Quest for Pandaria II., 4. kapitola

/pic/povidky/questfpanda/qfp-logo
Li Li chápala, co se tím Chen snaží říct; přesto jí její instinkty napovídaly, aby perle věřila. „Nevím,“ přiznala. „Asi je možné, že perla je nebezpečná. Ale nezdá se mi, že by byla zlá. Není na ní vůbec nic strašidelného.“ „Na tvých instinktech co se týče magie asi něco bude. Nagové ale nejsou žádná milá a ohleduplná banda. Pokud ji chtěla naga, je dost pravděpodobné, že perla disponuje nějakými ničivými schopnostmi. Jenom se snažím na tebe dávat pozor, jak mě o to žádal Bo,“ dodal ještě, když viděl, jak se Li Li tváří. Li Li položila svůj korbel na stůl trochu rázněji než obvykle a zamračila se směrem do zdi. Chen jemně přesedlal na jiné téma. „Pořád se zlobíš, Li Li?“ „Nehodlám spadnout do zálivu a utopit se, nebo tak něco.“ Chen se rozhodl, že se se svou neteří raději nebude hádat. „Vím, že máš tuhý kořínek, a taky vím, že už nejsi dítě. Tvůj otec má o tebe strach, to je vše.“ „Jemu vadí, i když se jenom vydáme na moře na rybářských loďkách. Asi se bojí toho, co se stalo mámě. Ale kdyby to bylo na něm, seděla bych celé dny doma, zahradničila a vařila a nikdy bych nedělala nic zajímavého.“ Li Li se naklonila k Chenovi. „Perla mi darovala vidění. Je to můj úkol, a když ho dokončím, táta bude muset přiznat, jak se pletl, když se mě snažil držet zpátky!“ „Otcové bývají v tomhle ohledu obzvlášť otravní, co?“ Chen a Li Li se oba podívali po směru, kterým přicházel nový hlas. Příchozí zvedla ruce v odzbrojujícím gestu.
„Promiňte, že ruším. Je tu plno lidí a já si zkrátka nemohla pomoct, abych vás nezaslechla.“ Bledá liská žena si přitáhla volnou židli a posadila se vedle Li Li. Na zem vedle stolu položila svou brašnu a s grácií si opřela kotník o koleno, zatímco paži zavěsila za opěradlo židle. „Jmenuju se Catelyn,“ představila se. „Tady v okolí mi říkají Catelyn Čepel.“ Zasunula si pramen rudohnědých vlasů za ucho. „Je to trochu zbytečně dramatické, to připouštím, ale má to zvuk, nemyslíte?“ „Dělá vás to ostrou,“ řekla Li Li. Catelyn se zasmála. „Jsi chytrá.“ Zazubila se. „Zaslechla jsem váš rozhovor. Abych byla upřímná, začala jsem mluvit bez přemýšlení. Váš příběh mi zní povědomě.“ „Povědomě?“ „Prošla jsem si něčím podobným,“ vysvětlila Catelyn, hledíc ke stropu. Poklepala prsty o svou pokrčenou nohu. „Můj otec je starý nevrlý učenec a po mně chtěl to samé. Takový život bych nesnesla, a on by zase nesnesl, že bych dělala cokoli jiného, než co on chtěl. Tak jsem odešla. Je to už spousta let a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala.“ „Je mi líto, že jste se se svým otcem nepohodla,“ řekl zdvořile Chen. Catelyn pokrčila rameny. „Byla to jeho chyba, abych pravdu řekla. Kdyby byl ochoten mě poslouchat, nemusela jsem se odplížit za jeho zády.“ Hodila postranním pohledem po Li Li a natáhla se, aby si poškrábala lýtko. Li Li upřeně hleděla do svého piva, obočí zamyšleně svraštělá. „Hej,“ naklonila se k ní Catelyn a hlas jí náhle zjemněl. „Mrzí mě, jestli jsem mluvila o něčem, o čem jsem neměla. Jenom jsem tě chtěla trochu povzbudit. Musíš být sama sebou, žít svůj vlastní život! Pokud to tvůj otec nedokáže pochopit, není to tvůj problém.“ „On z toho rád dělá můj problém,“ zabručela Li Li. Chen zúžil oči. „On se s tím smíří,“ podotkl. „Možná jo, možná ne,“ odpověděla Catelyn. „Ten můj se s tím nikdy nesmířil. Ale já svých rozhodnutí nelituju.“ Catelyn vstala a popadla svůj tlumok. „A pochybuju o tom, že ty budeš. Ať se vám v Booty Bay líbí.“ Nedbale jim zamávala a vmísila se do davu taverny. „Tolik k nevyžádané radě,“ poznamenal Chen a sledoval ji, jak odchází. Li Li se zavrtěla, napila se piva a zašklebila se nad jeho chutí. „Ona to chápe. Prošla si tím, co já.“ Chen po ní střelil pohledem. „Nejspíš. Pojďme nahoru.“ Li Li sáhla po své holi a batoh si přehodila přes rameno, načež následovala Chena nahoru po schodech. Jejich pokoj byl ve druhém patře a jeho malé, nesouměrné okno způsobovalo, že dokonce i úžasný výhled na záliv působil lacině. Li Li klesla na jednu z rozviklaných postelí a cítila, jak pod ní prkna zasténala. Potřebovala si zdřímnout. Přitáhla si k sobě svůj ruksak, aby si vyměnila oblečení. Vršek batohu byl podivně plochý, jako by v něm něco chybělo. Srdce jí uhánělo jako o závod, když otevřela záklopku batohu a vyškubla z něj plášť, který používala, aby jím zakryla perlu. Prázdný se jí rozprostřel v rukou. S bláznivou nadějí vytahovala věci z batohu jednu po druhé; nechtěla tomu uvěřit, přestože věděla, že je to skutečně tak.
<- Předchozí | Stránka 4 | Další ->


Naposledy upravil/a Mordecay 11.09.2014 v 23:26:07.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet