Get New Games Cheaper Hottest Deals

Infinitude of Ice - 8. kapitola

  fan fikce    fan fiction    povídky   

8. KAPITOLA

 

„Je to úlomek z Naaru,“ řekla mu Asimeria a stále protáčela ametystový přívěšek mezi prsty. Zdálo se, jakoby zevnitř pulsoval příjemným a uklidňujícím světlem. „Kdyby se Světlo samo mohlo zhmotnit, byli by to oni.“

„Takové věci se nerozdávají jen tak,“ podotkl Zeliek. Asimerii nemohlo neuniknout, že musí být na člověka hodně bystrý. Dokázal si dát dohromady souvztažnosti, které spolu zdánlivě nesouvisely, a rychle chápal všechny nové informace.

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Draeneiské děti se zřídkakdy rodí nemocné nebo slabé. Jsme vyhnanci z vlastní planety a od té doby hledáme domov. Jenomže čas od času nás Legie stejně najde a nás je čím dál méně. A kněží chtějí zachránit každé draeneiské dítě za každou cenu.“ Na chvíli se odmlčela. Kdy ten přívěšek naposledy sundala? Nepamatovala si. „Cestou na Draenor nás dostihla loď Legie. Unikli jsme jim, ale na matce se to podepsalo a pár dní poté mě předčasně porodila.“

„Říkal jsem si, proč jsi menší a křehčí než ostatní draeneiky.“

„Kolik jste jich viděl?“ zeptala se se zaujetím.

„Jen jednu. Draeneiů se v těchto krajích moc nepohybuje. A já ven často nechodím.“

Asimeria přikývla. „Když jsem přišla na svět, sotva jsem dýchala a vypadalo to, že nepřežiji ani pár dní. Jeden z kněží šel k našemu vůdci pro radu. A zpátky přinesl malý úlomek. Dali ho ke mně a já se začala uzdravovat. Nikdy jsem úplně nevyrostla, ale přežila jsem.“ Draeneika hladký povrch vybroušeného lístku přejela prstem. „Je se mnou od chvíle, kam až moje paměť sahá. Nikdy bych ho nedala z ruky.“

„Takže proto se ještě držíš na nohou. Bez vody a jídla, v takovém stavu. I poté, co tě Shadow málem zabil. Stála jsi na nohou, i když jsi správně neměla ani vnímat okolí.“

Draeneiku ta dedukce zarazila. Sama si to neuvědomovala, ale zřejmě měl pravdu. „Říkal jste, že Ashbringer byl kdysi zlatý… a pak se změnil. Co to způsobilo?“

„Zlý skutek, který se nedá prominout.“ Zeliek zakroutil hlavou, jakoby snad na to nechtěl ani myslet. „Mohou Naaru zemřít?“

„Ne. Změní se ve stín. A ze stínu zase opět ve Světlo.“

„Pak to dává smysl.“

„Myslíte, že Ashbringer je… nebo alespoň jeho část…“ Asimeria se na dlouho odmlčela. „Orkové nám ty krystaly vzali… Nikdy jsme se nedozvěděli, kam se poděly.“

„Tak teď už to víš.“

„Jste hodně chytrý… na člověka,“ musela uznat draeneika.

„A ty hodně nebojácná na někoho v takové situaci.“

„Vy taky nevypadáte na to, že by se vám kdoví jak dařilo,“ vrátila mu to.

Asimeria netušila, zda se jí to jen zdálo, ale jakoby v jeho mimice zahlédla stopy pobaveného úsměvu, i když se nemohla orientovat podle rtů, které měl stále zakryté kusem látky.

„Mám pocit, že to, cos mi teď řekla, bys neřekla jen tak někomu. A to samé očekávám od tebe. Nepokoušej se tady nic změnit. Nejsi v takové situaci, aby ses o to pokoušela.“

„A kdybyste byl na mém místě vy?“ položila znovu tu otázku, na kterou jí neodpověděl.

„Na tom už teď nezáleží,“ řekl vyhýbavě.

Na mém místě by ses to určitě pokoušel změnit, pomyslela si. „Jak je na tom Beryl?“ pokusila se zeptat.

„Dávám jí dva týdny. Pak už nebude mezi živými,“ řekl a vstal, jakoby z celé diskuze chtěl utéct.

„Musím něco udělat. Vrátila jsem se pro ni. To by pak všechno postrádalo smysl,“ zavrčela.

„To už vážně není na tobě,“ odsekl. „Pro Kel’Thuzada je bezvýznamná. Nic neví, možná by vydala za dobrého rytíře smrti, ale on potřebuje někoho-“

Z vteřiny na vteřinu se zarazil, jakoby mu někdo vrazil kudlu do krku. Prudce se opřel rukama o stůl a každou chvíli to vypadalo, že se zhroutí k zemi. Asimeria vstala, malátná a vyčerpaná a nejistá, co má dělat.

Pak ty nekonečné vteřiny pominuly a rytíř sevřel hranu stolu, až dřevo zapraskalo. Dlouhou chvíli se nepohnul ani nepromluvil.

„Jste v pořádku?“ zeptala se nakonec, i když věděla, jak hloupě ta otázka vyzněla.

„Ne,“ odsekl. „Nejsem.“

„Můžu-“

„Nemůžeš nic,“ zavrčel a ohnal se po ní rukou. „Radši už běž. Řekl jsem ti toho až příliš.“ Zatlačil na kámen ve zdi a tajný průchod se znovu otevřel. „A dej pozor, aby nikdo neviděl, odkud jsi přišla.“

Draeneika jeho náhlou změnu chování nechápala. Nevěděla, k čemu si to přiřadit. Cítila se hrozně bezvýznamná a bezmocná. Nevěděla o něm takřka nic. Řekla mu toho o sobě hodně, ale o něm stále nic nevěděla. Všechno bylo v náznacích a hádankách. Točila se v kruhu.

„Díky za všechno,“ přikývla a zmizela v chodbě.

Zeliek neodpověděl a beze slova za ní zavřel. Ještě dlouhou chvíli vyčkával, než kroky odezní, jakoby se obával, že ho mohla i přes kamennou stěnu slyšet. Teprve pak se rozmáchl a vší silou praštil do zdi. „Pitomče!“ a praštil do zdi i druhou rukou až mu na rukavice spadaly kusy malty. „Tohle dopadne špatně…“

Povzdychl si a otočil se na stůl, kde leželo plno knih. Ještě chvíli se rozmýšlel, než k němu došel, sevřel opěradlo židle a posadil se. Položil lokty na desku a opřel si čelo o dlaně.

„Klid, Thomasi, klid,“ šeptal si pro sebe. „Podíval se, ale nezjistil to. Jen klid… Hra je rozehraná. Musíš hrát dál.“

 

 

Asimeria jen velmi rozvážně otevřela dveře. Panty okamžitě zaskřípaly, takže její pokus o diskrétnost se okamžitě vypařil. Vlastně ani nevěděla, proč se o to pokouší. Možná měla ten pocit, že není třeba svého mentora zbytečně dráždit hlasitými zvuky.

„Začínáš chodit na čas,“ promluvil Mograine. Draeneika tím hlasem ucukla. Poslední dny ho začala bytostně nenávidět a měla pocit, že se to bude jen stupňovat. „Možná ti díky tomu začnu časem říkat i jménem.“

Draeneika sevřela obě pěsti, jak se chystala odpovědět. „Možná byste mi mohl začít říkat, co dělám špatně.“

„Anebo ti povolit boj se zbraní, se kterou umíš?“

Asimeria konečně pohledem vyhledala svého mentora. Její oči si pomalu přivykly tomu šeru, které panovalo v celém Naxxramasu. Netušila, zda ji zkouší nebo se ji snaží vyprovokovat.

Ano, vyprovokovat, uvědomila si. Tak na ni celou dobu působil. Hlavou jí bleskla vzpomínka, na to, jak ji Shadow donutil, aby se přestala ovládat. Co když dělal to samé i Mograine?

„Zjednodušilo by to hodně věcí,“ přiznala nakonec.

„Nemám v plánu ti věci zjednodušovat.“

„Nenávidím vás,“ sykla.

„Máš pocit, že víc zlámaná žebra už mít nemůžeš?“

Draeneika se nad tou výhružkou otřásla. Sama sebe nechápala, jak to, že ho provokovala, i když se ho zároveň bála a snažila se mu vyhýbat. Možná doufala, že by ji mohl ze vzteku zabít. Anebo mu jen chtěla dokázat, že z něj nemá strach. Zrovna teď stála před rozhodnutím: provokovat ho dál nebo se kousnout do jazyka a začít pomalu couvat. Ale její hrdost jí to nedovolila. Nenechala si vyhrožovat od někoho, kdo byl mladší než ona.

„Snažíte se mě vyprovokovat?“ zvolila nakonec tu první možnost.

„Třeba bys k něčemu začala být.“

Takže slovní hra, uvědomila si. Kdyby mě neprovokoval, už dávno by mě umlčel.

„Mohl byste mě zabít. Proč to neuděláte?“

„Protože by to bolelo méně než tě donutit zůstat naživu,“ řekl zlověstně.

Draeneika se nad tou odpovědí zachvěla. Ta jediná věta jí připomněla, v jaké je situaci. „Neměl byste mě spíš donutit trénovat?“

„Když necítíš vztek, jsi k ničemu.“

Klid, hlavně klid. Vyprovokuje tě a bude to ještě horší. Nesmíš na něj vztáhnout ruku, uklidňovala se.

„Udivuje mě jedna věc, draeneiko,“ začal a Asimerii ten tón hlasu donutil zpozornět. „Snažíš se zapomenout na minulost a vybereš si zrovna Morové pláně.“

Asimeria pevně sevřela pěsti, až se ozvalo zapraskání kloubů. Právě přestala přemýšlet nad následky. „Na jaké místo byste se musel vydat vy, abyste na tu svou zapomněl?“

„Co jsi to řekla?“ odvětil chladně. Byl to odměřený tón, kterým se většinou upozorňuje, že někdo překračuje stanovenou mez.

Z Asimerie v tu chvíli opadl veškerý strach, přestala se držet zpátky. A to neměla dělat. „Asi musí být hodně těžké zapomenout s mečem vašeho otce přímo za zády.“

Rytíř se zarazil a dlouho se nepohnul. Pak vytasil Ashbringer a vyběhl proti ní, v očích měl vraždu. Draeneika moc nepřemýšlela. Prudce se otočila na patě a rozrazila dveře. Běžela a neohlížela se. Její jediné štěstí bylo, že rytíř po chvíli posbíral ztracené sebeovládání a přestal ji pronásledovat.

 

 

Beryl se probudila ve chvíli, kdy se ozvalo zaskřípání mříží. Už ani sebou netrhla, když zjistila, kdo za ní přišel.

„Jak jí je? Je v pořádku?“ vyhrkla.

Zeliek za sebou zavřel. Nepromluvil a to jí dělalo starosti.

„No?“ popohnala ho. „Je naživu?“

„Je,“ řekl.

Trpaslice se stěží posadila. Cítila, jak její tělo pomalu chřadne bez vody a jídla. Už ani nevěděla, jak dlouhý čas musel uběhnout. A jak moc se musel strachovat Eligor.

Paladin poklekl naproti ní a Beryl v tom šeru viděla, jak něco položil na zem před ní. „Nějaká voda a lišejník. Nic lepšího pro tebe nemám.“ Přisunul potraviny zabalené v látce blíž k ní.

„Myslíš, že má smysl mi to nosit? Já dlouho nevydržim. A pochybuju, že mě Kel’thuzad nechá naživu.“

„Nenechá,“ řekl bez obalu a vstal.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“

„Mluvení tě po nějaké době začne vyčerpávat.“ Na okamžik ji oslnilo modré světlo z chodby. Pak se dveře zavřely a Beryl uslyšela zaskřípání závory. Byla sama.

Vzala do rukou balíček, který jí přinesl. Když ho rozbalila, našla v něm hrst sušeného lišejníku a měšec vody. Látka, ve které jí věci Zeliek přinesl, byla špinavá a měla na sobě šmouhy. Beryl by ji za jiné situace nezkoumala, ale něco jí upoutalo. Ty šmouhy vypadaly až příliš přesně. Podívala se na látku víc zblízka. Vypadalo to jako mapa.

„A ksakru…“ Už věděla, o co mu šlo.

 

 

Asimeria se po konfrontaci s Mograinem rozhodla nevydat do svého pokoje, ale někam, kde tušila, že by mohla být v bezpečí.

Ku podivu si cestu k Zeliekovi pamatovala. Zatlačila na kámen v chodbě, tajný průchod se otevřel a ona vysloveně skočila do místnosti a praštila do mechanismu, který dveře zavřel. Prudce oddychovala, z postupujícího vyčerpání a hladu se jí točila hlava. Jak však adrenalin opadával, pomalu se vynořoval strach a normální uvažování. V tu chvíli nějak nepřemýšlela nad následky. Jednou za ním bude muset jít zpátky. A jak to bude probíhat, si nechtěla představovat.

Rozhlédla se po místnosti. Paladin tady nebyl, což bylo jediné štěstí. Přišel by na to, proč tu je a proč utekla a určitě by ji za to nepochválil. Když tak nad tím přemýšlela, občas z něj měla větší strach než z těch ostatních.

Pomalu se posadila na postel a hleděla před sebe. Začala přemýšlet nad svými možnostmi. Neměla přístup k vodě ani jídlu. Očekávalo se od ní, že dokončí výcvik, který je stavěn pro nemrtvé. Byla malá pravděpodobnost, že to přežije. Vlastně bylo nepravděpodobné, že ji Kel'Thuzad nebral jen jako pokusnou krysu. Dělala to proto, aby zachránila Beryl, kterou sotva znala a která ji ještě pokárala za to, že se pro ni vrátila. Neměla proč se snažit a proč to zvládnout. Pokud to nezvládne a rezignuje, bude oživena jako rytíř smrti. Pokud to zvládne, bude jen figurkou Pohromy a přijde o rozum z toho, že musí zabíjet ty, které chtěla chránit.

Vnořila obličej do dlaní a zavřela oči. Poslední dny jen padala ke dnu. A pořád na něj nenarazila. Nebylo od čeho se odrazit.

 

 

„Zelieku, mohu s tebou mluvit?"

Paladin se za Razuviousem neotočil. Právě procházel zbrojnici. Meče a zbroje patřily hrdinům, kteří se s Pohromou potkali a selhali. Někteří byli oživění a ještě teď bloudili po Plaguelands. Jiní byli vzati do zajetí, zbaveni svých modlitebních knih, zbraní a vybavení, a mučeni. Všechno, co měli, skončilo tady.

„Poslouchám," odpověděl a vzal ze stojanu meč. Pečlivě si prohlédl ostří. Musel dlouho ležet v trávě, než byl přenesen sem.

Velitel výcviku se opřel o bednu s nářadím opodál a založil si ruce na hrudi. „Kel'thuzad chce brzy přesunout Naxxramas do Northrendu."

„Vím o tom. Mluví o tom už dlouho." Vrátil meč zpět do stojanu a rukavicí přejel přes nárameník na stojanu. Byl zaprášený.

„Chce sem přemístit Acherus."

„A začít zbrojit proti Scarlet Crusade," přikývl Zeliek. „Víc rezavé už to být nemůže," zamumlal si pro sebe.

„Nemyslící kostlivci nic jiného nepotřebují," odpověděl Razuvious a navázal zpět na předchozí téma. „Vypadáš, že tě to nezajímá."

„Potřebuješ mi říct něco důležitého?"

„Ano, jsi mezi těmi, kteří zůstávají a mají vést útok na Scarlet Crusade." Zeliek se zarazil. Razuvious poznal, že má nyní jeho plnou pozornost.

„A ostatní Jezdci?"

„Poletí do Northrendu s Naxxramasem. Kel'thuzad je bude potřebovat tam."

„Mograine letí s nimi?" zeptal se paladin po chvíli.

„Ano." Razuvious už byl na odchodu. „Asi by ses podle toho měl začít zařizovat."

„Jak například?"

„Třeba si promluvit s Thuzadem o tom, co se od tebe očekává?"

„Věrnost a slávu Pohromě."

„Nech si ten sarkasmus pro sebe," odsekl Razuvious a odešel.

Paladin počkal, až jeho kroky odezní. Neodvážil se však o tom přemýšlet. Kdyby ho lich sledoval, mohl by odhalit až příliš mnoho věcí. A to si nemohl dovolit.

 

 

Asimeria věděla, že se nemůže schovávat pořád. Netušila, jak dlouho čekala, ale ani za dlouhou dobu Zeliek nepřišel. Celé dny se jí věnoval a vídala ho často, a jeho absence jí dokazovala, kolik svého času obětoval její záchraně. Nemohl být všude a nemohla se na něj spoléhat. A taky věděla, že jednou se za Mograinem musí vrátit. Věděla, že ji nic dobrého nečeká, ale čím déle by ho nechala čekat, tím více riskovala, že bude mít čím dál větší vztek.

Mograine na ni čekal v tréninkové místnosti, odkud před nějakou dobou utekla. Stál u zdi, ruce za zády a Asimerii neuniklo, že něco drží. Když natočil hlavu jejím směrem, přistihla se, jak sebou trhla. Zřejmě na ni čekal od té doby, co utekla.

„Jen pojď dál," vyzval ji. Jeho hlas zněl překvapivě klidně.

Draeneika se dlouho neodvažovala ani pohnout. Ten smrtelný klid se jí ani v nejmenším nelíbil. Nakonec vykročila ke stojanům a natáhla ruku ke cvičné zbrani.

„Ještě ne," zarazil ji. „Sundej si tuniku."

Draeneika ještě chvíli mlčela. „Prochladnu,“ zaprotestovala.

„Budeš si muset zvykat.“

Draeneika dlouho váhala. Nakonec si převlékla blůzu s dlouhými rukávy přes hlavu, hruď jí obvazoval už jen zašlý kus látky. Cítila, jak jí táhne na odhalené ledviny.

„Teď si můžeš vzít zbraň," dal pokyn.

Asimeria udělala, to co vždy. Vzala si zbraň a stoupla si před figurínu. Pak se rozmáchla…

… a bolest vystřelující do zad jí téměř vyrazila dech. Chvíli nevěděla, co se stalo, než ucítila pramen horké krve stékající jí po zádech.

„Něco tě vyrušilo?“

Draeneika se ještě stále chvěla bolestí. Vůbec netušila, co se stalo a čím ji praštil. Ale bolelo to strašlivě. Zatnula zuby, rozmáchla se znovu…

… vzduch proťalo zakvílení biče. Ucítila, jak se jí ostrý háček zaryl do zad a vyškubl kus masa. Do očí jí vyhrkly slzy, ale neodvážila se ani hlesnout. Rozmáchla se, zbraň ani nedopadla na figurínu, a Asimeria zalapala po dechu, ruce se jí roztřásly a upustila zbraň. Rány dopadly doprostřed zad víc k bokům a do měkkého.

„Nemůžeš si dovolit, aby tě bolest zastavila," zavrčel, znovu se rozmáchl a praštil. Asimeria cítila, jak jí vyškubl kus trapézového svalu. Tentokrát se jí téměř podlomila kolena. „Bolest tě musí pohánět." Rozmáchl se, bič se obtočil kolem jejího boku a zaryl se draeneice do břicha. Asimeria ani nedýchala, neodvažovala se pohnout. Pak však rytíř prudce trhl zpět a rozpáral jí kůži. Draeneika padla na kolena, lapala po dechu, třásla se a z očí jí kanuly slzy bolesti. „Myslíš. Si. Že. Nedokážeme. Cítit. Bolest?!" S každým slovem se rozmáchl a udeřil a pokaždé s větší intenzitou.

Draeneika ležela na chladné zemi, třásla se zimou, z otevřených mnohačetných ran jí vytékala krev. Už ani neúpěla, na to byl šok z bolesti až příliš velký. Pak si klekl přímo před ní, v rukách držel stočený bič se zkrvaveným háčkem.

Dlouho se na něj neodvážila pohlédnout. Pak vzhlédla, jakoby se ho ptala, proč to udělal.

„Cítíme bolest… když ji nikomu nezpůsobujeme," řekl tónem chladným a ostrým jako nabroušená ocel. „Bolest nás pohání."

Asimeria nechápala. Nechápala jeho, nechápala nic. Třásla se, jakoby měla zimnici.

„Ty to prokletí nemáš… Takže tě budu muset donutit jinak způsobovat bolest druhým. Stejně jako to, co se ti stane, když mi budeš pokládat nepříjemné otázky. A myslet si, že jsem neškodný." Dlouho mlčel. Pak se sklonil až úplně k ní, draeneika si v tu chvíli myslela, že strachem omdlí. Ta mrtvolná aura a zápach krve ji děsil k smrti. „Řekni mi, Kryso: vypadám neškodně?" Asimeria neodpověděla. Třásla se zimou i bolestí, krev na její kůži nepříjemně lepila a otevřené rány začaly pálit. Nepřála si nic jiného, aby odešel, nechal ji být, aby ho nikdy nepotkala a neznala ho. Nakonec zakroutila hlavou.

Rytíř smrti přikývl a pomalu vstal. „Správná odpověď," řekl a vstal. Stále si ji zaujatě prohlížel. „A teď mi řekni jméno."

Draeneika už přestávala chápat, o co mu šlo. „J-jaké jméno?" zašeptala, hlas měla zastřený.

„Jméno mého otce."

Neodvážila se k němu zvednout pohled, ani odpovědět. Byla vyčerpaná a bolest jí zabraňovala se soustředit.

„Na něco jsem se ptal!" Zpěv biče protínajícího vzduch se znovu ozval a kůže zakončená ostrým háčkem v plné rychlosti narazila draeneice do páteře. Asimeria na okamžik omdlela. Z toho šoku, protože už si myslela, že je konec, ale i z toho, že rána byla prudší, než všechny před tím. Neodpověděla ne proto, že by neznala odpověď, ale proto, že se bála odpovědět a bolest jí zabránila mluvit.

„Mé příjmení znáš. Teď chci slyšet to jméno!" Znovu se rozmáchl a znovu udeřil. Draeneika si přála omdlít a už se neprobudit. „Odpověz!" zavrčel rytíř, ale žádná rána nepřišla.

„N-nikdo," vyhrkla na poslední chvíli přidušeně. Čekala poslední tvrdou ránu, protože nepochybovala, že by ji neposlala do bezvědomí. Ale ona nepřicházela.

„Ano," řekl a draeneika slyšela, jak bič odhodil ke stěně. „Nikdo." Poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují. „Uvidíme se zítra. Pokud se sem zpátky doplazíš."

Asimeria ta poslední slova už těžko vnímala. Nemohla dýchat a rány bolely čím dál víc. Vyčerpání a bolest po nějaké době udělaly své a poslaly ji do bezvědomí.

 

 

Co tím sleduje? Je to zase osobní pomsta? Nebo má opravdu nějaký plán? To byly otázky, na které si paladin pokládal odpověď celou cestu do Kel'thuzadovy komnaty. Proč to neřekl přímo mně? Kdo všechno o tom ještě ví, že já tu mám zůstat?

„Thomasi, zrovna jsem si tě chtěl zavolat," pozdravil ho lich. Poprvé za dlouhou dobu ho Zeliek viděl sedět na svém trůně a psát. Brk jezdil volně po pergamenu, aniž by ho lich musel držet, a sám jeho majitel nahlížel do knihy, kterou zřejmě přepisoval.

„Proč jsem se to dozvěděl od Razuviouse a ne od vás?"

„Protože při diskuzi s ním to byla jen řečnická otázka." Brk na papíře udělal tečku a na okamžik se zastavil, jak se lich zamyslel nad jednou pasáží v knize. „Vlastně bych s tebou chtěl probrat, zda s tím souhlasíš."

„Já budu tam, kde mě budete chtít. S tím moc nenadělám."

Lich na něj konečně pohlédl. I když postrádal mimické svaly, Zeliekovi přišlo, že se zamračil. „Jakmile to tu vyřídíš, vydáš se za námi. Neodtrhneš se od těch tří na dlouho."

„Spíš mě překvapuje, proč to mám být já."

„Tyrani a vrazi, kteří vraždí ve jménu Světla, s tím máš problém, Thomasi?"

„Vždyť mi nevěříte."

„Ale v tomhle ano. Protože je sám nesnášíš." Lich měl pravdu. Pokud existovala jediná věc, ve které mu mohl Kel'thuzad dát důvěru, pak to byla likvidace nepřátel, které Thomas sám nenáviděl. „Nehledě na to, že jsi dost mocný natolik, abys to zvládl sám a Světlo tě poslouchalo."

„A ostatní?"

„Už mám pro ně připravené podobné úkoly."

Zeliek netušil, zda liche jen zbytečně nepodezřívá, anebo za tím vším má hledat něco víc. „A ta draeneika?"

„Pochybuji, že přežije. Začnu o tom přemýšlet, až začne mít nějakou šanci." Brk se znovu dal do pohybu, jakoby tak chtěl dát Thomasovi najevo, že diskuzi právě ukončil.

„Pořád je pro vás jen forma zábavy nebo z ní opravdu chcete udělat elitního zabijáka?"

Lich se zarazil. Zaklapl knihu a pomalu ji odložil na stůl. „Thomasi…”

„Protože jestli to druhé, musí mít k tomu prostor a šanci."

„A bude snad tu šanci chtít?" Kel'thuzad pootočil hlavou. Thomase ta otázka zarazila. Kdyby byl na jejím místě… šanci by využil. Ale jen proto, aby měl šanci se pomstít těm, kteří mu to všechno způsobili. „Víš, že každý nadějný mág dostal šanci stát se lichem a každý zajatec dostal možnost být akolytou. Kdyby se opravdu rozhodla a chtěla to… povolil bych. Ale ona nechce. Takže zatím je pro mě jen pokusná krysa. A ještě k tomu nepřítel."

„Nemohu nikoho donutit něco chtít," oponoval mu paladin.

„A to je přesně ten důvod, proč by ses tím neměl zabývat." Lich se na dlouho odmlčel. Zeliek v tom rozeznal ukončenou konverzaci. Už tak měl víc otázek než před tím, a tak se k němu otočil zády a odcházel. „Ale možná by ses po ní měl hned teď poohlédnout."

Paladin nezareagoval. Brzy ponechal liche samotného. Jakmile vyšel na chodbu, rapidně zrychlil krok.

 

 

Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než přišla k sobě. Neměla žádné sny, nic se jí nezdálo. Věděla to, protože kdyby ano, věděla by o tom. Uměla se ve snech pohybovat a předat zprávy, kdyby to bylo nutné.

Neprobudil ji zvuk, ani světlo. Byla to bolest. To nebylo nic neobvyklého a ona se ji snažila ignorovat. Když však ucítila ostrou jehlu, jak jí pomalu sešívá rozseknuté kusy kůže dohromady, prudce se nadechla. Ležela na břiše, nemohla pořádně dýchat, nevěděla, kde je, co se děje, ani jak se sem dostala. Vyděšeně sebou trhla a ucítila, jak nit nepříjemně zatahala. Mezi vší tou bolestí se to však ztratilo.

„Lež klidně," upozornil ji známý hlas.

„Bolí to," vyhrkla přidušeně. Rány začaly pálit a řezat. V tu chvíli, kdy je obdržela, to byl jen šok a adrenalin. Ale teď, když se tělo už dávno uklidnilo, to začala být čirá agonie. Chtěla se rozeběhnout proti zdi a praštit se do hlavy, aby omdlela znovu.

„Musím to došít."

Asimerii vyhrkly slzy, prudce se mu vytrhla a posadila se na kraj postele. Vůbec nepřemýšlela nad tím, proč to dělá. Bolest jí zastínila normální uvažování. Zeliek neváhal, sevřel ji za obě paže a držel ji na místě. Chtěla vstát nebo se vytrhnout, ale stisk byl příliš drtivý. Nakonec to vzdala a jen se prudce nadychovala, aby bolest nějak utlumila.

„Já… chci… umřít…” chrčela a třásla se. Nevěděla, co by dala za to, kdyby u sebe měla ten lektvar, který tlumil bolest.

Paladin ji až s nepřirozeným klidem tiše sledoval. „Je to jenom bolest."

Jenom?!“ utrhla se na něj. „Co vy můžete vědět o bolesti!"

„Myslíš jen na sebe," řekl chladným tónem. Asimerii ta věta vytrhla z letargie, ale neměla odvahu se na něj podívat. Stále ji pevně svíral, spíš proto, aby se nezhroutila k zemi. „Těžko můžeš mít tušení, jaké to je, když tě z bezvědomí probudí vlastí řev. Bolelo tě něco někdy tak, že jsi ryla do země pod sebou tak dlouho, až sis rozedřela prsty až do kosti a ani jsi to v tu chvíli nevnímala?" Draeneikou ta slova znatelně otřásla. Na kůži se jí srážel studený pot, a i když se jen těžko nesoustředila na bolest, z toho, co jí říkal, začínala mít pocit, že nemá právo, aby si na bolest stěžovala. „Musela jsi někdy donutit celou svou bytost, aby přestala šílet z bolesti, která tě právě připravovala o rozum, a vytáhnout ji zpátky k plnému vědomí?"

Asimeria se od něj odvrátila. Cítila se příšerně. Opravdu myslela jen na sebe. Sobecky si v tu chvíli myslela, že je jediná, kdo trpí bolestí. Bolelo to strašně, ale neodvážila se mu to říct. Ne poté, co se dozvěděla.

„Co mám dělat…?” zašeptala nakonec. Stále se třásla; zimou, vyčerpáním a bolestí. Doufala, že pochopí, o čem mluví.

Paladin ji přestal svírat, takže najednou cítila, jak moc je slabá. Skoro přepadla dopředu. Nikdy si nemyslela, kolik svalů se musí zapojit, aby mohla vzpřímeně sedět. Dřepl si přímo naproti ní a pohlédl na ni.

„Podívej se na mě." Draeneika zavřela oči. Nechtěla, aby viděl její slzy. Cítila se, že si před ním nemůže být dovolit až takhle slabá. „No tak, podívej se na mě," řekl mnohem přívětivěji a jen to ji dovolilo uposlechnout. Zeliek dlouho mlčel. Byl blízko a přitom tak strašlivě daleko.

Draeneika zatnula zuby a potlačila slzy. „Nemůžu… se soustředit. Bolí to…”

„Možná tady tu tinkturu mám. Možná ne. Ale ani tak bych ti ji nedal." Asimeria v tu chvíli přísahala, že by ho vší silou udeřila a nemyslela na následky. „Čím dřív se naučíš bolest ovládat, tím lépe pro tebe."

„Ne všichni jsou jako vy," odsekla mu.

„Bolest může očišťovat."

„Jste zatracený blázen," zavrčela, jak v ní ta odpověď vyvolala směsici strachu a vzteku zároveň.

„Bolest je mlha, která ti může zastínit myšlenky. Musíš se přes ni naučit vidět i ve chvíli, když tady nebude nic, co by ji mohlo rozptýlit."

Asimeria se znovu zhluboka nadechla a uhnula pohledem. Nechtěla ho poslouchat. Věděla, že má pravdu, ale ta byla až příliš děsivá a ona neměla odvahu, aby jí čelila.

„Teď bych ti správně měl říct, že všechno bude v pořádku a všechno zahojí čas. Jenomže pravdou je… že nic nepřebolí. Jen si na ty rány časem zvykneš."

Nenávidím tě! byly její myšlenky. Cokoliv řekl, dělalo celou situaci ještě horší. „Bolí to… nevydržím to…“ vyhrkla a chtěla se zvednout. Potřebovala se hýbat, jen ne sedět. Zeliek ji však sevřel za zápěstí a strhl ji zpátky.

„Ne, potřebuji, aby ses soustředila a poslouchala mě.“

Zabiju tě!

„Teď mě za to budeš nenávidět, což je v pořádku. A budeš mě nenávidět ještě víc, když ti řeknu, že bys s Pohromou měla přestat bojovat."

Draeneika mu věnovala nenávistný pohled. Vždycky si myslela, že Pohromě odolával a nikdy se k ní úplně nepřidal. Nebyl příjemný, ale to vědomí, že odporuje Pohromě, jí alespoň neponoukalo k tomu, aby si o něm myslela to nejhorší.

„Udělej pro sebe jednu velmi důležitou věc a alespoň protentokrát mě poslouchej." Nevšímal si jejího znechuceného zavrčení a pokračoval. „Pokud s tím budeš bojovat, máš dvě možnosti: zemřeš a stejně budeš Pohromě sloužit. Pokud nezemřeš, budeš k ničemu a bude se tak s tebou i zacházet."

„Radši umřu než pomáhat někomu, proti komu jsem měla bojovat." Chtěla ho udeřit. Byla hladová, vyčerpaná a bolest, kterou pociťovala, ji znervózňovala natolik, že na něj nedokázala být milá.

„Měla by ses smířit se svým osudem."

„A vzdát se?" rozesmála se. V očích měla slzy bolesti. „Zradit všechno v co jsem věřila? Rezignovat na život a na to, co jsem?"

„Ne." Asimerii ta věta zarazila. Chvíli si neuvědomovala, že to opravdu řekl. Vykřesala ze sebe poslední jiskřičku soustředění, aby ho poslouchala. „Jakmile se smíříš se svým osudem, začneš konečně přemýšlet nad tím, jak s ním bojovat."

Draeneika na něj hleděla neschopna slova. Stále se nekontrolovatelně třásla, byla čím dál víc bledá, na kůži se jí srážel studený pot a zrak měla rozostřený. Ještě před chvílí ho měla chuť rozpárat za to, že ji nutil mluvit ve chvíli, kdy se stěží držela příčetná. Celá ta debata vypadala, jakoby ji chtěl donutit to vzdát. Ale poslední věta nabízela jinou možnost.

„Co mám dělat…” zašeptala v otázce. Nevěděla, zda je dobrý nápad žádat právě jeho.

„Chceš přežít?" odpověděl otázkou. Draeneika si tím nebyla jistá. Nechtěla na to znát odpovědět. Už teď měla chuť umřít, ale věděla, že by to věci jen zhoršilo. Jako nemrtvá by neměla žádnou šanci. Jako živá… možná ano.

„Protože jestli ano, uděláš všechno, co ti řeknu."

„Dobře," souhlasila. Už se na něj nezlobila. Byla jen vyčerpaná a bolest jí pomalu otupovala smysly a požírala ji zaživa.

Paladin vstal a vzdálil se. Draeneika ho už jen na tu krátkou vzdálenost viděla rozmazaně. Viděla, že něco vzal ze stolu a slyšela odjištění korkové zátky. „Nejlepší bude, když se teď prospíš." Posadil se vedle ní a draeneika se prudce prohnula v zádech, když jí na kůži přiložil látku napuštěnou štiplavou tekutinou. Bolest se stala na okamžik intenzivní, ale pak odumřela, jakoby pomalu pohasínal plamen. Za chvíli už otevřené rány necítila vůbec.

Pomalu si lehla na břicho a zavřela oči. Když jí do kůže znovu zajela jehla, ucítila jen tahání nitě ale žádnou bolest. Bylo to nepříjemné ale ne bolestivé. Zakázala si přemýšlet nad tím, co bude následovat. Kdyby začala, možná by usnout nedokázala.

Byla v pasti a jedinému člověku, který jí mohl pomoct, nevěděla, zda může věřit.

 

 

<--- Zpět na 7. část | Pokračovat na 9. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Yokuzava 17.08.2017 08:55

Ahoj, nemuzu na tomhle webu najit jak poslat PM Esperante, jakozto autorce. Procitam si postahovane pribehy a narazil jsme na neexistujici 5 kapitolu prosim o jeji zpristupneni.
Dekuji

Esperanta 17.08.2017 09:47

Ahoj, všechno je ještě ve fázi opravy. Při přechodu na nový web se toho hodně ztratilo nebo se naprosto rozbil kód, jako třeba tady. Dneska si na to sednu a kapitolu zkusíme obnovit. Případně prosím použít tlačítko "Nahlásit článek" pokud najdeš nějakou chybu nebo rozbitý kód.

Swot 22.09.2016 01:00

Miluju tě... Né, teď normálně, supr kapitola, kde je další?! Lepší wow příběhy jsem nečetl :/

Darswaithe 22.09.2016 00:04

ohoho tož to bude jeste vesele

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet