link

Panna westfálská #2

  Orkelt    Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Lži, chamtivost, přetvářka – proti tomu všemu můj otec bojoval. Roky neúnavně pracoval, aby znovu postavil vaše zdevastované město, a co dostal na oplátku? Co všichni, kteří mu pomáhali, dostali na oplátku? Nic. Jakou jinou možnost měl, než se obrátit proti těm, kteří mu ukřivdili, a získat to, co mu právem patřilo? Osud, zdá se, mě vedl touto cestou. Bez ohledu na vraždu mého otce, vaše bláhové pokusy o naše zničení byly zbytečné. Jsem, víc než kdy jindy, dcerou svého otce, a Bratrstvo Defiasů opět povstane.

 

Těžko odhadnout, jak dlouho a jak daleko bloudila po opuštěných polnostech a pláních ošlehaných větrem. Musela však ujít velkou vzdálenost, protože se ocitla v částech Westfallu, které neznala a ani o nich nikdy neslyšela. Už druhý den byla na nohou, klopýtajíc skrze zlatavé pláně, hladová a špinavá, připomínající malou polednici bloudící v polích a hledající vysvobození. Když ji sužovala nejhorší žízeň, narazila na malé jezírko a u něj rozbořenou chatrč. Jakákoliv opatrnost vyletěla oknem, když se vrhla přímo k vodní hladině a hltavě pila stojatou vodu pramenící kdoví odkud. Zkoumat chatrč nemělo cenu, ale ona to stejně udělala. Trosky už neměly ani střechu a jen tři pobořené stěny dávaly najevo, že tam vůbec kdysi něco stálo. S uhašenou žízní a kručícím žaludkem pokračovala v cestě. Slunce bylo na vrcholu své cesty a stejně jako Vanessa před sebou mělo ještě dlouhou pouť.

 

Arthur Saldean seděl před velkým krbem na stoličce, v rukou držel nůž, kterým vyřezával z kusu samorostu malou dřevěnou sošku, a při práci si pohvízdával. Jeho žena Salma o kus dál čarovala s malým kotlíkem, v němž z nesmírně ubohých surovin připravovala jídlo. Byla v tom velice zručná a po celém Westfallu ji znali jako dobrou ženu, která dokázala z hlíny a vymlácené slámy připravit jídlo hodné šlechty. Saldeanovi nebyli bohatí. Žili na malé farmě, z níž tvrdohlavě odmítali odejít navzdory výhružkám a vydírání ze strany bratrstva Defiasů. Přesto měl Arthur dobrou náladu. Celým Westfallem se totiž šířila zpráva o porážce Edwina van Cleefa i s celým jeho velitelstvím před pár dny v Mrtvých dolech. Totální rozprášení bratrstva už tak bylo jen otázkou času, stejně jako návrat mnoha rodin z východu zpátky na své farmy a příchod nové naděje pro lid Westfallu. Ví Světlo, že už bylo na čase. Ti rabiáti dostali, co si zasloužili. Teď byl čas, aby i zdejší lidé dostali svůj kousek štěstí, hlavně pak Gryan Stountmantle, který armádě tak pomohl s rozprášením Defiasů. Arthur obrátil rozdělané dílko v dlaních a dvakrát po něm přejel palcem, aby odstranil třísky a nečistoty. Dnes mu nic náladu pokazit nemohlo. Vždyť přece vyhráli. Arthur upřímně doufal, že Gryanovi dá Koruna titul. Vždyť to byl hrdina. Jediný člověk, který zburcoval domobranu a chránil prostý lid Westfallu, když na ně všichni zapomněli. Kdyby uměl Arthur pořádně číst, bylo by to pro něj skoro jako z románu. Takhle však neměl srovnání. Nevadilo mu to. Záleželo na tom, že se pořád našli hrdinové ochotní riskovat život pro dobro ostatních. Ohlédl se na Salmu. I ona byla v dobré náladě a při práci si spokojeně brumlala starý nápěv.

Najednou někdo slabě zabouchal na dveře. Oba manželé zpozorněli. Kdo chodil takhle pozdě po farmách a klepal na dveře? Venku už dávno vládla tma a ve tmě málokdo přicházel s dobrými úmysly. Arthur odložil sošku vedle stoličky, pevněji sevřel rukojeť nože a pomalu přešel ke dveřím. Salma, která s podobnými vetřelci měla své zkušenosti, odložila kotlík z ohně a chytla svůj vlastní kuchyňský nůž; od dlouholetého broušení měl tenkou čepel, ale pořád s ním dokázala někoho smrtelně zranit, pokud by to bylo potřeba. Arthur schoval nůž za zády a volnou rukou otevřel dveře. Dovnitř vpadlo utrmácené děvče, špinavé od zaschlé krve a prachu několikadenní cesty, na pokraji sil a bledou kůží na mnoha místech rozdrásanou a odřenou od mnoha škobrtnutí a pádů, které si na své pouti vytrpěla. Arthur jednal instinktivně. Odhodil opatrnost i nůž bez ohledu na to, že to celé mohla být past zoufalých Defiasů, kteří jej plánovali vykrást, a okamžitě se sehnul, aby se přesvědčil, že se jí nic dalšího nestalo. Přiložil ji mozolnatou ruku na čelo a na hrdlo. Štíhlá hruď se jí zvedala, mělce a rychle, ale žila.

„Salmo!“ zavolal Arthur na manželku. „Honem, pojď sem!“ Salma si otřela ruce do zástěry a rychle přispěchala na pomoc. Ve tváři měla stejný ustaraný výraz jako Arthur. „Skočím ke studni pro vodu,“ řekl rozhodně Arthur. „Postarej se zatím o ni.“ Salma přikývla a zatímco Arthur vyběhl ven do noci, opatrně vzala Vanessu do náručí a přenesla ji nahoru do ložnice. Saldeanovi přežívali na zbytcích, takže Salma nepatřila k nejsilnějším ženám na světě, ale život ve Westfallu ji dokázal zocelit a kromě toho Vanessa po strastiplné pouti byla lehká jako pírko. Jako malé, zranitelné štěně, jaké prodávali tuláci do polévky. Pomalu uložila Vanessu do postele, nedbaje na to, že si od ní zašpiní povlečení. Na koupání a praní bude čas potom, teď ji museli zachránit před smrtí. To už byl Arthur zpátky se škopkem plným vody. Salma vytáhla z truhly nejčistší látku, jakou doma měli, smotala jeden její cíp do malého uzle, který namočila do vody. Usadila se vedle bezvládné Vanessy, rukou jí podepřela hlavu, prstem pootevřela ústa a strčila do nich uzlík. Sací reflex začal po mnoha letech znovu fungovat a Vanessa ihned sála životodárnou tekutinu.

„Arthure, skoč dolů pro tu kaši, co jsem tam vařila. Chudák holka je úplně vyhladovělá,“ řekla starostlivě Salma, když uslyšela kručení z dívčina břicha. Arthur seběhl dolů a Salma mezi tím znovu namočila šátek. Po druhém sání se už Vanessin dech uklidnil a po třetím otevřela své průzračně modré oči, teď strhané a unavené.

„Ššš,“ tišila ji Salma, zatímco jí položila mokrý hadr na rozpálené čelo a sáhla po hrnku, který měla položený na stolku vedle postele. „Už jsi v bezpečí. Už je všechno dobrý.“

 

Když se Vanessa probudila, už byl den. Skrze okna farmy prosvítaly sluneční paprsky a příjemně hřály. Rozhlédla se okolo sebe. Pamatovala si jen útržky. Ležela na posteli, ale už neumírala žízní a ani hlad už ji tolik nespaloval. Protáhla se a pořádně si prohlédla ložnici. Byla mnohem světlejší než její kajuta na lodi a byla provoněná slámou, na rozdíl od všudypřítomného pachu soli. Odhrnula lněnou přikrývku a usadila se na okraj postele. Snažila si přitom vybavit, kde je a proč vůbec přišla. Dveře do ložnice zaskřípaly a Vanessa sebou trhla. Prvotní reflex jí velel seskočit z postele a utéct, ale ovládla ho.

„Á, už jsi vzhůru,“ řekla přívětivě Salma vstupující do dveří. Vypadala přátelsky. Měla světle hnědé vlasy, béžovou košili s krátkými rukávy a modrou sukni sahající až ke kotníkům. V rukou držela dřevěný talíř, ze kterého se kouřilo. Všimla, jak sebou Vanessa cukla, když otevřela dveře. „Neboj, tady ti nic nehrozí,“ usmívala se a pomalu šla k Vanesse. „Musíš mít hrozný hlad.“ Vanessa divoce zakývala hlavou. Salma si sedla vedle ní, z kapsáře vylovila vyřezanou lžíci a spolu s talířem ji podala Vanesse.

„Kuju,“ špitla dívenka a položila si talíř na klín. Byla v něm polévka, trochu připomínající guláš, na ten však byla až příliš řídká a nebylo v ní dost masa. Vanessa si nestěžovala, na to měla až moc velký hlad. Zatímco se hltavě pustila do jídla, Salma seděla vedle ní a dlouze si ji prohlížela. Chtěla počkat, než se začne vyptávat. Nevěděla, čím si Vanessa prošla, ale poznala, že to pro ni muselo být velmi těžké.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se opatrně, když byla Vanessa v polovině talíře. Dlouho jí to nezabralo, jedla jako hladový pes a kaše, kterou do ní v noci Salma nějakým zázrakem dostala, ji už nedokázala zasytit. Vanessa se zarazila uprostřed žvýkání obzvláště tuhého kousku zeleniny. Samozřejmě že znala svoje jméno, ale také si pamatovala, jak jí táta vždycky kladl na srdce, kdykoliv vyšli ven, aby nikomu neříkala svoje opravdové jméno, kdyby se ztratila. Netušila proč, ale muselo to být důležité, jinak by se tak hrozně nezlobil, když se představila jednomu z farmářů, od kterých kupovali sladké brambory. Tohle byla jedna z výjimek v jinak slušném Vanessině chování, ke kterému ji Edwin vedl. Nikdy jí to neřekl, ale vždy chtěl, aby byla dobrým člověkem, bez ohledu na to, jaký život bandity a vyhnance vedl on sám. Vanessa se zadívala někam do kouta a zakroutila hlavou. Salma chápavě pokývla. Všimla si záblesku slz v nebesky modrých očích holčičky. „Jasně,“ povzdechla si. „A kde máš rodiče? Neříkej, že tě nechají jen tak se courat po polích. Ztratila ses jim?“ Vanessa škytla a obrátila na Salmu uslzené oči. Ještě než otevřela ústa, farmářova žena vytušila, co uslyší. A neměla z toho pražádnou radost.

„Táta…táta je v jeskyni, pod zemí…“ zavzlykala. Salma předvídavě zachytila talíř, ještě než ho mohla Vanessa i se zbytkem polévky pustit na zem. Položila talíř vedle nich do bezpečné vzdálenosti, přisunula se po hraně postele blíž a objala ušmudlanou Vanessu, která neměla daleko k pláči. Natáhla paže, aby ji mohla mateřsky obejmout. Vanessa se nebránila, naopak jí ještě vyšla pažemi naproti. „Sebrali mu hlavu,“ štkala Salmě do košile, kterou svírala pevně prsty. Salma se jí pokoušela uklidnit, nechtěla to slyšet a už vůbec nechtěla vystavovat Vanessu návalu odporných vzpomínek, ale děvče mluvilo mezi vzlyky dál. „Pomůžete mu? Leží tam a…a moc ho to bolí… nemůže ani vstát.“

Ubohé dítě, pomyslela si Salma. Přece mu nemůže říct, že její otec nežije. Povzdechla si a přivinula ji blíže k sobě.

„Řeknu Arthurovi,“ zašeptala jí do vlasů. „On už tam někoho pošle. Všechno dobře dopadne, uvidíš.“ Už teď však věděla, že tenhle příběh nebude mít dobrý konec.

 

„Arthure, musíme si promluvit.“ Farmář Saldean si povzdechl, opřel vidle o stěnu chléva, oprášil si ruce do modrých laclů a obrátil se na svoji ženu. Salma stála ve vratech, slunce jí svítilo do zad a vypadala tak jako bytost seslaná z nebes. Ve tváři se jí zračila lítost. Arthur si otřel zpocenou holou hlavu do kapesníku a vyšel manželce naproti. „Ta holka… probudila se,“ řekla pomalu a smutně Salma.

„To je snad dobře, ne?“ zeptal se zmateně Arthur. „Zjistila jsi o ní něco?“

„Jo,“ přikývla Salma. „Chudák… je úplný sirotek. Nevím přesně, co je zač, asi ze šoku zapomněla jméno. Ale to, co se jí stalo…“ Arthur chytl manželku za ruce a jemně jí přejel palci po hřbetech dlaní. Věděl, že to ji obvykle dokázalo uklidnit, ať už byla rozrušená sebevíc. „Z toho, co mi řekla, mám pocit, že žila sama s otcem, který asi byl dělník nebo horník nebo něco takového a při nějaké nehodě přišel o hlavu.“

„U všech svatých,“ vydechl Arthur. „A ona to všechno viděla?“ Salma přikývla.

„Nemůžeme ji poslat zpátky, tam ven. To přece sám víš,“ podívala se mu zpříma do očí prosebným pohledem. Arthur byl sice pologramotný, ale hlupákem ho nikdo nazvat nemohl. Navíc se Salmou už žil dost dlouho na to, aby nepotřeboval slyšet, co si myslí. Poznal to na první pohled.

„Chceš si ji nechat,“ spíše konstatoval, než že by se ptal. Salma tiše přikývla. Nepřerušila přitom oční kontakt. Arthur se podrbal na pleši. „Salmo… tohle přece není jen tak. Co když ji někdo bude hledat, nějaký jiný příbuzný? Přece nemohla zůstat úplně sama.“

„A co když ano? Víš přece, jak se tu žije. Já ji tam ven samotnou nepošlu.“ Její manžel si povzdechl.

„Jak jí to chceš říct? Že její pravý otec nežije a že odteď jí budeme dělat rodiče?“

„To ještě nevím,“ přiznala Salma. „Teď ji půjdu vykoupat a pak ji převléknu do čistého, půjčila jsem si od Heather nějaké oblečení, které by jí mohlo sedět. Večer si na to všichni tři sedneme.“

„Jestli s námi vůbec bude chtít zůstat,“ zabručel Arthur pod vousy. „Jak ji chceš pojmenovat, když svoje jméno zapomněla?“

„To si taky musím rozmyslet.“ Arthur se ušklíbl. To byla celá Salma. Napřed pomohla a až potom se zamýšlela nad důsledky. A přesně takovou ji měl rád. Bylo mu však jasné, že z toho mohou být problémy. „Já vím, co si myslíš,“ řekla Salma, když uviděla výraz na jeho tváři. „Ale pomysli, vždyť ona může pro mě, pro nás oba, být jedinou nadějí na vlastní dítě. To jsme přece vždycky chtěli. A teď, když nám ji osud přinesl až na samotný práh… Prosím, Arthure,“ zaprosila jako malé dítě, které domů přitáhlo psa a teď se ptá rodičů, jestli si ho můžou nechat. Arthur si laskavě povzdechl, jako kdyby jen předstíral, že se zlobí.

„Co už, jeden hladový krk navíc nás nepotopí,“ usmál se.

 

Den skončil a nad Westfallem rozevřela svá křídla sametová tma. Vanessa seděla v kuchyni sloužící zároveň jako jídelna a hleděla ven z okna. Tma tam venku byla strašidelná, ale Vanessa od ní nedokázala odtrhnout oči. Už to nebyla ta chladná, hrozivá temnota, ve které přiklopýtala k prahu manželů Saldeanových. Namísto toho se proměnila v měkkou, uklidňující tmu, v níž vše poklidně spí a odpočívá. Vanessa měla hlavu položenou levou tváří na ručkách opřených o parapet, tak tak že neusnula. Konečně měla na sobě čisté oblečení, které si Salma vypůjčila u hospodské Heather. Sice jí úplně nesedělo, ale aspoň jej nešpinila krev. Namísto toho byly sukýnka a halenka zbarveny do nebeské modři, stejné jako Vanessiny oči. Měla teď daleko do dívenky, která na prahu smrti doklopýtala k prahu Saldeanových.

Salma za ní dokončovala večeři a Arthur byl ještě někde venku. Nejspíš zaháněl prasata zpátky z ohrady do chléva.

„Tak, večeře,“ zavolala Salma vesele na Vanessu. Tušila, čím si prošla, ale zároveň věděla, že to děvče potřebuje přijít na jiné myšlenky. Věčně se utápět v lítosti nikomu nikdy nepomohlo, proto na ni mluvila, jako kdyby se nic nedělo. Vanessa se svezla ze židle, přisunula ji blíže ke stolu a znovu se na ni posadila, zatímco jí Salma vařečkou nabírala kaši do misky. Při čekání na kaši zašťourala prstíky do díry po suku ve stole ohlazeném časem a dlouholetým užíváním. Salma rozdělila kaši do tří misek, které rozložila po stole a pak na moment vyběhla ven, aby křikla na Arthura. Vanessa to nevnímala, vzala lžíci a v husté kaši kreslila příborem podivné patvary. Žádný z nich se neudržel déle než pár vteřin, než se znovu rozlil v kaluži vařených luštěnin. Salma se vrátila a posadila se vedle Vanessy.

„Arthur za chvilku přijde, tak na něj ještě počkáme, jo?“ Beze slova přikývla a dál črtala lžící v kaši. Myslela přitom na domov v jeskyních, na kuchyni murloka Sušenky, který vždy navařil pro celou posádku plný kotel, který nikdy pořádně nemyl. Vždy ho jen opláchl v mořské vodě. Vzpomínala Edwina a všechny jeho kamarády, kteří byli i Vanessinými kamarády, jedinými, jaké v životě měla. Zajímalo ji, jaké je to poznat jiné děti, ale táta jí to nedovolil. Nikdy se nedozvěděla proč.

„Co se stane s tátou? Poslali jste mu někoho na pomoc?“ zvedla hlavu od rýsování do kaše. Salma se na ni rozpačitě podívala.

„Až přijde Arthur, tak si o tom popovídáme, jo?“ řekla nejistě. Těžko říct, jestli to Vanesse jako odpověď stačilo nebo jestli prostě jen neměla chuť se dál vyptávat, ale další otázky už nepoložila. Aspoň do chvíle, než přijde pan Saldean. Stejnak na sebe nenechal dlouho čekat. Do dveří vstoupil jen chvíli po tom, co se vrátila ke čmárání do kaše.

„Tak už jsem tady,“ řekl vesele, položil na stolek u dveří rukavice a klobouk a přispěchal ke stolu.

„Právě včas, už jsme chtěli začít bez tebe,“ řekla s mírným úsměvem a náznakem pobavení Salma. Jinak ale zůstala vážná. Navenek vypadala klidně, ale v nitru se nedočkavě třásla. Pořád musela myslet na to, co bude, když je to děvče odmítne, když s nimi nebude chtít zůstat. Pošlou ji pak do Stormwindu do sirotčince? Nebo rovnou do armádní školy? To byly vedle ulice a hřbitova jediné osudy, které malého sirotka mohly potkat. A ani jedno si pro ni Salma nepřála.

„To byste mi přece neudělaly,“ usmál se Arthur, zatímco si sedal ke stolu a vyhrnoval rukávy. Všiml si přitom, že se na něj Vanessa prosebně dívá. „Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. Vanessa nechala lžíci ponořenou v kaši a klekla si na židli, aby lépe viděla.

„Zachránili jste tátu?“ zeptala se zpříma. Bodrý výraz v Arturově tváři zvážněl. Farmář se rychle podíval na svoji ženu a když mu pohled oplatila stejným výrazem, obrátil se zpátky na dítě sedící naproti němu. Zadíval se jí zpříma do modrých očí a sebral všechnu svoji sílu, aby dokázal zalhat nevinnému dítěti.

„Jo, poslali jsme pro pomoc. Akorát,“ promnul si špičku nosu. „Není na tom dobře. Ale bude v pořádku, nakonec,“ dodal rychle, když uviděl, jak se Vanesse hrnou slzy do očí. „Ranhojiči se o něj postarají a všechno nakonec bude dobře, uvidíš. Ale do té doby za ním nemůžeš.“

„Proč ne?“ zafňukala Vanessa. Potáhla nosem a otřela si nos do rukávu. Poškrábala se přitom od hrubé látky, ale to ji teď vůbec nezajímalo. Arthur si povzdechl.

„Víš, je to trochu jak když jsi nemocná. Taky musíš ležet a čekat, než se úplně uzdravíš. A čím je ti hůř, tím déle to trvá. Do té doby tu nejspíš budeš muset zůstat.“ Vanessa znovu popotáhla a po tváři se jí začínaly koulet první slzy. Salma si toho hned všimla, takže vytáhla kapesník, o poznání jemnější než Vanessin rukáv, a otřela jí tvář. Celou dobu se na ni přitom povzbudivě usmívala.

„Nebude to tak zlé, uvidíš,“ poplácala ji konejšivě po rameni. „My se o tebe dobře postaráme. A než se naděješ, budeš zpátky u táty. Ale musíš to vydržet, rozumíš?“ mluvila na Vanessu. Děvče párkrát zavzlykalo, potáhlo, ale pak si od ní vzalo kapesník, vysmrkalo se a přikývlo. Salmu až překvapilo, jak to šlo snadno. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se s nadějí, že teď už by mohla být povolnější. „Já jsem Salma a tohle je Arthur.“ Vanessa se na oba dva podívala vlhkýma očima a pokrčila rameny. „Vážně si nevzpomínáš?“ řekla zklamaně Salma. Odpovědí jí bylo jen zavrtění hlavou. Salma pohlédla ustaraně na Arthura, který si pohrával se lžící.

„No nějak ti říkat musíme,“ podrbal se Arthur ve vousech. „Přece na tebe v mezičase nebudeme volat Holko.“

„Arthure,“ zamračila se na něj Salma. „Nedělej takovéhle vtipy.“

„Tebe snad nějaké jméno napadlo?“ pozvedl Arthur při té otázce husté obočí. Salma se smutně obrátila na děvče rýpající se lžící v kaši a druhou rukou si podpírající tvářičku. Náhle se jí tvář rozjasnila.

„Hope,“ řekla rozhodně. „Budeme ti říkat Hope.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet