link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí

  Orkelt    Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Prolog

 

Podzemními ulicemi mocného trpasličího města Ironforge se plížil otrhaný muž. V hadrech, které měl na sobě, skvěle splýval s pozadím kamene, osvětlovaného jen pouličními lampami a žhavou lávou z Velké výhně. Muž se nervózně rozhlížel a vždycky, když dorazil na roh, opatrně nahlédl, aby se přesvědčil, že za ním nikdo nečeká. Záplatovanou vestu si držel u zarostlého obličeje, čímž se snažil aspoň trochu zatajit. Bylo však na první pohled jasné, že nenápadný postup městem není ani zdaleka jeho silnou parketou. Pro trpaslíky byl podivný už jen samotný fakt, že je v jejich městě pod horou někdo z vysokých lidí, tím spíš jeho zvláštní chování.

 

Muž najednou zastříhal ušima, skočil do mrňavé uličky a přitiskl se ke stěně. Pár metrů od něj se ozvalo dusání těžkých bot. Odvážil se podívat ven ze svého úkrytu a jediné, co spatřil, byla trpasličí patrola. Prošla okolo něj bez povšimnutí. Muž si neslyšně oddechl. Poškrábal se na bradě, která neviděla břitvu už hezkých pár dní, a na moment se posadil na zem. Tedy, spíše se opřel zády o stěnu a bezvládně se svezl na vyhřáté dláždění. Žár Velké výhně prohříval horninu okolo sebe a v celém podzemním městě tak nebyla nikdy zima. Poklepal špinavou dlaní na bednu, která ležela pohozená vedle něj a zvědavě do ní nahlédl, spíše z optimismu, než že by doopravdy doufal v nějaký hodnotný nález. Zpod víka na něj zahudroval vyhublý pavouk sekáč a utekl dřív, než mu stačil přirazit víko před všema osmi očima. Znechuceně odhodil bedýnku. Kdyby aspoň věděl, kolik je hodin. Ale kdepak, tady to není poznat. Žádné slunce, žádný měsíc, žádné nebe. Jaktože z toho trpaslíkům nehrabe? I když, už jich poznal tolik, že si sám nebyl jistý, zda jim doopravdy nehrabe. Sami jsou to hrabáči v zemi. To jim patří.

 

Ironforge nezná den a noc a tak se dny jen velmi těžko odlišovaly jeden od druhého. Už ani nevěděl, jak dlouho tu je, ani jak se sem dostal. Jediné, co si pamatoval, bylo to, že jeho příchod zahrnoval velké množství alkoholu a možná…nějaký hazard? To by vysvětlovalo, proč je najednou oblečený jako nějaký somrák. Opřel se rukou o zeď domu a postavil se. Už už chtěl vylézt z uličky na podhorskou tmu, když tu za ním něco zarachtalo. Okamžitě se otočil, ale v podzemní temnotě, která panovala hlouběji v uličce, nic nezahlédl. Pozvedl pěsti, i když si nebyl jistý, jestli to má cenu.

„Haló? Kdo je tam?“ zašermoval rukama jako doktor po čtyřech pivech. Z temnoty se ozvalo zlotřilé zachechtání a přitom se trochu světla zvenčí odrazilo od zlatého čtverečku, který se zlodušsky zablýskl.

„Máme tu čest s panem Jacksonem?“ zeptal se prokouřený a zlomyslný hlas.

„Um…ne? Já jsem…totiž…jmenuji se…Ford. Ano, Ford!“ blafoval rychle muž a v duchu si už plánoval únikovou cestu.

„Á, tak pan Ford. Velmi se vám omlouvám, pane Forde. Myslel jsem, že jste někdo jiný. Škoda. Víte, pan Jackson u mě totiž má uložený slušný obnos, který si měl okolo této doby vyzvednout.“ Muž zbystřil.

„Ale…totiž ne, to jsem já! Ano, já jsem pan Jackson! Reno Jackson!“ rychle otočil Reno.

„Skvěle,“ řekl hlas a zaznělo nadpozemsky hlasité lusknutí prstů. „Berem ho, hoši.“

Renův už tak tmavý svět náhle ztemněl o něco víc, když mu někdo zezadu nasadil na hlavu pytel a srazil jej k zemi. Reno se pokusil křičet, ale látka pytle byla na takovéto situace dělaná a perfektně utlumila všechny jeho pokusy o přivolání pomoci. Ruce mu zalehli a ani zběsilé kopance nebyly vůbec účinné.

„Nedělejte nám to těžší, než to je, pane Jacksone. Jsem si jist, že se dokážeme v klidu domluvit.“

„Mhfpfphh fhfhmmh mhm,“ ozvalo se zpod pytle.

„Dobře. Jsem rád, že si rozumíme. Odneste ho.“

 

Prudký paprsek světla se zařízl Renovi do tváře, když mu strhli z hlavy pytel. Seděl spoutaný na židli, k níž byl pečlivě přivázán za zápěstí a kotníky. Zavřel oči a odvrátil se od zdroje světla, kterým byla gnomská lampička, stojící sotva pár decimetrů od něj a namířená přímo do jeho tváře. Kvůli oslnění neviděl vůbec nic jiného.

„Nazdar Reno,“ zachrčel známý hlas. Reno polkl. Ozvalo se mlasknutí a někdo za ním na něj vychrstl kýbl ledové vody. Okamžitě se oklepal jako pes a zadrkotal zuby. „Víš, kdo mě poslal, že?“

„N-n-n-n-ne…?“ klepal se Reno zimou.

„Tak ne?“ Majitel hlasu pootočil lampu, takže už nesvítila Renovi přímo do obličeje. Vystoupil ze stínu, a když se Reno poněkud rozkoukal, spatřil před sebou krátkou postavu. Ale nebyl to gnóm, jakých bylo v Ironforgi stovky. Tenhle tvoreček byl celý zelený a měl ohromné uši. Oblečený byl v černém obleku s bledě modrými proužky a mezi zuby mu svítil jeden zlatý. Reno už o goblinech slyšel, ale vždycky doufal, že se s nimi nesetká za těchto okolností. Slyšel dost drsné věci o gobliních gangsterech a jejich metodách. Znovu poděšeně polkl.

„To je ale škoda,“ zakrákal goblin a zazubil se, až se paprsky z lampičky odrážely od jeho zubu. „Don Han’Cho nemá rád, když si ho lidé nepamatují. Nese to velmi…těžce.“ Goblin si přihladil uši k hlavě, i když to nemělo vůbec žádný účinek, neboť se mu ihned narovnaly se směšným pinknutím. „A mě si pamatuješ?“ oprášil si významně oblek.

„J-jo, jasně! Ty jsi…Max Xim?“ přimhouřil Reno jedno oko v očekávání okamžité rány.

„Pro tebe je to pan Xim,“ zašklebil se hrozivě Max. „A jsem tu, abych ti připomněl obchod mezi tebou a donem Han’Chem. Jsi v tom až po uši, Jacksone. Po svoje mrňavý, kulatý uši.“

„Tak nezvladatelné to přece není,“ pokusil se Reno o zářivý úsměv, který mu ovšem znemožňovala žlutost jeho zubů a drkotající čelisti. Max Xim pokrčil robustními rameny, která byla určitě vycpaná, a otočil se ke stolu, na němž stála lampička. Světlo zářící do stropu osvětlovalo jeho tvář a tvořilo na ní strašidelné stíny. Max poklepal prstem na jeden z papírů.

„Don Han’Cho si potrpí na přesnost. Předevčírem jsi s donem hrál karty a vychloubal ses, jak jsi skvělý hráč. Že ani někdo, kdo má dvě hlavy, tě neobehraje.“ Goblin se obrátil na Rena a roztáhl pusu do širokého zlého úsměvu. „To očividně nebyla pravda.“ Pokud byl doposud Reno bledý, pak teď vypadal, jako kdyby jej někdo polil bělobou. „Když z tebe don Han’cho stáhl boty, velkoryse se nabídl, že ti půjčí. A co jsi udělal s jeho penězi, Jacksone?“

 

Reno se zatvářil, jako kdyby z hlavy doloval nějakou velmi nepříjemnou myšlenku.

„Rozfofroval jsem je?“ Max Xim si přitáhl židli, otočil si ji a posadil se na ni před Rena obráceně. Vzhledem k jeho krátké postavě by to vypadalo i komicky, pokud by nemohl rozhodnout o osudu svého vězně jedním gestem.

„Rozfofroval,“ přikývl souhlasně. „Rozfofroval jsi je všechny do posledního měďáku. Co ti don Han’Cho půjčil, to jsi zase prohrál. Nemluvě o té spoustě pití, co jsi do sebe nalil. A don Han’Cho nevidí rád, když se jím v dobré víře zapůjčené peníze prošustrují za jeden večer a úplné hlouposti.“

„No moment! Pití a karban nejsou hloupost!“ ohradil se Reno. Max Xim se rozchechtal.

„Ovšem že ne, vždyť díky tomu jsem dnes tam, kde jsem. No…a taky trochu díky zmanipulovaným zápasům v arénách, ale to je vedlejší. Mnohem důležitější je, že ti pomalu končí lhůta splatnosti.“

„Počkat, co?!“ Goblin se natáhl na stůl a vzal z něj list potřísněného papíru, popsaného nešikovným písmem.

„Sepsali jste smlouvu o půjčce, copak si na to nepamatuješ?“ zazubil se goblin. „A zde je tvůj podpis,“ ukázal na úpatí stránky. „Tvůj a taky dona Han’Cha. A nakonec můj, jako svědka.“ Reno chvíli mžoural na podivný klikyhák na místě, které mu ukazoval Max. Vypadal, jako kdyby se tam prošel jednonohý pavouk napůl utopený v inkoustu. Rozeznat se dal jen velmi obtížně, hlavně kvůli svému roztřesení a kaňkám, ale pokud se člověk doopravdy snažil, mohl si přečíst jméno: Reno Frajer Jackson.

 

„Ale to přece nemůže platit! Vždyť jsem byl namol. No tak, pane Xime, sám víte, že to je podfuk.“ Max vylétl jako čertík z krabičky a udeřil Rena do obličeje.

„Jak se opovažuješ mluvit o ctihodném donu Han’Chovi jako o podvodníkovi? Je to počestný zlobr. A vůbec, podpis je podpis. A tady jsi podepsal, že se zavazuješ k půjčení dvou tisíc a čtyř set osmdesáti zlatých, sedmnácti stříbrných a dvou měďáků, které ti don Han’Cho milostivě půjčil, neboť viděl, že jsi v hluboké tísni.“

„To spíš teď jsem v tísni.“

„Ale kdepak, ještě ne. Ještě máš jedenáct dní. Až potom budeš v tísni. A to pěkně hnusné a bolestivé tísni.“

„Tak proč jste mě chytli už teď?“ zeptal se Reno.

„Abychom se ujistili, že jsi nezapomněl na své závazky. Nemusíš se bát, na čas tě zase propustíme, abys mohl sehnat donovy peníze, že?“

„Jo…jasně…ano! Dva tisíce tři sta…“

„Čtyři sta zlatých, sedmnáct stříbrných a dva měďáky. Don je přesné mužstvo. Nehodláš se z toho nějak vykroutit, že ne, Reno?“

„Ne, ne! Jasně že ne! Já ty peníze seženu, nebojte se. Na Rena se můžete spolehnout. Ještě na tom všichni zbohatneme!“ Max Xim se zatvářil dost nedůvěřivě, potom obešel Renovu židli a rozvázal mu pouta.

„Tamhle jsou dveře, Jacksone. Máte jedenáct dní. A nepokoušejte se o žádné velkolepé útěky. Radím vám dobře. Jedenáct dní.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy pácia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet