Blood of Our Fathers, 10. kapitola

• Bellatrix
• 25.07.2012
• Oficiální literatura

Čaroděj se stále vítězoslavně usmíval, když jeho mrtvé tělo dopadlo na zem; jeho poslední zaklínadlo bylo vyřčeno. Portál nyní pulzoval energií, která orámovala obrovskou a temnou siluetu tvora, jenž portálem přicházel. „Zpátky, Anduine!“ vykřikl Varian. Spolu se zábleskem bolestně jasného světla něco obrovského vykročilo z portálu a stanulo na stormwindské půdě. Anduin zalapal po dechu a Varian udělal krok zpět, aby zaujal obranný postoj. Před nimi stál ten největší drakonid, jakého kdy spatřili. Obrovská polo-dračí, polo-lidská stvůra chráněná od hlavy až ke špičce ocasu fialovou zbrojí nesoucí znaky kultu Twilight´s Hammer; tlusté pláty planuly ochrannými kouzly. Drakonid vytáhl zpoza zad dvě obrovské sekery a bojovně zařval, až se stromy zatřásly; Anduinovi po zádech přeběhl mráz. Varian se postavil mezi příšeru a svého syna a krátce pohlédl přes rameno na prince. „Zůstaň za mnou, Anduine. Ať se stane cokoli. Rozumíš? Drž se vzadu. Tenhle tvor… tahle věc… je něco jiného.“ Princ ani nestihl přikývnout; drakonid zuřivě zavyl a zaútočil na chlapce. *** „Takže s příchodem příčné gnomereganské hřídele,“ drmolil polní maršál, pohlížeje neustále přes rameno v naději, že konečně uvidí přicházet krále, „eh… s tímhle úžasným novým propojením pomocí ozubených kol může tlakem ovládaný obléhací stroj vrhat projektily přesahující váhu až padesáti kamenů, a to i v tom nejstudenějším podnebí na Northrendu.“ Polní maršál Afrasiabi se odmlčel v očekávání toho, že dav bude tímto faktem stejně zaujatý jako on. Lid stormwindu zřejmě skutečně zaujatý byl - tolik k naprostému tichu, kdy by byl slyšet spadnout špendlík. Polní maršál se otočil a poraženecky pokrčil rameny. Stormwindská šlechta byla celá bez sebe. „Udělejte někdo něco,“ vyhrkl jeden z nich. „Tohle je katastrofa. Kde je král?!“ Delegáti začali mluvit jeden přes druhého. Nějaký čas předtím se šeptem dohadovali, ale nyní konečně dospěli k rozhodnutí. Obrátili se na Benedicta. „Dohodli jsme se, že zde arcibiskup by měl hovořit místo krále.“ Benedictus nesouhlasně mávl rukou. „Ne, ne. Lichotíte mi, ale mé místo není na tom pódiu. Vyčkejme, s čím přijde náš král.“ Dav nespokojeně hučel a syčel. Polní maršál Afrasiabi opustil své místo na pódiu a znechuceně se posadil. „Hmmph… Já vyhrávám bitvy, ne lidská srdce!“ Diváky se začala šířit narůstající vlna znepokojení. Lidé začali pociťovat, že něco je špatně. Drobné útržky neklidných rozhovorů dosáhly až na tribunu, jak hlas davu sílil. „Ztrácíme je, Otče. Udělejte něco,“ žádal naléhavě jeden ze šlechticů. „Prosím! Vás přece zbožňují.“ Benedictus pohlédl na delegaci a konečně svolil. „Dobrá tedy. Bude mi velkou ctít pronést pár slov ku příležitosti tohoto dne.“ Z davu se ozvalo spokojené mumlání, když arcibiskup Benedictus vystoupil na pódium. Jeho uklidňující přítomnost jako by naplňovala prázdnotu údolí; dav se v očekávání slov svého duchovního vůdce uklidnil a ztichl. Arcibiskup chvíli mlčel, aby zachytil důležitost okamžiku, a poté pozvedl ruce. Zazněl bouřlivý jásot a Benedictus se konečně rozhovořil. *** Z čerstvých ran vytryskla světlá krev, když Varian klopýtl pod silným úderem drakonidovy široké sekery. Obrovitý tvor vykročil k němu a švihl druhou sekerou; úder Variana vyvedl z rovnováhy, když jen tak tak odrazil silný úder mečem. Varian však spatřil v sokově zbroji malý otvor; okamžitě se vrhl vpřed a dovedně sekl napříč brněním, které chránilo drakonidovo břicho. Jeho zbraň se však tvora sotva dotkla. Drakonid pohlédl dolů a hrdelně se zasmál, aby poté vyčerpaného bojovníka roztočil jako dětskou hračku. Anduin do stvůry vypustil poslední šíp, ale pro něj jako by to byli pouzí komáři. Varian zatím kroužil podél bestie, snaže se udržet drakonidovu pozornost od svého syna, zatímco na něj pršel jeden úder za druhým. Anduin mohl pouze s úděsem sledovat, jak se jeho otec marně snaží vzdorovat tvorově nelidské síle. Drakonid se náhle otočil pohybem daleko rychlejším, než by napovídala jeho velikost. Varian se pokusil vyhnout blížícím se sekerám, ale drakonidův špičatý ocas ho zasáhl přímo do prsou a srazil ho k zemi. Varian tvrdě přistál, jeho tělo se několikrát otočilo a znehybnělo. Anduin v šoku hleděl na bezvládné tělo svého otce. Jako by byl uprostřed noční můry, z níž se nemohl probudit. „Otče!“ vykřikl Anduin, ale Varian jen dál nehybně ležel pod nánosy prachu a krve. Anduin se pokusil dostat ke králi, ale vtom pocítil, jak se země pod jeho nohama zachvěla. Vzhlédl právě včas, aby spatřil drakonida řítícího se na něj jako divoký býk, nekonečně obrovský a bez slitování, zatímco jedna z jeho seker už prořezávala vzduch a blížila se k jeho obličeji. Anduin padl nazad, svíraje svůj luk jako pírko v hurikánu. Drakonidova sekera narazila do chlapcovy chabé zbraně, roztříštila ji a Anduina srazila k zemi. Anduin najednou zjistil, že leží tváří v hlíně s pažemi a hrudí znecitlivělými vlivem dopadu. Pokusil se vstát, ale jeho ochromené tělo odmítalo spolupracovat. Mohl se pouze obrátit, avšak ten jediný úkon mu zachránil život. Jakmile tak učinil, druhá obří sekera se zarazila do země přesně v místě, kde ještě před chvílí byla chlapcova hlava. Hlína a kamínky explodovaly pod tím úderem a na okamžik ho oslepily. Princ se opět zřítil k zemi, lapaje po dechu, a hlava se mu točila. Anduin upřel zrak na otcovo nehybné tělo a poté se přinutil pohlédnout na obrovskou masu nad ním, beze strachu a s hrdostí, tak, jaký byl jeho otec a jaký by měl být i stormwindský princ. Zahleděl se do drakonidových ledově modrých a očí a pocítil, jak ho zaplavil podivný klid. Polo-drak pozvedl obě své sekery vysoko nad hlavu a pohrdavě se ušklíbl; z jeho zkroucených tesáků kapala krev. Anduinovi splynula ze rtů krátká modlitba spolu s myšlenkou, že za chvíli bude po všem. Sekera zahvízdala s divokou radostí… Náhle ho však smetla vlna modrozlatého brnění. Odněkud se jako blesk z čistého nebe zjevil jeho otec, zkrvavený a vrávorající, jemuž se však podařilo taseným mečem zablokovat drakonidův úder v jediném oslnivém výbuchu světla a jiskřící oceli. Spolu se skřípěním kovu byly zbraně vytrženy z rukou obou soupeřů… avšak drakonidova druhá sekera sekla těsně po té první. Varian pocítil, jak se mu planoucí ostří zabořilo skrz brnění hluboko do prsou. Prudký úder ho přimáčkl k zemi; jeho oči však ani na okamžik neopustily Anduina. Nemohl dopustit, aby jeho dítěti někdo ublížil. Jejich pohledy se setkaly a Varianovy oči roztály úlevou nad tím, že je jeho syn nezraněn. Ale když se prach ustálil, Anduinův vlastní pohled se rozšířil úděsem. Varianovo tělo leželo zkroucené s roztaženýma rukama a nohama s drakonidovou sekerou pohřbenou hluboko v hrudi. Anduinovi vyšel z úst dlouhý mučivý výkřik; ta jediná chvíli se náhle zdála být věčností. Varian pohlédl hluboko do synových očí, aby mu dal znát, že vše je v pořádku. Takhle to vždy končí s králi rodu Wrynnů… Drakonid se rozkročil nad Varianem a zasmál se na kašlajícího krále, který očima prosil svého syna, aby mu prokázal ještě poslední laskavost. „Utíkej…“ zašeptal Varian, zatímco ho pomalu zahalila chladná a něžná temnota. Kéž jsem já ten poslední, kdo zaplatí tuhle cenu. Drakonid se na krále ušklíbl a vytáhl sekeru z jeho prsou; Varian pocítil pouze podivně necitelné škubnutí. Nezbyla už žádná bolest, žádný zármutek. Varian věděl, že zemře tak, jak žil. Tvor pozvedl vlhkou zbraň nad hlavu a její zkrvavený povrch vroubený zářezy se zaleskl na zapadajícím slunci. Jaký je tu klid, Tiffin… <- Předchozí | Stránka 10 | Další ->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.