Nezlomný (29-33)

  fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Domy nakažených

 

Stanuli před mostem, za nímž se klenuly mocné hradby velkého města.

„Andorhal,“ broukl Hiram.

„Andorhal,“ zavrčel Thule.

„Andorhal,“ poznamenal Diesalven.

„Spíš jeho troska,“ ozval se Gunther.

„Ticho,“ sykl Thule a promnul si nos. Nikdo z nich nemohl odtrhnout pohled od doširoka otevřené brány. Její panty byly nejspíš násilím vyražené a město samotné vypadalo velmi ponuře. „Takže, půjdeme dovnitř, najdeme jakýkoli hodnověrný důkaz o existenci toho zatraceného kultu a vypadneme.“

„Neměli bychom tam jít v noci?“ zeptal se Hans.

„Nemyslím si,“ zavrtěl hlavou Hiram. „Vzhledem k tomu, co nás tam může čekat, bude denní pohyb po městě bezpečnější.“

„Creed má pravdu,“ souhlasil Thule. „Pojďme,“ povzdechl si.

 

Hlavní ulice, vedoucí od jižní brány do středu města, byla mrtvá. Nikde se neozval jediný zvuk, jediná známka života. Místo lidí je přivítala jen prázdnota a příšerný zápach hniloby, který je ihned udeřil do chřípí. Okamžitě si přetáhli přes obličeje límce košil.

„U všech ďasů, co to je?“ zachrčel Hiram. „To je šílenej smrad!“ Gunther se rozkašlal řezavým kašlem a na chvíli se opřel o kolena, aby měl lepší stabilitu. Hans, který puch snášel o něco lépe, na moment zadržel dech, zamával si prsty okolo hlavy a vydechl.

„Uf, to je lepší,“ oddechl si. „Nehýbejte se,“ postavil se před Thuleho a proces na něm zopakoval. Stejně učinil i u Creeda a Gunthera.

„Díky,“ poděkoval mu Thule. „Kde ses tohle naučil?“ Hans pokrčil rameny.

„Na farmě se tlumení smradu kouzly vždy hodí. Tedy, spíš jen nic necítíme. A taky nás to nemůže otrávit.“

„Praktické, jen co je pravda,“ pokýval uznale hlavou Hiram. Gunther neříkal nic, jen si mnul levé oko. Měl pocit, jako by ho měl pokryté mléčnou mlhou. Ne moc, ale otravovalo ho to.

„Gusi?“ položil mu ruku na rameno Thule, který si všiml jeho počínání. Trhl sebou a setřásl tak jeho dlaň.

„Jsem v pořádku,“ zahuhňal a narovnal se, jak mu to jen nemocné tělo dovolovalo.

„Ale ne. Podívejte,“ ukázal Creed k jednomu z domů na rohu, kde se hlavní cesta křížila s další ulicí. Gunther nedokázal na dálku rozeznat, na co ukazuje, ale když přišli blíž, byl by radši, kdyby to tak i zůstalo.

 

U nohou jim ležela hromada asi pěti nebo šesti těl, naházených ledabyle na sebe jako nějaké pytle. Byl na ně hrozivý pohled. Nikdo z těch lidí nezemřel přirozeně. Na smrtelně bílé kůži jim mokvaly tmavé boláky velikosti slepičího vejce, tváře měly zkřivené a hrdla oteklá. Oči už neměly, o to se postaraly městské krysy, ale na pár místech zahlédli kousance, které v žádném případě nemohly pocházet od hlodavců.

„Co se tu k čertu stalo?“ vydechl zhnuseně Thule a odvrátil se od té nechutné hromady.

„Zdá se to jenom mě, nebo mají stejné příznaky jako…“ nestačil Diesalven dokončit otázku.

„Ano,“ skočil mu do řeči Gunther a pozoroval, jak Hans ve tváři bledne. Ani ostatním tohle procitnutí nepřidalo. Před nimi ležely oběti stejného moru, který zabil Bethora.

„Myslíte…že už jsou všichni ve městě nakažení?“ zeptal se po chvíli Diesalven.

„Můžou být,“ zamručel Gunther.

„Tam u Barovů,“ obrátil se k nim Thule nazpátek. „Tam ho nakazili. Chtěli nakazit nás všechny. Jaktože to za nás schytal jen on?“

Gunther pokrčil rameny.

„Nevím. Nevím, jak tohle funguje. Ale mohl bych se jich zeptat,“ ukázal tenkým prstem na hromadu.

„V žádném případě!“ vyštěkl Thule. Creed se rychle ohlédl, jestli to někdo neslyšel. „Už žádnou nekromancii, Gunthere. Nikdy!“ Gunther neměl sílu ani chuť se s ním přít. Jen pokýval hlavou a silněji se opřel o svou hůl. Hans zvedl zrak od hromady, obešel ji a nahlédl do sousední ulice.

„Je tu ještě něco,“ řekl nervózně a ukázal na dveře prvního domu. Thule, Hiram a Gunther pohlédli na dveře a společně se zamračili. Hleděli na kresbu tří lebek vedle sebe se zkříženými kosami za nimi. Pod kresbou bylo také namalované velké červené X. Když se podívali po dalších domech v ulici, spatřili červené X i na nich.

„Nejspíš tak označovali domy nakažených,“ poznamenal Creed.

„A co ten znak?“ poklepal na emblém Hans.

„Kult ztracených?“ zkusil to Hiram. „Že by jejich doupě?“

„Mohlo by,“ přikývl Gunther. „Podíváme se dovnitř?“

„Nemyslím si, že je to rozumné,“ zavrtěl hlavou Thule.

„Poslouchejte,“ zvedl prst Hiram a natáhl ucho k domu. „Nic. Neřekl bych, že tam uvnitř něco je,“ chytl za kliku.

„To, že nic neslyšíš, ještě neznamená, že je to prázdné,“ zaprotestoval Thule, ale Hiram už otočil klikou. Dveře se nepohnuly.

„Ksakru,“ poodstoupil Hiram od domu a pohlédl vzhůru. „Někdo to zabednil zevnitř.“

„Vidíš? Co jsem ti ří…“ Creed se rozběhl a vrazil ramenem do dveří. Bednění zevnitř povolilo a vchod se s praskotem otevřel. Vítr zvenčí zvedl vrstvu prachu a zavířil jím. Díky Diesalvenově kouzlu se ale Creed ani nezadýchal. Promnul si naražené rameno a nahlédl dovnitř. Slunce z jasné oblohy svítilo přímo dovnitř, takže i když tam bylo povětšinou šero, neměl žádné problémy s viděním.

„Račte dovnitř, pánové,“ pokusil se Hiram o žert. Nikdo se ani nepousmál.

 

Skrz zabedněná okna dovnitř mnoho světla nepřicházelo, přesto však dokázali snadno rozpoznat rozbitý nábytek i známky boje. V domě to příšerně páchlo, ještě hůř, než venku, takže Diesalven musel své kouzlo zesílit.

„Hm, nejspíš jsem měl pravdu,“ prohodil Creed a lehce kopl do nohy stoličky, jejíž zbytek se válel na druhém konci místnosti. Thule rozhrábl trosky police a vytáhl z nich zašlou knihu, která byla na své stáří v příšerném stavu. Když ji otevřel, několik stránek se z ní vysypalo na zem. Gunther se pro ně sehnul a podal je Thulovi. Ten je provizorně strčil zpět do vazby a luskl prsty. Nad zažloutlými stránkami se rozsvítila světluška, dost jasná na to, aby mohl její majitel pohodlně číst, ale ne příliš, takže ho nemohla oslnit.

„Je to deník,“ řekl Thule po chvilce listování a mručení. „Očividně se s tím pokoušeli bojovat. Je tu všechno. Příchod kultu, jak začali ovlivňovat občany, návaly přistěhovalců z venkova i mor. Karanténa, spalování mrtvol, jedno řešení zoufalejší než druhé.“

„Kdy je poslední zápis?“ zajímal se Diesalven. Thule rychle zalistoval dozadu, kde už na něj hleděly jen prázdné strany. Odfrkl si a přelistoval o kousek nazpátek.

„Z července,“ zamručel. „Popisuje tu, jak se tu zabednili a doufali, že sem nepřijdou nějací fanatici. A…pro všechny svaté,“ vydechl. „Hirame! Honem zavři dveře a utěsni je!“

 

Creed byl zvyklý poslouchat a neptat se. Uchopil vylomené dveře a vložil je zpět do rámu. Spoléhat na panty nemělo smysl, místo toho s malou pomocí od Diesalvena připevnili na své místo napůl vyraženou petlici a zasunuli do ní trnož stolu jako závoru. Vnitřek domu rázem potemněl, jen světélko nad deníkem měkce ozařovalo stěny.

„Co je?“ zeptal se konečně Gunther. Thule nervózně žmoulal roh stránky.

„Tohle není jen tak nějaký kult fanatiků. Mají…podle tohohle mají…“

„Vymáčkni se,“ zamračil se Gunther. Ve zdravé polovině tváře mu zacukalo.

„Nemrtvé,“ vydechl Thule. Teplota v místnosti znatelně poklesla.

„Nemrtvé?“ zopakoval Gunther. Hiram i Diesalven se tvářili zaskočeně.

„Ano,“ promnul si čelo Thule. „Mají nemrtvé. Nějak je kontrolují, ale ten, co to psal, nevěděl jak.“

„To znamená, že mají na své straně nekromanty?“ zeptal se nejistě Diesalven.

„Ovšemže,“ zabručel Gunther. „Nemrtví neslouží jen tak někomu.“

„Jsi si tím jistý?“ znejistěl Thule. Světélko zablikalo a ruka svírající deník se nepatrně zatřásla.

„Jsem. Neexistuje nemrtvý se svobodnou vůlí. Kdo jednou zemřel, už sám za sebe nikdy nerozhodne. Někdo ho musí ovládat.“

„Ale kdo?“ zeptal se Diesalven. Gunther neodpověděl.

„K zemi!“ vyhrkl náhle Hiram a vrhl se vstříc podlaze. Aniž věděli jak, všichni ho poslechli. Gunther s sebou na své cestě na zem stáhl Thuleho. Dopadli na rozbitou desku stolu a Thulemu se z úst vydralo heknutí, když se udeřil o roh do slabin. Slabé světlo naposledy bliklo a zhaslo docela. Místnost se ponořila do šera. Hiram se připlížil k zabedněnému oknu a nahlédl škvírou mezi prkny.

 

Teď už to zaslechli i ostatní. Nepravidelné, téměř nepozemské klapání koňských kopyt. A spolu s ním šouravé kroky a tiché, hrozivé mručení. Gunther se stejně tiše, jako předtím Hiram, přiblížil k oknu a nahlédl zdravým okem do spáry. To druhé měl stále podivně zamlžené.

Na zaneřáděné ulici spatřil podivný zástup. V jeho čele jel na koni mág, celý zahalený v tmavě modré a fialové róbě. Obličej měl skrytý pod kápí a rouškou a v ruce držel hůl. Gunther z ní měl pocit nevolnosti. Kůň samotný nevypadal zdravě. Jeho srst byla matná a místy olysalá, nohy měl poseté rudými boláky a hlava…ta hlava! Gunther se dotkl své tváře postižené žíravou chorobou. Zvíře trpělo stejnou nemocí. Oční důlek strany hlavy natočené k nim byl prázdný. Okolo něj úplně chyběla kůže a místo ní prosvítala ven bílá kost, obalená posledními zbytečky masa a tuku. Hříva byla napůl vyškubaná a pod kůží na trupu šlo vidět kosti. Přesto se nezdálo, že by kůň měl nějaké potíže. Naopak, i přes svá hrozivá stigmata působil dojmem silného a agilního tvora.

Okolo děsivého jezdce se pohybovala neméně děsivá eskorta. Dva zakuklenci, v černé a fialové sutaně, vypadali jako mniši smrti. U pasu se jim kývaly široké čepele, zahnuté jako srpy, jen na opačnou stranu. Každý šel podél jednoho boku znetvořeného koně. A s nimi následovalo jezdce ještě sedm nebo osm dalších chodců. Pohybovali se trhaně, jako loutky s polovinou nitek. Oblečení měli potrhané a špinavé, pokud byli vůbec odění. Nechutně zelená kůže posetá černými boubelemi a prázdné pohledy dávaly tušit, jaký je potkal osud.

Od Hanse Gunther zaslechl slabý zvuk potlačovaného dávení.

 

Jezdec se náhle zastavil a aniž by řekl jediné slovo nebo vydal jakýkoli další signál, jeho doprovod okamžitě následoval jeho příkladu. Rozhlížel se po ulici, jako kdyby něco hledal. V jednu chvíli se pichlavým pohledem zadíval i na zabedněná okna domu. Mezi prkny se něco mihlo. Gunther nebyl hlupák a hned si domyslel, co hledá. Přikryl si ústa rukou a něco zamumlal. Černokněžník na koni zavětřil a mniši sáhli po čepelích. Ještě je ale úplně nevytasili, jen na jejich hrušky položili dlaně…skryté v rukavicích. Po chvíli napjatého ticha, jenž rušilo jen frkání koně a mručení nemrtvých otroků, jezdec mávl rukou a hrůzný zástup pokračoval v cestě. Za zabedněnými okny se dlouho nikdo nepohnul, než získali jistotu, že se jezdec se svými pohůnky už nevrátí.

 

„Co to u všech ďáblů bylo?“ vydechl konečně Creed. Thule významně poklepal na deník.

„Náš přítel nám nelhal,“ povzdechl si. „Zdá se, že všechny, kteří se nepřidali ke kultu, prostě pozabíjeli tím samým morem, který nám vzal Bethora, a pak vzkřísili jako ty stvůry, co jsme právě viděli.“

„Brrr,“ zatřásl se Diesalven.

„Nemluví ten deník o tom, kde můžou mít sídlo?“ zachraptěl Gunther. Thule pokrčil rameny.

„To nevím. Můžu se podívat, ale potrvá to dlouho, než něco najdu.“

„Proč bys chtěl to místo najít?“ podivil se Diesalven. Thule znovu vyčaroval čtenářské světélko.

„Protože jestli máme mít pořádný důkaz, u kterého nehrozí, že se při cestě do Dalaranu zvedne a zabije nás, v jejich ústředí je největší šance, že na nějaký narazíme. Věř mi, taky se mi to nelíbí,“ odpověděl Thule místo Gunthera. Ten souhlasně přikývl.

„Pak by ale bylo dobré vymyslet, jak se tam taky dostat. Město je plné těch fanatiků i nemrtvých,“ poznamenal Hiram.

„Dejte mi čas,“ řekl Thule, usadil se mezi rozházené dřevo, přitáhl si světélko blíž ke knize a dal se do čtení.

 

„Slyšeli jste někdy o někom, kdo se jmenuje Soulare z Andorhalu?“ zeptal se asi po hodině ticha Thule?

„O kom?“ zeptal se Diesalven.

„Soulare z Andorhalu. Lidé se k němu prý upínali, když jim bylo zle. Věřili, že jim pomůže. Aspoň tak se z těch zápisů zdá. Každou chvíli se tam objevuje prosba k tomuhle Soularovi. To byl nějaký městský pán nebo co?“

„Ne,“ odfrkl si Hiram a podrbal se na zarostlé tváři. „Soulare z Andorhalu je postava z pověstí.“

„Opravdu?“ Diesalven se zatvářil dost podezíravě.

„Jo. Podle pohádek byl Soulare rytíř, který byl tak oddaný službě Světlu, že ho ani smrt nezastavila v ochraně prostých lidí. Prakticky svatý. Ale to už je hodně dávno. Prý padl během Trolí války. Té staré. Však víte, jak nám špičáci přišli na pomoc.“

„A lidé si myslí, že je zachrání nějaký dlouho mrtvý rytíř?“ podivil se Thule. Hiram pokrčil rameny.

„Pověst říká, že se objevil i v několika pozdějších válkách, prý dokonce i v Druhé, kde pokaždé někoho zachránil a pak zase zmizel. Lidé tady jsou na Soularea hrdí a věří, že až ho budou nejvíce potřebovat, tak se opět ukáže.“

„Ale neukázal,“ poznamenal Diesalven.

„Očividně ne,“ zavrtěl hlavou Hiram.

„Myslím, že to mám,“ ozval se náhle nejistě Thule a ukázal na jeden z řádků. „‘Ti zasraní magoři se zahrabali v jednom z baráků na náměstí, potom, co z něj vykopli starého Robinsona,‘“ četl Thule. „‚Vzali jsme ho k nám, aspoň na čas. Mumlal něco o mluvících knihách a rakvích, které mu vozili do domu. Chudák se nejspíš pomátl. Ale to asi čeká nás všechny. Prosím, Soulare, přijď a zachraň nás.‘“

„Robinsonův dům,“ pokýval hlavou Diesalven. „Jak ho poznáme?“

„Spíš jak se k němu dostaneme?“ zeptal se logicky Hiram. Thule zvedl prst, obrátil stránku a četl dál.

„‘Naštěstí ještě nenašli kanálové chodby, co vedou pod městem. Takhle jsme mohli Robinsonovi pomoct dostat aspoň něco z jeho věcí nazpátek. Šmejdi. Nechce se mi věřit, že by si je starosta pozval. A lord Barov? Kde je on?‘ Bla bla bla, to už nás nezajímá.“

„Jo, to už bohužel víme,“ povzdechl si Hiram.

„Ty chodby, kde jsou?“ zeptal se Gunther. Thule se zatvářil kysele.

„Nejspíš v kanále.“

„Ugh,“ vyhrkl Diesalven.

„Neboj, neřekl bych, že mrtví je používají. Aspoň doufám, že ne.“

 

 

Jméno autora

 

Temný podzemní kanál osvětlovalo bílé světlo. Řád čisté smrti procházel labyrintem chodeb pod Andorhalem s nečekanou lehkostí. Kanálové chodby naštěstí nesloužily jako odtok splašků, takže neměli nejmenší potíže s chůzí, kromě jediné. Chodby byly nízké, takže museli jí neustále shrbení. Pro Gunthera to taková hrozná změna nebyla, ale zato Diesalven, který z nich byl nejvyšší, se každou chvíli udeřil do hlavy.

„Jdeme dobře?“ sykl Hans, když si mnul čelo. Thule se zastavil a zahleděl se do hrubě načrtnuté mapy, kterou si nakreslili podle zápisů v deníku.

„Možná,“ přitáhl si světlo blíž k mapičce. „Pokud jsme se někde neztratili, mělo by to být za tímhle rohem,“ ukázal doleva, div si nevyvrátil dlaň. „A potom žebřík. Hansi, mám pocit, že už zase něco cítím.“ Diesalven přikývl a obnovil protizápachové kouzlo. „Díky.“

Zahnuli směrem, který jim Thule ukázal, a málem vrazili do starého žebříku, který byl spíše tvoření spoustou rezavých skob zatlučených v oslizlé stěně. Žebřík se táhl úzkým tunelem asi tři a půl metru vysoko.

„Jsme tu,“ vzhlédl Thule a složil plánek. „Gusi, ty jsi z nás odborník na divinaci, zkontroluj, jestli je to tam bezpečné.“

„Není. Na to nepotřebujeme kouzla,“ protáhl Diesalven obličej. V jednom z vlasových koutů mu rostla boule. Gunther cosi nezřetelného zabručel a vztáhl kostnatou ruku ke konci tunelu. Ve dlani mu něco fialově zasvětélkovalo, vzlétlo to k výstupu a pak prošlo kamenem stejně hladce, jako kdyby tam žádný nebyl.

„Čisto,“ řekl po chvíli Gunther, ale světélkování se nevrátilo.

„Zvláštní,“ podotkl Thule a vzhlédl.

„Když dovolíte, polezu první,“ nabídl se Hiram a všechny tváře se k němu otočily. „No co? Jako jediný z vás se dokážu porvat na blízko.“ Sehnul se k botě a vytáhl z ní bojový nůž, který si vložil mezi zuby.

„Hůu,“ zahuhňal s čepelí v ústech a chopil se první příčky. Trochu se ve stěně viklala, ale jinak se zdála bezpečná.

„Hodně štěstí,“ popřál mu Hans. Hiram zabručel, jako že to slyšel, a šplhal nahoru.

 

U poklopu tvořeného jednou silnou dlaždicí se zapřel zády o stěnu tunelu a nohama o příčku. Obě ruce potom zvedl nahoru a zatlačil na kámen. Po chvilce hekání se mu podařilo jej vystrčit a vykouknout ven, nůž stále pevně v zubech. Vytáhl se z tunelu, vyndal si nůž z úst a klekl si k otvoru v podlaze.

„Je to v pořádku, polezte,“ zamával dolů a schoval si nůž zpět do boty. Místo něj tasil meč a hlídal nad vchodem, dokud všichni nevylezli k němu.

 

Doupě Kultu zatracených neslo známky čilého ruchu. Prach se nestačil usadit, na stole ve vedlejší místnosti, která nejspíš sloužila jako kuchyně, ležely špinavé talíře, ale okna byla zatažená, jako by jeho obyvatelé nesnášeli světlo. Ani z druhého patra se žádné zvuky neozývaly, dům byl prázdný.

„Máme nějak moc štěstí,“ zamručel Diesalven, zatímco strkal poklop zpět na své místo.

„Nezakřikni to,“ napomenul ho Gunther. Za ním se ozvalo zařinčení, jak Creed strkal meč zpět do pochvy.

„Prohledáme to tu. Hirame, Gusi, vezměte si to tady dole,“ zavelel Thule. „Já s Hansem půjdeme nahoru.“ Diesalven přikývl a společně vyšli po schodech nahoru. Gunther cosi zamumlal a neochotně se pustil do hledání.

 

Za dveřmi, o kterých si mysleli, že vedou do předsíně, našli malý archiv, plný poházených spisů. Creed rozhrábl několik z nich nohou a nespokojeně zamručel. Gunther se s pomocí své hole sehnul a zvedl ze země štůsek dokumentů. Byly to jen úpisy, v nichž měšťané i rolníci odkazovali svůj skrovný majetek do správy Kultu zatracených. Povzdechl si, protože šlo snadno vidět, že většina z nich neuměla ani číst. Místo podpisů se na něj tak z papírů až příliš často šklebily tři křížky.

Hiram na to šel jinak. Přistoupil k polici, která vypadala důležitě, všechno z ní vytáhl a hodil to na stůl, až to zadunělo. Otevřel knihu vázanou ve volské kůži a zamračil se. Účetní kniha. Mrzutě ji několikrát prolistoval a pak shodil ze stolu mezi stočené svitky, aby měl místo na další.

„Čísla, smlouvy, jména…to není ono,“ kroutil hlavou. „Kde jsou všechna ta úmrtí? Kde je mor? Neříkej mi, že to tak nějak nezaregistrovali.“

„Hromadí majetek,“ řekl Gunther, aniž by zvedl obličej od papíru, na němž stály pokyny pro verbování nových členů kultu. „Velký kult má velké náklady.“

„A co s tím chtějí dělat? Vždyť ten mor všechny nakonec zabije, když ho budou šířit.“

„Rád bych se pletl…ale chtějí nás zničit.“

„Cože?“ zvedl Hiram zvědavě hlavu. „Celé království? Ale to nemohou zvládnout. Terenas a mágové se s nimi přece musejí vypořádat.“

„Myslíš? Podívej se, co zvládli s celým městem během jednoho léta.“

„Ale město není říše,“ namítl Creed. Gunther mávl rukou a zamrkal levým okem. Ta mžurka ho začínala štvát.

„Pro ně je už jen jeden rozdíl mezi městem a celým Lordaeronem: dávka.“ Gunther ukázal ze dveří. „Měli prostor, měli čas,“ zachmuřil se a bodl prst do úpisů na stole. „A co je nejhorší, měli prostředky. Nenapadá mě moc věcí, které by je teď mohly zastavit.“ Creed se podíval na papíry pod Guntherovým vyzáblým prstem.

„Takže už je to v pohybu?“

„Řítí se to plnou rychlostí,“ přikývl naštvaně Gunther. „Nic menšího než úplné vypálení Andorhalu nepomůže.“ Creed znatelně zbledl. Jeho tenoučká jizva na tváři téměř zmizela.

„To…to přece nemůžeme. Nemůžeme vypálit město se všemi lidmi uvnitř!“ Gunther se opřel oběma rukama o hůl a zadíval se chladným zrakem Hiramovi do očí. Měl pocit, že statný rytíř pod jeho pohledem vadne.

„Nevidím důvod, proč bych nemohl,“ vypravil ze sebe s nečekanou lehkostí. Po takové konverzaci čekal, že ho zachvátí bolest z rozežrané tváře, ale jediné, co mu otravovalo život, bylo právě teď zamlžené oko. „Tady už nic není, jen mrtvoly, krysy a viníci celé téhle pohromy. Široko daleko nevidím jedinou oběť.“ Hiram sevřel ruce v pěst a nahlas vydechl.

„Thule měl pravdu. Ty jsi nekromantská svině,“ zašeptal, ale tak, aby to Gunther mohl slyšet.

„Poslyš, Hirame, buď rozumný,“ změnil Gunther náhle tón z ponurého do učitelského. „Tohle místo, to už nejde zachránit. Sám jsi to viděl. Mám ti připomenout, co je tam venku? Co tam ještě může být? Ano, možná tak zabiješ těch pár, co tu může někde přežívat, ale zato zachráníš tisíce jiných.“

„Účel světí prostředky,“ pokýval Creed hlavou a odvrátil od Gunthera pohled. „Ale takhle nesvaté prostředky sebelepší účel neposvětí. A nikdo z rodu Creedů jim nebude nápomocen.“ Otočil se a prudce vykročil z archivu. Za krátký okamžik už Gunther slyšel dusání jeho bot po schodech nahoru. Povzdechl si, zapřel se o hůl a šel za ním.

 

„Asi něco máme,“ uslyšel Gunther první dobrou zprávu za celý den, když vstoupil do místnosti, kde hledal Thule s Hansem.

„Děje se něco, Hirame?“ změřil si jej Diesalven. „Vypadáš, jako kdybys viděl ducha.“ Creed se na malý okamžik otočil na Gunthera a povzdechl si.

„Ne, nic.“

„Dobrá,“ rozjařil se znovu Hans.

„Co jste našli?“ zeptal se Gunther a opřel se o stůl. Thule nešetrně práskl s tlustou knihou o jeho desku. Namátkou ji otevřel. Ze stránky se na ně šklebil napůl rozežraný obličej.

„Tohle vypadá jako postupy jejich práce. A tohle,“ položil hned vedle o něco tenčí výtisk potažený fialově zabarvenou kůží. „Tohle bude jejich odborná předloha. Pojednání o nekromancii a podobně. Jen jedna věci mi nejde na rozum,“ promnul si vousy na bradě a otevřel knihu. Na předsádce se skvěl detailní znak zlatého oka, symbolu Kirin Toru i celého Dalaranu. „A to není jediná. Kde je asi vzali?“ zauvažoval. Guntherem projelo poznání jako ledová jehla od paty až postupně do nitra mozku. Ruka svírající hůl se roztřásla.

„Hansi,“ šeptl. „Podívej se prosím, jestli tam někde není kniha jménem ‚Teoretická nekromancie pro pokročilé‘. Mělo by to být asi takhle velké a zabalené v černé.“ Hans přikývl, zahleděl se do polic a za malý okamžik už mával jedním z výtisků.

„Je to tohle?“ zeptal se. Gunther neodpověděl. Podlomily se mu nohy a jen tak tak se stačil posadit na rozvrzanou židli, jinak by upadl na zem. Thule nakrčil nos a nepomohl mu.

„Co se děje, Gusi? Něco snad tajíš?“ Místo odpovědi se mu dostalo jen tlumeného mumlání.

„Gusi!“ Hubená ruka uchopila krempu klobouku, stáhla ho z hlavy a zanořila se do prořídlých vlasů. Místy bylo možno zahlédnout olysalá místa, v nichž seděly červené puntíky jako žáby na kamenech.

„Podívejte se na jméno autora,“ zabručel. „On…on mě okradl.“ Hans posunul dvě knihy na stole na stranu, položil tam „Teoretickou nekromancii pro pokročilé“ a otevřel ji na první stránce. Zakrouceným písmem stálo pod názvem autorovo jméno. Magistr Gunther Arcanus, mág Kirin Toru. Thulemu se nahrnula krev do tváře.

„Ty!“ rozkřikl se na Gunthera. „Tys jim dal tuhle zbraň do rukou!“

„Já ne!“ zvedl se prudce nekromant, až se zapotácel a musel se znovu posadit. „Já ne.“

„A kdo teda?! Měl jsi všechno zničit, ty tupče, aby to nikdy nikdo nenašel a nezneužil!“

„Schoval jsem to! Dokonale!“

„Vážně? To bych chtěl slyšet kam!“

„Dimenzionální kapsa!“ rozpřáhl ruce Gunther. Jeho hůl se odklopila a dopadla na zem. Vztekle se po ní ohlédl a natáhl se pro ni. „Nikdo to nemohl najít.“ Thule byl rychlejší. Sehnul se a zvedl hůl do vzduchu, mimo Guntherův dosah.

„Vysvětluj! Kdo a jak to mohl najít?“

„Nevím, jak to našel,“ řekl Gunther a pevně se zahryzl do zbývajících rtů. Záchvat přišel v tu nejnevhodnější dobu.

„A víš, kdo to byl?“ zeptal se ledově Thule.

„Neřvi na něj,“ vložil se do hádky Diesalven. „Nevidíš, že má záchvat?“

„To mě nezajímá,“ odsekl Ravenclaw. „Je to jeho trest za všechno utrpení, které tímhle napáchal!“ vykřikl a udeřil pěstí do Guntherovy knihy.

„Byl to…byl…“ mumlal Gunther v mrákotách, když se mu podařilo vydržet nejhorší nápor bolesti.

„No? Kdo to byl,“ naklonil se k němu Thule, stále držící hůl za zády.

„Kel’thuzad…“

„Arcimág Kel’thuzad?“ otočil se tázavě Thule na Diesalvena a Creeda.

„Dává to smysl, Thule,“ pokrčil rameny Hans. „Gunthera chytili během velkého honu na nekromanty, který začal po tom, co prasklo, že Kel’thuzad do tohoto tématu velmi nadšeně strká nos.“

„Určitě vybral Guntherův úkryt, když odjel do hor,“ přikývl Hiram.

„A má na svědomí celé tohle nadělení,“ dokončil Hans. Thule se ale stále mračil a upíral pohled na Gunthera, který seděl na židli jako hromádka neštěstí.

„Proč jsi to nezničil?“ zasyčel Thule.

„Moje dílo…celoživotní…taky bys to nezvládl…“ Vrazil mu facku. Naneštěstí do levé tváře. Gunther se v křečích složil na zem a naříkal bolestí. Diesalven rychle vykročil a zadržel Thuleho.

„Zbláznil ses?“ obořil se na něj.

„Já ne,“ odfrkl si Thule a odhodil hůl na zem vedle svíjejícího se Gunthera. „Má, co si zasloužil. Je mi to líto, Gusi, ale svoji šanci jsi měl. A nedaří se ti přesvědčit mě, že se ještě můžeš navrátit. My dva,“ naklonil se nad nekromanta jako krkavec nad umírajícím teletem. „Skončili jsme, Guntere Arcane. Až opustíme Andorhal, půjdeme každý svou cestou. A modli se k čemu chceš, abychom se potom už nikdy nepotkali.“

 

 

Mrtví mezi stébly pšenice

 

Známý rozostřený obrys černé koruny zakleté v ledovém trůnu. Chlad pronikající až do morku kostí, aniž by mrazil. Vše okolo mihotavé a temné, jako kdyby byla špička ledovce jedinou věcí na světě. Cítil i ten silný vítr, který okolo něj vanul, ale neunášel ho, nebránil mu v chůzi ani jej nijak neomezoval. A především měl pocit, že sem patří víc, než kdykoliv předtím.

Opustili tě. Jen tak tě opustili.

„Zato ty jsi tu pořád,“ odsekl směrem k přilbě. Vlastní přítomnost si spíše představoval, než že by ji doopravdy cítil.

Ano. Já jsem tu pořád. Já tě nikdy nezavrhl.

„Kdybys to udělal, mohl jsem zůstat s nimi.“

Skutečně? Jsi si tím tak jistý, že bys na to vsadil vlastní život?

„A co jsi zač, že mi pokládáš takové otázky? Jen hlas v mé hlavě. Jen hlas, který nemusím poslouchat.“

Máš opravdu velké sebevědomí, po to všem, co se stalo. Otoč se.

„Proč?“ Žádná odpověď, jen fičení studeného větru, který musel mít dost síly na to, aby ho zvedl ze země, ale ve skutečnosti sotva třepotal jeho kloboukem. Zamračil se a ohlédl se přes rameno. Nic za ním nebylo. Jakmile se ale obrátil úplně, rozzářily se před ním tři průhledné postavy. Ihned je poznal, jejich jména se mu vynořila z mysli jako vzpomínky ze starých snů. Byl to ten ničema, kterého zabil v Alteraku, Neemina matka Trin a Jandice Barová. Jednu duši zabil, druhou přivolal nazpět a třetí odtrhl od těla. Duchové na něj upírali prázdné pohledy a mlčeli.

Duch mrtvého, duch vzkříšené a duch roztržené.

„Já vím, co jsou zač,“ zavrčel. „K čemu ti celé tohle vůbec je?“ Hučení větru prořízl ledový smích a duchové se rozplynuli.

Dal jsem ti na výběr. Mohl jsi mi sloužit dobrovolně a já bych k tomu přihlédl. Ale ty ne. Ty jsi tak věřil tomu, že jsi na správné cestě, že jsi ani neviděl, co pácháš. Nakonec stejně skončíš jako můj služebník. Co služebník, tím by jsi byl, kdyby ses ke mně přidal. Budeš můj otrok.

„Na to zapomeň,“ procedil mezi zuby. „Možná se rozkládám zaživa, možná nemám vůbec nic a nikoho, ale tebou se zotročit nenechám.“

Nejsi první ani poslední, od koho něco takového slyším. Ale vždy se spletli, stejně jako teď ty. A já si vždy rád pohraju se svými loutkami, než jim pevně uvážu nitky. Je to…fascinující, sledovat vás, jak se pokoušíte vzdorovat nevyhnutelnému, jak nejvíc mučíte sami sebe a ubližujete si, jen abyste na samém konci zjistili, že se doopravdy mýlíte. Pro mě nejsi soupeř, nejsi nic víc než jen troufalý vyzyvatel.

Vykročil větru navzdory k ledovci a přitiskl na něj obě dlaně. Nestudil. Helmice uvězněná v ledu se zablýskla a i když věděl, že to není možné, přísahal by, že se zlověstně usmála.

A tvůj konec se blíží. Právě v této chvíli pročesávají členové Kultu zatracených farmy okolo Andorhalu. Najdou tě. Každou chvílí tě najdou.

 

Gunther se s heknutím probudil. Ležel na podlaze jedné staré, opuštěné farmy, na kterou narazil poté, co unikl z Andorhalu. Byl sám. Thule, Hans a Hiram jej opustili a vydali se na jih do Dalaranu. Rozešli se ve zlém. Gunther je ve vzteku všechny proklel, když mu mizeli z dohledu, zatímco se je ještě marně pokoušel dohnat. Jeho kletba nebyla skutečná, spíš si jí chtěl jen ulevit. Utekli od něj. Nechali ho napospas nemrtvým.

Protřel si oči a vymotal se z pláště, pod kterým spal jako pod peřinou. Noc byla chladná, ale neodvažoval se zapálit oheň v troskách krbu ze strachu, že by ho někdo mohl najít. S funěním se posadil a opřel zády o stěnu. Pohled se mu zatoulal k hromadě knih, které teď kromě toho, co měl na sobě, tvořily jeho veškerý majetek. Jídlo neměl, ale hlad už taky ne. Bylo to zvláštní, ale čím delší dobu strávil bez jídla, tím menší měl hlad. Ale žízeň, žízeň měl příšernou. Olízl si zbytky popraskaných rtů a odzátkoval měch s vodou. Musel pít opatrně, s hlavou nakloněnou na stranu, aby mu voda neprotekla mezi zuby na druhé straně na zem. I tak to bolelo. Se zasyčením odtáhl měch a znovu jej utěsnil. Než se mohl vydat na cestu dál na západ, potřeboval si pořádně odpočinout. Nohou si přisunul jednu z knih, které ukradl Kultu zatracených. Jestli si pro něj přijdou, chtěl být připravený. Studoval je každou chvíli a snažil se zapamatovat si tolik, kolik jen mohl. Určitě si s sebou přitáhnou nějaké nemrtvé poskoky, to by mohla být jeho výhoda. Pokud by je ovšem dokázal přetáhnout na svoji stranu.

„Nikdy nebude svobodného nemrtvého,“ zamumlal si do prořídlého vousu a otevřel grimoár na stránce, na níž včera přestal číst. Nebylo to veselé čtení. Zabývalo se poutání myslí nemrtvých. To Gunthera děsilo nejvíce. Že ho zabijí, přivedou k neživotu a udělají z něj nemyslící schránku. Už to viděl, ale to šlo pouze o experimenty v nejvyšších kruzích Kirin Toru a to jen aby se prokázaly teorie. Ale nepatřil snad Kel’thuzad do nejvyšších kruhů?

 

Slunce na nebi pokročilo, než Gunther nabral dost síly, aby mohl pokračovat v cestě. Sbalil velké svazky do široké brašny, na hlavu si nasadil svůj sametový klobouk, nyní už notně odřený a otrhaný, uchopil svoji hůl a vykulhal ven. Po nebi se potulovala oblaka, ne však příliš mocná, takže sluneční světlo dopadalo na zem bez větších překážek. Gunther se zaposlouchal do zpěvu dopoledních ptáků. Tóny jejich cvrlikání ale ignoroval. Soustředil se na jakékoli zvuky, které by mohla vydávat skupina nemrtvých. Až když se ujistil, že potenciální pronásledovatel je velmi daleko, sebral odvahu, nadechl se a vykročil. Krok měl pomalý a nejistý, ale rychleji jít nemohl. Přechod pole u farmy, v níž přespal, tak byl mnohem náročnější, než čekal. Prodíral se lány pšenice, prorostlé podivným plevelem, který mu stejně jako obilí sahal až do pasu. I samotná obilnina vypadala divně. Guntherovi netrvalo dlouho, než si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, že tahle pšenice je také nemocná. Že trpí stejnou chorobou, jako všechna ostatní pole, která za uplynulý měsíc navštívil. Černá sněť obrůstala tenké klásky jako chmýří včelu a Gunther se brzy ocitl v záplavě zlatočerného moře a za ním vždy na pár sekund zůstala ušlapaná a rozražená stezička, jako hladina rozražená kýlem lodi. Nepřemýšlel nad tím víc, než potřeboval. Dobře věděl, že každá chvíle, kdy se zastaví, ukrádá kus trasy, kterou musí jeho pronásledovatelé urazit.

 

Na okraji pole ho překvapil příkop. Šlápl do prázdna, zaklel a svezl se po vlhké zemině dolů. Při pádu upustil hůl a klobouk mu na moment zastřel zrak, než se skutálel vedle něj. Dopadl na rameno a udeřil se přitom do spánku. Asi minutu se jen svíjel v příkopě, hekal a snažil se dostat aspoň na všechny čtyři. Brašna s knihami se mu při pádu vyvlékla zpod ruky a spisy se vysypali do bláta. Guntherovi se podařilo převrátit na záda a chvíli se jen díval na nebe. Zatahovalo se. Z jihu přicházely šedé mraky jako potrhané záclony. Promnul si levé oko, které mu slzelo a skoro na něj kvůli záhadné mžurce neviděl. S tichým nářkem a klením se posadil a promnul si potlučené rameno. Nezdálo se, že by s ním něco měl. Otřel si z obličeje bahno a lehce se dotkl spánku. Ani tam neutrpěl žádné zranění.

 

Jak tak ležel v příkopu u pole, náhle zaslechl tiché a vzdálené mručení. Gunther zatnul zuby, sáhl po své holi a co nejrychleji se s její pomocí postavil na nohy. Zvuky přicházely z pole a rychle se blížily. Vyplácal se z bláta, popadl brašnu s knihami a drápal se po svahu příkopu nahoru na cestu mezi poli.  Jakmile měl na obilné pole lepší výhled, spatřil mezi klasy skupinu siluet, z nichž většina ani zdaleka nepřipomínala zdravé lidi. Mohlo jich být tak dvacet, ale jejich počtem se Gunther nezdržoval. Nezdržoval se ani skutečností, že nechal svůj oblíbený klobouk ležet dole v příkopu, teď ho zajímal jen holý život. Opatrně sklouzl do příkopu na druhé straně silnice a vyškrábal se do dalšího pole, které nevypadalo o moc lépe, než to předchozí. Hůl se mu bořila do měkké polní půdy, jak se o ni zoufale opíral. A postavy se přibližovaly. Během pár minut byly tak blízko, že mohl rozeznat jejich znetvořené obličeje i vzory na róbách nekromantů, kteří je doprovázeli. Zlověstné mručení a bublavý křik doléhaly stále blíž a blíž. Cítil jejich zápach a skoro i jejich dech, kdyby nemrtví mohli dýchat.

 

Zhruba ve třetině lánu Guntherovi došly síly na útěk. Zastavil se, volnou rukou vytáhl z brašny jednu z důležitě vypadajících nekromantských knih a zvedl ji nad hlavu. Obrátil se čelem ke svým lovcům. Jejich vůdce ke Guntherově vlastnímu překvapení mávl rukou a skupina se zastavila.

„Vraťte se…“ spíš řekl než vykřikl a spíše oznámil než přikázal. „Jinak tyhle knihy…shoří…Vaše drahocenné vědomosti…budou ztraceny,“ sípal Gunther. Každé slovo pro něj bylo výkonem. Aby dodal svým slovům na váze, zabodl hůl do zeminy a rychle vyčaroval ve své dlani malý oheň. Plameny mu obalovaly ruku a výhružně praskaly.

Chvíli se nikdo ani nepohnul. Gunther a kultisté si jen vyměňovali zamračené pohledy. Pak hlavní nekromant, který mu byl velmi povědomý, pozvedl ruku.

„Naše učení se nespoléhá jen na listy papíru a oslí kůži, mistře Arcane,“ pronesl sebejistě. „Máme své mistry, kteří umění našich kouzel dávno ovládli. Mácháte tu dvojkou a myslíte si, že to je eso.“ Gunther si ho změřil až po pás, nekromantovy nohy mizel v záplavě tmavozlaté pšenice. „Překvapen, že mě vidíte, Arcane? Ale my se už setkali.“ Gunther zběžně zapátral v paměti. Vzpomínka na nekromanta se vyloupla téměř hned, skoro jako kdyby si ani nevzpomněl, ale někdo mu napověděl.

„Frostfinger,“ procedil mezi zuby. Nekromant se usmál a v jeho tmavé pleti se zablýskly bílé zuby.

„To bylo, Arcane. Řekl bych, že vzhledem k mému současnému postavení se více hodí Frostwhisper. Nezní to tak…tuctově.“

„Přišli jste…mě zabít?“

„Jen pokud to bude nutné,“ pokrčil Frostwhisper rameny. „Náš vůdce vám chce dát velkomyslnou nabídku. Tedy, pokud půjdete dobrovolně.“

„Ne,“ zavrčel Gunther a rozmáchl se. Ruka s plamenem teatrálně kroužila nad knihou. Poutala příliš pozornosti, než aby si někdo všiml nenápadných pohybů Guntherových prstů na hřbetě knihy. Ras mávl rukou a nemrtvé jednotky se daly do pohybu, stejně jako akolyté, kteří se drželi dva kroky za nimi.

„Stejně nevím, co na vás vůdce vidí. Neudělal jste nic, čím byste mě ohromil.“

 

Gunther upustil knihu a prudce vymrštil ruku, kterou jí držel, před sebe. Z ukazováku a prostředníčku vyšlehl bledý záblesk, zasáhl dvě nejbližší chodící mrtvoly a ty padly jako podťaté. Než stačil Frostwhisper cokoli přikázat, Gunther stál u nich a vysával z nich fragmenty jejich duší. Hůl nechal zabodnutou v hlíně, na knihu šlápl na cestě ke svým obětem a teď měl konečně sílu k tomu, aby se narovnal. V očích se mu divoce zalesklo. Ras se zlověstně ušklíbl.

„Kupředu!“ zavelel a nemrtví otroci se rozeběhli naproti Guntherovi. To byla chyba. Stačilo málo a Gunther se opět cítil při síle. Vztáhl obě ruce k oživlému rolníkovi, který ještě svíral v rukou vidle. Bylo to snadné. Frostwhisper ani jeho poskoci nečekali, že by se vůbec někdo pokusil přebrat jejich kontrolu nad svými služebníky a přesně toho Gunther využil. Přetnul spojení vzkříšeného farmáře a Frostwhispera a na místo toho jej ovládl sám. Když se jeho nová loutka obrátila a rozmáchla se vidlemi po nejbližší oběti, musel se Gunther pod vousy usmát. Uzmul další dva stejně snadno, jako toho prvního, a ještě své spojení posílil. Kontrola nad nemrtvými mu dávala ještě víc moci, než samotné sání duší. A přitom ho to nestálo skoro žádnou námahu. Viděl, jak sebou Frostwhisper vždy zoufale trhl, když poznal, že mu bere vojáky přímo na bojišti. Stačilo jen pomyslet a nemrtví to udělali. Tak snadné. Ani se nemusel příliš soustředit na jejich kontrolu.

Ucítil, jak se jeden z akolytů pokouší sebrat nemrtvé nazpět. Zadíval se na něj a ač stál několik metrů daleko, během chvilky už duše opouštěla nekromantovo tělo a splývala s Guntherovou pokřivenou schránkou.

„Tohle není možné!“ vykřikl překvapeně Ras, zatímco se mu před očima rvaly na život a na smrt dva hloučky nemrtvých. Gunther teď upřel svůj zrak přímo na něj. Frostwhisper před tím pohledem o kus ustoupil. Něco takového nečekal. Gunther mu rval jednoho nemrtvého za druhým, i když se je mistr nekromant pokoušel udržet i za pomoci svých akolytů. Okolo nich se tvořila ušlapaná plocha v obilném lánu, jak spolu dva nekromanti za pomoci svých nohsledů zápolili. Frostwhisper vztáhl ruku a z ní na Gunthera vystřelil mohutný a špičatý kus ledu, na hranách ostrý jako břitva, ale v půli letu se před něj postavil jeden z nemrtvých a zachytil ránu místo Gunthera. Bez hlesnutí padl na zem a jeho ztuhlá krev pomalu proudila ven a skrápěla polní brázdy.

 

„Teď jste mí!“ zařval Gunther v euforii, když poslední z Frostwhisperových nemrtvých byl pod jeho kontrolou a akolyté, kteří se nedali na útěk, leželi mrtví mezi stébly pšenice.

„Nevyhrál jste, Arcane!“ křikl Frostwhisper. „Nemůžete vyhrát!“

„Omyl,“ zaburácel Gunther a ze shnilých úst jeho posluhovačů jako by se vydralo to samé. „Já už vyhrál!“

Dost!

Gunther zalapal po dechu. Cítil, jak něco přeťalo provazy, které jej spojovaly s nemrtvými, které mu dávaly kontrolu. To vědomí prasklo jako tenká nitka. Frostwhisper to pocítil také a Gunther spatřil, jak se pod svým černým knírem usmál. Stál v poli jako omámený. Živé mrtvoly na chvíli stály jako sochy, než je Ras opět připoutal pod svoji kontrolu. Ale ani poté se na Gunthera nevrhly. Frostwhisper dokráčel mezi polámanými stébly a klasy až k paralyzovanému Guntherovi a shodil jej do bláta. Jakmile dopadl, ucítil všechnu svoji nabytou moc, jak mu protéká mezi prsty a mizí do prázdna. Opět z něj byl nemocný a slabý černokněžník, který se válel v bahně.

„Jen se na sebe podívejte,“ kochal se poraženým nepřítelem Frosthwhisper. „Vy jste si prostě myslel, že dokážete vzdorovat, viďte? Ale Jeho moc nemá zábran.“ Nekromant se otočil ke Guntherovi zády a vedl svůj monolog dál. Gunther se převrátil na bok, ale neměl sílu ani vůli na to, aby vstal. „Nejste první a nebudete ani poslední. Ale jste dozajista cenný, až mě překvapilo jak. Na tom, čím jste si tuhle důvěru vysloužil, však nezáleží. Víte, na čem záleží?“ Frostwhisper se nechal unést svým egem. Tak poskytl Guntherovi čas, aby sesbíral alespoň střípky své moci. „Záleží na tom, že až se to náš vůdce dozví, jistě mě doporučí na lichství. Lich Ras Frostwhisper. Jak nádherně to zní. Ano, nejspíš máte velkou moc, Arcane. Tedy, teď už ne, když jsem vás dokázal porazit.“

Mezi prsty se mu zformovalo útočné kouzlo a jeho rty šeptaly zaklínadlo. Teď už stačilo jen zaměřit tetelícího se nekromanta a…

 

Těžká bota někoho, kdo doposud stál mimo jeho zorné pole, mu dopadla na loket. Zakřičel bolestí, když uslyšel, jak něco v jeho paži ošklivě prasklo. Frostwhisper se bleskurychle otočil.

„Rasi!“ zaječel ten někdo plíživým hlasem. Gunther otevřel oči, sevřené bolestí, a pohlédl na svého nového trapitele. Černé šaty, hůl, dlouhé bílé vousy a…kozlí lebka na hlavě? Víc z něj rozeznat nedokázal. Ten někdo mu stále stál na čerstvě zlomené ruce, ale dál si ho nevšímal.

„Můj vůdče,“ uklonil se rychle tmavý nekromant.

„Ty a to tvoje nesnesitelné ego. Jak tě mohlo napadnout obrátit se k němu zády a tlachat o své velikosti?! Kdybych ho nezastavil, bylo by po tobě!“

„Omlouvám se, pane, ale…“

„Omluvy si nech prasatům! Máš víc štěstí než rozumu!“ Gunther se mu zazmítal pod nohou.

„Tak už mě zabijte…“ zamumlal. „Zabij mě! A já povstanu mocnější, než si dokážeš představit!“

Příchozí na něj upřel temné oči a odplivl si. „To si nemyslím, i když v to popravdě doufám. Nemá cenu prodlužovat vaše utrpení, Arcane,“ zašklebil se a namířil na něj svoji hůl.

 

Svět zešedl. Gunther vstal, rovný a nezkažený, jako kdyby nikdy k nekromancii ani nepřičichl. Rozhlédl se okolo sebe. Všude se rozléhalo pole a v dálce rozeznával jeho okraje, farmu a les, jako by pohroužené do šedavé mlhy. Nikde neslyšel jediný zvuk, necítil jediný vánek a neviděl jedinou barvu. A na obzoru se vířila hustá těžká mračna. I ta byla v různých odstínech šedé. Vzhlédl k obloze, kde vír mračen točil okolo kulaté mezery v mracích, obíhal ji, ale nevstupoval do ní. Světlo z kruhu bylo jasné a bílé, ale neoslňovalo ho.

Najednou, aniž by se jen pohnul nebo na pohyb aspoň pomyslel, se velmi rozletěl vzhůru, skoro jako kdyby ho něco vystřelilo. Letěl mezi mračny a stále víc a rychleji se blížil k otvoru v obloze, ke světlému kruhu. Nic ho nedrželo, nic ho nesvazovalo, nic jej netrápilo. Už skoro cítil hřejivé teplo světla, které měl téměř na dosah, už se skoro těšil z jeho slávy.

To je pro tebe uzavřené.

Něco tmavého se mu omotalo okolo nohou. Bezdechý tichý výkřik se vydral z přízračných úst, když jej uchopily temné pařáty a stejně rychle, jako před chvílí letěl vzhůru, jej stahovaly zpět dolů. Zpět k zemi. Zpět k osudu otroka.

 

Nikdy nebude svobodného nemrtvého.

 

 

Grhúúún…?

 

„Vítejme zpět, Arcane,“ zazněl chraptivý hlas. Gunther otevřel oči, ale přišlo mu to spíše jako by někdo ze světa odstranil velkou a těžkou deku, která mu doteď zakrývala zrak.

„Slyšíš?“ zeptal se hlas.

„Grhlhnn.“                

„Výborně, to můžeme nazvat úspěchem.“ Gunther ležel na nějaké desce a nad sebou po chvilce rozkoukávání spatřil dřevěný strop. Nezúčastněně otočil hlavu na stranu, z níž přicházel chraplavý hlas. Svaly v krku měl ztuhlé a cítil, že je něco jinak, než doposud. Nedokázal ale říct, co to je. Uviděl vysokého muže v povědomé černé róbě. Výraz obličeje kryly husté, dlouhé a bílé vousy, sahající až do pasu. Na temeni mu seděla kozlí lebka s mohutnými zakroucenými rohy. Gunther marně přemýšlel, jakým způsobem tam drží.

„Věřím, že už jsme se potkali. Kdysi v Dalaranu. Jmenuji se Kel’thuzad, pokud jsme náhodou zapomněli.“

„Kel…thuzad,“ zamručel Gunther. Nekromant na něj upřel oči s temnými bělmy a zářivě zelenými zornicemi. Slabý pohyb dlouhého kníru naznačoval, že se usmál.

„Dobře. Velmi dobře. A teď vstaň!“ Gunther se prudce narovnal do sedu, přehodil nohy přes okraj desky, na níž ležel, a postavil se na podlahu. Až teď zaregistroval, že je nahý. To ho ovšem téměř nezajímalo. Přijal tu informaci a dál se jí nezabýval. Kel’thuzad se obrátil a hodil mu poskládanou červenou róbu.

„Našli jsme to na mrtvole, tak bude jen správné, když to budeš nosit. Obleč se!“ Gunther se bez řečí navlékl do svých starých šatů. Pod svoji postelí, která se ukázala být jen pracovním stolem, zahlédl své boty. Ani se jich nedotkl. „Ach ano,“ protočil oči v sloup Kel’thuzad. „Můžeš se i obout.“ Gunther přikývl a sáhl po botách. „Je mi to líto, Arcane. Nicméně tento stav nepotrvá příliš dlouho a jakmile pomine, budeme schopni samostatného rozhodování. Tedy, to jisté míry, samostatného, to je snad jasné.“

„Brgrhhlr,“ zachrčel Gunther. V hlavě se mu formovaly myšlenky, ale nebyl schopen přinutit hlasivky, aby jej poslouchaly.

„Dobře,“ zatleskal Kel’thuzad. „Jsem rád, že si rozumíme. A je tu ještě jedna věc. Počkej tu.“ Kel’thuzad zmizel ve dveřích. Gunther si všiml, že má zvláštní kulhavou chůzi. Také si všiml knih, které měl během útěku u sebe, jak jsou naskládané na dalším stole u stěny. Podlaha byla zakrvácená a ušpiněná i od dalších tělesných tekutin. Nebyl však schopen říct, zda to v místnosti páchlo. Nekromant se vrátil a v rukou držel něco černého. Podal to Guntherovi.

„Arcanův klobouk. Měli jsme pocit, že se k němu hodí, a tak jsme ho nechali trochu vydrhnout, aby nebyl celý zabahněný.“

Gunther převzal z Kel’thuzadových rukou svůj starý sametový klobouk, svíral jej v prstech, které nyní byly jen kostními články spojenými kůží a šlachami, a notnou chvíli na něj zíral.

„No tak. K čemu jsou klobouky?“ zeptal se ho Kel’thuzad tónem, jakým netrpělivý učitel zkouší svého žáka.

„Krrlo…bhoukrr,“ chrčel Gunther a velmi pomalu si jej posadil na hlavu. Jeho ztuhlá kůže přitom vytvářela podivný šustivý a skřípavý zvuk. Kel’thuzad spokojeně založil ruce na hrudi.

„Velmi dobře,“ řekl pochvalně. „Ještě pár hodin a budeme se moci bavit jako rovný s rovným. Do té doby ale zůstaneme zde. Jasné?“

„Argh…nho.“

 

Když se Kel’thuzad po pár hodinách vrátil do místnosti, kde zanechal čerstvě oživeného Gunthera, našel jej začteného do jednoho z tlustých svazků. Už měl lepší držení těla a nepočínal si tak neohrabaně.

„Á, takže už se daří lépe, že?“ zaťukal bodře na dveřní rám. Gunther vzhlédl od knihy prázdný pohled.

„Ano…“ přikývl seschlou hlavou, až to zaskřípalo a v krční páteři zapraskaly obratle. „Máte tu…zajímavé knihy.“

„Máme,“ opravil ho Kel’thuzad. „Teď jsme všichni součástí jedné velké Pohromy, Arcane. Jsme jejími služebníky.“

„Služebníky…ano,“ zachrčel Gunther. Jeho hlas stále ještě doopravdy nevstal z mrtvých.

„Pojďme,“ pobídl jej nekromant. „Je čas pochlubit se tím, co jsme zatím dokázali.“

 

Na nebi nelétal jediný mrak, ale také ani jeden pták. Působilo tu zvláštní, mrtvolné ticho, třebaže se Kel’thuzadovo sídlo nacházelo vprostřed Andorhalu. Okolo živého i nemrtvého nekromanta procházeli kultisté, jejich oživlí otroci i zajatí farmáři a měšťané, kteří byli naživu jen díky tomu, že Kult zatracených stále potřeboval pracovní sílu. Ulice Andorhalu se v žádném případě nedaly nazvat přelidněnými, spíše se v nich povalovala spousta odpadků, popela a v některých případech i useknuté lidské končetiny nebo dokonce celá mrtvá těla, všechna zohyzděná k nepoznání. Hodně z nich na sobě neslo především známky ožírání a okusování a Gunther se snadno dovtípil, kdo za to může, zvláště když hleděl na nestvůrné ghůly s obřími zuby o velikosti vlašského ořechu. Z knihy, kterou četl před Kel’thuzadovým příchodem, věděl, že ghůlové jsou nejagresivnější druh nemrtvých a podle toho také vypadali. Člověka připomínali už jen počtem končetin a občas ani to ne. Cáry masa jim visely z kostí spolu z konci bandáží, které je měly nejspíše držet pohromadě. Holé hlavy byly znetvořené a rozšklebené jako rozbité melouny.

„Úchvatné, co jsme s tímhle místem provedli, ne?“ kochal se Kel’thuzad pohledem na své dílo. „Andorhal je první baštou Pohromy a pan Noth už pilně pracuje na tom, aby brzy přišla na řadu další města.“

 

Prošli okolo skupiny akolytů instruované nekromantským mistrem a skončili na hlavním náměstí. Okolo vyschlé kašny ležela hromada těl a černokněžníci už pracovali na tom, aby brzy rozšířila jejich šiky. Přestože celé to místo muselo páchnout smrtí na míle daleko, Gunther neviděl jediného ptáka, jediného mrchožrouta, který by přiletěl na hostinu. Stejně tak krysy, jak se zdálo, úplně opustily město. Tráva žloutla, černala a zahnívala. Příroda věděla, že se tu děje něco špatného, a snažila se zachránit, co se dalo. Kel’thuzad se zastavil před jámou připomínající svým obsahem hromadný hrob a podíval se dovnitř. Gunther se bez jediného slova postavil vedle něj.

„Je načase, abychom se přesvědčili o schopnostech Gunthera Arcana,“ pousmál se Kel’thuzad a pokynul směrem k jámě. Gunther přikývl a zadíval se na lidské ostatky. Zaměřil jednu z mrtvol, pozvedl obě ruce a mezi nimi vznikla podivná záře, která ale světlo spíše pohlcovala, než vydávala. Během pár vteřin tmavé světlo obtáčelo Guntherovy zvětralé paže jako popínavý břečťan a stejné světlo obklopilo i vybrané tělo. Neznámá síla vyzvedla tělo do výše a postavila jej na nohy, na nichž už zůstalo stát. Nahrbilo se, zvedlo hlavu a v očích mu zažhnula jantarová záře. Gunther zamručel několik krátkých zaklínadel a prudce od sebe roztáhl paže. Něco prasklo, oživlá mrtvola se zapotácela, ale zůstala stát o své vlastní vůli. Tmavé světlo zmizelo, ale záře z očí čerstvě vzkříšeného nemrtvého zůstala.

„Grhúúún…?“ zamručel nemrtvý. Vypadal jako člověk v pokročilém stadiu rozkladu, ale byl to člověk. Ne jako ghůlové, tohle doopravdy připomínalo člověka. V životě byl nejspíše členem městské posádky, takže na sobě měl ještě zbytky zbroje, kterou nerozsápali ghůlové, když jej zabíjeli. Gunther mávl k sobě a nemrtvý strážný se vydrápal z jámy ven. Nohy jej perfektně poslouchaly. Kel’thuzad obdivně zatleskal.

„Znamenitě. Většině našich nekromantů trvá vzkříšení a následné připoutání mnohem déle. A také to nevypadá hned na první pokus takhle dobře.“

„Dělají to špatně,“ zabručel Gunther. Ve tváři se mu neobjevil jediný náznak uspokojení.

„Opravdu? Ach tak. Možná, že kdyby měli schopného učitele…“

„Pak by Pohroma…uspěla rychleji,“ přikývl Gunther.

„Na to ale bohužel není čas. Máme tu jiný problém, který si bude žádat řešení. A týká se to členů Řádu čisté smrti.“

„Už jsou…jen tři,“ mručel Gunther pomalu.

„Ano, to víme.“

„V čem…je problém?“

„V tom, že vědí o existenci Pohromy, moru; vědí i to, kde se ukrýváme. Pokud se dostanou do Dalaranu nebo jiného hlavního města, zburcují panovníky a možná způsobí, že se kvůli nám opět semkne Lordaeronská aliance. A to nesmí být dopuštěno.“

„Musí tedy být zabiti?“ zeptal se Gunther. Kel’thuzad zavrtěl hlavou, až mu lebka na hlavě trochu nadskočila.

„Osobně doufám, že k tomu nedojde. Živí nám budou mnohem užitečnější, než mrtví. Každopádně by bylo příhodné, kdyby je zpět do Andorhalu přivedl uznávaný mistr Arcanus, alespoň takový je můj názor.“

„Ano.“

„Výborně,“ usmál se Kel’thuzad, až mu vykoukly pod vousy zkažené zuby. „Podle našich nejlepších zdrojů jsou na cestě k Thondrorilskému průsmyku a směřují na jih. Jakmile se dostanou do osídlených oblastí, bude velmi těžké je přivést zpět. Máme v té oblasti svého agenta, který bude čekat na naši vlastní akci. Chci, aby ten agent dostal své rozkazy co nejdříve a pomohl nám v pochytání Řádu. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano.“

„Výtečně.“

 

 

Hezká věc, že?

 

Gunther se na chvíli zastavil a prohlédl si okolí. Thondrorilský průsmyk byl údolím mezi Alterackými horami a kopci, které oddělovaly Zázemí od zbytku světa. Vprostřed průsmyku protékal veletok, který mu dal jméno. Podél řeky vedla hlavní cesta mezi Hillsbradem a Andorhalem, pokud někdo nechtěl procházet horami. Uprostřed noci ale nikdo na cestě nešel. Gunther se ohlédl za skupinou šesti loupežníků, kteří jej po cestě přepadli a než si stačili uvědomit svoji chybu, už z nich vysál duše a udělal své otroky. Sedm párů jantarových očí svítilo do tmy. Nemrtví nemuseli spát, nemuseli jíst ani pít a díky tomu Gunther cítil, jak se náskok jeho bývalých přátel rychle snižuje. Vytáhl z brašny pomačkaný papír, rozsvítil si nad ním slabé bledé světlo a přečetl si jej. Kel’thuzad mu na něj nechal napsat popis jeho kontaktu a také místo, kde se setkají. Mělo jít o nájemného zabijáka ze Syndikátu. Ten ale nebyl k zahlédnutí, i když místo srazu odpovídalo. Možná se jen zdržel. Gunther mávl na své vojáky, kteří mručeli opodál.

 

Najednou se ve tmě něco pohnulo. Gunther se za zvukem prudce otočil a roztáhl dlaň, v níž mu zasvítilo prudké světlo, stejně bledé jako to, kterým si před malým momentem svítil na čtení. Nemrtvé neoslnilo, příchozího ale ano. Už už dal Gunther loupežníkům neslyšný pokyn k útoku, když vetřelec promluvil.

„Písek v hodinách ubíhá všem stejně,“ zašeptal ženský hlas. Gunther přikývl. To byla část smluveného hesla.

„Někteří ale hodiny obrátili,“ odpověděl svoji částí a ztlumil světlo. V jeho záři se objevila mladá žena, které nemohlo být víc než pětadvacet, a mávala si rukou před obličejem. Na sobě měla obyčejné rolnické šaty a vlasy zakryté šátkem, i když zpod něj vykukovaly hnědé prameny. Byla nečekaně malá, aspoň o hlavu menší než on. Gunther si ji změřil.

„Nevypadáš na vraha,“ poznamenal dutě. Žena si přestala mávat před tváří a beze strachu se podívala Guntherovi vzhůru do tváře.

„A o to přece jde, ne? Síla vraha je v momentu překvapení. Jen idiot se navlékne do černé, natáhne si kapucu a mává na všechny kudlou, aby bylo jasné, co je zač. Takový zabiják by dlouho nevydržel.“ Gunther přikývl. Dávalo to smysl. „Vy musíte být ten, koho mi sem poslali, aby sklidil moji práci, co?“

„Gunther Arcanus,“ zabručel Gunther a natáhl k vražedkyni ruku. Nečekal, že ji sevře, ale ona to kupodivu udělala.

„Pai Stormbringer,“ představila se. „Pojďte, mám tu nedaleko malý tábor. V noci pracovat nechci. Vysvětlím, co vím, a pak se uvidí.“

„Proč nechceš dělat v noci?“

„Protože to je pitomost,“ odsekla. „Vypadám jako někdo, kdo by měl být v noci venku? Ne. Zabíjet v noci je dobré leda ve městě, kde se snadno ztratíš. Ale tady, uprostřed krajiny? To je pěkná blbost.“

„Jak si můžeme být jistí, že jsi doopravdy zabiják. Rozhodně jsi na nás neudělala moc velký dojem.“

 

Pai si povzdechla a Guntherovi se před očima něco mihlo. Mezi povzdechem a temným zachrčením a žuchnutím za jeho zády neuplynula ani sekunda. Ohlédl se a spatřil Pai, jak tahá ze znovu zabitého loupežníka krátkou čepel, kterou Gunther předtím vůbec nezaregistroval.

„Stačí?“ zeptala se, zatímco si čistila dlouhou a širokou dýku, která spíše připomínala velmi krátký meč. Gunther se zadíval nejdříve na ni, potom na mrtvolu a lhostejně natáhl ruku. Vyšlehla mu z ní ona temná záře a za pár okamžiků už stál zabitý loupežník zpět na vlastních nohách a zlověstně kručel. Pak se zase podíval na Pai. Po zbrani nebylo nikde ani stopy.

„Veď nás do tvého tábora,“ řekl lakonicky.

 

Paiino tábořiště sestávalo z jednoho stanu poblíž vyhasínajícího ohniště. Jakmile dorazili na místo, chytila Pai tenčí větev, přelomila ji přes koleno a vhodila ji do skomírajícího plamene. Sama se svezla na všechny čtyři a začala do ohniště vytrvale foukat.

„Někde se tu uvelebte,“ prohodila v přestávce mezi foukáním.

„Ne. Nemrtví nepotřebují odpočinek,“ odmítl ostře Gunther.

„To vám závidím. Poslyšte, nemohli byste mi taky pomoct foukat?“ Gunther se na ni zamračil. Pai nebyla hloupá a hned ji došlo, v čem udělala chybu. „Aha, vy nedýcháte, co? Smůla,“ pokrčila rameny a pokračovala v pokusech vzkřísit oheň z popela. Její námaha za krátkou chvíli přinesla ovoce. Oheň se chytili nabídnutých větví a znovu zahořel. Pai se zvedla, oprášila si ruce a přihodila další dřevo. „Málem to vyhaslo, když jsem na vás čekala,“ prohodila zlověstně. V ohništi to zapraskalo, jak plamen pohlcoval suché větve.

„K věci. Našla jsi je?“ zeptal se Gunther tvrdě. Pai se narovnala. Sahala mu sotva po krk, ale to jí nebránilo v tom, aby působila jako pán situace. V jasně zelených očích se jí zalesklo.

„Ravenclaw, Diesalven a Creed. Sedí to?“

„Ano.“

„Dobrá.“ Otočila se a vytáhla ze svého batohu položeného ve stanu malou mapu. Roztáhla ji u ohně a natočila, aby ji plameny osvítily. „Tady,“ ukázala na mapu. „Na druhé straně řeky jsou ruiny nějaké trolí stavby, asi chrámu nebo tak něco. Jestli prošli tudy, a to oni prošli, určitě se zastaví na přespání tam.“

„V tom případě můžeme vyrazit. Zaveď nás tam.“

„Teď?“ podivila se Pai. „Je noc.“

„A?“ zeptal se Gunther. Vražedkyně srolovala mapu a uložila ji zpět do batohu. Obrátila se na nemrtvé a vzdorovitě založila ruce na prsou.

„Pane Arcane, nevím, jak dlouho jste v tomhle stavu, ale měl byste si pamatovat, že živí, na rozdíl od vás, potřebují jíst, pít, ale hlavě spát. Oni se taky nepohnou, takže se já můžu vyspat. Nemusíte se bát, vyrazíme hned ráno, jakmile vyjde slunce.“

„To oni taky,“ namítl Gunther.

„No, pak tedy využijeme vaši výhodu, že nemusíte odpočívat. Přeji vám dobrou noc.“ Obrátila se na nízkém podpatku a zamířila do stanu. Gunther se spolu s nemrtvými loupežníky posadil k ohni a zavřel oči. Nemrtví nepotřebovali spát, to byla pravda, ale nikdo neřekl, že to neuměli. Neměli sny ani noční můry, ale spát dokázali stejně snadno jako Pai.

 

Ráno je probudila rosa, usazující se jim na oblečení. Gunther se zvedl a oklepal. Ranní chlad nevnímal, avšak jeho pozornosti neušlo pípání ptáků. V Andorhalu nic takového neslyšel a přišlo mu velmi povědomé, i když si jen mlhavě vybavoval, kde jej slyšel. Jen máloco z minulého života si zachoval a vjemy, pocity, zvuky anebo zápachy mezi ně rozhodně nepatřily. Pai už dřepěla u znovu vykřesaného ohně, ohřívala si tělo a přikusovala k tomu kus polotvrdého chleba.

„Máme chladný podzim,“ usmála se na nemrtvé a třela si ruce o sebe. „Ale ono se to zlepší, až slunce vyjde výš.“

„Musíme vyrazit,“ zaduněl Gunther.

„Jasně, hned co se nasnídám. Jestli chcete být užiteční, tak mi zatím sbalte věci, ať jsme rychlejší, než vaše cíle.“ Nekromant se ohlédl na své otroky a škubl hlavou. Z hrdel banditů se vydralo mručení a jeho původci se odkolébali ke stanu, který začali kostnatýma rukama bořit. Pai jejich počínání pozorovala se zájmem.

„Na to, že jim ruce pomalu hnijou, jsou celkem šikovní,“ poznamenala obdivně.

„Zvláštní,“ odfrknul si Gunther. „Většina živých se Pohromy obává. Proč ne ty?“

„To víte,“ pokrčila rameny Pai, dorazila zbytek chleba a oprášila si ruce o sebe. „Už jsem pár nemrtváků potkala. Váš šéf dobře platí a od mrtvol na rozdíl od lidí vím, co čekat. Jakkoli můžete být strašní, živí mě děsí víc.“

„A ta tvoje…čepel?“ Pai prudce trhla rukou, tak rychle, že to Guntherovy nemrtvé oči nestačily zaznamenat, a v její pravici se objevil krátký zkosený meč.

„Hezká věc, že?“ usmála se a zatočila zbraní. „Říkám jí Sršeň. Původně to tedy byl meč, ale to si asi nechcete poslechnout, co?“ Gunther se ohlédl na loupežníky, kteří stále ještě skládali stan.

„Je čas.“ Pai si povzdechla.

„Když to byl ještě meč, patřil mému strýčkovi. Odjel do války proti orkům a vrátil se jako mrtvola s přeraženým mečem. Ten už se spravit nedal, tak jsem ho používala jako nůž na stahování zvěře a podobně. A jednoho dne mě naverbovali pro sira Perenolda a vycvičili jako zabijáka. Celá ta občanská válka se strhla až potom. Ale ještě předtím jsem potkala nějakého kouzelníka, který se nutně potřeboval zbavit pronásledovatelů, o což jsem se měla postarat. To šlo snadno, ale milý kouzelník neměl jak zaplatit. Tehdá jsem ho málem podřízla,“ usmála se pro sebe Pai. Gunther nehnul ani brvou. „Na oplátku mi slíbil očarovat Sršeň tak, že ze mě udělá nejlepšího zabijáka ze všech. Sice to nesplnil, ale ne že by se nesnažil. Tahle mrška mi teď dává možnost proletět krátké vzdálenosti, přenést se rovnou za oběť a šmik…“ cvrnkla prstem do zlomeného ostří. „To už jste vlastně viděli.“ Pai mávla rukou a Sršeň opět zmizela neznámo kde.

 

Nemrtví sklidili všechno Paino vybavení a naložili si ho na záda. Na vražedkyni udělalo dojem, že jim Gunther neřekl ani slovo, jen se podíval jejich směrem. Netušila, že je nekromant ovládá myslí, i když podezření měla.

Vyrazili směrem z kopce až k Thondrorilu. Cesta to nebyla namáhavá a během chvíle došli na břeh řeky. Koryto bylo hluboké a široké. Pai se rozhlédla po okolí a za okamžik ukázala proti proudu.

„Musíme se vrátit,“ řekla stroze.

„Proč?“ zeptal se ostře Gunther. I z jeho mrtvé tváře šlo vyčíst, že nehodlá mrhat časem.

„Řeka je tu moc hluboká,“ odvětila sebejistě Pai. „O půl míle proti proudu je ale starý brod. Od té doby, co postavili most, ho ale nikdo nepoužívá.“

„Dá se přes něj přejít?“ Pai pokrčila rameny.

„To poznáme.“

 

Místo, o kterém Pai mluvila jako o brodu, skutečně vypadalo jako dlouho nepoužívaný přechod přes řeku. Voda se vířila v jednom pruhu, jako kdyby pod hladinou ležel ohromný krokodýl. Místy dokonce vyčuhovaly velké kameny.

„Vypadá použitelně,“ poznamenal Gunther.

„Vypadá neznamená je. Bude lepší, když pošlete jednu z těch svých zrůdiček napřed.“ Aniž by se Gunther jen ohlédl nebo vydal jedinou hlásku, už jednou zavražděný loupežník kulhavě vykročil ke korytu a vstoupil do řeky. Ponořil se asi po kolena a trochu zápolil s proudem, který byl na brodu o něco silnější, ale přesto šel skrz řeku bez obtíží. Gunther jeho chůzi pozoroval chladnýma očima, bez zájmu o jeho osud. Přechod řeky pro něj znamenal víc, než oživlé tělo darebáka.

 

Nemrtvý poskok se dohrabal na druhý břeh a zůstal tam stát. Do poloviny stehen byl celý promočený a říční bahno mu sahalo až po kotníky. Pomalu se obrátil a hlasitě mručel nazpět.

„Dobře. Můžeme jít,“ konstatoval Gunther a vykročil.

„Ehm…nemohl by mě někdo z nich vzít na záda?“ zeptala se Pai. Gunther se zlostně otočil.

„Proč?“ otázal se bez sebemenšího náznaku emocí.

„Protože vám sahám po krk?“ rozpřáhla Pai ruce. „Budu tam po pás a to není dvakrát příjemné.  Vám je to možná jedno, ale já nejsem ráda mokrá.“

„Žádné vymýšlení,“ odsekl Gunther. „Půjdeš jako my všichni.“ Otočil se zpět čelem k řece a vstoupil do vln. Cítil, jak mu voda víří okolo lýtek, ale nepřišla mu ani studená, ani mokrá. Tyhle nervy mu úplně odumřely, až zůstaly jen ty nejzákladnější.

Zato Pai klela jako špaček. Její krátká postava zmizela ve vodě až po pás, přesně jak prorokovala. Okolo ní se vznášela vodou nasáklá sukně. Nemělo cenu ji zvedat, voda sahala příliš vysoko. Gunther si jejích nadávek a nářku nevšímal a pokračoval v cestě napříč řekou. Okolo něj procházeli nemrtví, úplně stejně lhostejní k toku řeky a vlastnostem vody. Za malou chvíli se všichni přebrodili, i když Pai přesun skrz řeku trval ze všech nejdéle. V jednu chvíli dokonce uklouzla a zmizela pod hladinou, než ji jeden z lotrů vytáhl za paži nad vodu a dotáhl ji na břeh.

 

„Pfuj!“ vyprskla vodu vražedkyně. „Já vám to říkala.“

„Nestěžuj si a ukaž nám cestu.“ Pai si vzdorovitě odhrnula krátké mokré vlasy z obličeje a vyždímala si lem šatů. Přitom trhla hlavou směrem podél řeky.

„To je děs. Celá mokrá,“ stěžovala si.

„Uschneš,“ opáčil lhostejně Gunther.

„Jo, ale do té doby se ty šaty na mě budou lepit jak opilý mlynář. Nestojím o to, aby mě někdo okukoval. Mám jediné štěstí, že vy všichni jste tuhý jak prkno.“

„Jdeme,“ zahřměl Gunther. „Jinak se k nám tuhým přidáš taky.“

 

 

 25 - 28 | 29 - 33 | 34 - Epilóg

 

 

>Fan fiction<

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet