link

Infinitude of Ice - 10. kapitola

  Infinitude of Ice    povídka    fanfiction   

„My ju tam nechali, u všech démonů,“ sípala Beryl, když seskakovala, nebo spíš sesunula z dračího hřbetu do zažloutlé trávy. Přistáli daleko za Plague Wood, blízko cesty, jelikož je oba Naicho nezvládala tak daleko nést. „Skončila tam kvůli mně! A teď tam zůstala taky kvůli mně!“ Trpaslice se donutila uklidnit. Plíce už jí přestávaly hořet. Pak pomalu vzhlédla k elfovi, který pomalu seskočil na zem. Na tváři měl bolestivý škleb a krev se zbytky sklivce mu stále pomalu stékala po levé tváři, stejně jako voda z pomalu se rozpouštějícího ledového střepu.

Ten pohled Beryl okamžitě probral. Až teď si uvědomila, že je zraněný.

„Zatraceně, to je bolest,“ vyrazil ze sebe. Zdálo se, že šok z něj opadl, stejně jako z trpaslice, až teď. Opřel se o dračici a nebezpečně zavrávoral. Naicho ho okamžitě podepřela křídlem a starostlivě si ho prohlížela.

Trpaslice se chtěla vrátit. Chtěla nasednout na Naicho, chtěla ji obrátit už ve chvíli, kdy dračice poprvé mávla křídly. Ale když teď viděla svého dlouholetého přítele, v jakém je stavu, uvědomila si, že by se měla postarat alespoň o někoho, kdo zachránit šel. Protože pro draeneiku už bylo pozdě.

 

 

Asimeria už dobrých několik hodin seděla ve tmě a opírala se o chladnou stěnu. Raněné lýtko jí opuchlo a rána začala mokvat. Děsilo ji, že už tomu nepřikládala žádnou důležitost.

Pokusila se soustředit na své myšlenky. Co vlastně cítím? Co se mi teď vůbec honí hlavou? Emoce nerozeznávala. Zela v ní prázdnota. Bylo to, jakoby se od něčeho odstřihla, jakoby za sebou spálila most. Od života, odpověděla si. Nic mě nebolí, nemám strach. Asi jsem ho měla kvůli Beryl. Já strach nemívám… ne kvůli sobě. Protože nic nezbylo. Kel’thuzad měl pravdu, Beryl byla to jediné, co mě brzdilo. Ona by se pro mě nevrátila.

Zaklonila hlavu a vydechla. Mrtvolný puch už nevnímala. Jen ta mokvající rána svědila. Prokřehlými prsty zajela pod svou tuniku a sevřela ametystový lístek. Jaký je v tomhle všem smysl? Přivedl jsi mě sem, tak jak Zeliek říkal? Nebo je to jen krutá hra osudu? Protože jestli v tom žádný smysl není, jak se k tomu mám postavit?

Panty zaskřípaly, draeneika se nepohnula. Nevynořily se obavy ani strach. Oddychovala klidně.

„Stále se mnou nemluvíš?“

Otevřela oči a hodila po Mograineovi nečitelný pohled. Pak pohlédla před sebe. Nebylo to ani tak pokusem o vzdor jako spíše tím, že nevěděla, jaký má vůči němu zaujmout postoj. Nevěděla, jak to mezi nimi teď je. Jestli ji nenáviděl před tím, neuměla si představit, jaké to muselo být teď. Jaké myšlenky může mít nemrtvý, který má vlastní vůli a myšlení? Co tohle udělá s lidskou psychikou?

Ty otázky v ní vyvolaly neskutečnou vlnu odporu. Otřásla se.

„Můžeš tu sedět ještě další dva dny, jestli chceš. A mezitím přijdeš o nohu.“

Najednou se staráš?

„Nerad pracuji s poničenými věcmi,“ řekl jako v odpověď na její myšlenky.

Tentokrát už se na něj draeneika prudce otočila. „Jednou se vypracuju nad tebe, zavšivený šmejde,“ pravila svým rodným jazykem, „a až ta chvíle přijde, budeš to ty, kdo bude na mém místě.“

„Mluv si, jak chceš. Nerozumím ti, ani když se snažíš mluvit obecnou řečí,“ vrátil jí to.

„Co po mně vůbec chcete?“ vyprskla, tentokrát v obecném jazyce. „Mučit mě nebo ze mě udělat stejnou zrůdu, jako jste vy?“

„Zrůdu bez bolesti nevytvoříš.“

Ty máš na všechno odpověď…

„Jaké se mnou máte plány?“ odhodlala se. Strach se znovu objevil, ale ona ho zatlačila zpátky. Neměla co ztratit. Jediný člověk, na kterém v tu chvíli záleželo, už byl mimo nebezpečí.

„Nemám zatím jasnou představu, ale nějak už si s tím poradím.“

„Jestli na to kdy kývnu dobrovolně, pak jen proto, abych byla lepší než vy. A pak vám to všechno vrátím i s úroky.“

„Jen do toho. Chybí mi obstojný soupeř.“ Na okamžik se na jeho tváři mihnul pobavený úsměv a jen ta chvilka stačila, aby měla Asimeria chuť vystřelit na nohy a vyrvat mu ten úsměv z obličeje. „Ale ke konci zjistíš, že jít proti mně nemá smysl.“

„Nenávidím vás stejně, jako vy nenávidíte mě. To se nikdy nezmění.“

„Třeba ano. Třeba mě jednou budeš nenávidět ještě víc.“

Draeneika se v tu chvíli kompletně zapomněla. Vystřelila na nohy, aby mu vrazila pěstí. Pokud v tu chvíli dokázala překousnout bolest, její tělo se přes zranění přenést nedokázalo. Svaly jí ochably a ona klopýtla. Rytíř smrti ji zachytil.

„Jestli mě chceš udeřit, měla by ses nejdřív dát dohromady,“ řekl.

„Pusťte mě. Hned.“ Dívala se mu zpříma do očí. Už ji neděsily. Veškerý strach přebil vztek a nechuť. Naplivala by mu do obličeje, kdyby neměla tak vyprahlá ústa.

„Nedej bože aby se z nás jednoho dne stali přátelé. To by byla pro oba naprostá noční můra,“ pronesl jedovatě a pustil ji. Asimeria tvrdě dopadla na kolena a i tak to byl pro ni úlevný pocit. „Pošlu za tebou Zelieka. Až se dáš dohromady, víš, kde mě najdeš.“

Nesnášela jsem Plamennou Legii, nesnášela jsem orky, když napadli Shattrath, ale ty se nedáš nikam zařadit. Cítila, jak ji ta nenávist tráví zevnitř. Byla zesláblá, nemohla si na někom vybít vztek. A tak jen cítila, jak se jí jed bolesti a vzteku pomalu prožírá srdcem a duší.

 

 

Beryl si nikdy nemyslela, že bude tak šťastná, až uvidí Plaguelands. Na zažloutlou trávu a praskající puchýře na trouchnivějících stromech nikdy nebyl hezký pohled. Ale oproti nekropoli měla pocit, že se prochází po rozkvetlé zahradě.

Teprve když se konečně dostali až k Light’s Hope, na ni všechno padlo. Sylvan s nimi celou cestu nepromluvil, sotva klopýtal, sám se neudržel ani na dračím hřbetě a byl naprosto dezorientovaný. Beryl se na něj snažila mluvit a držet ho při smyslech, ale elf se na ni ani nepodíval. Sunul se vpřed, a ani když ho odváděl Korfax, který držel hlídku, nejevil známky pozornosti.

Teď seděla u ohně s Eligorem a choulila se do pláště. Paladin zprvu projevil vděk a nesmírnou úlevu, ale čím déle vedle něj seděla, tím víc z něj cítila, že už notnou chvíli v sobě držel výčitky na její adresu. Nehledě na to, že se nechtěla zmiňovat ani o tom, jak se vůči draeneice zachovala. V tom prostředí a celé situaci se jinak zachovat neuměla. Ale teď když byla zpátky a mimo nebezpečí si špatný rys své povahy vyčítala.

Ta draeneika se pro ni vrátila. Nemusela se vracet. Snažila se, aby Beryl přežila. A ona o ní řekla, že není její přítel?

Beryl vnořila hlavu do dlaní.

„Tys ho zase hledala, že ano?“ pronesl vyčítavým tónem. Trpaslice mu neodpovídala. „Hledala jsi Ezziela.“

„Ne,“ zmohla se na jediné.

„Sakra, kdybych věděl, že se o to pokusíš, tak tě tam nepustím! A nepustím ji tam s tebou,“ odsekl. „Teď mám na tom všem úplně stejný podíl jako ty.“

„Tys jej řek, ať de se mnou?“ To už Beryl vzhlédla.

„Jistě, protože jsi začala dělat jednu blbost za druhou od té doby, co zmizel. A mě bys jít nenechala, vždycky jsi zmizela dřív, než jsem se stačil dopátrat, že se někam chystáš.“

„Měl by ses naučit na ostatní kolem kašlat. Já se tě vo žádný vochranitelství nikdy neprosila,“ prskla.

„Aha, takže jsi ho šla hledat a teď jsi naštvaná, že jsi do toho zatáhla Asimerii a Sylvana taky,“ utrousil jedovatě a uhnul pohledem na stranu, jakoby mu už nestála ani za pohled.

Beryl na něj nevěřícně hleděla. Po dlouhé době ucítila v koutku oka slzy. Bylo to, jakoby jí vrazil nůž do otevřené rány. „Mně zbyl už jen on, chápeš?“

„No, tak mně nezbyl nikdo,“ pronesl odměřeně. „Zmizel už několik měsíců zpátky. Je mrtvý a slouží Pohromě.“ Eligor se zarazil a prudce se na ni otočil. „Ty ses chtěla dostat do Naxxramasu, abys ho našla tam?“ V očích měl zděšení. „A co jsi měla v plánu, kdybys ho našla?“

Beryl se probírala vším, co měla v záloze. Jenomže ty už před nějakou dobou vyčerpala. „Já sem do tohodle zavšivenýho kraje jít nechtěla. Šla sem, aby brácha nešel samotnej. A teď je mrtvej.“

Věděla, že se na ni Eligor zlobí. Zachovala se nezodpovědně. Kdyby věděl, co má v plánu, nikdy by s ní draeneiku neposlal. On její plán vyšel… částečně. Poslala ji pryč, ale netušila, že se draeneika vrátí zpátky. A teď byla sama na sebe naštvaná, že ji do toho všeho zatáhla.

„Promiň, Eligore,“ zmohla se na jediné. „Myslela sem, že ho najdu…“

Paladin zakroutil hlavou a vstal. „To řekni té draeneice, co tam kvůli tobě zůstala.“

Neměla sílu sledovat, jak odchází. Cítila, jak na ni tíha toho všeho doléhá, jak ji dostihuje poprvé od doby, kdy ji Pohroma zajala. Nebyla to draeneika, kdo udělal chybu. Asimeria jen projevila lidskost, kterou jí Beryl vyčetla. Ve skutečnosti to byla trpaslice, kdo pochybil. Hnala se za něčím, k čemu nemělo smysl se vracet.

Vzpomněla si na dětství v Dun Morogh, jak s bratrem vylezli nad Ironforge, oba uplácali sněhové koule, pustili je ze zasněženého srázu a sledovali, jak se na něj nabaluje hromada sněhu. To bylo asi to nejlepší přirovnání k situaci. Vše, co se dělo, mělo setrvačnost. Dělo se něco, co ona ani zbytek jejích přátel z Light’s Hope neviděli. Měla pocit, že bude hůř.

Po dlouhých hodinách rozjímání se zvedla a šla se podívat, jak je na tom Sylvan. Byla vyčerpaná a vyhladovělá, ale taky byla trpaslice. Ti vydrží hodně. Elf potřeboval pomoc víc než ona.

 

 

Že má všechno odvrácenou stranu mince věděl Zeliek už od chvíle, kdy ho Faol kdysi přivedl do kláštera ve Stratholmu. Městský lid, který ho nechal hnít na ulici, měl i svou světlou tvář a tou byl právě arcibiskup, který se ho ujal. A teď tu druhou stranu mince začal vidět i na draeneice. Vždycky měla v sobě směsici strachu a obav ale také určité trpělivosti a laskavosti, i když on už ji za ty roky v Naxxramasu dávno ztratil. Ale její odvrácená strana se mu vůbec nezamlouvala.

Když pro ni přišel, ani se na něj nepodívala. Dělala, jakoby tam nebyl. Přesto věděl, že okolí vnímá, není zamyšlená… byla to pouze dokonalá ignorace.

Klekl si před ní a pohlédl jí do tváře. Draeneika se jeho pohledu nechytla. Jakoby hleděla skrz něj. „Rád bych, abys šla se mnou,“ zkusil.

Nic. Asimeria se nepohnula. Opatrně k ní natáhl ruku a dotkl se jejího předloktí. Ve vteřině šamanka zvedla zdravou nohu a vší silou ho kopytem zasáhla do pancíře.

Paladin bolest necítil, pouze ho ta síla odmrštila vzad, že se musel rukama zapřít, aby nespadl. Pohlédl na draeneiku. Stále seděla opřená o zeď, s tím rozdílem, že oči upírala na něj. Ještě před pár dny by na její tváři zahlédl stopy zděšení nad tím, co udělala, ale tentokrát tam zahlédl něco úplně jiného, něco, co jí bylo cizí. Byla v tom škodolibá radost i výhružka.

Nevěděl, co dělat. Probral se svou myslí a vzpomínkami. Jak by se zachoval? S lidmi to nikdy neuměl, nerozuměl jim, nerozuměl ani sobě.

Pomalu k ní natáhl ruku dlaní vzhůru v jasném gestu. Draeneika po natažené ruce střelila pohledem, jakoby v ní očekávala nějakou zradu. Pak znovu pohlédla na něj, ale Zeliek z toho pohledu nic nevyčetl.

„Kopej do mě, jak chceš, ale ne tady.“

Draeneika zhnuseně uhnula pohledem na stranu, jakoby tím, co řekl, opovrhovala. Paladinovi chvíli trvalo, než zapojil veškeré své soustředění k rozeznání emoce, která ho bodla do srdce. Byla to lítost. Už si nikdy nemyslel, že tuhle emoci kdy pocítí a nepomohlo mu ani to, že se draeneiky stranil, co to šlo.

„Vím, že máš vztek, já ho mám taky. Jestli ti to pomůže, můžeš bušit do mě, ale nejdřív tě odvedu.“ Šamance se na tváři nehnul jediný sval, ani nemrkla. „Zatraceně, mluv se mnou!“

„Najednou mám mluvit?“ prskla po něm. „Najednou vám to mlčení vadí?“

„Mám tě snad odtáhnout násilím?“

„Klidně,“ vysmála se mu.

„Kdo z nás dvou by měl být naštvaný víc? Ty, že jsi nezvládla utéct nebo já, že tě budu mít na krku déle, než jsem chtěl?“

To už draeneiku probralo. Napřáhla se a bez jakéhokoliv slova ho udeřila do čelisti. Ozvalo se prasknutí kosti a rupnutí v krčním obratli, jak se chrupavky ve ztuhlé páteři prudce otočily. Asimeria nedokázala přemýšlet nad tím, proč se ani nepokusil uhnout. Čekala se sevřenou pěstí, až se k ní zase natočí.

Zeliek chvíli hleděl na stranu, dokud na ni znovu nepohlédl. Tentokrát mu vrazila pěstí z druhé strany. Paladin nic neříkal. Pak pozvedl ruku k obličeji zakrytému látkou a prohmátl si čelist. „I ten kopanec byl cítit víc.“

To už se na něj draeneika vrhla. Povalila ho na záda a sevřela mu jednu ruku kolem krku, druhou mu vrazila pěstí přímo do obličeje. Paladin ji sevřel za obě zápěstí, když si uvědomil, že se mu situace vymyká kontrole. Draeneika si z indispozice nic nedělala, pouze zaklonila hlavu a vrazila mu čelem do nosu tak silně, že si Zeliek dal týlem o zem. První, co mu přišlo na mysl, bylo, že draeneika má přeci jen tvrdší kosti, než lidé, druhá věc byla, že už ani přesně nevěděl, proč ji vyprovokoval.

O co se, sakra snažil? Aby mu řekla, že s ním půjde pryč a mohli se pomlátit jinde? A co by asi tak dělal, když by se mu ji povedlo dotáhnout k sobě? Jak by ji přivedl zpátky k rozumu? Byla naštvaná a to hodně. Ale on to chápal a proto věděl, že tady už veškerá legrace končí.

Pustil ji jednou rukou, načež toho draeneika využila a znovu ho praštila, tentokrát do spánku. To Zeliekovi nahrálo do karet. Položil ji dlaň na čelo a draeneika na něj celou svou vahou padla v bezvědomí.

Paladin k tomuhle dojít nechtěl. Pracoval s tím, jak se k němu chovala a reagovala před tím. Teď mu připadalo, že měl prázdné ruce.

Asi byste mi mohl začít psát návod, jak mám na vás reagovat, vzpomněl si.

A teď se na té druhé straně barikády ocitl on. Stavba se mu začala pod rukama pomalu hroutit jako hrad z písku.

 

 

Draeneika se probrala na půli cesty a snažila se dopátrat, proč jí v mysli chybí pěkných pár chvil života. Nenesl ji v náručí, vedl ji vedle sebe, s rukou přehozenou přes hlavu. Zírala do země, ani ji nenapadlo se rozhlédnout a tak si nepovšimla, že ji vede jednou ze servisních chodeb, které propojovaly celou nekropoli. Kdyby totiž věděla, že je nikdo nevidí, asi by se na něj vrhla znovu, nehledě na své zranění.

Teprve až když uslyšela zvuk skřípajícího kamene, si uvědomila, kudy ji vedl. Prudce zvedla hlavu a pokusila se mu vykroutit. Bylo by se jí to povedlo, kdyby neopomněla fakt, že Zeliek už je přeci jenom zvyklý na úskočné chování.

Prudce do ní za strany vrazil a draeneika dopadla na postel. Raněnou nohou zavadila o dřevěnou hranu a ta bolest ji na okamžik přivedla k příčetnosti. Pomalu se posadila, naštvaně syčela, aby skryla bolest.

„Posedla tě snad orkská krvežíznivost?“ začal paladin káravě, zatímco zavíral tajný vchod ve stěně. Draeneika mu věnovala zamračený pohled. „Nemluvíš se mnou? No, to bys asi měla. Já ti tady jako jediný pomáhám.“

V odpověď na to draeneika zvedla ruku a paladin ji intuitivně pozvedl tady. Do světelného štítu narazila ohnivá stěna, jiskry se jako světlušky rozletěly do všech směrů a hned nato zhasly.

„Co vlastně chceš?“ zeptal se vážně, když štít pomalu pohasl. „Ublížit mi nebo ze sebe ten vztek vybít?“ Neodpověděla. Pravděpodobně nebyla při smyslech. „Chceš vidět moje zranění?“ Otázka visela ve vzduchu, paladin se však odpovědi nedočkal. „Řekla sis o to.“

Asimerii na okamžik přemohla zvědavost. Na muže, nebo na to, co se dle jejího názoru kdysi lidské bytosti podobalo, v šeru neviděla. Rozeznávala pouze obrysy a světlejší části zbroje, ale to bylo vše. A samozřejmě zaznamenala i pohyby, ale nedokázala určit, co přesně dělá. Její citlivé uši zaslechly, jak položil kožené rukavice a zdobný diadém na stůl, a pak rozepínání kožených pásků. Sama se nedokázala soustředit na myšlenky ve své hlavě, měla neskutečný vztek, že nedokázala vnímat ani sama sebe, chtěla něco rozmlátit, někoho zabít. Přesto to byla právě její zvědavost, která ji zastavila v tom, aby znovu pozvedla ruku a pokusila se mu vypálit díru do těla.

Draeneika sebou ostražitě trhla, když ho uviděla odkládat nárameníky a těžký kyrys do stojanu a nakonec i lněnou košili. Pak se k ní natočil čelem, draeneika ho stále pořádně neviděla, on ji však ano. Přemýšlel, jestli by měl zažehnout pochodně, aby si ho mohla prohlédnout, ale pak tu myšlenku zavrhl.

Nakonec přistoupil k posteli a posadil se vedle draeneiky, nepohnula se ani o píď. Studenou dlaní zavadil o její předloktí. Naštvaně sykla. Pak ji pomalu sevřel i prsty.

Asimeria se prudce nadechla a odvrátila se, s rukou před ústy, jakoby měla každou chvíli zvracet. Viděla toho za ty dny, možná už týdny hodně. A její oči si na to zvykly. Dokonce si zvykla i na ostatní rytíře smrti, se kterými byla ve fyzickém kontaktu nejvíc, ale když už se jí dotkli, měli na rukách rukavice, na nohou okované boty, od hlavy k patě ozbrojení. Nejhorší, co kdy možná zažila, byli snad ti ghúlové, se kterými strávila několik hodin zavřená v místnosti, ale ani ti se jí nedotkli, jen na ni tupě zírali. Takže když se jí dotkla Zeliekova ruka s konečky prstů naprosto sedřenými z kůže i masa, bylo to, jakoby na ni někdo vylil kýbl ledové vody.

Pomalu potřásla hlavou, aby se donutila ten vztek přebít. A pak její ruku nasměroval na zjizvenou hruď, na popraskaná žebra, které držely na místě jen díky kovovým hřebům. Hrudní kost úplně chyběla, jakoby ji někdo rozdrtil a hrudní koš rozerval. Ten pocit už draeneika neskousla a prudce se mu vyrvala z ledového sevření. Oddychovala, nevěděla, jestli se má psychicky zhroutit nebo začít zvracet.

„Myslíš, že se tam těch jizev vejde víc?“

Draeneika zakroutila hlavou, stále ji měla sklopenou.

„Už jsi zase při sobě?“

Tiše přikývla.

„Dobře,“ přikývl. „Takže se ti můžu podívat na tu ránu?“

Znovu pokynula, jakoby jí došla veškerá slova. Vstal a klekl si před ní. Když vzal její nohu a položil si ji na kolena, bolestivě sykla. Teprve teď začala tu bolest znovu vnímat. Seděla tam se sepnutýma rukama a přemýšlela o sobě a o tom, co se s ní právě dělo. A to se jí ani za nic nelíbilo.

Pak pocítila nesmírnou úlevu od bolesti, když hebké světlo ozářilo celou místnost a začalo pomalu hojit její ošklivé zranění. Jejím očím to nedalo a tak letmo vzhlédla. Znovu v ní hrklo, když viděla popelavě šedé, posešívané tělo na vlastní oči. Nezdravě našedlou kůži protkávaly černé žilky. Jizev bylo nesčetně. Před tím cítila jen znechucení, ale teď cítila i lítost.

„Nedívá se na to dobře,“ pronesl, když si povšiml, že od něj nemůže odtrhnout oči.

„Kdo vám to udělal?“

„Že se vůbec ptáš…“ prohodil téměř posměšně.

Znovu sklopila zrak, rukama se opírala o hranu postele. Teď když bolest lýtka úplně ustoupila, pocítila pochroumaný nos. Ale neodvážila se stěžovat si.

„Já dal Beryl tu mapu,“ řekl po chvíli. Stále se soustředil na ránu, ve které Světlo vypalovalo poslední zbytky sněti.

Draeneika byla v šoku. „Vy jste chtěl, abychom utekly?“

„Proč myslíš, že jsem se k tobě tak choval? Aby sis usmyslela, že mě tu nenecháš?“

„Proč si to myslíte?“ Ji ta myšlenka napadla, drobný střípek pocitu viny, že ho tu nechá, i po tom všem, co od Beryl věděla, co věděla i od něj.

Rána se konečně zacelila a Světlo pohaslo. Úleva ustoupila stejně jako hebká záře. „Mám na lidi zvláštní vliv. Všichni, které jsem potkal, za mě bez váhání položili život. Šli by za mnou i do horoucího pekla. Nevím čím to je, ale kdybych to byl věděl, asi by ještě žili.“ Vstal, aby si oblékl tuniku. I se zbrojí nevypadal jako nejsvalnatější člověk, kterého viděla, ale bez ní byl vyzáblý, téměř šlachovitý. Ale to tady asi nehrálo žádnou roli.

„Jen jednu věc,“ řekl, když si oblékal spodní oděv pod zbroj. „Teď zrovna jedovatý nejsem, ale až znovu začnu, neber si to osobně.“

„Proč to tak je?“ snažila se ho pochopit a asi se jí to dařilo, ale potřebovala to slyšet od něj.

„Největší rány jsou ty, které nevidíš. Bolest přichází a odchází ve vlnách. Zvíře útočí, když cítí bolest. Stejně jako já.“

Asimeria se přistihla, že jí došla slova. Teď už chápala, i když ho nemohla chápat naplno. Ji ta bolest a vztek taky trávil zaživa, proto útočila jako krysa zahnaná do kouta. Kdysi tohle cítila, kdysi, když ještě bojovala s Plamennou Legií. Jenomže tehdy měla kladivo, byla voják, mohla si ten vztek vybít. Malá místnost, žádný soupeř a nemožnost bojovat kvůli zranění, mělo za následek, že veškerá horká pára zůstala uvnitř, aniž by mohla ven.

„Musíme se dohodnout, co dál. Abys z toho vyšla s co nejmenší újmou.“

„A jak to chcete udělat? Tady? Mezi nimi?“

„Začneme s nejdůležitějším aspektem: musíš se začít bránit.“

„Jak se mám bránit proti nim? Vy jste tu déle než já, víte, jací jsou.“

„Měj vztek, skladuj ho v sobě a pak ho použij v tu nejlepší možnou chvíli.“

„Vztek zatemňuje mysl.“

„Ne, když je to spravedlivý vztek. Nejsi neschopná, jen to v sobě dusíš, nechceš, aby tě využil, ale to je k ničemu. On si cestu najde. Vždycky si ji našel. Takže jediné, co můžeš udělat, je zmírnit dopad a jeho směr.“

„A jak jednoduché je srovnat se s tím, že jste figurka síly, která chce zničit všechno, co vám bylo drahé?“ Pohledem si vynucovala odpověď. Chtěla ji znát a chtěla ji od něj, protože on jediný mohl její situaci pochopit.

„Myslím, že tohle si asi nechám pro sebe,“ řekl k jejímu velkému zklamání. „Budeš mi muset věřit.“

„To je, jako byste mi řekl, že si mám zavázat oči a říkal mi, kudy mám jít.“

„To i sedí. Ale jestli chceš, můžeš to zkusit sama a bez mé pomoci.“

Když si to draeneika představila, vyděsilo ji to. „Ne, myslím, že ne.“ Využila situace, aby se zeptala na to, co jí vrtalo hlavou už od chvíle, co ji zajali. Odhodlala se a vzhlédla k němu. „Proč tohle všechno? Proč mě Kel’Thuzad prostě nezabije tak jako ostatní?“

„Přemýšlel jsem o tom, co po tobě vlastně chce a asi jsem na to došel.“ Přistavil si židli a posadil se naproti ní. „Kult Zatracených se dostane tam, kam nemrtví nemůžou. Infiltrují města a armády, získají plány o pohybu nepřítele, dokáží sabotovat klíčové body a osobnosti, aniž by na ně někdo došel,“ řekl jí Zeliek. „Představ si, co by dokázal s živou bytostí, která ovládá schopnosti rytířů smrti. A na tohle tě potřebuje živou.“

„To ale budu ještě horší než oni,“ pohnula hlavou ke dveřím.

„Když ti řeknu víc, k ničemu to nebude. Tady si musíš dávat pozor na to, co říkáš a občas i na to, o čem přemýšlíš. Budeš prostě muset věřit, že ti ukazuji směr, jak nejlépe dovedu.“

Asimerii už bylo všechno jedno. Beryl byla pryč a snad v bezpečí. Na ní už nesešlo. Nezáleželo už na ničem. Přikývl a rozhodla si paladina vyslechnout. Ať už jí chtěl říct cokoliv.

 

 

Lich seděl ve vysokém kamenném křesle ve své pracovně a snažil se, tak jako už několik let, zrekonstruovat ztracené vědění ze zničeného grimoáru. Roky se probíral knihovnou v Naxxramasu, aby ty úlomky nalezl, ale s úplnými se nikdy nesetkal.

I když to k jeho stavu mohlo připadat nemožné, zamračil se. Brkem poklepal na opěradlo křesla a prohlížel si své úhledně napsané zápisky. Nikdy je všechny nedá dohromady. Neměl toho proradného paladina nechat opustit Scholomance. Byla to jeho chyba, příliš věřil, že ho dokáže strhnout na stranu Pohromy. Mýlil se.

Brk v jeho pařátech praskl. Vždycky dostal takový vztek, když se ty zápisky snažil dostat zpět. Pročetl grimoár mnohokrát, ale jeho paměť mu nesloužila dokonale.

„Jsou ztracené navždy…“ přiznal si nahlas.

Jeho mysl zachytila něčí přítomnost a tak vzhlédl. U vstupu do sálu zahlédl draeneiku. Stále nevkročila dovnitř, jakoby se rozmýšlela, zda je to dobrý nápad.

„Ty máš opravdu kuráž přijít sem poté, co jsi způsobila,“ zavrčel. Pohledem ji probodával. Neměl by ji zabít radši hned? Nezpůsobí ještě víc problémů, pokud ji tu nechá? Už se to jednou stalo, nemohl si dovolit to zopakovat.

Odložil knihu a pomalu vstal z trůnu. „Co tady chceš?“ Pomalu sevřel pařát, jakoby neměl daleko od útoku.

„Budu spolupracovat,“ začala. „Ale dejte mi lepší podmínky.“

„Nějak jsem tě neslyšel. Zopakuj mi to víc nahlas.“

Asimeria moc dobře pochopila, že ho naštvala a že rozhodně nestojí o to, aby to slyšel znovu. Ale odhodlala se přijít blíž. Lich se vznášel na místě, ani se nehnul. Cítila z něj, že je vytočený nad svou obvyklou míru, ale teď už couvnout nemohla.

„Chci lepší podmínky během tréninku,“ zopakovala. „Pak budu spolupracovat.“

Lich roztáhl pařáty a znovu je sevřel. Draeneika si snažila nepředstavovat, co ji dělí od těch drápů mezi žebry. „Tohle už jsi mi jednou řekla. A neudělala jsi, co jsem ti poručil.“

„Řekl jste, že mě Beryl brzdí.“

„A taky jsem ti řekl, že ji máš zabít.“

„O co vám šlo víc? Abych někoho zabila nebo abych spolupracovala?“

Kel’thuzada tak otázka popudila. Neměl daleko k tomu, aby se proti ní ohnal. Donutil se posbírat roztříštěné sebeovládání a řekl: „Myslíš si, že si místo tebe nemohu najít nějakou jinou pokusnou krysu? Venku se jich najde celkem dost.“

„Chci vidět, kdo vám tohle zacházení přežije dost dlouho na to, aby z něj vůbec něco zbylo.“

Lich nad tou drzostí zavrčel. Stěží se držel, aby jí neurazil hlavu. Ale její poznámka ho donutila přemýšlet. „Budu tě hlídat na každém kroku. Neutečeš,“ zasyčel.

Draeneika spolkla drzou poznámku a jen přikývla.

„Nechám ti vyrobit lepší zbraň.“

„Chci palcát. Nebo sekyru. Meč už nechci ani vidět.“

„Je mi jedno, co budeš používat. Ale jestli se dozvím,“ lich se k ní pomalu přiblížil a sehnul se nebezpečně blízko ní, „že ani po tomhle rozhovoru jsi naprosto k ničemu a neumíš si poradit ani s kostlivcem, osobně tě hodím do nádrže s kyselinou.“ Draeneika se pokoušela si nic nepředstavovat, ale nepatrné chvění nepotlačila. „Ještě něco?“

„Ano. Lepší jídlo a vodu. Bez toho živí fungovat nemůžou.“

„Řeknu Kultu, aby ti uvolnili svoje zásoby. Dostala jsi toho víc, než bych ti správně měl dát. Pokud mě zklameš, velmi rychle ti to všechno seberu. A nejen to.“ Otočil se k ní zády, jakoby celou debatu považoval za vyřízenou.

„Zapomněla jsem na šest hodin spánku,“ dovolila si podotknout.

„Dostaneš je. Ale s lepším pokojem nepočítej. Vím, že spoustu času trávíš u toho prašivého psa.“ Pomalu se usadil na trůn a popadl otevřenou knihu. „Jen si dej pozor, aby tě nemile nepřekvapil,“ utrousil ledabyle, zatímco si přičaroval nový brk. „Umí klamat tělem i duší.“

„Je mi celkem jedno, čím umí klamat,“ utrousila na odchodu.

„Ať už to chceš slyšet nebo ne,“ utrhl si ještě kus její pozornosti, „stejně vždycky udělá to, co chci já.“

Draeneika se chtěla začít hádat, vmést mu do tváře tolik připomínek, kolik v sobě dusila. Ale byla proti němu sama. Nemohla si dovolit zničit, co si právě vyjednala.

 

 

Po rozhovoru s lichem notnou dobu stála na křižovatce mezi čtyřmi křídly. Přemýšlela, zda se vydat k sobě a na nějakou dobu si odpočinout. Ale čím dříve udělá, co jí paladin řekl, tím dříve si oddychne.

To, co jí řekl Zeliek před tím, než se vydala za Kel’thuzadem, jí zasadilo brouka do hlavy. Ze všech plánů, které s ní lich mohl mít, byla Zeliekova teorie nejblíže pravdě. Jenomže dokáže snad lidská bytost něco, co dokáže nemrtvý? Byla to limitace a ona neslyšela o nikom, kdo by to kdy zvládl. Možná to někdo zvládl, něco podobného… ale pokud sloužil Pohromě, svět o nikom takovém nevěděl.

Vykročila směrem do Military Quarter. Zvuk kladiva narážející o kovadlinu šel úplně mimo ni, a přesto to byl jediný zvuk, který v Naxxramasu zněl alespoň trochu přirozeně a povědomě.

„Ty tam,“ ozvalo se od jedné z výhní. Draeneika se zarazila a rozhlédla se. V koridoru, kudy procházela, byla sama. „Ano, ty. Namodralá s kopytama.“

Draeneika konečně pohlédla směrem, odkud přicházel hlas. Jediný, koho viděla, byl kostlivec, kterých tu bylo u výhní spoustu. Nemohla se však zbavit pocitu, že tenhle na ni hleděl i přes to, že neměl žádné oči.

„Mluvíte na mě?“ zeptala se, aby se přesvědčila, že to byl opravdu on.

Kostlivec zahýbal čelistí. „Je tu snad někdo jiný?“

Jak sakra může mluvit, když nemá jazyk…

„Pojď za mnou,“ odložil kladivo a rozpracovanou čepel na kovadlinu a vykročil k bednám u stěny. Draeneika ho zdráhavě následovala. Netušila, co by po ní mohl chtít. „Velkej šéf mi oznámil, že chceš palcát nebo sekyru. Tak se podíváme, co tu máme.“ Sehnul se a odstranil víko.

„Teprve jsem od něj odešla,“ podivila se.

„No a co? Nemáš čas si vyzvednout zbraň?“

„To není to, co jsem myslela,“ bránila se. Aha… zapomněla jsem, že s nimi dokáže komunikovat telepaticky.

„Radši nemysli. Evidentně ti to nedělá dobře,“ utrousil kovář a začal se prohrabovat zbraněmi. Jeho kostlivé prsty vytvářely dutý zvuk, když dopadaly na dřevěná topůrka.

Asimeria v přítmí přimhouřila oči. Bedna byla plná mečů, halaparten, sem tam zahlédla i palcát.

„Tak vybírej,“ vyzval ji. „Musím jít pracovat.“

Draeneika poklekla k bedně a začala vyndávat zbraně. Jejich tíha ji během chvíle vyčerpala a ona měla pocit, že už toho víc nezvedne. Po chvíli zahlédla celkem dobře zpracovaný palcát. Vyndala ho z bedny a zkusila jeho váhu. Teď na ni byl moc těžký, možná až moc těžkopádný. Nakonec ho odložila k ostatním.

„Jestli hledáš sekyru, bude víc vespod.“

Asimeria s větší vervou odložila další kopu zbraní. Víc vespod konečně zahlédla sekyru. Opatrně ji vyndala a se zájmem si ji prohlížela. Nebyla to nejlepší zbraň, kterou kdy viděla, ale nebyl na ní rez a topůrko bylo v dobrém stavu. Sevřela ji v obou rukách a pokusila se s ní rozmáchnout. Tohle bylo lepší, mnohem lepší. Možná už na kladiva a palcáty prostě neměla buňky.

„Tak jaká je?“ zeptal se kovář. „Není to nic moc, je to sériová výroba.“

„Je to zatím to nejlepší, co jsem tu dostala.“

Kostlivec přikývl. „Dám Kel’thuzadovi vědět, že sis zbraň vyzvedla,“ a začal rovnat zbraně zpět do bedny. Draeneika sekyru opřela o zeď a rozhodla se mu pomoct.

„Neměla bys nám tu pomáhat,“ napomenul ji. „Tohle je podřadná práce.“

„Asi na tom nejsem o nic líp než vy,“ utrousila, když s námahou do bedny hodila poslední těžký palcát. „Máte nějaká jména?“

„Někteří z nás,“ přiznal, když bednu přikryl víkem. „Ti co pořád mají vlastní hlavu.“

„Tak jak se jmenujete?“

„To není důležité. Pravděpodobně je to naposledy, co spolu mluvíme.“

„Já si to budu pamatovat.“

„Říkají mi Corvus. A není důležité si to pamatovat,“ zdůraznil.

„Díky za tu zbraň, Corve,“ pokynula mu hlavou.

„Jo, jo, jasně, a teď už běž, než někdo uslyší, jak spolu mluvíme.“ Kovář popadl rozpracovanou čepel a znovu ji vrazil do výhně. Pak už se na draeneiku nepodíval, jakoby tam vůbec nebyla.

Draeneika popadla sekyru a odešla. Asi měl pravdu. Kdyby ji někdo slyšel, jak se ho vyptává na jméno, asi by za to nic dobrého nesklidila. Ale teď už měla zbraň. Žádný zrezlý kus kovu, který po ní někdo hodil. Tuhle zbraň si sama vybrala.

Poprvé za celou dobu v Naxxramasu měla pocit, že už není bezbranná.

 

 

<--- Zpět na 9. část | Pokračovat na 11. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Are85 01.08.2018 10:10

Ahoj, tyhle dvé povídky (Inner Demons a Infinitude of Ice) jsou jedny z Best. Vážně tenhle příběh o Zeliekovi je parádní. Hlavně puvodní dějová linka.

kuchta 21.06.2018 15:46

Páči sa my ako rýchlo dokážete vtiahnuť čitatela do príbehu a nie a nie mu dovoliť sa od toho otrhnúť . Len ma mrzí že to nevychádza moc pravidelne . Inak mola by ste zvážiť písaníe kníh lebo aspoň podla mňa na to máte ! Chcem sa spýtať toto je prequel k ostatným pribehom o Asimerii ?

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet