Inner Demons - 2. kapitola

  Inner demons    fan fiction    Scourge   

2. KAPITOLA

 

Lze říci, že jsme stále sami sebou, když jsme se změnili po vzoru někoho jiného? Jak poznat, že je to stále naše cesta a kdy jsme se vydali na scestí?

Tolik otázek, na které mi nikdo nedokázal dát odpověď. Existují totiž takové, na které zná odpověď jen naše duše. A ty se nedají vyjádřit žádnými slovy; možná jen emocemi, které lze jen těžko definovat. Jsou nepřenosné.

Občas, když nás zasáhne uvědomění, nevíme, jak se s tím pocitem viny vypořádat. Má vina byla natolik velká, že jsem jediným východiskem viděl smrt. V tu chvíli mě nic rozumnějšího nenapadlo. Nenapadlo mě nic, co by mohlo vyvážit to, co jsem udělal. Občas jsme prostě moc slabí na to, abychom problémy začali řešit a hledali jiná východiska.

 

Aneth tu noc spala velmi neklidně, jakoby tušila, že až se probudí, něco nebude v pořádku. Oblékla se, učesala si vlasy a vyšla na chodbu. Nevěděla proč, ale nedalo jí to, aby se nevydala dlouhým koridorem k pokoji, kde přebýval Thomas, a zaklepala. Bylo to už dva dny, kdy co ho viděla naposledy. Začínala si dělat starosti. Věděla, že je plachý a často se potuluje po klášteře sám. Když se ani po nějaké době nedočkala odpovědi, zaklepala ještě jednou. Ani napodruhé se nikdo neozval. Otevřela dveře a nakoukla do místnosti. Postel byla prázdná.

Šla se podívat do refektáře. Nepředpokládala, že tam Thomase v tuto hodinu najde, ale rozhodla se to zkusit. Nebyl tam.

Zbývalo ještě několik míst, kde mohl být. Vydala se do skriptoria a knihovny. Když nebyl ani tam, začala panikařit. Zkusila klášterní zahrady i kapli, ale Thomas nebyl k nalezení.

Třeba se objeví, uklidňovala se. Nevěděla, proč si o něj dělala takové starosti. Mohl přeci kdykoliv odejít, nikdo ho nenutil v klášteře zůstávat. Přesto měla pocit, že by měla Faola najít a oznámit mu to.

Arcibiskupa, na rozdíl od Thomase, našla u oltáře v chrámu. Poklekla vedle něj a čekala, až si jí všimne. Faol skutečně po chvíli otevřel oči a pohlédl na ni.

„Ať Světlo stojí při tobě, milá Aneth. Copak se stalo? Vypadáš starostlivě.“

Aneth posbírala tolik klidu, aby mu slušně odpověděla. „I při Vás, otče.“ Chvíli mlčela, jakoby si sama pokládala otázku, zda má smysl s tím arcibiskupa obtěžovat. „Jde o Thomase. Není ve své komnatě, ani skriptoriu. Hledala jsem všude.“

Alonsus by jí byl odpověděl, že Thomas mohl kdykoliv odejít a nikdo ho zde nedržel, ale při jejím starostlivém tónu mu přes tvář přelétl stín.

„Zcela jistě ho někde najdeme, Aneth. Neměj strach,“ uklidnil ji a sám vstal. Kněžka ho následovala. „Může být ve městě nebo za městskými branami. Otázkou však je, zda bychom ho měli zkoušet hledat.“

Aneth věděla, že ji zkouší. Vždycky měla pocit, že ví víc, než všichni ostatní, ale nikdy to přímo neřekl. „Vím, že ho musím najít,“ řekla nakonec.

„Pak bychom si měli pospíšit. Dám osedlat koně.“

Aneth i Faol dobře odtušili, že Thomas se nevrátil do města, protože tam nikdy nevycházel příliš rád. Proto se vydali na koňských hřbetech ihned za brány Stratholmu a shodli se, že se rozdělí. Aneth zahnula na západ, Faol se rozhodl propátrat okolí řeky Thondroril a les na jihu za mostem.

je obrovský. Pokud je tady a nebude se chtít nechat nalézt, nenajdu ho. pomyslela si Aneth při jízdě temným lesem. Koruny stromů sotva laskaly paprsky vycházejícího slunce a jí se u úst srážela pára. Snažila se pouze ignorovat myšlenky a otázky, zda je moudré Thomase hledat.

Zastavila se u nedaleké polorozpadlé strážní věže, kam ji dovedla její intuice. Sesedla z koně a vydala se k chátrající stavbě. Něco ji k té věži táhlo, i když by mnoho lidí temnota okolního lesa od toho místa spíše odpuzovala.

Zatřela dlaněmi o sebe, spíše ze zvyku, než že by to Světlo rozžehnulo stejně, jako tření dřívka o dřívko vznítí plamen, a nad jejími dlaněmi se skutečně rozprostřela záře podobná dennímu světlu. Kdyby tu tak byla louč, posvítila by si s ní. Světlem nikdy neplýtvala, ale Světlo hledalo ztracené lidi lépe než oheň. V tuto chvíli bylo spíše kompasem než loučí.

Vstoupila vylomenými dveřmi dovnitř a rozhlédla se. Světlo v jejích dlaních osvětlilo ztrouchnivělý stůl a několik židlí. Na zemi leželo kamení spadané z chátrajícího vršku věže. Nedaleko zapištěla myš.

Není tady, pomyslela si, když prohledala všechny možné skrýše. Pokud se rozhodl odejít, mohl být za ty dva dny i na míle daleko.

Když se otočila k odchodu, Světlo v její dlani jen letmo osvítilo bledou tvář.

Beze slova se k němu rozeběhla a padla na kolena. V tu chvíli ani nevnímala, že si je i přes sutanu rozedřela.

Chystala se k němu natáhnout ruku, aby zjistila, zda dýchá a zda má vůbec nějaký puls. Jestli tu byl celou tu dobu a v takové zimě, už nemusel být mezi živými.

„Ne,“ zašeptal téměř neznatelně, když k němu natáhla ruku. Aneth se zarazila. Vypadal strašně, ani se na ni nepodíval, ale zřejmě stále vnímal. „Nech mě být."

Aneth jeho žádost ignorovala a položila mu dlaň na krk. Téměř ucukla, jak byla jeho kůže ledová a tep slabý.

„Thomasi, proč?“ sykla rozhořčeně. Klečela tam v té polorozpadlé věži, jejíž vnitřek slabě osvětlovala jen záře z její dlaně. „Proč jsi utekl? Proč tohle děláš?“

„Měli jste mě nechat být… Faol mě měl nechat být…“ zašeptal, pouze jen neznatelně pohyboval nafialovělými rty, jinak se nepohnul.

„To neříkej.“

„Ale ano… řeknu.“ Thomas se tiše zasmál. „Měl mi nechat setnout hlavu. Bylo by to mnohem jednodušší. Pro vás i pro všechny ostatní.“

„Dostal jsi druhou šanci. Copak to nechápeš?“ Aneth si ani nepovšimla, že jí z očí tečou slzy. „Nemusel jsi ji dostat. Proč to teď vzdáváš?“

„Vzdávám?“ Tón jeho hlasu jí nahnal husí kůži. „Já to tak neberu. Sebral jsem život člověku… Nemám právo rozhodovat o tom, kolik životního času kdo dostane a zda mu ho mám právo brát. Nikdo nemá právo někomu brát něco, za co by si měl zodpovídat sám…“

Aneth byla v takovém šoku z tak náhlé změny, že zapomněla i mluvit.

„Zemřít v nevědomí… co jsem udělal… by bylo snad lepší, než ta tíha… která na mě s tím uvědoměním dolehla.“ Thomas otevřel oči a pokusil se na kněžku pohlédnout. Plakala a přitom nevydala hlásku. „Když jsme šli… za tím vojákem… uvědomil jsem si, jak definitivní věc smrt vlastně je. Uvědomil jsem si, co jsem udělal… To, co jsem udělal, se splatit nedá. Možná ani mým životem, ale i tak se ho vzdám. Neplač kvůli někomu, jako jsem já. Nevidíš mi do hlavy, nevíš, jak přemýšlím a jaký jsem… Nestojím ti za to. Věř mi.“ Pokusil se na ztuhlé tváři vykřesat alespoň slabý úsměv. Dokázal to, ale kněžka ho nedokázala postřehnout. „Běž a netrap se mnou… existuje mnohem víc lidí, kteří potřebují tvou pomoc víc než já.“ Zavřel oči a jakoby už neměl co říct.

„Myslíš snad, že jedna smrt dokáže splatit jinou?“ položila Aneth řečnickou otázku. Thomas však vnímal a ta otázka ho donutila začít přemýšlet, i když se i jeho mysl začala zpomalovat. „Bude Světlo pro smrt člověka, který se ani nepokusil napravit to, co spáchal, nebo pro smrt někoho, kdo s tím dokázal něco udělat?“ Thomas na Aneth pohlédl a zkoumavě si ji měřil. Kněžka začala tušit, že se situace začíná obracet v její prospěch. „Světlo má s námi velké plány, které jsme si vybrali předem sami.“ Letmo si setřela slzy z tváří, jakoby si tím mohla dodat odvahy. „Nevím, jaké má s tebou Světlo plány, Thomasi. O tom už musíš rozhodnout ty sám. Ale nenechám tě tady.“

Tomas na ni hleděl vyčerpaným pohledem, který byl předzvěstí toho, že je dotyčný jednou na druhém břehu. Téměř ho dojalo, že ho šla hledat, ale to on nechtěl. Prostě to jen chtěl ukončit a myslel si, že jeho smrt bude alespoň částečným splacením. Ale zřejmě nebyla.

„To, že sis to uvědomil, znamená, že nejsi ztracený. Pořád s tím můžeš něco udělat.“

„Ale co?“ zašeptal po chvíli. Pomalu přestal vnímat okolí.

„Promluvíme si o tom. Ale musíš jít se mnou zpátky.“ Věděla, že v tomhle stavu to Thomas nezvládne a byla připravena ho vyléčit. Ale stále čekala na jeho reakci. Pokud by ho zachránila a on sám by nechtěl, utekl by za pár dní znovu, nebo by si našel mnohem rychlejší způsob, jak to skončit.

„Tak dobře…“ řekl sotva slyšitelně. Zdálo se, že přestal dýchat.

„Thomasi?“ Aneth s ním zatřásla. Nereagoval. „Thomasi!“ Položila mu ruku na krk. Přestala cítit tep.

 

 

Ne nadarmo se říká, že odhodlání zůstat naživu dokáže donutit naše srdce znovu bít, i když se to samo rozhodlo vzdát. Thomas to odhodlání ztratil, ale Aneth mu ho navrátila.

Byl by šel sám, aby léčitelce nepřidělával zbytečné starosti, ale nohy ho odmítaly nést.

Nedokázal mluvit, stěží dokázal udržet oči otevřené. Vše bylo jako v ozvěně, dokonce i jeho dech. Tlukot jeho srdce mu zněl v uších; jakoby ho spíše slyšel, než cítil. Kašlal a ledový vzduch ho řezal do plic. Přesto se snažil dojít alespoň ke koni, který na ně u věže čekal.

Ani si nepamatoval, jak ho kněžka dokázala na koňský hřbet dostat, ale to nebylo podstatné. Pamatoval si jen útržky. Střídavě vnímal, pak zase upadal do bezvědomí. Jednou se probral u křižovatky, kde rozeznal Faolův starostlivý hlas. Pak jej probralo klapání kopyt po městské dlažbě. A nakonec jak mu několik párů rukou pomáhá ze sedla. Pak už si nic nepamatoval. Upadl do kómatu, jakoby si tělo řeklo, že už si to v bezpečí kláštera může dovolit.

 

 

Aneth seděla na ošetřovně a o volné chvíli si pročítala lékařskou knihu. Občas se ozvalo bolestivé zasténání, pak dusivý kašel.

Léčitelka letmo pohlédla na Thomasovu bledou tvář, jakoby se chtěla ujistit, zda stále dýchá. Bylo to již několik dní, kdy ho přivedli zpět do kláštera. Dýchal, ale slabě. Spal, ale dosud se neprobudil. Byl tak bledý a studený, že Aneth neubránila, aby mu soustavně nekontrolovala tep.

Světlo ho zde drželo, ale co ho zde drželo více, byla Thomasova vlastní vůle k životu. Jen tělo potřebovalo nabrat sil a vzpamatovat se.

Aneth se za těch několik dní přistihla, že má nutkání být na ošetřovně místo sester, které zde byly přes noc. Nevěděla, proč ji to k Thomasovi po té příhodě tak táhlo. Ta slova, která jí říkal, byla jako od jiného člověka. Rozhodně ne od člověka, kterého vychovala ulice. Možná se Faol přeci jen nezmýlil.

„Jak je mu?“ ozval se hlas, který ji vrátil zpět do reality.

Aneth pohlédla na Faola a vstala.

„Spí, otče. Už pět dní,“ řekla mu. „Vůbec nemohu říci, zda se probere.“

„Vůle je to, co nás drží zde. A Thomas má silnou vůli,“ uklidnil ji Faol.

Aneth se dlouho na Thomase dívala, jakoby se pokoušela hledat pravdivost těch slov. „Vy jste to věděl,“ řekla po chvíli. „Věděl jste, jaký je a to jste ho ani pořádně neznal.“

„Duše a mysl jsou dvě rozdílné věci, milá Aneth. I sebelaskavější duši může potlačit zkažená mysl.“

„Tam v té věži… něco říkal. A to, co říkal, by neřekl jen tak nějaký člověk, kterého vychovala ulice. Jak je možné, že se ho nikdo neujal?“

„Jsou věci, které ani já nevím, drahá Aneth.“

Aneth přikývla. Přesnější odpověď nepotřebovala. „Mohu zde zůstat, otče?“ zeptala se, když se chystal rozloučit a odejít. „Vezmu službu i za sestru Elin, pokud to bude třeba.“

Faol si ji mlčky s úsměvem přeměřil a pak přikývl. „Pokud si to tak přeješ, domluv se s Elin. Ráda si odpočine. Ať Světlo vede tvé kroky.“

„I vaše,“ odpověděla Aneth a pomalu se posadila k Thomasovu lůžku. Trvalo dlouho, než znovu popadla lékařskou knihu a začetla se.

Hodiny ubíhaly, den se přehoupl v noc a Aneth stále ponocovala. Už si ani nečetla, jelikož jí světlo svíce nevyhovovalo. Čas od času zkontrolovala raněné a nemocné, ale jinak seděla výhradně u Thomasova lůžka. Nakonec dovnitř začalo prosvítat skrze barevná skla vitráží jantarové světlo východu.

„Měla bys jít ven,“ ozvalo se od lůžka, když už i léčitelka únavou zavírala oči. Ten slabý hlas ji donutil zpozornět. Pohlédla na Thomase, zda to byl opravdu on. Nehýbal se, oči měl stále zavřené. Ale po chvíli jí to tvrzení vyvrátil. „Sedíš tu už několik dní… Měla bys jít na čerstvý vzduch. Už se rozednívá.“

Aneth jakoby spadl velký kámen ze srdce. Pomalu přicházel k sobě.

„Jak to můžeš vědět?“

„Slyším zpívat ptáky,“ zašeptal sotva slyšitelně.

Aneth se zaposlouchala. Zvenčí se ozývalo veselé štěbetání. Pohlédla na Thomase. Nevěděla, proč to v tu chvíli udělala, ale sevřela jeho ledovou kostnatou ruku. „Jsem ráda, že jsi to nevzdal.“

Thomas by jí byl odpověděl, ale byl vyčerpaný a nenapadala ho žádná chytrá slova. Léčitelka nevěděla, zda se jí to zdálo, ale poprvé za dobu, co ho znala, na jeho tváři zahlédla úsměv. Nikdy před tím se neusmíval. Neměl proč, jakoby jeho emoce byly tím krutým životem potlačené.

Aniž by to postřehla, usmála se též.

 

 

Thomas čekal, až bude Aneth konečně natolik unavená, aby ho nedržela pod dohledem a šla si odpočinout. Na ošetřovně žádný smrtelný případ nebyl a tak sestra Elin jen občas odcházela pro bylinné odvary a nechávala nemocné na chvíli bez dozoru. A přesně téhle chvíle Thomas využil, aby se pokusil posadit na kraj postele. Slovo „pokusil“ tento okamžik naprosto přesně vystihovalo.

Zatočila se mu hlava a on si teprve teď uvědomil, jak špatně na tom vlastně je. Dosud jen ležel, ale jakmile se jeho tělo začalo hýbat, začalo to pravé utrpení.

S velkým úsilím se posadil až na pátý pokus, hlava se mu točila a jakoby ho i tento obyčejný pohyb neobvykle vysílil. Plíce se ozvaly a on se krátce rozkašlal. Nemocné naštěstí nevzbudil, a i kdyby, na ošetřovně to nebylo neobvyklé. Pokusil si prohmatat hrudník. Ani ho moc nevyděsilo, že spolehlivě nahmatal vystouplá žebra. Často neměl co jíst a proto i v klášteře jedl velmi střídmě.

Vykonal pokus o to vstát; okamžitě se mu zatočila hlava, zatmělo se mu před očima a probral se až na chladné podlaze. Ozvalo se nespokojené zabručení jeho souseda, který ležel na vedlejším lůžku v horečkách, ale jinak na ten lomoz nikdo nezaprotestoval. Thomas se chytil za hlavu, do které se opravdu ošklivě praštil, a doufal, že se mu do rána neudělá podlitina. Ale konec konců, modřiny na jeho těle taky nebyly nic nového.

Sevřel hranu postele a s obrovským úsilím se vydrápal zpět do lůžka. Za tu chvíli, kdy mu bylo střídavě na zvracení, pak strašlivé vedro a hned nato se třásl zimou, pochopil, že se jen tak brzy na vlastní nohy nepostaví.

Raději se přikryl dekou a řekl si, že to zkusí další den.

Aneth se vrátila na ošetřovnu až za dva dny. Thomas byl v dobrých rukou, ale i tak se nemohla zbavit pocitu, že by na něj měla dávat pozor. Ale když přišla, Thomasovo lůžko bylo prázdné.

Polekala se, že to přeci jen vzdal, dokud k ní nepřišla Elin. „Ale ne,“ zakroutila hlavou a ukázala k východu z ošetřovny, „šel jen ven. Nechtěla jsem ho pustit, ale prosadil si svou.“

Aneth jí poděkovala a ve spěchu vyrazila dveřmi ven do klášterních zahrad. Na podzim bylo až neobvykle teplo, dokonce foukal jen vlahý větřík. Jen ta rána byla ledová.

Thomase našla na lavičce u kašny. Měl na sobě jen lněný oblek z ošetřovny a přes ramena přehozenou deku. Oči měl zavřené, a jak se zdálo, spíše poslouchal okolí; zpěv ptáků a zurčení vody, než aby se snažil vnímat něco nebo někoho jiného.

Aneth se posadila vedle něj a chvíli ho pozorovala. Zdálo se, že si jí nevšiml.

„Proč jsi mě hledala?“ zeptal se po chvíli. Oči měl stále zavřené, spíše vyčerpáním, než že by chtěl jen poslouchat a vnímat vítr.

„Já nevím,“ řekla, jelikož to sama nevěděla jistě. „Měla jsem špatný pocit, který jsem nemohla ignorovat.“

„Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se snažím jen zjistit, zda někomu budu chybět.“

„Napadlo mě to, ale když jsem s tebou v té věži mluvila, pochopila jsem, proč jsi odešel.“ Vzrůstající nervozitou sepnula ruce. To se jí nikdy nestalo. Nervózní byla často, a to hlavně před lidmi, kteří byli moudřejší a učenější než ona.

I když oba mlčeli, okolí mluvilo za ně. Občas jen zpěv ptáků a paprsky slunce nás dokáží nabít energií víc než spánek. Bylo sice teplo, ale i přesto se Thomas víc zabalil do deky, jakmile se jeho tělo znovu zachvělo náhlou zimou. Neměl co říct a sám sobě neměl jak odpovědět na otázky, které ho tížily.

„Díky, Aneth.“

„Za co?“

„Za to, že žiješ,“ řekl prostě. Pak už s ní nepromluvil.

Příštího rána Faol odjel. Thomas se začal uzdravovat, snažil se znovu rozpohybovat svoje zkřehlé tělo a pobývat na slunci a čerstvém vzduchu. Ale ze všeho nejvíce si potřeboval s Faolem promluvit o tom, jak se rozhodl. A on zrovna v tu chvíli odjel.

„Dostal urgentní dopis z Lordaeron City,“ řekla mu sestra Elin, když mu přinesla bylinkový čaj. „Na žádost krále Terenase. Víc nevíme, ale určitě se brzy vrátí.“

pouze přikývl v odpověď a nechal sestru jít. Zakázal si pokládat otázky, co by tak důležitého mohl král po Faolovi chtít a rozhodl se na to nemyslet. Vše, co ho v posledních dnech trápilo, byl slib, který dal sám sobě. Až příliš mnoho přemýšlel a to nikdy nikomu příliš nesvědčí. Měl pocit, že na to, co by měl napravit, nemá zdaleka tolik životního času, kolik by potřeboval.

Protentokrát poprosil sestru, zda si může vzít své oblečení a chodit i mimo ošetřovnu. Elin mu to nejdříve nechtěla dovolit, ale když jí Thomas slíbil, že na sebe dá pozor, přinesla mu jeho náhradní oblečení z jeho komnaty.

Jakmile se oblékl, cítil se podivně, tak jako si každý nemocný opravdu uvědomí svůj stav, až když vymění pohodlí noční košile za šaty každodenního nošení.

I přes nepříjemný pocit střídavé zimy a návalů horka se vydal do skriptoria. Cítil se strašlivě pomalý a jakoby ani jeho myšlenky neplynuly tak rychle, jak potřeboval. Ale nic nerozpohybuje mysl lépe než knihy.

Arcibiskup přijel druhý den pozdě odpoledne a Thomas jakoby to vycítil mnohem dříve, než se to od kohokoliv dozvěděl.

Opatrně zaklapl knihu, ze které se mu dařilo číst mnohem plynuleji než před pár měsíci, a vrátil ji zpět do police mezi ostatní. Nevěděl proč, ale vydal se do stájí, jakoby tušil, že tam arcibiskupa najde. Prošel mezi boxy a šel za zastřenými hlasy, které jej vedly. Když došel až na konec, zahlédl Faola a druhého, značně starého muže, který zde zřejmě pracoval jako opatrovník koní. Mohlo mu být už kolem šedesáti, což byl na tehdejší dobu požehnaný věk. Tváře měl propadlé, vlasy prořídlé a ve vrásčitých rukách držel uzdu koně, ze kterého Faol zrovna sesedl.

„Ať Světlo vede tvé kroky, Thomasi,“ pozdravil jej Faol, když si ho všiml. Oči mu zářily jako vždy, ale úsměv, kterým ho obdaroval, byl ustaraný. „Jsem rád, že už je ti lépe.“

„I Vaše, otče,“ odpověděl Thomas. „Jak dopadla schůzka v Lordaeron City?“ zeptal se.

„Nechci vyvolávat paniku, ale nesu špatné zprávy,“ řekl. „Tady Tercy už to slyšel, a myslím, že by to měli slyšet i ostatní, tebe nevyjímaje.“

Thomas vypadal navenek klidný, což ve skutečnosti dělalo jen jeho dlouhodobé vyčerpání, ze kterého se zotavoval jen velmi pozvolna. „Jaké zprávy?“

Faol se nadechl, jakoby to jemu samotnému dělalo velmi těžkou hlavu a řekl: „Stormwind padl.“

Thomas si teprve teď začínal uvědomovat, že o světě nic nevěděl a do té chvíle mu to ani nechybělo. Celý jeho obzor vyplňoval Stratholme a jeho okolí, ale dál než za řeku Thondroril se nikdy nedostal. A svět byl pravděpodobně větší, než si myslel.

Nikdy nevěděl, že mimo Lordaeronu existují ještě další lidská království. Zjistil, že i trpaslíci, které ve Stratholmu vídával jen velmi zřídka, mají také své království v zasněžené končině Dun Morogh. Ale to nejzávažnější zjištění bylo, když Faol svolal všechny řádové bratry a sestry do kapitulní síně a oznámil jim, že království Stormwind, o kterém se doslechl až dnes, shořelo v plamenech.

„Anduin Lothar, rytíř Stormwindu odvedl přeživší přes moře k nám a žádá o pomoc. A my mu ji poskytneme. Část z vás se vydá do Southshore, aby se o přeživší postarala. Ale je zde ještě palčivější problém. Ty bytosti, které mohou za pár Stormwindu, a které prošly skrze portál v bažinách až do našeho světa, se určitě brzy objeví i u našich břehů.“

„Takže co budeme dělat? Nejsme bojovníci. Můžeme poskytnout pomoc pouze milici a vojsku z Lordaeronu,“ ozval se někdo z davu.

„Pravda, nejsme bojovníci se zbraní.“ Faol se usmál a najednou vypadal zase rozhodný. „Ale umíme bojovat jinak. Umíme lid ochránit a nabídnout jim přístřeší, a to je v temných dobách mnohdy více ne schopnost ovládat meč.“

Spousta řadových bratrů a sester měla hned dalšího dne odjet do Southshore, aby se postarali o přeživší ze Stormwindu. Druhá část měla zůstat, aby byla připravena pomoci Lordaeronu až se ocitne pod útokem. Faol se chystal zapojit do války a bránit jejich milovaný svět vším, co mohl poskytnout.

Když už se všichni začali rozcházet, aby se připravili na nadcházející cestu, Thomas jako jediný zůstal, aby si s Faolem promluvil.

Arcibiskup jej pohledem vyhledal a povzbudivě se usmál. „Chceš vědět, co budeš dělat ty, že Thomasi?“

„Ano, otče. Už jsem v pořádku, přísahám.“

„Nejde o to, zda jsi v pořádku nebo nejsi, Thomasi. Jen nevím, kam bych tě měl zařadit. Nejsi léčitel, ani bojovník… alespoň prozatím. Ale velmi si přeješ někomu pomoci. Komukoliv. A to je jedna z věcí, která nás dokáže hnát kupředu spoustu let,“ řekl mu Faol. „Ale pokud dychtíme až příliš rozdávat pomoc, často se nám to jen vymstí.“

„Měl jsem spoustu času přemýšlet, otče. Chci jen zjistit, kde je mé místo.“

„Najdeš-li sám sebe, najdeš i své místo ve světě.“

Thomas si skrytě povzdychl. Tápání ve tmě pokračovalo dál. „A kam pojedete vy, otče?“

„Musím navštívit pár svých přátel. Cosi mě napadlo. Něco, co by mohlo pomoci Anduinovi Lotharovi při jeho snažení.“ Poklepal mu povzbudivě na rameno. „Hlavu vzhůru. Každý z nás hledal svůj úděl. Někdo déle, někdo jej našel hned. Ale… možná mě něco napadlo.“

"Ano?"

"Už ses někdy setkal s trpaslíky?"

„Nikdy jsem se s žádným nepustil do řeči, i když jsem za celý život ve Stratholmu potkal dva,“ přiznal Thomas. „Nemyslím si, že bych s nimi uměl mluvit, když neumím mluvit ani s lidmi."

Faol se nemohl nezasmát. „Myslíš si, že je to horší, než ve skutečnosti je. Ale abych přešel k věci: možná si s trpaslíky budeš rozumět trochu lépe. Mají srdce na pravém místě.“

„Na co narážíte, otče?“

„Jeden z bratrů Bronzebeardových, Muradin, bratr krále Magniho z Khaz Modanu, již pár let udržuje kontakty s Lordaeronem. Trpaslíci se většinou do záležitostí lidí nepletou, ale Muradin nám podává informace o stavu svého království stejně jako my jemu o tom našem. Je to čistě přátelský a důvěryhodný vztah. Ale poslední měsíce se neozval a dneškem jsem alespoň zjistil proč. Král Terenas mi ještě před mimořádnou schůzí řekl, že se Lothar chystá vyslat do Ironforge posla. A já bych se rád postaral o to, aby v bezpečí dorazil.“

„Chcete, abych šel?“ Thomas na něj hleděl v naprostém šoku. „Ale já nejsem kněz ani bojovník. Nevím, k jakému užitku bych mohl být.“

„Ptal ses, zda můžeš být nápomocen a já ti to řekl. Na rozdíl od Lordaeronu je v Ironforge menší možnost, že o tvé minulosti bude někdo vědět… pokud si situace bude žádat, abys zůstal déle.“

„Vážím si té možnosti, otče, ale… vážně k ničemu nejsem.“

„Pokud sám nevíš, kam patříš, pak je ten nejvyšší čas to zjistit.“ Faol přátelsky vzal jeho ruku do dlaní. „Nikdo tě nenutí, aby ses do války pletl. Ale vím, že chceš pomoci. Sám odjíždím v nejbližších dnech do Lordaeron City nabídnout Lotharovi pomoc. A rád bych, aby se i poslovi dostalo stejné pomoci.“

Thomas nad tím nemusel přemýšlet dlouho. Nemohl tu zůstat. Nechtěl. Potřeboval, aby se pro něj události v jeho životě pohnuly kupředu.

„Půjdu, otče. Pokusím se vás nezklamat.“

„Já vím, že mě nezklameš. Spíš se pokus nezklamat sám sebe.“ Usmál se na něj a pustil jej. „Ať Světlo vede tvé kroky.“

„I vaše, otče.“

 

 

Thomas byl před odjezdem nervózní. Měl se setkat s poslem a zajistit mu bezpečnou cestu až do míst, kde to neznal. Díky tomu, že měl k balení jen náhradní sutanu a hřeben, byl na cestu připraven okamžitě. Faol mu pouze řekl, že má vyčkávat na instrukce a tak vyplnil veškerý čas studiem ve skriptoriu, kde se snažil zjistit něco více o Stormwindu, Khaz Modanu i Lordaeronském království. Bylo načase, aby začal studovat svět, ve kterém žil a kterému teď hrozilo bezprostřední nebezpečí.

Našel knihu „Rodokmeny lidských králů“, poté „Válku Tří kladiv“ pojednávající o rozdělení rodu trpaslíků zvaného Anvilmar na tři samostatné klany. Nastudoval si mapu Lordaeronu, našel si historii celého království od založení prvních měst a položení základního kamene Lordaeron City až po vybudování posledních cest a mostu přes řeku Thondroril.

I když chodil spát pozdě a vstával brzy, po předchozích dnech strávených na ošetřovně byl odpočatý víc než dost. Už se mu ani tolik nevracely časté návaly horka a zimy zároveň, kdykoliv se jen znenadání postavil anebo udělal prudký pohyb.

Jakmile nastal druhý den od odjezdu Faola, vyhledal jej jeden z řádových bratrů.

„Dobré odpoledne, bratře,“ pozdravil jej léčitel středního věku.

„Dobré i tobě,“ odpověděl Thomas, když zaklapl foliant a vracel jej do police.

„Za chvíli odjíždí skupina do hlavního města. Arcibiskup se ptá, zda sis to nerozmyslel.“

„Nerozmyslel,“ odvětil Thomas jednoduše.

„Dobrá,“ léčitel přikývl, „pak se tedy dostav na nádvoří.“ Rozloučil se a odešel.

 

 

Thomas na nádvoří před kašnou Faola nenalezl, natož jeho doprovod. Zato na něj čekal někdo, koho nečekal.

„Aneth?“ zeptal se zmateně. Nevěděl, jakou otázku položit, aby to nevyznělo hloupě.

Kněžka svírala za uzdy dva koně, byla oděna ve světlých cestovních šatech a přes rameno hozenou brašnu.

„Snad sis nemyslel, že by tě Faol poslal samotného.“ Usmála se na něj a natáhla k němu ruku s uzdou jeho koně.

Thomas si rozvážně přešlapujícího grošáka přebral. „Myslel jsem, že nás půjde víc.“

„Ne. Mnozí tu mají rodiny a budou bránit svou rodnou zem. Já jsem doma kdekoliv, kde je Světlo. Dlužím arcibiskupovi také hodně. A proto na tebe dohlédnu.“ Vsadila nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla.

„Umíš jezdit na koni?“ zeptala se, když si to uvědomila.

Thomas nejistě pohlédl na koně, který se na něj skoro tázavě zadíval. „Pochybuji.“

„Stoupni si k němu zleva, levou nohu do třmenu, napni se v zádech a přehoupni pravou přes sedlo,“ instruovala ho trpělivě. Neměla, jak jinak by ho učila, ale věřila, že se Thomas dokáže učit za pochodu.

Thomas se zhluboka nadechl, vsadil nohu do třmenu, sevřel rozsochu a pokusil se ve třmeni postavit. Povedlo se mu to, ale cítil, že ještě není ve své kůži. Zatočila se mu hlava, ale dřív než stačil spadnout na zem, podařilo se mu nohu přehodit před sedlo.

„Dobře, velmi dobře! Chytni uzdu, tak aby byla natažená. Nesmí být volně, jinak nebudeš mít nad koněm žádnou kontrolu.“

Thomas přikývl a obmotal si uzdu kolem rukou, tak aby byla natažená. Teprve teď, když na koni seděl, si uvědomil, jak moc velké zvíře to je.

„Napni se v zádech a sevři sedlo stehny. Dobře, cítíš se jistěji?“

Thomas se zatvářil velmi nešťastně, což mluvilo za vše.

„Poznají, jestli máš strach,“ upozornila ho a musela se zasmát, když se na jeho tváři objevil výraz nuceného klidu. „Za dva dny musíme dorazit do Lordaeron City. Vypadá to, že během dneška tě snad naučím alespoň klus.“

Pobídla koně ke kroku a Thomas její pohyby zkopíroval. Kůň se začal hýbat a nebýt Thomasova reflexu, že začal pohyby velkého zvířete napodobovat, s největší pravděpodobností by během chvíle spadl ze hřbetu. Neuměl si představit, že by se měl brzy naučit jezdit.

 

 

Thomas nikdy na koni neseděl, ale dokázal se naučit klus snad během hodiny cesty. Bylo znát, že si ještě není tak jistý, ale čím déle jeli, tím více byly jeho pohyby plynulejší. Aneth se nemohla zbavit pocitu, zda to všechno neměl v krvi, ale to byla pravděpodobně jedna z věcí, kterou se asi nikdy nedozví.

Projeli skrze Corin‘s Crossing, kde se zastavili jen na chvíli, aby nakrmili a napojili koně a pak znovu vyrazili. Později míjeli i menší vesničku Darrowshire, která se nacházela nedaleko řeky. Stromy Darrowmerského lesa jim poskytovaly závětří, a jen větve se ohýbaly v nejvyšších korunách ve větru a vytvářely uklidňující ševelící zvuk.

Když dorazili k řece Thondroril, která oddělovala Darrowmerský les od Tirisfal Glades, sesedli z koní, aby si odpočali. Thomas dával Aneth otázky ohledně Lordaeronu a ostatních království a Aneth odpovídala. Mluvili o Faolovi, Církvi Svatého Světla i o Světle samotném. Poté pokračovali dál.

Než dorazili do Andorhalu, setmělo se. Thomas neměl nejmenší tušení, jak zaplatí za nocleh i za ustájení, ale sotva vjeli do města, jeho nejistota se rozplynula, když i městské stráže přišly požádat Aneth o požehnání.

Jak kněžka rozdávala požehnání a Světlo, které zářilo kolem jejích dlaní, Thomas plně chápal, proč před Svatým Světlem jdou všechny peníze stranou. Už jen pohled na tu záři byl uklidňující a jeho přestal svírat ten tlak uvědomění nad tím, co udělal a že ho čeká plno práce, než to všechno odčiní.

Když dali koně ustájit a našli i nocleh, Thomas si začínal přát, aby si ke Světlu také našel takovou cestu. Kdyby nebyl tak unavený celodenní jízdou, určitě by nad tím přemýšlel až do rána.

Druhý den kolem poledne uviděly stráže na hradbách Lordaeron City přijíždět dva jezdce v sutanách Církve Svatého Světla. Když vjeli branou na rozlehlé nádvoří, do nějž vedly cesty z ulic majestátního města, Thomas zastavil koně a zůstal stát na místě s otevřenými ústy. Nikdy si nemyslel, že uvidí tak obrovské město. Stratholme byl prohlášen druhým největším městem Lordaeronské říše, ale hlavní město mu vzalo dech.

Z naprosté strnulosti ho probrala až Aneth. „Odvedeme koně do stájí a půjdeme hledat posla,“ oznámila mu. „Pak vyrazíme.“

Thomas přikývl, opatrně sesedl z koně a sevřel jej za uzdu. Společně bloudili ulicemi, až dorazili do stájí, kde koně ponechali. Jak se tak proplétali davem, Thomas se v takovém ruchu cítil báječně, protože se i navzdory svému vysokému vzezření dokázal ztratit.

Posla našli na nádvoří před hradem. „Bál jsem se, že pojedu sám,“ svěřil se jim. „Arcibiskup je opravdu šlechetný, že poslal doprovod.“ Potřásl si rukou s Aneth a poté i s Thomasem. „Jsem Fredrik.“

„Těší mě. Já jsem Aneth a tohle je Thomas,“ usmála se Aneth. „Kdy hodláte vyrazit?“

„Před pár hodinami jsem dokončil přípravy. Můžeme vyrazit hned.“

Aneth přikývla. „Pak tedy vyrazíme okamžitě.“

A tak vyrazili.

 

 

<--- Zpět na 1. část | Pokračovat na 3. část --->

Diskuze

milanko 01.08.2014 20:02

Musim povedať že táto poviedka prekonáva všetko čo si doposial napísala a to je len dobre veľa detailov a tie pocity ktoré z toho dostávam ... Dobrá práca

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet