Jade Clouds - 7. kapitola

  Jade Clouds    fan fiction   

 „Zametl jsem veškeré stopy a rozptýlil pár matoucích kouzel,“ řekl Shadow, vraceje se ze své obhlídky. Asimeria na něj čekala poblíž menšího tábora, který si vytvořili mezi hustým stromovím daleko od Dawn´s Blossom. Halford s Anduinem zůstali v táboře, kde se princ snažil detektiva přesvědčit o tom, proč by ho měli nechat prostě být a tak měli na konverzaci klid.
„Nic víc vážně dělat nemohu. Nejsem tu proto, abych po vás napravoval každou fušeřinu.“
„Díky, Shadow,“ poděkovala Asimeria, jelikož to byla jediná odpověď, kterou si vůči němu dovolila. Za dnešní nepodařený den měla dost a neměla sílu na to, se s ním pustit do křížku. Chtěla během příštího dne stihnout dorazit do Pearlfinu a předat Anduina Taylorovi. „Budeš tu s námi zůstávat přes noc?“
„Ne. O prince se snad dokážete postarat sami. Nejsem žádný bodyguard.“
„Proč tě sem Mograine vlastně poslal?“
„To už jsem ti řekl,“ odsekl.
„Já mluvím vážně. Zprvu jsi řekl, že tě poslal, abys na Anduina dohlédl a teď jdeš pryč?“ Pohledem vyhledala matně zářící runy na saronitové zbroji a ledové oči.
„Nepočítal jsem s tím, že se tu objeví někdo další, kdo by se o Anduina mohl postarat. Krom toho, brala bys to jako urážku svých schopností, kdybych šel s vámi.“
„To asi ano,“ musela uznat Asimeria. „Ale stejně… ty tady nejsi jenom kvůli Anduinovi.“
„Možná ano, možná ne. Ale ebon stone máš. Pokud nastane problém, stačí mě kontaktovat.“
„Takže hlídáš i mě,“ vydedukovala. 
„To jsi řekla ty, ne já.“
„Takže bych to měla brát jako projev přátelství?“ 
„Hmm ani ne. Vždycky jsi mi lezla na nervy, ale poslední dobou tě doprovází někdo, kdo mi na nervy leze ještě víc, takže tím se to přebíjí. Ale pro tebe zabiju, koho si řekneš. Tedy až na Ebon Blade. Bratry ve smrti nezabíjím.“
„Oceňuji tvou nabídku. Určitě se někdo najde.“ Ušklíbla se pro sebe.
„Tedy až na Halforda. Toho zabiju klidně zadarmo.“
„Ale no tak,“ napomenula ho. „Jednou jsi mi to všechno vyprávěl-“
„Jo. Nebyl jsem při smyslech,“ odsekl nazpátek.
„Nech mě domluvit! Proč jsi Halforda nezmínil?“
„Proč? Bylo to zbytečné. A pro mě je tohle už uzavřená kapitola.“
„Řekl jsi, že se nezachoval dvakrát citlivě. Jak to bylo?“
„Ty se divíš, proč tě spousta rytířů smrti nemá ráda. Ty otázky… Člověk má co dělat, aby se udržel. Ale tobě můžu věřit, že to nikomu neřekneš. Máme dohodu.“ Na chvíli se odmlčel, jakoby poslouchal zvuky okolí.    „Tehdy ty vrahy vystopoval a při přestřelce, kdy se odmítli vzdát, je zastřelil. Už tehdy mě mrzelo, že jsem to nemohl udělat za něj. Když přišel zpátky a řekl, že je dostal, zeptal jsem se: a co bude teď? Nemám nic. Nemám, ke komu bych šel. Jeho odpověď znáš. Gilneas se nezajímal o jedno osiřelé dítě a tak jsem si musel poradit sám. Nenávidím jakékoliv pojítko s Gilneasem. Celý život jsem se snažil vymazat alespoň ten pitomý dialekt, ale ono to prostě nejde. Je to jedno. Už mě to netrápí. Je to příběh z již ukončené knihy, která se nikdy nedopíše.“
„Nezdá se mi, že by byl dvakrát bezcitný. Jen mě čas od času vytáčí, že o mně ví tolik věcí, které jsem nikomu nikdy neřekla.“
„Tyhle nepochopitelné dedukce jsou u něj naprosto běžným jevem. Ale můj názor na něj nikdo nezmění a ani Mograine by mě s ním nedonutil spolupracovat.“ Shadow se zarazil, jakoby si na něco vzpomněl. „A co ta slibovaná rvačka?“
„Tobě ta hospoda nestačila?“
„Ne. Naučil jsem se krotit, abych někoho nezabil. Znáš pak to vysvětlování. Je to otravné.“
„Je tma, jsem unavená. Možná někdy jindy.“
„Stárneš,“ rýpl do ní.
„Už bylo načase,“ povzdychla si. „Kam půjdeš teď?“
„Sám nevím. Pokud se něco semele, přijdu… pokud to tedy nebude kvůli nějaké hlouposti. Dokud mě Mograine neodvolá, nepůjdu zpátky.“
Asimeria přikývla. „Na viděnou.“
Shadow na ni pohlédl, překvapen, že použila něco jiného, než typické popel k popelu. Proto jen přikývl a zmizel mezi stromy.
Asimeria si povzdychla a jen velmi těžce se přemáhala, aby v sobě přebila ten pocit zmaru, kdykoliv jen uslyšela to jméno Mograine. Zakroutila hlavou a rozhodla se vydat zpátky do tábora.
Co nevidět uslyšela hlasy, které se mezi sebou neustále přely.
„… utečete znovu a já vás znovu najdu.“
„To měla být výhružka, pane Ramsey?“
„Výhružka by vypadala trochu jinak. Dostal jsem rozkaz od vašeho otce, že vás máme přivést zpět a zatím se na tom nic nezměnilo.“
„Já s vámi ale jít nemohu! Odvezou mě zpátky domů, zatímco tady bude zuřit válka, ve které se nikdo nebude starat, že ničí zem, která jim nepatří!“
„Lituji, rozkazy jsou jiné.“
V tu chvíli vkročila mezi stromy Asimeria a debata utichla. Posadila se ke svému stromu, Icenity položila vedle sebe a opřela se o kmen. 
„Pan Shadow s námi nezůstane?“ zeptal se Anduin po chvíli.
„Ne, šel si vyřizovat své záležitosti,“ odpověděla jednoduše, zkřížila si ruce na prsou. „Musíme se domluvit, kdo bude hlídat.“
„Hlídat?“ zeptal se Anduin.
„Snad jste si nemyslel, že vás necháme bez dozoru,“ odvětil Halford.
Anduin si povzdychl a raději už nic neříkal.
„Jsi moc unavená?“ zeptal se Halford po chvíli, hledě na Asimerii.
Draeneika se pozastavila nad tím, jak se o ni zajímal a nechápala to. Byla na něj nepříjemná, za ten den mu jednou pohrozila smrtí, poté ho praštila do obličeje a on se zajímal o to, jak jí je.
„Ne,“ zalhala.
„Čtyři hodiny zvládnu. Na rozdíl od tebe jsem na Skyfireu trochu spal.“
„Co máš proti mé nespavosti? Vždyť ty taky moc nespíš.“
„To není nespavost, to jsou prostě jen nabouzecí drogy, které tě drží na nohou,“ argumentoval. „U mě je to jen tím, že prostě nedokážu přestat přemýšlet.“
„Jak ksakru můžeš vědět, jestli jsou to drogy nebo ne?“ odsekla. „Co když prostě jen nechci spát?“
„No, jak myslíš.“ Pokrčil rameny a zavřel oči, jakoby se sám chystal k odpočinku.
„Dobře, ráda bych se trochu vyspala,“ řekla po chvíli poraženecky, protože si nebyla jista, zda dokáže nadále udržet pozornost. „Vidíš ve tmě vůbec dobře?“
„Já ano a ty?“ Pohlédl jejím směrem a zkoumavě si ji měřil.
„Vezmu ti brýle a uvidíme, kdo bude vidět lépe,“ odsekla a už se s ním odmítala nadále bavit. Nakonec se zhluboka nadechla vlažného vzduchu a zavřela oči, aby se pokusila usnout.
„Probudím tě za čtyři hodiny,“ informoval ji a nechal ji konečně spát. Sám vytáhl z kapsy u kabátu své kapesní hodinky, zkontroloval kolik je hodin, párkrát je natáhl a složil je zpátky.


Noc byla vlažná a vítr šustil stromy, jakoby hrál ukolébavku. Blízko bylo slyšet zurčení vody a občas zvolání nějakého zvířete. Během noci Halford uslyšel několik skřeků vycházejících ze souboje dravce s kořistí, ale jinak se k nim nikdo za celou noc nepřiblížil.
Očima občas zabloudil k Anduinovi, který veškeré pokusy o útěk vzdal a rozhodl se spát. Poté mu pohled padl na draeneiku, která šla s nimi. Zajímalo ho, co všechno ji potkalo, že se chovala tak jak se chovala. Nějaký obrázek si z toho všeho, co dělala, co nosila a jak reagovala, udělal, ale nebylo to všechno. Nehodlal se však vyptávat, zda jsou jeho „výpočty“ správné. Za ten rok se naučil krotit a být přijatelně snesitelný pro okolí. Kdyby jen neměl tak omezený pohled na svět, který si doplňoval až v poslední době a bylo to způsobeno zejména odříznutím Gilneasu od ostatních zemí, snad by se jí ani nemusel ptát, co ji potkalo. To, že ho nenáviděla, přešel klidně. Byl zvyklý na to, že on sám reaguje občas neadekvátně a lidé to neskousnou. Nevyvozoval si žádné závěry, jak vše dopadne, protože do cesty se může připlést cokoliv. Ale během dalších dnů mohou klidně dorazit k admirálu Taylorovi a všechno tohle skončí. Anebo taky ne. A pokud ne, přál si, aby na to všechno nebyl sám. Nebyl tak bezmocný, jak si draeneika myslela, ale také věděl, že na její bojové schopnosti nestačí. Navíc našla Anduina, aniž by šla po stopách jako on. To ho fascinovalo. Měla i větší povědomí o věcech, o kterých on neměl. Skutečně by se mohli dobře doplňovat a byli dobrý tým. Jenomže to by celá situace musela vypadat jinak.
Přemýšleje takto celou noc nevnímal hlad, ani kolik může být hodin. Teprve až nad svítáním se rozhodl podívat, kolik je. Zabloudil rukou v krátké kožené rukavici ke kapse u kabátu a jeho ruka se dotkla šupin. Zprvu nadskočil leknutím, ale když se podíval, na co to narazil, místo šoku se dostavilo překvapení.  
Na nohou mu ležel malý hadovitý tvor šarlatově rudé barvy. Po stranách hlavy mu vyrůstaly maličké rohy a celé tělo až ocasu opatřeného indigovým chvostem mu zdobily stejně modré výrůstky. Téměř nic nevážil a ani nemukl a zřejmě proto si ho Gilnean vůbec nevšiml. 
Sundal si jednu rukavici a ruku nastavil před nozdry. Tvoreček dýchal velmi slabě a nezdálo se, že by se nechal nějak rušit. Podíval se tedy na jeho tělo a končetiny. Na zadní noze objevil hluboké šrámy způsobené ostrými zuby či drápy nějakého tygra. Vzhledem k rudým šmouhám okolo rány vydedukoval, že ztratil většinu své krve a potřeboval se jen zahřát. V okolí žádný oheň nebyl a oni tři vypadali zřejmě neškodně.
Pohlédl na Anduina, který si ustal na zemi, ale řekl si, že nejdříve vzbudí draeneiku.
Opatrně položil tvora do trávy a sundal si svůj kabát. Stejně byl špinavý a celý od krve, na několika místech potrhaný a proto se ho chystal do něj zabalit. Když jej bral opatrně do rukou, tvor pootevřel jedno oko a odevzdaně na něj pohlédl. Měl velké modré oči s jiskrou nebývalé inteligence. Pak je znovu zavřel a uvelebil se v kabátě. Ještě před rokem by se nezajímal, co s tvorem bude, nebyla to jeho starost, ale naučil se, že nezištnou záchranou života si člověk nakloní nebývalé přátele.
I když měl poněkud strach, jak draeneika zareaguje, když ji vzbudí, sklonil se k ní a chytil ji za rameno. Asimeria výsledkem vypěstovaných reflexů sáhla po sekyře, ale naštěstí se už po něm neohnala. Pohlédla na něj a sekyru okamžitě položila zpátky.
„To už byly čtyři hodiny?“ zabručela rozespale a mnula si oči.
„Myslím, že jsem ti dopřál o několik hodin navíc.“ Halford se chystal sáhnout ke kapse u kabátu, když si uvědomil, že ho vlastně drží v rukách. Poklekl k ní a řekl: „Tohle bys asi měla vidět.“ Rozvinul látku, která odhalila hadovitého tvora stočeného do klubíčka.
Asimeria přimhouřila oči a okamžitě si vzpomněla na rozhovor s Pam v hospodě v Dawn´s Blossom. 
„To je malý cloud serpent! Kde jsi ho našel?“ zeptala se nevěřícně, rukou přejela po chladnoucím šupinatém těle.
„Nenašel, on přišel. Vypadá to, že ztratil hodně krve,“ vysvětlil Halford.
„Vzbudím Anduina.“ Vstala, přišla k princi a stále ještě trochu rozespalá s ním taktně zatřásla.
Princ se vzbudil okamžitě, protřel si oči a v otázce pohlédl na draeneiku.
„Umíte léčit zvířata?“ zeptala se ho.
„Světlo umí léčit kohokoliv,“ odpověděl, když se i posadil. „Co se stalo?“
Asimeria mlčky ukázala na kabát, ve kterém ležel raněný dráček. Anduin byl ve vteřině na nohou, po známkách rozespalosti ani stopy. Klekl ke kabátu a zkontroloval dech. Téměř nebyl cítit. Tvoreček by určitě rychle reagoval, kdyby byl zdravý.
Princ položil obě dlaně na šupiny okolo rány a zavřel oči. Asimeria kývla na Halforda, aby se vzdálili a nechali princi klid.
 „Viděla jsem dospělého cloud serpenta,“ řekla mu tiše Asimeria, když byli o něco dál, aby jimi princ nebyl rušen. „Nejsou tak velcí jako běžní draci, které známe – tedy jen já a Anduin – ale jsou dost velcí na to, aby unesli dospělého člověka a to možná dva. Taran Zhu, vůdce Shado-Pan na jednom takovém přiletěl do Paw´donu.“
„Jistě, ale v tom případě je někdo musí trénovat od narození. A pokud je to nějaká odnoš draků, tak ani cloud serpenti nebudou příliš submisivní. Pochybuji, že se nechají jen tak osedlat.“
„Ještě jednou to slovo?“ 
„Submisivní?“
„Já mluvím obecným jazykem teprve pár let. S odbornými termíny na mě nechoď.“
„Odborné termíny? Jestli chceš, začnu s termíny z psychologie a lékařství. Anebo počkat, začnu mluvit úplně gilneansky: Vaše letora, slečno, jest překvapivě chaotická.“
„Neprovokuj,“ utnula ho, „a řekni mi to oklikou.“
„Prostě si určitě nenechají jen tak od nějakého smrtelníka rozkazovat. Pandareni je musejí mít v úctě nebo je považovat za přátele či tak nějak.“
„Ta pandarenka říkala, že je mají ve velké úctě. Možná bychom ho měli někam donést a zeptat se, zda se od někoho nezatoulal.“
„Pokud to přežije.“
Asimeria mu dala za pravdu a vydala se rychlým krokem zpátky k táboru. Anduin klečel u serpenta, ruce stále položené na šupinatém těle, s tím rozdílem, že na noze nerozeznala žádné stopy po hluboké ráně. Když přišli blíže, všimli si, že mládě už má i otevřené oči a zkoumavě hledí na prince, který ho dostal z nejhoršího.
Anduin ještě chvíli šeptal modlitby a až po nějaké chvíli otevřel oči a zhluboka se nadechl, jakoby do té chvíle zadržoval dech. Asimeria k němu přišla a pomohla mu na nohy. Zdálo se, že se mu motá hlava. Halford mezitím dráčka zvedl, aby neležel na zemi.
„Draka jsem ještě nikdy neléčil,“ vysvětloval princ, drže se za blonďatou hlavu. „Už je v pořádku, ale je zesláblý. Potřebuje se něčeho najíst… ale i tak bychom ho měli dostat do chrámu poblíž.“
„Zvládnete tam dojít?“ zeptala se.
„Taky bych něčím k jídlu nepohrdl. Pak můžeme jít. Říkal jsem vám, že se tam stejně vydáme.“
Asimeria mu na to neodpověděla. Sáhla do torny u opasku a vytáhla medový chléb zabalený v látce. „Bude muset stačit, než se do chrámu dostaneme.“
Anduin poděkoval, převzal si chléb a s chutí se do něj zakousl. Jakoby si však na něco vzpomněl a zeptal se: „Mám vám něco nechat?“
„Ne. Vydržím,“ odpověděla.
„Půjdu nachytat nějaké ryby,“ nabídl se Halford.
„Ha ha. Ty a něco chytat? Už tě vidím.“
„Víš co? Podrž ho.“ S těmi slovy podal mládě draeneice. „Za chvíli jsem tu.“ Odkráčel mezi stromy.
„Vždyť nemáš ani prut! Chceš je snad chytat zuby?“
„Třeba,“ odpověděl a zmizel jí z dohledu.
Asimeria za ním hleděla. On a chytat ryby. Bez prutu, bez sítě. Zakroutila hlavou a podívala se na dráčka. Prohlížel si ji zkoumavým pohledem, který by klidně přisoudila člověku. Po chvíli by si i začala myslet, že snad umí i mluvit. Byl to však pohled skrze víčka přivřená vyčerpáním.
„Chrám je jen kousek odtud. Šli jsme z Dawn´s Blossom směrem na jih,“ oznámil jí Anduin, když dojedl. „Možná jste viděla velké věže směrem na jihovýchod.“
Asimeria je skutečně viděla. Jen se pouze domnívala, že je to chrám, o kterém Anduin stále mluvil.
„Mělo by stačit se vydat k cestě a ta nás dovede k chrámu. Jen doufám, že nás nechytnou ti tři.“
Asimeria mu dala za pravdu, ale i kdyby je chytli, už by se s nimi nemazlila. Začalo ji pěkně vytáčet, že nikdo nechápe, že se do záležitostí Hordy nechce plést.
Opravdu neuběhlo ani patnáct minut a Gilnean se vracel zpátky. V holých rukách držel středně velkou rybu pod žábry, rukavice si sundal, aby si je nezašpinil. Zastavil se před draeneikou, která na něj nevěřícně hleděla, a nastavil jí zlatavou rybu přímo před obličej, kdyby se chtěla ujistit, zda je z masa a kostí.
„Ještě něco, madam?“ Pootočil hlavou a čekal, co proti tomu důkazu draeneika vznese za námitky. „Ještě nějaké poznámky vůči mé vynalézavosti?“
Asimeria si úlovek prohlížela a nemohla přijít na to, od čeho byly drobné ranky na bocích ryby. Beze slova vytáhla z pouzdra u kapsy svou mezižeberní dýku a podala mu ji.
„Děkuji, milady,“ poděkoval, sevřel dýku za rukojeť a šel naporcovat čerstvý úlovek, jelikož všichni pochybovali, že ji malý dráček zvládne sám.
„Ten mezižebráček by se teď hodil na něco jiného,“ zamumlala si pro sebe nabroušeně.
„Vy se divíte, že ulovil rybu bez prutu?“ zeptal se jí tiše Anduin. „Jako byste nikdy nepotkala Gilneana.“ 
„Potkala. Shadow je z Gilneasu,“ zdůraznila a vůbec netušila, čemu by se měla nedivit.
„Pan Shadow není Gilnean v tom pravém slova smyslu,“ argumentoval Anduin, ale jakmile pochytil Halfordův nesouhlasný pohled, jakoby si na něco vzpomněl, přikývl a dál už nepokračoval.
Halford rybu dvakrát nečistil, pouze jen vyňal ostré kosti, ploutve i šupiny nechal. Přistoupil k dráčkovi a dal mu kus masa před čumák. Tvoreček ještě chvíli unaveně pomrkával, ale když ucítil pach čerstvé ryby, okamžitě se probral k životu, chytil malými tlapkami kus masa a hladově se do něj zakousl. Když dojedl, střídavě hleděl na všechny tři, jakoby se ptal, zda ještě něco zbylo.
„Naporcuji ji celou,“ oznámil jim, když se vracel s nožem zpět k rybě. „Zatím se sbalte. Během čtvrt hodiny vyrazíme.“
Asimeria pohlédla na dráčka, který k ní zvědavě natahoval hlavu, jakoby se jí ptal, jak se jmenuje a bylo jí jasné, že je tenhle mrňous jen tak neopustí… pokud jej tedy opravdu nikdo nepostrádal.


O míli dál klečela Kiryn u jedné z cest a kostnatou rukou prohrabovala trávu.
„Nějaké stopy?“ zeptala se Shokia, která obhlížela okolí, zda se někde neskrývají alianční špehové.
„Nic. Museli jít na jih nebo k tomu chrámu.“ Kiryn se postavila a pohlédla směrem k mohutné stavbě na východě. 
„Hele, je pozdě. Stejně si ho asi odvedou domu,“ ozval se Rivett opodál, hledě skrze čočky dalekohledu na vysoké nefritové věže.
„Anduin mě nezajímá,“ utrhla se na goblina Kiryn. „Po tom Gilneanovi jde už přes rok polovina deathguardů. Už několikrát nám proklouzl mezi prsty a po tolikáté už to neskousnu.“
„Jo, vy Forsaken máte problémy s rozeznáváním toho, co je povinnost Hordě a co už jsou jen vaše osobní zájmy,“ dovolil si připomenout Rivett. Kiryn se na něj prudce otočila, ale nemohla nic namítat. 
„Měli bychom se vrátit do Grookin Hillu. Kdo ví, jak dlouho bychom je naháněli. Nazgrim nás bude potřebovat brzo u sebe, než vytáhneme k Pearlfinu,“ přidala se Shokia.
Kiryn jim neodpověděla. Prošla nasupeně kolem nich, div do Shokie nevrazila ramenem a vydala se zpět cestou k Dawn´s Blossom. Taková příležitost… Ale když dá Forsaken pouze vědět, kde se teď nachází, určitě se toho úkolu někdo rád ujme.


Když se trojice dostala přes gigantickou bránu vedoucí do rozlehlého chrámového komplexu, najednou se všichni cítili o něco menší. Asimeria s Anduinem věděli, že existují i větší jako třeba titánské stavby, ale spíše všechny zarazila architektura.
Jak se však zdálo, Halford to vše sledoval s neobvyklým zájmem. Všímal si zelených praporců vlajících na dlouhých šňůrách. Všímal si i pandarenů trénujících s neobvyklým zápalem na vydlážděných plochách nedaleko potoka, který se vléval do menšího jezera. Sledoval všechny sošky, které dávaly znát, že se zde uctívají cloud serpenti jako takoví nebo stejný drak, kterému byla vytvářena téměř dokončená nefritová socha uprostřed Jade Forestu.
Asimeria do hlavy Halfordovi neviděla, ale jeho nebývalým zájmem a tím, jak si stále něco pro sebe mumlal, odhadla, že by jeho myšlenky stejně asi nestíhala.
Vydali se po mostu vedoucím přes potok. Míjeli stromy, jejichž větve se skláněly až k nim a ani jeden z nich se nemohl ubránit pohledu na velké hadovité tvory, kteří čas od času prosvištěli kolem.
Dorazili na obrovité nádvoří, jemuž dominovala kruhová vstupní brána s vyobrazeným symbolem cloud serpenta. Všichni v tu chvíli, včetně Halforda, si pomysleli, že tu pomalu nemají co dělat, jak se cítili titěrní.
U gongu, který se nacházel nedaleko schodů vedoucím ke vstupní bráně, se bavili dva pandareni. Jeden starší, zřejmě otec syna, který si s ním povídal. Oba vypadali, že zřejmě patří do společenství chrámu. Po chvíli si příchozích všimli a usmáli se na ně.
„Dobré ráno,“ pozdravil je slušně Anduin. „Jmenuji se Anduin Wrynn. Tohle jsou mí přátelé: Asimeria a Halford Ramsey. A tohle,“ ukázal na dráčka zabaleného v kabátě, „toho jsme našli poblíž.“
„Dobré ráno i vám, cizinci,“ pozdravili je oba pandareni a starší se k nim přiblížil. Pohlédl na mládě zabalené v kabátu. „Určitě se zatoulal z Arboreta. Podle velikosti mu může být nanejvýš pár dní.“ Pohlédl na ně a zřejmě uznal, že se jim dá věřit, když se pokusili malého serpenta zachránit. „Pojďte, vezmu vás dovnitř.“
Všichni tři si vyměnili pohledy. Ani jeden z nich to nechtěl přiznávat, ale byli neobvykle zvědaví, co se uvnitř nalézá.


Pandaren je prvořadě zavedl k pandarence, jejíž jméno nepochytili, ale odvedla si malého nalezence, aby ho vyléčila z nejhoršího a poptala se, zda se od někoho nezatoulal. Jak Asimeria správně odhadla, malí cloud serpenti se museli trénovat od narození. Po obrovitém otevřeném chrámovém komplexu se prohánělo plno malých dráčků všelijakých barev, povětšinou rudých, modrých, nefritových i zlatých. Málokdy zahlédla ebenově černého, jehož šupiny házely krásně namodralé odlesky, tak jako to viděla u dospělého cloud serpenta, na kterém dorazil Taran Zhu. Serpenti se většinou pohybovali po boku nějakého pandarena, který se zdál býti spíše přítelem, než jejich pánem. A čas od času viděla pár serpentů, jak si hrají daleko od ostatních, schovávají se ve velkých květináčích a chňapají po motýlech.
    Anduin byl z chrámu nadšen. Nejenže zde cítil auru klidu, kterou tak zoufale potřeboval na zotavení z předchozích dnů, ale podle slov jeho průvodce se mohli vydat do knihovny, jelikož vypadali důvěryhodně. Jestliže Anduin projevil nebývalé nadšení, že se do knih mohou podívat, Halford se naprosto rozzářil vidinou nových informací o naprosto neznámé zemi. Jejich průvodce jim tedy nabídl, že mohou jít s ním. Jen Asimeria cítila, že by měla zůstat venku a tak se vydala k velkým chrámovým dveřím, za kterými se zřejmě ukrýval největší mistr chrámu. Jaký, to zatím nevěděla. Možná Halforda nemohla vystát, ale pokud byla jedna věc, kterou by mu věřila za jakékoliv situace, pak by to byla ta, že by se o Anduina dokázal postarat. A proto si dovolila trochu oddychu.


Nějaký čas trávila na terasách, ze kterých byl úžasný výhled na mosty propojující úzká skaliska tyčící se nad mořem. Vál vlažný vítr a nebýt války, kterou sem znesvářené strany přitáhly, Asimeria by se zde snad i usadila. Prakticky zde měla klid, až na její svérázný doprovod. Pandaria byla snad zatím jediným místem, které v ní nevyvolávalo vzpomínky, které by mohly otevřít staré a bolestivé rány.
Sevřela ametystový lístek na svém krku a zhluboka se nadechla. Už dávno se z toho všeho mohla zbláznit a vzdát to. Ale vždy, když měla stavy naprosté beznaděje, vzpomněla si na Zelieka. Měl krutější osud než ona… a bojoval dál, nevzdal to a nebál se ničeho, co mělo přijít, protože ztratil úplně všechno… ale ne svou duši. To byl jediný majetek, díky kterému to všechno nevzdal. Vždy když na ni dopadla ta strašlivá tíha, stačilo si vzpomenout na něj a hned se cítila spíše provinile, že má takové myšlenky, když ještě zdaleka nezažila to nejhorší.
„Dobré poledne, Asimerie,“ uslyšela neznámý hlas. Otočila se za ním, aby pohlédla na pandarena oděném v typickém úboru pro učedníky, kteří v chrámu setrvávali.
„Dobré,“ odpověděla udiveně. „Odkud znáte mé jméno?“
„Yu'lon má vnímání rozšířenější než si umíš představit.“ Pandaren se na ni usmál a pokynul jí hlavou. „Říkala, že má pocit, že by sis s ní potřebovala promluvit.“
„Yu'lon?“ zeptala se nechápavě. Netušila s kým by měla mluvit a obzvláště ne s někým, koho vůbec neznala. Ale za ta léta ji intuice přivedla už na mnohá místa a vedla téměř celý její nový život. Když si uvědomila, že by měla jít, řekla: „Vlastně ano. Ráda bych si s ní promluvila.“
Pandaren spokojeně přikývl. Vedl ji chrámovým komplexem přes nádvoří, na kterém pandareni trénovali bojové umění druhu, které Asimeria nanejvýše obdivovala. Bojovali beze zbraně, a přesto nepochybovala o tom, že by ji dokázali složit k zemi. 
Dovedl ji k velké kruhové bráně, nad kterou se už před tím podivovala, kdo za ní tak může být. Pak se brána s tichým skřípěním otevřela do kořán, jakoby ji vyzvala, aby vkročila. Vystoupala ostražitě po vysokých schodech až do velkého sálu, kterému dominoval velký balkon na druhé straně. Asimerii hlavou proběhla myšlenka, že by tudy mohl proletět i urostlý drak.
Obrovité kruhové dveře se za ní s rachotem uzavřely a draeneika se na okamžik cítila jako v pasti. Zakroutila nad tou myšlenkou hlavou a vydala se doprostřed sálu. Vlahý větřík pronikal skrze balkon a ji to uklidňovalo. Za tohoto stavu by jí nevadilo, kdyby musela na danou osobu čekat snad celý den.
Nemusela však čekat dlouho. Brzy ucítila v blízkosti chrámu neobvykle silnou přítomnost. A o chvíli později terasou dovnitř vlétl majestátní cloud serpent, jehož šupiny házely všechny odstíny nefritu a mezi nimi prosvítalo světlo, které dávalo tušit, že tvor je napůl éterický a je snad i manifestací nějaké velmi ceněné ctnosti. Když se na Asimerii upřel pár zářících očí, pocítila spíše nezměrnou úctu nežli strach.
Tvor pak klesl na všechny čtyři, příliš dlouhý trup byl prohnut jako hřbet kočky směrem vzhůru.
„Zdravím tě, dítě,“ promluvil tvor jemným ženským hlasem. Asimeria si nepamatovala, že by ten drak otevřel tlamu. Jakoby ten hlas slyšela ve svých myšlenkách. Ten hlas ji uklidnil a cosi ji na okamžik přestalo srdce svírat tak pevně. „Slyšela jsem, že jsi smutná.“
„Jak… jak jste to slyšela? S nikým jsem-“ Asimeria si uvědomila, že neví, kde začít. S nikým o svém vnitřním rozpoložení nemluvila, možná jen s Choem, který to nějak vycítil, ale jinak se to snažila držet v tajnosti.
Jakoby se Yu´lon usmála. „Slyšela jsem to přímo od tebe, Asimerie. Něco tě trápí a nebude to jen tak něco, co se dá snadno přejít.“
„To je v pořádku. Nechci vás tím zatěžovat.“ Vrátila tajemné bytosti nucený úsměv.
„Tato země dýchá, Asimerie. Vrací nám to, co sami cítíme. Pokud prožíváme vztek, je použit proti nám, pokud smutek, utopíme se v něm. Lidé této země se naučili se svými vnitřními démony bojovat. Žijí v míru a pokoji a sami už si nepamatují, proč tomu tak je.“ Yu´lon se zavlnila a mrskla dlouhým ocasem. 
„A proč tomu tak tedy je?“ zeptala se. Samotnou ji to zajímalo. Cho už o tom mluvil, ale jí se zdálo, že zapomněl říci něco důležitého.
„Mnoho let zpět, až příliš mnoho pro smrtelníky a jen zlomek času pro mě a mé bratry, byla tato země sužována čirým zlem. Zlem tak starým jako samotný svět. To zlo bylo se světem propleteno natolik, že postavit se mu, znamenalo vynaložit mnoho vnitřní síly. A postavit se svému vzteku, svému strachu a úzkostem, není nejjednodušší. Ale lidé této země se naučili proti tomu postavit a vyhráli. Už zapomněli, proč to dělají, ale nechtějí, aby se to zlo vrátilo.“
Asimeria si to uvědomila. Na každých legendách bylo něco pravdy a obzvláště ve chvíli, kdy je vyřkl tak prastarý tvor. Najednou se cítila provinile, že celou dobu dovolovala, aby trudnomyslnosti propadala. Myslela si, že nad tím vyhrála a pak vkročila na Pandarii… od té chvíle to bylo horší a horší a ona nevěděla proč.
„Jsi zde, aby ses s tím naučila bojovat,“ pokračovala Yu´lon. „Ty i tví přátelé… i vaši nepřátelé. Nečeká však lekce pouze vás, ale i tu zem. Jen nemohu s jistotou říci jaká. Vše je ve vašich rukách.“ Dračice jakoby se znovu usmála, ale tentokrát v jejím úsměvu bylo cosi smutného. „Jsem již stará, Asimerie. Já i mí bratři bráníme tuto zemi, jak nejlépe dovedeme, ale i bytosti jako my, mají svůj čas.“
„Takže ta socha,“ začala Asimeria pomalu, „uprostřed lesa…“
„Celá staletí na ní laskaví obyvatelé této země pracují. Ještě trochu nefritu a bude dokončená. A až bude, můj poslední výdech vdechne život té soše a zrodí se tak nový ochránce… který bude moci znovu bdít nad touto zemí.“
„Nemálo krát mě napadlo, že je určitě velmi důležitá,“ přikývla Asimeria. Měla dlouho už takový špatný pocit, že Aliance a Horda nebude brát při svých nesvárech ohledy na to, že ničí něco co by neměli. Ale ne… nebyli by přeci tak hloupí, aby zničili něco takového. „Proč jste si ale zavolala mě? V chrámu jsou další dva lidé, kteří mě doprovázejí.“
„Vím o nich… ale duši jim určitě neužírá tak velký žal jako tu tvou.“
„Vidíte ve mně nebezpečí pro tuto zem, nebo se mi snažíte pomoct?“ zeptala se narovinu, i když věděla, jak hrubě to vyznělo.
„I jednotlivec dokáže změnit průběh věcí příštích. Něco o tom určitě víš, maličká. Neměli bychom přehlížet jednotlivce jen proto, že se nám zprvu zdají titěrní.“
Draeneika jí dala za pravdu. „To ano ale… já nemám v plánu zde zůstávat příliš dlouho. I když bych chtěla. Jsem zde jen kvůli své povinnosti, kterou hodlám dodržet.“
„Některé cesty v našem životě jsou dané: události, které se musejí stát, a my si jimi musíme projít. Ale byla nám dána i moc ostatní události změnit.“
Asimeria se začínala cítit, jakoby ji Yu´lon pomalu hnala do kouta. I když to Yu´lon ve skutečnosti nedělala a možná tak i působila svým majestátním vzezřením, Asimeria na to měla jiný názor. Věděla, že ta bytost má pravdu, ale ona nebyla zralá k tomu, aby tu pravdu přijala.
„Ostatní mě už určitě budou hledat,“ řekla omluvným tónem, aby se vyhnula pokračování rozhovoru.
„To ano. Měla bys již za nimi jít. Jsem si jista, že se ještě setkáme.“
Asimeria jí poctivě pokynula hlavou a natočila se k ní bokem, aby se vydala k velkým dveřím.
„Ještě než odejdeš, maličká… nedávej na první dojem.“
Draeneika se na ni překvapeně podívala. Yu´lon se jí zdála ještě větší a zářivější než před tím. Ale přesto v jejích gestech i v energiích, které kolem ní proudily, cítila, že jí pomalu dochází síly.
„Často nám naše osobní konflikty zastiňují náš smysl cítit a vnímat jinak, než jak vnímají ostatní lidé. Občas nám právě lidé, do kterých bychom to nikdy neřekli, mohou zachránit život nebo nás přivést zpět na cestu, ze které jsme sešli,“ pokračovala Yu´lon tentokráte naléhavým hlasem. „Ať už o něm smýšlíš jakkoliv, drž se Halforda. Toť má poslední rada, než se vydáš pryč. Na viděnou, maličká.“
Asimeria neměla slov… a než by řekla něco neuváženého, jen přikývla a otočila se k ní zády. Brána se před ní znovu otevřela, jakoby byl mechanismus ovládán magií. Neviděla jediný důvod, proč by právě v posledním bodě měla Yu´lon věřit… a proto se rozhodla to zastrčit do kouta své mysli, kde to objeví jen ve chvíli, kdyby zjistila, že pro tentokrát neměla pravdu…


Asimeria vkročila do prostorné knihovny pouze a jen se svými myšlenkami, které ji zaměstnávaly více než dost. Ale monumentálnost celého sálu rozděleného do několika pater, které byly propojené schody a malými můstky, ji probrala.
A probral ji hlavně pandaren oděný v hedvábných šatech, stojící u jednoho z regálů. Hleděl vzhůru a instruoval osobu, která se vyšplhala po žebříku vzhůru alespoň sedm metrů nad zem.
„Legendy jsou ještě o kus dál, chlapče. A u Niuzaa, ať nespadneš! Neumím tak dobře chytat.“
„Nebojte, pane Stonestepe, šplhal jsem už do horších míst,“ uklidnil jej Anduin a pohledem hledal svazek vázaný v modrých deskách. „Proč jen nemáte knihy se hřbety? U nás na ně píšeme jména knih, aby se lépe hledala.“
„Nepotřebují je. Mají to napsáno na kulatých pečetích přivázaných šňůrkami k deskám,“ ozval se Halfordův hlas někde seshora. Asimeria pohlédla na ochoz nad nimi a pohledem vyhledala černovlasého brýlatého Gilneana. Zřejmě také hledal nějaké spisy.
„Ach, vidíte, pane Ramsey. Toho jsem si nevšiml,“ podotkl Anduin a triumfálně sáhl po modrých deskách. „Myslím, že už je mám.“
„Výborně,“ oddychl si pandaren, zřejmě knihovník, jak si tak Asimeria dala dohromady, „a teď slez opatrně dolů.“ Poté se otočil na Halforda. „A učebnice písma by měla být v rohovém regálu u schodů sem dolů.“
„Děkuji mnohokrát,“ poděkoval Halford a pohledem vyhledal Anduina, který zrovna opatrně slézal ze žebříku. „Už jste přemýšlel nad tím, jak si ty legendy přečtete, když neumíte číst v pandarenštině?“
„Domyslel jsem si, že první, co budete hledat, bude nějaká učebnice. Takže spoléhám na vás a vaši bystrou mysl,“ přiznal Anduin a z posledních pěti příček seskočil na zem. „Anebo se zeptám pana knihovníka.“
„Jak libo,“ odpověděl Stonestep a konečně se otočil k draeneice. „Jen pojď dál, nestyď se.“
Asimeria tak udělala a hned na to šlápla do čehosi, co zakřupalo a zároveň jí podklouzla noha. Nadzvedla kopyto nad zem a pohlédla na směsici slizu a něčeho, co bývalo krunýřem.
„Měli jsme tu menší válku s moly…“ řekl omluvně Stonestep, když pochytil její lehce znechucený výraz.
„Však v pořádku, na tohle jsem omylem šlapala dost často.“
„Já tě chtěl upozornit,“ ozval se Halford, když se na ni pomalu otočil. Asimeria po něm hodila naprosto nečitelný pohled, zvědava, co dalšího z něj vypadne. „Ale pak jsem si to škodolibě rozmyslel.“ Ušklíbl se a otočil se zpět k textu, který našel.
Asimeria chtěla cosi podotknout o jeho chování, ale nakonec jen mávla rukou a vydala se k Anduinovi, který už zaujatě listoval stranami knihy, které stejně nerozuměl. Když však přišla blíže, zjistila, proč byl tak zaujatý. V knize se vyskytovaly mnohé obrázky malované převážně různými barevnými inkousty a tušemi. Mezi všemi těmi obrázky rozeznala stylizovanou Yu´lon a tři další jí podobné bytosti: tygra, jeřába a býka.
„Dobré odpoledne,“ ozval se ženský hlas od vchodu. Všichni se za tím hlasem otočili, ale jak se zdálo, jen knihovník Stonestep věděl, s kým má tu čest.
„Zdravím kněžko, copak tě sem přivádí?“ pozdravil ji knihovník. Letmo se otočil k těm třem a řekl: „Toto je Liu Flameheart, naše kněžka.“ 
Liu Flameheart vkročila do velkého sálu. Přestože měli všichni tři poněkud jinou představu o tom, jak vypadá kněžka, Liu jí byla v jiném slova smyslu, stejně jako byly chrámy na Pandarii chápány jinak než v zemích, které znali. Byla oděna ne v jemný vyšívaný šat, ale do lehkého brnění, které skvěle sedlo na její plnější postavu. A za ní poslušně plachtil malý rudý dráček s obvázanou zadní nožičkou.
„Také zdravím. Jen hledám cizince, kteří sem tohoto maličkého přivedli. Potřebuji s nimi mluvit.“
Asimeria s Anduinem se na sebe podívali. Doufali, že neudělali něco neuváženého, ale věta: potřebuji s tebou mluvit, málokdy na někoho zapůsobila jinak než jako: máš velký průšvih, panáčku. Než se oba nadáli, Halford seběhl dolů ze schodů a stál již u nich.
Liu si všechny tři přeměřila pohledem. „Kdo z vás ho našel?“
„De facto, on našel nás,“ upřesnil Halford.
„Dobrá, takže k věci. Jak jste si jistě všimli, v chrámu se pohybuje plno cloud serpentů jako je právě tady náš přítel.“ Pohlédla na dráčka, který jakoby se na ni usmál. Vypadal o mnoho lépe. „Ale pohybují se tu vždy s někým dalším a to s někým z našeho lidu. Pandaren zná svého cloud serpenta od narození a utvoří se tak mezi nimi velmi přátelské pouto. Navazujeme tak na tradici legendy o Jiang, která se ujala malého cloud serpenta, ještě za dob, kdy byli obávanými tvory, a založila tak celý řád.“
„Postrádá ho tedy někdo?“ zeptal se okamžitě Anduin.
„O tom s vámi právě chci mluvit. Cloud serpenti často kladou svá vejce na nejvyšší vrcholky skal nad mořem či na ostrově blízko Arboreta, ale občas se stane, že nakladou nějaké tam, kde jej nestačíme najít včas. A než jej najdeme, mládě se vyklube. To je zřejmě případ vašeho kamaráda.“ Asimeria si všimla, že o dráčkovi mluví jako o příteli, ale utvrdila si to, až když to Liu řekla podruhé.
„Takže nějakou chvíli bloudil po lese, nějaká dravá šelma ho zranila a jediní v okolí jsme byli my,“ vydedukoval si Halford okamžitě. „Proto přišel k nám.“
„Přesně tak,“ přisvědčila Liu. „Můžeme si ho tu nechat, aby si časem našel někoho jiného, ale cloud serpenti při správné stravě velmi rychle rostou… než se nadějete, dosáhnou dospělé velikosti a bez jakéhokoliv udávání směru ze strany někoho, komu věří, si začnou dělat, co chtějí. Nejsou zlomyslní, to ne… jen mají svou hlavu a jakákoliv výchova v dospělosti už nemá žádný význam.“
„Chcete, abychom si ho nechali?“ zeptal se Halford narovinu.
„Je to jedna z možností,“ přisvědčila kněžka. „Ale vím, že jste z daleka a možná se brzy budete vracet zpět domů… anebo zde zůstanete o něco déle. Budu se potulovat tady po knihovně, dokud si to nerozmyslíte.“
S těmito slovy se vydala k oddělení s básněmi, ale malý serpent ji nenásledoval. Zůstal na místě a zvědavě po nich pokukoval, jakoby se jich ptal, jak se rozhodli.
Anduin s Asimerií pohlédli na Gilneana, jakoby mu chtěli dát najevo, že s tím má nejvíce společného. Mlčky čekali, zda nějak začne on. Gilnean beze slova klekl na koleno a gestem dal dráčkovi najevo, jestli nechce přijít blíž. Malý tvoreček k němu vystřelil neobvykle rychle, malými tlapkami ho objal, pak skočil po Anduinovi, usadil se v jeho vlasech a jen na Asimerii koukal poněkud ustrašeně, jakoby tušil, že s tím nebude souhlasit.
„Já bych řekl, že si ho necháme,“ řekl Halford, když vstával.
„Zbláznil ses?“ sykla Asimeria tak nejtišeji jak jen dokázala, aby to Liu v druhém koutu knihovny neslyšela. „Drak není domácí mazlíček!“
„Nemám v plánu z něj mít domácího mazlíčka,“ odporoval Halford. „Ale jestli s námi chce jít, tak ať. Později to může být cenný spojenec a jen hlupák si takového věrného přítele odežene.“
„Ano, to beru, ale víš, kolik toho takový drak sní? Ta ryba co jsi - nevím jak - chytil, víš, kolik by jich muselo být?“ Mezitím co mluvila, se Anduin snažil dráčka sundat z hlavy, ale ten už se rozmyslel sám a uvelebil se na jeho rameni.
„Naučí se chytat.“
„Co trénink? Potřebuje se naučit sebekázni a toho co si smí a nesmí dovolit.“
„To je podobné jako člověk. To půjde.“
„Vychovával jsi někdy děti?“
„Ne, ale o psychologii něco vím, což jsem ti snad dal dobře najevo. A jestli chceš, dám ti to najevo ještě víc.“
„Ty si říkáš o pořádný průšvih,“ řekla mu, prstem ukazovala na něj.
„Tak počkat. O průšvih z tvé strany nebo o selhání ve výchově draka?“
„Nejdřív o selhání pokusu o výchovu draka a pak o pěst z mé strany.“
„Dám ti dobrou radu,“ začal Halford naprosto vážným tónem a draeneika jen čekala, co z něj vypadne. Pak se na ni zazubil způsobem, kterým odtušila, že veškeré její reakce i názory jsou mu v danou chvíli ukradené a řekl: „Dej si čaj s mlékem a neřeš to.“
Asimeria chtěla argumentovat, ale zjistila, že nemá čím. Ano, bylo to Halfordovo rozhodnutí a ona do něj neměla právo zasahovat.
„Ano, máš pravdu, moc řeším tvoje problémy.“ Smířlivě pozvedla ruce. „Ale až se ti utrhne ze řetězu a pokusí se tě sežrat, vzpomeň si na mě.“
Tou dobou si to už Gilnean mířil k Liu i v patách s malým serpentem. Chvíli je pozorovala, jak se spolu baví, když jí Anduin poklepal na rameno.
„Měla byste se uklidnit, slečno. S draky mám špatné zkušenosti, ale cítím, že cloud serpenti jsou jiní. Poslechněte pana Ramseyho a běžte si dát čaj.“
Asimeria nad tím chvíli přemýšlela… a pak si raději šla dát čaj.

 

<--- Zpět na 6. část | Pokračovat na 8. část --->

Diskuze

Esperanta 26.02.2014 13:31

To milanko: obrázky přidávat nebudu, protože je to hodně času navíc a žádné do zálohy nemámTo cerberos: kapitol bude hoooodně. Asi víc než u WWHI... protože Pandaria má hutnější děj. Ale dráček už jméno má ale asi budou velké dohady, než se na jménu shodnou takže to tam mohu třeba zmínit

Šéfredaktor WoWfan.cz

cerberos 26.02.2014 12:46

Doufám,že těch kapitol bude hodně...A tomu dráčkovi dej klidně jméno Cerberos budu velmi dojatý a poctěný

milanko 26.02.2014 12:39

Super ďalší diel sa mi veľmi páčil Ale mohla by si ku poviedke aj pridávať tie obrázky čo si napísala nie?

Qira 26.02.2014 10:32

Esperanta
Dočkal čeho: nové kapitoly nebo dráčka? Mně to psaní tentokrát šíleně trvalo a nemohla jsem to zaboha dokončit. A pak to člověk dokončí a vidí, že se to ani moc nečte nebo není moc komentářů. Tak snad pár lidí je nadšeno
Celkově na novou kapitolu, každých pár dní jsem procházel celé novinky na wowfanu jestli jsem nahodou nezmeškal vydání nové kapitoly. Ale čekání stálo za to, opravdu luxusní práce :3

Esperanta 25.02.2014 22:33

Quality
BOŽE ANOOO, dočkal sem se :333
Dočkal čeho: nové kapitoly nebo dráčka? Mně to psaní tentokrát šíleně trvalo a nemohla jsem to zaboha dokončit. A pak to člověk dokončí a vidí, že se to ani moc nečte nebo není moc komentářů. Tak snad pár lidí je nadšeno
Šéfredaktor WoWfan.cz

Qira 25.02.2014 22:19

BOŽE ANOOO, dočkal sem se :333

Darswaithe 25.02.2014 19:38

výborný tusím že Sim si možnáá oblíbí nakej jinej. ale to je jen zbožné přání

shadowseen 25.02.2014 17:44

10 z 10Perfektná kapitola

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet