Inner Demons - 17. kapitola

  Inner demons    Scourge    Pohroma   

17. KAPITOLA

 

Pamatuješ si, jak jsem ti řekl: Je to jenom bolest? Byla to vzpomínka, která mě každou minutu nutila zatnout zuby a jen křičet. Snášet bolest neznamená, že nebudeš křičet. Znamená to, že nedovolíš, aby nad tebou vyhrála. Můžeš řvát, můžeš se zmítat, omdlévat bolestí, ale nikdy nezačneš prosit, aby to skončilo. Už jen za ty dva dny jsem neměl daleko k tomu, abych začal prosit. Ale neudělal jsem to. Nikdy to nedělej, Eligore. I kdyby byla bolest sebehorší, za ztrátu sebe sama to nestojí…

 

Lich se přestal po těch dnech ovládat. Minuly dva dny a Thomasova vůle nepovolovala. Je jednoduché mučit mrtvé tělo. Nemusel dávat pozor, aby ho nezabil a proto vůbec nebyl opatrný. Dával jen pozor, aby mu nepoškodil páteř, protože tu už ani vyšší nekromancie nedokázala dát dohromady. Alespoň pokud chtěl, aby z něj byl plnohodnotný rytíř smrti a ne potácející se zombie.

Pálil mu kůži rozžhavenými jehlami. Rozbíjel mu konečky prstů kladivem. Kloubů se ani nedotkl, protože neměl záruku, že by mu nějak trvale nepoškodil schopnost pohybu. Nedotýkal se ani očí, protože k čemu je slepý rytíř smrti. Ani přes tohle všechno nezačal Thomas prosit.

Nastaly dny, kdy ho lich mučil už jen ze vzteku, protože se neovládal. Už to nebylo přesvědčení, že Thomas povolí. Už se ani nesnažil mu způsobit co největší bolest. Už to byl jen vztek, že se Thomas nechce podvolit. Řval, zmítal se bolestí, ale neprosil. Jsou lidé, kteří mají příliš velkou hrdost na to, než aby to udělali. Pak jsou tací, kteří už zapomněli prosit. A pak byli lidé jako Thomas, kteří si ani jednu možnost nepřipouštěli.

Ale po nějaké době lichovi došlo, že se omezil jen na fyzická muka. Protože ublížit duši bylo mnohem jednodušší a tehdy každá hráz povolila.

Kdyby bylo alespoň jednoduché, dostat se do jeho myšlenek, ale paladin jej odmítal do hlavy pustit. Byl vyčerpaný bolestí, ale odpor stále přetrvával, jakoby narazil na neviditelnou bariéru, přes kterou lich nemohl dál. To se mu stávalo málokdy.

Paladin svíral pěsti, to byl jediný pohyb, ke kterému se po týdnu, kdy mu nervy téměř škubaly bolestí, jakoby se nenávratně poškodily, zmohl. Lich mu položil kostnatou dlaň na čelo a soustředil veškerou mentální sílu do jediného bodu: prorazit bariéru. Zeliek odolával. Ale čím déle odolával, tím více narůstal lichův vztek.

Byly to snad hodiny, kdy jedna mysl odolávala a druhá chtěla projít skrz, ale přitom uplynulo jen několik chvil. Thomas se pokusil zatnout pěsti i zuby, ale nepomohlo to. Psychickou bolest už ta fyzická přehlušit nedokázala. Thomas se snažil udržet bariéru pozvednutou, ale lich nebyl tak vyčerpaný jako on.

Bariéra popraskala, Thomas ji stále držel a pak… pak jakoby se roztříštila na tisíce kusů, které už nikdo nikdy nedá dohromady. Lich bariérou pronikl, jeho mysl se do té Thomasovy zabodla jako ledové jehly a odmítala ji jen tak opustit, dokud by nezískala všechny vzpomínky, které by se daly otočit proti němu.

Thomas se ještě jednou pokusil bariéru vztyčit a bojovat s ním, ale bolest, která jím projela, jej ochromila na těle i v mysli. Vyrazil ze sebe přidušený výkřik; příliš malá reakce na tak nezměrnou bolest. Byl by sklopil hlavu, kdyby mu to lich dovolil. Nepřiznal porážku, ani neustal ve snaze odepřít mu přístup k myšlenkám, které by lichovy daly cenná vodítka k tomu, jak ho zlomit.

Ale Thomas byl za ty dny až příliš vyčerpaný a povolil. Zavřel oči a nakonec byl nucen ustoupit vyšinuté mysli, jejíž stabilita se podobala roztříštěnému zrcadlu: lesklému ale roztříštěnému.

„Zbytečně se nevysiluj, Thomasi,“ řekl mu lich téměř chlácholivě. „Dříve či později bych se stejně podíval.“

Thomas jakoby mu dal za pravdu, přestal napínat svaly a úplně povolil. Odporovat tomuhle, na to už mu nezbývala síla. Možná by to vydržel tak o den či dva déle… a pak by stejně musel ustoupit.

 

 

Říká se, že i fyzická bolest se dá přetrpět lépe, než když nás něco bolí na duši. Tím se Kel’Thuzad řídil, aby paladina srazil na kolena. Probral se jeho myslí, jeho vzpomínkami, obavami, myšlenkami, které před ostatními skrýval. Vybral si ty, u kterých věděl, že by je Thomas nejraději ukryl i sám před sebou. Donutil ho je prožít znovu, i se všemi pocity a emocemi. Donutil ho prožít si znovu výčitky, že zabil, výčitky, že měl takové myšlenky, jaké měl, že nedorazil do Darrowshire včas, že kvůli němu zemřel Arenis a Doriel mu zemřela v náručí.

Když se Thomas ze vzpomínek probral, stékaly mu slzy po tváři, psychickou bolestí zatínal zuby, ale když úplně přišel k sobě a uvědomil si, že tohle už jednou prožil a ten lich je pouze využíval proti němu, nezdálo se, že by to s ním hnula.

„Těžko uvěřit, že je někdo tak slabý, aby se nechal tak snadno strhnout,“ zasyčel na liche, po tvářích mu stékaly slzy bolesti a výčitek nad tím, co všechno měl na svědomí.

„Ale ne, už teď jsi odporoval velmi dlouho,“ řekl lich téměř shovývavě. Svitla mu jiskřička naděje, že paladin pomalu povoluje ve snažení.

„Já nemluvil o sobě,“ dokončil.

Takovou odpověď lich nečekal. Notnou chvíli mu trvalo, než si opravdu uvědomil, že ho ten paladin měl po těch dnech odvahu urazit. Kel’Thuzad se mu podíval do hlavy… takže se Thomas zákonitě podíval taky.

Lich pozvedl pařát, řetězy dosud omotané kolem zdobných nátepníků se vymrštily vpřed jako jedovaté kobry, hodlající uštknout svou kořist. Zabořily se hluboko do otevřených dlaní a prošly skrz. Pak prudce škubly nazpět, rozedřely svaly a kosti, o které při průchodu ven zavadily, a zabodly se přímo pod žebra.

Thomas ze sebe vyrazil vyčerpaný výkřik. Věděl, že to přehnal, ale on si nemohl pomoct. Nevěděl, zda toho liche lituje nebo jím pohrdá. Možná to bylo obojí. Řetězy se mu zavrtávaly hlouběji do těla, aby mu daly co nejvíce najevo, kdo je tu pán a kdo je tady oběť. Paladin to ještě chvíli snesl a pak znovu omdlel.

Kdyby měl lich plíce, vzteky by oddychoval. Copak se mu do té hlavy taky podíval? Viděl, jak jednoduše ho Král Lichů přinutil sloužit Pohromě ve chvíli, kdy už poznal, že takovou cestou jít nechce?

Setřásl ze sebe zbytek vzpomínek a přinutil se přemýšlet. Potřebuje ho do svých řad. Nechtěl z něj udělat jen tupou zombie. Ten zmetek to zřejmě věděl a možná proto se nebál mu takhle plivat do obličeje.

Až se probudíš, pomyslel si, donutím tě projít si celý život znovu. Kousek po kousku, den po dni. Možná tě to přesvědčí o tom, že nemá smysl nadále následovat Světlo. Využiji každé tvé slabiny, každé tvé vzpomínky, kterou jsi zastrčil do kouta mysli, kde bys ji nikdy nemohl najít. Zlomím tě. Nakonec tě zlomím.

 

Nechtěj vědět, jaké to je, když tě z bezvědomí probere tvůj vlastní výkřik. Křičíš ze spánku a ten křik tě probere k plnému vědomí. Tam venku tou dobou uplynulo čtrnáct dní. V temné místnosti beze světla, kdy ti jedinou společnost dělají krysy a lich, který se tě snaží zlomit všemi možnými prostředky, snadno ztratíš pojem o čase. Donutil mě projít si celý život znovu, vidět ho od začátku, prožít ho, jako bych znovu žil. Někdy jako bych zapomněl, že jsem v té temné cele a jsem mrtev. Neříkám, že byl můj život svatý. Neříkám, že jsem měl vždy čisté myšlenky. Ale jedno vím jistě: snažil jsem se s tím bojovat. Mé srdce už nebije, Eligore. Nedýchám. A přesto jsem stále tady.

 

Vzpomínky se vytrácely, jako když slunce pomalu zapadá za obzor. Bledly a za nimi se vynořovala realita. Ten skok zpět byl až příliš rychlý. Thomas nevěděl, kde je a kdy je. Zdálo se to opravdu jako celý život, který mu proběhl před očima, jakoby jej prožil se všemi emocemi a myšlenkami. Přesto muselo uplynout sotva pár minut. Ale mysl je zvláštní věc. Můžeme v ní trávit celé roky a přitom ve světě tam venku uplyne pár vteřin. Znovu zažil smrt svých přátel. Znovu viděl a slyšel Aneth, jak pláče, když se s ní tak náhle musel rozloučit. Po tváři mu stékaly slzy lítosti nad tím, co musel udělat. Že je musel opustit a nechat je tři samotné.

„Má paladin myšlenky na to, že to skončí? Má paladin myšlenky na to, že si někteří lidé nezaslouží žít?“ Lich měl stále popelavou dlaň položenou na jeho křídově bílém čele. „Pokládá si snad otázky typu: jak jednoduché by bylo zabít znovu? Řekni mi, Thomasi…“ Pustil jej a přiblížil se k jeho tváři. Drápem mu pozvedl padající hlavu a pohledem zachytil ten jeho. Za těma očima byla duše, stále vzdorující ale pomalu slábnoucí. „Věříš ve Světlo? Věříš v jeho spravedlnost a prozíravost?“

„Věřím,“ zašeptal. Chtěl to říci nahlas, ale jen zašeptal. Hlas mu pomalu slábnul tím křikem ze strašlivé bolesti. Upíral na liche pohled, ne protože mu dokázal oponovat, ale protože neměl na vybranou.

„Jak to, že Světlo dopustilo, aby ses octl tady? Jak to, že Světlo poslouchá Scarlet Crusade, kteří za pomocí něj mučí a zabíjí? Copak v těchto věcech nedělá žádný rozdíl? Co když ho opravdu nejsi hoden? Nestačí si jen nalhávat, že děláš vše pro dobro Světla a Světlo tě zákonitě začne poslouchat, ať už mučíš nebo se snažíš pomáhat?“

„Protože Světlo nechce jen, abychom byli šťastní…“ řekl. „Chce, abychom byli silní.“

Lich jakoby se zamračil. Ten paladin měl odpověď na všechno. Přestávalo ho to bavit. Už doopravdy ho to přestávalo bavit. Napřímil se v celé své úctyhodné velikosti, ruce složil za páteř.

„Tak tebe bolest zoceluje, říkáš… Dobrá tedy. Zocelíme tě ještě víc.“

Pouhou myšlenou uvedl do pohybu kouzlo, které povolilo jednu jedinou runu na Thomasově těle. Runu, která zabraňovala jejímu nositeli, aby jej kdokoliv byl schopen přivést zpět k životu. Srdce se pokusilo uvést do pohybu a okamžitě se tělu snažilo dát signál, že je probodnuté a jeho majitel co nevidět zemře. Plíce měly potřebu do sebe nabrat vzduch a okysličit krev, která se v žilách díky nefungujícímu srdci nedokázala rozproudit. Skutečně se pokusily nasát vzduch, ale okamžitě je otupila strašlivá bolest z rozdrcených žeber a z jedné probodnuté plíce. Tělo bylo ve stavu, kdy mělo během několika vteřin okamžitě selhat. Ale neselhávalo.

V hlavě mu vyvstala vzpomínka na rozhovor, který proběhl několik minut před tím.

„Bolest a utrpení, to jediné ti zbylo. Řekni… opravdu pro tvou duši stojí protrpět tolik?"

„S bolestí… nebo bez ní. Pro mě… má až příliš velkou cenu.“

„Budiž, Thomasi. Já mám času dost. Na rozdíl od tebe já mám celou věčnost…“

Všechno, čím si Thomas dosud prošel, bylo nic v porovnání s tím, co musel podstoupit teď. I kdyby chtěl začít na kolenou prosit, že se vzdává, že mu za veškerou tu bolest jeho šedá duše nestojí, lich by ho neposlechl. Vytratil se z místnosti, říci někomu, aby Thomase odvedl do samostatné cely. Teď už nešlo o to, přetáhnout ho na jejich stranu. Teď šlo už jen o to, způsobit mu bolest.

 

 

Řval z plných plic, ale nemohl dýchat. Srdce mu pukalo, přestože dávno nebilo. Bolestí se lomil v pase, z očí se mu valily slzy. Rukama křečovitě ryl do slizem pokrytých kamenů, konečky prstů si rozedřel až do kosti. Byl mrtvý, a přesto nebyl. Jeho tělo bylo chladné jako kámen, i ten zbytek krve jakoby se mu v žilách zastavil. Byl mrtvý, a přesto cítil bolest tak intenzivně jako nikdy v životě.

Řval bolestí, ale nikdo ho neslyšel, nikdo nepřišel, nikdo neposlouchal. Řval tak dlouho, protože plíce už nepotřebovaly k řevu schopnost se nadechnout. Bolest mu zastřela vnímání času a prostoru. Pro Zelieka to byly hodiny, možná dny, přestože se čas pohnul jen o pár minut. Už si nepamatoval, kdo a kdy ho do té cely odvedl. Posledních několik hodin přestal vnímat realitu.

Jeho hlas začal pomalu přeskakovat, začínal se tišit, až po několika hodinách byla pouze ústa otevřena, jakoby řvala, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Po tvářích mu stékaly slzy a mísily se se slizem, který ho pálil v otevřených ranách. Jeho černé havraní vlasy byly slepené krví, rozcuchané a neúhledné.

Po pár dalších hodinách už jen hleděl zničenýma očima bez jakékoliv vnitřní jiskry do kamenného temného stropu. Pouze jeho duše řvala tam kdesi uvnitř, zničená, rozervaná a neúplná.

Umíral… Umíralo však jeho tělo? Ne… jeho tělo bylo už mrtvé. Znovu zemřít nemohlo. To jeho duše pomalu umírala, nevytrhávala se pouze z jeho těla, ale doopravdy umírala. Zeliek se smrti nebál; už ji měl za sebou. Byla nepříjemná, jakoby ho někdo hodil do ledové vody a pomalu topil. A přesto mu nebylo dovoleno jít. Ale pokud umírala jeho duše, která to vše začala pomalu vzdávat, bylo to mnohem horší. Měl by ji nechat jít? Měl by ji nechat rozplynout se, jakoby nikdy neexistovala?

Bolest se do něj vpíjela jako inkoust do papíru. Byla to bolest, ze které by někdo dávno zešílel a ze které ztrácel rozum i on. Nebylo mu dovoleno upadnout do kómatu, byl nucen být plně při vědomí, bez možnosti úniku. Neomdléval, neumíral,… pouze pomalu šílel a jeho duše praskala jako sklo.

Chtěl, aby to všechno skončilo, nikoho však neprosil. Doufal v konec, ten však nepřicházel.

Ne… svou duši nikomu nedá. Nenechá ji jen tak jít. Vybojoval si ji, vytáhl ji z temnoty, z bahna, ve kterém ji téměř utopila jeho temná mysl. Je pouze jeho. Ničí jiná.

Jakoby v duchu sevřel pěst, zapřel se proti proudu, přestože nepohnul jediným svalem, pohled stále upíral ke stropu. Jeho oči byly stále nepřítomné, ale jakoby se v nich cosi zalesklo, jako jiskra, která odletí od křemene, který se snaží nárazem o druhý zapálit oheň. Snažil se neupínat na bolest, i když to bylo těžké. Snažil se vrátit si zdravý rozum, chytit duši, obejmout ji a už ji nikdy nepustit. Nesměl ji nechat jít. Bolest s ním cloumala a jakoby ho pokaždé od duše odtrhla. On se však nevzdával. Jakoby ji chytil za ruku a i když ho další vlna bolesti téměř donutila ji pustit, on to neudělal.

Vydrž! Je to jen bolest! Každá bolest jednou pomine. Jednou s tím přestat musí. Bude to trvat den, týden, měsíc, ale on to vzdá. Ale my to rozhodně nebudeme.

Cítil, jak jeho vědomí podepřelo duši, která už byla rozhodnuta to vzdát… ale rozhodla se zůstat a bojovat s ním dál. Cítil se, jakoby byl ze dvou částí, které spolupracují. Z mysli a duše. Až teď si to začal uvědomovat. Každá bytost byla tvořena z duše a mysli. Byly to dvě bytosti v jednom těle, mohly se navzájem podpírat nebo shodit do propasti.

Chytil duši a už ji nepustil. Začal se pomalu probírat z hlubin martýria a i když tím riskoval, že z bolesti začne znovu ztrácet rozum, byla zde duše, která ho mohla podepřít. Bolest se ozvala, ale v jeho očích se objevila další jiskra.

Pak pomalu mrkl. Přišel zpátky k sobě.

 

 

Je zajímavá vlastnost, umět pohlcovat bolest. Thomas se to naučil, i když není o co stát. Když vás sužuje bolest tak strašná, že můžete přijít o zdravý rozum a vidina bolesti ve vás může vyvolat strach, máte jen dvě možnosti: poddat se strachu a bolesti anebo bojovat a naučit se s ní žít. Přesně tu druhou možnost si Thomas vybral. Koneckonců, v jeho povaze nebylo, aby vůbec pomýšlel na prohru. Je jednodušší se vzdát, než překonat sám sebe. A on překonával sám sebe celý život. Nebo se o to alespoň snažil.

Trvalo mu dlouho, než bolest pohltil natolik, aby začal vnímat zrakem a dokázal se začít hýbat.

Byl v nějaké temné cele s kamennými zdmi i podlahou. Nevěděl, jaký tu byl vzduch, protože plíce už dávno nepracovaly. Když si to uvědomil, došlo mu, že už strašný stav pominul. Překonal se. Po téhle zkušenosti by mohl zemřít tolikrát a vždy by řekl, že je to jedna z těch jednodušších věcí.

Pozvedl pohublé ruce k očím a prohlédl si prsty. Kdyby se mu mohl zvedat žaludek, asi by šel zvracet. Za tu dobu, co byl zde, si bolestí rozedřel prsty až do kostí. Nehty mu slezly jako první, po nich šla dolů kůže a svaly. I kosti byly poškrábané. Naštěstí to byly jen špičky prstů. Zbytek byl jen zjizvený a skrze popelavě šedou kůži prosvítaly černé žilky.

Pak si prohlédl celek. Měl na sobě jen otrhané lněné kalhoty a nic jiného. Zdálo se, že nohy to odnesly nejméně. Prohmatal si žebra. Některá se stále prolamovala.

Když si to tak uvědomil, už tělo vnímal jen jako stroj a právě teď zjišťoval rozsah škod. Byl to divný pocit. Ale stále viděl, stále vnímal, a když necítil vnější podněty, tak alespoň emoce stále pracovaly.

Kde byla jeho zbroj? To byla otázka, kterou si mohl pokládat už několik týdnů, co byl zde a přesto si ji položil až teď. Dostane se odtud někdy? A pokud ano, k čemu by to bylo? Byl vůbec ještě paladin?

Pozvedl ruku dlaní vzhůru a začal se soustředit. Místo úlevy, kterou vždy pociťoval, se dostavila palčivá bolest. Zkroutil se bolestí a tiše úpěl. Tohle byl jiný typ bolesti, než kterým trpěl těch několik týdnů. Pálilo to jako žhavá láva.

Najednou uslyšel zaskřípění mříží a do cely někdo vstoupil.

„Vypadáš strašně. Ale jakoby se něco změnilo.“

Thomas se za tím hlasem otočil. Okamžitě ho poznal, protože ho slýchával dlouhá léta. Ale s osobou, kterou znal už to mělo pramálo co společeného.

„Jak dlouho mu trvalo, než jsi mu vyzradil, kde byla naše základna?“ Thomas se přistihl, že téměř zavrčel.

„Na rozdíl vod tebe sem neztrácel drahocennej čas,“ odsekl Korth’azz nazpět. Byl oděn ve své staré zbroji, jen oči byly jiné a veškerá vřelost se z nich vytratila.

„Je zvláštní, že zrovna někdo jako ty se nechal dát tak lehce. Takových let jsi mě poučoval, že nejsem věrný následovník Světla, a když na to přišlo, povolil jsi jako první.“

„Jen se neboj. Už jednou si na minulej život zapomněl. Uděláš to s chutí znova. V tom mi můžeš věřit,“ vysmál se mu do obličeje.

„Pořád jsem se ještě nevzdal. A nehodlám to měnit,“ odsekl Thomas nazpět.

„Pro tvou informaci, chlapče, nejseš zrovna v pozici, kdy by sis moh vyskakovat. Sem vod hlavy k patě vozbrojenej a ty nemáš vůbec nic.“

„Zabil bych tě i holýma rukama.“

„Dycky sis hrál na hrdinu ve chvíli, kdys na to neměl. Kel'Thuzad bude rád, až mu řeknu, že ses konečně probral.“ Zavřel za sebou a už byly slyšet jen vzdalující se kroky těžkých okovaných bot.

Thomas měl na trpaslíka vztek. Tolikrát se s ním pustil do křížku kvůli víře. Korth’azz tvrdil, že Thomas by se přeci jen měl snažit víc než doposud a některá jeho rozhodnutí neměla se Světlem co dělat… tak jako třeba jeho způsob, jak se dostal do Scholomance. A i přes to všechno stále odporoval. K čemu byla silná víra, když se takoví, jako Korth'azz stejně poddávali jako první?

Netrvalo dlouho a do cely vešli dva akolyté s tvářemi zahalenými v kápích. Oba stačili na to, aby Thomase zvedli ze země. Nikdy nebyl hora svalů, ale teď se zdálo, že hlavně po smrti ubral rapidně na váze.

Bylo mu jedno, kam ho vedou. I kdyby ke Kel‘Thuzadovi, byl vůči tomu lhostejný. Jediné, co ho zajímalo, bylo, zda jsou ti tři v pořádku. Na ničem jiném nezáleželo. Pokud byli v bezpečí, pak se nemuselo nic měnit.

 

 

Venku uběhly od té doby tři týdny. Velmi krátká doba na to, aby se věci daly do pořádku. Smrt blízkého je bolestivá, ale ještě horší je, hledat jej ze zvyku a pak si uvědomit, že už jej nikdy nenajdeme.

Přesně touhle fází si procházela Sarah. Nemálo krát se zastihla, jak přemýšlí nad tím, proč se s celou tou situací musejí trápit sami, protože Thomas si vždycky uměl poradit nejlépe. Okamžitě ji zabodalo na srdci, když si uvědomila, že už tady není. První týdny se na místě rozplakala, ale po dvou týdnech už jen vztekle do něčeho praštila. Eligor se od ní nehnul na krok, protože se obával, že brzy udělá nějakou hloupost.

Aneth na tom měla být hůř, ale paradoxně to snášela lépe… nebo to tak alespoň vypadalo. Věděla, že by Thomas nebyl rád, kdyby to vzdala. Věděla, že odešel z nějakého důvodu a že to bylo jeho rozhodnutí. Proto taky nechodila na zbytečně dlouhé vycházky, aby ji nakonec také nelapili a Thomasovo snažení se nezhroutilo jako domeček z karet.

Light’s Hope byla na první pohled polorozbořená stavba, malá dřevěná kaple, která vypadala, jakoby ji sem někdo odhodil anebo na ni zapomněl. S Thomasem do Tyr’s Hand nejezdili často a možná proto si jí nevšimli. Anebo se v té době ještě kolem kaple rozprostíraly stromy, namísto pláně, která zde byla nyní.

Další věcí, díky které byla schopna to všechno přetrpět, bylo, že v Morových pláních už nebyli sami. Některé dny se přistihla, že jen hledí do prázdna nebo na oblohu, jakoby čekala, že se z ní snese nějaká pomoc anebo jen slunce začne konečně prosvítat skrze mraky. Ale jeden den ji ze zamyšlení vytrhl pohyb. Kdosi se k nim blížil.

Okamžitě zpozornila, v obavách, že je Pohroma našla. Ale když rozeznala živého člověka, někoho, koho neznala, zatajil se jí dech. Po tak dlouhé době, kdy hledali týden co týden přeživší, a nikdy nikoho nenašli, to byl skoro zázrak.

Dotyčný ji dokonce pozdravil, i když to už tolik nevnímala a zapomněla pozdrav opětovat.

„Doufám, že se tady najde místo pro další ruce,“ řekl muž, kterému se dal těžko hádat věk. Byl oděn ve zbroji a soudě podle šrámů na nich, se dalo usuzovat, že už za sebou pár bitev měl.

„Jste jediný, kdo tady je?“ zeptala se místo odpovědi.

„Ne, je nás víc. Nedávno jsme se vrátili z bitvy u hory Hyjal. Když jsme zjistili, že Lordaeron City už je nadobro ztracené, stáhli jsme se sem. Ostatní jsou zatím v jedné z našich základen, ale brzy dorazí.“

„Kdo další?“

„Někdo zůstane u Chillwind Pointu. Někteří půjdou sem. Našli jsme i některé přeživší, kteří se u nás stále scházejí v čím dál větším počtu. A Light’s Hope je jedno z těch bezpečnějších míst.“ Chvíli si ji se zájmem prohlížel. „Vy jste za poslední roky moc živých neviděla, že se na mě tak díváte,“ odhadl.

„Jak se jmenujete?“

„Korfax. Často odpovídáte otázkami?“

Aneth mu všechno vysvětlila. Odvedla ho k ohni, který zrovna Eligor rozdělal a dlouho do noci si vyměňovali informace. Aneth s Eligorem mu řekli, co se tu dělo poslední rok, nebo možná déle a Korfax jim zase řekl, co se dělo mimo Lordaeron. Důležité bylo vědět, že už nebyli sami. Ale kdyby tak přišli dříve, možná by byl Thomas naživu… Ale to teď muselo jít stranou. Museli nějak shromáždit přeživší, aby byli v bezpečí. Teď, když věděli, že už nejsou sami, jim svitla jiskřička naděje, že odboj proti Pohromě může pokračovat. Oni možná nebyli přímo odboj, ale byli alespoň předvoj… a možná i dosti důležitý.

"Potřeboval jsem zjistit, jestli jsou cesty zase průchozí. A hlavně jestli Light's Hope je stále bez povšimnutí,"řekl jim Korfax a příštího rána znovu vyrazil na cestu k Chillwind Point. I když bylo toto setkání krátké, všem třem výrazně pomohlo. Až na Sarah.

Brzy ráno vstala a oblékla se do zbroje, sebrala meč i štít a pokusila se odplížit ke koním, kteří byli ustájeni poblíž kaple. Co nečekala, bylo, že Eligor na ni bude u stájí čekat i když s jí ještě před chvílí ležel v posteli.

„Sleduješ mě?“ zeptala se ho popuzeně.

„Kam chceš jet?“ odpověděl jí otázkou.

„Potřebuju být sama. Copak už nic nechápeš?“ odsekla.

„Protože vím, že bys ho jela hledat.“

„No tak bych jela, no a co!“ Odmítavě máchla rukou. „Tys ho neznal tak dlouho, jako ho znám já. Vůbec nemůžeš vědět, jak se cítím!“

„Vážně jsi zapomněla, že mi Pohroma zabila rodiče? Že kvůli tomu, že jsem je pořád hledal, mě chytili? Chceš, aby chytili i tebe?“

„A co když přežil? Co když je někde tam,“ ukázala směrem, kde se rozprostíral umírající hvozd, „a potřebuje naši pomoc? Kdybys věděl, že tam je, co bys udělal?“

„Nejel bych,“ odvětil jednoduše.

„Zmýlila jsem se v tobě,“ odsekla, sevřela uzdu a chystala se vyhoupnout do sedla. Eligor ji však sevřel za zápěstí a zabránil jí tak v pohybu. Pokusila se mu vyškubnout, ale sevřel ji i za druhou ruku.

„Pojedu, ať už chceš nebo ne! I kdybych tě měla na místě zabít!“ zvýšila hlas, prudce ho kopla do stehna. Eligor sykl, jak se ozvala staré zranění z dob, kdy ho akolyté mučili, ale nepustil ji. Vůbec jí nevyčítal, že se chovala jako pominutá. Už Sarah znal celkem dlouho na to, aby věděl, že Thomase měla hodně ráda a i po těch týdnech nemohla mít chladnou hlavu.

už kolem sebe kopala, až nakonec padla na kolena a rozplakala se. „Ty to nechápeš…“ plakala, „nechápeš to…“ Prsty zarývala do země, hlavu měla sklopenou.

„On se obětoval, abychom mohli prchnout do bezpečí!" Bránil se Eligor. "I kdybych věděl, že tam někde je, nešel bych tam, protože kdybych byl na jeho místě, nechtěl bych, aby mě kdokoliv hledal… Obzvlášť ne někdo, koho jsem chtěl ochránit.“

Sarah ještě chvíli plakala a pak se mu vrhla kolem krku. I když to bylo těžké, snažila se vcítit do té situace, kterou jí Eligor vylíčil. Na jednu stranu to chápala, na druhou stranu to nechtěla přijmout.

„Chybí mi… strašně mi chybí.“ Celá se třásla a v tu chvíli byla ráda, že má alespoň jeho, někoho, kdo má chladnou hlavu, a koho může ho obejmout. Aneth už takové štěstí neměla.

„Já vím,“ řekl na to a pohladil ji po rudých vlasech. „Já vím.“

 

 

Možná bylo dobře, že ty dvě u sebe měly Eligora, protože ani jedna z nich si nedokázala říct, co by si Thomas v tu chvíli myslel. Aneth to věděl, ale převést to v tuto chvíli do praxe bylo pro obě obtížné.

Thomasovo jediné přání bylo, aby se od Naxxramasu drželi všichni tři co nejdál. Nezemřel proto, aby je Pohroma chytila.Ony dvě byly jeho jediné slabiny. Nebyla to bolest, dokonce ani výčitky, nic z toho na Thomase nezabralo. Vlastně už ani nepociťoval strach, když ho ti akolyté odváděli pryč. Celý jeho stav byl rozdělen do několika částí: nejistota, bolest, martýrium, šílenství a on byl právě ve stádiu dokonalého klidu. Jenomže klid nikdy nevydrží dlouho. Vždycky zákonitě přijde bouře.

Dovedli ho do sálu s vysokým stropem. To nebylo nic neobvyklého, všechny ty koridory, kterými ho vedli, měly vysoký strop. Celý Naxxramas byl zřejmě obrovský a to ho vedli pouze jen jedním křídlem. Mohl se jen domnívat, jak může být celá nekropole obrovská… možná by mohla pojmout celou armádu a možná pro to byla i postavena.

Sál byl kruhový a po jeho obvodu stály u zdi regály napěchované knihami plnými zakázaného umění. A lich tu byl také. Vznášel se uprostřed sálu, vzpřímený jako pravítko, ruce za zády.

„Můžete jít, on dokáže stát sám,“ řekl lich, nespustil z Thomase pohled. Akolyté se uklonili a opatrně Thomase pustili. Nohy jakoby se mu okamžitě měly podlomit, ale on je donutil, aby ho poslouchaly.

V sálu bylo ticho. Lich mlčel, Thomas mu pohledem odporoval.

„Musím ti vzdát obrovský kompliment, Thomasi. Byla hloupost být naštvaný, že odporuješ. Měl bych být spíše hrdý, že znám někoho, kdo to vydržel tak dlouho a je věrný své věci. Přesto se stále chci držet původního plánu.“

„Už vám dochází nápady,“ odsekl Thomas. Vlastně ani necítil vůči tomu lichovi zášť, že ho tak dlouho mučil. Chtěl jen, aby se mu vrátily síly a zarazil mu meč do lebky. Jenomže nechá ho ten lich nabrat síly? Pochyboval. Jak mohl něco plánovat, když netušil, co bude dál?

„Dochází nápady? Oh ne, právě naopak, drahý Thomasi. Hodlám tě propustit.“

Thomas se na něj zamračil. Věděl, že v tom bude háček.

„Samozřejmě za určitých podmínek. Víš, pečlivě jsem si promýšlel, co s tebou udělám,“ začal plout po místnosti, „a studoval jsem několik knih, které mi můj drahý mistr daroval. Bohužel mnoho užitečných kouzel, které již nejdou zapsat, byly v té knize, kterou jsi tak neuváženě spálil…“ Lich proplul kolem něj. Thomas věděl, že na něj nemůže zaútočit a možná jen proto byl nervózní. Jaká síla vlastně s Thomasem byla? Světlo, které ho pálilo jako žhavá láva?

„Ale jedno menší kouzlo jsem přeci jen objevil a upravil.“ Lich pozvedl jeden pařát a se zaujetím na něj hleděl. Thomas si povšiml, že v tu chvíli pozvedl ruku, ale jelikož už neměl v těle takový cit, byl problém rozlišit, zda to udělal on. Když však lich pohnul prsty a Thomas tak udělal, pochopil, co se děje.

„Zlomím tě. Bude to trvat dlouho, ale nakonec povolíš. Ale aby se mi to podařilo, na to potřebuji vůli tvého těla. Protože duch se nepodvolí… zatím.“

„Nepodvolil a nebudu to měnit ani teď,“ zopakoval Thomas neoblomně.

„Už dlouho jsi nebyl na čerstvém vzduchu.“ Lich se na něj vražedně ušklíbl. „Nechal jsem ti opravit zbroj, aby sis ji mohl vzít.“

„Ať už plánujete cokoliv, neudělám to.“

„To si myslíš ty,“ ukázal na něj prstem, aby dodal důraz svým slovům. „Já ten samý názor nesdílím. A teď už běž. Měl bys za chvíli vyrazit.“

Thomasovo tělo, i proti jeho vůli, se otočilo a vyšlo ze sálu. Snažil se najít zdroj toho kouzla, ale nenašel ho. A i kdyby, nedokázal by ho zrušit. Na to byl po předchozích dnech až příliš vyčerpaný. Teď se ještě nic nedělo, i když ho to kouzlo znepokojovalo. Ale byl odhodlaný, že pokud by mělo dojít k něčemu, co nikdy nechtěl udělat, prostě se vzepře, i kdyby ho to mělo zničit.

 

 

Všichni vstávali, když se začalo rozednívat.. Slunce se však nevynořovalo ze tmy jako planoucí louče z temné chodby, ale celá krajina jakoby se postupně zesvětlovala. Šero však vládlo krajině pořád.

Sarah nespala celou noc. Hleděla do mraků a přemýšlela. Stále ji to hlodalo a ona se prostě nemohla vzdát toho nápadu, že alespoň zjistí, kde Thomas je. Aneth říkala, že je mrtvý, ale ona slyšela a viděla, co Pohroma umí. Nemusel žít, ale mohl být stále tady. A tak stále zkoumala cesty, jak se vyhnout nechtěné pozornosti.

Eligor spal vedle ní a objímal ji, protože objetí na smutek pomáhá často nejvíc ze všeho. Kdyby vstala, neobešlo by se to bez povšimnutí. Přesto to udělala a pouze šla přiložit dřevo do ohně, u kterého spali. Posadila se do trávy, objala si kolena a hleděla do těch plamenů.

Eligor ji hlídal jen chvíli, ale pak znovu usnul. Byl těch posledních dní vyčerpaný a moc toho nenaspal. Sarah kupodivu nepomyslela na to, že vyrazí okamžitě. Potřebovala si alespoň vzít zbroj. Proto čekala, až oba vstanou a něco začnou dělat.

Navlékla se do zbroje, jak to vždycky dělala, vzala si meč a štít a zhluboka se nadechla. Bylo to šílené, ale ona prostě musela.

Bez varování nasedla na koně, otočila jej k cestě vedoucí ke Stratholmu a pobídla ho ke cvalu.

Aneth to zpozorovala až příliš pozdě. Uviděla Sarah, jak se řítí k cestě, daleko od nich.

„Sarah!“ zvolala na ni a pokusila se za ní rozeběhnout, aby ji nějak zastavila. Její zraněné koleno ji však v tu chvíli přestalo poslouchat a ona padla k zemi.

Pohlédla na Eligora, který se rozmýšlel, zda má pomoct jí, anebo rychle uhánět za Sarah. „Vem si mého koně a jeď!“

Eligor pochopil velmi rychle. Jen přikývl a prudce se otočil směrem, kde měli ustájeného už jen jediného koně. Vsadil nohu do třmenu, vyhoupl se do sedla, sevřel otěže a vyrazil za Sarah. Nadával si sám sobě, že polevil v ostražitosti. Proto celé dny nespal, aby Sarah neudělala něco takového.

Aneth se pokusila postavit, ale zaúpěla a znovu padla k zemi. Měla na sebe vztek, že už se neumí ani udržet na nohou.

 

 

<--- Zpět na 16. část | Pokračovat na 18. část --->

Diskuze

Esperanta 10.11.2014 17:45

cerberos
Jenom.pořád nevím jak se ten Korthazz stal death knightem??Sakra nafilmovat ten příběh,to už by bylo něco...Ta vydrž od těch různých bolestí,no fuj,mě by Kelthuzad jen jemně píchl svým kostnatým pařátem do hýždového svalu/muscullus glutaeus maximus/prominte že píšu latinsky,volá mě zdrávotní škola..,tak mě už Kelthuzad má v područí natotata...
Jak se stal death knightem? Bylo to tam napsáno. Kel'thuzad ho čapnul, zabil a oživil. Bylo to v předchozích kapitolách i když ne naprosto okatě popsáno.A mám pocit, že to bylo do boku

cerberos 10.11.2014 16:12

Jenom.pořád nevím jak se ten Korthazz stal death knightem??Sakra nafilmovat ten příběh,to už by bylo něco...Ta vydrž od těch různých bolestí,no fuj,mě by Kelthuzad jen jemně píchl svým kostnatým pařátem do hýždového svalu/muscullus glutaeus maximus/prominte že píšu latinsky,volá mě zdrávotní škola..,tak mě už Kelthuzad má v područí natotata...

milanko 09.11.2014 16:19

Ďalší . a delší

Kostny 09.11.2014 15:55

další prosím...

Dawn 09.11.2014 15:46

:3 jen tak dál! Už se těším na další díl

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet