link

Panna westfálská #10

  Fan fiction    Orkelt   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Sluneční paprsky se ztrácely za obzorem a na východě se pomalu objevovaly hvězdy, blikající okolo bledého úplňku, zprvu slabého, ale jak se sluneční svit pozvolna vytrácel, ten měsíční sílil. Hope putovala tichou krajinou s nerozsvícenou lucernou v ruce a v duchu si nadávala za svoji důvěřivost a za to, že ji přemohla spalující zvědavost. Určitě to byl trik, past nalíčená Strongarmem a jeho kumpány, taková, ze které nedokáže utéct. A ona stejně šla k malému jezírku v mělkém údolí, sama a bez doprovodu, jen s kuchyňským nožem skrytým za opaskem, který si s sebou nesla pro případ, že by se s ním musela bránit. Nečekala, že by dokázala sama porazit skupinu zkušených rváčů, měla ho spíše na to, aby překvapila prvního, kdo po ní sáhne a v té krátké příležitosti stačila utéct. Jak dlouho mohla patnáctiletá holka utíkat polním vrahounům, nad tím radši nepřemýšlela.

V myšlenkách se zabývala spíše tím, co na ni čeká. Ven do noci ji vyhnala zvědavost a palčivá touha dozvědět se, o čem to Strongarm vlastně mluvil. I když to neřekl nahlas, věděla, že uhodl, kdo je jejím skutečným otcem. Proč by se o ni jinak tak hrozně zajímal? A pokud mu to potvrdí, co s tou informací bude dělat? Byla sice dcera Edwina VanCleefa, ale to bylo tak dávno, že už to pro ni skoro nic neznamenalo. Znělo jí to divně, „dcera Edwina VanCleefa.“ Už to pro ni bylo jen jméno, ozvěna dávné minulosti, která se občas vynořila a vždy ji dokázala zmást. Ale tím, že o tom Strongarm tak mluvil, v ní tu ozvěnu rozezvučel a ona ji nedokázala sama utišit. Na to měla příliš mnoho otázek. Kdo je doopravdy Strongarm a jak ji našel? Co po ní ve skutečnosti chce? Kdo je ta osoba, se kterou se má údajně setkat? I kdyby ji Strongarm doopravdy podrazil, Hope by stejně mnohem více bolelo nezodpovězení těch otázek, o kterých si tak dlouho myslela, že už ji nezajímají.

Vystoupala na nízký pahorek, ze kterého měla dobrý výhled na údolíčko pod ním. Věděla, že je u cíle. Kulovité údolí s mělkým jezírkem na dně, rozbořená chalupa a před ní hořící oheň. Hope při tom pohledu zamrazilo a málem zavrávorala. V první chvíli to přičítala tomu, že za chvíli zjistí, co s ní Strongarm vlastně zamýšlí, ať už to bude dobré či zlé, a tak pohlédla na nebe, aby nervozitě trochu ulevila. Měsíční svit znatelně zesílil, až do té míry, že lampu ani nepotřebovala. Při pohledu na bledý kotouč se však neuklidnila, naopak. Probudily se v ní nějaké neurčité vzpomínky, takové, které si nedokázala zařadit do času, místa ani jiných souvislostí, ale byla si naprosto jistá, že je prožila. Vzpomínky na tmu, chlad a hrozný strach. Zachvěla se.

Ze strnulosti ji vytrhl pohyb dole u ohně. Z dálky rozeznala jedinou siluetu, nepochybně patřící Strongarmovi sedícímu na velkém kameni hned vedle ohniště, na kterém si nejspíše opékal večeři. Zhluboka se nadechla a vydala se dolů z pahorku.

 

Když si jí Strongarm všiml, byla od něj už jen pár kroků. Kdyby chtěla, mohla se k němu snadno přiblížit a třeba mu i podříznout zezadu hrdlo. Možná by to tak bylo pro všechny lepší. Rozhodně by tak měla jistotu, že svůj slib o odchodu z jejího života dodrží.

„Sedni si,“ řekl s vlídným úsměvem Strongarm a ukázal paží na povalený špalek na druhé straně ohniště. Hope beze slova přišla ke špalku, usedla na něj a stáhla se do sebe. Neustále se také těkavě rozhlížela do tmy okolo sebe, jestli jsou opravdu sami. Nejvíce si prohlížela trosky chaty stojící za Jacem, ve kterých se bělala záplatovaná plachta. On tam doopravdy tábořil. Nečekala, že by jí v tomhle říkal pravdu, protože pak by do jeho tábora snadno mohla přijít s vojenským doprovodem a tím se Strongarma jednou provždy zbavit. Musel jí vážně věřit. Víc, než by věřila ona sama sobě.

„Co dělá tvoje rána?“ zeptala se, když jí sklouzl pohled na Jaca, který si na klacku nad ohněm opékal kukuřici. Veterán se lehce dotkl dlaní místa, které mu před časem zašívala. Ve světle plamenů Hope spatřila vybledlé zahnědlé skvrny na košili plížící se zpod kožené vesty.

„Hojí se rozhodně mnohem líp, než kdybych si to ošetřoval sám,“ usmál se na Hope. „Ani sem se ti za to pořádně nevodvděčil.“

„Nic od tebe nechci,“ odsekla Hope. „Kde je ta tvoje známost?“ Strongarm zvedl kukuřici nad oheň a prsty ozkoušel, jak moc je opečená.

„Ještě na ni musíme chvilku počkat. Je děsně opatrná, tak nejspíš zkoumá okolí, jestlis mě náhodou neudala. Nedivim se jí. Kdyby si nedávala pozor, už by jí určitě dávno dopadli. A vzhledem k tomu, co je zač, by nejspíš skončila hůř než kdokoliv z nás.“

„Takže taky někdo z Defiasů? To mě mělo napadnout.“

„Eh,“ zakroutil Strongarm hlavou ze strany na stranu. „Vono je to trochu složitější. Pomáhala nám, spolupracovala s náma a měla stejný sympatie, ale nikdy se k nám doopravdy nepřidala. Proč, to nevim. On o ní vlastně nikdo nic moc pořádně nevěděl.“

„Chm,“ odfrkla si Hope. „Takže taky přepadávala a mordovala, jenom ne jako vaše služka. Nemyslím si, že je kvůli tomu o moc lepší.“ Strongarm cosi zamumlal a pak stáhl ze špičatého klacku kukuřičný klas.

„Dáš si kousek?“ zeptal se a podal klas Hope.

„Ne,“ odmítla stroze. Jac pokrčil rameny a zahryzl se do klasu sám. Hope se podívala do ohně, zatímco Strongarm žvýkal kukuřici. Pozorovala tančící jiskry a hřejivé plameny. Občas v ohništi něco prsklo, skoro jako malinká exploze nebo slabý výstřel z děla.

 

„To je ale velká loďka,“ řekla Vanessa a napřáhla dětskou ručku k neurčitému tvaru v mlhách a šeru.

„To není jen tak nějaká loďka,“ řekl spokojeně mužský hlas odněkud z vrchu. „To je Kolos. Největší loď na světě. Větší už jen tak neuvidíš.“

„Fíííha,“ hvízdlo děvčátko. „A proč z ní trčí ty divný trubky?“

„To jsou děla, Vanesso. Zacpi si uši, jo? Budou dělat rámus.“ Vanessa hlas poslechla a strčila si bělavé prstíky do jemných dětských oušek. Muž, na jehož klíně seděla, zvedl paži a o pár okamžiků později i přes prsty slyšela ohlušují ránu. Z prvních děl vyšlehl oheň a ve světle přicházejícím odněkud zvenčí vybuchla silueta připomínající loď v záplavě třísek. Hned na to začala celá salva trvající několik desítek vteřin. Zdálky se ozvalo cosi, co Vanessa přes prsty slyšela jako „Tes bechybn“ a pak jí silná mužská ruka opatrně pohladila po pažích na znamení, že si prsty z uší už zase může vyndat.

„Jé,“ zatleskalo děvčátko. „To bylo skvělý!“

 

„Jo, teď jsem si vzpomněl,“ řekl po chvilce Strongarm, čímž Hope vyrušil ze zadumanosti. Kukuřici měl už zpola snědenou. Jak dlouho asi nevnímala? „Měl bych ti to asi říct dřív, než se zbytečně lekneš. Ta ženská, se kterou se máme setkat …no… je vod narození němá.“ Hope na Strongarma překvapeně zamrkala.

„Uvědomuješ si, že jsi mě sem vytáhl proto, abych si s ní promluvila, že?“ Jac se při té námitce lehce uchechtl.

„Jo, uznávám, to byla mizerná volba slov. Ale neboj, ona má svoje způsoby, jak s lidmi mluvit. Když se ti najednou v hlavě objeví obzvlášť silný myšlenky, které navíc nezní jako tvůj hlas, tak je to ona.“

„Cože?“ málem vykřikla Hope. „To jako že se mi bude hrabat v hlavě jak nějaká pouťová čarodějnice? A to mi říkáš jen tak?“

„Jo,“ přisvědčil Strongarm. „Neboj se, do myšlenek ti neuvidí a dá se na to zvyknout. Je to v jak kdyby mluvila normálně, jen bez toho zvuku a trochu znepokojující.“

„A jak víš, že myšlenky nečte? Z toho, co o ní zatím vím, se mi nezdá, že by byla o moc počestnější než ty. Může lhát.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Strongarm. „Nelže.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože jsem si v její blízkosti myslel takový věci, že by mě za ně už dávno zabila, kdyby o nich věděla. Neboj se, všechno bude dobrý.“ Hope se příliš neuklidnila, představa, že s ní bude někdo mluvit přímo v její hlavě, se jí ani trochu nelíbila. Teď už ale nejspíš neměla na výběr, takže se mohla nanejvýš rozptýlit jinými myšlenkami.

„Znáš ten dům?“ ukázala za Strongarma. Zjizvenec se ani neohlédl a přikývl.

„Jo. Znal jsem ho i předtím, než takhle skončil. Tři generace Northshirů v něm bydlely,“ řekl zasněně Jac.

„Northshirů? Jako to opatství?“ zajímala se Hope. O Northshirském opatství už slyšela. Leželo několik dnů cesty na severu, v zelených lesích a měli tam velkou knihovnu, kterou by Hope ráda někdy spatřila. Z toho, co o mniších odtamtud slyšela, si občas skoro přála, aby ji našli oni a ne farmáři. Život v klášteře zněl rozhodně krásněji než nekonečné lopocení na statku.

„Přesně tak. Můj děda, Stendel Northshire, odtamtud přišel, postavil tu tenhle dům a založil rodinu. Já i můj táta sme tu vyrůstali. Jo, to byly fajn časy.“

„A co se stalo?“ Strongarm uhnul pohledem a zarýpal se špičatým klackem v ohništi.

„Orkové. Museli jsme utýct. Nejdřív do Stormwindu, kterej zanedlouho shořel na popel a když padnul, utíkali jsme dál. Vrátit jsme se mohli až po hodně dlouhý době. Vidělas někdy orka? Zelený zuřivý bestie, o dvě hlavy větší jak já a sílu měli za pět chlapů.“ Strongarm se při té vzpomínce zatřásl. „Nechtěl bych s nimi zase bojovat. A když jsem se vrátil, náš rodinnej dům byl v troskách. Nic zvláštního k tomdle koutu světa.“

Oheň tiše praskal do tmy a i cvrkání cikád utichalo. Strongarm kukuřici už dávno dojedl a společně s Hope jen tak seděli mlčky u ohně. Jacova známá si dávala na čas a Hope to začínalo dost napínat. Pokud se s ní ta záhadná osoba chtěl setkat, tak by si radši měla pospíšit. Jestli tu zůstane moc dlouho, bude ráno v hostinci nepoužitelná.

Náhle Strongarm zbystřil, napjal se na svém kameni a rozhlédl se okolo. Hope si toho všimla a napodobila ho.

„Nepřivedla si s sebou nikoho, že ne?“ obrátil se Jac na Hope. Zmateně zavrtěla hlavou a podvědomě sklouzla rukou k opasku, kde měla skrytý nůž. Strongarm se zadíval do tmy směrem k Sentinel Hillu, jako by si ověřoval, že mu říkala pravdu. „Tak se ukaž! Vanessa přišla sama!“ zavolal do šera. Hope při vyslovení toho jména nejprve lehce přeběhl mráz po zádech, ale vzápětí ji doopravdy zamrazilo až do morku kosti. Ze stínů vystoupila postava. Ona nepřišla, ona se odtamtud vynořila, jako kdyby se objevila z čirého vzduchu. Hope skoro až vykřikla, když ve světle ohně spatřila ženu, o které Strongarm nepochybně mluvil. Žena mohla být tak ve středních letech, možná něco přes čtyřicet, a zhruba stejně vysoká jako Hope. Oděná byla ve světlé košili, kožené vestě a vysokých botách. Přes rameno měla přehozený krátký cestovní pláštík, jehož cíp jí sahal do pasu. Na opasku se jí kývala pochva, ve které odpočíval velký lovecký tesák. Kdyby se nevynořila z prázdnoty, nebylo by na ní nic divného. Hope však zarazila její hlava. Měla dlouhé černé vlasy svázané do culíku splývajícího z ramen; tak černé, že kdyby se občas lehce nezableskly v záři ohně, skvěle by splývaly s tmou. A její oči, které tak tázavě hleděly na Hope, velké a jasně modré, jako obloha nad Westfallem za jasného dne. Hope podobné oči vídala skoro každý den, když se podívala do zrcadla. Žena krátce pohlédla na Strongarma, než obrátila svůj pohled zpátky k dívce. Hleděla na ni s upřímným zájmem, jako by se snažila rozeznat její obličej na základě mlhavé vzpomínky.

„Dobrá, měl bych vás asi představit,“ pleskl se Strongarm do kolen, zvedl se z kamene a postavil se vedle příchozí ženy. „Hope, nejsem si pořádně jistej, jak to zaobalit, takže to prostě řeknu. Tohle je Jasnoočka, tvoje skutečná matka.“ Zmatek, který ta věta rozpoutala v Hopině hlavě, sotva dokázala popsat. Kdykoliv se ze změti otázek vynořila jedna palčivější, okamžitě byla přehlušena pěti dalšími. Několik okamžiků jen těkala pohledem ze Strongarma na Jasnoočku a pokoušela se utřídit si nějakým způsobem myšlenky. Viděla tu podobu s osobou, kterou Jac prohlásil za její matku, ale přišlo jí to celé postavené na hlavu.

„Co…cože?“ zmohla se nakonec na nejjednodušší otázku v dějinách, na kterou se ale často špatně hledá odpověď. Jasnoočka se k ní přiblížila a dřepla si před ní, aby k Hope nemusela shlížet.

Já vím, že to není snadné pochopit, ozval se hlas v Hopině hlavě, mírný a něžný, který skoro až nepatřil obhroublému obličeji Jasnoočky, ošlehanému větrem a napětím, ve kterém nepochybně neustále žila. Hope sebou v momentě, kdy se Jasnooččin hlas ozval v jejím mozku, prudce trhla. Jasnoočka se stáhla a v jejím obličeji se zračila omluvný výraz.

Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit. Myslela jsem, že ti o tomhle Jac řekl.

„Řekl,“ stáhla se víc do sebe Hope, nedokázala však odtrhnout pohled od jejích jasně modrých očí. „Ale ne zas… co se tu děje? Kdo jsi?“ Jasnoočku při té otázce očividně zabolelo.

Jsem… jsem tvoje máma, Vanesso.

„Ale… já přece nejsem Vanessa. Jmenuji se Hope, Hope Saldeanová,“ podívala se Hope zmateně na Strongarma, který přimhouřil oči.

„Vzpomínáš si na ten den, kdys přišla k Saldeanovým?“ zeptal se.

„Matně,“ přisvědčila opatrně Hope.

„Někdy v tu dobu zabili Edwina van Cleefa, o kterým sem ti vyprávěl. On a Jasnoočka sou tvoji praví rodiče.“ Hope se zmateně obrátila na Jasnoočku, která jen přikývla.

Říká ti pravdu. Pořád si pamatuju, když jsi dělala svoje první krůčky, když jsi řekla svoje první slova. Jasnoočka uhnula pohledem, což Hope trochu ulevilo. Je mi líto, že jsem s tebou už pak moc času nestrávila.

„Jestli… jestli opravdu jsi moje matka, tak kde jsi byla, když zabili Edwina? Proč jsi pro mě nepřišla?“ zeptala se Hope. Nevzpomínala si na tu ženu, přesto se cítila trochu ublížená. Jasnoočka si navzdory své němotě hluboce povzdechla.

Já a Edwin… měli jsme rozdílný přístup k vedení. On byl ten rozvážný, který všechno řídil z našeho sídla. Já jsem strávila většinu času v boji v první linii, stejně jako tady Jac. Vracela jsem se domů čím dál řídčeji a řídčeji. A lituju toho. Nebyla jsem ti dobrou matkou.

„Nebyla jsi mi žádnou matkou!“ zvolala Hope. Jasnoočka prudce vstala a Hope měla pocit, že se v jejích očích zableskly slzy. Ale to jí nemohlo zastavit. Pocítila silný vztek, hněv a odpor k té ženě, která měla tu drzost, že se nazývala její matkou. „Kdybys byla, našla bys mě, nenechala mě vyrůstat u Saldeanů. Salma je mojí mámou víc, než ty bys kdy mohla být.“

„Vanesso!“ pokusil se jí neúspěšně zadržet Strongarm.

„Neříkej mi tak!“ okřikla ho Hope. „Ani jeden z vás u mě nebyl, když jsem vás mohla potřebovat, a teď se u mě ukážete a děláte, jako kdybych vám něco dlužila!“

Myslela jsem, že jsi mrtvá! Vykřikl zoufale hlas v její hlavě. Všichni jsme si to mysleli. A byla jsem zdrcená! Možná jsem u tebe nebyla, když na tom záleželo, ale to neznamená, že jsem tě přestala milovat.

„Já mrtvá nebyla,“ vstala Hope ze svého špalku a pohlédla Jasnoočce zpříma do očí. „Ale rozhodně ne díky tobě. Říkáte, že Edwin je můj otec. Dobře, tomu věřím. Na něj si totiž pamatuju. Ale ty,“ ukázala na Jasnoočku napřaženým prstem. „Ty pro mě nejsi nikým.“

Jsi rozzlobená, rozumím, řekl hlas v Hopině hlavě. Snažil se znít klidně, ale i magicky přenášený zněl roztřeseně a ublíženě. Nebyla jsem ti dobrou matkou, ale prosím, Vanesso, dej mi poslední šanci. Chci to napravit.

„Jak? Jak to chceš napravit?“ vyhrkla Hope, které se do očí začínaly drát slzy a ona je jen s obtížemi stačila polykat.

Odcházím z Westfallu. Pojď se mnou. Hope se stáhla do sebe a couvla. Začni se mnou nový život, daleko odsud. Vanesso, máš dědictví a potenciál, o kterém ani nevíš. Pojď se mnou, naléhala Jasnoočka.

„Cože? Proč… proč bych měla odcházet? Já tady mám rodinu. Tohle je můj domov. Já odsud nechci.“ Strongarm, který se doposud držel dál od debaty, najednou udělal krok směrem k matce a dceři.

„Hele moment, Jasnoočko, o tomdle řeč nebyla. Říkalas, že s ní chceš jen promluvit a ne ji někam odvádět.“

Je to pro tvoje vlastní dobro, Vanesso. Můžeš být něčím mnohem víc než jen farmářskou holkou. A až na to budeš připravená, můžeš se sem vrátit a změnit Westfall k lepšímu. To přece chceš, ne? Hope se na krátkou chvíli zarazila a otevřela v údivu ústa.

„Co ty víš o tom, co já chci,“ vyhrkla s uslzenýma očima. Strongarm postoupil o další krok a sevřel obě dlaně v pěst.

„Ty ji nikam vodvádět nebudeš, Jasnoočko, rozumíš? Vanessa patří sem.“

A proč se ty tak staráš? obrátila se k němu prudce Jasnoočka. Tys opustil víc dětí než já. Nemáš žádné právo do tohohle zasahovat. Já se alespoň snažím se svou dcerou usmířit.

„Todle není jen nějaký šťastný rodinný shledání, co? Ty ji chceš vymluvit díru do hlavy těma svejma řečičkama a odvíst ji vocaď!“

A ty snad ne?! zaječel Strongarmovi v hlavě hlas tak silně, až se instinktivně chytl za uši, i když mu to k ničemu nebylo. Vanesso, nevěř tomuhle chlapovi. Jestli dostane možnost, pokusí se tě naverbovat do té své bandy rabiátů. Defiasové už jsou mrtví a musí tak zůstat! Nikdy nebyli tou správnou cestou. Máš ještě čas udělat dobrou věc a jít se mnou. Když tu zůstaneš, nedá ti tohle zvíře nikdy pokoj.

„Jasnoočko!“ zařval Strongarm, když znovu nabral rovnováhu. „Přestaň s tím!“

Nic nevíš! otočila se Jasnoočka ke Strongarmovi. Já ji chci dát novou šanci. Nový život. Co jí nabízíš ty? Aby se bila za ztracenou věc. Defiasové skončili. Smiř se s tím. Strongarm k ní naštvaně přikráčel a silně do ní strčil, až upadla na zem.

„Skončili jen proto, že ty a tobě podobný srabové náš boj vzdali!“ namířil na Jasnoočku prst. „Dohodli sme se, že ti zařídím setkání s tvou dcerou, ale nikam ji vodvádět nebudeš! Beze mě bys ji nikdy nenašla! A víš proč? Protože seš tak na hovno matka, žes ji nikdy sama nehledala! Nezajímala tě! Nikdy ses vo ni…“

Jasnooččina ruka prudce vystřelila a zablýskl se v ní stříbřitý paprsek. Jac zavrávoral a zmlkl, pořád ale po Jasnoočce vrhal nenávistné pohledy. Sevřel si v dlaních hrdlo, zachrčel a zalapal po dechu, který se mu ale nedostával. Hope si toho všimla a vrhla se k Jasnoočce s ustrašeným pohledem v očích.

„Co to děláš? Pusť ho!“ Jasnoočka se k Hope udiveně podívala.

Proč? Neslyšela jsi? On z tebe chce udělat Defiase jako byl tvůj otec. Zničí ti život. Strongarm, svíjející se pod náporem kouzla, vší silou zavrtěl hlavou. Může ti říkat všechny ty sladké řečičky, ale to jsou lži. Edwin si pro tebe přál něco lepšího než život ve strachu ze smrti v boji nebo hladovění v rozpadající se barabizně. Já ti můžu dát lepší život. On ne. On nemá nic jiného než plané sliby, podívala se směrem k začarovanému Jacovi, který zápolil se stahující se průdušnicí. Měla bych udělat světu laskavost a rovnou ho odpravit.

„Pusť ho!“ zakřičela Hope. V návalu hrozivé bezradnosti a paniky sáhla po noži ukrytém v opasku. Vytrhla jej z pouzdra a bezmyšlenkovitě namířila na Jasnoočku. Nebyla si ani jistá, jestli by ho dokázala vůbec použít. Jasnoočce se v němé tváři rozhostil zrazený výraz, který postupně přešel v tichý hněv. Mávla rukou a neviditelná síla mrskla se Strongarmem o zem. Současně se ozval prudký kašel, přerušovaný jen občasnou nadávkou z úst zjizveného veterána. Stříbřitá záře z Jasnooččiny dlaně zmizela. Hope však ruku s chladnou čepelí, v níž se odrážely horké plameny z ohniště, nespouštěla.

Vanesso, zazněl znovu žalostný hlas. Pojď se mnou. Buď něčím víc.

„Když mě sem Strongarm lákal, sliboval mi, že mi dáš odpovědi na otázky o mém původu,“ řekla tiše Hope. „Ještě nevím, co všechno jsem tu zjistila, ale jednu věc vím určitě,“ pohlédla do zrcadla, kterým byly Jasnooččiny oči. „A to, že bez ohledu na to, co si myslíš, já nejsem tvoje dcera. Nikdy jsem nebyla, nikdy nebudu a rozhodně tě už nechci nikdy spatřit.“

Vanesso, já ti chci pomoct! Nevidíš to? zvolal zoufale němý hlas.

„Pomoct? S čím mi chceš pomoct? Já měla vše, co bych si mohla přát, dokud jste se mi v životě neukázali vy!“ zabodla si Hope prst do hrudi a zlostně zakroutila hlavou. „Já žádnou podporu nepotřebuju, to jiní. Jestli mi chceš doopravdy pomoct, běž pomoct jim. Zrovna tam,“ ukázala směrem na severozápad. „Tam v jeskyni žije zlobr, vystrašený tím, co dokáže. Chceš mi pomoct? Běž ho naučit, jak být dobrým člověkem. Pokud tedy vůbec víš, co to znamená. A nikdy, nikdy se ke mně už nevracej!“

Krátkou chvíli tím jediným, co se v okolí ohniště ozývalo, bylo praskání ohně a Strongarmovo kašlání. Jakmile kašel a nadávky utichly a Jac se znovu začal stavět na nohy. Jasnoočka se prudce obrátila, až jí pláštík zapleskal na rameni, a měla se k odchodu. Nejspíš jí nechybělo mnoho k slzám, ale dokázala to skvěle skrývat.

„Počkej!“ ozval se chraptivě Strongarm, který si stále mnul namožené hrdlo. „Měli sme dohodu.“ Čarodějka na něj vrhla zlostný pohled.

To máš pravdu. Moje odpověď zní ne.

„Ne? Co tím myslíš, ne? Měli sme kurva dohodu!“ zařval hrozivě Strongarm, až se Hope zalekla a o krok ustoupila. „Já ti ji přivedu a ty my pomůžeš! Na to sme si plácli!“

Řekla jsem, že to zvážím, Strongarme! A potom, co jsem tu viděla, nemám nejmenší chuť ti s čímkoliv pomáhat. Takový rolnický hovado si nezaslouží žádnou pomoc. Máš jediné štěstí, že jsi mi Vanessu doopravdy přivedl, jinak by tvoje tělo ráno žrali supi!

Strongarm opět sevřel ruce v pěst a kdyby neměl rukavice, Hope by mohla vidět, jak se mu napínají žíly i šlachy na hřbetech rukou a jak mu kloubky prstů bělají zlostí.

„Fajn,“ prskl. „Běž si! Uteč od nás, jakos utíkala celej život. Beztaks tu napáchala jen škodu.“ Kdyby pohled dokázal zabíjet a v Jasnooččině případě nejspíš opravdu mohl, byl by Strongarm na místě mrtvý. Hope si až říkala, co ji drží, aby jej nespálila na prach.

Poslouchej mě dobře, Strongarme. Jestli se Vanesse kvůli tobě něco stane, zabiju tě. Otočila se a rozplynula v sametové noční tmě a jemném černém kouři bez zápachu.

 

Hope roztřeseně spustila nůž a ztěžka se usadila zpátky na špalek. Její pocuchané nervy si potřebovaly po rodinném setkání oddechnout. Strongarm nevypadal o moc lépe. Znovu si promnul krk a trochu upravil rozcuchané vlasy, než se posadil. Mlčky přihodil na oheň poleno a chvíli jen seděl a díval se přes oheň na Hope.

„Promiň, Van… Hope,“ řekl po několika minutách. „Nečekal sem, že se to takle zvrtne.“ Děvče ani nezvedlo hlavu.

„A co jsi čekal?“ zeptala se tiše. Strongarm si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Já ani nevím. Asi že se ňák kouzelně usmíříte. Už prostě sem takle naivní,“ uchechtl se hořce a zahleděl se znovu do plamenů.

„Jacu?“ ozvala se Hope.

„Ano?“

„Jak jsi mne našel? Jak jsi poznal, že jsem to já?“ Strongarm si promnul zarostlou tvář dlaní v rukavici, jako kdyby dlouze vzpomínal.

„Vlastně docela náhodou. Když mě Arthur našel, vážně sem se akorát skrejval před deštěm. Ale pak sem uviděl tebe,“ ukázal silným prstem přes oheň. Hope vzhlédla k jeho zjizvené tváři. „Vypadalas úplně jak tvoji rodiče. Spočítal sem si, že i věkově nejspíš sedíš na tu malou holčičku, kerou Edwin vychovával v Mrtvejch dolech a kerou si tak hýčkal. Ale tehdy sem ještě neměl jistotu. Věk a podoba s Edwinem a…“ máchl rukou někam za sebe „… s ní, to ještě nebyl žádnej důkaz. Když sem tě ale před pár týdny potkal znovu, už jsem si byl jistější. To tvoje povaha, Hope. Dokážeš se starat vo úplně cizí lidi, pomáhat jim a to tvoje čtení? To máš všecko od Edwina.“

„Myslíš, že o mně ještě někdo jiný ví?“ Strongarm vyšpulil spodní ret, ale po chvíli zavrtěl hlavou. „Je to mezi náma třema. Možná to ještě někomu docvakne, ale moc bych na to nesázel. Vzpomínáš si vůbec ještě na Edwina?“

„Trochu,“ přiznala Hope. „Ty vzpomínky bývaly mnohem silnější, ale teď už jsou dost rozmazané. Nejspíš zapomínám, Jacu. Občas si ani nejsem jistá, jestli si pamatuju Edwina nebo tátu. Jediné… u čeho jsem si jistá, že to je on…“ svěsila Hope hlavu. „Já jsem ho našla, Jacu. Bez hlavy, na lodi. A byla jsem tak sama.“

„Už vo tom nemluv,“ řekl starostlivě Strongarm. „Promiň, že sem vo tom vůbec začal mluvit. To poslední, co chci, je přivolávat ti zlý vzpomínky.“

„To nic není,“ mávla rukou Hope, i když se jí hlas trochu třásl. „Stalo se to dávno a pro mě už jsou dlouho mí rodiče Saldeanové. To nic nezmění.“

„Takže se budeš chtít vrátit domů, že?“ zeptal se smutně Strongarm. Hope přikývla.

„A budu chtít, abys za mnou už nikdy nechodil.“

„Rozumím. Moh bych tě však požádat ještě o jednu laskavost? Nic velkýho, slibuju.“ Hope se narovnala na pařezu a změřila si Strongarma.

„Poslední věc,“ řekla přísně. Jac pokýval hlavou, pleskl se do stehen a zvedl se z kamene.

„Chtěl bych, abys šla se mnou. Je tu ještě někdo, s kým by ses měla potkat.“

 

Pochodeň plápolala slabě, ale na osvětlení cesty pro dvě osoby to bohatě stačilo. Strongarm držící louč vedl Hope vzhůru na malý pahorek. Po cestě neprohodili ani slovo, beztak to nebylo potřeba. Navíc nešli příliš daleko. Na vrcholku malého kopce se Strongarm zastavil a nabídl Hope pomocnou ruku při cestě do svahu. Nepřijala ji. Jac se zastavil před nízkou vybouleninou, která měla asi metr a půl na délku a půl metru na šířku. Za dne by odsud mohl být nejspíš hezký výhled na zlatavé pláně, v noční tmě však Hope viděla jen to, co osvětlovala pochodeň. Shnilý kříž v čele vybouleniny napovídal, že nejspíš stojí u starého a neudržovaného hrobu.

„Tady,“ řekl po chvilce ticha Strongarm. „Tady sme ho pohřbili. Daleko vod všech, co by ho chtěli zneuctít i po smrti.“ Přidřepl k hrobu a pozvedl pochodeň, aby si Hope mohla prohlédnout tu hromádku hlíny. „Myslím, že setkání s tvým druhým rodičem by mohlo být vo něco mírnější.“ Hope obešla hrob a zastavila se u kříže. I ve špatném světle louče viděla, že na něm není žádné jméno. Cítila se smutná, ale nebyl to ostrý pocit, spíše jakási ozvěna zármutku, který dlel hluboko v ní.

„Jak dobře jsi ho znal?“ zeptala se Hope.

„Jak málokdo,“ řekl zachmuřeně Jac. „Byl sem s ním v holportu od samýho začátku, když sem viděl, co se ve městě děje. To bylo ještě předtím, než ses narodila. Dokonce mi jednou řek, že kdyby se mu narodil kluk, pojmenuje ho po mně,“ pousmál se. Úsměv se mu ale z tváře rázem vytratil. „Víš, kdo ho zabil?“ Hope přešla blíž k Jacovi, přidřepla si a přikývla. „Velkej hrdina Westfallu, Gryan Stoutmantle,“ řekl chmurně a tiše. „Teda, ne vosobně,“ dodal rychle. „Místo toho si najal partu žoldáků toho nejhnusnějšího druhu. Takovejch těch vagabundů, co za patnáct stříbrnejch a nový gaťe odpravěj kohokoliv bez zbytečnějch dotazů.“

„Zlí lidé,“ zašeptala si Hope sama pro sebe, jako by se jí v paměti vynořila stará vzpomínka. Strongarm pokýval hlavou.

„Jo. Nechtěli nám vyplatit zaslouženou vodměnu, nechtěli se s náma rozumně dohodnout, tak se prostě rozhodli, že nás jednoho po druhým pozabíjej.“

„Proč jsi mě sem přivedl?“ otočila se Hope na Strongarma.

„Měl sem pocit, že byste se měli setkat. Bylo by nefér, kdybych tě vystavil Jasnoočce a neseznámil tě s Edwinem. I když vy dva si už moc nepopovídáte.“ Strongarm se odmlčel a položil pravici na travnatý rov. A v tu chvíli sebou Hope trhla, když ji do nosu vnikla jemný, ale přesto štiplavý zápach, který v žádném případě nevycházel ze Strongarma. Olej, pot a sůl.

„Vanesso,“ řekl po chvilce ticha Jac. „Chci znovu vobnovit Bratrstvo.“ Hopin výraz se změnil skoro až ve zděšený. Strongarm jej však neviděl, protože stále hleděl na hrob. „A chtěl bych, abys byla jeho součástí.“

„Co? Ne! Tys mě neposlouchal?“ zvolala Hope a vymrštila se zpátky na nohy. „Nechci s tebou ani s Defiasy nic mít.“

„Já vím,“ přikývl Strongarm. „Proto tě nežádám, jen ti to voznamuju. Ale se Stoutmantlem na severu tu nezůstal nikdo, kdo by chránil zdejší lid. A oni potřebujou někoho, kdo by je bránil. Proč bysme to nemohli být my, muži v červenejch šátcích?“

„To myslíš vážně? Po tom všem, co se tu stalo? Lidi za tebou nepůjdou, Strongarme. Na Defiase tu nikdo nezapomněl.“

„Možná,“ zvedl se Jac na nohy. „Možná sem akorát stárnoucí bláznivej snílek, ale sou věci, ve kterých se nepletu. Válka v Northrendu bude drahá a král bude ždímat peníze, kde se dá. A tentokrát nebude jedinou obětí Westfall. Defiasové nikdy nebyli jen tlupou loupežníků a pirátů, kdepak. My sme byli něco víc, byli sme symbolem, že nemusíš poslouchat nějaký děcko na zdobené židli. Byli jsme nadějí na svobodu. Chci to vrátit.“ Hope si všimla nadšeného zápalu ve Strongarmových očích. Postřehla, jak mluví o svém snu, jako by to byla jediná správná cesta. Neměla Stormwind ráda a Jacova vize jí nebyla odporná, přesto se však stále zdráhala. Tušila, co se za jeho sliby skrývá.

„Proč mi tohle všechno říkáš? Proč mě chceš do svého ztraceného boje?“ Strongarm se na moment odmlčel, jako kdyby hledal ta správná slova.

„Eh, nemá smysl ti lhát. Jde mi o tvý jméno, vo tvý dědictví.“ Hope si nedůvěřivě založila ruce na hrudi.

„O to samé dědictví, které chtěla má… Jasnoočka?“ zeptala se posměšně. Strongarm zavrtěl hlavou a mávl rukou.

„Ne, tý šlo o něco jinýho. Já... Jméno van Cleef ještě není úplně zapomenutý a kdyby se ukázalo, že jeho dcera ještě furt žije, dost možná bych s tvým jménem dokázal najít a svolat bývalý Defiase. Ne všichni padli v Mrtvejch dolech. A dybych jim řekl, že Vanessa van Cleef je naživu a na naší straně…“

„Jenže není, vzpomínáš?“ přerušila ho Hope. „Vanessa už šest let neexistuje.“

„Ale mohla by se znovu zrodit,“ vyhrkl Strongarm a udělal několik rychlých kroků k Hope. Podobným tempem před ním ustupovala, takže se radši zastavil. „Podívej,“ povzdechl si. „Nikdy sem nikoho nenutil, aby se k nám přidal, a rozhodně s tím nehodlám začínat. Pokud nechceš, dobrá. Ale je tu jedna věc, kterou bys měla vzít na vědomí.“

„A to?“ zkřivila obličej Hope.

„V životě, jakej právě žiješ, se mnoho nemění a neřekl bych, že je mnoho dnů, který by sis pamatovala kvůli jejich výjimečnosti. Ať se ti to líbí nebo ne, tenhle den si budeš pamatovat.“

„Kam tím míříš?“ zeptala se zmateně Hope. Na nějaké řeči o paměti neměla náladu a pořádně ani čas. Musela se vrátit domů.

„Budeš si pamatovat i tuhle chvíli, kdy sem ti dal na výběr. Já vosobně věřím, že lidé jsou omylní a nejsou žádný dobrý a špatný rozhodnutí. Takže ti nebudu říkat, že když se teď vrátíš domů, uděláš děsnou chybu, protože tak to není. Ale vidím, že se bojíš toho, co by noví Defiasové mohli způsobit. Poznám to na tobě.“ Hope znovu ustoupila, nespouštěla však ze Strongarma pohled. Divoký oheň v očích mu plápolal jasněji než pochodeň, kterou držel v ruce. Necítila se dobře. „Bratrstvo Defiasů znovu povstane. S tím nemůžeš nic dělat, leda bys mne hned teď a tady zabila, na hrobě svýho otce a otce Defiasů. Když se vrátíš domů, budeš žít s vědomím, že sme někde tam venku, rosteme a dokud se nevrátí Gryan, nemůže nás nikdo zastavit. To vědomí tě bude užírat, stejně jak pocit bezmoci a prázdnoty. Mohlas s tím něco udělat, ale ty ses moc bála, nevěřila mi, i když sem ti mnohokrát dokázal, že s tebou mám jen ty nejčistší úmysly. Anebo se k nám můžeš přidat a přímo se podílet na tom, co děláme. S tvým vodkazem a mejma zkušenostma můžeme stvořit nový Defiasy, takový, který budou opět bojovat za svobodu a spravedlnost; který budou chránit ty, který nikdo jiný nechrání. Společně je můžem proměnit ve zbraň dobrodiní, rozpoutat revoluci a nastolit do čela Stormwindu někoho, kdo si to dovopravdy zaslouží. Přijde ti to jako možnost, kerou můžeš jen tak zahodit?“ Strongarm, který si uvědomil, jak moc se rozmluvil a rozvášnil, se na moment zastavil, odkašlal si a znovu se narovnal. Pomalu zvedl ruku a podal ji Hope. „Nelžu ti.“ Hope si jej i jeho ruku dlouze prohlížela, stažená do sebe a znervózněná Jacovým chováním.

„A… co bys po mě chtěl?“ Všimla si neopatrného úsměvu, který se zmocňoval Strongarmovy vousaté tváře, a tak rychle dodala „Neslav, k nikomu jsem se ještě nepřidala.“

„Rozumím,“ přikývl s jemným úsměvem Jac. „Chtěl bych, abys vlastně dělala to, co děláš už teď. Buď dobročinná, pomáhej lidem a buduj si jméno. Já se spojím se svejma starejma kamarádama a poslepuju naše rozmlácený Bratrstvo.“ Hope prudce vydechla nosem a na moment se odmlčela.

„Tak dobře,“ řekla nakonec se silným sebezapřením. „Pomůžu ti.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet