Inner Demons - 12. kapitola

  Inner Demons    Scourge    Pohroma   

12. KAPITOLA

 

Všechny ta zpráva zdrtila. Díky Nathanosovi ještě žili a měli kde přebývat, aniž by je Pohroma vystopovala. Když to Arenis po nějaké době rozdýchal, řekl jim, co se stalo. Když dorazil do Nathanosova domu, po stěnách se táhly krvavé šmouhy. Dveře nesly stopy, že je někdo, nebo něco, vylomilo a s hraničářem přímo vytřelo podlahu… doslova. Arenis v domě nalezl jeho toulec a cáry šatů. A okamžitě zmizel ve chvíli, kdy zaslechl skřeky a hluk. Z úkrytu sledoval, jak se k domu přiblížila ohavnost, tak velká a tak odporná, že něco podobného ještě v životě neviděl. Hák, který držel nemrtvý ve třetí ruce, nesl stopy krve a Arenis zahlédl i útržek zelené kápě. Ani nemukl, dokud ohavnost neodešla skrze rozvrácené stromy, které dosud stavení chránily. Vyšel zpět na cestu a z krvavých šmouh na zažloutlé trávě vyčetl, že nemrtvý hraničáře ještě chvíli vláčel po zemi právě na zrezivělém háku.

Kdybych šel s ním, nestalo by se to, říkal si Thomas. Byl přesně v takovém stavu, kdy nevěděl co dál. Věděl, že se z té trudnomyslnosti musí vyhrabat jako první a podniknout další kroky, ale nešlo to tak lehce. Právě na něj čekal, až se vrátí a vydají se spolu do Caer Darrow, ale zatím to vypadalo, že se tam bude muset vydat sám. Věděl, že Aneth by šla klidně s ním, ale on ji nechtěl vystavovat zbytečnému nebezpečí.

Odpoledne za ním přišel ven dokonce Eligor. Kulhal a stále se něčeho musel držet, ale touha chodit a nebýt zavřený pod zemí a připoután k posteli byla silnější než bolest a vyčerpání.

„Slyšel jsem, co se stalo. Nathanos byl hrdina Lordaeronu. Těžko uvěřit, že ho Pohroma dostala,“ řekl, když se posadil na zábradlí verandy.

„Byl to jediný člověk, který by byl schopen se se mnou proplížit do Scholomance a nestrachoval bych se, že se mu cokoliv stane,“ řekl Thomas a stále hleděl do modlitební knihy.

„Myslíte, že jediný? Kdybych nebyl v takovém stavu, šel bych tam klidně s vámi, ale musel byste počkat, až se dám dohromady. A ten čas nemáte. Nikdo z nás nemá čas. Kel’Thuzad je zpátky v Lordaeronu a on je ten poslední, koho byste tady chtěl potkat.“

„Myslel jsem, že je mrtvý.“

„Kéž by mrtvý. Teď je to dokonce lich.“

Paladin nevěděl, co si pod tím pojmem přesně představit, ale přívětivě to neznělo.

„Půjdu klidně sám a nezajímám se o to, zda se mnou někdo půjde nebo ne. A nezajímá mě, jestli se tam s ním potkám.“

„Vy máte vážně pro strach uděláno,“ uznal Eligor a na chvíli se zamyslel. „Pokud tam budete chtít proniknout, nesmíte násilím. Musíte vyvolat co nejméně pozornosti.“

„Půjdu v přestrojení. Ještě tu mám róbu od akolyty, kterého sem Nathanos jednou dovedl.“ Ohlédl se, zda nikdo neposlouchá a poté dodal: „A našel jsem i způsob, jak tam přijít neodhalen. Ale pochybuji, že to někdo bude chtít podstoupit se mnou.“

„Jaký způsob?“

„Jsou to runy… energetický otisk Pohromy, který dává najevo, že jsi v jejich řadách, dobrovolně či nedobrovolně. Žádný paladin by si tohle nenechal dobrovolně udělat, takže by neměli pojmout podezření.“

Eligor na něj dlouho zaraženě hleděl. „To byste… vážně udělal?“

„Ano, udělal.“

„Ale vy jste bojovník Světla… může vás to zabít, může se to na vás trvale podepsat!“

„Někdy je třeba udělat podobné věci, aby Světlo mohlo pokročit vpřed.“

„Ale za jakou cenu?“

„Mám vypěstované takové sebezapření a schopnost sebekontroly, že se tomu dá jen těžko věřit, Eligore. Něco takového už mě nevytrhne.“

Mladík si povzdychl a složil si ruce na hrudi. „Můj názor je, že byste neměl jít sám.“

Thomas mu chtěl odpovědět, že to není nutné, když si všiml té lněné košile, kterou na sobě měl.

„Kdo ti ji šil?“

„Sarah. Nebojte, já vám ji neukradnu. Sotva ji znám.“

„Na to jsem se neptal.“ Thomas tak nějak odpozoroval, že alespoň Sarah o něj jeví velký zájem a teď tak trochu poodhalil, že podobný zájem jeví i Eligor. Nehodlal se však do toho nijak plést. „Půjdu se připravit.“ Sotva vstoupil do dveří, zastoupil mu je Arenis.

„Slyšel jsem všechno,“ řekl omluvným tónem, že se opovážil poslouchat. „Jdu tam s vámi. Když už tu Nathanos není, měl bych pokračovat tam, kde on skončil.“

„Rozmysli si, co říkáš, než tě začnu brát vážně.“

„Mám i róbu… Nathanos říkal, že se bude hodit.“

To Thomasovi stačilo. „V noci vyrazíme. Bude lepší, když o tom ostatní nebudou vědět.“

 

Na tu chvíli, kdy jsem se rozhodl dostat do Scholomance a získat pro nás důležité informace, se určitě pamatuješ. Byl to zlomový bod, kterým to všechno doopravdy začalo, a potvrdil nám, že do té doby to vlastně ještě nebylo tolik vážné. Ale já musel. Tehdá jsem tam našel něco, co Pohroma nemohla mít u sebe… a z čeho jsem se o Pohromě dozvěděl to, co nikdo jiný přede mnou. Vlastně jsi mi ten nápad vnukl až ty a díky tobě jsem se tam dostal tak nepozorovaně a nevzbudil žádná podezření. Doufám, že nemáš výčitky svědomí, že kdybych tě nepotkal a nevzal nekromancerovi tu knihu, bylo by to všechno jinak. Ano… bylo by to jinak. A kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Světlo nás vede životem moudře… a je hloupost ho obviňovat z toho, co může následovat.

 

Thomas jako obvykle vstal o půlnoci. Aneth to už ani nepřekvapovalo a tak ho jen pohladila po paži a nechala ho jít. Paladin ji políbil, ze strachu, že by se odtamtud nevrátil a vyčítal by si, kdyby to neudělal, a vstal. Korth‘azz s Doriel spali tvrdě a i kdyby ne, Thomasovy noční procházky už je nevytrhávaly z míry tak jako před pár měsíci. Sarah na tom byla stejně a jen Eligor, který už s nimi též spal v jedné místnosti, ho sledoval jedním okem. Šel by s ním, kdyby nebyl tak zbědovaný, ale musel věřit tomu, že Zeliek ví, co dělá.

Oblékl si lněnou košili a kalhoty a na ně černou róbu zdobenou fialovými okraji, kterou před nějakou dobou od krve přepral ve studené vodě. Už dlouhé měsíce si nepletl vlasy do copu, jelikož na to Aneth neměla čas a Thomas jej neuměl přeci jen tak dobře splést. Proto si jen vlasy svázal do pentle, z okované truhly ve zbrojnici si vzal nekromancerskou knihu a vyšel ven. Tam už na něj čekal Arenis, který byl na své typické noční stráži. Už byl oblečen do róby a sotva Thomase uviděl, leknutím sebou trhl.

„Je vážně nezvyk vás takhle vidět,“ přiznal. „Kde chcete ty runy na sebe nanést?“

„Až budeme blízko Caer Darrow. Nevím, co to se mnou udělá a mohl bych se po cestě i zhroutit.“

„Ještěže to není daleko. Tak jdeme.“ Arenis vykročil, Thomas za ním. I ve tmě se Arenis pohyboval až neobvykle dobře. Doba strávená se zkušeným hraničářem na něm byla znát. Arenis ho vedl méně frekventovanými místy, kde měl zjevně ozkoušeno, že právě tady je Pohroma určitě nepřepadne. Občasné skřeky slyšeli, ale za celou cestu se na ně nevyřítil jediný ghúl. Překročili cestu, propletli se mezi hnijícími kmeny stromů a stanuli na břehu jezera, jemuž dominoval ostrov Caer Darrow.

„Dobrá, bude nejlepší, když to udělám sám. Ty se běž podívat po lodích. Měly by tu někde být.“

„Jste si jist, že nepotřebujete asistenci?“ zašeptal Arenis za ním. „Co když se vám zastaví srdce?“

„Tak s tím asi nic nenaděláš,“ odvětil lhostejně Thomas, vkročil mezi stromy a posadil se mezi kmeny, kde mezi prořídlými větvemi dopadalo měsíční světlo. Právě tam položil knihu a otevřel na požadované stránce. Zhluboka se nadechl a vydechl.

Vážně jsem paladin, když tohle dělám? Co když mě to vážně poznamená, a všechno, o co jsem usiloval, přijde vniveč? Je moudré, abych to vůbec zkoušel? Nedá se tam dostat jinou cestou?

Thomas zakroutil hlavou. Ne… nedá. Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž. O nepříteli se dozví tolik, jen když se stane jedním z nich. Alespoň na chvíli.

Přejel očima celou formuli a postup, kterým se měl řídit, zavřel oči a začal rytmicky odříkávat slova, kterým ani nerozuměl. Takto je měl opakovat stále dokola, několikrát po sobě. Zprvu se zdálo, že se nic neděje, ale když už ji opakoval potřetí, cítil něco naprosto nedefinovatelného. Horko a chlad zároveň, mysl měl prázdnou a zároveň plnou otázek. Srdce se mu na okamžik zastavilo a rozeběhlo se až po chvíli. Rozbolela ho hlava a dostavily se silné křeče po celém těle.

Objal si hruď, v níž srdce bilo přerušovaně, a svaly mezi žebry se zmítaly v bolestivých křečích. Přesto pronášel formuli dál, jakoby si byl vědom toho, že to k úspěšnému dokončení kouzla patří. Zvedal se mu žaludek a těžko se mu dýchalo.

A pak najednou všechno odeznělo. Otevřel oči a pohlédl na své útlé prsty. Nenesly v sobě žádné stopy změn. Přejel si rukama po tváři, též nic. Ale cítil se podivně, hrozně podivně. Strašlivě chladně a lhostejně. Zakroutil hlavou a pokusil se navodit si nějakou emoci. Zjistil, že necítí nic. Možná to byl jen jeho přirozený ochranný mechanismus, kdy nepanikařil ve chvílích, kdy už by někdo dávno umíral hrůzou nebo propadal panice. Raději to ani nechtěl vědět. Zaklapl knihu a vložil si ji do kapsy u róby.

Vyšel na břeh, kde už na něj Arenis mával, že odjistil loďku. Když ušel několik kroků, věděl, k čemu má ten stav přirovnat. Jakoby měl člověk horečku a přesto neměl zvýšenou teplotu. Zbyla jen malátnost a „rozvláčnost“, kdy se člověk cítil, že je napůl vyvléknutý z těla.

„Oh, u Světla,“ vydechl Arenis, když se k němu Thomas přiblížil. „Vážně nechci vědět, co všechno v té knize je. Tohle mě doopravdy děsí.“

Thomas pohlédl na vodní hladinu, na které se odrážel svit Bledé paní. Leknutím uskočil, když spatřil ty tmavé oči. Duhovka téměř splynula ze zornicí, nebo se mu to jen díky nedostatku světla zdálo. Ale tenké černé žilky, které mu vyběhly na spáncích a mířily až k očím, ho přesvědčily o tom, že už by to všechno měl rád za sebou a doufal, že to není trvalý následek.

Přetáhli si kápě přes hlavu, nastoupili do loďky a odpíchli se od břehu. Ano, s takovým vzhledem nebude pochyb o tom, že patří ke Kultu. Arenis tohle nepotřeboval, nebo mu Thomas alespoň důvěřoval, že bude svou roli hrát dobře. Na rozdíl od Thomase nebyl paladin a neměl, co by musel před Pohromou skrýt… Pohroma paladiny cítila na stovky metrů a tak jen doufal, že maskování funguje i na tohle.

 

 

Když už byli daleko od břehu, Arenis se ho konečně odvážil zeptat:

„Co mám dělat, když si nebudu vědět rady?“

„Improvizuj. Nic jiného ti ani nezbude,“ řekl mu Thomas tiše, jakoby je i na tom jezeře daleko od břehů mohl někdo slyšet. „Když nebudeš vědět, co odpovědět, nech to na mně.“

„Dokážete to? Dokážete předstírat, že jste jedním z nich?“

„Ano.“ Thomas přikývl. „Pokud ty ne, pak raději nemluv.“

Arenis se napřímil v zádech, jakoby ho to urazilo. „Umím nasadit masku, pane. Ale nechci, aby veškerý nezdar byl na mně.“

„Myslíš si snad, že já mám menší pravděpodobnost, že to pokazím?“

„Nemyslím, ale vím. Často mluvím s Doriel, víte? Občas se mnou drží stráž, protože nemůže spát… nebo prostě nechce. Vedeme spolu sáhodlouhé rozhovory… i o vás.“

„A co říkala?“

„Že jste praštěný pitomec, který nemá žádný pud sebezáchovy. A ještě k tomu naprostý ignorant, který si neuvědomuje, že by mohl umrznout nebo by ho mohli rozpárat nepřátelé… Takže naprosto úžasný člověk.“

Thomas by se tomu snad i zasmál, kdyby mu do smíchu bylo. Opravdu teď měl v srdci strašlivé prázdno a nejhorší na tom bylo, že ho to neděsilo. Na druhou stranu to byla v tu chvíli výhoda. Myšlenky měl stejné, jen emoce vymizely, jako vymizí kola na hladině jezera po vrženém kameni.

Dorazili ke břehu, uvázali loďku a vydali se do kopce k mlčenlivé pevnosti, která stála na vrcholku ostrova jako tichá hrobka skrývající nepřítele. Thomas byl však naprosto lhostejný okolí, a ani skřek ghúla, který se ozval blízko a přímo na ostrově, ho nerozhodil. A když nemrtvý proběhl kolem… ani si jich nevšiml.

Thomas se nechal vést svou intuicí. Prošli vstupní branou a vydali se doleva. Paladin sevřel kovový kruh a zabral. Masívní dřevěné dveře zaúpěly ve zrezivělých pantech a otevřely se dokořán, jako když páčidlo odklápí víko hrobu. Thomas pohlédl na Arenise a z jeho pohledu vyčetl, že by měl jít první. Vešel tedy do temnoty a Arenis za nimi zavřel. Šli po schodech ztrácejících se v temnotě, po schodech vedoucích víc a víc do temnoty, která snad ani nebyla způsobena nedostatkem slunečního světla ale Světla jako takového. Poté prošli dalšími dveřmi a octli se v dlouhé chodbě na menším mostě, který se klenul nad propastí, jež vedla bůhví kam. Thomas ani Arenis to zjišťovat nechtěli, aby nevypadali, že jsou tu poprvé. A měli pro to dobrý důvod.

Akolyta, který se k nim blížil, svíral petrolejovou lampu. Byla jako maličké světýlko ve tmě, jako světluška v temném lese.

„Vítejte zpět, bratři. Jsme rádi, že se vás vrací tolik,“ řekl jim a petrolejovou lampou posvítil do jejich obličejů zakrytých kápí. „Leč jsem vás zde ještě neviděl. Jste v Kultu noví?“

Arenis mlčel. Čekal, jak Thomas zareaguje.

„Už jsme zde byli, nepamatuješ se?“ odvětil Thomas lhostejným hlasem.

„Obávám se, že ne. Mám za úkol hlídat každého, kdo sem vejde. Ukažte mi tvář.“

K Arenisovu štěstí mluvil pouze na Thomase. Paladin dlouho mlčel a Arenis se obával, že raději přistoupí k plánu B, a tudíž akolytu raději na místě zabije jakýmkoliv možným způsobem. Thomas však útlýma rukama sevřel okraje kápě a odhalil obličej.

„Měl by ses přestat ptát na takové věci, bratře,“ řekl mu Thomas, uhelnatě černýma očima propaloval akolytu. „Mohlo by to vypadat, že tady vyzvídáš,“ odsekl podrážděně a ještě dlouho na něj hleděl. Ani jeden z nich se nepohnul.

„A ten druhý?“ Pohodil hlavou k Arenisovi.

„Je v Kultu nový,“ Thomas letmo pohlédl na svůj doprovod, „a stále ještě poněkud nesvůj.“

„Chápu.“ Akolyta přikývl. „Promiňte, bratři,“ omluvil se jim a svěsil ruku s petrolejovou lampou. Thomas si přetáhl kápi přes hlavu, jakoby se nic nestalo. „Ale již jsme se potýkali s mnoha vetřelci, kteří sem chtěli proniknout.“

„Ano, to vím. Doufám, že skončili na pitevním stole,“ odvětil Thomas, zatímco následoval akolytu, který je vedl. Arenis šel poslušně za nimi, ale strašlivě se přemáhal, aby jeho krok byl klidný a vyrovnaný. Zeliek ho strašlivě svým přístupem vyděsil. Nevěděl, zda to byl následek toho kouzla anebo to jen hraje… a pokud to hrál, pak to byl zatraceně dobrý herec.

„Jen málo z nich za to stálo,“ odvětil akolyta a vedl je po schodech dolů.

„Stále žádné zprávy o tom, kdy by měl mistr dorazit?“

„Slíbil, že již brzy přijde. Snad se nevyskytne nic, co by mu v návštěvě Scholomance zabránilo.“

Sestoupili po schodech dolů do čtvercového sálu s vysokým stropem. Kolem stěn byly vyskládány police s knihami. Krom schodů vzhůru vedla cesta ze sálu ještě dvěma kovanými branami.

„Předpokládám, že knihy jsou stále volné ke čtení, tak jako když jsem tu byl naposledy,“ odhadl Thomas.

„Ano, jak je libo. Ještěže mnoho přiživších ani neumí číst… a žádný paladin by se sem nepozorovaně nedostal.“

„Byli byste špatní hlídači, kdyby se tak stalo,“ souhlasil Thomas. Hlas měl lhostejný a chladný, tak jako akolyta, se kterým mluvil. „Potřebuji najít nějaké spisy o hierarchii Pohromy. Bratr, kterého jsem přivedl, by to nejraději viděl na papíře.“

Akolyta ukázal na druhou stranu sálu, na police s knihami. „Někde tam ty spisy budou. Ale mám takový pocit, že si je zrovna někdo vzal.“

„Opravdu máme od každého spisu jen jeden kus?“

„Je to bezpečnější.“

„Bezpečnější by mi přišlo, kdyby byly alespoň dva. Informace by se neztratily.“

„Právě naopak. Takhle máme alespoň přehled. Spisy Ner’Zhulova vědění jsou také jen jedny jediné.“

„Jsou snad tady?“

„Může si je prohlédnout kterýkoliv bratr či sestra, pokud umí zacházet s knihami a pokud má dostatečné schopnosti. Ale ty jsou mistrovy a nikdo si je vzít nemůže. Proč se ptáš?“

„Nikdo mi neřekl, že jsou zde. Myslel jsem, že je má mistr u sebe,“ zaimprovizoval Thomas. Být v normálním stavu, děsilo by ho, jak dokonale dokáže hrát, jakoby byl jedním z nich. Přemohl se, aby si nepoložil otázku, zda jedním z nich doopravdy není, a čekal na odpověď.

„Mistr nám je vložil do opatrovnictví, dokud se z hlavního města nevrátí. Musejí být v bezpečí před Plamennou legií. Démoni nevědí, že Archimonde padl a je jen otázkou času, kdy se princ Arthas vrátí a vyžene je odtud.“

Thomas přikývl. „Rád bych se na ni podíval.“

„Chceš-li se stát mocným nekromancerem, budiž. Pojď za mnou.“ Vykonal gesto rukou a Thomas jej následoval. Ještě naposledy se otočil na Arenise, který se pohledem ptal, co má dělat. Pak si vzpomněl na rozhovor v loďce: improvizuj. Hlavně žádnou paniku. Zpanikaříš a prozradíš se. Jak to říkal Nathanos? Žádné emoce, mít emoce klidné jako jezerní hladinu. Stačí vržený kámen a jsi mrtvý.

Vykročil směrem, kterým jejich průvodce ukazoval a zastavil se u daného regálu. Přejížděl rukou po ošoupaných hřbetech nesoucích zbytky zaschlé krve, pak jednu intuitivně sevřel a otevřel.

Zrovna nahmatal spis pojednávající o lektvarech používaných v Pohromě a hlavně mezi Kultem.

„Slyšela jsem,“ ozval se ženský hlas patřící útlé postavě zahalené v černé róbě, „že hledáš spis o hierarchii Pohromy.“

„Ano, rád bych se na ni podíval, abych neudělal nějakou chybu,“ řekl opatrně Arenis.

Žena se na něj otočila, v rukách svírala svazek, který on zjevně potřeboval. „Jakou chybu?“ Propalovala ho pohledem, jakoby věděla, co je zač.

„Vědět jak se chovat k těm, kteří jsou nade mnou… a já zatím nevím, kteří jsou nade mnou.“

„Za měsíc tě ta nesmělost přejde. Ale k věci: knihu ti půjčit nemohu, potřebuji si ji nastudovat sama. Ale mohu ti říci, co vím, pokud ti to pomůže.“

„Rád bych se něco nového dozvěděl,“ odpověděl nejistě. Možná by bylo spíše podezřelé, kdyby se choval příliš sebejistě a proto mohl dát průchod svým emocím a obavám a dát je najevo nejistotou.

„Nad akolyty je nekromancer, který má moc nad mrtvými jakožto smrtelník. Akolyté jsou důležití, protože dokáží nepozorovaně proniknout do davu a infiltrovat se mezi nepřátele… Proto nepřátelé našeho pána neměli nejmenšího tušení, že něco chystáme.“ Pohlédla do knihy a převrátila zažloutlou stránku. „Nad námi i nekromancery jsou rytíři smrti. Mocní nekromanceři a smrtonosní bojovníci. Poté lichové, jako třeba náš pán, Kel’Thuzad, a nakonec Král Lichů, Ner’Zhul.“ Zarazila se, jakoby cosi zapomněla, zavřela oči a zvolala: „Můj život za Ner’Zhula.“ Poté oči otevřela, jakoby již napravila svou chybu, Arenis pochopil, že musí říct to samé, aby na sebe neuvalil podezření a odpověděl: „Můj život za Ner’Zhula.“

„Ráda bych se dostala mezi rytíře smrti. Musím mistra zaujmout a možná poté mi dá dar smrti a já budu moci vejít do jejich řad. Už roky se o to snažím.“

„Určitě to dokážeš, sestro…“ Ještěže měl na hlavě kápi, aby neviděla, jak se tváří. Ta přetvářka mu začínala být nepříjemná. Zabil by ji, kdyby mohl. Thomas málokdy mluvil o Darrowshire, ale když už, praskaly mu klouby v sevřených pěstech. Nenáviděl rytíře smrti a to potkal jednoho jediného.

„Je to všechno, bratře?“ zeptala se, zkoumavě si ho měřila, jakoby se snažila přijít na to, k čemu je dobrý.

„Ano, děkuji.“

„Samozřejmost… Čím více toho bude vědět každý akolyta, tím více se přiblížíme k vítězství. Musíme spolupracovat… jít proti nespravedlivému systému tohoto světa.“

„Ano… máš pravdu.“ Přelétl pohledem knihy a sevřel hřbet další, která mu padla do ruky. Čím víc toho bude vědět, tím větší budou mít šanci, že najdou největší slabiny Pohromy a zjistí, co proti nim chystají. „Měl bych se učit.“

„Správný přístup k věci, bratře,“ přikývla a vrátila se ke knize, jejíž obsah vypadal ve světle přítmí jako mravenci rozházení po zemi.

Když tak Arenis bral knihu o nekromancii do rukou a sedal si s ní do kouta, přál si jedno jediné: Ať už jsem pryč… U Světla, ať už jsem pryč.

Akolyta vedl Thomase temnými chodbami páchnoucími tlejícím masem. Jen těžko se mu nezvedal žaludek, ale stačilo jediné zaváhání a byl by mrtvý a s ním i šance k porážce Pohromy. A pokud by jej oživili, řekl by, kde ostatní jsou… a přivedl by do nebezpečí i je.

Akolyta, který jej vedl chodbami, se čas od času zhluboka nadechl, jakoby si ten mrtvolný zápach užíval. Thomas tušil, proč tomu tak je. Z té knihy, kterou vzal tomu nekromancerovi, se dočetl, že akolytům byl slibován posmrtný život. A smrt tedy byla brána jako dar od božských sil. Proto je smrt tolik fascinovala. A to, z čeho se živým zvedal žaludek, bylo pro akolyty příjemnou vůní.

Vedl jej místnostmi, které byly plné kostí a začínající nekromanceři převáděli své znalosti do praxe. Jen koutkem oka zahlédl, jak jeden z nich, napřáhl ruku nad hromadu kostí a z ní se o chvíli později zvedl kostlivec. Bylo to děsivé, ale jemu z toho ani nepřejížděl mráz po zádech. Byl prázdný a klidný. Věděl pouze jedno: věděl proč tu je a co musí udělat.

Najednou se ozval strašlivý a bolestivý křik z nedalekého sálu. Akolyta se na něj otočil, jakoby zkoumal, zda opravdu není nepřítel v přestrojení, ale Thomas mu věnoval jediný letmý pohled.

„Neznepokojuje tě to, bratře?“ zeptal se.

„Už jsem zabil a bylo mi jedno, že jsem to udělal,“ odpověděl Thomas popravdě. Lhát nemusel, a proto akolyta nerozeznal lež. „Myslíš si snad, že mě nějaký křik vytrhne?“

Akolyta spokojeně přikývl, jakoby konečně dostal, co chtěl. Společně vešli do místnosti, která byla prosta jakéhokoliv vybavení. Jen uprostřed runového obrazce stál oltář a na něm ve světle roztékajících se svíček kniha. Alespoň vůně vosku přebíjela ten strašlivý puch tlejícího masa; za to jediné byl Thomas nesmírně vděčný.

Přišli k oltáři, akolyta na knihu s nesmírnou svátostí hleděl. „Málokdo se jí dokáže dotknout. Jedno je jisté: paladin ani nikdo, kdo vyznává Světlo, to nedokáže. Proto máme jistotu, že ji odtud neodnese nikdo, kdo nemá stejné vyznání jako my. Dokážeš mi, že jsi opravdu s námi?“

„Nevidím důvod, proč bys mi neměl věřit.“

„Sundej si kápi a do očí mi řekni: Můj život za Ner’Zhula.“

Nastalo dlouhé ticho. Z hořících knotů svící se do okolí rozptyloval našedivělý kouř jako hedvábné záclony před otevřeným oknem za větrného večera. Akolyta na něj hleděl, jakoby metoda mlčení a upřeného pohledu mohla odhalit jakoukoliv přetvářku.

Thomas si pomalu sundal kápi a pohlédl na akolytu. V těch očích viděl lhostejnost vůči všemu živému, víru, že to, co Kult dělá, je jediná správná věc na celém světě. Touha zničit Světlo, protože nikomu z nich nepomohlo, když to doopravdy potřebovali.

„Můj život za Ner’Zhula,“ řekl pevným hlasem.

„A co duši? Dal bys mu i duši?“

„Nemám, co bych mu dával… Nemám duši.“ Thomas si byl své duše vědom, ale věděl, že u těchto akolytů tomu tak není. Neuhnul pohledem ani po minutě ticha, kdy by někdo jiný na jeho místě zpanikařil, padl na kolena a rozplakal se, že takový tlak už dále nesnese a nedokáže se nadále přetvářet. Ale Thomas to neudělal.

„Nepatříš do našich řad.“ Akolyta se na dlouhou dobu odmlčel, až se Thomas obával, že se přeci jen prozradil. „Jsi rozený rytíř smrti.“

„Prokazuješ mi příliš velkou čest, bratře.“ Pohledem zabloudil ke knize. Byl si vědom toho, že bez kápě je vidět všechno lépe: jeho emoce, to co si myslí a to, co chce udělat. Nutno podotknout, že jeho celkové vzezření kostnatého člověka s vystouplými lícními kostmi mu též udělalo v tu chvíli obrovskou službu. „Mohu se na ni podívat?“

„Samozřejmě… Pokud nejsi paladin.“

Stále mě zkouší, pomyslel si Thomas. Chce, abych zpanikařil. Asi to dělá všem, kteří přijdou, aby se dozvěděl, zda jsou s Pohromou. Ale já se nedám. Umím temnotu vytlačit na povrch a zamaskovat Světlo, které jsem v sobě před těmi lety tak pracně probral k životu.

Natáhl ruku ke knize a…

…otevřel ji na první stránce. Nic se nestalo. Pohladil prsty zašlý pergamen a hladil jej tím způsobem, který znají jen lidé, kteří považují knihy za největší cennost na celém světě. Hlavou mu bleskla vzpomínka na první dny v klášteře. Knihy… táhly ho a zajímaly. Faol ho naučil číst a psát. Ještěže tu nebyl a neviděl, co se stalo s jeho zemí… a asi bylo dobře, že zemřel těsně před příchodem téhle noční můry.

„Dokážeš to číst?“ položil mu akolyta další otázku.

„Ano. Dokáži.“

„Pak zde vítej a můžeš si v té knize číst, jak ti bude libo. Vidím, že patříš mezi lidi, kteří ji jen tak nezničí… a kteří mají silnou vůli, která jim to umožňuje.“

„Mohu ji odnést?“

„Vidím to nerad,“ řekl mu akolyta téměř výhružným tónem.

„Neboj se, bratře. Nic se jí nestane.“ Thomas opět nelhal. Nehodlal knihu zničit. Hodlal si ji přečíst, studovat. Zavřel desky zdobené vyleštěnými kostmi poskládanými do prazvláštního obrazce a vzal ji z podstavce. „Za takový poklad bych položil život, kolikrát by mistr jen požadoval.“

Akolyta přikývl. Z jeho přístupu naprosto vymizela odtažitost a nedůvěra. Pokud na něj měl kdy podezření, naprosto vymizelo. Žádný paladin se nedokáže takhle přetvařovat. Žádný paladin by nikdy neřekl „Můj život za Ner’zhula.“. A už vůbec by se nedokázal dotknout té knihy, která již spočívala v Thomasových rukách. Kým vlastně byl? Patřil k nim, anebo byl Světlu oddán natolik, že byl schopen proplížit se tak hluboko do středu nepřátelské pevnosti, předstírat, že je jedním z akolytů a ještě říkat takové věci? To byly otázky, na které si nechtěl pokládat odpověď, dokud se nebude nacházet daleko odtud.

 

 

Sotva se vypotáceli ze Scholomance, chtělo se jim zvracet. Chtělo se jim zvracet už opravdu dlouho, ale oba to ustáli, aby se neprozradili a celý plán neztroskotal. Thomas cestou zpět procházel místnostmi, kde studenti pitvali nějakého nebohého člověka zaživa. Ten řev byl příšerný a Thomase mrzelo jediné: že nemohl zasáhnout. Mohl jen poslouchat. I ten puch byl strašlivý. Thomas i Arenis to nějakou dobu zvládali, ale jakmile se dostali na čerstvý vzduch, začal se dostavovat dávivý efekt.

Proto když se klidným krokem dostali pryč ze spletitého komplexu, jejich úleva se nedala ničím popsat. Celé roky ten okolní zatuchlý vzduch nenáviděli. Teď jim přišel, že snad voní i po květinách; tak strašlivý mrtvolný puch tam dole byl.

Šli dál, nasedli do loďky a dostali se na druhý břeh. Teprve až po nějaké chvíli, když se dostali hluboko do lesa, si strhli róby a prudce se nadechovali. Arenis byl bledý jak smrt, překrýval si ústa rukou, jakoby měl během chvíle zvracet.

Zeliek na tom nebyl o nic lépe. Tím, že držel foliant potáhnutý lidskou kůží a zdobený kostmi – zřejmě lidského původu - se mu dělalo ještě hůř, jakoby tu energii prostě nemohl snést. Byl si však vědom, že musí zůstat u něj a že jiný paladin by ho nesnesl ani na pár kroků.

„Promiňte, pane,“ řekl Arenis po chvíli, „ale já jdu zvracet.“ Dopotácel se k nejbližšímu stromu, rukou se opřel o kmen, a jak řekl, tak taky udělal. Zeliek slyšel, jak se zakuckává a snaží se pobírat dech.

„Neomlouvej se, Arenisi,“ řekl. Cítil, jakoby měl vyzvracet i ten prázdný žaludek. Snažil se nemyslet na to, co ve Sholomance viděl, ale kniha vázaná v lidské kůži mu znemožňovala, aby na to nemyslel. Jakoby se mu už jen z přítomnosti té knihy zvedal žaludek. „Já jdu asi taky.“

Předklonil se a vyzvracel i to, co v žaludku snad ani neměl. Chtěl ty maskovací runy ze sebe sundat. Pravděpodobně ony mu způsobovaly ty strašlivé křeče, které mu znemožňovaly, aby vůbec zvracet přestal, i když už neměl co. Chtěl tolik požádat Světlo o to, aby mu pomohlo runy ze sebe strhnout a spálit je, i kdyby to bolelo jakkoliv, ale Pohroma by to ucítila na míle daleko… a oni by knihu nikdy neodnesli.

 

Doteď si nejsem jist, zda jsem dobrý herec anebo se v tu důležitou chvíli neprotlačila ven má temná stránka. Nebo jsem tu temnou stránku vůbec hrát nemusel? Netuším. Ale vím, že jakmile jsme byli u Marrisova domu, teprve tam jsem požádal Světlo o to, aby mi pomohlo. Nevěděl jsem, zda si pomoc zasloužím a zda už jsem nepřekročil nějakou stanovenou mez… zde není cesty zpět, protože správný paladin by nikdy nic takového neudělal. Ale Světlo mě zvedlo jako ruce matky dítě, které spadlo, ale je příliš slabé na to, aby se postavilo na vlastní nohy.

Pálilo to… strašlivě. Chtěl jsem křičet, ale jen jsem zatnul zuby, vědom si toho, že s bolestí přichází očištění. Runy pomalu mizely a mně se i přes tu palčivou bolest vracely smysly a emoce. Jakmile jsem se znovu zhluboka nadechl a vypětím všech sil jsem se rozplakal. Dodnes nevím, zda z vyčerpání nebo z toho, co jsem byl nucen udělat. Nestydím se za to, že jsem člověk, který pláče. Jsem na to hrdý, protože projevy emocí jsou známkou lidskosti, které jsem si vždy vážil.

Arenis se v tu chvíli ukázal jako někdo, kdo si o člověku, který se před ním takto zhroutil a který pro něj byl dříve pevným jako skála, nepomyslí, že je slabý. Celou dobu u mě byl a držel ten foliant, i když pomalu bledl a chtěl jej odložit a nechat v trávě. Neudělal to. Kdo by to byl řekl, že mladý muž, kterého jsme našli v troskách Andorhalu by byl schopen se se mnou proplížit až k nepříteli a hrát svou roli společně se mnou? Vždy jsem si byl tak nějak vědom, že se nám snaží vrátit to, že jsme jej vyrvali ze spárů smrti anebo hůř: Pohromy. Ale tento zážitek nás stmelil a já byl schopen mu do očí říct, že už chápu, proč mu Nathanos tolik důvěřoval… nebo alespoň v jeho schopnosti. Jeho tento zážitek posílil. Ve mně to zanechalo otisk.

 

Rozednívalo se a slunce začalo prostupovat skrze husté nažloutlé mraky, které propouštěly jen mrtvolně zbarvené světlo. Ani Thomasovi natož Arenisovi to nepomohlo. Dospěli do fáze, kdy jim svědčila spíše noc nežli den, protože tak alespoň tolik nevnímali změnu, kterou krajina prodělala. Jenomže teď to bylo o to horší, když se dostali ze Scholomance. Nedokázali z hlavy dostat to, co tam viděli a jakoby stále cítili ten strašlivý puch rozkladu, ze kterého se jim zvedal žaludek.

Arenis musel Thomase po chvíli cesty podepřít. I když ze sebe sejmul runy, necítil se o moc lépe. Právě naopak. Byl malátný, jakoby měl vysokou horečku, klouby jakoby nebyly na svých místech a reflexy měl zpomalené. Přesto se snažil jít a neprosit Arenise o pomoc, až ho mladík podepřel sám.

„Omlouvám se,“ zašeptal Thomas, hlava mu padala malátností na hruď. „Neměl jsi se mnou chodit. Mrzí mě, že jsi to musel podstupovat.“

„Šel jsem dobrovolně,“ namítl.

„Ne, tohle by nikdo nikdy neměl vidět.“ Thomas zakroutil hlavou a jen tak tak donutil svou ruku, aby udržela velký foliant. Arenis si toho všiml a vzal ji Thomasovi z ruky. Okamžitě se mu udělalo nevolno, ale udržel se, aby to nedal najevo.

„Co s ní vůbec chcete dělat?“

Nad tím Thomas nepřemýšlel. Věděl jen, že kdyby byl nepřítelem, nechtěl by, aby tu knihu někdo vzal. Jenomže co bude, až si toho všimnou? Budou ji hledat. Jenomže ona mohla obsahovat vědění, které potřebovali, aby měli nějakou šanci. A proto raději mlčel.

Konečně se dostali na mýtinu. Tentokrát byli na stráži snad všichni, protože Thomas nikdy nikam neodešel, aniž by o tom komukoliv řekl.

Když je konečně zahlédli, za jiné situace by jim spadl kámen ze srdce. Ale když uviděli, jak se Thomas sotva drží při vědomí, dostavil se šok.

„Co se stalo?“ vyhrkla Aneth, která k nim přiběhla i navzdory svému koleni jako první a Thomase okamžitě podepřela.

„Tome! Tome, vnímáš nás?“ ptala se Doriel starostlivě. Sotva to dořekla, Thomas padl na kolena a Aneth ho jen tak tak nenechala spadnout úplně. Sarah ho podepřela z druhé strany a měla takový strach, že úplně zapomněla mluvit.

Thomas všechny slyšel, ale nedokázal udržet pozornost. Hlavou mu bleskla vzpomínka. Ztrácel vědomí úplně stejně jako tehdy v lese.

Než si stačil uvědomit, co to znamená, ztratil vědomí.

 

 

<--- Zpět na 11. část | Pokračovat na 13. část --->

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet