link

Inner Demons - 9. kapitola

  Inner Demons    Scourge    Pohroma   

9. KAPITOLA

 

Jak se po příjezdu do hlavního města dozvěděli, Uther se vrátil teprve před pár chvílemi. Ale přesto je přijal okamžitě, když se dozvěděl, že přijel Thomas i s rodinou.

„Zvláštní, že jsi přijel zrovna teď,“ řekl mu Uther. Poprvé ho viděl ve zbroji, kterou dostal od Korth‘azze a už jen z toho odtušil, že tu sir není jen z náhlého hnutí mysli. „Orkové, se kterými jsme se vypořádali s mladým Arthasem, by snad ani nestáli za zmínku… ale včera přišla zpráva o morové epidemii v severních zemích.“

„Odkud ta zpráva přišla?“ zeptal se Thomas.

„Z Dalaranu. Je to snad důležité?“

„Kdyby to byla obyčejná epidemie, mágové by se o to nestarali.“

„Kdyby to bylo na mně, řekl bych, že hledáš nebezpečí tam, kde není,“ odvětil Uther upřímně. „Ale máš pravdu. Mor je podle všeho magické povahy.“

„Takže proto do toho nechcete strkat nos?“ řekl Thomas poněkud drze. Moc dobře věděl, jak se paladinové magie a všeho kolem ní straní.

„Jaina Proudmoore to s princem Arthasem právě prošetřují a určitě tomu přijdou na kloub.“

Ještě chvíli se bavili, když do sálu vtrhla mladá blonďatá čarodějka. Sotva popadala dech, v ruce křečovitě držela magickou hůl. Byla to Jaina Proudmoore, jak si dal Thomas dohromady.

„Uthere,“ zasípala vyčerpaně, „Arthas… potřebuje pomoc…“

Sarah k Jaině přiskočila a podepřela ji. Čarodějka na tom nebyla tak zle, aby se hroutila, ale určitě musela urazit dlouhou cestu za neuvěřitelně krátký čas.

Uther koutkem oka pohlédl na Thomase, jakoby jej z něčeho podezříval. Pak pohlédl na Jainu.

„Co se stalo?“

„Nemrtví… ženou se na Hearthglen. Arthas potřebuje pomoc."

Sotva to dořekla, Thomasovi se sevřelo srdce. Nemrtví? Odkud? Souviseli s tou nákazou? Souviseli nějak s tím mužem, kterého potkal v lese? Ani na jednu otázku snad nechtěl znát odpověď.

Pohlédl na Uthera a čekal, jaký vydá rozkaz.

„Zmobilizuji jízdu,“ řekl paladin.

„Pojedu s vámi.“ Thomas se vydal za Utherem, když se na něj paladin otočil.

„Ne, zůstaneš tady. Ty i tvá rodina. Nejsi u Stříbrné ruky a není to tvá povinnost.“

„Právě proto, že nejsem váš podřízený, mohu snad rozhodovat sám za sebe.“ Thomas téměř zavrčel.

„Potřebuji, aby někdo zůstal v hlavním městě, kdyby se nemrtví dostali sem, a tobě důvěřuji, že by sis dokázal s ostatními poradit,“ vysvětlil Uther a doufal, že tím Thomase přesvědčí. Ten nesdílel ten samý názor, ale protože měl Uthera ve velké úctě, poslechl ho a ustoupil, aby mu dal najevo, že jeho rozkaz splní.

Jaina v tu chvíli vypadala, že padne na kolena, jak byla vysílená. Sarah jí pomohla posadit se na schody a nabídla jí vodu. Zatímco jim čarodějka vyprávěla, jak se celá věc má – že nákaza putuje ve zkaženém obilí, že mění živé na nemrtvé – tak v tu chvíli Aneth pohlédla na Thomase. Stál na místě jak přibitý, neschopen slova. Takže tušil správně. Kéž by někdy neměl pravdu.

 

 

Uther s sebou vzal i Korth‘azze. Doriel si vydupala, že pojede s nimi, a tak celá jízda, složena snad z padesáti mužů a žen, vyrazila k Hearthglenu. Podle toho, jak rychle jezdci jeli, si město dalo dohromady, že se něco děje. Zvláště, když v čele jel samotný Uther na svém Vytrvalém.

Pro Thomase to bylo jako tehdá v Ironforge, když mu nebylo dovoleno vyjet na pomoc k Blackrock Mountain. Stejně tak musel sedět v hlavním městě a čekat, co se bude dít. Strašlivě ho to užíralo, když mohl jen čekat a doufat, že všechno dopadne dobře.

Trvalo několik dní, než se Uther i se svou družinou vrátil. Thomas si už o sobě začínal myslet, že to byl vážně planý poplach a jen mu z toho dlouhodobého klidu přeskočilo.

Jen díky tomu, že měl Thomas šestý smysl na to, kdo kdy přijde, Uthera zastihl už v předsálí. Paladin byl v ráži, jinak se to nazvat ani nedalo. Thomas si ho vždy pamatoval jako klidného a vyrovnaného člověka a proto ho tak zaskočilo, že téměř řval. Zřejmě ani po té dlouhé cestě nestačil vychladnout.

„Zatracený kluk! Zatracený Arthas! Celá léta ho člověk učí a on udělá tohle!“ Paladin vypadal, že co nevidět do něčeho praští svým kladivem.

„Co se stalo?“ odvážil se Thomas zeptat.

Uther se zastavil, ale nedonutil se uklidnit. Přesto Thomasovi všechno řekl.

„Nákaza se dostala do Stratholmu." Paladinovi se těžko mluvilo od začátku, ale Thomas si vysvětlení zasloužil. „A co on? Že je pozabíjí všechny dřív, než podlehnou nepříteli! Vyvraždil celé město! Paladin, kterého jsem učil! Chlapec, kterého jsem znal od narození! A teď bez svolení krále odplul do Northrendu!“

Nákaza pohltila Stratholme? Arthas, korunní princ Lordaeronu, vyvraždil celé město? Zabil i kněží v klášteře? Lidi, které znal? Ne, to musel být omyl, zlý sen, noční můra.

Přistihl se, jak se od paladina odvrátil a jen těžko to rozdýchával. Přeci jen už měl svůj věk. Bylo mu něco málo přes čtyřicet. Neměl na to město nejlepší vzpomínky, ale ve Stratholmu vyrostl. To město i lidé v něm byli součástí jeho života. Ještě že byl Faol po smrti a nemusel to vidět.

„Máš dobrou intuici, Thomasi,“ řekl mu Uther, když se konečně přinutil uklidnit, „ale v tuhle chvíli bych byl nejraději, kdybys ji prostě neměl. Tohle musí přestat. Musím ho odvolat z Northrendu. Musím za ním poslat flotilu, aby se okamžitě vrátil a zodpovídal se za to, co udělal! Tohle je snad zlý sen! A ještě měl tu drzost rozpustit Stříbrnou ruku! Není můj král a já doufám, že ještě dlouho nebude! Zodpovídám se pouze králi Terenasovi a Světlu! Nikomu jinému a už vůbec ne tvrdohlavému pomatenému princi!“ soptil Uther a rychlým krokem si to nakračoval do trůnního sálu za králem.

Thomas za ním dlouho hleděl, zaskočen tím, co slyšel. V tu chvíli, kdy mu ještě docházely souvztažnosti, si myslel, že co nevidět omdlí. Nevěděl, co má dělat. Musel počkat na Uthera a královo rozhodnutí. Dokud nevěděl všechny detaily, nemohl dělat nic.

Pak se rozeběhl ven na ulici. Musel to říct Aneth a Sarah. Musel najít Korth‘azze s Doriel.

Trpaslíky našel venku na nádvoří, jakoby na něj oba čekali. Byli bledí a jejich dobrá nálada se naprosto vytratila.

„Co se tam stalo?“ vyhrkl Thomas ihned, aniž by je pozdravil.

„Ten mor mění lidi na nemrtvý. Kéž by je jen zabil, to by bylo ještě dobrý!“ zaláteřila Doriel, její zbroj byla potřísněna černou tekutinou, jejíž původ se Thomas neodvažoval zjišťovat. „Převážel se v nakaženym obilí a dostal se do Stratholmu dřív, než sme to stačili zastavit. Do hajzlu!“ zanadávala trpaslice, a to už Thomas poznal, že je problém vážný. Ať už láteřila vždycky jakkoliv, nikdy sprostě nenadávala. „A co udělal Arthas? Rozhod se, že všechny lidi radši pozabíjí, než aby jejich duše padly do rukou tomu prohnilýmu démonovi!“

Pokud se hrálo o duše, smrt byla ještě dobré východisko. Thomas si byl vlastní duše vědom, i toho, jakou má cenu a jak těžké bylo ji vytáhnout z toho bahna, ve kterém celé roky tlela. On by se na Arthasově místě zachoval možná stejně, i když to nechtěl říkat nahlas. Nechtěl ho soudit, protože nebyl v jeho kůži, ale i tak z toho neměl vůbec dobrý pocit, i když dokázal vidět věci z obou stran.

„Uther šel za Terenasem, aby okamžitě odvolal flotilu, se kterou Arthas odplul,“ řekl jim na to Thomas. „Ale co Andorhal? Co Stratholme? Co Darrowmerský les celkově?“ vyzvídal.

„Andorhal je v hajzlu, Stratholme taky, o Corin’s Crossing nemám zprávy, ale Darrowshire ještě drží, protože nejni tak nápadný,“ přidal se Korth’azz. „A navíc se od nás cestou zpátky Davil odpojil, aby v Darrowshire zůstal a pomoh s obranou.

Kašlu na to," mávl rukou Korth'azz. „Jsem naštvanej a unavenej. Du se najíst."

Jestli Thomas trpaslíkovi něco kdy záviděl už od dob, co ho znal, pak to byla schopnost myslet na jídlo i v podobných situacích.

 

 

Thomas s Aneth a Sarah se rozhodli v hlavním městě zůstat. Nemělo smysl se přesvědčovat na vlastní oči, jestli ve Stratholmu někdo přežil. Kdo ví, kdyby zůstali doma, možná by se k obyvatelům Startholmu přidali.

Uther jim nabídl, aby se ubytovali v paláci v pokojích pro hosty, ale všichni odmítli s tím, že jim stačí obyčejný hostinec ve městě. Z ostražitosti si i rozdělovali hlídky, aby je něco nepřepadlo ve spánku nebo v nepozornosti. Možná to už přeháněli, ale v této době nebylo opatrnosti nikdy dost.

Thomas se Sarah se chodili dívat na hradby a každým dnem vyhlíželi princovu flotilu. Nikdo nevěděl, co bude, až se princ vrátí a jaký mu bude nastolen trest. Pokud vůbec bylo co trestat.

Všichni paladinové i rytíři s tím největším odporem mluvili o tom, co se událo ve Stratholmu. Jen Thomas na celou věc nenahlížel jen z jednoho úhlu. Naučil se své myšlenky skrývat a zbytečně je nedávat najevo. Když se tedy do podobné diskuze připletl. Raději mlčel.

Jednoho dne se však k Thomasovi na hradbách připojil i velitel královské stráže. Jako obvykle následovaly typické nadávky na nováčky v jeho výcviku a až teprve nějaký pozdrav. Což nebylo nic, na co by si Thomas za ta léta, kdy s nimi velitel seděl u jednoho stolu i s Korth’azzem, nezvykl.

„Ti nováčci mě jednou přivedou do hrobu,“ zanadával; stráže na hradbách mu salutovaly, i když byl oděn v civilu. Poté paladina konečně pozdravil, což v jeho případě znamenalo jen pokynutí hlavou. „Přinesl jsem ti skleničku něčeho k pití,“ řekl mu velitel a cinkl s lahví toho nejlepšího vína o cimbuří.

„Díky, Razuviousi, ale víš, že moc nepiji,“ poděkoval mu slušně Thomas. I kdyby pil, nemohl kvůli tomu všemu nic pozřít, aniž by se dostavila nevolnost.

„Jistě, jistě. Tak maximálně brusinkový šnaps,“ neodpustil si poznámku, sevřel lahev mohutnýma rukama, které výjimečně postrádaly rukavice, a odšpuntoval ji. „Ovšem myslím, že zprávy, které dorazily až do trůnního sálu, asi potřebují něčeho tvrdšího.“

Thomas si statného velitele pozorně prohlédl. Byl stejně vysoký jako on, ovšem s tím rozdílem, že byl mnohem mohutnější. Neměl na sobě svou typickou uniformu, což znamenalo, že zřejmě dostal den volna. „Jaké zprávy?“

„Teď přemýšlím, jestli ti to vůbec říkat.“ Zavdal si silného vína, lokty se opřel o chladný kámen a pozorně hleděl do dáli, jakoby snad též vyhlížel, zda se k pobřeží neblíží vlajková loď Lordaeronu. „Dorazila zpráva od prince.“

Thomas jen těžko maskoval překvapení. Kdyby to byla dobrá zpráva, Razuvious by mu sám nepřinesl pití a ani by mu neříkal, že na tohle se bude muset napít i paladin, který nikdy alkoholu moc neholdoval.

„A?“ zmohl se na jediné.

„Muradin Bronzebeard je mrtev.“

Zeliek se přistihl, jak ze sebe nedokáže vyrazit půl slova a stále si v hlavě přebírá, jestli to velitel vůbec vyslovil.

„Byl jsem ve stejném šoku, jako ty.“

„Ale jak… kde?“ vyrazil ze sebe.

„Pátral v Northrendu po nějakém artefaktu než se potkal se s Arthasem. Našli ho, ale…“ konečně se na Thomase otočil, „Muradin za to zaplatil životem.“ Dlouho si paladina prohlížel, a když viděl, v jakém je šoku, což byla emoce, kterou na jeho tváři nikdy nezahlédl, natáhl k němu ruku s lahví. „Kul tirasské červené, polosladké.“

K jeho překvapení mu Thomas láhev vysloveně vytrhl z ruky a napil se. Na Muradina bylo těžké zapomenout. Vždy, když přijel do Lordaeron City a Thomas byl ve městě za Korth’azzem a Doriel, prohodili spolu vždy alespoň pár vět. Možná to tak nebylo, ale Thomas ho považoval za osobu, která ho postrčila významným způsobem vpřed.

„Nějak jsem si nepřipouštěl, že to bude tak zlé,“ začal Razuvious, když mu paladin podával lahev zpátky, „dokud ses nenapil.“

Thomas mu musel dát za pravdu. Nikdy se alkoholu nedotkl. Až teď.

 

 

Celé týdny se nic nedělo a o Arthasovi ani vidu ani slechu. Jenomže Thomas už nemohl nadále jen tak čekat na příjezd prince, když byl Darrowmerský les pod nadvládou Pohromy. A někde tam byl Davil a ostatní lidé, kteří potřebovali pomoc.

Osedlal koně a vyrazil ulicemi, když mu cestu zastoupila Sarah. Ivory se postavil na zadní, zázrak, že ji nekopl kopyty do obličeje.

„Sarah! Mohl tě zranit!“ vykřikl naštvaně Thomas,a snažil se koně uklidnit.

„Kam jedeš?“ zeptala se ho.

„Do Darrowshire za Davilem. Pohroma se rozpíná a já tady nemůžu jen tak sedět. Jsem paladin a mou povinností je chránit lidi.“ Pokusil se ji obejít, když mu Sarah znovu skočila do cesty.

„Tati! Ty to nechápeš! Nemusíš všude chodit sám a já tě tam samotného nepustím a máma taky ne!“

„Nejsem tvůj otec, zapomnělas?“

„Nezapomínám na to, ale nebudu ti říkat „Thomasi“ ani nijak jinak.“

„Je to nebezpečné. Zůstaňte tady. Obě dvě,“ odsekl.

„A co když bezpečno není už nikde?“ Obdarovala ho významným pohledem a vítězoslavně se usmála, když nevěděl, co jí na to má říct. „Jak vidíš, mám štít,“ natočila se k němu bokem, aby viděl zdobný štít na jejích zádech, „i meč.“ Ukázala na jílec, který jí vykukoval nad levým ramenem. „Takže buď tak laskav a počkej, až si dojdu pro koně a máma taky.“

„Dobře,“ přikývl Thomas. „Ale když se cokoliv pokazí, prostě utečte.“

„Neboj se. Strejda Korth‘azz mě naučil poznat, kdy prásknout do bot.“ Otočila se na patě a vyrazila pro koně, a vyřídit Aneth, že odjíždějí.

Thomas za ní hleděl a netrpělivě mnul uzdu v rukách. Třásl se po celém těle a cítil se slabý. Možná měla pravdu. Co když tady brzy nebude bezpečno? Měl by varovat ostatní? Ne… Lordaeron City nepadne. Nesmí.

 

 

Teprve když vyjeli z hlavního města a vjeli na území Darrowmerského lesa, začali si všímat toho, jak moc se krajina mění. Jakoby zhoustl vzduch, tráva zešedivěla, stromy postrádaly listí a na kmeni se jim dělaly podivné puchýře. Obloha byla nažloutlá a kdykoliv uviděli nějaké zvíře, mělo nezdravě zakalené oči a srst jim vypadávala.

Nejvíce v šoku byla Aneth. Thomas na ní viděl, jak moc se chtěla pokusit zvířatům pomoct, ale věděla, že musejí co nejdřív dorazit k Andorhalu, podívat se po přeživších a poté jet dál k Darrowshire.

Když dorazili do Andorhalu, nesl stopy nedávného boje s nemrtvými. Mnohé budovy byly vypálené, jiné zdevastované… a kolem nich se potácely groteskní postavy, které kdysi bývaly lidmi, a přežívaly jen v tlejících tělesných schránkách. Byl to strašný pohled a o to víc hrozné bylo, když se proti nim jeden z měšťanů rozeběhl a s hrdelním křikem se na ně vrhl. Thomas jej propálil naskrz Světlem a tělo už padlo k zemi bezvládné.

Seskočili z koní a vydali se hlouběji do města. Čím dál častěji na ně útočili další a další nemrtví, často bez jedné ruky, poloviny obličeje, s odhalenými žebry a vyhřezlými střevy. Oči měli zakalené a prázdné a po dřívější lidskosti ani stopy. Zůstaly jen základní reflexy.

Ani jeden z trojice nepromluvil. Všichni byli v tom samém šoku, když to viděli na vlastní oči. Chtělo se jim z toho pohledu zvracet, že je něco takového možné, ale nakonec vyhrála touha pokusit se pomoct. Ale Světlo nemrtvé sežehlo a nevyléčilo a oni nevěděli, co by proti tomu mohli udělat. Mohli je jen zabít a vysvobodit je z utrpení. Nic jiného.

Kdo tuhle Pohromu vedl? Kdo byl jejím pánem? Nevěděli. Přesto se snažili ve městě hledat jakékoliv známky přeživších. Prohledali každý dům, každé patro i sklep. Nikdy nenašli jen bezvládná těla. Všude byly jen tupé zombie.

„Proč tu nejsou jen těla?“ vznesla otázku Aneth. „Přeci nemohli být všichni nakažení.“ Koutkem oka zahlédla, jak se k nim sune další zombie. Namířila na ni třesoucí se rukou a spálila ji. Stále byla v šoku a doufala, že je to jen noční můra, ze které se brzy probudí.

„Zdá se, že s každým mrtvým jejich řady rostou.“ Thomas to neodtušil. Věděl to. Absence pouze bezvládných těl to potvrzovala. Přesto doufal, že to neřekl nahlas.

Aneth zakroutila hlavou, aby ze sebe setřásla nevolnost. Všude byl železitý pach krve a rozkladu.

Společně vběhli do dalšího domu, Thomas zůstal u vchodu, aby odrážel nemrtvé a Aneth se Sarah hledaly jakékoliv stopy po přeživších.

Nakonec Sarah vběhla do sklepa, nad rukama nechala zářit světelné orby, aby popřípadě okamžitě odradila každého nemrtvého, který by mohl číhat ve tmě.

Pak uslyšela zasténání. Sarah neotálela a podívala se za stěnu, kde byl dobře schovaný nanejvýše pětadvacetiletý muž. Měl na sobě ošklivé šrámy, zřejmě způsobené drápy a zuby, které mu mokvaly.

Zrovna si pokoušel jednou rukou obvázat paži, když se odvážil pohlédnout na Sarah. Chvíli na ni nechápavě hleděl a pak se téměř rozesmál štěstím.

„Živý! Tady!? Ach díky Světlu! Děkuji! Už jsem myslel, že nikdo nepřijde!“ smál se a z očí mu kanuly slzy. Musel si v posledních dnech projít strašlivým peklem.

„Pojďte,“ podala mu ruku, „mám tu rodiče, kteří vám pomohou se odtud dostat.“ Neštítila se zaschlé krve ani špíny, kterou na sobě měl. Ani těch mokvajících ran. Musela mu pomoct.

„Ach, děkuji, slečno. Děkuji!“ Roztřesenou rukou sevřel tu její a jen stěží vstal. Dopadal na jednu nohu, která byla rozervaná a zkrvavená. Rána ho musela strašlivě bolet a proto se tak třásl. Sarah ho vzala pod bedry, muž znovu zasténal, ale společně se jim povedlo vyjít schody ze sklepa.

„Jak se jmenujete, slečno?“

„Sarah,“ odpověděla. Konverzaci se nebránila, protože věděla, že s ním musí mluvit, aby zůstal při vědomí. „Jak vy?“

„Arenis. Už jsem ani nedoufal, že uvidím živou tvář.“

Vyvedla ho do místnosti, kde už stála Aneth.

„U Světla!“ vykřikla a okamžitě poklekla k muži, kterému Sarah pomohla se posadit. „Tak přece někdo!“ Aniž by se vyptávala na detaily, napřáhla ruce nad jeho rány.

Thomas mezitím venku sváděl boj s posledními nemrtvými, kteří ve městě zbyli. Musel k Darrowshire. Musel tam okamžitě jet, ale nechtěl je obě nechávat samotné. Stál uprostřed náměstí, prudce oddychoval, v ruce třímal svůj jeden a půl ruční meč.

„Tati!“ Sarah běžela k němu. Thomas se na ni otočil. „Jeď k Darrowshire, pokud musíš. My už to tady zvládneme.“

Thomas se podivoval tomu, jak vždycky věděla, nad čím asi tak přemýšlí. Snad se o sebe postarají samy. Přeci jen Aneth ho učila, jak zacházet se Světlem a byla to Doriel, kdo učil Sarah bojovat.

Přikývl a vydal se rychlým krokem přes město zpátky ke svému koni. Běžet nemohl, na to byla zbroj příliš těžká.

Nasedl na Ivoryho, který poslušně čekal za městem, a vyrazil k Thondroril River. Přál si, aby to byla noční můra, ze které se dá probudit. Ale ne… na to byl vzduch až příliš zkažený a vše okolo až příliš opravdové. Doufal, že nejde pozdě. Kdyby Darrowshire padlo, nikdy by si to neodpustil. Znal Davila až příliš dlouho na to, než aby mu nevyrazil na pomoc.

Když však překročil řeku, vzduch se stal tak dusným a těžkým, že ho nemohlo napadnout, že něco snad vypouští do vzduchu zkažené výpary. Setřásl ze sebe nevolnost a snažil se myslet na to, že se vše vyřeší a najde se způsob, jak s tím skoncovat.

Pak odněkud mezi prořídlými stromy vyběhl ghúl. Z druhé strany další a cestu mu zastoupila odporná zrůda poskládaná z těl lidí a možná i zvířat. Střeva měla vyhřezlá a vláčela je za sebou po zemi, a třetí ruka, upevněna groteskně někde na širokých zádech, svírala zrezivělý hák.

Thomas strhnul otěže na stranu a kolem ucha mu proletěl právě zmíněný hák připevněný na řetězu a ostří projelo tělem nemrtvému, který se chystal po Thomasovi skočit zezadu. Ivory zděšeně frkal při pohledu na ten výsměch všemu živému, ale díky Thomasově auře přesně poslouchal pokyny jezdce, který měl naštěstí natolik chladnou hlavu, že nezapomněl na celé roky výcviku. Paladin pozvedl ruku a nemrtvé sežehly zlatavé blesky, krom té stvůry s hákem, která se po něm ohnala znovu.

Thomas neměl strach, že mu cestu zastoupili takoví nepřátelé. Měl strach, že se do Darrowshire nedostane včas. Hlavou mu probleskla myšlenka, že se ho nemrtví snaží zdržet. Ale pokud byli přeci jen nějak organizovaní, kdo je tedy ovládal?

Nemrtvé, kteří padli pod zlatými blesky Světla, nahradili další, kteří se vypotáceli zpoza stromů. Nemohl jen tak projet kolem té groteskní stvůry, která se k němu nepřiblížila jen z důvodu, že si kolem sebe i Ivoryho udržoval pole Světla, které už sežehlo dva nemrtvé, kteří se jím snažili projít. Ale kdyby se pokusil projet, zrůda by ho shodila z koně nebo by Ivoryho vážně zranila či dokonce zabila. Znovu proti nim vrhl proud Světla a…

…nevšiml si ghúla, který se odrazil od země a pokusil se mu zakousnout přímo do týlu. Ghúl však dopadl na zem těsně za koně a z hlavy mu trčel šíp. Tentokrát už si Thomas všiml dalšího šípu, který mu proletěl těsně kolem hlavy a proťal hlavu další zombie. Pak prosvištěl další šíp a za ním další. Všechny proletěly těsně kolem Thomase a soudě podle toho, že vždy zasáhly nemrtvé a ne jeho, usoudil, že se ho dotyčný nepokouší zabít, ať už to byl kdokoliv.

Thomas s nově nabytou nadějí napřáhl ruku před ohavnost, která se připravovala, aby mu hák zasekla do lebky, a veškerou sílu soustředil na ni. Světlo se do obra téměř vpíjelo. Rozežíralo mu tlející kůži, z níž se začalo kouřit, nemrtvý začal vztekle křičet a ohánět se kolem sebe. Nebylo mu to však nic platné. Světlo ho spalovalo, až nakonec bezvládně padl na kmen shnilého stromu, který pod tou tíhou praskl a padl s rachotem k zemi.

Thomas ještě stále oddychoval. Nevěděl, kdo mu pomohl, ale nikde nikoho neviděl a on musel vyrazit. Když se však chystal pobídnout koně ke klusu, další šíp už prosvištěl opravdu nebezpečně blízko.

„Kam si myslíš, že jedeš?“ ozval se hlas na vyvýšenině směrem na sever. Thomas tím směrem pohlédl. Stál tam muž oděný do lehké zbroje, vlasy a vousy bronzového odstínu a lukem s nataženou tětivou mířil na něj.

„Proč na mě míříte?“ zeptal se poněkud popuzeně Thomas. „Nejsem jeden z nich.“

„Omlouvám se,“ odvětil dotyčný, tětivu však měl stále nataženou, „ale poslední dobou tady člověk není nikdy dost opatrný. Potulují se tu akolyté Kultu zatracených, kteří většinou nepočítají s tím, že nejsem pitomec.“

„Myslím, že jste moc dobře viděl, jakým způsobem bojuji,“ zavrčel Thomas. Jen zhruba tušil, co je ten Kult zač. Přesné informace od nikoho z paladinů nedostal, a Jaina, která o tom věděla nejvíc, se v hlavním městě neukázala. Byla v Dalaranu.

Dotyčný si ještě chvíli nehnutě prohlížel. Pak pustil tětivu, Thomas prudce pozvedl ruku a hrot se neškodně odrazil od světelného štítu.

„Omlouvám se za mé metody. Jsem už prostě takový.“ Muž luk konečně sklopil. „Pár paladinů jsem nedávno zahlédl, bohužel Pohroma pomalu likviduje každého ze Stříbrné ruky.“

„Nepatřím k nim.“

„To je možná dobře. Jakoby Pohroma věděla, kdo do Řádu patří a kdo ne. Jak se jmenujete?“

„Nemám čas na diskuze!“ odsekl Thomas, ale když muž znovu pozvedl luk, povzdychl si: „Sir Thomas Zeliek. Opravdu spěchám.“

„Vskutku, nepatříte k Řádu. To bych o vás slyšel. Takže Zeliek?“

„Přátelé mi říkají jen Thomas.“

„Thomas se špatně pamatuje, je to tuctové jméno. Jsem Nathanos Marris. Zdá se, že míříte z hlavního města.“

„Musím rychle do Darrowshire a-“

„Tak to už nespěchejte, sire,“ řekl Nathanos tiše, ovšem tak, aby ho Thomas dobře slyšel. „Darrowshire padlo včera.“

Thomas se přistihl, jak mu to vyrazilo dech. „Přežil někdo?“ Prosím, řekni, že někdo přežil.

„Ne… celá vesnice byla vyvražděna.“

„Kým?“ V Thomasovi rostl žal a s ním společně vztek.

„Neznám jména.“

„U Světla.“ Byla to jeho chyba. Měl vyrazit už dříve, neměl sedět v hlavním městě a čekat. Obrátil koně a chystal se vyrazit, aby se přesvědčil.

„Zelieku?“ oslovil jej Nathanos, a když měl paladinovu plnou pozornost, řekl: „Většina Pohromy z Darrowshire padla… ale ten rytíř smrti odjel před nějakou dobou směrem ke Corin’s Crossing… Když se budeš snažit, možná ho ještě zastihneš někde u cesty.“

Thomas přikývl a vyrazil tím směrem. Měl vztek. Takový vztek. Sám na sebe i na Pohromu. Přijel pozdě.

Čím hlouběji do lesa jel, tím zkaženější vzduch byl. Kde byly ty roky, kdy se projížděl po lese a mohl volně dýchat? Tohle nemohlo být to místo, kde kdysi žil. Nepoznával ho.

A pak před sebou uviděl jezdce, který se náhle zastavil a natočil koně jeho směrem. Zvíře, které ho neslo, bylo mrtvé. Z kostí mu odpadávalo maso a lebka byla odhalená. Přesto svého pána neslo, jakoby mu absence některých svalů i života nečinila problém.

Rytíř smrti se na něj zašklebil, jakoby měl radost z jeho spravedlivého vzteku. Zeliek pobídl Ivoryho ke cvalu a rozmáchl se mečem. Zbraně zařinčely o sebe. Neodjede, dokud ho nezabije. Nenechá ho prohánět se volně po lese, když udělal, co udělal.

Obrátil koně a rozmáchl se ještě jednou. Rytíř smrti byl příliš rychlý, než aby jeho ránu nevykryl. V tu chvíli už se Thomas opravdu naštval. Napřáhl k rytíři ruku a vložil do toho útoku veškerý spravedlivý vztek, který v tu chvíli měl.

Marduka smích přešel okamžitě. Světlo mu propálilo díru v hrudi i skrze brnění a kolem se vznesl zápach spáleného masa. Rytíř smrti vzteky i samou bolestí zavřeštěl a kůň pod ním se začal zmítat společně se svým jezdcem. Nakonec rytíř upustil svůj meč, který se zabodl do země u cesty a právě v tu chvíli mu Thomas probodl hrdlo mečem. Rytíř smrti spadl ze sedla, kůň odeběhl opodál, ale jakoby byl napojen na svého pána, se sklátil k zemi.

Když Thomas seskakoval z koňského hřebu, vztek v něm ani na okamžik neopadl. Rozmáchl se a se vzteklým zařváním zabodl čepel protivníkovi přímo mezi oči. Vyňal ji a bodl znovu, tentokrát do hrudi. Měl takový vztek a pocit zmaru, že jedno jediné bodnutí bylo málo.

Až po několika ranách se ze vzteku probral. Prudce oddychoval, padl na kolena vedle své oběti a vztekle řval, jakoby se snažil veškerou bolest vyřvat do okolního světa. Jestli ho někdo uslyší, kdokoliv z Pohromy, jen ať přijde. Měl takový vztek, že byl přesvědčen o tom, že by srovnal se zemí snad celou armádu. Kéž by v té chvíli a v tomhle stavu spravedlivého hněvu byl v hlavním městě, kde navrátivší se princ Arthas právě zavraždil krále.

 

 

<--- Zpět na 8. část | Pokračovat na 10. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Esperanta 15.09.2014 15:47

Undead363
Nedali by sa niekde zohnať Inner demons ako pdf?
Dal, mám ho celý, ale nedám ho celý Napiš mi na můj mail, pošlu ti prvních devět kapitol v pdf.

Sir Finley Mrrgglton 15.09.2014 14:42

Nedali by sa niekde zohnať Inner demons ako pdf?

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet