Nezlomný (15-19)

  fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Každý si může vybrat!

 

Tma. Prázdno. Ticho. Nic víc Gunther okolo sebe neviděl ani neslyšel. Náhle ale tmu protrhla chladná záře. Zastínil si oči a znovu spatřil to, co už jednou ve snu viděl. Ohromný kus ledu, v němž rozeznával tvar nějakého trůnu a kusy zbroje.

Jsi mocnější, než jsem očekával, to se musí nechat.

Mrazivý hlas jasně vycházel z ledu, prosvětlujícího tmu. Gunther se na něj zamračil.

„Kde to jsem? Co jsi se mnou provedl?!“

Ležíš ve své posteli na Mordiském hradě, tvé tělo chřadne a zmítá se v horečce a máš zlomené zápěstí. Tví přátelé porazili nekromanty a vrátili se domů. A co jsem s tebou provedl? Nic, jen jsem tě postrčil blíže k tvému osudu.

„Co tím máš na mysli?“

Nedělej, že mi nerozumíš, Gunthere. Jsi nekromant. Vždy jsi byl nekromant a vždy jím budeš a nezáleží, jak moc se tomu budeš vzpírat. To je tvůj osud.

„Ne! Nejsem nekromant! Tou cestou opovrhuji!“

Ale no tak. Neviděl jsem snad, jak jsi vyrval duši z těla ničemy, který se pokoušel zprznit tu dívku? Nepocítil jsem snad, jak jsi vzkřísil hlavu nemrtvého a dotazoval se jí? A neslyšel jsem snad nářek desítky duší, které jsi osvobodil z jejich vězení?

„Udělal jsem to, protože jsem neměl na výběr!“

A zde se pleteš, mladý Arcane. Každý si může vybrat! I smrt je možnost. Vybral sis nekromancii, čaroději. Popřemýšlej o tom a uznáš, že mám pravdu. Mohl jsi udělat cokoli jiného, ale ty sis vybral magii mrtvých.

„Zmlkni! To byl všechno jen omyl! Udělal jsem, co bylo správné, ale dal jsem se špatnou cestou. Chci to změnit.“

Chybovat je lidské, ale co jsi napáchal, to už nevymažeš. Věř mi, sám jsem svých chyb udělal víc než dost.

„Co po mě vůbec chceš?! Proč mě tu týráš mými omyly a mou minulostí?“

Jsi jeden z těch, které jsem si vybral. Jsi mocný, ale můžeš být mocnější. Neodmítej to, čeho se ti dostalo. Druhý takový nekromant se již nenarodí. Opusť tyto země a vypluj za mnou na sever. I moudřejší už vyslyšeli mé volání.

„Vážně? A co z nich dělá tedy moudřejší?“ odsekl zpupně Arcanus.

To, že slepě nezavrhují možnosti. Arcimág Kel’thuzad se před pár týdny vrátil ze severu, obohacený o mé vědomosti a mé schopnosti. Takových je mnohem více. Chceš jejich jejich jména?

„Ty lžeš!“ vykřikl Gunther na ledový trůn. I přesto, že byla zamrzlá v ledu, se černá helmice zvedla, aniž by poškodila led. Její prázdné oči teď hleděly přímo do těch Guntherových. „Žádný dalaranský arcimág by se nestal nekromantem ani tvým přisluhovačem.“

 Až do morku kostí jím projelo mrazivé zachechtání.

Jsi mocný, nekromante. Mocný, ale také hloupý. Má nabídka nepotrvá věčně. Až přijmeš, čím ve skutečnosti jsi, pak také přijmeš moji pravdu. Sbohem, Gunthere Arcane.“

 

Oči měl zalepené a tělo zesláblé. První pohyby po probuzení tak byly velmi pomalé a trhavé.

„Pššš,“ uslyšel nejprve jako z velké dálky příjemný uklidňující hlas. „Ležte v klidu. Máte toho hodně za sebou.“ Chtěl zvednout levačku a protřít si jí oči, ale silná bolest mu v tom zabránila. Sykl a zabořil týl hlavy hlouběji do polštáře.

„Opatrně,“ chytila ho Neema za paži a něžně ji vrátila na své místo. „Máte zlomené zápěstí.“ Guntherovi se do hlavy nahrnula krev. Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Byla to jeho komnata. Ležel ve své posteli a u ní seděla Neema, která se o něj nejspíš starala. Prohlédl si i sebe. Levé zápěstí měl doopravdy obvázané a vyztužené, aby drželo v jedné poloze. Ovázanou měl ale i hubenou hruď. Skrz obvaz prosakovala nějaká nažloutlá kapalina. Nevonělo to příjemně.

„Co se mi stalo?“ byla ta nejrozumnější otázka, jaká ho v tu chvíli napadla. Neema se od něj trochu odtáhla.

„Možná bych měla zavolat spíš Traga. Ten by vám to dokázal vysvětlit lépe.“

„Ne, ne…chci to vědět hned,“ naléhal Gunther. Neema si povzdechla.

 

„Předevčírem, tedy den po tom, co jste odjeli, se baronova výprava vrátila zmožená, ale naštěstí byli všichni naživu. Tedy až na vás. Vypadal jste jako mrtvý. Baron Mordis říkal, že jste je tam prý všechny zachránil a teď je na čase, abychom vám to vrátili. V noci jste dostal silné horečky a vykřikoval jste ze spaní nějaké nesmysly o černé helmě a ledovém trůnu. A o mrtvých. Všichni jsme se báli, že se už neproberete. A k tomu ta nemoc…“

„Jaká nemoc?“ vzpřímil se Gunther na posteli, ale smrtelná slabost jej ihned srazila zpátky do polštáře. Neema se jemně dotkla čarodějovy ošetřené hrudi.

„Udělaly se vám tam velké puchýře. Ošklivé žluté puchýře. Felčar nevěděl, co s nimi a tak jsme jen čekali, až prasknou a potom je ošetřili a vypláchli. Od té doby se o vás starám.“ Gunther trochu zvedl hlavu a všiml si dek, které ležely na zemi. Chudák Neema u něj nejspíše i přespávala. „Baron Mordis se dokonce bál, že jste sem přinesl nějaký mor. Proto se k vám nechtěl ani přiblížit, dokud nebude mít jisto, že to není nakažlivé.“ Gunther se sám sobě hořce a slabě zasmál.

„Tohle není žádný mor, Neemo, o tom tě můžu ujistit.“

„Ne?“ Dívce se očividně ulevilo.

„Ne. Tohle je kletba, moje i mnoha dalších, kteří se vydají stejnou cestou,“ odvrátil se od ní a zahleděl do stěny. Právě se po ní procházel malý pavouček a bezstarostně si splétal síť.

„Jaká kletba? To se stává všem kouzelníkům?“

„Ne, všem ne. Jen těm, kteří se pokouší ošidit smrt. Ostatně už nevidím moc důvodů to před tebou nebo kýmkoli jiným tady skrývat. Jsem nekromant, Neemo.“

 

Jeho ošetřovatelka se prudce zvedla ze židle a ustoupila o pár kroků dozadu.

„N…Nekromant? Jeden z těch zlých čarodějů, co zotročují mrtvé a znesvěcují hroby?“ Gunther se znovu otočil k Neemě a nejistě zakroutil hlavou.

„Ano i ne. Většina takových je, ale já jsem z těch, kteří se nenechali zlákat mocí a snaží se konat dobro. Nebo aspoň jsem si to o sobě myslel. A vůbec, co sis myslela ty? Před tvými zraky jsem vyrval člověku duši z těla!“

„Já…já myslela, že…já nevím…“ koktala zaskočeně Neema.

„No, pravda je zlá. To je moje prokletí. Dokážu neuvěřitelné věci, ale čím jsem silnější, tím je mé tělo slabší. Postupně shniju zaživa.“

„Ne! To nesmíte, mistře Arcane! Znám vás, vím, že jste lepší, než si myslíte.“ Gunther se znovu hořce zasmál.

„Už jsem se o to pokusil…a selhal jsem. Myslel jsem, že tu najdu nový, čistý život, neposkvrněný mou odpornou minulostí, ale nejspíš to byl jen sen. Mám žízeň, Neemo.“

„Žízeň po čem?“ zeptala se po chvilce Neema a Gunther se slabě usmál. Pravicí si protřel oči a pořádně se podíval na zmatenou služku.

„Obyčejnou žízeň. Rád bych se napil.“

„Ou! Jistě, promiňte…“ rychle se omluvila Neema. „Hned vám dojdu pro něco k pití.“ Otočila se a vyběhla ze dveří, které za sebou ani nezavřela.

 

Prudká bolest v zápěstí. To bylo to jediné, co po náhlém probuzení uprostřed noci dokázal registrovat. Sevřela mu hrdlo, takže nemohl ani křičet, jen lapal po dechu. S námahou a v mrákotách se vyvalil z postele, o kterou se ale sále musel jednou rukou opírat. Zlomené zápěstí jej pálilo jako pekelný oheň a i přes dlahu se zmítalo v tak silné křeči, že ji během chvilky přelomilo. Neema už byla pryč, přespávala v pokojích služebnictva jako předtím, takže teď byl ve svém pokoji dočista sám. Zmítaný horečkou se s napětím všech sil dostrkal až k oknu. Neměl sílu na to jej otevřít, ale potřeboval čerstvý vzduch. Hned. Rozpřáhl se a rozbil okno na stovky střepů. Z pěsti mu crčela krev, ale to nevnímal. Nevnímal vůbec nic.

Je na to lék.

Chladný noční vzduch vnikl do místnosti spolu se studeným měsíčním svitem. Gunther stál u okna, ovázaný a v křeči, upírajíce prázdný zrak ven.

 

Před oknem stál starý uschlý strom a na jedné z jeho mnoha šedých větví rozeznal Gunther obrys nočního ptáka. Sova k němu otočila hlavu, když se sklo okna rozsypalo, ale nevyplašila se. Klidně seděla a pozorovala zničeného muže v okně.

Ukonči své trápení.

Natáhl zakrvácenou pravici z okna směrem k sově, která očividně netušila nic zlého. Bez jediné výčitky, bez jediného zaváhání zašeptal stejná slova, jako když bojoval s lotrem. Sova bolestně zahoukala, marně zamávala křídly a zalapala po dechu, ale Gunther toho nedbal. Duše nebohého ptáka tlumila jeho bolest a uvolňovala křeč. Silné bledé světlo okolo sovy rychle sláblo a mizelo v nekromantově dlani. Noční pták, připraven i o ten nejmenší střípek duše, se zhroutil z větve na tvrdou skálu pod hradem. Gunther, kterého bolest a křeč v zápěstí úplně přešla, udělal to samé na podlahu ve své komnatě.

Vybral sis správně.

 

 

Časy se mění

 

I když felčar dělal, co uměl, zlomené zápěstí se Guntherovi zahojilo až v polovině třetího měsíce.

„To jsem blázen,“ brumlal si pod prořídlý plnovous. „Ještě jsem neviděl, aby se nějaká zlomenina hojila tak pomalu.“ Gunther uhnul pohledem, zatímco mu prohmatával ruku vyndanou z dlahy. „Víte, u muže vašeho věku a stravování by to mělo být vyřízené do šesti týdnů a ne jedenácti.“

„Máme to v rodině,“ zalhal Gunther. „To dělá ta naše ostrovní krev.“

„Stejně tak kožní onemocnění a potíže s dýcháním, předpokládám,“ klepl felčar nedůvěřivě na Guntherův bolák na předloktí, který se od příjezdu do hor trochu zvětšil. „Nejsem hlupák, mistře Arcane. Ani ty vaše puchýře nebyly přírodního původu. A po okolí se špitá, že strkáte nos do nečistých kouzel.“

„To říkají lidé, kteří mé práci nerozumí. Pro ně jsou všechna kouzla nečistá,“ vyškubl Gunther z doktorových rukou levici. Projela jí krátká bolest. Sykl. Doktor se zamračil.

„Dávejte si pozor, mistře Arcane. Možná jednou vaše pověst překoná strach lidí a ani baron vás neuchrání.“ Zvedl se ze židle a popadl svoji brašnu. „Vaše zápěstí je zahojené. O zbytku těla tak bohužel mluvit nemohu.“ Otočil se a vyšel ze dveří Guntherovy komnaty. Kouzelník chvíli naslouchal, protože zpoza dveří se ozývaly hlasy. Doktorův a hluboký, dobře známý hlas. Nerozuměl jim, ale to ani nemusel. Natáhl se po košili a oblékl se.

 

Dveře se otevřely a nakoukla do nich rohatá hlava. Trag se zachmuřeně podíval na Gunthera sedícího na okraji postele.

„Dobré jitro,“ pozdravil Gunther taura.

„Hinhanni washte,“ zabručel Trag. „Daří se ti dobře, Gunthere?“ Váhavě přikývl. „Mhm. Posílá mě Valimar. Chtěl by si s tebou promluvit. A taky ti posílá tohle,“ položil na stolek malou dřevěnou krabici. „Trefíš k němu sám,“ dodal mrzutě.

„Děje se něco, Tragu?“ zeptal se Gunther. Otrávený tón taurova hlasu jej zarazil. Trag si povzdechl.

„Ty se děješ, Gunthere. Když jsi sem přišel, cítil jsem z tebe kenda. Myslel jsem, že ten zápach snad časem vyprchá. Nikdy nevyprchal. Právě naopak, po tom nájezdu na, jak tomu říkáš, nekromanty, to z tebe smrdí ještě víc. Činíš proti Pramatce a to se ti vymstí. Já jen nechci, abys Valimara stáhl s sebou.“ Otočil se a vydusal z komnaty dříve, než mu stačil Gunther cokoli říct. Svěsil hlavu a zadíval se na své zažloutlé a nemocné nehty. Dokonce i na hřbetu ruky mu vylézaly žíly, které však neměly svoji přirozenou barvu, nýbrž nabíraly černý nádech.

 

Otevřel krabičku od barona a vytáhl z ní její obsah. Byl to pár kožených rukaviček, šitých přesně tak, aby mu padly. U zápěstí měly bílou nití vyšitý monogram GA. Vzkypěla v něm žluč. Ne ze vzteku na barona, ale na sebe. Neměl tohle vůbec dopustit. Neměl se nechat takhle ocejchovat. Teď už pro něj nebylo cesty zpět.

Měl jsem pravdu, že?

Neodpověděl. Zatnul ruce v pěsti a hryzl se do rtu, až mu z něj začala téct krev. Jakmile ucítil její železitou pachuť, povolil stisk a rychle si jazykem přejel po rtech. Krvácení po chvilce ustalo. Chuť ale přetrvávala. Prohlédl se v zrcadle a shledal, že ranka není tak velká a nebude vidět. Obličej v zrcadle jej ale znechutil. Pohublý, nazelenalý a s kruhy pod očima, vřídky v prořídlém plnovousu a zdálo se mu, že i vlasy začínají ustupovat.

Už to nezastavíš. Už to můžeš jen použít.

Skryl tvář do dlaní a chvíli tak stál, přemlouvajíc sám sebe, aby zrcadlo ve vzteku nerozbil. Nakonec se od něj odvrátil, aniž by do něj pohlédl a zadíval se na rukavičky přehozené přes okraj krabičky. Beze slova se pro ně natáhl.

 

Valimar seděl ve svém křesle, nohy měl přehozené přes sebe na stole a četl nějakou knihu. Když Gunther vstoupil do pracovny, jen sklonil svazek a podíval se na nekromanta. Na tváři mu hrál ten samý vřelý úsměv jako vždy.

„Dobré ráno, magistře. Vidím, že vám Trag donesl můj dar.“ Gunther pohlédl na své ruce v kožených rukavicích.

„Ano…donesl,“ řekl potichu a posadil se do křesla naproti baronovi.

„Tohle je velmi dobrá kniha, mistře Arcane. Sice jsou to jen trpasličí pohádky, ale její autor věděl, co dělá,“ zamával s úsměvem knihou.

„Co po mně chcete?“ zeptal se zpříma Gunther. Mordis sklapl knihu a položil ji na stůl.

„Vyhráli jsme,“ roztáhl s úsměvem ruce. „Orkové se stáhli zpátky do hor. Ať si tam zmrznou.“

„Cože?“ podivil se Gunther.

„Tedy, je to trochu těžké vítězství. Internační tábory už neexistují a o Blackmoorovi od pádu Durnholdu už nemáme žádné zprávy, ale na druhou stranu, utekli do hor a podařilo se nám zabít Doomhammera.“

„Jak nám? Nepodařilo se vám snad vyhnout válce?“ Baron se zatvářil vyhýbavě a uhnul pohledem.

„Ne tak docela. Lord Uther nám nevěřil, že jsme se tu porvali s nemrtvými. Dokonce, ani když jsme mu ukázali spáleniště. Na druhou stranu, aspoň jsme ty šmejdy úplně vymazali z povrchu zemského a to se počítá, ne?“

Gunther se s úlevou opřel hlouběji v křesle. „Vy jste to nevěděl?“ podivil se upřímně baron.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Gunther. „Nikdo se mi nic takového neobtěžoval říct.“

„Áh,“ zarazil se Valimar. „To je mi líto. A na znamení mé omluvy tu pro vás ještě něco mám.“

 

Otevřel zásuvku a vytáhl z ní knihu, tlustší, než kterou četl. Byla zabalená v černé kůži a vyhlížela ošuntěle.

„Co to je?“ ukázal Gunther na grimoár. Baron se ošil.

„Tohle je jedna z knih, kterou jsme objevili v tom černém doupěti. Ostatní jsem nechal zničit, ale taky jsem si řekl, že byste možná stál o to, trochu si prohloubit vaše znalosti. Doufám, že ji použijete k čistě akademickému zkoumání,“ usmál se omluvně. Gunther na chvíli oněměl.

 

„Vy…vy jste zachoval nekromantskou knihu?!“ málem se rozkřikl Gunther. „Měl jste je spálit, všechny! Skrývá se v ní zlo,“ zabodl prst do svazku.

„Prosím vás, nekřičte tak,“ uklidňoval ho rychle Mordis. „Na to slovo na N se v poslední době pořádá hon.“

„To nejsou žádné novinky,“ zamračil se Gunther. „A můžete si za to sám, když sem taháte takové svinstvo a ohrožujete tím sebe i vaše okolí.“

„Ne, ne, vy mi nerozumíte,“ posmutněl Valimar. „Tohle není typický hon. Říká se, že se arcimág Kel’thuzad zbláznil a učí nové…no, čaroděje. Dalaran to nechce přehlížet a tak chytá každého, na koho má podezření. Ale velké ryby jim zatím unikají.“

„Však proto jsem tady. Aby mě nezatkli. Nebo už jste zapomněl?“ Baron rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nezapomněl, mistře Arcane. Jenže časy se mění. Dalaran se už nenechá zastavit horami a po vás půjde jako slepice po flusu. Jakmile se dozví, že jste tady, je konec.“

„Takže mě vyháníte, je to tak?“ sklonil hlavu Gunther. Baron smutně kývl.

„Bohužel. Přál bych si, aby to bylo jinak, ale není zbytí. Samozřejmě vás nechám si uspořádat vaše věci a také si dovolím navrhnout náhradní řešení.“

„Poslouchám,“ řekl Gunther tak klidně, až to překvapilo i jeho samotného.

„Nejbližší použitelný přístav je Southshore, dva až tři dny jízdy koňmo. Umíte jezdit na koni?“ Gunther trochu nejistě přikývl. „Dobře. V nejhorším vám dám několik osobních hodin. Ale k tématu. Nechám vám zamluvit loď na jih, do Stormwindského království. Tam budete v bezpečí, než se celé tohle šílenství na severu přežene. Sám jsem přesvědčen, že tahle krize slova na N dlouho nepotrvá.“

 

„Přijímám,“ řekl po dlouhé pauze Gunther. „Přijímám a děkuji za všechno, co jste pro mne udělal.“

„A já se omlouvám, že jsem nemohl udělat více. Běžte dokončit, co potřebujete, než vyrazíte.“

„Nemusím doufám odjet hned dnes?“ Baron se trochu hořce usmál.

„Ovšem že ne, to by bylo nelidské. Ale rád bych to uzavřel co nejdříve. Prostě mi dejte vědět, až budete připraven.“

„Dám, dám. Mohu odejít? Mám dnes ještě jednu pochůzku.“

„Ale zajisté, nedržím vás tu. A nebojte se, té knihy se zbavím.“

„Spalte ji,“ řekl Gunther důrazně a vstal z křesla. „A popel někde zazděte.“

 

Noci v Alteraku byly chladné i v létě. Neema stála opřená o sloup na nádvoří a občas se zatřásla zimou. Teplá halenka nehřála tak, jak si představovala. Mráz po zádech ji ale neběžel jen z nočního chladu. Čekala a čekala, když se ve dveřích objevila tmavá silueta s kloboukem na hlavě. Rozběhla se mu naproti.

„Dobrý večer, Neemo,“ pozdravil ji Gunther. „Promiň, že jdu pozdě.“

„Nic se neděje, mistře Arcane,“ usmála se na něj nervózně dívka. Stejně to nemohl vidět.

„Vyrazíme?“ nadhodil si Gunther brašnu zavěšenou přes rameno a vykročil směrem k bráně.

 

S pomocí Guntherova kouzelného světélka nezabloudili ani nezakoply o kameny, které na cestě potkávali. Šli po hrbolaté cestě výš do hor, dokud jim pohasínající světla Mordiského hradu i městečka okolo nezmizela z dohledu a jedinou záři jim poskytovalo kouzlo a hvězdy. Měsíc byl právě v novu. Gunthera ten výlet velmi zmáhal a často se zastavoval, ale s tím naštěstí Neema počítala. Ve své vlastní brašně měla měch s vodou a trochu sýra, kterým Gunthera občerstvovala.

„Tady to půjde,“ zastavil se náhle Gunther a posadil se, aby se mohl vydýchat.

„Mistře Arcane?“ ozvala se poprvé za celou dobu nesměle Neema.

„Hm?“ broukl Gunther. „Copak?“

„Proč jste s tímhle souhlasil? Chci říct, když jsem vás o tohle požádala poprvé, odmítl jste, jako bych po vás chtěla něco příšerného. A teď? Najednou jste mi to nabídl sám. Přijde mi to zvláštní.“ Gunther si temně a dutě povzdechl.

„Časy se mění, Neemo,“ sundal si klobouk a utřel si zpocené čelo do rukávu. Přisedla si k němu a podala mu poloprázdný měch. S chutí si párkrát lokl. „Jsem to, co jsem a už s tím nemůžu nic dělat. Ale to neznamená, že nemůžu činit dobré věci. A ty sis tohle zasloužila, když ses o mě starala, zatímco já o sobě nevěděl.“

„Vy jste mě zase zachránil. Připadala bych si hrozně, kdybych nepomohla.“ Mávl rukou, zašpuntoval měch a zvedl se.

„Máme tu práci.“

 

Otevřel brašnu a vytáhl z ní stránku se zaklínadlem, které si opsal, kolík a flaštičku s nějakým práškem, který ve tmě zeleně světélkoval. S heknutím si klekl a kolíkem vyrýval do kamenité zeminy nějaký obrazec. Neema ho zvědavě pozorovala, ale neodvážila se říct jediné slovo.

„Jaké že bylo její jméno?“ zeptal se náhle Gunther.

„Trin,“ špitla Neema. Zachmuřeně pokýval hlavou a doryl do obrazce pár tahů. Potom odzátkoval lahvičku a vysypal prášek do obrazce. Plácek se rozsvítil mdlou zelenkavou září z obrazce.

„Pojď blíž,“ vyzval Neemu nekromant. „Podej mi ruku.“ Ostýchavě mu ji podala, nespouštějíc oči ze zdroje světélkování. Gunther začal mumlat nějaká slova, kterým nerozuměla. Zněla jí jako vzdálené šeptání, zesílené ozvěnou. Záře zesílila a z obrazce začaly stoupat nějaké páry. Zděšeně ucukla, ale čaroděj jen zesílil stisk své dlaně a nepouštěl ji. V záchvatu paniky se mu pokoušela vytrhnout, Gunther však měl víc síly, než by od jeho vyzáblého těla čekala. Mumlání postupně vyvolávalo na obrazci bledý obrys ženského těla.

 

„Trin, tvá dcera s tebou touží promluvit,“ zaduněl nelidským a dutým hlasem Gunther. Neema pohlédla na siluetu a vydechla úžasem a strachem zároveň.

„Mami…“

„Neemo?“ zazněl vzdálený hlas. Silueta se rozhlédla a i když měla obličej spíše jen naznačený v bledé záři, Neema by přísahala, že se duch Trin usmál. Těžce polkla a po tváři se jí rozběhly slzy.

„Neemo! Ty žiješ!“

„Ano, mami…“ vzlykla Neema. Gunther ji nepouštěl, protože tím by celý rituál přerušil a průběžně šeptal formule, ale činil tak nejtišeji, jak dokázal, jelikož nechtěl rušit shledání matky a dcery. „Je mi to hrozně líto, mami…ani…ani jsem se s tebou nemohla rozloučit.“ Z přízračného hrdla Trin zazněl nezvykle živý a laskavý smích.

„Nikdy jsi nedovolila, aby tě něco zastavilo, viď? Jsem na tebe hrdá, Neemo,“ natáhla Trin průsvitnou ruku ke své dceři. Neema se jí chtěla dotknout, ale Gunther trhnul rukou a zavrtěl hlavou.

„Promiň mami…to asi nejde,“ řekla smutně a utřela si slzy. Trin stáhla ruku zpět k tělu.

„K čemu to bylo? Co že tě vidím, že s tebou mluvím, když se tě nemůžu ještě jednou dotknout. Co bych za to dala?“

„Mami…miluju tě, strašně moc…proč se to muselo stát?“

„I já tě miluji, Neemo. Tak moc, jak jen matka může milovat dceru.“ Gunther se lehce zakoktal a bylo na něm vidět, že ho rituál stojí mnoho sil. Neema si toho všimla.

„Mami…musíme se nejspíš rozloučit,“ zavzlykala. Přízrak pohlédl na své dlaně, které se začaly třást jako horký vzduch v létě, a smutně pokýval hlavou.

„Sbohem, Neemo. Budu na tebe čekat,“ zamávala naposled Trin. Gunther skončil monotónní odříkávání formulí a místo toho začal odvolávat Trin. S každým slovem se třásla a ztrácela tvar víc a víc, až nakonec úplně vybledla a zůstal po ní jen zápach hniloby z kouzlem zasažených stébel trávy. Až teprve teď Gunther pustil ruku děvčete. Zničeně dosedla na zem. Nic neříkala. Ani nekromant neřekl ani slovo a dal se do uklízení. Ve své brašně si přinesl ještě jednu substanci. Vylil ji na místo, kde ještě před pár okamžiky stál duch a zelenkavý prášek vzplanul mdlým, ale rychlým plamenem. Během chvilky shořelo nejen místo rituálu, ale také vše okolo zasažené nekromancií. Nic víc však oheň nestrávil, jen nečistou plochu okolo obrazce. Sklidil své náčiní do brašny, kterou si přehodil přes rameno a natáhl paži k Neemě sedící otřeseně na zemi.

„Pojď,“ řekl klidně. „Je čas se vrátit.“

 

 

Dobrý člověk

 

Kůň se krmil ze žlabu, zatímco na něj Gunther řemeny přivazoval svůj skromný majetek. Naprostou většinu musel nechat v Alteraku, protože Dalaranští lovci nekromantů mohli přijet každým okamžikem a povoz by byl příliš pomalý. Bral si s sebou převážně knihy a oblečení, Bartolův plášť a Runeweaverovu dýmku. Od barona také dostal dost peněz, aby se po příjezdu do jižních království mohl uchytit. Všechno měl propočítané tak, aby koně co neméně zatížil a dostal se do Southshoru co nejrychleji. Nechal koně, ať se nažere a vyšel na nádvoří s dýmkou v ruce. Vytáhl z kapsy váček s kuřivem, vycpal si dýmku a drobným kouzlem si zapálil. Opřel se o stěnu stájí, pokuřoval a prohlížel si hrad, který již za pár okamžiků opustí. Skoro mu z toho bylo smutno. Věděl ale, že pro něj i pro panství bude mnohem lepší, když odejde. Přejel pohledem přes svoji dlaň v rukavici a pomyslel na zčernalé žíly, které od rituálu s Trin ještě více povystouply.

 

„Takže odjíždíte, mistře Arcane?“ ozvala se Neema. Gunther otočil hlavou doleva a spatřil služku, která se džberem mířila ke studně. Hodila škopek přivázaný na provazu dolů a otočila se k čarodějovi. Vyfoukl kouř a smutně přikývl.

„Už to tak bude.“

„A myslíte, že v tomhle splynete?“ Gunther se podíval na své fialové róby se zankem Kirin Toru, které nosil jen při slavnostech.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale čaroděje nezapřu, tak chci aspoň vypadat, že patřím k těm správným.“

Ze studny to žbluňklo, když se džber úplně naplnil vodou. Neema pokrčila rameny, vzala za rumpál a začala s ním točit. Na její vzrůst jí to šlo překvapivě lehce. Gunther by jí býval pomohl, ale dobře věděl, že v téhle chvíli měla Neema mnohem větší sílu než on.

„Víte,“ řekla Neema mezi skřípěním rumpálu. „Já už tu taky dlouho nezůstanu. Už mě tu nic nedrží.“

„A kam chceš jet?“ podivil se Arcanus.

„Do Southshoru, stejně jako vy. Trag už souhlasil, že mě tam doprovodí. Prý se tam dá snadno najít práce a já stejně nikdy nebyla děvče do hor. A ráda bych jednou spatřila moře. Musí být nádherné.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ pousmál se Gunther. „Nic není tak hezké, jak jsme si to vysnili. Já už doufám jen v to, že se nikdy nesetkáme.“

Neema málem upustila škopek.

„Proč?“ zeptala se zaraženě. „Copak vy se mě straníte?“

„Ne, ne, to vůbec ne. Právě naopak. Sama jsi viděla, co dovedu. A kvůli tomu bude lepší, když ti zmizím ze života. Pro tebe i pro všechny tady.“ Přišla k němu až na vzdálenost škopku, který držela v náručí, a zahleděla se mu do tmavohnědých očí.

„Mýlíte se, mistře,“ zašeptala tak, že to mohl slyšet jen on. „Vy jste dobrý člověk, o tom jsem přesvědčena. Nenechte své činy, aby vás přesvědčily o něčem jiném.“ Sklopila hlavu a odešla směrem do hradní kuchyně. Ve dveřích se ještě jednou otočila a podívala se na Gunthera, stále se opírajícího o stáj. Díval se na ni a i na tu dálku poznala, že posmutněl.

 

Vyklepal vyhaslou dýmku a zašel do stáje. Vzal nakrmeného koně za uzdu a vyvedl jej na dvůr. Huňatý vraník jménem Ferda měl být posledním dárkem od barona. Vydrápal se do sedla a zatímco Ferda očichával dlažbu, naposledy se rozhlédl po starobylém hradu. Ohlédl se i za zvukem otevírajícího se okna v patře. Z něj se vyklonil baron Mordis a zamával mu. Gunther mu na oplátku smekl sametový klobouk, teď už dost ošoupaný.

„Sbohem, mistře Arcane! Nechť jsou vaše kroky šťastnější, než doposud!“ zavolal Valimar na rozloučenou.

„Ještě jednou vám za všechno děkuji, barone Mordisi!“ zvolal Gunther nazpět. „Přeji vám i vašemu panství šťastné dny. Nashledanou.“

 

Pobodl Ferdu a černý kůň klusem vyběhl z brány hradu. Stráže mu uhýbaly z cesty, když kolem nich proklusal vraník s čarodějem na zádech. Pro Gunthera bylo celkem náročné udržet opratě v rukou a držet tak koně směrem, kterým hodlal jet, ale Ferda naštěstí už nebyl žádný divoch a nechal se snadno vést. Za pár minut už míjeli hraniční kameny Mordiského baronství. Gunther se už neohlížel. Už se nikdy nechtěl ohlížet.

 

Smrákalo se, když Gunther uviděl domy a kostelní věž. Tarren Mill. Ferda vycítil, co jeho jezdec zamýšlí a s novým elánem zamířil k městečku. Vypadalo úplně jinak, než když se v něm zastavil s Jeffcoatem. Teď mu připadalo menší a tiché. Zastavil Ferdu před hostincem a přivázal jej k břevnu u koryta s vodou. Kůň se okamžitě dal do pití. Vstoupil do hospody, kde za pultíkem seděl neučesaný šenkýř. Z kuchyně za ním se každou chvíli ozýval vzteklý křik, ale toho si nevšímal. Zaměstnával se pětiprstým filé. Gunther smekl a pozdravil, načež hostinský příšerně zařval, když ztratil pozornost a bodl se do prsteníčku. Odhodil nůž někam do kouta, strčil si prst do úst a zle se zamračil na příchozího.

„C chcte?“ zamumlal přes prst. Gunther se mu omluvil a přišel až k pultu.

„Rád bych zde přespal.“

„Mte čím zpltit?“ Gunther přikývl, z brašny vytáhl měšec od Mordise a vyskládal z něj na pult několik mincí. Šenkýř je přejel pohledem, vytáhl poraněný prst z pusy a sáhl pod pult pro účetní knihu.

„Jméno?“ zabručel.

„Gunther Arcanus,“ oznámil nekromant. Šenkýř se na něj zadíval, pak si odfrkl a zapsal jméno.

„Velmi srandovní jméno máte, jen co je pravda.“ Zaklapl knihu, shrábl peníze a podal Guntherovi klíč natřený modrou barvou.

„Pane hostinský…“ začal Gunther.

„Říkejte mi Shay, jako všichni tady,“ přerušil ho Shay.

„Tak tedy Shayi, proč je ten klíč modrý?“ Šenkýř si povzdechl a hrábl si pod pult pro obvaz.

„Protože většina lidí tady neumí číst ani počítat. Označit dveře barvou je prostě snazší. Pokoje jsou nahoře,“ ukázal Shay na schody a dal se do hledání nože.

 

Modrý pokoj nebyla komnata Mordiského komorníka, ale na jednu noc byl víc než dobře vybaven. Gunther si do něj donesl svůj majetek a taky přistrčil Shayovi pár dalších mincí, aby se mu postaral o Ferdu. Shay sice nepatřil mezi příjemné lidi, ale když ucítil peníze, nijak neprotestoval. Když bylo už o všechno postaráno, vyšel si Gunther na večerní procházku. Tarren Mill byl v noci poklidný, jen z kostela se linulo slabé světýlko. Arcanovi byla víra vždy k smíchu, ale možná měl Trag v něčem pravdu. Vzal za kliku a snadno otevřel kostelní dveře. Zajímavé, pomyslel si. Víra lidí v lidi tu musela být neobyčejně silná.

 

Světélko v kostele vycházelo z malé mističky naplněné olejem. Gunther je znal. Byla to malá chrámová světýlka, která vydržela hořet i několik dní, než se musela vyměnit. Sám si nedokázal představit, že by něco bez použití magie mohlo hořet tak dlouho. Byl to určitý symbol. Světlo nebylo jasné, ale zato vydrželo dlouho a ať už padla sebevětší tma, dokázalo prosvítit kostelík a zavést lidi na cestu Světla. Gunther se musel vlastnímu uvažování usmát. Zněl teď jako nějaký praštěný paladin. Obrátil se k oltáři zády a vyšel zase ven.

 

Ani si neuvědomil, jak bylo v kostele chladno, dokud nepocítil večerní vzduch, který byl stále o dost teplejší, než nitro malého chrámu. Najednou se mu ale zazdálo, že na druhé straně městečka vidí oheň a povědomý obrys. Nedalo mu to a šel se k němu podívat. Hned poznal, že se nemýlil, že je to opravdu krytý kupecký vůz.

„Pane Jeffcoate!“ zvolal nadšeně, když uviděl známou tvář. Jeffcoat se zvedl z bedny, na které seděl a s udiveným výrazem šel Guntherovi naproti.

„Mistře Arcane! Co vy tu děláte?“

„Dlouhý příběh,“ usmál se mág a rozhlédl se po jeho malinkém tábořišti. Koně měl stále stejné, vůz měl pár nových záplat a Jeffcoat vypadal, že se mu daří. „Kde máte podomka?“

„Wesleyho?“ poškrábal se Jeffcoat na zarostlé bradě. „Klukovi skončila služba, tak jsem ho dovezl do Southshoru. Prý si tam chce postavit stáj nebo tak něco. Už je to pár týdnů. A posaďte se,“ nabídl mu bedýnku. Gunther si sedl a napil se z lahve s nějakou kořalkou, kterou mu Jeffcoat podal.

„Takže jste na vlastní noze?“ utřel si mág ústa.

„Jo,“ přikývl kupec. „Aspoň se nemusím dělit o jídlo. A řekl bych, že je to vidět,“ poplácal se se smíchem na rostoucí břicho. „Ale vy nevypadáte moc zdravě,“ zadíval se Guntherovi do tváře. Mág se hned odvrátil.

„To se vám musí zdát.“ Jeffcoat pokrčil rameny, na naostřený klacek si nabodl klobásu a strčil ji nad oheň.

„Chcete taky?“ zeptal se kupec. Arcanus zavrtěl hlavou.

„Ne, díky. Já už mám večeři zajištěnou v hostinci.“ Jeffcoat zbystřil a odklonil klacek s klobásou z ohně.

„Tak co děláme tady? Pojďte, půjdeme se nadlábnout do šenku.“ Stáhl lehce ohřátou klobásu z klacku a uložil ji zpátky do zásob.

 

Před Shayovou hospodou ale náhle Gunther ztuhnul.

„Děje se něco?“ zeptal se Jeffcoat.

„Pst,“ zaposlouchal se Gunther. Kupec udělal to samé, ale neslyšel nic než cvrkání cikád. „Jsou tu,“ zašeptal nekromant. „Přišli si pro mě.“

„Kdo?“ zeptal se potichu obchodník.

„Není čas. Musím se schovat.“

„Jasně. Ukryju vás v nějakém sudu a vypadnem odsud.“

 

Doběhli ke krytému vozu tak potichu, jak jen dovedli. Jeffcoat našel mezi sudy jeden prázdný a ukázal gestem Guntherovi, ať se schová v něm. Čaroděj zahodil svůj klobouk mezi Jeffcoatův náklad a zalezl do dřevěného sudu. Koutkem oka ještě spatřil, jak se dveře do hostince otevřely a z nich vyšli dvě postavy, jedna v rudém a druhá v purpurovém oblečení. Jeffcoat přiklopil sud víkem a posadil se zpátky k ohni, jako by se nic nedělo.

 

„Hej, kupče,“ uslyšel za malou chvíli Gunther zvenčí.

„Ano?“ ozval se klidným hlasem Jeffcoat. „Co si přejete, pánové?“

„Nehraj to na nás! Kde je?“ vyštěkl mužský hlas.

„Kdo?“

„Nekromant! Kde je?“ zopakoval muž důrazně otázku.

„Nekromant? Chraň Světlo, kde ten by se tu vzal? Ale slyšel jsem, že prý v jeskyních se jeden ukrývá.“

„Máš poslední příležitost, kupče. Pověz nám, kde schováváš toho nekromanta, jinak se tě zeptá tady Arellas.“

„Ten ušák umí obecnou řečí?“ zeptal se posměšně Jeffcoat, ale Gunther v sudu ztuhnul. Znal to jméno. Arellas Fireleaf. Mág inkvizitor. Lovec odpadlíků. Hryzl se do rtu.

„Nemusím,“ zavrčel hlas, který určitě patřil elfovi. Večerní klid prořízlo zasyčení kouzla a prudký výkřik bolesti. „Kde je ten nekromant?!“ zavřískl Arellas. Jeffcoat neodpovídal, jen se ozvalo žuchnutí na zem. „Tak tedy znovu.“ Další zasyčení a další výkřik, teď už ne tak silný, ale o to víc Gunthera zneklidňoval.

„Vy šmejdi…“ zasyčel Jeffcoat.

„Na to jsem se neptal,“ ozval se Arellův hlas a kopanec. „Kde je ten nekromant?!“ Jeffcoat už nezakřičel, už jen němě volal o pomoc a lapal po dechu.

„Dost…dost, prosím…už ne…“ žadonil. Gunther si těžce povzdechl. „Je…je mi to…líto…Arcane…je v támhletom sudu…“

„Díky,“ řekl posměšně elf a ještě jednou nakopl tělo na zemi. Kupec tiše zanaříkal. Víko od sudu se nadzvedlo a Gunther hleděl do tváře mužského mága. Ještě se pokusil vyslovit nějaké zaklínadlo, ale mág byl rychlejší. Prudkým gestem začaroval nekromantova ústa, takže nemohl říct jediné slovo.

„Gunther Arcanus,“ řekl samolibě. „Byl jste zbaven titulu magistra a obviněn ze zločinu nekromancie. Půjdete s námi. A vylezte z toho sudu, je to nedůstojné i pro takovou špínu, jako jste vy.“ Gunther neochotně vylezl z dřevěného sudu a mág mu nasadil očarovaná pouta. Poznal, že prohrál. Uviděl Jeffcoata, který se svíjel na zemi v křečích způsobených Arellovou magií a upíral na něj omluvné pohledy.

„Tak, tohle už nebude nutné,“ řekl muž a zrušil kouzlo němoty. „Podívej se na něj, Arelle. Tohle z tebe udělá čachrování se smrtí. No co, na Tol Baradu se už na váš nekromantský obličej nikdo nebude muset dívat.“

„Tol Barad? A co soud?“ upnul se Gunther k nepatrné naději.

„Ale prosím vás, Arcane, nebuďte směšný. Pro nekromanty žádný soud není. Pro vás je to buď smrt nebo Tol Barad. Je mi líto, ale na vás padla zrovna ta horší možnost.“

 

 

Nikdo neunikne z Tol Baradu!

 

Tlumený zvuk vyhozené kotvy byl po mnoha dnech tím prvním, co Gunther uslyšel, snad kromě nekonečného šumění vln a křiku mořských ptáků. Otevřel oči, i když věděl, že neuvidí nic nového. Jen tmu, kterou v pár místech pronikaly záblesky světla škvírami mezi prkny. Lezavá zima, odporný smrad a pocit všudypřítomného slizu. A samozřejmě ostatní vězňové. Gunther měl alespoň ten kousek štěstí, že byl hned v podpalubí a ne hlouběji. Snažil se ani nepomyslet na ty, co byli pod nimi. Napnul ruce pevně uzamčené v rezavých okovech. Za chvíli si pro ně přijdou. Pro nekromanty. Přijdou si pro ně a odvedou je do hlubin věznice na Tol Baradu, nejpřísnějšího vězení pro lidské i nelidské zločince. Byl to odpadkový koš nejen Dalaranu, ale i celého světa.

 

Se zavrzáním se otevřelo víko sloužící jako dveře do podpalubí a po schodech sešlo několik zřízenců věznice v čele s mužem, který měl na tváři ošklivou jizvu a v ruce držel lampu.

„Tak jo, hovada!“ zakřičel si s gustem. „Vítejte do svého nového domu! Dejte se do práce, chlapi.“ Muži navlečení v prošívaných vestách a v kroužkových rukavicích postupně odemykali pouta vězňům a odváděli je ven na palubu. Gunther se tam nepodíval. To se naučil rychle. Chtěl-li se vyhnout bití, nesměl navázat s dozorci oční kontakt. Jemu odemkli pouta na kotnících a odvedli ven někdy uprostřed vykládání lidského odpadu. Bylo pošmourné počasí, ale po pár dnech v téměř absolutní tmě na něj slunce za mrakem zapůsobilo jako reflektor přímo do tváře.

„Hni se!“ strčil do něj zřízenec, který jej měl na starost. Gunther jen tak tak udržel rovnováhu.

 

Tol Barad nebyl přívětivé místo. Původní základna Stromgardu lehla za válek popelem, jen aby si na jejích ruinách postavil Dalaran žalář světových rozměrů. Věčné zataženo, zčernalé stromy i tráva a lidé, které Gunther viděl okolo sebe, také odpovídali rázu ostrova. Kotvili v přístavišti, které už zažilo lepší dny, ale stále v něm někdo žil. Nekromanty zřízenci postavili do tří řad. Nebylo jich zas tak moc, ale na malou smutnou jednotku to stačilo. Gunther se rozhlížel jen koutkem oka, aby na sebe nepřitáhl moc pozornosti. Někteří z těch černokněžníků vypadali ještě hůř než on. Klesl pohledem na své ruce uzavřené v ocelových poutech, očarovaných tak, aby každý, kdo by se v nich pokusil kouzlit, si svůj pokus hned rozmyslel. Opodál z jiné lodi vykládali démony. Snažil se zaostřit, ale viděl jen nazelenalé plameny zavřené v klecích a dozorce pobíhající okolo klecí a bodající do démonů dlouhými píkami, zatímco byli sami navlečení od hlavy až k patě v ochranných oděvech.

 

Muž s jizvou na obličeji předstoupil před nekromanty v doprovodu dvou dalších stráží. Oba měli přes své prošívané košile ještě trochu kroužků a na hlavách helmice. Velitel se znechuceně díval na čerstvě dovezený náklad. Poklepal si na emblém Kirin Toru na hrudi a odplivl si.

„Vy všichni tady jste byli souzeni a odsouzeni sem! Nebudu vám říkat za co, protože to moc dobře víte! Serete se do průběhů přírody, jako by to nebylo vůbec nic! A proto jste tady, v téhle hnusné díře, ale abyste věděli, vy nechutní čerchmanti nebo co to vlastně jste, tahle hnusná díra existuje jen kvůli vám dobytkům! Nikdo neunikne z Tol Baradu! Nikdy! Ani v bedně! A teď, marš!!!“ zavelel ostře a vojáci za nekromanty prudce vrazili do poslední řady. Zapotáceli se, ale hned se museli narovnat a pochodovat, jinak je čekalo další sražení na zem, kopance a plivance. Gunther s nimi ani trochu nesoucítil. Věděl moc dobře, že si pobyt tady zasloužili svými skutky. Předsunul nohu před sebe a udělal krok. První z posledních, které měl strávit na denním světle.

 

Dozorci jako by neznali únavu, což jim Gunther dost záviděl. Prohnali je tmavým lesem plným pavučin a teď zase do strmého kopce. Během cesty potkali několik patrol a zátarasů. U každého se museli všichni hlásit jménem a velitel si vždy dával pozor, aby mu nikdo nechyběl. Cesta musela trvat už dobře tři hodiny, když konečně zahlédli narezlé věže, jejichž střechy byly pokryté měděnkou. Strmý kopec se však ukázal být útesem, z něhož přes moře stál visutý most na útes na druhou stranu. Gunther netušil, že Tol Barad jsou vlastně dva ostrovy, ale v tuhle chvíli byla geografie tím posledním, na co měl pomyšlení. Když přes něj přecházeli, vydával ze sebe most ošklivé zvuky a z rezavé konstrukce se občas nějaký nýt nebo vzpěra zřítila vstříc mořským vlnám. Ani racci se neodvážili usadit se na solí a deštěm zubožený most.

 

Krajina na druhé straně se proměnila, ale ne k lepšímu. Všude okolo nich viděl Gunther hlavně trosky a v dálce se rýsovaly obrysy posádek. Tmavý les byl ten tam, vystřídaly ho smutné pláně poskvrněné občasnými mokřady. Dalo se do deště. Nebyl to zatím žádná průtrž mračen, ale jen lehké mrholení. Přesto to stačilo, aby se nekromanti oblečení v tenkých a roztrhaných hadrech roztřásli jako osiky. Ani strážní nebyli rádi na dešti, byť tak slabém, a tak popohnali své stádo k rychlejšímu kroku. Do hodiny už stáli před svým cílem.

 

Byla jím mohutná ocelová věž pokrytá rzí a podpíraná opěrami ze čtyř stran. Odsouzenci byli zastaveni přímo před jejími vraty, která se na ně šklebila jako pekelná tlama. Ostatně k peklu neměla daleko. Další inspekce, další čekání v pozoru, což někteří z hůře zasažených nekromantů ani nezvládali. Dostalo se jim jen bití a nadávek, dokud se nedokázali postavit zpět na nohy. Na vrcholku věže se otáčely čtyři reflektory, které prudkým světlem ozařovaly krajinu okolo vězení. Po pěti vteřinách se vždy otočily o devadesát stupňů, aby mohly pokrýt celé okolí, kdyby se někdo pokoušel utéct. Gunther nepochyboval o tom, že u těch reflektorů jsou i nějaká magická opatření, která měla uprchlíky okamžitě vyřídit.

„Jméno!“ vyštěkl na Gunthera podmračený kapitán s tenkým knírem. Gunther se mu zahleděl někam na ohryzek a snažil se nevnímat zvuky úderů, nadávky a nářek ležících nekromantů.

„Mag…Gunther Arcanus,“ zašeptal. Kapitán nakrčil nos a rukou v kroužkové rukavici prudce udeřil Gunthera do břicha. Nekromant se přehnul, i když jeho trapitel minul citlivé místo. Naštěstí. Pokud by se trefil, neustál by to a pak by ho čekalo jen další bití. Takhle se jen po pár vteřinách narovnal se zkřivenou tváří. Kapitán si na něj s odporem plivl, odškrtl jméno a šel k dalšímu zločinci.

 

Rozšklebená vrata se s ohlušujícím vrzáním otevřela a dozorci nahnali vězně dovnitř. Ocitli se v malé místnosti, celé z oceli a s malými kroužky upevněnými na stěnách a podlaze. Dozorci každého připoutali k jednomu těžkým řetězem. Gunther skončil u pravé stěny a přemýšlel, co se asi stane. Že by je teď nějakým způsobem popravili? Nebo je tu nechají svému osudu? Ani jedno mu příliš nesedělo. I v šeru rozeznal výrazy svých spoluvězňů. Nikdo si očividně nebyl jistý, co bude dál. Poslední trestanec byl připoután tak, že se nemohl ani pořádně narovnat a stráže se znechucenými výrazy zavřeli vrata.

 

Najednou je nějaká síla jakoby popovznesla o nepatrný kousek vzhůru a kdyby nebyli pevně připoutáni k podlaze, možná by to ty lehčí a více zetlelé odneslo až ke stropu. Gunther poznal, že se místnost rychle řítí dolů nějakou šachtou nebo přesněji řečeno, padá. To však trvalo jen několik vteřin, než se zvenčí začalo ozývat příšerné skřípání, které všechny ohlušilo. Místnost se zastavila, ale setrvačnost s nimi prudce hodila na podlahu. Gunther měl pocit, že si i něco zlomil, ale než si mohl své podezření ověřit, otevřela se jedna ze stěn a už skrze pootevřená křídla dveří proniklo silné oslepující světlo. Nekromanti instinktivně zavřeli oči a snažili se světlu bránit, ale moc jim to nešlo. Pouta měli příliš těsně utažená a jejich paže se tak nemohly dostat na úroveň, z níž by efektivně chránily zrak.

„Další várka! Honem honem honem! Než se vzpamatují!“ zavelel hlas vrchního dozorce. Jeho podřízení vyzbrojení ochranou před světlem reflektoru se vrhli mezi dovezené sténající vězně, odemykali jim pouta a odváděli je na cosi, co vzdáleně připomínalo vozík, jen ploché a mnohem rozsáhlejší. Tam je opět připoutali za nohy, zápěstí a krky k ploše vozíku. Silný reflektor měl nejspíše jen ochromit přicházející vězně, aby kladli co nejmenší odpor při nakládání.

 

Když se Guntherovi přestaly dělat mžitky před očima, vezli je už na vozíku vlhkými chodbami. Všechny stěny byly pobité nějakým kovem a podlaha dvojnásobně, alespoň tak mohl usuzovat z toho, co v mdlém světle kouzelných lamp mohl spatřit. U lamp rozeznal nápis, který varoval všechny před pokusy vysávat z nich energii. Takové pokusy měly vést k pomalému a bolestivému konci. Kirin Tor nikdy neodpouštěl snadno, ani ty nejmenší přečiny.

Převáželi je na několika vozících, které jely pravděpodobně po kolejnicích. Každý vozík měl šestičlennou eskortu, po zuby ozbrojenou a vždy ve složení pět dozorců a jeden dozorčí mág. Ten nejspíše udržoval vozíky v pohybu, ale určitě znal i mnoho bojových kouzel.

 

Gunther nedokázal určit, kolik času uteklo, když se před nimi otevřel vnitřní žalář v celé své pekelné hrůze. Byl to ohromný prostor ve tvaru stojícího válce s mnoha patry, které se černaly nad i pod nimi. Každý kousek stěny byl pobitý nahnědlým kovem a velká část plátování byla přinejmenším ožehnutá. Ze stropu visely pověšené za řetězy mohutné klece, z nichž Gunther viděl vylétávat zelené plameny a slyšel démonický řev.

Vozíky se na dalším rozcestí rozdělily a každý se rozjel svou cestou. Guntherův zamířil do chodby, na jejímž konci blikalo slabé modré světélko. Přijeli do místnosti, která připomínala skladiště. Jedna vedle druhé tam byly vyskládány krabice o velikosti pokoje a vyrobené z kovu, který Gunther ani neznal. Na některých svítilo modré světlo a jméno vězněného, další byly tmavé a bezejmenné. Dokonce i v dalších patrech skladných cel svítila a nesvítila světla podle svého stavu. Vozík zastavil ve slepé uličce a dozorci začali číst jednotlivá jména a odvádět vězně do jejich cel.

 

„Gunther Arcanus!“ ozvalo se po kratší chvíli, než v jakou jeho nositel doufal.

„Tady,“ pípl. Jeho tělo už bylo příliš slabé. Dozorci jej odvázali od vozíku a dovedli k jedné z cel. Mág cosi zamumlal a cela se otevřela. Klidně a neslyšně se její přední stěna rozdělila na čtyři shodné části, mezi kterými se dalo snadno projít. Odvedli bezvládného nekromanta do jeho cely, kde jej opět připoutali pevnými řetězy, které navíc nachově zářily. Přivázali jej za zápěstí, kotníky, krk a pas ke všem stěnám a zatímco Gunther ucítil, jak skrz řetězy k němu proniká dost energie na to, aby jej udržela naživu, ale ani o trochu víc, dozorci vyšli z krabicové cely a mág znovu pronesl tajemné formule. Stěna se opět pomalu a neslyšně uzavírala. Poslední, co Gunther zahlédl, byl shluk vězňů, šest věznitelů a zavírající se dveře cely, to vše osvětlené namodralým světlem. Stěna se zaklapla a uvězněného Gunthera obklopila tma, chlad, vlhko a beznaděj. Především beznaděj.

 

Dozorčí mág přejel dlaní po destičce umístěné na pečeti kovové krabice. Na ní se ihned vyrýsovala bíle zářící písmena dávající dohromady nápis: Gunther Arcanus – nekromant první třídy – trest: věčný.

 

Tohle sis vybral. Úplné zatracení.

 

 

Vracíme se na povrch

 

Vzdálený řev oblud vězněných v hlubinách Tol Baradu nebylo snadné ignorovat, ale jeho ani trochu neznepokojoval. Eskorta, která jej doprovázela mezi magickými celami, s tím taktéž neměla problémy. Vedl je vrchní dozorčí mág a neustále si přitom něco brblal pod vousy. Ani toho si nevšímal. Měl důvod sem přijet a nehodlal se od něj odklonit. Občas prudce zatočili za nějaký roh a eskorta si přitom dávala dobrý pozor, aby nezabloudili. Mdle osvětlené podzemní prostory nabízely až příliš mnoho příležitostí ke ztrátě orientace. Pak by mohli jen doufat, že je najde nějaká skupina odvážející vězně.

Vrchní mág se najednou prudce zastavil před jednou z krychlí, v nichž byli vězněni zločinní mágové. Odfrkl si a ukázal bradou nahoru. Návštěvník si prohlédl jméno bledě zářící na štítku. Souhlasilo.

„Otevřete to,“ přikázal mágovi. Ten se jen zamračil a pokynul eskortě, aby o krok ustoupila. Napřáhl ruce a šeptem odříkával kouzelné formule. Otevřít prázdnou celu bylo snadné, to zvládl každý mág-dozorce, ale pro odemčení obsazené krabice bylo třeba jeho asistence. Myslí mu bleskla myšlenka, že by třeba mohl „omylem“ pokazit kouzlo a zničit tak celu i s jejím obyvatelem, ale prudký pohled návštěvníka, který ucítil v zátylku, jej přesvědčil, že by to nebyl v žádném případě dobrý nápad. Dořekl formuli a stěna se dala do pohybu. Nejprve se rozzářil světle modrý kříž, který se za okamžik rozestoupil a rozdělená stěna se beze zvuku otevřela.

 

Bylo těžké ho najít, ale mnohem těžší se na něj podívat. Skoro se mu podlomila kolena. Když ho viděl naposledy, vypadal úplně jinak. Ano, vždy byl hubený, ale nikdy mu nevystupovaly kosti takovým způsobem. Skrz potrhané a špinavé oblečení rozeznal skelet, obalený jen popraskanou kůží. Dlaně a prsty na rukou se svíraly v hrozivé křeči způsobené pevně sevřenými pouty. Na otlačených zápěstích, kotnících, hrdle a pasu se mu tvořily ošklivé boláky. Řetězy ponuře světélkovaly a slabě tak ozařovaly morbidně hubenou tvář, zčásti vyplešatělou a posetou ošklivými vředy. Vězeň měl sotva dost síly, aby dokázal na malý moment zvednout hlavu, která mu hned opět zase klesla na kostnatý hrudník. Dozorčí mág zamával opět rukama a řetězy začaly světélkovat o něco víc.

„Na co čekáte? Osvoboďte ho,“ přikázal návštěvník, ale dozorce zavrtěl hlavou.

„Teď ne. Příliš zeslábl a pokud ho nejprve neposílíme, zahyne v okamžiku, kdy opustí pouta.“

„A jak dlouho to potrvá?“ zeptal se netrpělivě návštěvník.

„Jen pár minut,“ ujišťoval jej mág. „Nebojte se, magistře Icesharde, bude v pořádku. Tedy, tak v pořádku, jak je to jen v tuto chvíli možné.“

Iceshard odvrátil pohled od dozorčího mága a zadíval se na vězně. Nikdo netušil, jak na tom vlastně bude, protože z Tol Baradu nikdy nikdo neodešel. Jednou zavřená cela se už neotevřela. Až doposud. Iceshard pevněji stiskl propouštěcí příkaz, za který poslední dva roky bojoval do roztrhání těla. Nebylo nijak snadné přesvědčit celou Radu Šesti ani všechny panovníky Aliance a splnit jejich požadavky, ale podařilo se.

 

Vrchní dozorčí mág dokončil kouzlo a žalostná postava v cele se na ně znovu podívala. Už si možná uvědomoval, co je zač a kde to vlastně je. Vztyčená hlava neklesala a nejspíš měl dost sil, aby přežil. Mág vyřkl kouzlo a řetězy se jeden po druhém uvolnily. Jakmile se otevřel poslední očarovaný okov, upadl vězeň na všechny čtyři. Iceshard k němu vykročil, ale dozorčí mu zastoupil cestu.

„Vy ne, magistře. Od toho jsou tu hoši,“ řekl přísně. Iceshradův nazlobený pohled často otevíral dveře kamkoliv, ale tentokrát narazil na neproniknutelnou hradbu mágova těla. Nechal ho tedy hrát podle pravidel jeho domu. Eskorta se prosmýkla okolo něj a během chvilky složila lehká nosítka, na která omámeného vězně položila. Opatrně jej zvedli do výše ramen a čekali na další pokyny od dozorčího mága.

„Vracíme se na povrch,“ řekl jemně jejich nadřízený a máchl rukou. Prázdná cela se zaklapla a za malý okamžik už opět nebyla ničím jiným, než neprodyšnou krychlí v záplavě dalších. „Magistře Icesharde?“ pokynul hostovi. Iceshard se na moment zadíval na štítek na pečeti cely. Písmena zablikala a zmizela docela. Nezůstalo po nich nic než mlhavý záblesk na Iceshardově sítnici, který za chvilku vybledl úplně: Gunther Arcanus – nekromant první třídy – trest: věčný. Zvláštní, pomyslel si Iceshard, jak může být i věčný trest odpuštěn. Pokud tedy má jeden dobré přátele.

 

Je čas vstávat, Arcane. Čeká tě mnoho práce.

 

Zesláblé tělo konečně nabralo dost sil, aby se mohlo probudit. Když pomalinku otevřel oči, první, co spatřil, byl dřevěný strop osvícený tlumeným světlem svíčky a porostlý nějakým mechem. Vzduch v místnosti byl těžký a zaprášený, ale po dlouhé době strávené v podzemí to bylo jako čistý horský vánek. Stejně tak svíčka zářila ostře jako přímé denní světlo. Nemohl se ani podívat jejím směrem. Zůstal prostě ležet na posteli vycpané slámou a hleděl do stropu.

„Vítej zpátky mezi živými,“ řekl nějaký hlas. Nad Gunthera se nahnula tvář mladého muže. Byla bezvousá a překvapivě široká s vystouplými lícními kostmi. Lidé se možná mění, ale oči ne a ty jeho, ty laskavé modré oči poznal Gunther okamžitě.

„Bethore?“ zamumlal. „Jsi to ty?“ Bethor se usmál.

„Jistě že jsem to já. To spíš ty nejsi k poznání.“

„Kde to jsem?“ zeptal se Gunther jako ve snu.

„V Rustbergu. To ti asi moc neřekne, viď? Víš, Rada Šesti se usnesla, že tvé uvěznění byl jen velký omyl a proto jsi byl propuštěn,“ poklepal si Bethor významně na nos.

„Vy…vy jste mě dostali ven?“ vydechl čerstvě osvobozený nekromant. „Ne…ne, to není možné. To je jen nějaký sen.“

„Kdepak, Gusi, není to sen. Ani přelud. Jen skutečnost. Jsi svobodný. Mimochodem, Thule je tu taky. Dals nám všem zabrat. Mám ho přivést?“

Gunther po chvíli přemýšlení zavrtěl hlavou.

„Ne. Rád bych byl chvíli o samotě a něco snědl.“

„Dobře, tak tedy jídlo. Nechám ti něco donést.“ Iceshard se zvedl ze židle a nechal Gunthera o samotě s jeho myšlenkami.

 

Jsi připraven?

„Na co bych měl být připraven?“ sykl nenávistně Gunther. „A vůbec, kde jsi byl celou tu dobu? Nenapadlo tě se přijít pokochat tím, co se ze mě stalo?“

Na návrat domů. Ale nebude to ten samý domov, jaký si pamatuješ. A proč bych za tebou měl chodit? Mám nového šampiona. Takového, s nímž se ani ty nemůžeš měřit. Chce to jen trochu času.

„Kdo to je?“ sevřel Gunther kostnaté ruce v pěsti. „Řekni mi jeho jméno. Já ho zastavím. A tebe s ním.“ Místnost naplnil hrozivý smích, který však nikdo kromě něj nemohl slyšet. Zvuk smíchu v jeho hlavě jej ještě víc rozdráždil.

Ty už nezastavíš nic. Svoji šanci jsi promrhal. Má Pohroma už je v pohybu. Kde je tvá?

 

Druhý den se už Gunther pořádně vyspal a ticho přerušované jen občasnými návštěvami hostinského nesoucího jídlo mu také prospělo. Teď se cítil už dost silný na to, aby se mohl zvednout z postele. Pevně se zapřel oběma rukama o rám postele a vší silou se zvedl do sedu. Paže se mu roztřásly, ale udržel se. Přehoupl nohy přes okraj postele a asi minutu se o něj opíral, než se mu udělalo lépe. O noční stolek, na němž teď padal prach na rozpuštěný vosk zhaslé svíčky, stála opřená hůl. Usmál se a natáhl se po ní. S její pomocí vstal mnohem snáz, než kdyby se musel zvednout jen vlastní silou. Dobelhal se k židli u okna, přes níž byla přehozená dlouhá kytlice. Natáhl si ji přes hlavu, aby dolů nešel jen v kalhotách, a opásal se tenkým páskem, který ležel hned vedle. Vypadal teď jako nějaký rolník. Obrátil se a odkulhal ke dveřím z pokoje.

 

„Gusi! Gusi!“ mával na něj Thule rukou v černé rukavici. Seděl u stolu spolu s Bethorem a dvěma dalšími muži, které neznal. „Pojď si sednout.“

„Thule. Rád tě vidím,“ usmál se Gunther a přikolébal se k nim. Usadil se na volnou židli a opřel svoji hůl o hranu stolu. Prohlédl si tváře sedících. Živou Thulovu porostlou hnědými vousy, trochu oplácanou Bethorovu lemovanou světlými vlasy i obličeje obou neznámých. U jednoho ale měl pocit, že jej už někdy potkal.

„No, Gusi,“ odkašlal si Bethor. „Tohle jsou pánové, kteří nám trochu pomohli vysekat tě z té kaše. Mistr Diesalven,“ ukázal na mladého mága s hustými černými vlasy a přívětivým výrazem.

„Těší mě, mistře Arcane. Docházel jsem na vaše semináře, pamatujete si?“ Gunther zapátral v paměti, ale po chvíli omluvně zkřivil tvář.

„Je mi líto, pane Diesalvene. Nevybavuji si vás. Omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ mávl Diesalven rukou. „Přece jen, nebyl jsem nijak výrazný student.“

„A tohle,“ ozval se rychle Bethor a ukázal paží na muže se světlými vlasy a pronikavým modrookým pohledem, kterému přes záda visel popruh s mečem. „Tohle je Hiram Creed, rytíř, který se uvolil, že nás bude na naší cestě doprovázet.“ Creed se usmál, až se mu tenká jizva táhnoucí se od pravého koutku úst po ušní lalůček zkřivila, a podal Guntherovi ruku. Měl velmi pevný stisk, který čerstvě osvobozenému čaroději jen tak tak nezlámal dlaň.

„Je mi ctí, mistře Arcane.“

„I mě, Hirame. Nestává se často, že bych potkával rytíře.“

„To je spíš jen prázdný titul. Já žádné pozemky nemám,“ pokrčil Hiram rameny a obrátil se na Bethora.

„Pánové Diesalven a Creed vědí o tvém…no, však víš,“ sepjal ruce na stole Thule. „Takže není třeba před nimi mít žádná tajemství. A místo toho se můžeme soustředit na důležitější věci. Třeba to, že tě dostaneme domů, Gusi,“ usmál se.

 

 

To be continued...

 

 

10 - 14 | 15 - 19 | 20 - 24

 

 

>Fan fiction<

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet