Nezlomný - Záver

  Fan fiction   

Autor: Orkelt

 

Splétaná hůlka

 

Na pozadí noční oblohy se rýsovaly obrysy cimbuří Fenriského hradu. Nebyly v nejlepším stavu. Hrad od pohledu chátral a jen světlo ve vnitřní tvrzi prozrazovalo, že uvnitř stále ještě někdo žije. Temná hraničářka Anya neslyšně natáhla paži v černé kůži směrem k hradu. Pět Deathstalkerů, které dostala s sebou, přikývlo jako jeden muž. Pak obrátila své rudě planoucí oči k šestému nemrtvému. Myslela si o něm svoje, ale pokud mu královna aspoň trochu důvěřovala, musela pro to mít přece jen nějaký důvod. Zatracení mágové. Kdyby jí místo něj dali ještě pár Deathstalkerů navíc, mohla by celou tuhle patálii vyřídit sama. Ale ne, magistr Iceshard zatahal za pár nitek a najednou jede tenhle zázrak s nimi, aby se předvedl. Sjela pohledem nemrtvého v temně rudé róbě a černém klobouku, který se opíral o úplně novou kouzelnickou hůl. Byl to nový model, takový, který už má na druhém konci čepel, kterou se může bránit. Nemrtvý jí pohled oplatil a přikývl.

„Je tam, hraničářko,“ řekl stroze.

„Ale s ním i velká tlupa gnollů,“ zavrčela Anya.

„To není můj problém. Chcete se postarat o nekromanta a proto jsem tady. Vše ostatní je vaše starost.“

„Jistě, protože sami bychom si s ním neporadili,“ usekla nemrtvá elfka. Jejich doprovod si posunul špičatý klobouk výš.

„Očividně ne, protože co jsem slyšel, tak ten nekromant uvnitř sedí už pár měsíců a nikdo ho nedokáže dostat ven. Takže ano, potřebujete mne, protože sami ho nezvládnete.“

 

Tiché šustění v křoví jim naznačilo, že se blíží šestý Deathstalker, který byl na výzvědách. Anya si ho přitáhla blíže.

„Co jsi našel?“ otázala se ho ostře. Deathstalker ukázal směrem, kde v dálce za jezerem vystupovaly z noční mlhy ruiny Lordaeronu.

„Je tam pobořená stěna. Gnollové jí příliš nehlídají, takže při troše snahy se dokážeme dostat dovnitř.“

„Dobře. Veď nás,“ zasyčela Anya. Deathstalker přikývl, otočil se a vyrazil ukázaným směrem. Elfka, černokněžník i ostatní Deathstalkerové se mu drželi hned za patami.

 

Pobořená hradba sice znamenala, že stále do země chyběly tak dva metry, to ovšem pro vražedné komando už byla jen otázka vzájemného vysazení. Jako prvního vysadili Deathstalkera-průzkumníka. Když naznačil, že je vzduch čistý, přišla na řadu Anya a kouzelník. Temná hraničářka okamžitě stáhla ze zad luk, založila do něj šíp a byla připravena vystřelit po prvním gnollovi, který by se ukázal. Postupně pomohli nahoru i ostatním Deathstalkerům. Pak Anya s elfskou elegancí seskočila z hradby a měkce dopadla na dlažbu, přičemž stále v rukou držela napnutý luk. Deathstalkeři skočili dolů mnohem méně ladně, avšak velmi tiše. Jediný zvuk, který vydali, bylo zapraskání jejich vysušených kloubů a zašustění kožených zbrojí. Čaroděj upadl dost nešikovně. Hůl mu vypadla z ruky a byla by se odkutálela, kdyby ji jeden z Deathstalkerů nezastavil chodidlem. Anya se zatvářila kysele, hrubě vytáhla mága na nohy a vrazila mu do ruky jeho hůl. Došlo jí, že tohle mohli gnollové slyšet a nechtěla se v téhle části dlouho zdržovat.

 

Přesto však na obyvatele hradu brzy narazili. Lidští služebníci už dávno utekli nebo je někdo zavraždil a hradní pán si tak vydržoval rozsáhlou smečku odporných psolidí, kteří byli vysoce agresivní a draví. Tihle byli o to horší, že stejně jako Anya a Deathstalkeři byli nemrtví. Onen nekromant, který zde vládl, si nejspíš potrpěl na poslušnost, které se dalo dosáhnout jedině totální kontrolou. To znamená, že musel nabrat hodně síly, aby něco takového dokázal.

„K zemi!“ sykla náhle Anya. Deathstalkeři následovali její rozkaz téměř okamžitě. I arogantní čaroděj poslechl. „Támhle,“ ukázala temná hraničářka na skupinu gnollů, kteří se rvali o něco kulatého. „Ještě si nás nevšimli. Zkusíme je obejít.“ Deathstalkeři přikývli, ale čaroděj zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl klidně a jasně. „Chci to, s čím si hrají. Pomůže nám to.“

„A jak si tím můžete být tak jistý, Arcane?“ ušklíbla se Anya.

„Vím to.“

„Nebudu tu riskovat Deathstalkery kvůli gnollímu míči,“ odsekla elfka.

„To po vás nikdo nechce,“ zabručel Gunther a postavil se. Přehodil si hůl do levé ruky a tu pravou natáhl. Než stačila Anya vydat další rozkaz, gnollové něco zavětřili a začali se otáčet jejich směrem. To už ale z Guntherovy dlaně vyšlehl bledý záblesk, který všechny tři gnolly během pár vteřin obklopil. Anya se hryzla do rtu a z přítomnosti nekromancie ji rozbolela hlava. Jestli ti gnollové vydají sebemenší hlásku, je po nich.

Ale nevydali. Gunther z nich všech vysál život v řádu okamžiků. Vyschlé a mrtvé mumie psolidí dopadly neslyšně na zem. Nekromantovy jantarové oči na slabou chvilku nabraly bledý nádech, ale hned se vrátily do své původní barvy. Gunther vykročil k mrtvolám, jednu z nich odstrčil na stranu a zvedl ze země kulatý předmět, o nějž se gnollové rvali. Anya vyskočila jako čertík z krabičky a došla si k němu. Jedním ostrým pohybem si Gunthera otočila.

„Tak, máte svůj míček. Můžeme dál?“ Namísto odpovědi se nekromant zadíval na uťatou lidskou hlavu, kterou držel ve své ruce a pozvedl ji ještě o něco víc, aby si ji mohla prohlédnout i temná hraničářka. Hlava vypadala, že si s ní už předtím hrálo několik smeček gnollů. Vlasy měla do posledního vyškubané, byla celé rozdrásaná a pokousaná a zbylo jí jen jedno oko. To druhé nejspíše gnollové vyškrábali a sežrali ke svačině. Oproti vší pravděpodobnosti zbývající oko zamrkalo.

„Cooo…seee….děěě…jeee?“ zeptala se hlava. Své rty ovládala jen velmi stěží a pomalu. Gunther hlavu oprášil a pozorně si ji prohlédl.

„Alaric? Sluha Alaric?“

„Tooo…jseeem…jááá…“ huhňaly ústa hlavy. Anya, kterou jen tak něco nerozhodilo, se přistihla, jak ohromeně zírá na hlavu. Deathstalkeři se mezitím zvedli ze svých úkrytů a podle svého výcviku zajistili okolí, aby se k nim náhodou nedostal žádný další gnoll.

„Kde je Ravenclaw?“ zeptal se Gunther Alaricovy hlavy. Na nic dalšího se ptát nemusel. Jak se z veselého sluhy stala mluvící a ožvýkaná hlava si dovedl moc dobře představit. Alaric zakoulel okem.

„Vvv…sááá…leee…svííí…tííí…seee…taaam…veeem…teee…měěě…sss…seee…bouuu…“

„Proč?“ řekl Gunther chladně.

„Znááám…daaa…lšííí…ceee…stuuu…dveee…řeee…slouuu…hůůů…“

„No ovšem,“ přikývl Gunther.

„Víte, kde to je?“ podívala se na něj Anya.

„Trochu si vzpomínám,“ přiznal Gunther a pohlédl zpět na hlavu. „Dobrá, Alaricu. Mám tě z tohohle života propustit?“

„Prooo…sííím…“ zasípal Alaric. Nekromant přikývl, opřel si hůl o rameno a přiložil hlavě na čelo dlaň. Další bledý záblesk, teď o něco rychlejší a bledší, než ten předtím, a Alaricovo oko pohaslo. Gunther upustil hlavu do nemocné trávy a otočil se na svůj doprovod.

„Za mnou.“

 

Paměť Gunthera nezklamala. Vchod pro služebnictvo s jeho vedením našli celkem rychle. Potíž ovšem byla v tom, že dveře byly zabedněné. Anya proto dala svým Deathstalkerům rozkaz zábrany odstranit a zatímco vojáci pracovali na jejím rozkazu, ona a Gunther přihlíželi opodál.

„Kde jste se vůbec naučil nekromancii, Arcane?“ zeptala se po chvíli ticha, přerušovaného zvuky práce Deathstalkerů.

„Až příliš mnoho praxe,“ odpověděl Gunther.

„Ano, o tom se mezi Opuštěnými hodně vypráví. Ale někdo vás přece jen musel naučit základy, že?“

„Jistě. Byla to kniha, kterou jsem neměl nikdy otevřít. Vše by mohlo být jinak.“

„Přesto, když si vezmu pověsti o vás. První lich. Nejmocnější nekromant na světě. Ten, co se vymanil z vlivu Krále lichů dřív, než jeho moc zeslábla…“

„Nebuďte směšná. Všechno jsou to přinejmenším přehnané povídačky. Nikdo se nemohl osvobodit sám od sebe. To není možné, rozhodně ne, dokud byl na vrcholu.“ Anya nebyla hloupá. Věděla, kdy se má přestat vyptávat. A to byl také konec jejich rozhovoru.

 

Zapraskání křivých dveří signalizovalo, že je práce hotová. Deathstalkeři se dovnitř prakticky vlámali, což, jak si Gunther uvědomil, když uviděl množství a velikost vypáčených prken, nemohlo být vůbec snadné.

Uvnitř vládlo šero, což nikoho příliš nepřekvapilo. Anya si pověsila luk zpět na záda a vytáhla dva dlouhé nože, které používala v těsných místech.

„Dávejte pozor na gnolly. Nikdo neví, kolik jich tam může být,“ přikázala Deathstalkerům.

„A hlavně mě dostaňte k Ravenclawovi. Jakmile bude po něm, nebudou už jeho bestie problém,“ dodal Gunther.

 

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. O pár rohů později narazili na větší skupinu gnollů, kteří o nich už nejspíš věděli. Nemrtvé zrůdy se pustily do sebe, zatímco Anya a Gunther uprchli pryč z místa střetu. Hluk boje se však stále ozýval nebezpečně blízko. Nekromant a hraničářka se nějak ocitli vedle schodů, které Gunther ihned poznal. Byly to schody do patra a odtamtud už cestu znal z dětství. U všech ďasů, jak dávno to bylo.

„Hraničářko!“ zavolal na Anyu. „Běžte pomoct svým mužům! Už si vzpomínám, kudy k Ravenclawovi! Vy spusťte padací bránu, ať se dovnitř nikdo nedostane, než to skončím!“

„A co když vás najdou? Co pak?“ zamračila se Anya. Gunther sevřel krempu svého klobouku.

„Věřím, že si s nimi dokážu poradit,“ řekl a otočil se ke schodům. Slyšel za sebou jen vzteklé vrčení temné hraničářky, která se nenechala dvakrát pobízet a odběhla k Deathstalkerům. Gunther vstoupil na schody, chytil se za zábradlí a stoupal nahoru. Dřevo pod ním vrzalo a praštělo, ale ještě ho dokázalo unést. Na stěnách podél schodiště visely lovecké trofeje a sem tam nějaký obraz, ale většina z toho byla poničená novými obyvateli Fenriského hradu. Vyškrábal se po schodech do patra, rozhlédl se a neomylně zamířil do chodby, jenž vedla do hlavního sálu. Tam ho najde.

Jeho staré já by mělo z toho setkání strach. Mělo by výčitky a nejspíš by tam ani nedošlo. Nedokázalo by prosit Thuleho o odpuštění ani znovu nabízet přátelství, které před lety pohřbili tak hluboko, že už by jej nikdo nedokázal vykopat. Dobře že jeho staré já je mrtvé. A to nové má mnohem jasnější cíle a nenechá se ničím zastavit.

Přede dveřmi se na chvíli zastavil. Znal ty dveře. Často si tu jako kluci hrávali. Gunther, Thule a Bethor. Tři lotři z Fenriského hradu. Tři učedníci z Dalaranu. Tři pánové Řádu čisté smrti. S hněvem zapudil tu vzpomínku a rozrazil dveře.

 

Thule vstal z křesla za pomocí své dlouhé kouzelnické hole. Když se na něj Gunther podíval, téměř jej nepoznal. Dlouhé hnědé a mastné vlasy mu visely splihlé okolo morbidně hubeného obličeje. Z očí se mu dávno vytratila jiskra, místo toho na Gunthera z očnic hleděly jen prázdné zornice. Černá róba se znakem Kultu zatracených na něm visela jako na strašákovi. I když Thule stál, byl shrbený a ruka, která nedržela hůl, se bezvládně kývala, jako kdyby nad ní bývalý šlechtic neměl vůbec žádnou kontrolu. Na rukou měl rudé rukavice, které však svou barvu rozhodně nabraly od panské krve. A ve tváři…černé vředy a nežity. Gunther si byl jistý, že celé jeho tělo je též poseté boláky. Věděl to. Thule se stal Guntherem.

„Thule,“ řekl chladně a v jeho hlase nebyla známka slitování. Thule se na něj zadíval, na jeho šaty, klobouk i tvář.

„Gunthere?“ zamžoural a pak se hořce zasmál. Jeho zesláblé tělo upadlo zpět do křesla, i když spíše proto, že věděl, kdo přichází. „Takže si pro mne poslali tebe. Neuvěřitelné.“ Gunther za sebou zabouchl dveře a postoupil kupředu.

„Stal se z tebe nekromant, jak vidím.“ Thule zvrátil hlavu dozadu a opřel si ji o opěradlo křesla.

„Jako kdybych měl na výběr.“ Z dolního patra se ozvalo tlumené buchnutí, když se obranná mříž spustila. Ani Gunther, ani Thule na zvuk nijak nezareagovali. „Nepřišel jsi sám.“

„Ne,“ přiznal Gunther. Ravenclaw mávl vyhublou rukou.

„Na tom stejně nezáleží. Je to jen a pouze mezi námi, viď, Gunthere?“

„Ano. Opuštění chtějí, abych se prokázal jako schopný nekromant. Proto tě mám odstranit. Přece jen, jsi služebník Pohromy.“ Thule se upřeně zahleděl Guntherovi do očí.

„Jen díky tobě. Tohle,“ rozpřáhl ruce. „Tohle celé je tvoje dílo. Tvůj odkaz, Gunthere. Věř mi, u Opuštěných to nebude jiné než u Pohromy. Viděl jsem, co dělají. Viděl jsem, co budeš dělat i ty.“

„Nejsem žádný zaslepený blázen, Thule,“ odvětil Gunther. „Vím, co jsou zač. Vím, co představují. Říkají si svobodní, ale nemají o nic víc svobodné vůle, než pohůnci Krále lichů.“ Thule přivřel jedno oko.

„A přesto jsi tady, abys mě zabil. Nebo se snad pletu?“

„Nepleteš,“ odpověděl Gunther pevně. „Ale taky chci dát Opuštěným zprávu.“

„A řekneš mi, co je to za zprávu? Ze starého přátelství?“ usmál se Thule úsměvem člověka, který zírá smrti do tváře a ví, že jí brzy bude následovat.

„Nemrtví na tomhle světě nemají co dělat. Přišel jsem je uklidit. Pohromu i Opuštěné.“ Chvíli se neozvalo nic než značně utlumený lomoz zespoda. Pak se ale od stěn sálu odrazilo pomalé, ale zřetelné tleskání.

„Tys byl vždycky pokrytec, Gunthere. Vždy jsi každému, kdo tě byl ochotný poslouchat, vyprávěl o nebezpečí nekromancie a přitom jsi do ní sám strkal nos, co nos, celý ses do ní ponořil. Řekni mi ještě, počítáš v téhle své krusádě také sám se sebou?“

Gunther přikývl. „Takže…až bude tvá práce hotová, sám se odstraníš ze světa?“ Další přikývnutí. Thule se odmlčel.

 

„A to už jsem si myslel, že se nedáš zachránit. Skoro bych byl na tebe hrdý, kdybych ti dokázal věřit. Je mi až líto, že s tebou nemohu jít.“

„Ne, to nemůžeš, Thule. Jediné, co ti teď mohu nabídnout, je čistá smrt.“

„Žádná smrt od tebe pro mne není čistá,“ odfrknul si Thule a otevřel zásuvku ve svém stole. Vytáhl z ní něco dlouhého a tenkého. Gunther pořádně neviděl, co to je, ale ani to vidět nepotřeboval. Bylo mu to jasné.

„Tři dobří muži. Tři životy zničené nekromancií. Tři hůlky spletené v jednu,“ pronesl Thule a povzdechl si. „Nenávidím tu hůlku skoro tak, jako nenávidím tebe, ale přesto je součástí mého života, které se nedokážu zbavit. Stejně jako tebe.“ Znovu vstal, ale tentokrát pevně a bez pomoci. Gunther udělal dva rozvážné kroky kupředu a smekl klobouk. I Thule se lehce uklonil. Vystoupil zpoza stolu, sešel ze stupníku, na němž stál, až se ocitl na stejné úrovni jako Gunther, zhruba osm kroků před ním. Potom velmi, velmi pomalu zvedl ruku, v níž držel splétanou hůlku. Ani trochu se nezatřásla. Thule si znovu povzdechl a zavrtěl slabě hlavou, nespouštěl však přitom pohled z Gunthera.

„Musím se o to pokusit,“ řekl tiše.

„Já vím,“ přikývl Gunther chápavě a znovu si nasadil klobouk.

 

Na zlatém očku hůlky zasvítila arkána. Thule prudce máchl rukou a vyslal na Gunthera kouzlo, které by bylo proti komukoliv jinému smrtící. Gunther však jen pozvedl ruku a odklonil jej na stranu. Téměř okamžitě vyslal protikouzlo. Nechtěl, aby Thule trpěl. Přes to všechno, co se mezi nimi odehrálo, mu nepřál krutou smrt. Thule během vteřiny zbledl a padl na zem jako podťatý. Žádná krev, žádná bolest, žádné trápení. Toho si už prožil dost. Bylo to, jako když někdo zhasne skomírající svíčku.

Z mrtvých prstů mu vypadla splétaná hůlka a dvakrát se odrazila od podlahy. Klep…klep. Gunther se pro ní sehnul a sevřel ji v prstech. Chvíli si ji prohlížel. Věděl, že by měl k tomu předmětu něco cítit, ale nedokázal to. Pro něj to už byly jen tři magické kousky dřeva zakončené pozlaceným symbolem Kirin Toru. Stiskl hůlky v dlani. Ani se nepohnul, když vzplanuly bledým a chladným ohněm. Jen stál a čekal. Jakmile se hůlky proměnily v popel, smetl je na podlahu. Naposledy pohlédl na mrtvé tělo pána z Fenrisu a odkráčel.

 

Gnollové sice po smrti svého pána popadali jako shnilé hrušky, ale když Gunther vyšel na nádvoří, našel Anyu a Deathstalkery v další bitvě. Do hradu pronikla další skupina, Gunther v ní zahlédl lidi, trpaslíky a dokonce i jednoho elfa. Anya nejspíš přikázala zvednout mříž, aby si to s vetřelci mohla vyřídit osobně. Gunther nijak nespěchal, aby jim pomohl.

„Arcane!“ vykřikla temná hraničářka, když si všimla nekromanta. „Pomozte!“ Gunther jen zvedl paži k nebi a z dlaně vyrazil známý bledý záblesk. Anya se usmála, ale její úsměv okamžitě zmrzl na rtech. Bledý opar totiž obalil Deathstalkery stejně, jako předtím gnolly.

„Co to děláte?! Nechte toho!“ zaječela, ale nebylo jí to nic platné. Nekromant trhnul rukou a Deathstalkerové se se zachrčením spustili k zemi. Útočníky to zaskočilo, tím víc, když Gunther zamířil k jednomu z nich. Změnil se, pomyslel se Gunther. Anya se rozběhla k němu, ale nekromant ji rychlým pohybem ruky tvrdě srazil na dlažbu, až ztratila vědomí. Nevšímal si jí.

Muž, který musel být vůdcem skupiny, byl o něco hubenější, než si ho pamatoval. Tmavě blonďaté vlasy měl smotané do culíku a vousy mu také povyrostly, ale jeho jizva od úst k uchu stále svítila a ani svůj plamenný meč nevyměnil. I on ho nejspíš poznal.

„Hiram Creed…“ řekl a změřil si jej.

„Gunther Arcanus?“ zeptal se Hiram a sklonil meč. Gunther pokýval hlavou a prohlédl si směsici, která s ním přišla. Viděl tam kněze, který svíral halapartnu, trpaslici pokrytou modrým tetováním, mladou kouzelnici i pár dalších. Hiram se také ohlédl.

„Ty ho znáš, Creede?“ zeptal se kněz.

„Ovšem. Tohle je jeden z těch, co založili náš řád.“

„Řád čisté smrti?“ zeptal se Gunther a Creed přikývl. „Pak máme stejné cíle. Ravenclaw je mrtvý.“

„To jsme si domysleli. Gnollové nepadají jen tak sami od sebe.“

„V tom případě…řekl bych, že Řád čisté smrti má nové sídlo,“ obrátil se Gunther a mávl rukou k Fenriskému hradu. „Jen potřebuje vyklidit.“

„Cože?“ vyhrkl Creed.

„Považuj to za svou odměnu, Hirame. A taky výměnou za to, že my dva se už nikdy neuvidíme,“ řekl Gunther a přešel k Anye. Malým kouzlem ji probral z bezvědomí a sehnul se k ní. „Mám zprávu pro vaši královnu, temná hraničářko. Vyřiď jí, že Gunther Arcanus se nevysvobodil ze spárů jednoho Krále lichů, aby se upsal jinému. Přijde čas, kdy si pro ni přijde spravedlnost, i pro všechny, kteří jí slouží, ať už z mých rukou, nebo z rukou kohokoli jiného.“ Anya se postavila na nohy, popadla luk a s nenávistným výrazem na tváři rychle couvala k bráně.

„Udělal jste hroznou chybu, Arcane. Nikdo jiný vás nepřijme,“ zavrčela ještě při svém odchodu.

„Já vím,“ zabručel Gunther a otočil se ke znovuzrozenému Řádu čisté smrti. „Sbohem, Creede. Ať má tvůj řád více štěstí, než měl můj.“ Pokynul mu a vykročil za Anyou.

„Počkej, Gunthere! Kam jdeš?“ zavolal na něj Hiram. Gunther se ani neotočil.

„Někam, kde mě nikdo nenajde.“

 

 

 

34 - Epilóg | Koniec |

 

>Fan fiction<

 

Diskuze

sw1tchCZ 03.05.2017 09:57

@Unguis Já jeho rozhodnotí chápu... Dokonce ti to tam i říká... Sylvanas je v poslední době čím dál více podobná Lich Kingovi. No jediný, co mě napadlo - ale je to prašt jako uhoď - Knights of the Ebon Blade... Nicméně Bolvar má taky zajímavá rozhodnutí, která se asi Arcanovi nelíbí. Nicméně by tam aspoň potkal Traga...

Jinak super příběh... Sem zvědavej jak se bude jeho příběh vyvíjet dál a jestli na něj náhodou Blizz nehodí bobek...

Orkelt 06.05.2017 16:39

Podle mě už dávno hodil, jinak by se aspoň namáhali s přesunutím do UC Popravdě, kdyby tam už byl, tak tahle část ani neexistuje. Leda že bychom napsali do Blizzardu: "Haló? Leží vám tu super postava ladem a někdo k ní i napsal lore. Nešlo by s tím něco udělat?"

Unguis 26.04.2017 22:58

Dík za super povídku. Jenom mě Gunther zklamal, že se nepřidal k opuštěným...

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet