neodsoudit ji dřív, než vyslechne celý její příběh. Toho si strašlivě vážila a uvědomovala si, že toto je možná její poslední chvíle.

„Outland… začalo to na Outlandu,“ začala tiše. „Tam jsme se potkaly…“

„S kým?“ zeptal se paladin okamžitě.

Asimeria na starého paladina pohlédla a usmála se.

 

 

1. kapitola -->

Diskuze

Zorami 20.09.2015 22:55

Další prosím, prosím!

Swot 14.09.2015 21:09

Nevím moc co na to napsat... oblíbená autorka s příběhem, na který čekám už tak dlouho, že to ani Yogg Saron netuší Doufám jen, že další díl bude co nejdříve :P

cerberos 13.09.2015 19:47

No jo paladin a death knight

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet