link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #17. kapitola

  fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Kde je Zlatá opice?

 

Během posledních pár hodin se pod Renovýma nohama vystřídalo množství povrchů. Gauneři ho s pytlem na hlavě vlekli dolů ze sopky, potom hustou džunglí, dvakrát zapadl do bahna a jednou do řeky, až nakonec ucítil, jak mu do bot padá mokrý a hrubý písek. Během celé cesty se s ním jeho eskorta nijak nemazala a fakt, že Reno nevidí nic než hrubou látku a občasný sluneční paprsek, jim vůbec nebránil v tom, aby do něj neustále nestrkali, aby se pohnul. Navíc mu tu cestu nehodlali vůbec usnadňovat a pokaždé, když už se zdálo, že mu dávají opravdové instrukce, praštil sebou Reno o zem, narazil do skály nebo zahučel do mokřin. Neměl žádné tušení, kam ho vedou, ale věděl, že kdyby se pokusil zdrhnout, neskončil by dobře. Beztak neměl, kam by utekl. Morglovým murlokům nerozuměl, Objevitelé s ním už určitě nechtěli nic mít a sám by na ostrově nepřežil ani měsíc.

 

Když dorazili na písečnou pláž, Reno slyšel, jak se zvuk stop v písku postupně vytrácí, až zůstaly jen zvuky čtyřech párů nohou. Jeden z nich určitě patřil tomu ohromnému zlobrovi. Nebyly to však jen stopy, které prozradily snižování počtu džentlmenů, kteří jej provedli skrze ostrovní divočinu. Pisklavý hlas Maxe Xima komandoval okolní členy posádky. Co přesně halekal, to Reno netušil, protože nedokázal pořádně vnímat. Měl jen pocit, že to bude něco o odjezdu z ostrova, ale to by dokázal odhadnout tak jako tak. Už měli opici, takže neexistoval jediný důvod se tam dále zdržovat. Jak mohli být asi daleko od Gadgetzanu? Jak dlouho potrvá, než ho posadí před dvě rozšklebené zlobří hlavy dona Han’Cha?

 

Písek se proměnil ve vodu, voda se proměnila ve dřevo. Mokrého Rena táhli po rozvrzaných prknech lodi, na které připluli gauneři. Zase byl jednou zdrojem pobavení pro celou posádku, když ho jeho eskorta shodila dolů ze schodů. Celý potlučený přistál v podpalubí, než ho o pár vteřin později s bodrým smíchem zvedli námořníci a táhli ho dál. Zakopl o dva prahy, díky Maxovým rozkazům však neupadl až na zem. Goblin nejspíš usoudil, že jestli má za dopadení dlužníka něco dostat, musí ho dovézt neporušeného.

„Posaďte ho sem a přivažte ho k židli,“ přikázal Max, když Rena přetáhli přes poslední práh. Nevzdoroval, když ho vsadili do těžkého sedadla, které bylo pro jednou pohodlné, i když nebylo vůbec dělané na Renovu výšku. Jen tak tak si při sednutí do měkkého křesla nevyrazil koleny zuby. Pocit pohodlí mu ale vydržel jen do chvíle, než se Maxovi pochopové chopili lan a pevně ho svázali, aby se nemohl ani hnout. „Fajn, můžete nás tu nechat. Běžte pomoct ostatním.“

Pytel slaný od mořské vody dal Maxovi trochu zabrat, než ho strhnul. Falešný Objevitel zamžoural, když znovu uviděl svět okolo sebe. Nezamlouval se mu.

„Jak se vám líbí moje kajuta, pane Jacksone?“ zakřenil se goblin. Reno se rozhlédl po bohatě vybavené a dobře prosvětlené místnosti. Max byl donovým pohlavárem a dával to okázale najevo. Jeho kajutu zdobilo množství nábytku vykládaného drahým dřevem, na jedné ze stěn visela okázalá krajina začouzeného a ponurého města, které Reno odhadl na Gadgetzan, a sluneční světlo pronikalo dovnitř skrze široké okno na zádi lodi, které se táhlo do oblouku po půlce místnosti, té půlce, ke které seděl Reno zády. Za to byl v tuhle chvíli goblinovi vděčný, rozhodně nepotřeboval po slepotě způsobené pytlem oslepnout ještě kvůli slunci.

„Nelíbí,“ zakroutil Reno hlavou. Beztak už neměl co ztratit, tak co by nebyl upřímný.

„To ale máte smůlu,“ pokrčil rameny goblin. „Velmi rád bych vás hodil pod čáru ponoru nebo vás přivázal na vršek stožáru, ale mám vás přivést naprosto v pořádku, takže to tu budete muset nějak přetrpět. A teď mě omluvte, musím dohlédnout na to, že přípravy na odplutí proběhnou hladce.“ Max se obrátil a vyšel ke dveřím.

„Počkejte!“ zvolal Reno a rázem se rozkašlal. Max se zastavil, opřel se ramenem o rám dveří a s pobavením pozoroval, jak Reno prská lněné nitky z pytle. Stačil se mezitím podívat na své kapesní hodinky a zkontrolovat čas. „Co se mnou bude v Gadgetzanu?“ Goblin se zlým úsměvem pokrčil ramenem, kterým se neopíral o dveře.

„To ví jen don Han’Cho. Nebude to asi nic hezkého, ale jsem si ochoten vsadit na to, že to přežijete. I když pořád je tu šance asi tak tři čtyři ku jedné, že se s vámi don nebude chtít zdržovat a pak budete mít problém. Je to celkem drahá lekce, ale aspoň víte, že hazard se nevyplácí. Ještě nějaké otázky? Ne,“ odpověděl si sám rychleji, než to mohl udělat jeho vězeň. „Doufám, že jste se dobře najedl, nějakou chvíli sem nikdo nepřijde.“ Goblin otevřel dveře, vyšel z kajuty a zase za sebou zavřel. Reno už slyšel jen dvě tichá klapnutí zámku. Dvě klapnutí, která symbolizovala konec jeho Objevitelské kariéry.

 

Byl to skvělý den. Slunce hřálo, získali Zlatou opici i toho chytráka Rena a za chvíli konečně vypadnou z tohohle ostrova uprostřed ničeho. I když pravda, pomyslel si Max, při troše podnikavosti by se tu dala zřídit nádherná dovolenková kolonie. Shlížel na ostrov z horní paluby a pozoroval posádku, která na pláži už druhou hodinu balila tábor a vracela se z džungle s posledními zásobami na cestu domů. Goblin se opíral o zábradlí a vychutnával si tlustý doutník. Byl by ještě lepší s chlazenou whiskey, ale to bylo na tropickém ostrově nedostatkové zboží, takže se musel spokojit s kuřivem. Najednou si ale všiml, jak z pralesa vykráčela krátká postava, která určitě nepatřila nikomu z jeho posádky. Postavička nebyla vyšší než Max, ale rozhodně byla mohutnější a silnější. V jedné ruce držela za hlaveň širokou pušku a druhou mávala směrem k Maxovi.

„Vidíš to?“ šťouchl do kormidelníka, který stál vedle něj a zkusmo točil kormidlem. „Půjč mi dalekohled.“ Kormidelník sáhl k opasku a podal Maxovi zašlý mosazný jednooký dalekohled, který už toho měl hodně za sebou, ale svému účelu pořád sloužil. Goblin sevřel doutník mezi rty, chytl dalekohled do obou dlaní a podíval se skrze něj na postavu v dáli. Jeho podezření se mu potvrdilo. „Bronzebeard,“ zavrčel. „Co ten tady chce? Řekl jsem jim přece, ať jdou domů.“

„Třeba si s váma chce popovídat, šéfe,“ broukl kormidelník. Goblin mu vrátil dalekohled a vyfoukl nosem tabákový kouř.

„Nemáme o čem,“ řekl a natáhl doutník. „Ale dobře, jestli si chce hrát, beru. Hej, chlapi!“ naklonil se přes zábradlí a zahalekal na posádku. „Jdeme na chvíli zpátky na pláž! Skočte někdo do podpalubí a přiveďte Velkýho Balvana!“ 

 

„Jak to vypadá, slečno Starseeker?“ zavolal ze svého křesla Bingles Blastenheimer. On, Elise a Radar se vznášeli v Maximě ve vzduchu pár set metrů od pláže. Měli odtamtud nádherný výhled na celé jeviště, kterým byl břeh s bandou gaunerů a jejich lodí. A zatímco se Bingles a Radar věnovali řízení, Elise se vykláněla ven z Maximy, jednou rukou se držela madla na straně a ve druhé držela dalekohled, kterým celou scénu pozorovala.

„Brann je na místě a už si ho všimli!“ pokoušela se Elise překřičet hluk vrtule. Ještě štěstí, že byli tak daleko, že si jich nemohli všimnout. „Finley a ostatní nejspíš taky, nevím, nevidím je!“

„Tak to jsou nejspíš na správném místě,“ pochvaloval si Blastenheimer. „Nebojte se, Brann ví, co dělá!“

„Já se nebojím!“ křikla nazpět Elise. „Jen se nemůžu dočkat, až budeme mít Zlatou opici zase u sebe. Počkat!“ zaměřila dalekohled na loď. „Něco se děje. Jdou k němu! A vedou sebou… u Elune!“

 

Brann si na moment stáhl klobouk, aby si mohl otřít pot z čela. Jeden by řekl, že po všech těch expedicích do horkých částí světa by si už zvykl, ale opak byl pravdou. Vedro však bylo tím jediným co ho teď rozrušovalo. Na rozdíl od Elise se vůbec necítil nervózní. Jistě, to, co chystali, byl husarský kousek par excellence, ale v životě už viděl a udělal šílenější věci. Ani se za sebe neohlížel. Věřil si.

„Pan Bronzebeard, to jsou k nám hosti,“ šel mu naproti Max Xim s rozpaženýma rukama. Za sebou měl notný zástup svých bodyguardů, včetně Ooka a ohromného zlobra. Tohle nebyl Malý Balvan. Tohle byl jeden z těch prastarých zlobrů, o celých pět hlav větších než normální zlobr a nejméně dvakrát tak těžkých. Na hlavě a ramenou mu rostly dlouhé tvrdé výrůstky, které tvarem a materiálem připomínaly rohy nosorožce. Okolo krku a zápěstí měl ocelové obojky napojené na řetěz. I Maxovi lidé z něj očividně měli respekt.

„Také vám přeju dobrý den, Maxi Xime,“ řekl klidně Brann a hodil hlavou ke zlobrovi. „Koukám, že váš přítel od minule povyrostl.“ Goblin se zle zakřenil a ohlédl se na zlobra.

„Ale kdepak, tamto byl Malý Balvan. Tohle je jeho větší příbuzný Velký Balvan. Podívejte se, Bronzebearde, nevím, jakou boudu tu na mě šijete, ale je mi úplně jasný, že něco zkoušíte. Takže vám rovnou dávám jednorázovou nabídku: vraťte se dom, zapomeňte na to, co se tu stalo a najděte si nějaký jiný poklad. Jinak to s vámi špatně skončí.“

„No vidíte, to je zajímavá náhoda, protože já vám taky chtěl udělat nabídku,“ usmál se pod vousy Brann.

„A to?“ zvedl obočí goblin.

„Vzdejte se a vydejte nám Zlatou opici,“ řekl jednoduše Brann. Max na něj chvíli nevěřícně hleděl a pak se rozesmál. Jeho doprovod ho po chvilce zmateného pochechtávání doprovodil salvou hrubého smíchu.

„A proč bychom to měli dělat, Bronzebearde?“ Brann nehnul ani brvou. Věděl moc dobře, že se mu budou smát. Jejich chyba.

„Protože jste obklíčeni.“

„Ale prosím vás, vám už to slunce leze na mozek. Prohrál jste, tak to laskavě přijměte. Jak by mohl jediný trpaslík obklíčit šedesát chlapů?“

„Těžko,“ přiznal Brann a pokýval hlavou. „Kdyby ovšem byl sám.“ Než kdokoliv stačil cokoliv udělat nebo nějak zareagovat, nadhodil si pušku do rukou a vystřelil do vzduchu. A v tu chvíli uslyšeli gauneři bojový pokřik, během kterého jim zamrzla krev v žilách.

RMWLRWRLMWRLRMWLRMWRLMWRWRRLLWLRLMLR!

 

„Už to začalo!“ křikla Elise na piloty. Všechno viděla jako na dlani a že bylo na co se dívat. Jakmile Brann dal signál k útoku, z pralesa se vyhrnula strašlivá armáda složená z desítek Morglových murloků a Kámokýblovy posádky vedená Finleym a všichni se jako jeden muž vrhli na gaunery. Max Xim se ani nestačil vzpamatovat a už byli u nich. Na pláži vypukla bitka muže proti muži, trpaslíka proti goblinovi, hozena proti murlokovi a všech možných ras proti jedinému zlobrovi. Velký Balvan je tam zachránil, jinak by byli všichni pomláceni během chvíle. Mohutný zlobr však dokázal zaměstnat útočníky dostatečně dlouho, aby se gangsteři stačili vzpamatovat a zmohli se na odpor. Elise dobře věděla, že teď jsou šance vyrovnány.

„Jak si stojí naši hoši?“ křikl Blastenheimer dozadu.

„Snad to zvládnou!“ zavolala Elise nazpět.

„Mike Alpha Mike Echo STOP Uniform Kilo Oscar Lima!“ ozval se Radar.

„Radar má pravdu, slečno Elise! Brann plní svoji část plánu, my musíme splnit svoji.“

„Dobře,“ odpověděla Elise a schovala dalekohled. „Vezměte mě blíž k lodi.“

„Oscar Kilo!“

 

Max klopýtal pískem, jak se snažil dostat z dosahu bitvy. On se do boje nehnal, na to měl svoje pohůnky, kteří za něj bojovali s Objeviteli. Kde ksakru zničehonic vzali murloky? Ale na tom nezáleželo, Velký Balvan si s nimi poradí a on to všechno v klidu přečká na palubě své lodi.

„Hej Finley!“ křikl Brann ve víru boje. „Ten goblin nám utíká! Chytni ho!“ Skrčil se a jen tak tak uhnul před šavlí, kterou po něm máchl nějaký gangster.

„Samozřrwlrejmě!“ zavolal Finley nazpět, prosmýkl se Velkému Balvanovi pod nohama a uháněl za goblinem v obleku.

Do Branna narazilo cosi černého a ječícího. Ohnal se svojí puškou, která byla tak masivní, že ji mohl bez problémů používat jako chladnou zbraň, a trefil útočníka, který vztekle zavřeštěl. Ook se chytl za koleno, ale hned se narovnal zpátky do boje.

„Uá! U-á! U-á!“ vřískal, když se opřel o dlaně kopl Branna do břicha. Ten to ustál, i když trochu zavrávoral. Neměl čas znovu nabíjet a ani to neplánoval, místo toho se pokusil k hozenovi znovu přiblížit a pořádně mu jednu vrazit. Opičák však moc dobře věděl, kde má výhodu a chytit se nenechat, místo toho jen pořád kroužil okolo trpaslíka, pokřikoval na něj a když měl pocit, že vidí mezeru v obraně, vyrazil tam pěstí nebo drápy. V jednu chvíli ale udělal sám chybu a Brann jeho ruku zachytil. Ook sebou začal mlít a divoce poskakoval, ale Brann měl větší sílu a hmotnost a přitahoval se po opičákovi paži jako po laně. Jakmile mu sevřel nadloktí, udeřil ho loktem do čelisti a srazil na zem. Zaklekl na něj a silnými ranami pěstí ho bil do obličeje. Stačil mu takhle uštědřit sotva čtyři rány, když na něj naběhl nějaký gauner zezadu a odtrhával ho z hozena. Zavrtěl sebou, ale nestačilo to. Zničehonic však přiletěl strážný anděl v podobě kapitána Kámokýbla, který útočníka nakopl dobře mířenou ranou do brady a Branna tak osvobodil. Jakmile Ook ucítil, že sevření povolilo, shodil Branna na zem a se šíleným vřeštěním zmizel v džungli. Kámokýbl se rozhlédl, jestli mu v příštích třech vteřinách něco nehrozí a pak pomohl Brannovi na nohy.

„Díky,“ zakašlal Brann. Kámokýbl mávl rukou.

„Neděkujte, řežte se!“ kývl kapitán hlavou. Oba se otočili, jen aby před sebou spatřili mohutnou postavu Velkého Balvana.

„A do řiti,“ pronesl nonšalantně Kámokýbl.

„Do řiti,“ zopakoval to po něm Brann.

 

Max Xim se škrábal po provazovém žebříku na palubu. Jeho krátké gobliní nožky mu výstup dost zpomalovaly, ale on už stejně zas tak moc nespěchal. Bitva byla daleko a bezpečí na dosah. Nebo si to alespoň myslel.

„Musím vás požádat, abyste zůstalrlw na svém místě, sirwlre Xime,“ ozval se za ním zdvořilý skřehotavý hlas. Max se ohlédl a se směsicí leknutí a posměchu se podíval na Finleyho, který stál několik metrů pod ním v mělké vodě a střídavě na něj mrkal rybíma očima.

„Nepřipadá v úvahu,“ zavolal Max dolů a šplhal dál. Murlok si jen povzdechl.

„Pak mi nedáváte na vybrlranou. Je mi lrwlíto,“ řekl lítostivě, hupsl na provazový žebřík a lezl za goblinem. Třebaže lezl rychleji, Max měl dostatečný náskok, aby se na palubu vydrápal dřív. Na nic nečekal a ihned se rozhlížel po nějaké zbrani. Během pár vteřin našel to, co hledal. Pod stožárem ležela otevřená bedna vyplněná pilinami a v ní ještě pár šavlí, které si gauneři nevzali na břeh. Max k bedně okamžitě skočil, jednu ze šavlí vytáhl, oklepal z ní piliny a cvičně s ní párkrát mávl. Pak za sebou uslyšel oddechování, jak se rybonožka škrábal na palubu. Rychle se otočil, do druhé ruky popadl pistoli a vystřelil směrem, kterým se lezlo nahoru. Zazněl výstřel a hned na to zvuk, který prozradil, že kulka minula svůj cíl a zavrtala se neškodně do dřeva. Kdyby mířil jen o pár centimetrů výš, zasáhla by Finleyho prsty. Murlok se po výstřelu na moment zarazil, ale pak se jedním silný přírazem vymrštil vzhůru a dopadl oběma nohama na zábradlí. Vypadal teď skoro jako nějaký hrdina ze šestákového dobrodružného románu.

„To od vás bylrwlo vprwrlavdě nedžentlrwrmenské, pane,“ oznámil Maxovi po svém dopadu.

„Džentlmenství není můj styl,“ rozpažil goblin ve výsměšném gestu. Murlok smutně pokýval hlavou a seskočil ze zábradlí na prkna paluby.

„Ach tak. A podlwre vašeho postoje soudím, že mé naděje na poklrwrlidné řwrlwešení našeho konflrwriktu bywlry zcelrwra plrwrané. Jste očividně mužem násilrwrí.“

„Jo, už to tak bude,“ zakřenil se Max.

„Jářrwlku, nezbývá tedy jiné možnosti, než přwrlwistoupit na vaše podmínky. Jste doufám obeznámen s prwrlavidlwrly šerwrlmu, že?“

„Nemůže to přece být tak složité,“ řekl goblin. Přitáhl si šavli blíže k sobě, zvedl ji hrotem vzhůru a zadíval se na její špičku. „Prostě do vás budu bodat, dokud nevypustíte duši, nemám pravdu?“

„Rwrlozhodně se o to pokusíte. Přrwrleji vám mnoho štěstí ve vašem zamýšlwreném pokusu, pane.“ Finley se rychle uklonil a pak z pouzdra tasil svoji mačetu. Lehce se rozkročil a napřáhl rybí ruku s mačetou před sebe. „En garwrlwde, sirwlrwe Maxi Xime.“

 

Maxima se blížila k zádi lodi. V tom všem zmatku si nikdo z gaunerů nemohl všimnout hlučného létajícího stroje. Všechno tedy zatím šlo podle plánu. Bingles a Radar se soustředili na řízení a Elise opatrně přivazovala silné námořnické lano k ližinám Maximy. Plán zněl tak, že se po Elise spustí po laně na palubu a zatímco se na pláži bude bojovat, ona vklouzne do podpalubí, dostane odtamtud Zlatou opici, vrátí se zpátky na Maximu a pak dají Objevitelům signál k ústupu. Elise si dělala naděje, že tam narazí na Rena a pořádně ho zmaluje, ale prozatím byla ochotná se spokojit s pokladem vytaženým ze sopečného vulkánu.

„Všechno v pořádku, doktore Blastenheimere?“ překřičela motor Elise.

„Víc než v pořádku,“ ozvalo se z kokpitu. „Zvládnu to tu klidně sám. Víš co, Radare, běž pomoct slečně Starseeker s tím lanem. Beztak bude potřebovat, aby ji někdo jistil.“

„Juliet Alpha Sierra November Echo!“ křikl Radar, odpoutal se ze svého sedadla a přelezl dozadu, kde se Elise mordovala s lanem. Radar jí pomohl rozmotat lano po celé délce a když se elfka vyklonila, aby lano pořádně přivázala, přišel blíž… a jedním prudkým pohybem ji vystrčil ven. Elisin překvapený křik na krátký moment přehlušil hluk motoru i boje na pláži.

„Radare!“ vykřikl Blastenheimer. „Co to u všech všudy děláš?!“

„Zůstaň kde seš, dědku!“ zařval hrozivě Radar a vytáhl ze skrytého pouzdra pistoli, kterou hned namířil na svého šéfa.

„Radare?“ řekl zmateně a zrazeně doktor. Nechápal to. Tu zradu i tu náhlou změnu jazyka. Radar se podíval ven z Maximy a s politováním shledal, že Elise stále žije. Byla dostatečně duchapřítomná, aby stačila včas vytáhnout bič a šlehnout jím nazpět, takže teď visela na ližině Maximy pověšená za bič. To ovšem neznamenalo, že byla ledově klidná. Naopak. Radarovi to nevadilo. Věčně se udržet nemohla.

„Co to má znamenat, Radare?!“ Dosavadní asistent se s odporem podíval na Blastenheimera.

„Co myslíš, že to znamená, doktůrku? Myslel sis, žes našel perfektního pohůnka, že ne? Ani ty nemůžeš bejt tak blbej.“

„Ty… ty pracuješ pro ně…“ vydechl doktor Blastenheimer. Jednou rukou opatrně a pomalu šátral po uchycení záchranného pásu.

„Bingo!“ rozmáchl rukama Radar. „Proč myslíš, že jsme ztroskotali zrovna tady? Myslíš, že to byla jen tak nějaká náhoda? Někdo musel na Rena dohlížet zblízka.“

„Ale vždyť jsi nás mohl zabít! To byl pěkně pitomý plán.“

„Jo, mohl,“ ušklíbl se Radar. „Ale i to by bylo lepší než mluvit v tý debilní abecedě a poslouchat tebe a tvůj pekelný stroj. Už se nemůžu dočkat, až vás oba pošlu do moře!“

„To teda nepošleš!“ vřískl Bingles. Prudkým pohybem se odpoutal a skočil po Radarovi. Maxima se zakymácela ve vzduchu, což Elise vůbec nepomohlo. Visela na biči, držela se vší silou a snažila se vyšplhat nahoru, aby zachránila doktora Blastenheimera. Maximu však teď nikdo neřídil a ona se tak nebezpečně nakláněla střídavě na jednu a druhou stranu, nahoru a dolů a bez jakékoli pravidelnosti zatáčela. Radar a Bingles se mezitím nahoře přetahovali o pistoli a pokoušeli se navzájem vystrčit ven. Létající stroj nezpomaloval, zatočil prudce doprava a snížil výšku. Elise obrátila hlavu, aby viděla, kam míří, a s hrůzou uzřela, jak se k ní čím dál rychleji blíží lodní záď. To nemohla ustát. Zavřela pevně oči a připravovala se na prudký a bolestivý náraz.

 

Na palubě lodi probíhal svižný duel mezi murlokem a goblinem. Oba byli do souboje silně zabraní, ale ani to nestačilo na to, aby si Max nevšiml velkého létajícího stroje, který se jim motal okolo lodi. Zvlášť, když byl tak blízko. Zadíval se na něj a zamračil se. Takže to nakonec byla bouda. Ještě že toho Radara měli. Už už chtěl z duelu utéct a běžet chránit Zlatou opici, když si Finley všiml, kam se goblin dívá. Nesměl ho pustit. Udělal proto výpad a špičkou mačety sekl Maxe do levého nadloktí. Goblin vyjekl a podíval se na díru v obleku, která se barvila krví.

„Ty rybáku!“ zařval. „Máš vůbec tušení, kolik ten oblek stál?“

„Vaši nepozorwlrlnost,“ odvětil Finley. „Pokrwrlačujme, souboj není u konce.“

 

Reno sebou v poutech cuknul, když se za ním rozsypalo okno. Něco velkého a těžkého jím proletělo a přistálo na podlaze. Renovo křeslo bylo otočené zády, takže nemohl vidět, co mu to přiletělo z nebes. Slyšel jen oddechování, tichý nářek, ale po chvilce také smích někoho, kdo právě přežil něco, co podle všech pravidel přežít neměl. Jakmile si však uvědomil, komu ten smích patří, srdce mu opět pokleslo. Elise si dopřála několik delších chvilek vleže na zádech na zemi, než se zvedla. Průlet oknem ji dost poškrábal a na mnoha místech jí z drobných ranek od střepů tekla krev, jinak ale byla nezraněná. Malý zázrak. Renovi nezbylo než vše vsadit na jednu kartu. Beztak by si ho všimla.

„Elise? Elise, jsi to ty?“ zeptal se. Elfka se v první chvíli napnula a čekala úder, ale pak si uvědomila, kdo to mluví. Obešla křeslo, podívala se do něj a pak se opřela rukama a pozadím o stůl.

„Reno,“ zavrčela. „Nebo jsi nám o svém jméně lhal taky?“ Reno divoce zakroutil hlavou.

„Kdepak, vážně jsem Reno Jackson! Přišla jsi mě zachránit, že jo?“

„Nebuď směšný,“ zvedla se Elise a vrátila se k oknu. Maximu odtamtud neviděla, ale stále slyšela její hlomoz. To znamenalo, že Blastenheimer musel být pořád naživu. Prozatím.

„No tak, Elise. Mě vážně hrozně mrzí, co se stalo. A rozhodně jsem nechtěl, aby ses to dozvěděla takhle.“

„Předně jsi nechtěl, abych se to vůbec dozvěděla,“ obrátila se rychle Elise. Reno na ni neviděl, ale cítil, jak se tváří. „Podívej, to nejlepší, co ti můžu nabídnout, je abys mi rychle řekl, kde je Zlatá opice a já ti za odměnu nevyrazím všechny zuby. Nic víc si nezasloužíš.“ Renův mozek pracoval na plné obrátky. Neměl vůbec žádné tušení, kde opici Xim schovává, ale pořád měl v ruce nějaké karty. Když je dobře zahraje, možná se odsud dostane.

„Nevím,“ přiznal popravdě. Elise znovu obešla křeslo a zadívala se mu zpříma do očí. „Hele, kdybych věděl, kde je, hned bych ti to řekl. Já taky nechci, aby ta opice skončila u nějakého špinavého zlobra na stole jako trofej. Ale když jsem viděl, jak jsi se tvářila, když jsme ji konečně našli, bylo mi jasné, že patří vám.“ Reno měl na moment pocit, že se v elfčiných očích objevil náznak soucitu a milosrdenství, ale rozhodně by na to nevsadil. Už jen proto, že neměl tušení, jak takový soucit a milosrdenství v Elisiných očích vlastně vypadá.

„Elise, prosím, dej mi šanci to všechno napravit,“ udělal na elfku ony příslovečné psí oči. Elise si nedůvěřivě založila ruce na hrudi.

„Proč bych ti měla věřit? Po tom všem, co jsi provedl. Jediná věc, kterou jsi nám řekl, nebyla pravda. A teď škemráš, abych tě vypustila. Je hodně těžké ti věřit a já na to nemám sílu.“ Reno si povzdechl.

„Tak jinak. Když tu zůstanu, odvezou mě do Gadgetzanu a tam mě zvalchujou víc, než bys to ty kdy zvládla. I takový pitomec jako já si snadno spočítá, že je lepší vám pomoct. Teď ti vážně říkám pravdu. Chci vám pomoct získat zpátky Zlatou opici. Prosím.“ Elise na to neřekla nic, jen se mu zpříma zadívala svým ostrým pohledem do očí. Mohl teď pro jednou mluvit pravdu? Těžko říct, když neměla jediný případ pravdy z úst Rena Jacksona, se kterým by to srovnala. Přesto jí nějaká její malá část říkala, že Rena doopravdy mrzí, co se stalo, a chce to napravit. Byla však příliš malá, než aby mohla něco změnit. Beze slova zakroutila hlavou a obrátila se ke dveřím. Reno se však pořád ještě nehodlal vzdát a rozhodl se vytáhnout tu nejnižší kartu, kterou měl a za kterou by určitě dostal po papuli.

„Elise! Počkej, ty dveře jsou zamčené!“ Elfka zastříhala ušima, takže ho určitě slyšela, ale stejně se sama radši přesvědčila. Několikrát trhla bezvýsledně klikou a pak si povzdechla.

„A ty samozřejmě víš, kde ten goblin schovává klíč, ale neřekneš mi to, pokud tě nepustím, že?“ obrátila se s naštvaným výrazem na Rena. Ten uhnul pohledem.

„No to zrovna ne, ale když mi půjčíš kudlu, dokážu je odemknout i bez klíče,“ řekl a poprvé za dobu, co ho Elise znala, to neznělo jako vychloubání. Ohlédla se na dveře a potom zpátky na Rena.

„Tak dobře. Vyhrál jsi,“ zavrčela a šla ho rozvázat. „Ale nemysli si, že jsi z toho venku.“

„To by mě ani nenapadlo,“ přiznal popravdě Reno.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet