Nezlomný (10-14)

  Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Věříš v něco?

 

Uplynulo několik týdnů, během kterých se Gunther zabydloval ve svém novém domově. Hrad v horách byl velmi dobře zásobený jídlem, oblečením i hygienou, takže si neměl na co stěžovat. Většinu času trávil ve svém pokoji, kde pročítal svoje knihy a sepisoval nové. Hodně si také povídal s Tragem, který mu po počáteční nevraživosti ochotně vyprávěl o svém lidu. Gunther se tak dozvěděl, proč ho Trag neviděl rád. Tauři totiž žijí velmi spjatí s přírodou a magie je pro ně synonymum černé moci, která podle nich umí jen kazit. Na rozdíl od lidí také nemají krále, nýbrž náčelníka nebo radu Starších, která vede příslušný kmen. Trag byl velmi zručný diskutér a Gunther měl pocit, že konečně může s někým rozumně argumentovat.

 

„Věříš v něco, Gunthere?“ zeptal se ho jednoho dne. Tauři nikdy nevykají, na což si Gunther překvapivě rychle zvykl.

„Myslíš jako v nějakého boha?“ Trag pokýval svojí těžkou hlavou. Seděli na velkých stoličkách na zasněženém dvoře hradu a pokuřovali ze svých dýmek. Guntherova, tedy Runeweaverova, byla vyřezaná úplně jinak, než Tragova, která byla dlouhá jako mágův loket a ozdobená pírky horských ptáků. Stejně tak Guntherův zimní plášť jej úplně obaloval a klobouk sražený do čela neumožňoval sněhu vlétávat do očí, zatímco Trag se ve své kožené vestě s třásněmi ani nezatřásl, i když se mu na černé srsti usazovaly ledové krystalky. Bylo krátce po obědě, takže se nikomu nechtělo pracovat. Podkoní, sluhové, felčar, všichni odpočívali.

„V bohy příliš nevěřím. Víš, Tragu, v Dalaranu to moc nejde. Tam jakmile začneš vyprávět o tom, co ten či onen bůh udělal, najde se někdo, kdo si na něj začne hrát a občas se mu to i podaří. Takže ne, spíš věřím v sebe a svou moc.“

„Mhm,“ zabafal Trag. Jeho dýmkové koření bylo úplně jiné, než to Guntherovo. Tauři si očividně potrpěli na silné kuřivo. „A co takhle život po životě?“ Mág se usmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, ani na to se mi moc nechce věřit. Dovedeš si představit, jak to musí být na tom druhém břehu narvané, pokud nějaký existuje?“

„Vy mágové jste zvláštní plémě,“ zakroutil hlavou taur. „Když nemáte žádného boha, žádnou víru, žádný příslib, tak čarujete, abyste si to všechno nahradili.“

„A to zase ne,“ ohradil se čaroděj.

„Ne? Tak proč tedy?“ usmál se Trag a Gunther si s hrůzou uvědomil, že vlastně nezná odpověď. Proč se hnali mágové za učením a vědomostmi? Proč strávili celé životy nad knihami a pokusy? Proč chtěli být mocní?

„A proč vy v něco věříte? Co vám dává vaše…Pramatka, je to tak?“ přešel Gunther do protiútoku. Trag si potáhl z dýmky a promnul bradu.

„Otázka je spíš, co vám dává magie, že vám to nemůže dát Pramatka Země. Nebo Světlo. Nebo cokoli, v co tu lidé věří. Naše Pramatka vzešla z Mlh úsvitu,“ začal Trag s nábožnou úctou vyprávět příběh. „Stvořila vše okolo nás. Zemi, oceány, nebe, rostliny i zvěř a nakonec Shu’halo – Děti země. Nás. Dokáže tvořit i ničit, ale nikdy neničí. Dokáže klidnit i bouřit, ale nikdy nebouří. Dokáže být laskavá i krutá, ale krutost se jí protiví. A my jsme její děti. Nikdy nám nezavře dveře a vždy nám dokáže odpustit. A tak mi pověz, Gunthere, čeho bych se měl bát s Pramatkou Zemí na své straně?“

„Mluvíš dost přesvědčivě, Tragu. Skoro jako ten bláznivý kněz, co k nám občas chodil do Dalaranu a přednášel o velikosti Světla, které nás všechny spasí.“ Trag se rozesmál, až mu krystalky ledu opadávaly ze srsti.

„Kdo ví. Třeba nebyl až zas tak bláznivý. Kdybys mu dokázal naslouchat, možná bys ty i další mágové uznali, že má pravdu. Víš, já mám jistotu, že až přijde můj čas, Pramatka si mě přivolá, protože zná mé jméno. Zná mě. Jakou naději mají mágové?“

 

Gunther už měl vymyšlenou odpověď, ale nestihl ji vyslovit, protože se ozvaly trumpety a brána hradu se otevřela. Trag se otočil, aby viděl, kdo přichází, a zamračil se. Na malých a huňatých koních na nádvoří přijela družina nějakého pána. Lord byl navlečený v kvalitní kožené zbroji, spíše ozdobné než bojové; a okolo krku měl uvázaný oranžový šátek. Hned za ním před zbytkem družiny jel holohlavý obr, nejméně o hlavu větší než jeho pán. Oranžový šátek mu zakrýval tvář od kořene nosu až k bradě. Gunther se podíval na Traga, který se mračil.

„Hej!“ zavolal taur na nejbližšího podkoního. „Postarej se pánům o koně. A ty!“ ukázal na strážného, který k němu už mířil. „Běž rovnou za baronem a řekni mu, kdo přijel.“

„A kdo to vlastně přijel?“ zeptal se čaroděj.

„Problémy,“ procedil mezi zuby taur.

 

„Lorde Falconcreste!“ zvolal nadšeně Valimar, když pán s oranžovým šátkem a jeho muži vstoupili do přijímacího sálu. „Rád vás vidím. Copak vás přivádí ke mně do hor? Pojďte, posaďte se. Co si dáte? Mám nechat poslat do vesnice pro hostinského?“

„Ne, děkujeme, barone Mordisi,“ odmítl zdvořile Falconcrest. „Nejsme unavení ani hladoví, ale je příjemné přijet někam, kde vás přivítají s otevřenou náručí a bez nože za zády.“

„Na to se zde můžete spolehnout,“ usmál se Mordis. „Ale pochybuji, že byste vážil tak dlouhou cestu jen kvůli pocitu, že jste zde vítán.“

„To zajisté ne,“ pokýval hlavou Falconcrest. „Chci s vámi něco probrat, Valimare. Ale radši v soukromí.“

„S tím jsem tak trochu počítal. Pojďme, půjdeme do mé pracovny. Ať se vaši muži zatím chovají jako doma.“ Falconcrest pokynul svým vojákům, kteří si prohlíželi lehce zaprášený sál a ohřívali se u velkého krbu; a oba šlechtici odešli.

 

Trag s Guntherem se opírali o zábradlí ochozu síně a nedůvěřivě si prohlíželi lordovy muže pod sebou, zejména pak holohlavého obra, který se zdál být Falconcrestovým pobočníkem.

„Takže, kdo je tenhle…Falconcrest?“ zeptal se tiše Gunther. Taur se zachmuřil a zadíval se do prázdna.

„Jistě jsi slyšel o pádu Alteraku. Od doby, co byl král Aiden Perenolde sesazen, zmítá zemí neklid. Někdo tomu říká občanská válka, ale Valimar to nazývá prachsprostá vraždící habaďůra. A podle mě má pravdu. Král Terenas se příliš nestará o svůj protektorát, nebo jak se to jmenuje, a tak vznikl Syndikát. Banda zlodějů, banditů a vrahů, když se zeptáš mne nebo barona, ale pro chudé lidi, kteří se nechají snadno zlákat, je to vidina jasné budoucnosti.

Naštěstí pro nás není Syndikát ani zdaleka jednotný, vlastně má hned dva vůdce, kteří se snaží zviklat zbytek Alteraku na svou stranu. Jeden je Perenoldův syn Aliden, který sídlí dole v nížinách u jezera a slibuje lidem jednotný Alterak jako před Druhou válkou. Ten má většinovou podporu. A druhý…druhý je lord Falconcrest, který se snaží získat podporu ve Stromgardu, v Lordaeronu, prostě všude možně. Právě on teď drží ruiny hlavního města a snaží se v nich znovu postavit mocnou pevnost.

Nevím, jak přesně se válka právě teď vyvíjí, ale tuším, že Falconcrest vede. Jméno Perenolde sice stále hodně znamená, ale má také velký škraloup. A z toho těží Falconcrest. Tvrdí, že když zdejší lid zradil otec, určitě to může udělat i syn. Ale tahle válka se ještě potáhne dlouho.“

„A…“ zamyslel se Gunther. „A na čí straně je baron?“

„Valimar?“ usmál se taur. „Valimar je rozumný vládce. Ví, že v téhle válce nikdo velikost nezíská, jen mnoho ztratí. Chytře se drží neutrality, i když je Mordiské panství na strategické pozici. Čas od času se tu objeví zástupce jedné nebo druhé strany a snaží se přetáhnout Valimara na svou stranu.“

„Ale vždyť ho tak nadšeně vítal. Já bych se na jeho místě spíše děsil toho, že přijedou.“ Trag se rozesmál.

„Ano, v tomhle je opravdu dobrý, že? Je jako lasička. Pokaždé mnoho naslibuje, vyslanec odejde s pocitem dobře udělané práce a po měsíci nečinnosti si pořádně přečte dohodu a zjistí, že se vlastně nic nezměnilo a my jsme stále neutrální.“ Gunther se ani nepousmál.

„Jak dlouho už to dělá?“

„Prakticky od začátku. A tak je to nejlepší.“

„Mhm. Nemáš hlad?“

„Trochu. Pojď, půjdeme se podívat do kuchyně, než to všechno vyjedí ty Falconcrestovy kobylky.“

 

 

Nic dobrého

 

Gunther se procházel po chodbách Mordiského hradu. Mrazivě to na nich táhlo, takže z jeho pláště koukala jen hlava. Čas od času se z pláště vynořila ruka s kapesníkem, aby se mohl kouzelník vysmrkat. Zarudlý nos ho už trápil nějakou dobu. Začalo to krátce poté, co odjel lord Falconcrest. Když ale nepočítal rýmu, cítil se lépe. V horách strávil zatím jen několik týdnů a už mu bylo fyzicky i psychicky mnohem lépe, než když odjížděl z Dalaranu. Hory mu svědčily.

 

Prohlížel si obrazy Valimarových předchůdců i jiných pánů, kteří byli pro Alterak důležití. Z jednoho obrazu na něj shlížely přísné oči mladého pána Ravenholdta. Rám obrazu už byl zaprášený a barva popraskaná. Kdo ví, kdy se nechal portrétovat. Dnes už určitě musel být o dost starší. Na konci chodby sloužící jako obrazárna našel Gunther portréty králů. Rod Pelenordů nebyl tak dlouhý, jako v ostatních říších a proto mnohdy nacházel obrazy i vzdálenějších příbuzných, kteří dostávali různé funkce v království. V úplném čele chodby visel ohromný obraz mladého muže. Gunther se pořádně podíval, jestli ho zrak neklame. Obličej muže byl vytržený, takže hleděl jen na zeď za obrazem. Přejel prstem po zaprášené jmenovce a četl do zlata vyražený nápis: Král Aiden Perenolde. Vedle něj někdo do dřeva vyřezal další nápis: Zrádce.

 

„Líbí se vám naše galerie?“ ozval se za Guntherem hlas. Kouzelník se otočil, i když věděl, kdo za ním stojí. Baronu Mordisovi očividně vůbec nevadilo, že mu jde pára od úst a všichni ostatní okolo něj chodí zahalení ve svém nejteplejším oblečení. Oděv, který měl na sobě, by i lordům z nížin stačil možná jako lehký letní oblek.

„Je dost…ehm…stará…?“ chytil se Gunther za zátylek. Baron se usmál.

„To ani ne, jen se o ni nikdo nestará. A já s tím popravdě začínat nehodlám.“

„Proč ne? Copak to nejsou vaši předkové nebo přátelé?“

„Přátelé?“ vykulil Valimar oči. „Já myslel, že vám to Trag vysvětlil, jak to mám s přáteli.“ Gunther trochu zahanbeně přikývl a baron jen mávl rukou. „Skoro všichni v téhle místnosti jsou už buď mrtví anebo ve vyhnanství. Spíš bych se těch krámů měl zbavit. Nehodí se ani k tomu, abych jimi na někoho dělal dojem.“

„Prosím vás, co má znamenat tohle?“ ukázal kouzelník na Aidenův obraz. Baron vzhlédl k díře v plátně a založil ruce na hrudi. „To jste nechal udělat vy?“

„Já?“ zasmál se Mordis. „Ne, to udělal nějaký sluha hned, jak vyšel ten králův podraz najevo.“

„Potrestal jste ho?“ zajímal se Gunther.

„A to proč? Zaprvé, má pravdu a za tu já netrestám. Zadruhé, jste první po kolika měsících, kdo sem přišel, takže se na to stejně nejspíš veřejně nepřijde. A navíc, dává mi to možnost se vymluvit z výsledku války, ať už bude jakýkoli a pro mě si přijde vítěz.“

„Jak?“ podivil se Gunther. „Jak může někomu protržený obraz dát imunitu před lynčováním?“ Baron se opět samolibě usmál.

„Zjednoduším to. Pokud zvítězí Aliden, můžu to zahrát na to, že jsem tu nechal viset portrét jeho otce i po jeho soudu, jen jsem neměl prostředky na to, abych ho nechal opravit potom, co ho nějaký lotr poškodil. Oproti tomu, když vyhraje Falconcrest, můžu se chlubit tím, co jsem udělal s obrazem Perenolda osobně.“ Gunther se uchechtl, sklonil hlavu a zakroutil jí.

„Máte zajímavou diplomacii, Vaše Jasnosti.“ Valimar přistoupil blíž k obrazu a ledabyle mávl rukou.

„Tohle nemá s diplomacií nic společného, mistře Arcane. Tohle je obyčejný vlezdoprdelismus, často velmi podceňovaná disciplína,“ zazubil se samolibě. „Krom toho mi ten obraz přijde velice legrační, ale to prosím nikde nešiřte,“ mrkl spiklenecky.

„Protože král ztratil tvář na obraze i ve skutečnosti?“ zkusil to mág po chvilce ticha. Mordis se na něj překvapeně podíval.

„Ano. Máte pravdu,“ řekl zaraženě. „Víte, že jste první, kdo tenhle zvláštní vtip pochopil?“ Gunther se skromně usmál a pokrčil rameny. „Poslyšte, co byste řekl tomu, že bychom společně zašli dolů do vsi a něčeho se tam napili? Trag je sice výborný společník, ale vůbec nepije.“

„Myslíte hned teď?“ zatřásl se Gunther. I pod kvalitní plášť se občas dostane zima.

„Nemusí to být hned, ale ještě dnes? Potřeboval bych se trochu poradit se svým dvorním čarodějem,“ mrkl na Gunthera. „A kde jinde se poradit než nad džbánkem dobrého horského piva?“

„No…proč ne? Stejně jsem už dlouho nikam nevyšel.“

 

Hospůdka ve vsi pod hradem nebyla nic moc, ale pro horaly a vesničany znamenala dobrý úkryt v kruté zimě. Hostinský patřil k lidem, kteří nedělají rozdíly mezi penězi a jejich majiteli, takže se v jeho špeluňce ukazovali lidé z nížin i z hor, chudí i bohatší a Gunther dokonce zahlédl partičku trpasličích prospektorů, kteří seděli v koutku a vzrušeně si šuškali. Jakmile šenkýř spatřil barona a kouzelníka, vyskočil zpoza pultu, aby jim nabídl nejlepší místa u krbu, i když to znamenalo, že musel vykopnout partu dělníků, kteří stůl doteď okupovali. Mordis poděkoval hostinskému a objednal dvě pinty ohřátého piva.

„To je taková zdejší libůstka,“ usmál se omluvně baron, když uviděl Guntherův zaražený výraz. „Každý cizinec se na ohřáté pivo dívá skrz prsty, ale zvyknete si na to.“

„Tím si nejsem úplně jistý,“ odvrátil Gunther pohled směrem ke svému špičatému klobouku, jenž pověsil spolu s pláštěm na věšák u dveří a kontroloval, jestli mu ho někdo nevzal. Od krbu se linulo příjemné teplo a tak k němu natáhl nohy oděné v tenkých zasněžených botách.

„Tak schválně, co jste pil ještě v Dalaranu?“ opřel se baron lokty o stůl.

„Většinou víno, tedy ještě za studentských let. Teď už nic moc,“ pokrčil rameny Gunther.

„Ahá. Jenže víno tu jen tak neseženete. Víno je drahá věc a já jsem chudý baron.“

„Doopravdy?“ podivil se Gunther a uhnul se, když hostinský donesl dvě pinty, z jejichž pěn se kouřilo. Uklonil se a znovu se vrátil za svůj pult, ale po očku sledoval barona, jak mu bude pivo chutnat.

 

Mordis si s chutí loknul a zatřásl se.

„To jsem potřeboval,“ otřel si vousy. „Teplá místnost a teplé pivo, co víc si přát.“

„Nezdáte se mi chudý,“ pokusil se Gutnher vrátit k tématu.

„Ne? Zvláštní. Vždyť můj hrad se skoro rozpadá, nemám ani na pořádného zbrojíře a obchod je tu jeden velký vtip. Já totiž nemám moc co nabídnout.“ Baron pohodil hlavou k trpaslíkům v koutě, z nichž jeden se náhle zvedl a práskl pěstí do stolu, ale když se za ním ostatní hosté zvědavě ohlédli, znovu si sedl. „Ti krátkonožkové si myslí, že se tu někde skrývá obří naleziště železné a stříbrné rudy, tak je tu nechávám kopat za malý úplatek. Já sám tomu ale moc nevěřím. Ať si kopou, když chtějí, dokud platí, je mi to jedno.“

Gunther nedůvěřivě ochutnal ohřáté pivo. Chutnalo příšerně, ale nechtěl barona urazit a bylo to aspoň něco teplého do břicha. Lidé tady si asi nemohli dovolit pít nebo jíst něco studeného dobrovolně.

„Nemůže to ale být tak špatné. Vždyť máte vlastní baronství, vlastní hrad…“

„Dokonce dva!“ vyprsil se pyšně Valimar a znovu si lokl. „Ale k čemu mi to je, když nemám co vyvážet. Kousek na východ odtud mám sice jeden lom, ale ten je v zimě nepoužitelný. Takové už je riziko bydlení v horách.“

„A nedají se tu třeba pást ovce nebo tak něco?“ optal se Gunther. „Všiml jsem si, že tu jsou celkem slušné pastviny, i když nejsem pastevec.“

„Což o to, ony by se tu daly pást ovce, kozy, koně, krávy, cokoli si řeknete. Daly by. Kdyby nebylo těch zatracených divokých orků, co se tu schovávají v horách.“

„Orků? To není možné, vždyť jsou přece všichni mrtví nebo v táborech. Alespoň to jsem slyšel. A navíc, co by tady mohli dělat orkové. Vysoko v horách.“

„Ano, taky jsem tomu nevěřil. Ale vypadá to, že tu někdo ošulil svojí práci a v Alteraku ještě aspoň jeden klan zůstal.“

„Proč s nimi teda nezatočíte?“ Baron se znovu hltavě napil a opřel se o opěradlo židle.

„Protože věc se má tak, mistře Arcane. I kdybych vůbec věděl, kde táboří, nemám v žádném případě dost mužů na to, abych si to s nimi vyřídil hezky postaru. Tím spíš, dokud trvá tahle válka.“

„Copak nejste neutrální? Krom toho mám pocit, že kdyby se král Terenas dozvěděl…“

„Král Terenas se o hory nestará. A to, že jsem já neutrální, neznamená, že je neutrální zbytek mých oveček. Každou chvíli sem dorazí nová propaganda a než se jí stačím zbavit, jedna nebo druhá strana mi odvede pár lidí. Víte, kolik je jen tady prázdných domů? Na co koukáte?!“ obořil se najednou na někoho za Guntherem. Kouzelník se otočil a spatřil skupinku vesničanů, kteří si je doteď prohlíželi. Potom, co je baron odhalil, se opět stáhli do sebe a odvrátili obličeje od nich. „To jsem si myslel,“ pokýval spokojeně hlavou Mordis.

 

Sněžilo. Ne silně, jen lehký větřík si pohrával se sněhovými vločkami a zanášel je pod dlouhé střechy vesnických domků. Byla už tma, když Gunther napůl táhl opilého barona. V hostinci musel nechat malé jmění, když odcházeli. Mág toho tolik nevypil, chuť ohřátého piva mu to nedovolila. Zato Mordis byl tak napitý, že málem při chůzi usínal. Aspoň nebyl příliš hlučný.

Gunther neměl problémy najít hrad, jehož svítící okna zářila jako maják, horší to bylo s cestou. Bahno mu klouzalo pod botami a klikaté cestičky mezi domky jej párkrát zavedly málem do žumpy. Mordis, který mu visel na rameni jako pytel, mu nemohl nijak pomoct, takže musel zatnout zuby a pokusit se je dostat do hradu sám. To nebylo nic snadného a tak často odpočíval. Slabé plíce i paže mu nikdy nedovolily táhnout barona moc dlouho.

 

Při jedné ze svých přestávek najednou uslyšel ženský křik. Ohlédl se, odkud vychází, ale nic neviděl. Nemohla být ale daleko. Opřel sedícího barona o zeď domku a vyběhl za křikem. Na rohu se na moment zastavil, aby nabral trochu sil, ale další výkřik ho přinutil přidat do kroku. Pár kroků za vsí uviděl několik temných siluet, které spolu zápasily.

„Podívej, jak se brání, mrška jedna,“ zasmál se hrubý mužský hlas.

„Nechtě mě být!“ vřískla žena, kterou jeho kumpán pevně držel zezadu.

„Ticho, zlato!“ sykl ten, co ji držel. „Sama víš, že to chceš. Pořádnýho chlapa! Ha!“ Jeho oběť ho kopla a ony zavyl. Ale nepouštěl ji a druhý mizera hned zareagoval a udeřil ji pěstí do břicha.

„Tak slečinka to ráda po zlém,“ sehnul se, chytl děvče za límec a utrhl jej i s polovinou halenky. S heknutím se pokusila zakrýt odhalený hrudník, ale její věznitel ji držel příliš silně.

„Vytáhni tu kudlu,“ zahalekal. Druhý lotr přikývl a od pasu vytasil dlouhý neotesaný dirk. Gunther ho viděl i na dálku a ve tmě.

 

„Přestaňte!“ vykřikl, aniž by pořádně věděl, co dál. Všichni tři se otočili jeho směrem. Děvče hned chtělo využít příležitosti a vysmeknout se, ale nepodařilo se. Lotr ji jen pevně chytil okolo pasu a pod krkem a nastavil ji před sebe jako živý štít. Druhý darebák se zamračil na Gunthera a zatočil dýkou.

„Táhni, hrdino, nebo si podáme i tebe,“ zabručel. Jeho společník se hrubě zasmál a dočkal se jen zamračeného pohledu. „Nemyslím takhle, buzerante jeden!“

„Pusťte ji,“ zopakoval Gunther, sice už ne tak hlasitě, ale o to výhružněji, až sám sebe překvapil.

„Nebo co, nádivo?“ zeptal se lotr s dirkem a posměšně předstoupil až před kouzelníka. Byl mnohem větší a silnější, ale Gunther stejně neustoupil.

„Jsem dvorní čaroděj barona Mordise a tak vám…“ nedořekl, protože ho darebák prudce udeřil do ramene, až se skácel do sněhu. Dívka vykřikla, ale její výkřik byl hned umlčen mozolnatou rukou, kterou jí ničema zakryl rozbitá ústa.

„Čarodějník!“ rozchechtal se grázl. „Tak čaruj!“ nakopl Gunthera do břicha, až zasténal. „Ty hovno s velkou hubou! Pořádně ji drž. Já tu mám jazyk k vyřezání.“ Gunther se svíjel ve sněhu, když ho znovu nakopl a sehnul se k němu s nabroušeným dirkem v ruce.

Udělej to! Udělej, co musíš!

 

V momentě, kdy se dirk vznášel sotva palec od kouzelníkovi tváře, vylétla Guntherovi ruka samovolně vzhůru a už se jen slyšel, jak mu z úst plynou slova, která znal jen z knih. Z obličeje lotra vyšlehl bledý záblesk a Gunther už jen cítil, jak vysává duši lotra, cítil jeho strach i bolest, myslí mu prolétávala každá jeho vzpomínka i pocit. Viděl jeho rodinu, jeho domov, jeho skutky a z toho všeho se mu točila hlava. Když druhý ničema viděl, co se stalo s jeho kamarádem, vyděšeně hodil dívku do sněhu a dal se na úprk do tmy. Gunther vykřikl a jeho ruka klesla. Tělo lotra, vysáté a bez duše, padlo hned vedle něj.

 

„Co…co jste mu to udělal?“ špitla dívka, když se po čtyřech dostrkala k mrtvole. Gunther se nezmohl na slovo. Ležel na zádech, nedbaje zeboucího sněhu, a prohlížel si své dlaně, které se mu silně třásly. Hlavou mu stále kroužila vřískající duše ničemy jako meluzína. Dech se mu zpomalil a sám cítil, jak jím prostupuje síla, hrozivá a pohlcující síla. Jeho slabost nezmizela, ale vysátá duše ji natolik utlumila, že se opět cítil silný. V dlaních ještě zahlédl slaboučký bledý záblesk.

„Nic dobrého,“ zamumlal a zvedl se. Šlo to překvapivě lehce. Když dívka viděla, že je v pořádku, okamžitě se začala shánět po utržené halence, kterou by si mohla přikrýt odhalené poprsí. Gunther jí jen přelétl zrakem, rozepnul si sponu pláště a podal jej dívce. „Řekl bych, že ho teď potřebuješ víc, než já.“ Upřela na něj zelené oči, s díky přijala plášť a rychle se do něj zahalila.

„Děkuju vám, šlechetný pane. Za záchranu i za plášť. Kdybyste nepřišel tak…“ Gunther ji přerušil hlubokým vzdechem. Neposlouchal ji, jen se díval na své třesoucí se dlaně.

„Máš kde zůstat?“ obrátil se starostlivě k dívce.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a sklopila oči. Gunther si znovu povzdechl.

„Pojď. Zvedneme jedno tělo a vyrazíme do hradu.“ Mág zvedl ze sněhu klobouk, oprášil jej a nasadil si jej na hlavu. Poté vyrazil nazpět k baronu Mordisovi, který o pár metrů dál seděl téměř v bahně.

 

Dívka se rozhlédla po okolí, potom se podívala na mrtvého a vysušeného lotra, přitáhla si plášť těsněji k tělu, posetém husí kůží, a rychle cupitala za svým zachráncem.

 

 

Udělej správnou věc

 

Byl to sladký pocit, nemám pravdu?

Viděl ho. Viděl toho muže, kterému sotva před pár hodinami vysál duši z těla, až v něm nezbylo vůbec nic. Před očima mu létaly myšlenky na jeho nemocného otce a těhotnou sestru, na předáka v lomu, který mu nechtěl přidat. Na Tyrdu, se kterým občas chodil na menší krádeže, aby dokázal nasytit sebe i rodinu.

Lidská duše. Zachránil jsi děvče a sám jsi zesílil. Ten ničema nikomu chybět nebude.

Znal jej, znal všechny, jejich jména, jejich záliby, jejich radosti a nesnáze. Otec umíral na souchotiny a sestru opustil manžel, když otěhotněla. A tak dřel na oba, aby je zachránil. Od slunce do slunce, často během ledových bouří a v létě za hrozného vedra. V zimě práce u hrnčíře, po zbytek roku v lomu. Otroctví u obou.

Tohle je jen zlomek moci, který ti můžu dát.

A pak ho spatřil. Helmici zakletou v ledu. Hlas odnikud. Mráz, děs a zármutek všude okolo. Kvílení duší. Smrtelný kašel nemocného otce. Nářek těhotné sestry. Tyrdův strach. Ničemova bezmoc.

Následuj mne. Přijeď za mnou na sever. Mnoho už vyslechlo mé volání. Udělej to samé a vše, co by sis mohl přát, se ti splní.

 

„Ne!“ vykřikl Gunther a prudce se na posteli vzpřímil do sedu. „Nikdy. Jdi pryč,“ přikázal ostře a až teď otevřel oči. Ležel ve svém pokoji, mezi práchnivějícími závěsy prosvítalo slunce a nikde ani stopy po duši lotra nebo tajemném hlasu. Promnul si zpocené čelo a natáhl se po přikrývce, kterou v noční můře odkopal. Slezl z postele a roztáhl závěsy. Dopolední slunce osvítilo jeho vyhublé tělo a dalo mu na chvíli zapomenout na výčitky svědomí, které ho mučily. Ve skříni nejprve sáhl po svých róbách, pak si to ale rozmyslel a oblékl si teplou košili a kazajku. Róby by mu určitě připomínaly jeho včerejší zločin. Letmo se podíval do lehce zkaleného zrcadla a ulekl se. Hned se k němu vrhl a začal si pročesávat vousy. Nepřehlédl se. V divokém plnovousu se objevila prázdná místa a na nich rudé vřídky. Nekromancie si z něj ukrajovala další kus.

 

Ozvalo se klepání na dveře. Gunther se prudce napřímil a v panice si snažil upravit vousy, aby nebyly vřídky vidět.

„Dále,“ snažil se znít, jako by se nic nedělo. Dveře se otevřely a v nich se objevila hlava dívky, kterou v noci zachránil. Tehdy si ji ani pořádně neprohlédl, když společně táhli barona do hradu. Teď už na sobě měla halenku, kterou jí někdo půjčil, výměnou za tu roztrženou. Přes ruku měla pověšený Guntherův těžký plášť.

„Mistr Arcanus?“ špitla.

„Áh, to jsi ty,“ uklidnil se trochu Gunther. Dívka pokývala hlavou s černými vlasy a ošetřenými šrámy v obličeji.

„Jmenuju se Neema,“ představila se. „Přišla jsem vám poděkovat, že jste mě včera zachránil. Kdybyste se tam neobjevil, tak…“ nedořekla, místo toho začala slzet. Gunther si povzedchl.

„Pojď dál a posaď se,“ poklepal na neustlanou postel a zavřel za ní dveře. „Takže Neemo,“ zahleděl se do jejích uslzených zelených očí. „To, co se stalo v noci, se nesmí nikdo dozvědět, jasné?“

„Ale proč?“ vzlykla slabě Neema. „Vždyť jste mne zachránil. Udělal jste správnou věc.“ Gunther se zamračil.

„Tím si nejsem tak úplně jistý.“

„Myslíte to, že jste ho zabil? Zaútočil přece první. Zasloužil si to.“

„Ne!“ obořil se na ni Gunther. „Tohle si ani on nezasloužil. Potkal ho osud horší než smrt. Kdybys to chápala, byl by vděk to poslední, čeho bych se od tebe dočkal.“

 

„Při…přinesla jsem vám váš plášť,“ vykoktala po chvíli mrtvého ticha Neema a utřela si oči prsty. Guntherova tvář se trochu rozjasnila.

„Díky. Polož ho na postel. Stál mě dost peněz a nerad bych, aby se mu něco stalo.“

„Nic se mu nestalo,“ zavrtěla hlavou Neema. „Vy nejste odsud, že ne?“ Gunther zakroutil hlavou.

„Ne. Není to ani měsíc, co jsem přijel z nížin.“

„Myslela jsem si to. Takhle slušný člověk přece nemůže pocházet z hor.“ Mágovi přeběhl po tváři úsměv, který ale rychle zmizel.

„A odkud jsi ty, Neemo? Taky nevypadáš dvakrát na horala.“

„Já…já jsem ze severních nížin. Utekla jsem z domu,“ posmutněla Neema a znovu fňukla. „Musela jsem. Můj táta…on je hrozný opilec a násilník…“ Náhle sebou prudce švihla do peřina a zabořila hlavu do polštáře. „On…ubil mi maminku!“ propukla v silný pláč. Oběma rukama objímala polštář a skrápěla jej slzami. Gunther na okamžik ztuhl. Nebyl zvyklý na plačící ženy a tím spíš, když je měl uklidňovat. Posadil se na postel hned vedle ní a konejšivě jí položil ruku na rameno. Nereagovala.

„To je mi líto,“ snažil se znít povzbudivě, ale nešlo mu to. „Je to smutné, ale život musí jít dál. Tvůj otec určitě za tohle dostane, co si zaslouží, neboj se.“

„Ani…ani jsem jí nemohla říct…jak ji mám ráda…“ vzlykala Neema.

„Svět je krutý,“ pokýval smutně hlavou Gunther. „Teď se ale musíš vzchopit, postavit se na vlastní nohy, Neemo. Víc pro svoji mámu udělat nemůžeš.“ Neema vynořila tvář z morkého polštáře a ohlédla se na mága. Gunther by to nepřiznal, ale v tuhle chvíli se nejvíc zaobíral tím, jak vysuší péřový polštář od slz.

„Ale…vy jste kouzelník. Nedokážete ji přivést zpátky? Aspoň…aspoň na chvíli, abych se s ní mohla pořádně rozloučit,“ zavzlykala. Gunther pustil její rameno a s nevěřícným výrazem se zvedl a ustoupil o pár kroků od postele.

„Ty…ty nevíš, co po mě žádáš,“ řekl překvapeně. „Odpusť. Tohle nemůžu udělat.“

„Ale umíte to!“ posadila se Neema na postel, rukama stále objímajíc vlhký polštář. „Prosím, mistře Arcane. Moc vás prosím. Jen na chvilku, jen na malinkou chvilku. Udělám pro to cokoliv.“

Pomoz jí. Udělej správnou věc.

„Snažně vás prosím, magistře. Udělejte správnou věc a vraťte mi na chvilinku mojí maminku.“

„Ticho! Oba dva!“ vykřikl rozčileně mág. Neema se schoulila do sebe a pustila polštář.

 

„Oba dva? Vždyť jsme tu sami,“ podivila se, když sebrala odvahu promluvit. Gunther si sevřel prsty kořen nosu.

„Bude lepší, když půjdeš. Magie, která by přivedla tvou matku na chvíli nazpět, je zlá a zakázaná. A když udělám zlou věc ze správných důvodů, časem budu dělat zlé věci i z těch špatných. Promiň,“ přešel ke dveřím a otevřel je. Ve tváři neměl ani náznak soucitu. Neema pokývala hlavou, otřela si uslzený obličej a vyšourala se na chodbu. Gunther za ní zavřel dveře, povzdechl si a zahleděl se do prázdna, jako by tam mohl najít nějakou odpověď.

 

Zaklepal na zdobené dveře. Nejdříve uslyšel jen rychlé šustění a skřípání.

„Dále,“ pozval jej dovnitř baron. Mág otevřel dveře a vstoupil do baronovy pracovny. Mordis stál zády k němu, díval se z okna a ruce měl spojené za zády. Očividně se snažil zaujmout pózu přemýšlivého panovníka.

„Volal jste mne, Vaše Jasnosti?“ Valimar se k němu obrátil zachmuřenou tváří.

„Ah, to jste vy, mistře. Posaďte se, prosím,“ ukázal na křeslo a znovu se obrátil k oknu. „Jak jste zachránil to děvče, které jsme si přitáhli z naší pitky?“ zeptal se bez obalu. „Říkala, že jste ji ubránil před nějakými pobudy. To se mi nezdá. Nejste právě nejsilnější hřebec ve stádě.“ Gunther se posadil a mlčel. „Popisovala, jak jste jednoho z nich dokonce zabil nějakým kouzlem.“

„Ano,“ sklonil hlavu Gunther. „Ano, zabil jsem člověka. Je mi to moc líto.“ Baron mávl rukou. Přesto se ale neotáčel a držel si pevný vzpřímený postoj.

„Vím, kdo to byl. Nikdo. Nebyl ani ženatý, nikomu chybět nebude.“ Kouzelník sebou lehce škubl, což baron nezpozoroval. Bude a víc, než si myslíte, pomyslel si. „Mnohem více mne zajímá, jak se vám to podařilo. Thule mi řekl o vašem zaměření, že jste abjurant a divinor. To mi nepřijde jako smrtonosné kouzelnické disciplíny, není-liž pravda?“

„Je, barone Mordisi. Neměl jsem…“ Baron se otočil a gestem mu naznačil, aby ztichl.

„Mistře Arcane,“ posadil se ke stolu a opřel se lokty o jeho desku. „Co jste vlastně zač?“

„Já…“ začal mág, ale zadrhl se pod zamračeným pohledem barona. „Je mi líto, ale kdybyste to věděl, určitě byste mne nechal popravit.“

„Výtečně. Teď už vím, že vás mohu nechat popravit a zákon bude na mé straně. Tak ven s tím, ať vím i za co.“ Gunther si povzdechl. Hlavu měl stále skloněnou na hrudi.

„Já…strávil jsem mnoho let studiem nekromancie. Toho muže jsem zabil tak, že jsem mu vysál duši z těla. Nevím, co mě to ovládlo.“ Zvedl hlavu a podíval se baronovi do očí. Ten pohled ho mátl. Baron Mordis se už nemračil, právě naopak. Usmíval se. Stáhl ruce ze stolu a opřel se pohodlněji do křesla.

„A kdy jste mi to plánoval říct?“ řekl vesele.

„Vy se…nezlobíte?“ divil se Gunther. Mordis zavrtěl hlavou.

„Milý Arcane, já už to vím dlouho. Jen jsem to chtěl slyšet přímo od vás.“

„C…cože? Jak? A…proč?“ zadrhával se Gunther. Baronovo chování jej naprosto vyvedlo z míry.

„Já jsem velmi jasnozřivý muž, Arcane. Bylo mi to jasné v tu vteřinu, kdy jsem vás uviděl. Vyzáblý kouzelník prchající z Dalaranu, to není jen tak. Thule mi kdysi prozradil, že během studentských let trochu přičichl k tomuhle zakázanému učení. Není těžké dát si dvě a dvě dohromady. A proč jsem to chtěl slyšet přímo od vás? Nu, řekněme, že jsem nechtěl, abyste měl pocit, že vás chci vydírat nebo zneužívat. A to byste mi spíš věřil, kdybych to nevěděl.“

„J…já…nevím, co na to říct,“ opřel se Gunther do křesla. Baron bodře rozhodil rukama.

„Tak nic neříkejte, snadná pomoc,“ usmál se a náhle zvážněl. „Ale je vám doufám jasné, že to zůstane jen mezi námi dvěma?“ Gunther rychle pokýval hlavou. „Skvěle. A taky bych byl rád, kdybyste mi dal vědět předem, než zase uděláte podobnou ptákovinu jako s tím hovadem včera. Nestojím tu o davy s vidlemi a pochodněmi. Taura zdejší ještě snesou, ale nekromant? To by nedělalo dobrotu.“

„Spolehněte se, pane barone. Mohu jít?“

„Ale ovšem,“ máchl rukou Mordis. „Přeji vám hezký den.“

 

Gunther se zvedl z křesla a omámeně odešel z baronovy úřadovny. Své minulosti očividně neuteče nikde. Může se jen snažit, aby se nestala i současností.

 

 

Past na orky

 

Zima v Alterackých horách začínala koncem října a končila uprostřed dubna. Právě tehdy vždy napadl první a roztál poslední sníh. Bylo to zvláštní, po pěti měsících vidět, jak bílý sníh a mráz ustupuje zeleni a příjemnému chládku. Gunther míval jara rád, ale nečekal, že lidé Alteraku něco takového znají. Očividně znali. Těžba v kamenolomu se rozběhla, rolníci se vydali na svá pole a lovci si konečně mohli aspoň trochu odpočinout po době, kdy přežití vesnice záleželo téměř jen na nich.

Neema už na Mordiském panství zůstala. Baron ji přijal do svých služeb jako pokojskou, což Gunther nenesl úplně nejlépe. Vždycky, když ji potkal někde na chodbě, odvrátil pohled a dělal, že si jí nevšiml. Čas od času za ním přišla sama a prosila ho, aby se alespoň pokusil přivolat na pár momentů ducha její matky. Odpověď byla vždy stejná. Tvrdé a důrazné ne.

 

Zase jednou stál před baronovými dveřmi. Už ani neklepal, Mordis na něj byl vždycky připraven. Vstoupil dovnitř a uctivě pozdravil. Valimar si prohlížel velkou mapu horského království, která jako velký plakát přikrývala stěnu a Trag mu nahlížel přes hlavu.

„Dobré jitro, Vaše Jasnosti,“ poklonil se Gunther. Baron jen nepřítomně zamával rukou, oči nespouštěl z mapy. Mág k nim přišel a zadíval se na mapu, která byla plná křížků a lebek.

„Máme tu menší polízanici, Arcane,“ mračil se baron a obkroužil prstem hranice svého panství. „Vlastně dost velkou.“

„Co se stalo?“ zahleděl se Gunther na sérii křížků, z nichž některé byly hodně velké. Jeden z těch velkých byl dokonce v samé blízkosti Dalaranu.

„Ten Blackmoorův ork utekl ze zajetí a teď se mstí. Sebral dva klany a s nimi teď rozpoutal peklo. Ničí jeden internační tábor za druhým a osvobozuje další a další vězně.“ Gunther se kousl do rtu.

„Je to ale divné,“ podotkl Trag. „Když se na tu mapu zadívám, jdou hlavně po těch táborech a vojenských posádkách. Vesnicím a farmám se obvykle vyhnou. Zvláštní. To není jejich zvykem.“

„Takže se teď musíme bránit před orky?“ zeptal se Gunther. Baron se na něj překvapeně otočil.

„Ne. Ovšem že ne. Podívejte se,“ ukázal na své panství. „Orkové tu sice jsou, ale neútočí na nás. Řádí výhradně v Hillsbradu a na Vrchovině. Alterak trápí jiné věci. Falconcrest je zalezlý v hlavním městě a nemá důvod to měnit. Perenolde se na druhou stranu snaží sekat dobrotu, aby z toho vyšel lacino, až sem přijede protektor z Lordaeronu. To je náš hlavní problém.“

„Protektor? Jaký protektor může být horší než orkové?“ podivil se Gunther.

„V téhle situaci každý. Bude chtít dát věci do pořádku a vyhnat orky z Hillsbradu, než nadělají mnohem větší paseku. Což znamená, že mi vezme všechny schopné muže, které právě teď potřebuju na poli. Ano, možná ubrání říši, ale lidé široko daleko budou hladovět,“ mračil se baron. „Kdyby to bylo třeba na začátku léta, to by mě to tak neštvalo, ale teď se musí osít pole a opravit domy po zimě. Když to propásneme, bude to průšvih. Proto to tu musí vypadat, že s orky už válčíme, že je vyháníme z jejich doupat tady v horách. A to je právě důvod, proč vás potřebujeme.“

„Cože?!“ Baron se na mága obrátil a položil mu ruku na rameno. Gunther ji setřásl.

„Potřebujeme totiž důkaz, že děláme, co je v našich silách, aby nás nechal být, protože děláme svoji práci. Potřebujeme orčí hlavy, zbraně, zástavy. A taky potřebujeme vědět, kde je najít. Jste přece divinor, no ne?“

„Ehm…“ odkašlal si Gunther. „To jsem, ale najít ten tábor nebude jen tak. Můžou být daleko. Potřeboval bych nějakou jejich osobní věc, podle které bych je mohl vystopovat. Když mi ji seženete, uvidím, co dokážu.“ Baron pokýval hlavou.

„S tím jsme tak trochu počítali. Trag už vymýšlí past na orky. Mučit je nemá smysl, v mém panství není nic, co by je dokázalo přimět mluvit. Takže spoléháme na vás.“

 

Druhý den už měl baron plán připravený. Na dvoře hradu stál vůz naložený sudy a bednami a okolo něj se opíralo o svá kopí několik zbrojnošů. Podomci zapřahali koně a Trag vojákům vysvětloval, co mají dělat. Baron Mordis to všechno pozoroval opřený o rám dveří do hradu. Ve tváři se mu zračila směsice spokojenosti a nejistoty.

Gunther to všechno viděl z okna a tak sešel na nádvoří, aby se pořádně podíval.

„Á, mistr Arcanus,“ přivítal ho Mordis, když k němu mág přišel.

„Dobré ráno, Vaše Výsosti. Jak pokračuje váš plán?“ Baron ukázal na vůz.

„Ty bedny i sudy jsou prázdné a mají sloužit jen jako vějíčka. Orkové zaútočí na vůz v očekávání snadné kořisti a v tu chvíli vyskočí Trag zpod plachty přes náklad a bum! Do večera máte, co budete potřebovat.“

„A…a co když Traga udolají?“ Valimar se zasmál.

„Tolik jich ten vůz zas nepřepadne. O Traga se bát nemusíme. Spíš si připravte vše potřebné pro vaši divinaci a nejlepší šaty, až sem přijede lord protektor.“ Gunther přikývl.

„Kdo je vůbec ten protektor? Měl jsem pocit, že tohle místo je více méně v anarchii.“

„Řekl bych, že se to po jeho příjezdu změní. Je to koneckonců hrdina z Druhé války, ale mám trochu strach, že ho tu někteří šlechtici nebudou vítat. Určitě jste jeho jméno musel slyšet. Je to lord Uther Lightbringer osobně.“

 

K večeru posedával Gunther na nádvoří začtený do jedné ze svých knih, které přivezl z Dalaranu a pokuřoval přitom z Runeweaverovy dýmky. Ptáci už utichali a nebe začínalo červenat, když se do hradu přiřítil jezdec. Byl celý špinavý a zničený. Vypadal jako jeden ze zbrojnošů, které baron poslal s vozem. Gunther vstal, aby mu pomohl, ale čeledíni a sluhové jej předběhli. Pomohli jezdci z koně, dali mu napít a posadili jej na židličku. Jeden z nich rychle doběhl pro Mordise.

 

„Co se to tu sakra děje?!“ vyšel rychlým a rázným krokem na nádvoří Valimar. „Terrenci! Kde jsou ostatní?!“ Vypadal velmi naštvaně a zároveň ustaraně. Zbrojnoš vzhlédl ke svému pánovi a chytl se za ovázanou paži.

„Přepadli nás, Vaše Jasnosti…“ zamumlal.

„Však to byl plán, Terrenci! Měli jste na sebe nalákat orky, pamatuješ?!“ Terrence zavrtěl hlavou.

„Pane…nás nepřepadli orkové.“

„No tím spíš! Chceš mi snad říct, že se Trag nedokázal vypořádat s několika loupežníky?!“ Zbrojnoš pokynul baronovi, aby se k němu naklonil a poté mu něco pošeptal. Gunther neslyšel, co to bylo, ale Valimarův výraz neprozrazoval nic hezkého. Zbledl a trochu se zklidnil. Rozhlédl se okolo sebe po hloučku čumilů včetně Gunthera.

„Vyhlašte poplach,“ řekl důrazně. „Do půl hodiny tu chci mít všechny jezdce z okolí připravené k boji.“ V první chvíli se nikdo ani nepohnul. To barona opět nastartovalo. „Honem! Na co čekáte?!“ Čumilové se rozutekli do stájí i kasáren, ale většina zamířila dolů do vsi. „Terrenci!“ obrátil se ostře na posla. „Napij se a odpočiň si, pojedeš taky. Potřebuju vědět, kde je ten konvoj. Mistře Arcane,“ otočil se zase na mága. „Vy pojedete s námi. Vezměte si všechno, co budete potřebovat na vaši divinaci a vraťte se sem. Trag a jeho muži můžou být ve velkém maléru.“

„Co se stalo?“ zeptal se Gunther, než odběhl do své komnaty.

„Nemáme čas. Vysvětlím vám to po cestě. Každopádně budete potřeba.“

 

Baron Mordis nebyl muž války. Proto bylo zvláštní jej vidět ve zbroji. Pravda, od zbroje běžného zbrojnoše jeho panství se lišila jen v pár přidaných kovových plátech navíc, ale přesto byla dost působivá. Paladinové z Lordaeronu by se nejspíše jeho napůl kožené zbroji a malému huňatému koni vysmáli, ale on nebyl rytíř v zářivé zbroji, nýbrž člověk, který byl ochotný za svůj lid bojovat, když neměl jinou možnost. Za půl hodiny příprav dali dohromady sotva tucet lehkooděných jezdců, ale baron nechtěl čekat. Gunther nikdy předtím na koni nejel a tak polovinu z daného času strávil tím, že se pokoušel nespadnout ze sedla. Nakonec se mu to jakž takž dařilo.

„Kupředu! Trag nás potřebuje!“ zavelel Mordis, stráže otevřely bránu a jejich malá kavalerie vyrazila na pomoc ztracenému konvoji. Gunther se pevně držel sedla a zároveň si přidržoval druhou rukou klobouk, aby o něj nepřišel. Občas pohlédl na barona, jemuž se ve tváři zračily upřímné obavy. Obavy o život jeho nejlepšího přítele. Pevně držel uzdu svého strakatého koníka a soustředil se na cestu před nimi.

Víš, co je napadlo, že, Arcane? Ten taur a jeho muži jsou již mrtví.

 Gunther se rozhodl hlas ignorovat. To nebylo snadné, protože se mu ozýval přímo v hlavě a mráz, který z něj lezl, se zařezával do všech koutů jeho mysli.

Přesvědč svého pána, ať obrátí koně a ušetří aspoň tyhle životy.

„Neudělám to,“ zašeptal si Gunther pro sebe. „Nebudu tě poslouchat.“

Pak zhyneš také.

 

 

Takové zvěrstvo…

 

Noc padla na Alterak jako temný samet, když jezdci barona Mordise našli konvoj. Terrence je vedl neomylně, nikdy ani na okamžik nezaváhal a tak stihli ujet celou cestu za pouhé dvě hodiny. Vůz našli převržený, náklad vysypaný a vojáky sedící okolo ohně z rozštípaných beden, přikryté v pláštích. Trag seděl na sudu, hlavu měl sklopenou a svíral si obvázané předloktí. Opodál leželo něco zakrytého velkou plachtou, pod kterou se měl taur schovávat. Všichni byli zamlklí a přepadlí. Druhý kůň táhnoucí vůz ležel mrtvý před vozem, posekaný a pořezaný. I zbrojnoši byli poraněni, ale naštěstí žádný svým ranám nepodlehl. Jakmile si všimli barona a jeho mužů, trochu pookřáli.

 

„Díky Světlu, jste v pořádku,“ oddechl si Valimar a seskočil z koně. Trag se zvedl ze svého sedátka a šel mu naproti. „Máte aspoň něco?“ Trag pohodil hlavou k plachtě a zatřásl se.

„Je tu někde nějaká pauwau,“ zamručel taur. „Seslala na nás svoje mazzra kenda. Tam leží její…“ místo dořeknutí si odplivl.

„Mistře Arcane,“ luskl Mordis na Gunthera. „Pojďte sem.“ Mág slezl z koně a došel až k plachtě. Baron ji zvedl a znechuceně odvrátil tvář. Trag jen vztekle zafuněl a Guntherovi se udělalo špatně. Pod plachtou leželo bezhlavé tělo i jeho hlava, ale nebylo to nic, co by znal. Tělo i hlava byly seschlé a nahnilé, páchly rozkladem a na pár místech maso opadalo až na kost. Tuk i svalstvo prakticky zmizelo, zůstala jen kostra potažená nazelenalou rozpadající se kůží. Mrtvola byla oděná v kroužkové zbroji, z níž většinu už dávno vzal čas a rez. Nejstrašnější ale bylo, že tělo muselo být spoutáno, protože se stále slabě pohybovalo, jako kdyby bylo naplněné červy.

„Zaútočilo jich na nás tak deset,“ zabručel Trag. „Tohohle jediného jsme zneškodnili úplně. Zbytek jsme dokázali zahnat. Je to to nejodpornější, co jsem kdy viděl.“ Baron se hryzl do rtu a znovu tělo přikryl.

„Je tohle vaše práce, Arcane?“ obrátil se na ochromeného kouzelníka.

„Nikdy,“ vydechl Gunther. „Takové zvěrstvo…“

„Hm. Nemám moc důvodů vám to nevěřit. Dokážete vysledovat, odkud tyhle příšery přišly?“

Jistě že to zvládneš.

„Ano. Doufám. Ale možná to chvíli zabere.“ Baron pokýval hlavou.

„Spoléhám na vás, Arcane. Až budete hotov, chci, abyste to spálili,“ otočil se na Traga.

„S radostí,“ zaduněl Trag. „Tohle není stvoření Pramatky. Nemá to tu co pohledávat.“

 

Oba dva odešli ke zbytku mužů u ohně a Gunther se pustil do práce. Odhodil plachtu a na malý moment se zahleděl do vyhaslých očí nemrtvého. Byly temné a prázdné, duše z nich dávno vyprchala. Teď to byla jen a pouze temná magie, která poháněla tělo kupředu. Vytáhl z kapsy kyvadlo, z brašny mapu, štítivě vzal do ruky rezavý meč a začal s kyvadlem kroužit nad mapou a šeptat tajemná slova. Tělo velice pomalu sevřelo ruce v pěst a pak je zase otevřelo. Gunther si ho snažil nevšímat, ale šlo to velmi špatně. Rušilo to jeho soustředění a kyvadlo se jen bezcílně komíhalo nad mapou bez jasného bodu. Pokusil se kouzlo zopakovat, ale bezvýsledně. Meč už byl jen nástroj, s nemrtvým neměl sebemenší vazbu, podle které by mohl objevit jeho spoluzplozence. Vztekle upustil meč do trávy a tu si všiml podivné věci. Rostliny okolo těla byly na omak zvláštní. Gunther zamumlal formuli a u ramene se mu objevila zářivá koule bílého světla. Barva mu zmizela z tváře a prudce se postavil. Několik vojáků se za ním ohlédlo, ale rychle se zase otočili nazpět. Tráva okolo těla už nebyla zelená. Začala neuvěřitelně rychle zahnívat a černat už jen z přítomnosti nemrtvého. Rozhlédl se a pomalu si klekl. Vzal ze země klacek, zvedl jím ruku nemrtvého do výšky tak dvou pídí a počkal, až se jeho dlaň opět začne zavírat. Jakmile už chyběl jen malý kousíček, vsunul mu velmi opatrně provázek kyvadélka do dlaně. Pěst se sevřela a Gunther rychle zadrmolil kouzlo a podsunul pod kyvadlo mapu. Začalo se houpat na všechny strany, létalo po mapě jako zběsilé, ale nezdálo se, že by se chtělo nad nějakým bodem zastavit. Klacek, kterým Gunther podpíral paži, začal rychle černat a hnít, až se nakonec k mágově nemalému úleku rozpadl a paže dopadla na zem. Pěst se opět pomalu rozevřela a kyvadélko z ní vypadlo. Zaklel.

 

„Vaše Jasnosti?“ zavolal na barona. Ten se zvedl od svých mužů a došel k mágovi.

„Nějaké pokroky?“ zeptal se a Gunther zavrtěl hlavou.

„Zatím ne. Půjčil byste mi na moment svoji rukavici?“ Baron si stáhl kovovou rukavici a podal ji Guntherovi, který si ji spěšně navlékl.

„Co s ní chcete…?“ nedokončil otázku baron, protože kouzelník zašeptal nějaká temná a nesrozumitelná slova, v obrněné dlani se mu rozsvítilo slabé namodralé světélko a pak rychle přirazil dlaň v rukavici na uťatou hlavu nemrtvého. Mordis vykřikl, když se z otvorů a očí hlavy vysvitlo podobné světlo a hlava se pohnula. Několik mužů se zvedlo, tasilo své zbraně a rozběhlo se na pomoc svému pánovi, ale Mordis se naštěstí vzpamatoval.

„Klid, chlapi! Zůstaňte tam. Nic se neděje.“ Gunther se pevně soustředil na kouzlo.

 

„Kde je sídlo tvého nekromanta?“ otázal se ostře hlavy. Hlava už neměla rty, přesto mluvila jasně a zřetelně mrtvým a dutým hlasem.

„Na východ odsud…patnáct minut cesty…“ řekla hlava. „Ve zřícené věži…“ Gunther prudce odtrhl ruku a světlo z hlavy ihned vyprchalo. Gunther se narovnal, stáhl rukavici, oklepl ji a podal ji baronovi. Na hlavě zůstal jemný otisk dlaně.

„Slyšel jste ho,“ řekl stroze a slabě se zachvěl. Mordis si s odporem ve tváři natáhl rukavici a otřel si ji o trávu. Zbytečky tkáně se zachytily o stébla ještě zelené trávy.

„Jestli může někdo věřit mrtvole,“ zahuhlal si spíš pro sebe, ale kouzelník ho slyšel.

„S tímhle nemá důvěra nic společného. Mrtví nemohou lhát.“

„Arcane…“ ukázal náhle baron na mágovu ruku. Gunther se ohlédl na svoji pravačku, kterou před chvílí tiskl nemrtvému na čelo. Nejdřív si myslel, že špatně vidí a tak ji zvedl, aby si ji mohl lépe prohlédnout ve světle bílé koule. Jeho nehty ihned nabraly nezdravý žlutý nádech, na hřbetu ruky vyrazily šlachy a skvrny jako nějakému starci a palec začal otékat. Rychle přemohl paniku, která se mu hromadila v těle.

„To nic není…to přejde,“ uklidňoval lží barona i sebe. „Pojďte. Musíme vymést jedno odporné hnízdo. Ale nejdřív…nejdřív spálíme tuhle ohavnost.“

 

„Vyrážíme, chlapi!“ zavelel baron Mordis. „Zranění tu zůstanou a pohlídají koně. Terrenci, budeš je mít na povel. Vy ostatní za mnou.“ Opustili muže u vozu, kteří právě pálili nemrtvé tělo. Puch ze spalované hniloby byl příšerný, dokonce přinutil dva zbrojnoše, aby úplně opustili vůz a odpočali si o kus dál. Mordisův doprovod spolu s Tragem zamířil přesně směrem, který Guntherovi popsal nemrtvý. Gunther jim ozařoval cestu zářící koulí jako pochodní, ale i přesto občas někdo zaklel, když zakopl nebo narazil holení do kamene.

„K zemi!“ sykl zničehonic baron a Gunther zhasl světlo. Vojáci se přikrčili a Trag přímo lehnul, ale kdyby stále svítilo slunce, nebylo by mu to nic platné. Několik sáhů před nimi se tyčily tmavé trosky zbořené věže a okolo nich se něco splývavě hýbalo. Nepotřebovali je ale vidět, mrtvolný puch cítili až sem. V přízemí věže svítilo světlo a trochu tak ozařovalo zčernalou zemi okolo. Těch pár stromů v bezprostřední blízkosti trosek už dávno zahynulo a jejich suché větve se kývaly do větru jako kostnaté prsty smrti. Z řad tiché stráže se občas ozvalo škytnutí, zabublání nebo mručení, ale nic víc.

 

„Tak dobře, chlapi,“ tasil baron Mordis svůj meč a povzdechl si. „Jdeme na to. Pamatujte si, že jim musíte useknout hlavy. Útok!“ Vojáci vyskočili z úkrytu a se zbraněmi a křikem se rozběhli na nemrtvé. Gunther zůstal vzadu a mumlal ochranná kouzla. Nemrtví překvapivě obratně popadli své zbraně a nastavili své štíty útoku. Magie, která je poháněla, byla velmi silná a zbrojnoše to překvapilo, když stěží ustávali jejich rány. Trag i se zraněnou paží dokázal svými dvěma sekerami nadělat paseku v řadách nepřátel. Prolétával bojištěm jako nějaký démon a zatínal břity seker do těl nemrtvých tak snadno, jako kdyby štípal dříví. Jenže to obludy nezastavilo. Skutečně se jim musela useknout hlava, jinak na ně neměly údery žádný účinek. Naproti tomu jejich útoky by už vzaly většinu zbrojnošů, kdyby za nimi nestál Gunther a nechránil je svými kouzly. Takhle pomalu ale jistě nemrtví padali na zem bez hlav.

 

Když už jich ale zbývala jen hrstka z původního počtu, otevřely se dveře a z nic vyběhly další tři temné siluety. Gunther se nejdříve lekl, že to jsou další nemrtví, ale když se pořádně podíval, poznal, že jejich podivná chůze je způsobená něčím jiným. Jedna z postav očividně nesla knihu. Rozevřela ji a všichni tři začali vykřikovat slova, při kterých Guntherovi vyschlo v krku. Baron i zbrojnoši se na ně ihned vrhli, ale než k nim stačili doběhnout, ze země se zvedly padlá a bezhlavá těla, pozdvihla zbraně a pokračovala v boji na novo.

Víš, že to můžeš zarazit. Dělej, co umíš a zachraň je.

 

Gunther sevřel pěsti a ve vzteku vycenil zuby. Krev se mu nahrnula do hlavy a zastřela rozumné myšlení. Přerušil kouzlo a rozběhl se zbrojnošům na pomoc přímo. V zaťatých pěstích se mu rozzářilo bledé světlo, podobné, jako když zabil toho lotra v zimě. Vrhl se přímo do hlavní vřavy a máchl rukama k nebi. Světlo z dlaní rostlo a nemrtví najednou ztuhli. Podobné to bylo i u lidí a taura. Nekromanti zesílili své volání, ale prolomit Guntherova kouzla se jim nedařilo.

„Klid vám, zakletým duším!“ vykřikl Arcanus, trhl pažemi dolů a z nemrtvých těl se oddělily bledé podoby lidí. Několik zbrojnošů ze strachu ustoupilo, zatímco duše zotročených mrtvol zavířily okolo ztuhlých vojáků a zoufalých nekromantů a rozplynuly se v hlasitém výdechu. Těla bez duší popadala na zem jako pytle. Guntherovi se začal vracet rozum, ale s ním přišla i slabost a prudké mravenčení.

„Kupředu!“ uslyšel tlumený výkřik barona Mordise a skrz zastřený zrak viděl, jak se zbrojnoši vrhají na nekromanty. Roztřásl se a měl pocit, že se mu hlava rozskočí, ale neměl pocit, že by jen trošičku zeslábl.

Jsi silný. Jsi mocný.

 

To be continued...

 

 

5 - 9 | 10 - 14 | 15-19

 

 

>Fan fiction<

Diskuze

Cufsator 10.03.2017 12:31

Pre mňa je to dobrá správa!

Aretros 06.03.2017 11:44

Suprové pokračování skvělého příběhu :3 Už aby bylo další

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet