Hellscream, 1. kapitola

http://media.wowfan.cz/uploaded/Hellscream_story
Garrosh pozorně zkoumal nagrandský terén. Uplynulo už několik dní a za celou tu dobu se neobjevil jediný warsongský průzkumník. A proč by koneckonců také měl? Tenhle kopec ležel na samé hranici klanového teritoria a v době míru neexistoval téměř žádný důvod, proč by se sem měly vysílat hlídky. Nájezdy ogrů obvykle přicházely ze západu. Jiné orkské klany by přišly z východu. Ani lov v těchhle končinách za moc nestál, obzvlášť v této roční době, zavzpomínal Garrosh. Bylo to neskutečně dávno a on byl ještě velmi mladý, když na tomto kopci naposledy seděl, a… Ne. Pravda byla taková, že Garrosh na tomto kopci nikdy neseděl, nikdy nešplhal na tyto stromy ani se neprobíral prsty touto travou, když byl dítě. Tohle byl jiný svět. Kairozdormu mu poradil, že má být připraven na různá podivná zjištění. Strávil jsem celý svůj život zkoumáním časových drah. Když se budeš snažit spočítat a porovnávat stébla trávy, zešílíš z toho, řekl mu. Mé plány vyžadují příznivost jistých… podmínek, a ty nalezneme právě zde. Tato časová dráha je pro nás ideální. Není to sice dokonalý zrcadlový obraz, ale pro nás představuje dokonalý svět. To však měl ukázat až čas. Garrosh si zaclonil oči a zahleděl se na zemi zalitou světlem zapadajícího slunce. Alespoň si mohl být jist, že tenhle kopec je bezpečné místo k odpočinku. Širé pláně, svěží a zelené, mu jako na dlani ukážou každého vetřelce dávno před tím, než by on sám spatřil Garroshe. Kairoz za jeho zády si udělal pohodlí - ležel na zádech poblíž doutnajícího ohniště a před očima si přidržoval široký, zubatý kus zakřiveného skla. Jeho povrch se bronzově zatřpytil s každým dotykem světla dopadajícího z ohně i ze zapadajícího slunce. „Přemýšlel jsi už nad tím, o čem jsme mluvili naposledy, Hellscreame? Už jsi promarnil dost…“ Garrosh se prudce otočil a probodl ho pohledem. „Tímhle jménem už mě nikdy neoslovuj. Ne na tomhle místě. Nikdy.“ Kairoz se neohrabaně posadil. V jeho nové orkské podobě byla veškerá jeho dračí elegance ta tam. „Ne? Jméno tvé rodiny by určitě vyvolalo pozornost Warsongů. Mohlo by to celou situaci trochu popohnat.“ „A taky by to mohlo prohnat Gorehowl mým krkem. A tvým taky,“ podotkl Garrosh. Kairoz se ušklíbl. Ten výraz zřetelně připomínal Quel’dorei; na orkské tváři působil velmi nepatřičně. „Tvůj otec je na mě i se svou sekerou krátký. Pokud tedy neumí létat.“ Garrosh se neobtěžoval odpovědět. Doufám, že před Grommashem Hellscreamem odhalíš svou dračí formu. Opravdu v to doufám. Kairoz si položil úlomek skla do klína. I natolik jednoduchý pohyb u něj vypadal nesprávně. „Nuže. Už ses tedy rozhodl?“ „Ano.“ „A?“ „Je načase, abychom se rozdělili,“ řekl Garrosh klidným hlasem. „Opravdu?“ Kairoz se uchechtl. „Nepamatuju si, že bych ti takovou možnost nabízel.“ „Možná vypadáš jako ork, ale nechováš se tak. A oni to vycítí. Musím k nim jít sám.“ „Ach tak. A jak dlouho to bude trvat, než se k tobě budu moci připojit?“ Kairozův úšklebek se ještě prohloubil. „Kdo ví? Až bude pravý čas…“ „Takže nikdy.“ Kairoz potřásl hlavou. „Och, Garroshi, Garroshi, Garroshi. Lstivost tedy opravdu nepatří mezi tvé silné stránky. Tak se neztrapňuj.“ Garrosh spolkl ostrou odpověď. „Dobrá.“ Pečlivě zvážil každé slovo. „Řeknu to tedy jasně: moje Horda nepotřebuje pomoc žádného draka.“ „Hmm. Tvoje Horda?“ Kairoz pomalu vstal, úlomek skla mu při tom spočíval na dlani. „Tvoje Horda tě sesadila z trůnu. Nebýt mě, ještě teď bys hnil ve své cele. Nemáš nejmenší právo říkat mi, abych odešel.“ Falešný ork naklonil hlavu na stranu. „A pokud se nezačneš chovat slušně, postarám se o to, aby sis nakonec toužebně přál milosrdenství katovy sekery.“ Kairozova druhá ruka spočinula na jeho šerpě - jediném kousku oblečení, který si drak ponechal ze svého elfského hávu. Garrosh uslyšel tiché kovové zacinkání. Že by skrytá zbraň? Na Garroshovu mysl sestoupilo očekávání boje. Svět byl náhle jasnější, všechny jeho kontury se vyostřily. Dovolil si drobný povzdech. „Moji lidé si zasloužili něco lepšího, než co jim osud přichystal. A já to napravím. Bez tvé pomoci.“ „Ty tu nejsi od toho, abys mi dával rozkazy,“ řekl Kairoz. „Já…“ A dost. Garrosh bez varování vyrazil kupředu a vzduchem zazněl jeho bojový pokřik. Třemi mocnými skoky se přenesl přes ohniště, sevřel Kairozovo hrdlo a vyzvedl ho do vzduchu. Oslepil ho záblesk bronzového světla. Skleněný střep se zatřpytil. Garrosh zamrkal. Jeho ruka projela vzduchem. Táborový oheň se stále nacházel před ním, ve vzdálenosti tří kroků, jako by se Garrosh nebyl vůbec pohnul. Kairoz byl pryč. A pak se náhle něčí ruka ovinula kolem jeho krku a strhla ho k zemi. Svět se obrátil vzhůru nohama. A na obou jeho zápěstích se uzavřely kusy chladného kovu. Známého kovu. Garrosh tvrdě dopadl do hlíny, kde ho přidrželo Kairozovo koleno. Drakovo předloktí mu tisklo hrdlo. „Myslíš si, že když jsem teď smrtelný, že jsem také slabý?“ zasyčel Kairoz. „Už nejsi náčelníkem, Hellscreame. A na svobodě jsi jenom proto, že si to tak přeju. Jsi naživu, protože si to tak přeju. Připojíš se ke svému otci a společně shromáždíte orkské klany, protože si to tak přeju.“ Kairozova současná podoba od krku nahoru vymizela a jeho hlava se náhle přeměnila v cosi mnohem většího a plazího. Obrovské oči bronzového draka na Garroshe upřeně hleděly, když Kairoz sklonil hlavu ke Garroshově tváři. „Jsi pěšák. Nic víc. Zůstaň užitečný, nebo budu nucen se tě zbavit.“ Garrosh obnažil své tesáky. Jeho zápěstí byla spoutána stejnými okovy, které měl na sobě, když unikl z toho absurdního divadla, kterému říkali soud. Teprve teď pochopil, proč mu je Kairoz tak opatrně sundal, místo aby je prostě rozbil. Chtěl je mít připravené pro vlastní použití. Očekával konflikt. Ne, on sám ten konflikt vyprovokoval. Garroshovi se po chvíli podařilo ovládnout narůstající hněv. Soustředil se na pravidelný dech. Dýchal pomalu a klidně. Blázne. Chytil ses přímo do jeho pasti. Takovou chybu už znovu nesmíš udělat. Rudá mlha, která mu halila zrak, se pomalu rozplynula. Když znovu promluvil, nedokázal svůj hlas zbavit všech stop podrážděnosti, ale alespoň dokázal mluvit klidně. „Kdybys mě nepotřeboval, nechal bys mě na Pandarii,“ řekl ork. „Takže si nech své plané výhružky.“ Kairozova plazí tlama se zkřivila v úsměvu. „Jen dokud si budeme rozumět.“ Drak se cele proměnil zpět do své orkské podoby a postavil se. „Já ti rozumím až moc dobře.“ Garrosh se převalil na břicho a spoutanýma rukama se odrazil od země, aby mohl také vstát. „O to se neboj.“ Zatímco se zvedal, jeho oči zachytily slabý záblesk světla. Skleněný úlomek ležel opodál v hlíně, kam ho Kairoz během bitky upustil. Bronzový drak na něj ukázal. „Zvedni ho.“ Garrosh věnoval úlomku jen letmý pohled. „Nebudu za tebe zvedat tvoje hračky.“ „Teď je to tvoje hračka.“ Kairoz na něj mluvil jako na neposlušné dítě. „Budeš ji potřebovat.“ Garrosh si střep důkladně prohlédl, ale jinak se ani nehnul. Zakřivený kus skla jemně pulzoval a vyzařoval slabé bronzové světlo, stejné světlo, které bylo patrné, když Kairoz unikl z Garroshova sevření. Okraje úlomku vypadaly velmi ostře. Se spoutanýma rukama neměl valnou šanci, že by ho mohl zvednout, aniž by si zároveň nepořezal dlaně. „Myslel jsem, že jsi říkal, že v něm už žádná síla není.“ „Řekl jsem jen, že už v sobě nemá takovou sílu jako kdysi. To však neznamená, že je zcela prost moci, jak ses ostatně mohl před chvílí přesvědčit,“ řekl Kairoz opět s úšklebkem. Garrosh pozvedl své spoutané ruce. „A co tohle?“ „Nu, zdá se, že ty v sobě mají moci až až, že? Budeš je nosit, dokud mě nepřesvědčíš, že znáš své místo.“ Kairoz se vrátil k ohni a začal seškrabávat hlínu z doutnajícího dřeva. „A teď… to… zvedni.“ Hlavně klidně dýchat. Nesmíš mu znovu skočit na vějičku. Garrosh opatrně zvedl úlomek ze země a nechal ho spočívat na svých dlaních. Když byl ten kus během Garroshova soudu ještě vcelku, byla Vize času* zdobená dvojicí bronzových draků, ovíjejících se kolem skleněné tabulky. Hlava a krk jednoho z nich byly na úlomku ještě patrné. Byly jako dělané k tomu, aby se za ně dal skleněný střep držet. „Předpokládám, že se v tom neskrývá žádná síla určená pro mě,“ řekl Garrosh napjatým hlasem. Jinak bys mě nenechal se ho dotknout. Ta myšlenka ho rozpalovala skrytým vztekem. „Samo sebou. Ale neztrať ho. To by mě mohlo rozčílit,“ upozornil ho Kairoz. Poodešel několik kroků od ohně a cestou bezmyšlenkovitě odtrhl jeden list z nízko visící větvičky. Vzápětí ho rozdrtil mezi prsty na kaši. „Něco na tom bude, co jsi říkal, Garroshi. Ty. A já. Jsme v téhle zemi oba cizinci. Možná bude opravdu nejlepší, když se k Warsongům připojíme odděleně. Možná raději i s odstupem několika měsíců. Nechceme přece, aby nás začali podezírat, že… spolu máme nějakou tajnou dohodu.“ Kairoz upustil rozdrcený list na zem a otřel si ruku o stehno. Na jeho dlani zůstala světle zelená šmouha. „Ukážeš jim ten střep. I když byla vaše rasa na tomto světě stále primitivní, nějaké povědomí o nadpřirozenu jste měli, ne? Snad k tomu postačí vaši šamané. Každý hlupák se špetkou talentu musí pochopit, co drží. Postačí to k tomu, aby v něm spatřili obraz Azerothu a vše, co jim mohou poskytnout další světy. A jakmile se ti podaří je přesvědčit, aby vstoupili do tvé vysněné Hordy, se kterou si budou moci podmanit vše, co jim ukážeš, pak se k vám připojím. Jen další ork následující novou myšlenku svého lidu.“ Kairoz rozpřáhl ruce. „Jen si představ, jaká využití může ten střep mít. Použijeme ho, abychom se dostali do jakéhokoli světa, který nás jen napadne.“ „Mě zajímá jenom jeden svět,“ řekl Garrosh. „Protože ty nikdy nevidíš větší obraz. Ty chceš jednu Hordu, osvobozenou od démonické nákazy. Já chci víc. Společně můžeme vyšlechtit nekonečné množství takových Hord…“ Garrosh se začal smát. Kairoz spustil paže podél těla. Jeho výraz potemněl. „Pochybuješ snad o mně?“ Garrosh mu zpříma pohlédl do očí. „Přesýpací hodiny byly přece zničeny, když jsme se dostali sem. Viděl jsem je ležet roztříštěné na podlaze pandarenského chrámu.“ Garrosh pozvedl úštěpek. „Možná s tímhle zvládneš udělat pár triků, ale netvrď mi, že je to původní Vize času.“ „Zamysli se nad tím, Hellscreame,“ doporučil mu Kairoz lehkým tónem. „Jelikož větší část přesýpacích hodin zůstala na Azerothu, v tomhle kousku rezonuje naše vlastní časová linie. Říkej tomu třeba záblesk… nebo odlesk našeho času. A mně stačí vynaložit minimální úsilí, abychom…“ „Mohli bychom se vrátit zpátky.“ Garrosh cítil, že jeho srdce začalo bít jako splašené a zároveň mu naskočila husí kůže. V jeho mysli se pomalu začal rodit plán. „Ne jenom na náš Azeroth. Do našeho času.“ „A to je jenom začátek,“ pokračoval Kairoz. Otočil se a pokynul ke slunci sklánějícímu se za nagrandský horizont. „Nejprve Azeroth. A pak další světy. Všechny, které nás napadnou. Všechny, které budeme potřebovat.“ Bronzový drak propukl v smích. „Nebude pro nás existovat žádné omezení. Ani čas ne. Leží před námi nekonečné množství možností. A já se stanu nekonečným…“ Garrosh udělal tři kroky a vrazil Kairozovi skleněný úlomek do zad. Jeho smích se změnil v jekot. Zubatý střep hladce pronikal masem, prořezával svaly a nezlomil se ani ve chvíli, kdy narazil na kost. A Garrosh ho celou dobu pevně držel svýma spoutanýma rukama. Do skla proudila síla. Na Kairozově kůži se vykreslovaly a zase mizely bronzové šupiny. Snažil se úlomek použít a proměnit se zpět do dračí formy, ale nešlo to. Garrosh ho stáhl k zemi a zároveň ho obrátil čelem k sobě. Střepem mu přitom projel skrz rameno až ke klíční kosti, kde ho konečně vytáhl. Kairozův křik byl ohlušující. Slabé orkské ruce se Garroshě snažily odstrčit. Garrosh sklonil hlavu až ke Kairozově tváři a pak pohřbil úlomek hluboko v drakově hrdle. Výkřiky se změnily v tlumené bublání. Garrosh úštěpek dál pevně držel a přívalům energie proudícím do střepu a ven nevěnoval nejmenší pozornost. Místo toho se plně soustředil na překvapení v Kairozových očích. „Už nikdy,“ oslovil ho Garrosh. „Už nikdy tu nebudou žádní loutkáři, skrývající se ve stínech. Už žádní otrokáři nabízející zkaženou moc. Nestrpím už nikdy mezi námi nikoho jako ty. Orkové budou jednou pro vždy osvobození od všech pánů.“ Garrosh úlomek otočil a pomalu jím ryl dolů přes Kairozovu hruď, do které pak znovu a znovu bodal. Vrchol kopce brzy zalilo krvavé jezero. Nebyla to krev orka, ba ani žádného jiného stvoření známého tomuto světu, ale země se jí přesto napije do sytosti. Garrosh vytáhl střep z rozervaného masa a vstal. Kairozovo tělo se svíjelo v křečích. Garrosh ho zvědavě pozoroval. Nikdy předtím nepřipravil o život bronzového draka. Střep v jeho rukou se chvěl a s každým doznívajícím úderem drakova srdce i on slabě zatepal. Z Kairozova těla splývala bronzová mlha, která vypadala jako zrnka zlatého písku. Nerozptýlila se však jako dým, jako se spíše spojovala v jediný tenký vír, který se odvíjel do nicoty, jako by byl tažen pryč z tohoto světa. Když se bronzová mlha konečně rozptýlila, znehybněl i skleněný úlomek. Kairozovy oči zůstaly doširoka otevřené a jeho dech ustal. Garrosh vyčkával. Chtěl mít jistotu. Uplynulo několik minut, než souhlasně zabručel a přikývl. „Tak jednoduchý konec sis ani nezasloužil.“ Tělo nechal ležet na místě. Každý, kdo by na něj narazil, by spatřil prostě jen orka, který rozhněval nesprávnou osobu. Jak blízko pravdě to ve skutečnosti bylo? Garrosh se sám pro sebe usmál. Opodál našel protékat potůček, kde se očistil od krve a omyl i skleněný úlomek. Okovy měl stále na rukou a kov mu sedřel kůži na zápěstích. Nemohl s tím však nic dělat. Klíč se nacházel v jiném světě. Co teď? Nějak dobu v hlavě spřádal komplikované plány a zase je zavrhoval. Kairoz měl pravdu: lstivost nepatřila mezi jeho silné stránky. Bude-li postupovat příliš úskočně nebo se bude snažit s orky manipulovat, připraví ho jeho otec o hlavu. Grommash Hellscream nebyl žádný hlupák. Nebo ano…? Garroshovy útroby se sevřely obavami. Byl tehdy tak mladý. Na svého otce si stěží vzpomínal. Co když nebude takovým orkem, jakého očekávám? Grommash Hellscream byl podveden a ten klam ho vehnal až do otroctví démonů. Na samém konci se sice vykoupil a prokázal, jak silné bylo jeho srdce, ale přesto nebyl neomylný. Garrosh nad tím hloubal už několik dnů a stále neznal odpověď. Jak přesvědčit jednoho z nejsilnějších orků, kteří kdy žili, o jeho slabosti? Poslední paprsky slunečního světla se vytratily. Garrosh zůstal tiše sedět na břehu potoka. Možná by měl počkat. Dostat se do tábora Warsongů byla otázka několika hodin a okovy spolu se skleněným úlomkem ho okamžitě označí jako někoho, kdo tam nemá co pohledávat. Zítra či pozítří bude možná bezpečnější doba pro příchod než prostředek noci. Ne, rozhodl se. Už žádné další čekání. Vetkl střep zpátky do Kairozovy šerpy a tu si pak zavěsil na vlastní opasek. Grommash buď rozezná sílu v Garroshově srdci… nebo ne. Garrosh vykročil vpřed. Za úsvitu se dozví, zda bude žít po boku svého otce, nebo zemře jeho rukou. „Lok-tar ogar,“** zašeptal.
Stránka 1 | Další ->

* V originále Vision of Time. ** V překladu znamená vítězství nebo smrt.

Naposledy upravil/a Esperanta 28.08.2015 v 22:09:50.

Diskuze

Bellatrix 01.09.2014 22:59

Nervel
Na druhou stranu, Garrosh by poprve v životě (dlouho jsem Warcraft nesledoval, tak možná žiji v klamném dojmu tak mě opravte) pocítil skutečnou bolest, kdyby ho vlastní otec chtěl zabít za to, co se z Garroshe stalo.
No, asi by ho to donutilo trochu přehodnotit svoje priority Ale mně popravdě přijde strašně málo pravděpodobný, že by k něčemu takovýmu došlo.
Korektor / redaktor WoWfan.cz

Nervel 01.09.2014 22:03

Ferion
otec zabije syna, jak dojemné
Na druhou stranu, Garrosh by poprve v životě (dlouho jsem Warcraft nesledoval, tak možná žiji v klamném dojmu tak mě opravte) pocítil skutečnou bolest, kdyby ho vlastní otec chtěl zabít za to, co se z Garroshe stalo.

Ferion 01.09.2014 21:26

viktort4
Variana mám najradšej zo všetkých postáv, ale nechcel by som aby ho zabil on.Radšej nech ho zabije Gromm a bude to tak dojemné.
otec zabije syna, jak dojemné

viktort4 01.09.2014 21:17

Variana mám najradšej zo všetkých postáv, ale nechcel by som aby ho zabil on.Radšej nech ho zabije Gromm a bude to tak dojemné.

Nervel 01.09.2014 20:59

Myslím, že je dobře, že Blizzard nechal Garroshe přežít. A osobně si přeji, aby Garrosh padl pod rukou Variana Wrynna.

Rowente 31.08.2014 15:33

Super! Tohle jsem hledal, díky za překlad!

Kasiny 31.08.2014 08:43

Nemá cenu se tu rozepisovat, vynikající! Těším se na další.

cerberos 31.08.2014 06:49

Ano spletl,jsem si to,je to jak napsal Mordecay,povídka Charge of the Aspect,místo Firelands,jsem měl napsat,že se to odehrávalo v Mount Hyjal,vidím z toho před sebou obrázek jak tam Thrall sedí na trávě s Yserou a povídaji si.Vždy když jdu na Mount Hyjal,pořád mám v hlavě Firelands,však to znáte,někdo když letí do Shadowmoon Valley,tak taky řekne že letí do Black Temple..je to normální.U toho Garroshe bych řekl,že je to takový rasista..svět jen pro orky,kde ostatní rasy budou jen jim otročit.Mám i nemám toho orka v oblibě,ale spíš ne,škoda jeho otce byl to můj největší hrdina ve WoW.

Ferion 30.08.2014 23:00

v mých měřítkách, už jen to jak si jde garrosh za svým a absolutně ignoruje širší rozměr všeho okolo něj, z něj dělá nehorázně nudnou postavu (znovu opakuju dle mých měřítek). já mám rád záporáky ale spíš ty nevyzpytatelný, z wowka hlavně wrathion (záporák to neni ale měřítkům vyhovuje takže jsem udělal vyjímku )

Bellatrix 30.08.2014 21:35

Garrosh si holt jde tvrdě za svým. To z něj dělá přinejmenším dost zajímavou postavu. Holt to není žádnej klaďas, ale já mám ráda postavy, co nejsou černobílý.A jinak, já v tomhle docela souhlasím s takovým Wrathionem. Jednou ještě budeme za Železnou Hordu rádi, až zjistíme, že nám stojí za dveřma naštvanej Kil'Jaeden... A kdyžtak bude aspoň koho obětovat.

Korektor / redaktor WoWfan.cz

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet