Jade Clouds - 2. kapitola

  fan fiction    povídky    Pandaria   

Ozvalo se hučení vrtulí a celý obrovitý stroj se pohnul kupředu. Nejdříve se pohyboval jen velmi pomalu, ale jak se tak Asimeria dívala na moře pod nimi, uvědomila si, že se zrovna dvakrát neplouží… Nikdy nepřestala žasnout nad tím, jak se takový kolos dokáže pohybovat nad zemí s těmi nejprimitivnějšími technologiemi. Ona osobně by si pohrála s přitažlivostí a zemským magnetismem tak, jak to dělala její rasa, ale nechtěla do kultury na Azerothu zasahovat až příliš. 
Letěli celý den, Stormwind i celá pevnina zmizela z dohledu; zůstalo jen moře. Posádka pobíhala po palubě a připravovala se na přistání v daleké neznámé zemi a hodiny ubíhaly. Se soumrakem přišla zima, která se stávala čím dál vlezlejší a pronikavější. Vojáci se začali stahovat do podpalubí a jen pár trpaslíků zvyklých na podnebí hor a několik otužilých lidí zůstalo venku. A ještě jedna draeneika, které zima nevadila už pěkných pár let. 
„Ten váš král má dost zajímavé nápady…“ prohlásila po chvíli. Na palubě se sice pohybovali vojáci, ale beztak je nemuselo zajímat, co říkala. Opírala se o zábradlí a hleděla do podpůrné turbíny, jak rychle se ty ostré lopatky otáčí. 
„Díváš se, jako bys mě tam nejradši hodila.“ Halford se opřel o zábradlí vedle ní a pohlédl do dálky. 
„Jeden můj přítel přesně do takové jedné shodil akolytu Kultu zatracených. Ale já si teď nemůžu dovolit si špinit ruce.“ 
„Mluvíš jako někdo, kdo je zvyklý na mnohem horší chování, než mám já.“ 
„Taky že ano. Ale já ti nemohu vrazit pěstí ani o tebe přerazit židli. Nechci tě soudit podle prvního dojmu, ale já nemám zapotřebí, aby mě někdo psychologicky rozebíral. A už vůbec to nemám zapotřebí ve chvíli, kdy mám na bedrech důležitý úkol.“ 
„Jak jsem řekl: mě snese jen málo lidí.“ 
„Ahá, tak proto Greymane řekl, že neví jistě, zda je to dobrý nápad. Měl pravdu. Není to dobrý nápad.“ Většinou dokázala vidět, jaký je člověk uvnitř, dokázala na první pohled rozeznat, zda jí za to stojí či nikoliv… ale u pár lidí to rozeznat nedokázala. U Sylvana do poslední chvíle nevěděla, na čí straně stojí, u Dariona to nevěděla pořádně dodnes… a teď Halford. Netušila, zda si vybírá ty správné přátele. Ale on zatím nebyl její přítel. Bylo tedy záhodno to utnout hned ze začátku. 
„To zřejmě ne. Není podmínkou, abychom cestovali společně. Možná tak budeme mít i větší pravděpodobnost, že prince najde jeden z nás.“  
„Za jiných okolností bych tě snesla… ale vzhledem k tomu, že nevypadáš jako někdo, kdo umí bojovat, bys byl do týdne mrtvý. A ne, nezabila by tě tamní divočina ani nikdo z Hordy.“ 
„Mám služební pistoli.“ namítl Halford. 
„Než ji nabiješ, nějakou chvíli to trvá. Vystřelíš, mineš a co pak. Nemám náladu ještě zachraňovat kůži někomu, kdo mi leze na nervy. Většinou mi lezli na nervy ti, kteří se o sebe uměli postarat.“ 
„Zřejmě je teď těžké se zařadit do normální společnosti.“ vydedukoval Gilnean a raději na chvíli zmlkl, jakoby vycítil, že už i tak překročil snesitelnou mez. 
Asimeria sevřela pěsti. Měl pravdu, ale ona si to do té chvíle nedokázala pořádně přiznat. Žila mezi rytíři smrti příliš dlouho… a s těmi, kteří měli za sebou dost tvrdý život, co se týče válek a těžkých rozhodnutí.  
„Už zase mě rozebíráš.“ upozornila ho ještě relativně klidně. 
„V poslední době jsem na svém chování hodně zapracoval. To mi můžeš věřit.“ 
„Až přistaneme v té nové zemi, půjdu svou cestou a ty svou… a nebudu tě zachraňovat, až budeš potřebovat.“ Zaklepala prsty na zábradlí a otočila se směrem ke vchodu do podpalubí. 
„Jsem zvyklý starat se sám o sebe. Doufám, že ty taky.“ odvětil Halford, jak se zdálo kabát a možná i jeho tělo, zvyklé na chladné deštivé počasí Gilneasu, ho proti ledovému větru chránily dobře. 
Asimeria se na okamžik zarazila, ale rozhodla se neodpovídat. Žádné diskuze. S ním ne… Zakroutila hlavou a vydala se schodištěm dolů ke své kajutě.  
 
 
Asimeria netušila, kolik času uběhlo od doby odletu. Den střídala noc a ta zase den. Mimo rozhovorů v rodném jazyce s Mishkou ještě od Rella zjistila, že mu sám Varian poslal zprávu pojednávající o tom, co se o ní dozvěděli. Asimeria si typla, že Wrynn má o svého syna až takovou starost, že se s Fordringem stejně spojil a chtěl vědět, zda je doopravdy tak schopná, aby dokázala Anduina najít. Rell jí však odmítal zprávu dát a vůbec říct, co v ní stálo. Teprve až po dlouhém nátlaku z draeneičiny strany jí řekl: „Nic špatného,“ a dál se o tom odmítal bavit. 
Když tak jednu noc seděl celý tým SI:7 venku v hloučku na bednách, Asimeria se nemohla nezeptat, co se na Azerothu dělo celou tu dobu, co byla pryč. 
„Elementy začaly šílet,“ řekl Sully, zatímco si opravoval dalekohled i přes tu skutečnost, že bylo sotva vidět na krok, „Magni se pokusil s tim něco udělat, ale skončilo to tim, že se proměnil v diamant a doteď je ještě pořád tam dole pod Ironforge.“ 
Asimeria z toho byla v šoku. Magni byl skvělý trpaslík a respektoval dokonce i Dariona, i když to byl rytíř smrti. Ale ona věděla, že Magni si nic z toho, co se stalo, pamatovat nebude, ale i kdyby se s mladým Mograinem měl setkat, určitě by setkání nebylo o nic horší. Alespoň ona o tom byla přesvědčena. Nemusela se ani ptát, čeho tím král Ironforge dosáhl. Elementy si ho prostě vzaly na oplátku za nějakou hodně podstatnou službu. Ji si led už také málem párkrát vzal, ale neudělal to z jistých důvodů, které jí doteď nebyly známé. 
„To mě mrzí.“ řekla upřímně Asimeria. Ve skutečnosti ji to zasáhlo natolik, že ani ona sama nebyla schopna vytvořit takový tón hlasu, který by o tom přesvědčil i ostatní. 
„Jo, byl to fakt průšvih. Byl to dobrej král a ještě lepší chlap. Vod tý doby v Ironforge vládnou všechny tři klany. Když Moira vtrhla do města, byl sem s SI:7 u toho, když ju mladej Wrynn ušetřil. Prej se to tam relativně zklidnilo, ale nějakej čas se klany mezi sebou fakt solidně třískaly.“ Sully odložil dalekohled a hmátl do jedné z beden. Asimeria si nebyla jistá, co přesně to bylo, ale vypadalo to jako malý soudek. 
„Zapomněl jsi, co se stalo před tím, McLeary.“ ozval se Rell. Zdálo se, že ze všech okolo je na tom nejlépe. Zatímco ostatní se začali cítit malátně a unaveně, nehledě na to, že přestávali ve tmě vidět, Rell jakožto Noční elf byl uzpůsoben k tomu, aby spal ve dne a teprve o půlnoci nastal jeho čas. Často někam odcházel a ne zrovna pomalým krokem, čehož se chytl Sully: „Tak já se v tuhle dobu můžu pomalu přerazit a von si tady běhá jak za dne. Já už fakt chápu, proč tu máme Nočního elfa.“ 
„Ty myslíš boj s Noční můrou?“ zeptala se Amber a pouze Rell viděl, jak se značně nad tou vzpomínkou otřásla. 
„S Noční můrou?“ Asimeria na elfa nechápavě pohlédla. 
„V tu dobu jsi snad musela být někde úplně jinde. Každého se to dotklo. Každý z Azerothu ví, o čem je řeč.“ 
„V té době jsem musela být na Draenoru.“ přiznala neochotně. Cítila se poněkud provinile, že o ničem takovém pomalu nevěděla. „Po porážce Krále Lichů jsem odešla za Portál, abych znovu nabrala síly.“ 
„Smaragdový Sen je propojen pouze a jen s Azerothem.“ vysvětlil Rell. „Není divu, že se tě to nedotklo. Máš velké štěstí, že tomu tak je. Spousta z nás se z toho stále vzpamatovává.“ 
Přestože Asimeria cosi o tomto snovém světě věděla jen díky elementům, které byly s Azerothem propojené od samotného prvopočátku, nevěděla o něm zas tolik, aby se do této diskuze mohla plně zapojit. Jak se zdálo, ostatní z týmu byli jedině rádi, že se nevyptávala víc. Už jen ze zarytého mlčení mohla Asimeria usoudit, jak zle na tom Azeroth musel být. 
„Popojedem,“ ozval se trpaslík, přičemž z dalších krabic zase něco lovil. 
„Ty korbely jsou v jiné krabici,“ upozornil ho Rell, který se jen s maximálním sebeovládáním nesmál, že trpaslík prohrabává bednu s granáty.  
„Tak je, doháje, vytáhni, když vidíš líp jak já!“ odsekl Sully a s velkou námahou nepřerazit se o zbytek krabic udělal elfovi místo. 
Všichni viděli jen elfův neznatelný obrys, slyšeli nějaké štrachání, až se konečně elf posadil zpět na své místo. 
„Dík, Relle. Nemám rád elfouny, ale za to, žes mi vylovil moje milovaný tupláky, ti i naleju trochu wildhammerskýho moku. A vopovaž se vodmlouvat.“ 
„Samo sebou.“ odvětil pobaveně elf. „Sotva jsme porazili Noční můru, objevil se Deathwing. Sama jsi viděla, jak se svět změnil. Tam, kde byla vyprahlá země, roste nyní tráva, Barrens jsou na dva kusy, park ve Stormwindu byl svržen do moře. A to je jen minimum věcí, které se staly.“ 
„Stalo se toho až příliš, aby to bylo povídání jen na jeden večer.“ souhlasila Mishka. „Celý svět se změnil. Nezměnily se jen kontinenty, ale i lidé, kteří na nich žijí. Neříkám, že to, co Horda dělá, je dobré, ale když se ke mně doneslo, že Cairne Bloodhoof je mrtev…“ 
„Spousta členů Aliance proti taurenům nic nemá… jen to, že sou s Hordou. Ale stejnak se mi zdaj nejrozumnější.“ ozval se ze tmy Sullyho hlas míchaný se zvukem snahy o otevření dřevěného víka sudu. 
„Stalo se toho prostě moc. A být celou tu dobu pryč a nevědět o tom, co se tu dělo… to máš doopravdy co dohánět, Asimerie.“  
„Možná je lepší některé věci nevědět, Amber.“ 
Dlouho bylo ticho, které rušil pouze zvuk otáčejících se turbín. Sully strčil do Asimerie plným korbelem a počkal, až jej pevně chytí, aby jej v té tmě neupustila. Když už všichni měli svůj půllitr, Sully si odkašlal a řekl: „Tak na Magniho a Cairneho. Protože sympaťáci umíraj jako první.“ 
„Na Marcuse, nejlepšího generála stormwindské domobrany, jaký kdy žil,“ doplnil Rell. 
Asimeria z jeho hlasu rozpoznala, že ten, o kom mluví, je mrtev. Neznala Marcuse Jonathana tak, jak chtěla, ale občas když ho vídala, ho shledala člověkem na svém místě.  
Nakonec i ona pozvedla korbel a prohlásila: „Na Bolvara Fordragona. Nejlepšího regenta na světě.“ Všichni jen tiše museli souhlasit. Jak by jen mohli zapomenout… 
Asimeria se pomalu napila s myšlenou, že seznam důležitých lidí, kteří už po Azerothu nechodí, by byl sakra dlouhý. Už jen vzpomínkou na Bolvara se jí svíralo hrdlo. 
 
 
Zbytek noci strávila v kajutě. K její smůle nebyla žádná jiná volná, nežli ta Halfordova. Asi hodinu se v podpalubí přemlouvala, zda na ty dveře zaklepe, nebo si prostě ustele na tvrdých prknech. Potřebovala se po těch probděných nocích alespoň na chvíli vyspat. Ne že by nebyla zvyklá tolik nocí probdít, ale ji už nebavilo stále dokola jíst scholazarské brusinky, i když jí teď jedna jediná mohla vystačit na týden, místo na den. 
Pak se dveře kajuty otevřely, a kdyby neměla alespoň o maličko lepší noční vidění, stěží by rozpoznala, kdo v těch dveřích stojí. Uprostřed malé místnůstky byla na stole položena petrolejová lampa a vedle ní knížka s tužkou. 
„Tak půjdeš dovnitř, nebo budeš raději spát na studených prknech?“ zeptal se tím svým typickým gilneanským přízvukem. Asimeria stála na místě jako opařená a nevěděla, zda mu má odseknout, nebo raději mlčet. Na člověka měl až podivně dobrý sluch. 
„Můžu klidně probdít celou noc.“ odpověděla, jakoby se z toho mohla vyvléknout. Cokoliv, ale jen nebýt v jeho blízkosti. Psychologické rozbory její osobnosti už ne. 
„Všiml jsem si. Ale jednou za čas potřebuješ spát. Nabouzecí drogy nejsou dvakrát dobrá volba. Za nějaký čas si tvá játra sbalí kufry a odejdou na doživotní dovolenou. To mi věř.“ 
Jak to zatraceně ví?! 
„Nic takového neberu.“ zalhala. 
Halford jakoby pootočil hlavou. Ve skutečnosti jí teď připomněl spíše nějaké zvíře než člověka. Pak ustoupil a naznačil jí tak, že může projít. 
Asimeria sevřela pěsti a vešla do kajuty. Byla starší než on. Přeci se mu nebude vyhýbat. Jeho zvládne levou zadní.  
Opřela do kouta svou Icenity, položila se na tvrdou postel a složila si ruce na hrudi, dívaje se do stropu. 
„Není moc tvrdá?“ zeptal se, když se posadil zpět ke stolu. Na to, jaká byla i vzhledem k petrolejové lampě v místnosti tma, se Asimerii zdálo, že na ni vidí až příliš dobře. 
„Už žádné odpovědi.“ 
„Takže pro tebe není.“ 
„Mohl by ses ve mně už konečně přestat přehrabovat?“ 
„Promiň. Profesionální deformace.“ omluvil se a vrátil se zpět k deníku. Kdyby se Asimeria pozorně zaměřila na jeho stránky, rozeznala by pár hrubých nákresů a spoustu poznámek k nim. Chvíli ještě hleděla do stropu, aby zjistila, že nemůže usnout. Nedalo jí to, aby letmo nepohlédla jeho směrem. 
„Co jsi vůbec zač?“ 
„Člověk.“ 
„Ne, myslím jako povoláním. S tou tvou hlavou nemůžeš dělat obyčejnou práci. Zešílel bys z toho.“ 
„Kdo říká, že jsem nezešílel i tak?“ Vzal tužku do levé ruky a začal připisovat pár poznámek k blíže neurčené kresbě. 
„Víš dobře, jak to myslím.“ povzdychla si, snažíce znovuobjevit v sobě svou božskou trpělivost. 
„Jsem detektiv. Vyšetřuji vraždy, podvody s cennými papíry a takové ty věci, co většinou souvisí s lidským egem, závistí a tak… Všechny zločiny pramení z lidských slabostí: ze vzteku, závisti, z žalu… často i ze zločinů, kterými se na lidech dopustila společnost. Měli bychom soudit dítě, které ukradlo chleba, jako zloděje, jen proto, že kradlo z hladu? Neměli bychom do toho zahrnout i možnost, že společnost dohnala jeho rodiče do záhuby?“ 
„Něco mi říká, že takhle přemýšlíš až poslední dobou.“ Neodpustila si poznámku. Vůbec s ním neměla v plánu mluvit. Bylo to tak trochu z donucení. Na druhou stranu, rytíři smrti byli horší. I když… jak se to vezme. Alespoň toho tolik nenamluvili. 
„Možná. Některé věci prostě člověka od základu změní. Otázkou je, zda nás změnily k lepšímu či k horšímu. Jak je to ve tvém případě, draeneiko?“ zeptal se a natočil hlavu jejím směrem. 
Asimeria měla zavřené oči a spala. Nebo spíše dělala, že spí. Na tohle opravdu neměla náladu. Až doletí ke břehům té země, rozdělí se… prostě musí. Nemohla si dovolit ztratit svůj těžce vydobytý klid. 
Halford se pro sebe pousmál a obrátil pozornost zpátky ke svému deníku. Nemohl jít spát. Bylo až příliš mnoho věcí, které potřeboval zapsat. Myšlenky plynuly rychle a na něj nikdy nečekaly dostatečně dlouho, aby si mohl dovolit je nezapsat hned ve chvíli, kdy ho napadly. 
 
 
Když se začalo rozednívat, Asimeria byla už vzhůru. Nakonec se jí přeci jen podařilo usnout, i když si to původně ani nepřála. Protřela si oči a posadila se na kraj postele. Halford k jejímu překvapení stále seděl u stolu, pročítal si zpětně své poznámky a zamyšleně kousal tužku. 
„Ty okusuješ tužky?“ zeptala se po chvíli, kdy jí vůbec nevěnoval pozornost. 
Halford, jakoby o ní věděl, že je vzhůru a tak sebou netrhl, jak by to někdo čekal. „Každý má své zlozvyky.“ 
Asimeria mu musela dát za pravdu. Byla by se s ním pustila do diskuze, kdyby se nebála, že se u ní znovu dobere k něčemu, co nechtěla rozebírat. Jedna z mála věcí, které o něm věděla, bylo, že by snad z jizev na jejím těle dokázal určit, jak dlouho je má a jakým předmětem byly způsobeny. A to doopravdy nechtěla riskovat. Štěstí, že byly vidět snad jen na krku. Zbytek jejího těla byl skrytý pod kyrysem. 
Pomalu vstala, vzala sekyru z kouta a zavěsila si ji na kožený popruh na zádech. 
„Jestli hodláš jít ven, nic neuvidíš.“ 
„Proč myslíš?“ zeptala se, když strčila do dveří vedoucí ven z kajuty. 
„Jestli nejsi šamanka, nebo něco takového, zřejmě přes tu mlhu jen těžko uvidíš.“ 
Asimeria se pečlivě ohlídala, aby mu neodpověděla a nepoodhalila tak o sobě něco dalšího. Znala ho sotva týden a už o ní věděl mnoho věcí a ona o něm pouze to, co jí řekl Greymane. 
Zakroutila hlavou a vyšla ven. Sotva vystoupala po schodech na palubu, do nosu ji okamžitě praštila hustá mlha, která ji téměř dusila. Pokusila se zapátrat vnitřním zrakem kolem, ale jakoby byla mlha magického charakteru. Zastřela jí i třetí oko. Popošla blíže k můstku. 
„Přes tu mlhu není vůbec nic vidět.“ řekl Rell někde nad můstkem. Neslyšela ho tak zřetelně, ale nehodlala za ním jít a upozorňovat na sebe. Přišla tedy k zábradlí na pravoboku a opřela se o něj. Díky blízké turbíně ho neslyšela tak zřetelně a proto poprosila elementy vzduchu, aby k ní donesli blíže elfova slova. 
„Počkat,“ řekl elf znovu a tentokrát i Asimeria zaostřila. Mezi mlhou začalo cosi prosvítat. Voda? Zem? „Vidím lodě,“ dořekl. 
Asimeria propátrala okolí pod vzducholodí a musela elfovi dát za pravdu. Doopravdy to byly lodě. A ne jen to… 
„To jsou lodě Hordy!“ řekl ženský hlas, zřejmě kapitánky lodi. Asimeria už tentokrát doopravdy zpozorněla. „Posádko, pohotovost! Všichni na svá místa! Připravte se do války!“ 
Sotva to kapitánka dořekla, kolem Asimeriiny hlavy prosvištělo několik projektil. Uskočila stranou, zatímco kulky rozštípaly dřevo na zábradlí, o které se před chvílí opírala. Mlha jakoby se úplně rozplynula a draeneika se odvážila přiblížit k okraji paluby. Pohlédla dolů ke břehům a zahlédla základnu Hordy, velmi dobře vybavenou. Tušila, že Horda se o tuto zem bude zajímat také a možná že na ni připluje ještě dříve. A jasně králi Wrynnovi řekla, že se do toho nebude plést. 
Jakoby se paluba probrala k životu, gnómové a trpaslíci sedali do gyrokoptér, muži brali své pušky a zbraně. Kolem proběhla Mishka a Rell, který se u ní zastavil. 
„Na co čekáš? Musíme tam dolů,“ řekl jí naléhavě. 
„Jasně jsem řekla králi, že se do války nebudu plést,“ odvětila neoblomně. To už zahlédla i Halforda, který vyšel na palubu. 
„Nebudeš plést? Možná, ale co když je tam dole mladý princ i admirál?!“ Ukázal prstem někam dolů k základně. Kolem prosvištěly další projektily, ale jakoby to elfa nevyvedlo z míry. 
„Tam někde dole určitě budou, ale v té základně ne.“ 
„Podle čeho soudíš?“ zeptal se kvapně a bylo vidět, že už ho tento rozhovor velmi zdržuje, zatímco se všichni snaží dostat dolů na pevnou zem. 
„Prostě to vím. Půjdu si vlastní cestou.“ 
„Dělej, jak myslíš.“ Elf nad tím mávl rukou a bez rozloučení odběhl pryč.  
Asimeria za ním chvíli hleděla a přemýšlela, zda by své intuici občas neměla nafackovat. Ani si nepovšimla, že se k ní přiblížil Halford. 
„Taky celkem tvrdohlavá, jak tak pozoruji.“ řekl směrem k draeneice. 
„Nejdeš se mnou.“ 
„Jako bych nic neřekl.“ řekl si pro sebe a sledoval základnu pod nimi. Cosi si pro sebe mumlal, jak sledoval jednotlivé vybavení, válečné stroje, které byly tak tak vidět z výšky, ve které se nacházeli. 
„Samomluva?“ zeptala se ho Asimeria po chvíli, co sledovala, jak se mu pohybují rty. 
„Občas. Kam půjdeš?“ 
„Uvidím. A ty?“ 
„Něčeho se už určitě chytím.“ 
„Dobrá. Tak zlom vaz dřív, než ti ho zlomím já.“ A vydala se za Sullym, který už rozdával padáky ostatním.  
Halford za ní hleděl, jakoby se ho to vůbec nedotklo. Už zažil i horší výhružky. Pak si protáhl prsty, až zakřupaly. „Dáme se do práce.“ 
 
 
Asimeria se dostala dolů prakticky bez povšimnutí. Vojáci dosedali díky padákům na zem mezi rozkvetlé stromy a celý ten výjev klidu a míru růžových sakur rušil lomoz shrederů goblinů a počínající bitva mezi Aliancí a Hordou. 
Draeneika přistála prakticky ve vodě nedaleko sadu. Když sbalila navlhlý padák do batohu, který si posléze přehodila přes záda, kde měla i svou Icenity, vykročila na břeh. Blízko se ozýval ruch bitvy a Asimeria si nemálo krát povzdychla, proč ty dvě strany musejí za každou cenu válčit a přitáhnout neštěstí a smrt i na zem, která jim nepatří. 
Pomalu se plížila kolem rozkvetlých stromů, když se zastavila, aby pohlédla před sebe. Zahlédla stavby. Takže zem je obydlená. A Horda a Aliance má tu drzost sem zatáhnout své nesváry? Proto se do toho nechtěla míchat. Už teď byla na obě frakce hodně naštvaná. Doufala, že ten, koho hledá, by to také neschvaloval. Ale jak znala Anduina, ten byl pro mír vždy a všude. 
Blízko pochytila pohyb. Okamžitě se schovala za nejbližší kmen a pozorně poslouchala. Kroky byly čím dál blíže. Přesto se však maličko vyklonila z úkrytu. 
Ta osrstěná bytost na dvou nohách si jí všimla okamžitě. Na to, jak vypadala, mírně řečeno, dobře živená, se pohybovala velmi obezřetně a mrštně. V jedné z mohutných tlap držela celý sud, zřejmě plný a druhou měla namířenou na ni, jakoby se chystala zaútočit. 
„Ty jsi jeden z těch cizinců?“ zeptal se jí chlupatý tvor, žluté oči upíral na ni. Než si uvědomila, že na něj zaraženě hledí, jak to, že umí mluvit a navíc obecnou řečí, poněkud zvýšil hlas: „Nuže? Kdo jsi?“ 
„Jmenuji se Asimeria. Přiletěla jsem s Aliancí.“ 
„Doufám, že ta tvá Aliance není zodpovědná za kácení našich nektarových stromů…“ Tvor spustil tlapu, jakoby si útok rozmyslel. 
„To doufám, že ne! To už bych byla hodně vzteklá!“ Nakonec se však uklidnila a rozhlédla se kolem. „Kde to jsem?“ 
„Kde to jsi? Na Pandarii přeci! Na naší zemi. Tato část se jmenuje Jade Forest.“ Pandaren, jak to již draeneika stihla vydedukovat z názvu země, zakroutil hlavou. „Proč ti to vůbec říkám. Ani tě neznám.“ 
„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se, protože tušila, že by to prostě měla udělat. 
„Ti zelenokožci nám vyplenili pivovar… chápeš? Pivovar!“ Pandaren vypadal mírně popuzen. Zřejmě byla jeho rasa na pivovary a hospody stejně háklivá jako trpaslíci. „Pomohla bys mi najít pár sudů, Asimerie?“ 
„Jmenují se orkové. A vždyť to zvládnete sám. Táhnete ten sud v jedné ruce… tedy tlapě.“ Letmo hodila pohledem k jeho prstům zakončeným ostrými černými drápy. 
„Ah, opravdu myslíš? Tamta asi nesdílí stejný názor.“ Pandaren, jakoby pohlédl přes její rameno a stačil ji strhnout za strom zrovna ve chvíli, kdy kolem proletěla kulka. Asimeria to stačila rozdýchat a vyhlédla z úkrytu. Trollská žena znovu nabíjela pušku, aby se jí pokusila vystřelit mozek z hlavy. Skryla se tedy znovu za strom a pohlédla na pandarena. 
„Mimochodem Teng, těší mě.“ Potřásl si s ní tlapou. „Ta vaše Aliance s tou Hordou se asi nemají moc rády, že?“ 
„Já nejsem s Aliancí ani s Hordou.“ 
„Tak proč po tobě střílí? Proč po sobě vůbec střílíte? Vždyť žijete na jedné zemi, nebo snad ne?“ 
„Já si myslím to samé, ale jsou tací, kteří stejný názor jako já nesdílí.“ 
„Tak co tu tedy děláš?“ 
„Hledám jednoho přítele, který se tu ztratil. Pomohl byste mě nasměrovat? Neznám to tu.“ Věděla, že blízko je troll, který ji chce zabít, ale zrovna ji to teď paradoxně netrápilo. 
Ozval se znovu výstřel a pandaren tentokrát smutně pohlédl na sud, který držel v tlapě. Zela v něm díra, kterou vytékal ven sladký nektar. „Tak ji nejdříve zneškodni a pak se o tom pobavíme!“ 
„Ale já ji nechci zabít!“ namítla. 
„Tak ji omrač, nebo něco. Už neobětuji ani jeden sud!“ 
Asimeria se začala soustředit. Cítila, jak jí zchladly ruce a nad dlaněmi byl již jasně viditelný ledový opar. Když vyskočila z úkrytu, pohlédla přímo do hlavně pušky, která jí mířila do obličeje. Než stačila trollka stisknout spoušť, Asimeria ji udeřila pěstí do hrudi a protivník padl k zemi. Žena naprosto znehybněla, jakoby jí ztuhly všechny svaly. Vydala ze sebe jen překvapený sten a na víc se nezmohla. 
Pandaren vyšel z úkrytu, pohlédl na Asimerii, pak na nepřítelkyni a zpět na draeneiku. „Tlakové body?“ zeptal se. 
„Jen takový malý trik. Tlakové body neznám.“ Pohlédla na pandarena. „Pomůžete mi tedy?“ 
„Posbíráme pár sudů a vrátíme se do Paw´don. Starosta tě pak určitě nějak nasměruje k někomu, kdo bude vědět víc než já.“ Rozhlédl se po sadu a zrovna jeden sud zahlédl. „Raději půjdeme hned, než se tu ukáží další.“ 
Asimeria naposledy pohlédla na trollskou ženu. „Promiň, ale já se vážně nehodlala prát.“ řekla směrem k ní, ani nečekala na odpověď a raději se rychle vydala za pandarenem. Proč toho tvora poslouchala? Ani ho nemusela brát vážně. Dvakrát nebezpečně nevypadal, rozhodně nevypadal jako někdo, ke komu by mohla mít nějakou úctu, ale aspoň byl trochu přátelský a ochotný. A zrovna ona se naučila nikoho nesoudit za vzhled. Za svůj život už se setkala s tolika rasami, že ji nějaký pandaren nemohl vyvést z míry. 
Sama popadla jeden z nejbližších sudů, ochotná pomoci tomu tvorovi, výměnou za důležité informace. 

 

<-- Zpět na 1. kapitolu | Pokračovat na 3. kapitolu --> 

Diskuze

cerberos 30.10.2013 13:15

haha ten pandaren už neobětuji ani jeden sud haha..

milanko 28.10.2013 20:14

MORE more viac vacej ešte viac zase ďalšie pokračovanie tieto tvoje poviedky hlcem ako krekry Mňam fajny ešte chcem viac viac viac to v preklade znamena tato poviedka je super peckova užasna a chcem ďalšie diely ináč ťa vystopujem a donútim písať

Zorami 28.10.2013 17:28

uz jsem si skoro myslela ze jsi na nas zapomnela nicmene, velice povedene

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet