Mizivá šance

Nad Quel'thalasem začínalo nové ráno, které přinášelo stejnou beznaděj, jako mnoho a mnoho jiter před ním.


Regent Dae'thir seděl ve svém křesle. Lokty měl opřené o opěradla a konečky prstů spojené před svým obličejem. Zamyšleně hleděl do stolu, kolem kterého sedělo dalších šest Vysokých elfů, členů Silvermoonské Rady.

"Situace se vyvíjí mnohem, mnohem hůře než jsme předpokládali," hovořil se zamračeným výrazem jeden z elfů, arcimág oděný v zářivé, zlato-modré róbě." Arthas již prorazil druhou Bránu a stále postupuje. Naše magické bariéry se hroutí, jako by byly ze dřeva a masy stromů mu nejsou žádnou překážkou. Již to není člověk, lorde regente, postupuje s odhodláním a vytrvalostí nemrtvého, ke kterému nemá daleko. A vy dobře víte, co zde hledá! Sluneční studna se mu nesmí dostat do rukou! Jestliže se tak stane, jestliže dokáže porazit naši prastarou magickou rasu a znesvětit Studnu, kdo jiný na světě by tuto hrozbu mohl odstranit?"

Regent chvíli mlčel, poté reagoval slovy: "Již jsem udělal vše, co bylo v mých silách, Arcimágu Laethare. Všechny mé oddíly jsou v terénu, a snaží se zastavit Arthasův postup. Lady Sylvanas a její hraničáři dělají, co mohou, stejně tak zbytek mých generálů. Když hovoříte o naší "magické rase," povím vám, co nám chybí k vítězství. Jsou to vaši čarodějové, Arcimágu. Vy a vaši mágové byste měli čelit hrozbě v prvních liniích, ne poučovat mě o strategii, když já i zbytek rady máme plné ruce práce s evakuací!"

Laethar zrudnul a uhodil pěstí do stolu. "Nenechám se urážet! Dal jsem vám k dispozici své nejlepší kouzelníky. A vy přesto chcete víc. Jediní čarodějové, kteří nejsou v bitvě, jsou adepti, kteří se magii neučí více než pět let. Chcete snad i je poslat na smrt?"

"Jediní, říkáte? Nemluvím tu o adeptech, vážený Laethare, vůdce Akademie. Já hovořím o starších čarodějích a arcimázích, kteří jeden po druhém teleportují z města neznámo kam. A ke kterým se, řekl bych, brzy přidáte i vy, nepodaří-li se nám zvrátit dosavadní průběh bitvy."

Arcimág na okamžik vypadal, že řekne něco na obhajobu své cti, ale poté pouze pronesl mrazivým hlasem: "Princ Kael'thas by nedovolil, aby se situace vyvíjela směrem, kterým se vyvíjí. To vaše pasivní politika nás dostala do téhle situace. Přeji vám hodně štěstí, regente." Okamžik nato zmizel v záblesku jasně modrého světla.

Dae'thir se opět opřel o opěradlo své židle a upřel pohled na zbytek rady.

"Skvělá práce, lorde," řekl jeden ze stratégů. "Jsem zvědav na váš brilantní plán, který nám jistě za okamžik prozradíte, a který vám dovolil znepřátelit si nejsilnější složku naší armády."
"Chcete slyšet plán? Dobrá. Jak jsme se již dozvěděli, situace je více než nepříznivá. Arthasovy nemrtvé legie se valí přes naše území a s každým padlým obráncem se jeho strašlivá armáda rozšiřuje. Již teď nás jeho vojsko mnohonásobně převyšuje, co se počtu jednotek týče. Navrhuji tedy toto: zažehnejme hrozbu jednou pro vždy, usekněme hadovi hlavu, namísto abychom bojovali s ocasem."

Elfové zpozorněli. "Vy myslíte zabít Arthase?" otázala se s nevěřícím výrazem elfka ve smaragdových šatech. "A jak to chcete provést? Je obklopen nepředstavitelným množstvím nemrtvých, nekromantů, a jiných zrůdností. Nikomu z nás se nepodaří dostat se tak blízko něj!"

"Možná…“ řekl Dae'thir, "…že ne. Ale jestliže je jenom nepatrná šance na úspěch, vím o osobě, která by toho byla schopna."

Faodin byl mladý, nadějný důstojník městské stráže Silvermoonu. Byl vysoký, měl sympatické vlčí rysy, plavé vlasy a pečlivě střiženou bradku. Byl to vynikající čaroděj a v boji s kopím či mečem také nebyl úplně beznadějný.

On a ještě půl tuctu elfů v červené zbroji kráčeli liduprázdnými ulicemi hlavního města Vysokých elfů s jasným rozkazem. Najít a přivést jistého Ganeth'a, žijícího v jedné z okrajových čtvrtí, před regenta Dae'thira. Neměl tušení, co je na tomto muži tak důležitého či výjimečného, a ani ho to příliš nezajímalo. Dostal rozkaz; to bylo vše, co potřeboval.

Došli k domu, který měl být podle všeho bydlištěm hledaného muže. Byl to nenápadný, ničím zvláštní dům stavěný podle klasické architektury Vysokých elfů. Faodin přišel ke dveřím a třikrát rázně zaklepal. Nikdo neotvíral, čímž nebyl důstojník nijak zvlášť překvapen. Pozval se tedy dovnitř sám, vzal za kliku a trhnutím dveře otevřel. Až nečekaně snadno se rozlétly dokořán a odhalily pohled na luxusně zařízenou, leč velice tmavou vstupní chodbu.

Faodin kývl na své muže a celá skupina se opatrně a ostražitě přesunula do chodby, ve které bylo vidět kromě vchodových pouze jedny další dveře. Elfové přešli přes chodbu a Faodinovi v tom temném domě připadalo, že jejich jindy úžasně lehké a tiché zbroje vydávají až příliš hluku. Strčil rukou do dveří a ty se rozevřely stejně snadno jako předchozí.

Nacházeli se ve čtvercové místnosti, nejspíše v pracovně. Přes okno byla přetažena záclona, takže byl celý pokoj v nepříjemném šeru. Důstojník dokázal rozeznat veliký pracovní stůl s masivní židlí, police plné knih a stojan na meče u nedaleké zdi. Celá skupina udělala několik dalších kroků.

Náhle se zdánlivě odnikud vynořil elf a pohybem tak rychlým, že Faodin nestačil ani mrknout, přitiskl veliteli dlouhou dýku ke krku. Strážní vykřikli a okamžitě začali sahat po mečích nebo napřahovat ruce a připravovat se ke kouzlu. "Zadržte!" vykřikl Faodin a zvedl levou ruku nad rameno v signálu svým vojákům, "Neútočte!"

Elfové v červených zbrojích se zarazili, a pomalu spustili ruce. Důstojník pohlédl na elfa, který mu stále držel nůž u krku. "Lord Ganeth'as?" zeptal se opatrně. Ganeth'as pomalu spustil dýku, pružným krokem poodstoupil a podezřívavě přimhouřil oči. Měl na sobě černý oděv, který jakýmsi zázrakem jakoby splýval s okolním šerem, vysoké boty z černé kůže a tmavé vlasy svázané do copu. Na opasku, ale taky na popruzích kolem nohou a hrudi měl nespočet vrhacích nožů. Ačkoli neměl v obličeji téměř žádné známky stáří, drobné vrásky na čele, kolem očí a úst prozrazovaly, že je mnohem starší než všichni ostatní přítomní elfové.

"Co chceš, hezoune?" zeptal se stručně. Faodin polkl a odpověděl: "Posílá mě regent Dae'thir, lorde Ganeth'e. Chce, abychom vás..."

"Vím, co ode mě Dae'thir chce, vojáku," skočil mu Ganeth'as do řeči. "A lorda si odpusťte, pro vás jsem Ganeth."

Domluvil a o něco se uvolnil, protože ve vetřelcích opravdu rozpoznal městskou stráž. Rychle přešel k oknu a rozhrnul záclony, čímž do místnosti okamžitě vniklo světlo. Faodin se zašklebil, ale zdálo se, že elfovi v tmavých šatech nedělá prudká změna osvětlení sebemenší problém.

Zabiják (a nebylo pochyb, že to je zabiják) se uvelebil v křesle u stolu a nečekané návštěvníky si změřil pohledem. "Vím, co ode mě regent chce," zopakoval, "a má odpověď se nemění. Říkám ne."

"Lorde…“

"Ganethe," přerušil ho Ganeth'as.

"Ehm, Ganethe, mám důvod se domnívat, že vaše přítomnost u Rady je nyní regentovou nejvyšší prioritou."

Zabiják se slabě pousmál, a pobaveně pohlédl na vojáky tísnící se u dveří za svým velitelem, zmateni nečekaným vývojem situace. "Má odpověď se nemění. Nemám nejmenší důvod řídit se regentovými žádostmi. Odejděte."

Faodin se kousl do rtu a kývl hlavou. "Dobrá. Odejdeme, ale mám vám vyřídit ještě jednu věc." Ganeth'as povytáhl obočí.

"Totiž," pokračoval velitel, "jde o vašeho bratra, lorde. Padl."
Elf sedící za stolem ztuhl. Prudce pohlédl Faodinovi do očí a snažil se z nich vyčíst jakýkoliv náznak klamu. "Je mi to líto," sklopil důstojník hlavu. Ganeth'as zavrtal pohled do stolu a jeho rty neslyšně vyslovily jakési slovo, snad jméno. Poté jeho pohled opět ztvrdl. Dlouhou dobu seděl a ani se nepohnul. Pak promluvil: "Dobrá. Vraťte se za vaším pánem a vyřiďte mu, že udělám, oč mě žádá. Jestliže vsadil na mne, znamená to, že je opravdu zoufalý, a že nemá žádné další páky. Řeknu vám přesně, co se v příštích dnech stane. Buďto Arthas nesmírně neočekávaně zemře, my zvítězíme a vítězství bude navěky připisováno slavnému regentovi Dae'thirovi. Nebo se žádné neočekávané úmrtí konat nebude, o mně už nikdo v životě neuslyší a Quel'thalas do měsíce padne." Faodin stál a hloupě na zabijáka koukal.

"Nic víc už na srdci nemám, vojáku, vypadni," dodal Ganeth'as.
Důstojníka ani nenapadlo, že by se měl ještě nějaký čas zdržovat, a tak přikývl a kvapně se svojí jednotkou vycouval z domu.


Ganeth ještě dlouho seděl u svého stolu a přemýšlel. Přemýšlel o své minulosti, o svém bratrovi, o svém úkolu. Lord Ganeth'as nebyl stejný jako ostatní z jeho rasy. Narodil se v jedné z nejmocnějších a nejbohatších šlechtických rodin Silvermoonu a svůj titul lorda jednoduše zdědil po otci. Když byl mladý, byl u něj objeven velký, ne-li obrovský magický talent. Dokázal ovládat magii pouhou myšlenkou, bez jakéhokoliv soustředění. Avšak jako mladík neměl ani v nejmenším zájem shnít u ztrouchnivělých svitků a zaprášených grimoárů, a tak uprchl ze svého rodného města a velice dlouhou dobu se potuloval po světě. Na svých cestách se stal vojákem, zlodějem, žoldnéřem, dokonce i nájemným vrahem, takže, když se po mnoha letech vrátil do Silvermoonu, byl z něj vynikající bojovník.

Nevyužíval magii jako takovou, spíše si nepatrně pomáhal telekinezí, popřípadě nahlížel do myslí slabých nepřátel. Ve výsledku se mu díky jeho magickému talentu a naprosto bezchybně zvládnutému bojovému umění nevyrovnal žádný válečník, a díky jeho bleskurychlé čepeli a schopnosti blokovat na určitou dobu svou nesmírně silnou vůlí jakékoliv kouzlo ani žádný čaroděj.

Jeho vybavení, přes zbraně až po jeho černý oděv a plášť, bylo vyrobeno těmi nejlepšími z nejlepších a navíc v něm byla skrytá mocná kouzla.

Navečer na dveře zaklepal další z Dae'thirových poslů, který tentokrát pouze donesl mapy a materiály týkající se pohybu Arthase a jeho armády a jménem regenta popřál Ganethovi mnoho štěstí. Mistr meče vše pečlivě prostudoval a určil si pravděpodobné místo a čas útoku. Rozhodl se udeřit již onen večer, jednoduše proto, že v noci viděl téměř stejně dobře jako ve dne, a protože se každá minuta mohla stát osudnou.

Když odložil poslední z map, přešel do vedlejší místnosti a tiše zavolal: "Velthore!" Za několik sekund u něj stál mladý elf s ohnivě červenými vlasy. "Ano, mistře?"

Ganeth na něj upřel zvláštní pohled, a řekl mu: "Potřebuji si trochu odpočinout. Chci, abys mi nachystal můj meč i zbytek výbavy."

Velthor se uklonil a už už chtěl odběhnout, ale Ganeth ho chytil za zápěstí a dodal: "Velthore, je možné, že už se ráno nevrátím. Šance je mizivá." Pousmál se. "Naučil jsem tě všemu, co umím, a spoléhám na tebe, že si své vědomosti a dovednosti nenecháš pro sebe a že je využiješ moudře. Ale i kdybych se vrátil, živý a zdravý, stejně už mě tu nic nedrží. Ode dneška to tu patří tobě." Učedník na mistra malou chvíli hleděl a poté krátce přikývl a šel vykonat zadané pokyny.


Pozdě v noci se Ganeth'as probudil. Byl odpočatý, dalším spánkem by jen oddaloval nevyhnutelné. Teď nebo nikdy, pomyslel si.

Vstal z postele a vstoupil do své pracovny. Na stole ležel čerstvě nabroušený a vyčištěný krásný, dlouhý, mírně zahnutý elfský meč s jedním ostřím. Vedle něj dvě dlouhé dýky, mnoho vrhacích nožů, zápěstní a holenní chrániče a černočerný, široký plášť. Gareth přešel ke stolu a postupně začal umisťovat vybavení různě po svém těle.

Když byly dýky na svém místě u pasu a vrhací nože ve všech možných pouzdrech, připásal si zabiják pás s dlouhou pochvou šikmo přes záda a do ní vsunul meč tak, a by mu jílec vystupoval nad pravým ramenem. Poté se konečky prstů dotkl pláště a jako vždy měl pocit, jako by šáhl do vody, jak byla látka hebká. Přehodil si kápi přes záda, a kromě jílce tak skryl meč, který tam měl připevněný. Ačkoliv plášť neměl rukávy, které by v boji překáželi, byl dostatečně široký, aby ho ve tmě ukryl před zraky nepřátel. Ganeth ho upevnil dvěma sponami umístěnými na jeho kožené zbroji. Naposledy pohlédl na svou pracovnu, ještě jednou si protáhl svaly a vyrazil do tmy venku.


Stál skrytý mezi stromy, které pohroma ještě nestačila zničit a sledoval ležení Arthasovy armády. Po celém okolí se do šíře mnoha mil hemžili nemrtví a i z dálky Ganeth viděl skupiny mužů, kteří byli oděni v černá roucha a hlubokými hlasy povolávali temné síly na výstavbu strašidelných budov a věží. Pracovali neuvěřitelně rychle.

Přestože nemrtví spoléhali hlavně na instinkt, kterým dokázali vycítit vše živé, zabiják se odhalení příliš neobával. Jeho schopnosti a výbava ho před nepřítelem bezpečně chránily.
Počkal, až jeho úkryt s chřestěním a cinkáním mine skupina nemrtvých a lehkým, tichým klusem se vydal směrem k táboru. Podle všeho měl Arthas do svého nejnovějšího ležení dorazit zanedlouho, pokud zde již nebyl.

Byla bezmračná noc, měsíc zářil a hvězdy byly zřetelné jako drahokamy. Ganeth nalezl další úkryt ve stínu kamenného pahorku, odkud měl dobrý výhled na hlavní zikkurat, který čněl nad ostatními budovami nemrtvého města. Minutu pozoroval pohyb nepřátel a plánoval, kudy do nekropole nejlépe vniknout. Největším problémem byla skupina kostlivých bojovníků, kteří hlídkovali mezi strážní věží a menším zikkuratem na okraji tábora.

Ganethovi stačilo dostat se do jakéhokoliv ze zikkuratů, protože podle jeho informací měly být všechny propojeny důmyslným systémem podzemních chodeb. Nejenže v uzavřeném prostoru značně klesala šance na jeho odhalení, ale také se nemusel obávat mnohonásobné přesily, kterou by celá armáda nemrtvých mohla na volném prostranství využít.

Prohlížel si vstup do zikkuratu. Byl to oblouk bez dveří, vedoucí kamsi do tmy. Od jeho úkrytu ho ke vstupu do budovy dělilo dobrých dvě stě stop. Odklonil pohled od zikkuratu, očima přelétl nemrtvé a pohlédl na věž. Na jejím vrcholku stál nekromant, ale v tomto okamžiku byl ke Ganethovi téměř natočen zády. Pod věží na zemi leželo několik kamenů.

Od jihozápadu zaslechl rozruch a pochod mnoha nohou. Mrtvý rytíř se blížil.

Elf pohlédl na jeden z kamenů u věže a soustředil na něj celou svoji vůli. Nejvíce energie jeho lehce primitivního kouzla věnoval tomu, aby bylo pro nekromaty v okolí co nejméně slyšitelné. Několik vteřin stál a ani se nepohnul. Pak kámen pukl a rozlétl se na kusy až do vzdálenosti několika metrů.

Kostlivci se okamžitě přemístili pod věž a pátrali po jakémkoliv vetřelci. Ganeth‘as zariskoval. Ještě než se nemrtví dostali k místu exploze, zabiják se neuvěřitelně tiše a rychle rozeběhl k zikkuratu. Vzdálenost překonal za pouhých několik sekund a neslyšným skokem se přemístil dovnitř budovy. Lehce dopadl na kamennou podlahu a přitiskl se ke zdi několik sáhů ode dveří.

Poté, co se ujistil, že nebyl spatřen si krátce oddechl a vydal se temnou chodbou dál do budovy. Panovalo zde zlověstné ticho. Elf došel do sálu, který tvořil srdce zikkuratu, ignoroval zkrvavený oltář na pódiu uprostřed místnosti a okamžitě zamířil ke schodišti vedoucímu do podzemí, které viděl na opačném konci síně.

Když byl několik kroků od svého cíle, na schodech se objevili dva nemrtví. Kostlivec ve zbytcích ocelové zbroje s mohutnou dvoubřitou sekerou a chodící mrtvola elfa s mečem v ruce. Nemrtví nezaváhali ani na jediný okamžik a ihned se na vetřelce vrhli. Ganeth musel myslí blokovat neviditelnou snahu protivníků spojit se se svým pánem a informovat ho o přítomnosti vetřelce a zároveň čelit jejich zbraním.

Kostlivec se sekerou zaútočil širokým obloukem na elfovu hlavu, zatímco nemrtvý elf se mu ohnal mečem po pravém boku. Ganeth učinil bleskový půlobrat doleva a nepřítelova sekera mu prosvištěla před obličejem a srazila k zemi meč druhého nemrtvého. Zabiják vytrhl ze svého opasku dýku a bodl na krční obratle kostlivce, který byl nyní neschopen obrany. Páteř nemrtvého bojovníka pukla pod náporem čepele jako ořech a nemrtvý se s chřestěním svalil na kamennou podlahu.
Ganeth odskočil dozadu a vyhnul se tak druhému útoku zbývajícího nepřítele. Ghůl se pokusil ještě o jeden úder, který Ganeth snadno sklonil stranou a zabodl nemrtvému dýku do levého spánku. Ten se zachvěl a padl na bok.

Ganeth'as se dvojicí dále nezdržoval a vyrazil po schodech dolů. Běžel dlouhou chodbou, dokud nedorazil na rozcestí, kde se křižovali tři cesty. Bez váhání se vydal tou lemovanou sloupy a tmavými výklenky, která podle jeho orientačního smyslu vedla k nekropoli. V okamžiku, kdy měl již na dohled schodiště vedoucí vzhůru, zahlédl na jeho vrcholku pohyb. Ihned se skryl do jednoho z výklenků a čekal.

Chodbou se nesly šoupavé kroky a výrazné klapání dřeva o kámen. Mezi sloupy zahlédl Ganeth nekromanta v černém rouchu, který nesl v pravé ruce dlouhou hůl se šklebící se lebkou na jejím konci, jak kráčí směrem, kterým on sám přišel. Zabiják nemohl riskovat, že černokněžník narazí na dva zničené nemrtvé, a proto, když nekromant procházel kolem jeho úkrytu, vyšel Ganeth‘as velice rychlým, avšak pružným a téměř tanečním krokem směrem k postavě v plášti. Než stačil nekromant jakkoliv zareagovat, elf mu přiložil jednu ruku na záda a druhou mu obratným pohybem podřízl krk. Černokněžník se prohnul a z hrdla mu vyšlo nelibozvučné zabublání. Těžká, dřevěná hůl klepla o zem. Aniž by elf zpomalil krok, zachytil již mrtvého muže a odtáhl ho do stínu dalšího výklenku na opačné straně chodby. Poté pokračoval.

Když vystoupal na vrchol schodiště, ocitl se v místnosti ne nepodobné hlavnímu sálu předchozího zikkuratu, která ovšem byla dvakrát větší. Na protější straně síně viděl chodbu, která vedla ven z budovy. Kromě východu vedlo ze sálu ještě několik dalších průchodů. Ganeth‘as neměl čas příliš se rozmýšlet, a tak se podél zdi přesunul k prvnímu z nich. Prošel úzkou chodbou a dorazil ke dveřím. Tentokrát to nebyl jen otvor ve stěně, ale opravdové dřevěné dveře. Chvíli u nich stál a natahoval uši, ale zevnitř se neozýval žádný zvuk. Otevřel a vklouzl dovnitř.

Nacházel se v kruhové místnosti o průměru necelých třicet stop. Po obvodu stály všudypřítomné sloupy a výklenky. Ganeth za sebou zavřel dveře a ještě jednou si místnost prohlédl. Naproti dveřím, kterými vešel byl ještě jeden vchod, a to veliké dvoukřídlé dveře (možná spíše menší brána) z černého dřeva. U zdi stálo kamenné křeslo připomínající trůn a u něj stůl, také vytesaný z kamene. Sál se směrem vzhůru zužoval, až končil prostým otvorem ve stropě, kterým do místnosti padal měsíční svit.

Ganeth vykročil k dvoukřídlým dveřím, když náhle zaslechl těžké kroky. A hlasy. Skryl se ve výklenku, – architektura nemrtvých mu začínala téměř vyhovovat, – sledoval bránu a zatajil dech.

Vrata se rozlétla dokořán a v nich stanul Arthas. Byl na něj impozantní pohled. Vůdce pohromy byl skoro sedm stop vysoký a jeho dlouhé, bíle vlasy rámovaly zjizvený obličej a dopadaly na mohutné ocelové chrániče ramen. Byl oděn v tmavou plátovou zbroj s morbidními motivy a na zádech měl černý kožešinový plášť. Jeho oči byly ocelově šedé a vyzařovalo z nich šílenství.

A u pasu mu visel on. Pověstná zbraň známá z bájí a příběhů, legendární Mrazivý Smutek. Čepel byla skryta v pochvě, ale i kolem jílce, který byl tvořen rohatou lebkou, se vznášela hrůzu nahánějící, ledově modrá zář.

Vedle Arthase kráčel jeden z jeho nekromantů, který vedle svého pána vypadal malý a nicotný. Mrtvý rytíř s ním prohodil několik slov hlubokým, přesto tichým hlasem a poté ho poslal pryč. Černokněžník se uklonil a zavřel za sebou dveře.

Arthas pohlédl na trůn a vydal se k němu. Ganeth přemýšlel. V okamžiku, kdy bude jeho cíl téměř u křesla, bude k němu natočen zády a jeho sluch by měl být znecitlivělý hlukem jeho vlastní zbroje. Tehdy udeří.

Arthas dál kráčel místností. Ganeth stiskl v ruce jílec dýky.
Mrtvý rytíř se náhle zastavil a zabiják měl pocit, jako by se s ním zastavilo i jeho vlastní srdce. Pomalu, velice pomalu otočil muž ve zbroji hlavu. A upřel své oči přímo do Ganethových.

"Zdáš se být... téměř neviditelný, elfe," pronesl klidně a tiše.

Do hajzlu.


Ganeth'as přišel o moment překvapení, což byla doposud jeho nejsilnější zbraň, na kterou po celou dobu spoléhal. Nemělo smysl dále se skrývat. Zaútočil.

Plnou rychlostí se rozeběhl na svého nepřítele. Ve tváři mrtvého rytíře zahlédl pobavení. Zabiják skočil. Ve vzduchu sáhl jednou rukou k opasku a druhou k popruhu na žebrech a vrhl dva nože najednou. Jedním mířil pod plát ramenního chrániče a druhým se snažil zasáhnout krk svého soka. Neuvěřitelně rychle, stále ve skoku, sáhl nad své pravé rameno a vytáhl svůj meč, kterým zaútočil šikmo ze shora. V Arthasově tváři se na kratičký okamžik mihly obavy.

Rytíř se pokusil vyhnout letícím nožům půlobratem a zároveň nesmírnou rychlostí vytasil svou strašlivou zbraň. Nůž letící na krk o vlas minul, avšak druhý ho zasáhl do mezery v podpaží. Arthas sykl bolestí. Meče elfa a kdysi člověka se s třeskotem a sprškou jisker srazily.

Ganeth okamžitě uskočil a sekl Arthasovi po hlavě, ale ten ránu vykryl bez větších problémů a odpověděl bodnutím na stehno. Elf se úderu vyhnul piruetou a zvedl meč nad hlavu. Kdyby v této situaci stál proti komukoliv jinému, zasadil by smrtící ránu do hlavy nebo do krku. Ale jeho protivník se zdál být nezasažitelný. Zabiják měl pocit, jakoby se temný meč pohyboval sám s úmyslem zabíjet, zatímco se jeho vlastník pouze držel jílce. Mrazivý Smutek vylétl vzhůru a útok odrazil.

Elf si s mrtvým rytířem vyměnil ještě několik dalších úderů, když mu začala docházet strašlivá skutečnost. Arthas byl silnější, rychlejší a kvůli jeho perfektní zbroji nebylo jiné místo pro útok než hlava a krk. Ganeth musel boj ukončit co nejrychleji.

Naznačil úder na pravý bok, ale na poslední chvíli použil fintu a stočil meč směrem ke krku. Bodl, jak nejsilněji dokázal.

Jenomže Mrazivý Smutek nebylo možné porazit. Střetl se se zahnutým mečem, když byla elfova čepel sotva dva palce od Arthasova krku. Ostří sjelo stranou a škráblo Arthase do brady a do levé strany krku. Vteřinu nato zasáhl Mrazivý Smutek elfa ze shora mezi klíční kost a rameno. Meč vylétl zabijákovi z rukou a on padl na kolena. Prokletou zbraň měl zaseknutou přes půl stopy v hrudi.

"Haha! Jsi dobrý! Zatraceně dobrý, elfe…“ řekl Arthas a kopnutím do bezbranného bojovníka uvolnil svou zbraň z jeho těla. Elf padl na záda na tvrdou, chladnou podlahu. Pravou paži necítil. Zato cítil chuť železa v ústech a teplo krve, která pod ním začínala tvořit kaluži. Lord Ganeth'as pohlédl výklenkem ve stropě na překrásnou noční oblohu. A naposledy spatřil hvězdy.


Velthor stál na kraji hvozdu a sledoval postup obrovské nemrtvé armády valící se na Silvermoon. Uprostřed nespočtu nemrtvých spatřil Arthase na svém odporném oři.

Takže neuspěl.

Ještě minutu bývalý učedník stál a pozoroval mrtvého rytíře. Poté zmizel ve stínech lesa.


Naposledy upravil/a Wrent 31.05.2010 v 22:44:40.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Warlockgood 18.06.2010 17:35

Je to super! udelej 2 část aby se Velthor pomstil

Marec666 03.06.2010 18:12

Paradni pribeh

Walkie 03.06.2010 17:24

No, jakožto autor bych měl několik připomínek k formátování. Vím, že to není úplně nejlehčí, ale chybí tam přeskočený řádek v místech, kde by měl být, aby oddělil místo děje, popřípadě časový úsek; a naopak, s každým odstavcem je vynechaný řádek – nepůsobí to moc dobře

Stefenzi 01.06.2010 18:27

Pěkná povídka.Rozhodně stojí za přečtení.Tleskám ti:-)

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet