link

Inner Demons - 20. kapitola

  Inner Demons    Scourge    Pohroma   

20. KAPITOLA

 

Nathanos přišel na zavolání, tak jako to vždy dělával, když si jej temná lady vyžádala. Když k němu tato zpráva přišla, okamžitě opustil Marris‘ Stead a za doprovodu svých věrných ohařů vyrazil do Undercity. Mohl se jen domnívat, co lady bude požadovat tentokrát. Díky ní se osvobodil z moci Pohromy, stejně jako mnoho dalších nemrtvých, i když ne v tom stavu, ve kterém kdysi byl. Jeho tělo možná bylo jen tlející maso nalepené na kostech, ale když měl nad sebou znovu kontrolu, nebylo to tak zlé, jak se jevilo.

Sestoupil úzkou točitou chodbou až do nejspodnějšího patra podzemního města následován svými ohaři.

Lady byla přesně taková, jak si ji pamatoval. Vážná, přísně vyhlížející, v zádech pravítko a pohled rudých očí, před kterým uhýbal každý. On však ne. Byla jeho paní, jeho mentor a možná proto před jejím pohledem neuhýbal.

Snad jako první si jej povšiml ten Pán děsu, kterého tolik nesnášel. Nathanos chápal, proč si ho tak Sylvanas držela u těla, ale to nic neměnilo na tom, že ho neměl rád. Ale pravdou bylo, že Sylvanas si ho všimla ve skutečnosti mnohem dříve.

Ani s velvyslancem nedořešila úřední záležitosti; Silvermoon jí nebyl tak blízký jako Nathanos, kterého viděla jen párkrát za celou dobu, co bylo Undercity pod její nadvládou.

„Má paní,“ pozdravil Nathanos formálně.

„Marrisi,“ oslovila jej chladně. Hodila ostrým pohledem po příchozím elfovi i Pánu děsu. Oba pochopili, elf se s úklonem klidil z místnosti a démon zaplul do stínů a rozplynul se.

„Jsem zde, jak jste žádala.“ Ohaři se posadili po jeho boku.

„Dostalo se mi informace, že Kel’Thuzad často opouští Naxxramas,“ začala Sylvanas. Stála na místě, vzpřímená, přísná a chladná. Přesto v jejích očích Nathanos pochytil stejnou ohnivou jiskru její osobnosti.

„Slyšela jste správně, milady.“

„Tudíž je Naxxramas nechráněn.“ Nebyla to otázka. „A dostalo se mi informace, že v Naxxramasu přetrvává někdo, kdo by nám mohl výrazně pomoci.“

„O tom vím,“ přisvědčil poslušně Nathanos. Začínal být trochu nervózní, jakoby tušil, na co lady naráží. Začal si nevědomky mnout ruce za zády. Ucítil, jak mu přes ruku přeběhl šváb a tak ho chytil do kostnatých tlejících rukou a rozmačkal.

„Sice je to jen jeden člověk,“ lady ho propalovala pohledem čím dál více, „ale jsem schopna kvůli němu podniknout jistá… opatření.“

Dlouho bylo ticho. Nathanos nevěděl, co na to má odpovědět.

„Nejsem hloupá, Nathanosi. Vím, že ses po pádu Lordaeronu přidal k odboji proti Thuzadovi, který vedl jistý nezávislý paladin, sir Zeliek. Zvláštní jméno.“

„Je to příjmení,“ dovolil si ji opravit. Dobře to chápal. Málokdo dnes znal Zeliekovo křestní jméno.

„Vím, že jste byli přátelé.“

„Nevím, na co narážíte, paní.“

„Velmi dobře to víš, Nathane,“ řekla Sylvanas příkře. „Naxxramas se zdá být bez větší ochrany. Určitě bychom nějak zařídili, abychom ho vyrvali ze spárů Pohromy.“ Nebyla to otázka, byl to rozkaz. „Chci jej do našich služeb. Takový mocný spojenec nemůže být nadále v rukách Pohromy. A jsem si jista, že bys chtěl to samé.“

„Do našich služeb?“ dovolil si položit otázku Nathanos. „Zeliek by si nic takového nepřál.“

„Takže v Pohromě je to pro něj lepší?“

„To jsem neřekl.“ Nathanos si uvědomoval, že odmlouvat lady se nevyplácí… ale vždy když přišla řeč na Zelieka, veškeré formality šly stranou a znovu se projevilo to, co ztratil. „Ale přivést jej do našich řad by pro něj znamenalo pouze další službu. Být pod někým, poslouchat jeho rozkazy. Vím jistě, že by za špatnou věc nebojoval.“

„Špatnou věc? Špatně jsi to pochopil, Marrisi, bojoval by pro naši věc,“ opravila jej Sylvanas. Kupodivu se ještě stále držela.

„Thomas by za vás nebojoval, má paní.“

„Myslela jsem, že bys nepromarnil žádnou příležitost k tomu, mu pomoci, Marrisi.“ Byl to vyčítavý tón. Tón, který Nathanos bytostně nenáviděl.

„Nepromarnil. Ale Thomas nebyl jen velitel. Byl to přítel. Přítel pro nás všechny. Sám se potýkal s temnotou v sobě, i když to o něm vědělo málo lidí. Bojoval proti Thuzadovi do posledního dechu a zřejmě proti němu bojuje stále. Byl pro nás majákem Světla, který nás učil necítit strach, necítit obavy… Obětoval se pro všechny a tím pádem i pro vás, má paní. Nebýt jeho, už byste Undercity ani neměla.“

„Podceňuješ mě, Marrisi,“ řekla elfka pevně.

„A vy podceňujete Kel’Thuzada. Nemyslete si, že si vás nevážím… ale vážím si vás o to víc, protože jsem znal jeho. Byl statečný a nebál se bolesti, bojoval, i když si nebyl jistý, jestli ještě zbývá nějaká naděje. Stejně jako vy.“

Zatímco Nathanos mluvil, Sylvanas mu neskákala do řeči. Byla velká drzost, že jí takto odmlouval. Nikdy jí to neudělal. Ale znala ho za života a pamatovala si, že měl vždy svou hlavu… a proto byl tak dobrý žák.

„Oživit jej do našich řad by znamenalo pouze další spoutání a na tom se podílet nechci. Nejsem tím, kým jsem býval, ale vždy když slyším jeho jméno, cítím se znovu jako člověk… cítím to, co jsem ztratil. A pokud mám být jeho přítel… pak chci, aby už byl konečně svobodný.“

„Takže to odmítáš udělat?“ Nathanos z jejího tónu vycítil, že zašel daleko. Sylvanas byla lady, která vládla železnou rukou, a proto ji ctil. Ale byl člověk, kterého si cenil ještě víc… „Nejsem si jista, zda mu právě tímto pomůžeš.“

„Vím, že by to nechtěl. Vždycky bojoval za nás všechny a sporů mezi Aliancí a Hordou se stranil. A pochybuji, že byste jej donutila, když to nedokázal ani Kel’Thuzad.“

„Uděláš, co ti řeknu, Marrisi.“ Tentokrát Sylvanas došla trpělivost. Pevně sevřela pěsti a její rudé oči žhnuly vztekem.

„Ano, udělám vše, co mi nařídíte, má paní,“ řekl uctivě Nathanos a hned nato zakroutil hlavou. „Ale ne tohle. Thomas si zažil své a já si nepřeji nic jiného, aby došel klidu. Ne aby zůstal ve světě zmítaném válkou.“

„Mohla bych tě donutit i jinak.“

To už se Nathanos k lady otočil zády, i když věděl, kolik toho riskuje.

„Jak by řekl Thomas: je to jenom bolest.“ To byla věta, kterou slyšel až nedávno. Slyšel ji z úst Eligora, kterého nechával sledovat stejně jako zbytek skupiny u Light’s Hope. A když tu větu slyšel, byl si jist, kdo ji vyřkl jako první.

Sylvanas ještě nezažila, aby se proti ní její nejvěrnější student takto obrátil. Hleděla, jak odchází. Nevěděla, zda její autorita klesá u všech, anebo se našel člověk, pro kterého šla i její autorita stranou.

 

 

„Eligore?“

Paladin se otočil na mohutného taurena, který dorazil k Light’s Hope teprve před pár dny. Jak to tak vypadalo, Raymond si zakládal na nestrannosti a toho si Eligor neskutečně cenil.

„U Světla, polož ho sem,“ byla Eligorova reakce, když si všiml pochroumaného těla, které tauren přinesl. Kdyby se obrovitý tvor provlékl do jeho stanu, nechal by ho položit tam, ale museli se spokojit s místem na louce.

Tělo bylo nejen naprosto zlámané, ale taky patřičně prohnilé a na mnoha místech prolezlé červy. To byla teď jeho práce. Staral se o mrtvé. Identifikoval, zda jsou od nich a jak zemřeli a většinou je pohřbíval. Jak se zdálo, měl na to jako jeden z mála žaludek.

„Kde jsi ho našel, Danure?“ ptal se ho, když se snažil zjistit, kdo to byl.

„V Morovém lese,“ odvětil tauren a raději se díval jinam, hlavně ne na tělo. Už tak mu dělalo problém ho dotáhnout až k Light’s Hope.

„Víš dobře, že tam nemáme chodit.“

„A tenhle chudák by se tam za tu dobu rozložil a nikdo by ho nemohl ani pohřbít,“ odfrkl si Danur. Nechal ho chvíli pracovat a pak se zeptal: „Kdo to byl?“

„Nevím, tělo je příliš zničené,“ povzdychl si Eligor. „Raději se podívám na jeho modlitební knihu. Třeba je tam vlastník podepsaný.“

„To bude nejmoudřejší,“ přikývl jeho společník a čekal u něj, dokud by Eligor opravdu nepotvrdil identitu. Eligor sevřel modlitební knihu, potřísněnou od zaschlé krve a otevřel na první stránce. Modlitební knihu by poznal hned, tohle bylo něco jiného. Mýlil se v identifikaci? Pozorně si písmo prohlédl. Poznával ho… Poznával ten rukopis.

Prudce vzhlédl od textu, jakoby zahlédl ducha.

„Co se děje?“ zeptal se ho tauren. „Matko Země, jsi bledý jak křída!“

Eligor ze sebe setřásl mdloby a podíval se do textu znovu. Stačila mu věta a věděl, komu deník patří.

I když v tu chvíli vypadal jako šílenec, začal se hlasitě smát. Přitiskl si deník k hrudi a rozplakal se štěstím. Danur nevěděl, co se děje. Měl tu před sebou mrtvého, který zemřel tragickou smrtí, ale kdyby tak věděl, Eligor právě drží v rukách, smál by se naprosto stejně.

Prudce se zvedl, překročil mrtvého a utíkal pryč, daleko od Light’s Hope. Teď chtěl být sám, chtěl být první, kdo si to všechno přečte, protože na to čekal dlouho a už se vzdával naděje, že ten deník vůbec kdy uvidí.

Četl, oči mu přelétávaly po řádcích, a i když byl rukopis stranu od strany hrubší a méně úhledný, Eligor četl dál. S každou další větou mu přebíhal mráz po zádech a skoro nedýchal, sotva si stačil stírat slzy z tváří. Pak se dostal na poslední stranu krátkého zápisu.

 

Pokud se k tobě tento zápis kdy dostane, Eligore, chci, abys jej měl u sebe jen ty. Nikomu jej neukazuj. Bude jen tvůj, protože jen ty jej dokážeš pochopit a strávit ty informace, ze kterých by někdo jiný zešílel. Vím, že si myslíš, že jsi na světě sám, a mrzí mě to. Ale věř, že nejsi. Máš svou duši. Myslíš si snad, že je to málo? Kdybych tak mohl popsat, čím vším duše vlastně je - a já to dokáži - řekl bych, že je to malý osobní vesmír. Vesmír nikdo nemůže ovládnout, přivlastnit si ho… Má v sobě hvězdy, ale i temné části a přesně tak to má být. Každý má své vnitřní démony a i když se jich občas chceme zbavit, neměli bychom se jich vzdávat. Myslíš si, že jsme ti špatní, pokud umíme učinit špatné věci... ale jsme i ti dobří, pokud v sobě přechováváme pouze Světlo?

Jsem jen kapka v moři, Eligore. Ale pokud komukoli tento deník pomůže… i jednotlivec dokáže zvrátit běh světa. Je jen na nás, jakým směrem jej zvrátíme.

Zbytek deníku obsahuje výtah informací, který jsem v Pohromě nastřádal. Kel’Thuzad udělal velkou hloupost: dal mi přístup k informacím, které by se neměly dostat k žádnému odboji a ani nevíš, jak se budu ze srdce smát, až zjistím, že se k tobě deník dostal.

Jsou zde všechny slabiny různých protivníků, jaké zbraně Pohroma používá, zmapoval jsem ti celý Naxxramas a zapsal jsem i runový systém. Nečekám, že ho pochopíš brzy, protože jen rytíři smrti jej chápou stejně, jako člověk chápe, že planeta se točí kolem své osy, ale věřím, že to nakonec dokážeš.

Já už možná na tomhle světě nic nesvedu, takže teď je všechno na tobě. Možná píši již mrtvému člověku, ale od té doby, kdy jsem tě zachránil, jsem věděl, že ty přežiješ. Žádám tě jen o jediné: nikomu neříkej, od koho ty informace máš. Trvám na tom.

Nikdy se nevzdávej sebe sama. Málokdo si uvědomuje, že vlastní svůj osobní vesmír. Jakmile si toto uvědomíš, nic na světě tě nezastaví.

Světlo s tebou, příteli.

 

Se srdečným pozdravem

 

Sir Thomas Zeliek

 

Eligor od deníku vzhlédl. Celou tu pasáž přečetl jedním dechem. Opravdu to byl on. Stále odporoval, nevzdal se a on mu věřil, že se nevzdá nikdy. Převrátil stránky a narazil na úhledný rukopis, ten který Thomas skutečně měl, bez jakýchkoliv kostrbatých kliček, které značily, že je píše člověk, který sotva může psát a které byly protkány pasáží, kterou právě teď dočetl.

Byly zde popisy, nákresy, stručně vypsané slabiny protivníků. Bylo toho tolik.

Pohlédl směrem ke Stratholmu. Kéž by mu mohl nějak pomoci. Ale ano, pomoci mu může. Řekne ostatním, jak proti Pohromě vyrazit. Jestli má světu předat tyhle informace, měl by s tím začít…

Vykročil k Light’s Hope. Poprvé za celou dobu se usmíval a cítil odhodlání, které ztratil.

Měl tolik energie, že ani nechtěl jít spát. Není času nazbyt. Teď bude mít plno práce.

 

 

<--- Zpět na 19. část 


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

milanko 03.12.2014 19:53

Úžasná , úžasná , úžasná práca , niektoré detaily ešte doladiť a myslím že už aj sama vieš ktoré ale inak je to perfektná práca nato aká si mladá , tak dokážeš písať fakt dobré poviedky .Dokázala si ma perfektne dostať do deju a nepustiť a vážne som sa na každý diel tešil. Oproti ostatným poviedkam z asimeriou ktoré my prišli nie až tak kvalitné skôr také rozprávočky tak toto bola vážne dobrá práca .Páčilo sa mi že si sa do toho vžila aj ty , že si písala hlavne o vnútorných démonoch zo svojej skúsenosti , a že keď prišla smrtiaca pohroma tak proste prišla a neušetrila všetky hlavne postavy (ako to býva v rozprávočkach) ale dala si nám príbeh ktorý vážne stal zato . Škoda že wowfan nieje tak navštevovaný aby ho mohlo oceniť viac ľudí a prečítať si toto dielo. A nikdy sa neprestávaj zlepšovať

Mordecay 01.12.2014 16:54

cerberos
...díky za překlad...
Not sure if trolling or...
Redaktor WoWfan.cz

cerberos 01.12.2014 15:31

Super..takže nakonec se Eligor vydal do všech velkých měst a svolával hrdiny na Naxxramas,díky tomu deníku věděli jak na kterou potvoru strategií a kouzla a Naxx byl nakonec pokořen..díky za překlad bylo to opravdu velice zajimavé čtení

Esperanta 30.11.2014 23:13

Anishka
Myslím, že by si to měla přeložit do angličtiny a poslat Blizzardu. Povídka a všechny její postavy časově zapadají do oficiálního příběhu warcraftu. Opravdu skvělá práce Espe
Však já to zkoušela Bellatrix mi pomohla s překladem prologu a 12. kapitoly. Nikdo se neozval a to jsem to zkoušela několikrát. Ono se to lehce řekne: přeložit a poslat, ale nejsou peníze na profesionální knižní překlad a musela bych být někdo, aby si toho vůbec všimli. Samozřejmě, že díky této ideje jsem si taky dala tu práci, aby to sedělo a zapláclo to mezeru v lore. Ale donutit Blizz, aby si to přečetl, to je jedna věc a jestli by se jim to líbilo... to je věc druhá. Je to mimořádně ztížené tím, že nejsem rodilý anglický mluvčí. Každopádně děkuji!

Anishka 30.11.2014 22:36

Myslím, že by si to měla přeložit do angličtiny a poslat Blizzardu. Povídka a všechny její postavy časově zapadají do oficiálního příběhu warcraftu. Opravdu skvělá práce Espe

Esperanta 30.11.2014 21:12

Cajtik
Skvělé! Jen strašně krátké :'(
Krátké? 190 stran A4 se ti zdá málo?

Cajtik 30.11.2014 20:49

Skvělé! Jen strašně krátké :'(

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet