Ranní záře

Nálada na lodi byla mizerná hned po vyplutí. Kinthala si broukala nějakou melodii, která Eruvea doháněla k šílenství, ale nechtěl nic namítat, aby to nevypadalo, že je hned se vším nespokojený. Plavba ubíhala pomaleji, než Eruveo čekal. Byli sotva hodinu na cestě a nebylo, co dělat. Eruveo buď seděl v podpalubí a přemýšlel, co bude první věc, kterou udělá až loď dorazí k břehům Kalimdoru. Lehne si do trávy, obejme strom? Když nepřemýšlel, stál opřený o zábradlí na palubě a pozoroval hladinu pod sebou. Vítr foukal příznivě do plachet a moře bylo klidné. Kinthala se Simonem seděli na schodech vedoucí na dolní palubu a o něčem si povídali. Kinthala při tom pila ono podivně zapáchající pití, které se zdálo být jedinou tekutinou na celé lodi. Naštěstí měl Eruveo pár čutor s vodou s sebou ve vaku, takže se o přísun tekutin zatím nestaral. Doufal, že do Kalimdoru dorazí dřív, než bude donucen k tomu, aby pil cokoliv jiného. Celkem se mu chtělo spát, protože plavba, kterou opravdu neměl rád, ho ukolebávala k spánku. Ale zase jí nepodnikal tak často, takže si nechtěl nechat nic ujít. Voda byla temně modrá a vypadala velice studeně. Eruveo doufal, že nebude muset její teplotu zkusit na vlastní kůži a že lodi se nic nestane. Ne, že by patřil k těm, co se panicky obávají o svůj život, ale zrovna teď se Eruveovi zemřít opravdu nechtělo, když věděl, že ho čeká domov. Po chvíli civění do prázdných vod se začal nudit, a tak šel zkusit štěstí socializací s posádkou. Zamířil si to ke Kinthale a Simonovi, kteří seděli na schodech. Posadil se na nejvyšší z nich a zaposlouchal se do konverzace. "Ta ryba byla fakt obří. Skoro jsem myslel, že nám převrátí naší lodičku, ale nakonec jsme byli silnější a chytili jí!", vyprávěl Simon se zaujetím svůj příběh. "O čem se bavíte?", vpadl do rozhovoru Eruveo. Kinthala na něj vrhla něco mezi zlostným a ne moc přívětivým pohledem. "Co tě to zajímá?" "Promiň, jen nechci celou cestu jen civět do moře. Chtěl jsem Vás trochu poznat!" "My nejsme tvorové vhodní k poznávání. Běž si poznávat někam jinam!", pronesla Kinthala chladně. Simon na ní hodil trochu lítostivý pohled, ale Kinthala se nenechala přesvědčit. "Nevěřil bych, že někdo, kdo mi je tak blízký původem, se mnou bude jednat jako s póvlem!" "My dva jsme si podobní zřejmě jen rasou, ničím jiným. Suchozemce nemusim, a rozklepaný druidy už vůbec ne." "Dobrá, odcházím. Nechci, aby tento rozhovor zničil jakkoliv nastolenou atmosféru této plavby." "Atmosféru?! Pche!", ušklíbla se Kinthala. "Tahle plavba žádnou atmosféru nemá. Vezeme jednoho bludnýho elfa domů. Jakou atmosféru by to asi mělo mít?" "Nevím, myslel jsem, že spolu budeme normálně komunikovat a cesta rychlejc uběhne." "Myslel jsi špatně, už jdi." Eruveo už neodpověděl, zvedl se ze schodů a odešel opět k zábradlí. Kapitán, který tento hovor slyšel, přistoupil k Eruveovi a chytl by ho za rameno, kdyby na něj došáhl. Eruveo byl však o hlavu vyšší než on. "Nic si z toho nedělej. Je taková. Ledová královna. Až bude opilá, což nebude s její náladou dlouho trvat, tak s ní bude větší řeč. Počkej na večer. Do té doby, mám ve své kajutě pár knih, kdybys měl zájem něco prostudovat. Hold, na moři se toho příliš dělat nedá." "Děkuji, podívám se tam a uvidím, jestli to bude něco, co mě bude zajímat. Já si tu zábavu nějak najdu." "Pokud nás nepotká žádná cizí nepřátelská loď nebo velká mořská příšera, moc srandy si asi neužijeme!", zasmál se kapitán. "No, myslím, že bitvy ani mořské příšery nejsou zas tak nutné. Dokážu se zabavit i jinak.", pousmál se Eruveo nejistě. Kapitán ho poplácal po zádech a odešel. Burácivým hlasem zakřičel na Simona a Kinthalu, aby se neflákali a mazali utáhnout plachty. Ti hned vyskočili a běželi. Mezitím sešel Eruveo do podpalubí a šel do kapitánovi kajuty. Zavalitý trpaslík se přehraboval v pytlích s moukou a vypadalo to, že něco hledá. Když procházel Eruveo, škubnul sebou a praštil se o snížený strop. Když se ujistil, že je pryč, začal se znovu přehrabovat. Elf si sedl v kajutě ke stolu, měl nádherný výhled na moře, které ubíhalo. Kajuta byla na zádi. Otevřel jeden šuplík od stolu, ale nebylo v něm nic než pár prázdných papírů a brk. Druhý šuplík byl také prázdný, ale všiml si, že nějaká kniha se válí pod postelí. Byla to kniha s nápisem "Mořské stvůry a obludy" a vypadala docela zašle. Eruveo ji otevřel a prohlížel si stránky zřejmě vybájených mořských příšer, o kterých mezi námořníky koluje spousta povídaček a legend. Na chvilku se do ní začetl, nelze však říct, že to, co se dozvěděl ho příliš zajímalo. Eruveovi přišli námořníci velice zvláštní a byla to kultura sama pro sebe. Neznal nikoho jiné, kdo by dokázal týden kotvit u břehů Stranglethornského údolí a jen se opíjet do němoty. Tací byli námořníci. Volní k obchodování, nejradši se poflakovali někde u břehů. Takovým námořnickým rájem ve Východních královstvích byl Booty Bay, kde se potkávali nejrůznější národy a nejrůznější rasy ze všech koutů Azerothu. Booty Bay byl zónou volného obchodování a neplatily zde žádné zákony, kromě těch námořnických, které byly poněkud volnější, než ty, co platily v normálních civilizovaných městech. Ačkoliv říct o Booty Bay, že nebyl civilizovaným je trochu křivda. Mezi námořníky sice platila jiná pravidla, ale stále si snažili zachovávat svou úroveň. Pravdou je, že po hospodských rvačkách se, co nejrychleji vypařili z místa činu, ale jinak spolu vycházeli poměrně dobře. Aby také ne. Po několika větších potyčkách a šarvátkách, do kterých se zapojila celá zátoka, Baron z Booty Bay nechal hlídat uličky domobranou. Booty Bay měl dokonce i svou námořnickou banku, která měla také poněkud volnější pravidla. Když nějaký námořník, lépe řečeno kozár, potřeboval půjčit peníze a banka mu je nechtěla vydat, stačilo na některého ze skřetích úředníků namířit šavlí a půjčka už nebyla problémem. Město bylo postaveno na jednom z nejjižnější bodů ve Stranglethornském údolí a bylo nejjižnějším obydleným městem ve Východních královstvích. Mělo několik pater a bylo postaveno do půlkruhu, obklopeno kamenným pahorkem. Pokud jste se chtěli dostat do města, museli jste najít vchod v džungli a projít skrze pahorek. Pak se Vám naskytl nádherný pohled na dřevěné město na vodě. Skutečná námořnická romantika. Pro Eruvea však nikoliv. Slyšel o něm jen párkrát z vyprávění nejrůznějších dobrodruhů, kteří tam buď začínali, či končili svou pouť, a tato vyprávění pro něj byla dostačujícím k tomu, aby to místo nikdy nenavštívil. Na námořníky měl svůj vlastní názor, který před nimi však nedával nijak zvlášť najevo. Ve skutečnosti je měl za necivilizované a sprosté obludy, které propadli volnému životnímu stylu a chlastu. Netušil však, že se jeho názor na ně po jeho plavbě radikálně změní. Po prolistování pár stránek o mořských obludách, zaklapl knížku a znechuceně vystoupil z kapitánovy kajuty. Ne, že by pohled na plynoucí vodu nebyl fascinující, ale Eruveovi plavba skutečně moc nesedla a začalo se mu z pohledu na moře dělat mdlo. Na cestě mohli být necelé dvě hodiny. Dvě hodiny na cestě a elf už pociťoval úzkost z toho, že ho obklopuje jen nekonečná voda Velkého moře a pár šílených námořníků, kteří ho měli za suchozemskou krysu, kterou musí přepravit z bodu A do bodu B. Nechápal, že tak neloajální námořníci mohli plout pod plachtou Stormwindu. Tihle námořníci byli spíš jako ti z jihu. Korzáři a piráti s páskou přes oko a papouškem na rameni. Ten divně páchnoucí chlast byl snad jejich stravou i v dětství. Eruveo se vypotácel z podpalubí na palubu a zamotal se do lan, ležících na zemi. Zakopl a spadl na naleštěnou podlahu. Kinthala hned propukla v hlasitý smích a posměšně se po Eruveovi koukala. "Suchozemec se neudrží ani na nožičkách!" "Přestaň s tím, a radši mi pomoz vstát!" Kinthalu Eruveova rázná odpověď překvapila. Nic to však neměnilo na tom, co si o něm myslela. Eruveo si tedy pomohl sám a vstal. Vrhl po Kinthale, o které měl teď ještě horší mínění než předtím, zlostný pohled a sedl si na schody vedoucí ke kormidlu. Mořský větřík si mu pohrával s jeho dlouhými vlasy. Nemohl se dočkat až tahle prokletá plavba skončí a konečně stane na pevné zemi. Nejhorší na tom bylo, že na cestě nikde nestavěli, protože ve Velkém moři moc obydlených ostrovů nebylo. Jediným větším ostrovem, o kterém se vědělo, že je obydlený byl Tel'Abim, který byl však úplně na opačné straně světa. „Jak dlouho vůbec bude trvat tahle plavba?!“, zakřičel Eruveo přes celou loď. „Když budem mít příznivý vítr, tak týden.“, ozvalo se od kormidla. Eruveo měl pocit, že to bude jeho smrt. Týden bude civět na prázdné moře s bandou ožralých námořníků. Připadal si jako v pekle, které se mu zhmotnilo. Neměl ponětí, jak mohl kdysi přežít plavbu do Stormwindu. To se sice plavil s dalšími elfy, takže si s nimi mohl krátit cestu, ale i tak musel zřejmě trpět společnost podobných lidí jako byli tihle. Eruveovi přišlo, jako by všechno ztratilo smysl. Najednou pro něj návrat domů už nebyl takovou výhrou, najednou to, že bude bojovat o svou rodnou zem nebylo ctí. Takové pocity v něm vyvolala plavba, která trvala něco málo přes dvě hodiny. Jak asi přežije celý týden cesty? Zbytek dne se Eruveo buď poflakoval na palubě, četl si o mořských bestiích, nebo drhnul podlahu na palubě s ostatními, aby měli pocit, že není jen cestujícím, ale také něco dělá. Večer, když bylo moře klidné a loď plula podle kurzu, sešli se všichni v podpalubí u jednoho stolu. Kinthala napíchla dřevěný sud, ze kterého začal vycházet ten nejodpornější smrad, jaký kdy Eruveo cítil. Byla to bezesporu jedna z těch námořnických tekutin, kterou tak s oblibou pili. Simon přitáhnul šest dřevěných kalíšků, pro každého jeden, počítal, že si dá i Eruveo. Ten nejprve slušně odmítnul, že není na takové pití zvyklý. Když mu však Kinthala vyhrožovala, že ho vyzve na pěstní souboj, Eruveo tedy řekl, že ochutná. Simon mu nalil tekutinu, která měla barvu jak bláto a zdála se být pěkně mastná. Vůni Eruveo nedokázal k ničemu ani přiřadit a chuť... Když se Eruveo poprvé napil, jeho pocity později těžko popisoval. Pokud mu připadalo, že se celé jeho tělo začíná rozkládat, všechny jeho vnitřnosti mu uvnitř hnijí a tekutina ho spaluje zevnitř zaživa, byly to zhruba pocity, které se později pokoušel vyjádřit. Už po jednom kalíšku se mu motala hlava, nebo spíš se s ním motalo celé podpalubí. Všichni se zdvojili a byli dvojnásobně rozdovádění. Kinthala do sebe lila jeden kalíšek za druhý, ale očividně na to byla zvyklá, protože účinky opilosti se u ní dostavili až když byl sud skoro poloprázdný. Pak začala tancovat a zpívat něco v elfštině, ale nerozumněl tomu ani Eruveo, protože polykala celá slova a byla hrozně zadýchaná. Ostatní z posádky se docela drželi na nohou. „Tak, Eruveo. Pověz nám, jak ses vůbec dostal do Stormwindu!“, zeptal se Simon. Eruveo se napřímil na stoličce, rozhlédl se po podpalubí a snažil se identifikovat člověka, který mu otázku položil. Nakonec odpověděl všem. „Byl jsem spolu se svými dalšími bratry pověřen diplomatickým úkolem. Po bitvě na Hyjalu bylo potřeba udržovat pozitivní vztahy se zbytkem Aliance. Já jsem byl jeden z „vyvolených“, kteří měli to privilegium se stát diplomatem a zároveň založit elfskou komunitu ve Stormwindu. Za ta léta jsme měli spoustu návštěv našich bratrů, kteří přicestovali a zastavili se u nás.“ „A jak je to dlouho, cos tam odjel?“ „Noo!“, škytl Eruveo, „Bude to přes takových 7 let.“ „A máš pocit, že se naše vztahy nějak zásadně zlepšili?!“, zeptala se rozdováděná Kinthala. „Mám pocit, že jsou pořád stejný. Lidi a elfové si nikdy nebudou rozumnět. Lidi nikdy nepochopí naše úsilí o zachování přírody a světa v rovnováze, tak, aby se tu dalo žít. Vždycky si povedou svoje nesmyslný války, stejně jako Horda. Vlastně vůbec nechápu, proč nejsou spojenci, když si v otázkách války tak rozumí!“ „Eruveo, máš moudrý názory, promiň, že jsem byla taková zlá!“, řekla Kinthala, ale neubránila se hlasitému smíchu, který však neznamenal ironii, ale opilost. „To je v pořádku. Taky jsem se v námořníkách spletl. Nejste zase tak špatný lidi!“ „To teda nejsme!“, pronesli všichni sborově. „Eruveo, co budeš dělat až budeš doma?“, zeptal se trpaslík, Rann. „To nevím. Nevím vůbec, jaká je situace v Kalimdoru. Jak moc invaze elementálů zasáhla můj domov a jak jsme na tom teď s Hordou, když Thrall už není náčelníkem!“ „A ty nemáš rodinu?“ „Moje matka zemřela v bitvě o Hyjal a otec se ztratil někde v severním Kalimdoru, ale je to už hrozně dávno. Už jsem se s tím smířil. A nemám ani žádné známé, protože celá moje rodina byli moji blízcí ve Stormwindu, kteří buď zemřeli, nebo jsou v bezvědomí.“ „To je mi líto.“, řekla opravdu soucitně Kinthala. „A co vy a vaše rodiny?“ Všichni se na sebe podívali stejným pohledem. „Tohle je naše rodina. My navzájem jsme svojí rodinou. Plujeme spolu už hrozně dlouho a skutečnou rodinu nemáme.“, řekl Simon za všechny. Eruveo mlčel a snažil se posadit na dřevěnou židli tak, aby nemohl spadnout. Mezitím si ovšem stihnul dát ještě pár pohárků divně páchnoucího pití a zdálo se mu, že se vzdaluje pryč z podpalubí. Snažil se zaostřit, aby si uvědomil, kde sedí ostatní, to se mu však momentálně nedařilo. Kinthala se také musela posadit, protože i ona se po podpalubí motala a vypadalo to, že za chvíli do něčeho narazí. Sedla si vedle Eruvea a chytla ho za ruku. Snažila se na tváři vyloudit úsměv, ale byla celá v křeči a moc se jí to nedařilo. Eruveo zase vůbec nezaregistroval, že ho někdo chytnul za ruku. Vší silou se snažil zůstat přitisknut na stoličce, že si neuvědomoval cokoliv jiného. Jediný, kdo zůstával ve střízlivém stavu byl kormidelník, který v průběhu hovoru odešel zpět ke kormidlu zkontrolovat kurz a ještě se nevrátil. Kapitán se smál nahlas přes celé podpalubí, ačkoliv nikdo netušil čemu se směje, když nikdo nic neříká. Vlastně se tomu vůbec nedivili a smáli se taky. Kinthala držela stále Eruvea za ruku a kymácela se. „Teda, vy jste super a je s váma šílená zábava!“, vykřikl Eruveo a ostatní sborově vykřikli: „Hooo!“ Na to, co se dělo potom si nikdo už nevzpomíná. Ráno se všichni probudili v houpacích sítích a kapitán na zemi vedle postele ve své kajutě. Moře bylo stále klidné a vítr příznivý. Eruveo otevřel oči a zamotala se mu hlavu. Připadalo mu, že se jeho žaludek za chvíli roztrhne, chtělo se mu zvracet, ale nebyl schopen se ani pořádně postavit na nohy. Proklínal v duchu včerejší večer a to, že se nechal uchlácholit k tomu, aby začal pít alkohol. Na jednu stranu mu připadalo, že má jeho život konečně spád a zažívá nějaké dobrodružství. Dobrodružství na moři s námořníky, kterými tolik pohrdal. Pomalu vstal a chytil se trámů, aby nespadl. Cestou ven z podpalubí lezl po čtyřech, protože nemohl chodit. Na palubě se svalil na záda a koukal se na modrou oblohu nad sebou, zhluboka dýchal. Najednou věděl, že aspoň jednou v životě musí navštívit Booty Bay, ačkoliv nevěděl, proč se jeho myšlenky otočily o 180 stupňů. Najednou mu bylo jedno, co bude až přijede do Darnassusu. Chtělo se mu zůstat s lidmi z posádky lodi Ranní záře a chtěl, aby ho doprovázeli na jeho cestách Azerothem. Věděl, že s ním nikdy nepůjdou, že nikdy neopustí pohodlný život na lodi, aby ho vyměnili za trmácení a boje v Kalimdoru. Eruveovi připadalo, že za posledních 12 hodin se muselo stát něco hrozného, že ho to přimělo úplně změnit pohled na věc. Za pár minut se na palubu vyřítila Kinthala a vypadala, že je celkem v pořádku. Také byla na takovéhle noci zvyklá. Když viděla Eruvea, jak se válí na podlaze, tak se neubránila hlasitému smíchu. „No jo, na pití si člověk musí zvykat. Než dorazíme do Kalimdoru, tak už ti to ani nepřijde!“ „Obávám se, že při dalších rozhovorech pití vynechám. Nerad bych dojel do Kalimdoru zmrzačenej.“ „Ale prosimtě, trocha alkoholu ještě nikoho nezabila!“ „No, trocha možná ne, ale to, co jsme vypili včera. To musel bejt celej sud, ne?“ „Jo, to byl. Ale jak vidíš jsem celá a živá a plná energie.“ Eruveo se pomalu zvedl z podlahy a vystřelila proti němu ruka. Kinthala mu tentokrát chtěla pomoct vstát a dokonce se vřele usmívala. Eruveo ten úsměv opětoval, následně však už stál u zábradlí a snažil se udržet obsah svého žaludku uvnitř, což se mu nakonec nepodařilo a Kinthala se opět začala hlasitě smát. I Eruveovi to v konci připadalo docela vtipné. Najednou už to nebyl ten spořádaný druid, který žil ve Stormwindu a dodržoval všechny ty nesmyslné řády a směrnice. Poprvé za svůj život si připadal svobodný a chtěl, aby to tak zůstalo. „Do Darnassusu nejedeme!“ „Cože?“, vykřikla Kinthala a kormidelník také nahnul zvědavé ucho. „Stejně tam na mě nic nečeká. Zjistil jsem, že svět nikam neuteče, ale vy byste mohli. Nechtěli byste se ke mně připojit na mých cestách Kalimdorem?“ „Putovat po zemi? Místo toho, abych se svobodně plavila po moři? To bych musela zvážit hodně věcí!“ „Kde jinde se můžeme vylodit v Kalimdoru? Jde to někde na východním pobřeží?“ „Samozřejmě, že ano. Ratchet je skvělým místem. Je to taková malá zátoka na východě Barrens.“ „Nepatří Ratchet náhodou pod stejné společenství, co vede i Booty Bay?“ „Joo, to patří. Je to jedno z měst patřící pod Steamwheedlskou dohodu. Je to takový Booty Bay západu. O hodně menší tedy, ale co na tom sejde. Tam můžeme zakotvit.“ „Tak tedy kurz směr Ratchet!“ „Jsi si jistý, že chceš putovat přes území Hordy? Není to moc bezpečné. Kam chceš vůbec jít?“ „Nevím. Tam, kam mě vítr zanese. Půjdu přes Ashenvale, Felwood, klidně až na Hyjal a pak zpátky až na Tanaris. Je mi to jedno. Když mě budete doprovázet a budem zažívat společná dobrodružství.“ „Nevím, jestli je bezpečné se teď vydávat na dobrodružství, když je tu nová válka a je zpátky Deathwing!“, opáčila Kinthala. „Neříkej mi, že máš najednou strach. Ty, nebojácná Kinthala.“ „Já se ničeho nebojím a Deathwinovi se klidně postavím sama!“ „Vážně, netušil jsem, že jsi až tak odvážná a pošetilá!“, prohodil Simon, který vycházel z podpalubí. „O čem se tu vy dva bavíte a proč loď mění kurz?“ „Nejedeme do Darnassusu, máme teď směr Ratcher. Rozhodl jsem se, že budu cestovat za dobrodružtsvím. A to na mě v Darnassusu nečeká. Doufal jsem, že se ke mně připojíte.“ „Opustit moře? Co může být větší dobrodružství než tohle?“, opáčil Simon. „No nevím, ale podle mě se za ten den plavby nic tak závratného nestalo.“ „Není přece dobrodružství to, že nás někdo přepadne. Dobrodružstvím je na plavbě ta nespoutanost a zrádnost moře. Nikdy nevíš, co si na tebe moře vymyslí. Bouři, která tě zanese až k vlnám vražedného Maelstromu nebo vítr, co tě odvane k břehům bajné Pandarie. To je přeci dobrodružství.“ „Ano, ale tohle dobrodružství si nemůžeš naplánovat. Taky se nemusí stát nic. Na pevnině si můžeš cestu vybrat sám.“ Kapitán se také konečně vybelhal z podpalubí, chvíli už rozhovor poslouchal za dveřmi. „Je očividné, že vy dva, Simone a Kinthalo už přemýšlíte nad Eruveovou nabídkou a já vám bránit nebudu. Sám pevninu nesnáším, ale vy dva jste svobodní a máte volbu. Pokud chcete dělat společníky Eruveovi, tak běžte.“ „Proč se o tom bavíme vůbec uprostřed plavby? O tom budem diskutovat až dorazíme do Ratchetu!“, vyhrkla Kinthala a zmizela. Nechtěla se už na toto téma bavit. Eruveo doufal, že teď když tak znenadání změnil plány, nenechají ho Kinthala a Simon samotného. Samozřejmě, že cesta skrze kontinent by pro něj už nebyla tak složitá, jednoduše by použil svou havranní formu, aby se dostal do Darnassusu, ale to on nechtěl. Nechtěl se tam vrátit a vést nudný život, jaký měl doposud. Doufal, že ve svém životě zažije ještě něco víc. Něco, co naplní jeho poslání druida. Doufal, že pomůže nějak ovlivnit to, co se s Azerothem děje. A doufal, že v tom nebude sám. Ranní záře tedy změnila kurz. Už neplula do Rut'theranské vesnice na Teldrassilu, teď plula do námořnické vesničky Ratchet v Barrens. Uháněla jako s větrem o závod a svištěla mořskými i vzdušnými proudy. A na Eruvea čekal nový osud.
Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Mikeel 16.08.2011 12:27

milanko
Opica zmení život : )
To bych řekl

milanko 16.08.2011 11:51

Opica zmení život : )

Sendistus 14.08.2011 22:01

Zní mi to jak Rudá Záře

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet