The Untamed Valley, 4. kapitola

http://media.wowfan.cz/uploaded/TheUntamedValley
„Hodláš to použít?“ zeptal se ork. Jeho hlas se sklepem nepřirozeně rozléhal. Maraad sklouzl očima na své kladivo, z něhož vyzařovalo Světlo. „Prozatím nikoli.“ Seděli naproti sobě, s překříženýma nohama, a navzájem se propalovali očima. Neznalému pozorovateli by se mohlo zdát, že meditují a připravují se tak na bitvu. Jen málo lidí by postřehlo, že bitva už dávno začala. Slabé záblesky energie byly už teď patrné. Maraada ovíjely zlaté zámotky. Kolem Mashoka jiskřily temně hnědé a narudlé blesky. Maraad, v očekávání dalšího útoku, nepřestával orka svírat Světlem. A útok přišel rychle: v podobě drobného výronu, jímž se Mashok pokusil získat kontrolu nad zemí. Maraad jej lehce odrazil. „Uhodíš mě jednou tou věcí a tohle všechno skončí,“ ušklíbl se Mashok. „V opačném případě dodržím svůj slib. Budeš se dívat, jak umírají.“ Maraad mu na vějičku neskočil. Ani nemrkl. Soustředění potřebné k tomu, aby mohl orka udeřit kladivem, by temnému šamanovi darovalo na prchavý okamžik přístup k duchům živlů. A v tom spočívalo to pravé nebezpečí. Ne v síle. Ale v rychlosti. Mashok byl rychlý. A Maraad by šanci k dalšímu úderu už nedostal. Počká si. A pak to bude stát za to. Ork začal zkoumat jeho obranu. Zaútočil tady a hned zase jinde. A znovu. Rychleji a rychleji. Maraad se držel téhož tempa a zatím odrážel každičký jeho útok. Brzy se z jejich tváří řinuly potůčky potu. Barvy vířily se zvýšenou intenzitou.
* * *
„Budete mě poslouchat,“ zavrčel temný šaman Kishok. Dospěla k němu odpověď duchů ohně v podobě zmatených, navzájem se překrývajících proseb: … nechápeme nechceme nevíme nepotřebujeme nenávidíme nemůžeme nebudeme… Ork posílil svoji vůli za pomoci totemu a znovu na ně udeřil. Duchové bolestně zavyli. Kishok se usmál. To nebylo tak těžké. Napřed se duchové krátce vzbouřili, když je Zertin donutil zabít virmení matku, ale jakmile se Kor’kroni dali do práce, srovnali duchy živlů rychle do latě. „Propůjčíte mi svoji sílu,“ pravil Kishok. „Propůjčíte mi služebníka*. Vyšlete ho ke mně, toho nejsilnějšího a nejmocnějšího z vašeho středu. Přiveďte ho ke mně.“ Uši mu naplnily další úzkostné výkřiky bolesti. Vzdorovali. Bojovali s ním. Nakonec se však poddali. Kishok ucítil žár ještě předtím, než se služebník objevil. „Přesně tak. Výborně.“ Narovnal se a rozpřáhl ruce, očekávaje toho nejsilnějšího ohnivého elementála, kterého tato země spatřila. Fíííííííí. Kishok pohlédl k zemi. Elementál naopak zaklonil hlavu, aby mohl jeho pohled opětovat. Svou výškou stěží dosahoval Kishokovi ke kolenům. Vypadalo to, že má na sobě ozdobnou masku. Působil hravě. Dětinsky. Kishok v zuřivosti udeřil na elementy: „Vysmíváte se mi!“ zařval. „Jak se odvažujete poslat něco takového?“ Elementál se stáhl, z jeho obrovských očí čišel strach. „Tohle je malé děcko! Požaduji sílu. Požaduji…“ „Támhle je!“ Druhý ork ukázal směrem k pandarenskému stavení. Mezi Kor’krony se šířil poplach. Ze dveří vyběhla osamělá postava. Noční elfka. Aliance. V měsíčním světle se nezdála být ničím víc než temnou rozmazanou šmouhou. V ruce držela tasenou měsíční čepel; všechna čtyři ostří byla odhalená. Měla v úmyslu zemřít v boji. Skvěle, pomyslel si Kishok. Všech devět temných šamanů začalo hromadit svou sílu. Země zasténala. Vítr zavyl. Kishok pohlédl dolů na ducha ohně. „Zaplaš stíny,“ přikázal mu. „Nenech jí jediné místo, kde by se mohla skrýt. Pokud to vůbec svedeš,“ dodal pohrdavě. Droboučký přízrak pozvedl ruku. Na nebi zaplál oheň. Obrovská, dobrých padesát stop široká koule vlnícího se modrého ohně visela několik set stop nad zemí. Dokonce i na takovou vzdálenost bylo světlo oslepující. Kishok si zaclonil oči. Žár mu málem sežehl kůži. Taková síla… Zdálo se, že toho malého podcenil. Byli vskutku rozmazlení a dětinští, ale rozhodně ne bez užitku. „Výtečně!“ zaburácel se smíchem. „A teď…“ Nocí se rozlehly výkřiky bolesti a vzduch znehybněl. Vítr i jeho duchové umlkli. Co to? Kishok pohlédl přes pole, mžouraje do jasného světla. Vzápětí se ozval druhý agonický výkřik a Kishok spatřil, jak noční elfka pádí pryč. Z její čepele odkapávala tmavá tekutina. A vítr stále mlčel. Předtím jej ovládali dva Kor’kroni. To je oba připravila o život? Kishok zahořel hněvem. Byla to noční elfka, komu napomohlo elementální světlo; ne oni. „Přestaň s tím!“ Oheň pohasl. Zemi pohltila hluboká temnota. Ke Kishokovým uším dolehly zmatené výkřiky. Noční vidění orků bylo to tam. „Dělej, co ti poroučím. Potřebujeme světlo. Udělej…“ Ohnivá koule se vrátila zcela bez varování, jasnější než předtím. Kishok pevně zavřel oči. Rozsvítily se před ním žilky jeho očních víček. Oslepen čirou zuřivostí se Kishok obrátil k místu, kde naposledy spatřil alianční elfku, a popustil uzdu svému hněvu. Vzduch naplnilo mocné hřmění bouře. Několika dalších postav, které vyklouzly ze dveří domu, si přitom ani nevšiml.
* * *
Starý Hillpaw se držel při zemi a mířil k jihu. Z toho směru zatím žádný útok nepřišel. Popadl jedny z Haohanových vidlí. Jejich hroty byly vyrobeny z přízračného železa**. Drahá záležitost. Ale bylo odolné. A ostré jako břitva. Perfektní. Hillpaw zaslechl vzteklý řev. Nejspíš to bylo dobré znamení; noční elfce se pravděpodobně podařilo zabít alespoň jednoho z orků. A šlehající vlny světla mohly znamenat jen jediné: že duchové nebyli vůči svým novým pánům zcela poslušní. Kromě toho mu ukazovaly, kde se orkové nacházeli. Po dvojicích mířili západním směrem; pátrali po Lyalie. A také ji našli. Noc se roztrhla v bouři chaosu. Země se otřásla. Hillpawovi se však podařilo dostat až k nejbližší dvojici šamanů. Stáli k němu zády. Hillpaw se pevně rozkročil - přesně jako ho to již pradávno učil mistr Bruised Paw - a probodl vidlemi jednomu z orků hrdlo. Chrupavky pod jeho úderem zapraskaly. Ork padl k zemi a z jeho rozervané průdušnice unikalo tlumené sípání. Druhý temný šaman překvapeně vykřikl. Ti dva měli zjevně pod kontrolou duchy vody. Hillpaw spatřil kouli kalné, temné, olejovité, kapalné odpornosti, zavěšenou nad jejich hlavami. Ale bez dalších rozkazů už duchové zjevně nepovažovali za nutné se dál podřizovat. Koule se rozprskla a tekutina začala pršet k zemi. Hillpaw cítil, jak několik prvních kapek zasyčelo na jeho srsti a seškvařilo ji. Pak se však skrčil a odvalil se stranou. Vzdechy umírajícího orka se proměnily v tlumené bublání, když mu otrávená voda zalila obličej. Druhého orka tekutina promočila až na kost. Zařval v agónii a začal se zoufale škrábat směrem k jezeru. Jeho kůže se škvířila a odlupovala. Od Hillpawových nohou se stále ozývalo přidušené chroptění. Pandaren naposledy máchl vidlemi a ork konečně ztichl. Hillpaw musel zbraní několikrát zahýbat, než dokázal její špice uvolnit z nehybného těla. Zabralo mu to delší dobu, než by si býval přál. Druhý ork mezitím zmizel dole pod svahem vedoucím k vodě. Hillpaw byl v pokušení ho následovat, to by ho však odvedlo od místa boje. Místo toho se obrátil zpět k poli, pátraje po novém cíli.
* * *
Lyalie přeběhl po zádech mráz, když se do země za jejími patami zarylo několik blesků. Zdálo se, že se bouře pohybuje v oblouku - směrem od ní, jak si po chvíli uvědomila. Alespoň že někdo vidí ještě hůř než já. Obrovská ohnivá koule se zamihotala a znovu vyhasla. Kdesi v povzdálí se ozval vzteklý řev jednoho z orků. Nezastavovala se. Lyalia zatočila směrem k východu a přes cestu zamířila do pole hadího kořene. Cítila, jak jí ostny trhají kůži na nohou. Jeden se jí zasekl hluboko do lýtka. Zašklebila se bolestí, ale nezpomalila. Celé pole před ní ozařovaly blesky. Spatřila dvě siluety, mezi nimiž stál totem. Dívaly se úplně špatným směrem. Smůla, pomyslela si. Lyalia se usmála a nechala za sebe mluvit svou čepel.
* * *
„Ta noční elfka je ale rychlá,“ poznamenal Haohan. „Následuj jejího příkladu, otče,“ řekla Gina. Noční elfka odváděla pozornost cizinců směrem k východu. Naproti tomu Mudclawové běželi na západ. Mířili k jednomu osamělému orkovi. Bylo zvláštní, že tu stál sám - ostatní se drželi ve dvojicích. „Společně?“ zeptala se. „Společně,“ kývl Haohan. Haohan svěsil jedno rameno. Gina udělala ještě dva kroky a pak pevně zarazila násadu svého rýče do země a vyšvihla se do vzduchu. Její chodidlo mířilo vstříc orkovu hrdlu. „Zertine! Pozor!“ zařval jeden z Kor’kronů varovně z druhé strany pole. Ork se otočil. S výkřikem se vrhl stranou a vyhnul se tak Gině i Haohanovi. Tenhle je dobrý, zhodnotil ho Haohan. Ork se obrátil k nim a pozvedl ruce. „Otče!“ Gina prudce vrazila do Haohana a oba padli na zem. V místě, kde Haohan ještě před chvílí stál, scvakly hladové tesáky. Oba Mudclawové se rychle vyškrábali na nohy a zahleděli se do očí, vyzařujících z černého stínu. Kdesi v povzdálí se křižovaly blesky a jejich záblesky ozářily i temnou siluetu. Siluetu vlka. Vlčí přízrak***. Bestie zavyla jejich směrem. V tom zvuku se mísil hněv společně s utrpením. Ork se divoce zasmál. „Ve vaší zemi je hodně vlků. Ale teď už o něco méně,“ řekl. Pak se obrátil zády a vyrazil k noční elfce. Divoký duch se vrhl na oba pandareny. Gina máchla rýčem. Trefila přízračného vlka do boku a srazila ho na stranu. Zavrčel na ni, ale za další cíl si vybral Haohana. Ten se jen tak tak vyhnul. „Gino, dej to sem!“ Hodila po něm rýč. Zachytil ho ještě v letu a otočil se. Celé ty roky mlácení virmenů po hlavě dovedly jeho pohyby téměř k dokonalosti. Násada zasvištěla vzduchem a vlk před tím zvukem instinktivně ucouvl. Haohan zaváhal. Pak se nástroj dal znovu do pohybu. Vlk začal couvat. „Hodný vlk,“ řekl Haohan nepřesvědčivě. „Hodný vlček.“ Nepřestával při tom máchat násadou. Vlk z ní nespouštěl svůj rudý pohled. „Otče,“ zasyčela na něj Gina. „Co to provádíš?“ „O něco méně,“ řekl Haohan. „Teď už je tu vlků o něco méně. Přesně takhle to ten ork řekl.“ Násada rýče se zarazila do hlíny. Vlk na ni dál zíral, ale nepřibližoval se. „Myslím, že tenhle vlk je odsud z údolí.“ Přízrak se usadil na zadní nohy. Začal kňučet. Ten zvuk byl podivně skličující. „Ale odkud? Z farem na východě?“ zeptala se Gina. „Občas se tu potulovaly vlčí smečky, ne?“ „Ano, to ano,“ odpověděla Gina. „Tenhle si očividně na farmáře pamatuje.“ Haohan zaskřípal zuby. „A orkové ho zabili. Zotročili jeho ducha.“ „Chápu. Hodný vlk,“ zopakovala po Haohanovi Gina, stejně tak nepřesvědčivě. „Otče? Myslíš, že ti další přízrační vlci farmáře taky poznají?“ „Jací další vlci?“ Haohan stočil pohled k Gině. A strnul. „Aha. Tihle.“ Uzavíralo se kolem nich sedm dalších párů zářících očí. Bezpochyby dárek na rozloučenou od orka Zertina. „Budeme doufat.“ „Skvělé,“ řekla Gina tenkým hláskem.
<- Předchozí | Stránka 4 | Další ->

* V originále minion. ** V originále ghost iron. *** V originále spirit wolf.

Naposledy upravil/a Mordecay 10.09.2014 v 12:24:02.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet