link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #18. kapitola

  fan fiction   

Autor: Orkelt

Musíme odsud

 

Velký Balvan nebyl snadným soupeřem. Při své velikosti a hmotnosti se sice nepohyboval moc rychle, ale murloci byli příliš lehcí, než aby s ním dokázali něco doopravdy udělat a Kámkýblova posádka si dokázala spočítat, že stát poblíž takového monstra rozhodně není dobrý důchodový plán. Zůstal tak jediný blázen, který byl ochotný se na třiapůlmetrového zlobra vrhnout: Brann. V zarostlé hlavě se mu už líhnul plán. Porazili sochu uvnitř trollího chrámu, proč by ho měla zastavit tahle obluda.

„Kapitáne! Řekněte svým chlapům, ať toho zlobra zabaví, ale ať v žádném případě nechodí blízko!“ To druhé vlastně nemusel vůbec dodávat, protože i když spousta Kámokýblových námořníků byla ochmelky první kategorie, nějaký pud sebezáchovy jim přece jen zůstal. Brann se divoce rozhlížel po pláži, kde se ještě válely zbytky vybavení, které gauneři nestačili odtáhnout na palubu. Do oka mu padl rozšlápnutý stan, který měl Velký Balvan na svědomí. Rozběhl se k němu, nedbaje bitky okolo něj ani kulek, které mu občas prohvízdly okolo hlavy. Doběhl ke stanu, vymotal na několika místech natrhnutou plachtu z latí, popadl několik větších kamenů a každý z nich zabalil do jednoho z cípů plachty. Vytvořil tak něco jako improvizovanou síť na chytání velké zvěře, na Velkého Balvana by však nestačila. Brann na to však ani nespoléhal. Zavolal na Kámokýbla a poté, co mu zběžně vysvětlil plán, společně chytili plachtu a běželi naproti zlobrovi, který měl v tuhle chvíli dostatek starostí se zaměřením pozornosti na jeden konkrétní cíl v davu pokřikujících pirátů a mrlwrlwujících murloků.

„Tři… dva… jedna… teď!“ vykřikl Brann, když už byli jen malý kousek od zlobra. Velký Balvan se ohlédl, ale viděl už jen stanovinu, která se rychle blížila k jeho obličeji a během zlomku vteřiny jej dokonale oslepila, když se mu omotala okolo hlavy. Látka nedokázala utlumit překvapený řev Velkého Balvana. Zmatený zlobr začal mávat okolo sebe pažemi silnými jako kmen stromu ještě divočeji než předtím a pokoušel se stan setřást z obličeje. Jeho titěrný mozek v tu chvíli plně zaměstnaly dvě myšlenky: strhnout stan a rozdupat toho, kdo ho oslepil. S tím Brann počítal.

„Hej, tudy ty blbá horo masa!“ křikl a rozběhl se směrem k lodi. Dával si přitom záležet, aby jeho dusot byl náležitě slyšet. Mozek Velkého Balvana prohodil míru priority řešení problémů a rozběhl se za trpaslíkovým hlasem. Pokaždé, když uhnul z cesty, Brann znovu zakřičel, aby měl zlobr šanci se zorientovat. Jenže i když byl slepý, pořád měl delší nohy než trpaslík a dlouhými kroky Branna pomalu doháněl. Trpaslík přidal do kroku a upaloval k lodní přídi zaryté do písčité mělčiny. Skočil do vody, brodil se k lodi a doufal, že to bude stačit. Velký Balvan na své trase za zničením svého tyrana proběhl několika bednami a rozšlápl jednoho z Maxovým pirátů, takže ho mořská voda sotva zpomalila. V poslední chvíli Brann uskočil před obludou na stranu a Velký Balvan plnou rychlostí vrazil do lodní přídě. Cosi prasklo, těžko říct, jestli hlava nebo lodní trup, a oslepený zlobr se zapotácel. Rána byla tak silná, že loď poskočila. Brann se vynořil nad hladinu, popadl klobouk, který mu při úskoku uplaval, a pohlédl na své dílo zkázy. Velký Balvan se ještě chvíli potácel, než se naposledy otočil a věren svému jménu padl břichem na písek jako podťatý. Když to viděli Kámokýblovi piráti, nadšeně zaryčeli a vrhli se na gaunery s novou vervou. Brann si vyždímal klobouk, nasadil si ho na hlavu a vyběhl jim zpátky na pomoc.

 

V kokpitu Maximy stále probíhal lítý boj. Bingles v první chvíli Radara překvapil, což mu dalo do začátku bitky výhodu, ta mu ale dlouho nevydržela. Radar byl přeci jen mladší a zdatnější. Přesto se Blastenheimerovi podařilo vyrazit mu z ruky pistoli. Radar se po ní pokoušel znovu natáhnout, ale turbulence zmítající neřízenou Maximou mu to znemožnila a bambitka tak v jednu chvíli vyletěla ven z létajícího stroje. Bingles se ho pokusil kopnutím poslat za zbraní, ale Radar byl rychlejší. Zachytil jeho nohu v kopu a prudce s ním trhnul a přirazil ho ke stěně kokpitu.

„Na to sem se těšil, doktore!“ prskal mu do obličeje Radar. V rozšířených očích se mu leskla dlouho ukrývaná nenávist, kterou k doktoru Blastenheimerovi celou tu dobu choval. Vrazil Binglesovi loket pod bradu a zatlačil. Bingles si dobře uvědomoval, že jestli něco neudělá, uškrtí ho. Zašmátral rukou a zatáhl za první páku, která mu přišla pod ruku. Maxima sebou prudce trhla na pravou stranu, což Radar nečekal a ruka mu sklouzla. Blasteheimer si dopřál krátký nádech a bacil Radara pěstí do hlavy. První rána dopadla, druhou už Radar zachytil a volnou rukou praštil doktora do břicha. Pak ho chytil zezadu za krk a vrazil mu obličejem do palubní desky. Bingles ucítil na rtech krev z rozbitého nosu, vzhlédl z okna a s hrůzou si všiml, že padají přímo do vody. Vší silou se zapřel a než mu stačil Radar znovu praštit hlavou o řízení, narazili do vodní hladiny. Náraz byla tak silný, že vymrštil Radara do vzduchu a uhodil s ním do čelního skla, které naprasklo. Při svém přemetu pustil doktora Blastenheimera, který si uvědomil, že musí jednat rychle, pokud se odsud má dostat. Nechal Radara Raderem a vyskočil vzhůru, aby se dostal z kokpitu. Měl jen pár vteřin, než začala stále pracující Maxima klesat ke dnu jako kámen. Radar se pokusil zvednout, ale uklouzl po mokrém skle. Dovnitř se začala hrnout slaná mořská voda. Bingles se vydrápal do zadní kabiny a pak otevřenými vrátky ven ze stroje. Právě včas, protože Maxima byla už skoro celá ponořená a v momentě, kdy se vynořil nad hladinu, mizelo už jeho magnum opus nenávratně v hlubinách i se zrádným asistentem. Bingles neměl sílu se ohlížet, rána na nose ho ve slané vodě pálila. Dopřál si pár vteřin klidu a pak kraulem zamířil ke břehu.

 

Reno a Elise se plížili podpalubím lodi. Třebaže věděli, že všichni Maxovi pohůnci jsou na břehu, Reno se nedokázal zbavit pocitu, že s nimi na lodi ještě někdo je. Elise měla teorii, že opice bude schovaná někde dole, hluboko v podpalubí, a tam také mířili. V nejnižším patře lodi našli spoustu námořnických houpacích sítí různých velikostí a nosnosti, ale taky obří klec, nad kterou dovnitř prosvítalo denní světlo skrze zamřížovaný poklop vedoucí na horní palubu. Prošli okolo ní a na zádi spatřili dveře, které vypadaly až nepatřičně silně. Vedly do místnosti, která byla třemi stěnami oddělená od zbytku podpalubí.

„To bude ono,“ poznamenala Elise. Došli k nim a Reno si je pořádně prohlédl. Tyhle nejspíš nedokáže vykopnout tak snadno jako ty u Maxovy pracovny. „Tak se předveď,“ prohodila Elise. Sama byla zvědavá, jak si s těmihle dveřmi poradí. Reno se rozhlížel po okolí. Najednou měl pocit, že něco zaslechl. Těžké kroky a funění. Všiml si, že Elise zastříhala ušima jako divoká kočka, takže věděl, že to slyší taky. Skrčili se, přitiskli se na bedny stojící vedle dveří a doufali, že stín bude stačit na to, aby si jich v příšeří podpalubí nikdo nevšiml. K dupotu se přidalo pobrukování nějaké neslušné pirátské melodie a svit lucerny. Reno vyhlédl mezerou mezi bednami a všiml si několika beček, které stály v pečlivě nadehtované části podpalubí, aby nenavlhly. Dostal nápad. Přitiskl se na podlahu, kterou se celé věky nikdo neobtěžoval pořádně umýt.

„Co děláš?“ sykla potichu Elise.

„Neboj,“ zašeptal Reno. „Mám nápad. Ale připrav se utíkat.“

„Cože?“ zeptala se poděšeně Elise, ale to už se Reno plížil pryč. V první chvíli za ním chtěla lézt, ale blížící se světlo a broukání ji přinutilo si to rozmyslet. Přitiskla se na bedny a zkoumala zblízka dveře. Ať už chtěl Reno udělat cokoliv, vyžadovalo by to mnoho síly nebo mnoho znalostí, přičemž ani jedním dvakrát nevynikal. Zámek vypadal masivně a komplikovaně.

„Hej, co ty tu děláš?“ ozval se za ní líný hlas. Elise ztuhla a pomalu se otočila. Když pohlédla do překvapené tváře Malého Balvana držícího lucernu, věděla, že teď se z toho bude muset vylhat. Aspoň dokud Reno neudělá to, co měl v plánu. K jejímu vlastnímu překvapení totiž neutekl, nýbrž cosi splácával na koleni o kousek dál. Koutkem oka ho viděla, ale neodvažovala se tam podívat zpříma, aby se tam Malý Balvan taky neohlédl.

„Já…totiž…“ pohlédla na svoje paže rozdrásané od průletu oknem a dostala nápad. „Dostala jsem to, tam venku… střelili mě… tak si jdu pro obvazy… abych se ošetřila.“ Nebyla to kdovíjak neprůstřelná lež, ale Malý Balvan vypadal, že ji možná spolknul. Podíval se na Elise, na její rány a pak zase na Elise.

„Nó ale ty tu nejsou,“ řekl pomalu, poškrábal se na hlavě, což mu nejspíš povzbudilo krevní oběh, takže se zmohl na delší tok myšlenek. „Počkat…dyť tebe sem tu přece nikdajs neviděl. Ty seš od nás?“

„S… samozřejmě,“ vyhrkla Elise. Jak mohl Reno tak klidně a nenuceně lhát? Ona sama měla pocit, že se už při druhé lži zamotává do sítě čím dál víc a víc. „Jen… jsem tu nová, tak jsi mě asi neviděl. Č… často se schovávám.“ Zlobr se na moment zamyslel.

„Jó…seš mi ňáká povědomá, asi sem tě už někde viděl…“ Elise jen doufala, že si nevzpomene, že ji viděl, když Max Xim bral Objevitelům Zlatou opici. „Akorát ten felčar tu nenji, nó,“ zahučel zlobr. „Tam sou akorát ňáky poklady. A já to mám hlídat, dyž sou všici fuč.“

„Elise!“ vykřikl Reno a něco hodil mezi stěnu místnosti z poklady a plášť lodi. „Skrč se a zacpi si uši!“

„Héj!“ zvolal překvapeně Malý Balvan. „Co se to dě…“

 

Max chytl rukou kormidlo a prudce jím trhnul. Samozřejmě nečekal, že by otočil lodí; točící se kormidlo mělo jiný cíl. Zpomalilo Finleyho postup natolik, že se mohl teď už na dvou místech zraněný goblin postavit za kormidlo, které teď stálo mezi oběma duelanty a poskytovalo Maxovi výhodu, protože Finley na něj nemohl z žádné strany vyběhnout bez toho, aniž by schytal ránu od goblina. Max doufal, že tím aspoň trochu srovná skóre. Finley, ač znevýhodněn svojí zbraní, byl totiž rozhodně mnohem lepší šermíř a hladce vykrýval těžkou čepelí každý výpad, který Max provedl. Goblin se proto musel spoléhat na prostředí, které hodlal plně využít.

„Vzdejte to, pane rybooký,“ zavolal na Finleyho, jako kdyby nekrvácel z paže a z holeně. Jakmile skončí bitka na pláži a moji hoši dobijou ty vaše, bude po všem. Když se ale vzdáte teď, slibuju vám, že s vámi bude nakládáno čestně a slušně.“

„To zní vprwrlavdě lrlwákavě, pane Xime, nicméně obávám se, že musím vaši nabídku odmítnout. Nerwrlad totiž vzdávám boj, kterwrlý vyrhwlrlávám.“

„Tak si trhni ploutví!“ křikl Max a sekl seshora přes kormidlo. Finley se uhnul, ale právě v tu chvíli lodí otřásla silná exploze, která oba dva bojovníky rozhodila a v murlokově případě ho shodila na podlahu. Goblin se vzpamatoval rychleji, zle se zašklebil a jako kdyby nevnímal výbuch, sevřel pevněji šavli v ruce a skočil na svého protivníka.

 

Než se Elise a Malý Balvan stačili vzpamatovat, proběhl Reno dírou ve stěně, kterou po sobě zanechal výbuch bečky se střelným prachem, kterou zapálil a poslal k pokladnici. Během krátkého momentu stihl rozhrnout tmavý oblak, který naplnil podpalubí i plíce všech přítomných, vrazit do pokladnice a znovu vyběhnout ven se Zlatou opicí v náručí.

„Honem, Elise, musíme odsud rychle zmizet!“ volal Reno. Měl pro to patřiční důvod. Exploze totiž roztrhala nejen stěnu pokladnice, ale i část trupu lodi. Dovnitř rychle pronikala voda a i když loď byla přiražená u břehu a nemohla se v žádném případě celá potopit, dým ze střelného prachu v nevětraných prostorách jim mohl dostatečně ublížit na to, aby upadli do bezvědomí a utopili se ve vodě, která jim mohla sahat maximálně do pasu. Loď se začala naklánět dozadu a čím víc vody nateklo dovnitř, tím rychleji přitékala další. Na to však ani Elise, ani Reno nečekali, a vyběhli na druhou stranu, směrem k východu. Dokonce i Malý Balvan si dokázal spočítat, že ho rozhodně neplatí dost na to, aby riskoval život bojem na potápějící se lodi. I když Objevitelé měli náskok, zlobr měl delší nohy, takže je obratem odstrčil na stranu, až Reno málem upustil znovu získaný poklad, a řítil se ke schodům. Ještě než se však k cestě ke svobodě dostali, uslyšela Elise temné cvaknutí zámku.

„Reno! Zamknul nás tady!“ křikla, zatímco se Reno zvedal z podlahy. Voda jim teď už sahala ke kotníkům a to byli na druhé straně od díry. Elise si odhrnula mokré vlasy z tváře a rozhlédla se po zakouřeném a zčásti zatopeném podpalubí. „Ta klec!“ zvolala náhle. Reno se jen ohlédl, chytře se pousmál a chápavě přikývl. Zdálo se, že jak přišlo na utíkání z patálií, myslelo mu to podivuhodně rychle. Přebrodili se k otevřené kleci a podívali se vzhůru, kde svítila záchrana v podobě mříže.

„Jak dostaneme Zlatou opici nahoru?“ zeptala se se strachem v hlase Elise. Reno se na ni překvapeně podíval.

„Jestli ji neschováš do kapsy… nemáme ji jak vytáhnout.“

„Já ji tady nemůžu nechat!“ vytrhla mu Elise sochu z rukou. Voda jim sahala ke kolenům a i když se zdálo, že stoupáním zpomaluje, dýchalo se jim stále hůř a hůř.

„Dobře!“ zvolal vystresovaně Reno. „Ty počkáš tady, já vylezu nahoru a zkusím najít nějaké lano, jo? Ale musíš mi slíbit, že pokud to tu začne vypadat špatně, necháš ji tady a polezeš za mnou. Nemá smysl tu umírat kvůli kusu trolího zlata.“

„A co když mi s ní utečeš?“

„Propána Elise, poslouchej se! Kam bych s ní utekl? Bude na tebe čekat, až vylezeš nahoru. Ale musíš tam vylézt, rozumíš mi!“ Rozpačitě přikývla, zatímco si tiskla opici na hruď. Za jiných okolností by Reno té soše i záviděl, ale v tuhle chvíli se zabýval mnohem důležitějšími věcmi. Chytl se mřížoví klece a rychle po ní šplhal vzhůru. Během dvaceti vteřin už byl nahoře a zatímco nohama stál na stropu klece, rukama posouval poklop na stranu. Elise stála dole po kolena ve vodě a pozorovala ho. Tiskla si přitom kromě Zlaté opice na hrudník taky šátek na ústa. Začínalo tam být nesnesitelné dusno a taky horko. Otevření poklopu trvalo o něco déle než cesta vzhůru, ale nakonec se Reno vyhoupl na palubu a ihned se dal do hledání lana. Nemusel pro něj chodit daleko, konec konců byli na lodi. Přitom mu však nemohl uniknout duel mezi Finleym a Maxem Ximem, který probíhal sotva patnáct metrů od něj na kapitánském můstku. Finley stál na zábradlí, přidržoval se lanoví a mačetou odrážel výpady goblinovy šavle. Reno pod vousy zaklel. Nejdřív však musel vytáhnout opici, Finley se určitě dokázal ještě chvíli bránit. Reno omotal lano okolo stožáru a volný konec hodil Elise dolů do podpalubí.

„Můžeš! Přivaž ji a já ji vytáhnu nahoru!“ zavolal dolů.

„Dobře!“ ozvalo se zevnitř přidušeně. O malou chvíli, kterou vyplňovalo hořké kašlání, Elise lanem několikrát zacukala. „Můžeš!“ zakřičela nahoru. „Lezu hned za ní!“ Reno začal tahat za lano tak rychle, jak to jen dokázal. V sázce bylo koneckonců Elisino bezpečí, Finleyho život a Renův rovný nos. Strach o nos mu dodal novou sílu, díky které měl za krátkou chvíli opici na palubě, jenž se začínala ošklivě naklánět dozadu. Postavil opici dostatečně daleko od poklopu a vyběhl Finleymu na pomoc. Elise určitě dokáže vyšplhat sama.

 

Max máchl šavlí a lanoví ve Finleyho pacce se uvolnilo. Murlok se zapotácel a padl břichem na palubu. Goblin vítězoslavně zaječel nad tím, jak přechytračil svého zdatnějšího soupeře, a napřáhl se k fatální ráně. V tom mu ale zabránil Reno, který se jako raněná bachyně řítil na Maxe. Než stačil gauner cokoliv udělat, narazil Reno do něj a jak byl rozeběhnutý, nabral jej a narazil s ním do zábradlí. Síla setrvačnosti goblina nadzvedla a on s řevem, ve kterém se rovným dílem mísilo překvapení a strach, přeletěl přes palubu zmizel pod vodou v místech, kde dovnitř lodi proudila voda. Reno si dopřál několik nádechů svěžího mořského vzduchu a pak se obrátil k Finleymu, aby mu pomohl na nohy.

„Jářrwlku, to od vás nebylrwrlo vprwrlavdě zdvořrwlrilrwré, přrwrwlerwrlušovat náš duelrwrl. Nicméně, děkuji vám, misterwrlw Jackson, neboť jste mne zachrwrwlánilwr přwrled jistou smrwlrwtí,“ poděkoval mu slušně Finley, zatímco mu Reno pomáhal zpátky na nohy.

„To nic nebylo. Stejnak jste to všechno vybojoval sám,“ řekl skromně Reno, ale hned se rozpomněl. „Elise! Finley, musíme pomoct Elise!“ Murlok jen přikývl a společně vyběhli nazpět k poklopu. Zlatá opice stále stála na svém místě, ale Elise neviděli. Reno se s temnou předtuchou vrhl k díře a podíval se dolů. Ve tmě hluboko pod sebou spatřil omdlelou Elise, jak visí vzhůru nohama zhruba v půli cesty na kleci a jen šťastná náhoda jí zaklínila nohu v mezeře mezi mřížemi, takže nespadla úplně dolů.

„Jdu prwrlwo ni!“ oznámil Finley. „Vy zde počkejte a přrwriprwravte nám cestu na prwláž.“ Ani nečekal na Renovu reakci a mrštně jako cirkusová veverka slézal po mřížoví dolů. Reno se po šikmé ploše rozběhl na příď a zkontroloval, jestli provazový žebřík drží na svém místě. To už byl Finley, který dokázal šplhat přízračně rychle, když dostal správný povrch, zase nahoře i s omdlelou elfkou přes titěrné rameno.

„Tohlwre bychom tu nemělrwrli zapomenout,“ poznamenal s ledovým klidem džentlmena Finley a ukázal volnou ručkou na Zlatou opici. „Slwrlečna Starwrlseekerwrwl by nám to nedarwrlovalwrla.“

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet