link

Inner Demons - 10. kapitola

  Inner demons    Pohroma    Scourge   

10. KAPITOLA

 

Byly to roky temna, které započaly. Pád Darrowshire, vyvraždění Stratholmu, vražda krále Terenase… to vše byl jen začátek. Nikdo netušil, že to bude ještě horší, protože už v té chvíli se každý den podobal noční můře, do které se člověk z bezesného spánku probouzel. Já sám netušil, co mě čeká a dobře, že jsem to nevěděl, protože bych se snad ani nikdy nechtěl narodit. Arthas pozabíjel všechny, kteří v hlavním městě zůstali a neutekli. Díky Světlu Sarah ještě před odjezdem Korth’azzovi a Doriel řekla, kam jsme se vydali a oni sami dokázali přehodnotit situaci a utéct. Nikdo nechtěl utíkat a skrývat se. Ani já. Ale bylo to nutné. Protože kdybychom zemřeli ve chvíli, kdy byla Pohroma nejsilnější… jak jinak bychom s ní sváděli boj ve chvíli, kdy už byla šance, že si Lordaeron vybojujeme zpět? Nevím, zda jsem v tom hrál významnou roli… ale doufám, že všechny oběti, které jsme přinesli, za to stály.

 

Ve chvíli, kdy Thomas zakopával poslední oběť masakru v Darrowshire, se dalo do deště. Byl to kyselý déšť postrádající schopnost očistit tělo i myšlenky. S tichým bubnováním dopadal na Thomasovu zbroj a vpíjel se do vysychající země.

Opřel se o násadu lopaty a nehnutě pozoroval navršenou hlínu. Poslední hrob patřil Davilovi. Když ho Thomas našel, poznal jeho tělo jen díky zbroji a kladivu, které leželo opodál; v tak hrozném stavu tělo bylo. Nechtěl tady setrvávat za nic na světě, zvlášť poté, co se tu stalo, ale Darrowshire bylo paradoxně tím bezpečnějším místem v Lordaeronu. Chtěl najít Stříbrnou ruku, chtěl se s nimi spojit a pomoci jim proti Pohromě, ale cosi ho drželo v ústraní, nějaký hlásek, který mu říkal, že se nesmí Pohromě stavět tak okatě a upozorňovat na sebe… alespoň prozatím.

Ucítil na rameni něčí ruku. „Nic si nevyčítej, tati,“ řekla mu Sarah, sama držela jednu z lopat, kterou před chvílí zahrabala poslední hrob, „nemohl jsi za to. Nemohl jsi vědět, že přijedeš pozdě. Nikdo nemohl vědět, co nastane.“

„Občas v životě každého existují věci, které si budeme vyčítat, i když za ně neneseme žádnou zodpovědnost,“ odvětil Thomas. „A teď máme jen nečinně sedět a přihlížet, jak Pohroma drancuje Lordaeron?“

„A co chceš jako dělat?“ ozval se Korth’azz. Zrovna se vracel z obchůzky, zbroj měl potřísněnou černou tekutinou, kterou ani kyselý déšť nestačil smývat. „Naběhnout na ně? Na tu armádu, která s každym dalším mrtvym roste? Chceš vyběhnout proti tomu parchantovi s mečem, kterej krade duše?“ Trpaslík se ironicky zasmál. Za celé dny toho měl až po krk. „Nezlob se na mě, ale zas takovej frajer vážně nejseš.“

„Najdu si způsob, Korth’azzi. Bude mi nějakou dobu trvat, než ho najdu, ale najdu ho.“

„Jo,“ odvětil trpaslík, „ale do tý doby budeš sedět na zadku a nikam nepudeš. Je ti to jasný? Nemáme zapotřebí, abys doplnil řady Pohromy. Takhle tomu ale vážně nepomůžeš.“

„Tak kdy?!“ utrhl se na něj Thomas. „To může trvat roky! Roky než nastane naše příležitost!“

„Tak ať!“ Trpaslík rozmáchl rukama, vypadal stejně rozladěně jako Thomas. „Kolem pobíhá šílenej Arthas a zdá se, že v tom maj prsty démoni! Chceš se stavět démonum, kluku praštěná? Tak dělej,“ ukázal směrem z vesnice, „a ukaž se, jakej seš borec, naběhnout na Pána děsu! Nebyls v hlavnim městě tak jako já a Doriel, když ten zmetek přijel a zabil starýho Terenase! Takový jatka si ještě v životě neviděl a já ti ze srdce přeju, žes tam nebyl, protože já to ještě teď rozdejchávám a budu to rozdejchávat ještě několik let. Zařval tam aj takovej dobrej bojovník, jako byl Razuvious. Takže buď tak laskav a starej se o to, kolik dalších přeživších sme schopný najít, a kde seženeme nenakažený jídlo.“

Sarah střídavě hleděla na Thomase i trpaslíka. Oba už mlčeli, ale ve vzduchu bylo cítit nepříjemné napětí.

Nakonec Thomas zabodl lopatu do země a vydal se pryč. Sarah se za ním chtěla rozeběhnout, když ji trpaslík rukou zarazil.

„Jen ho nech jít. Potřebuje si pročistit hlavu a bejt sám.“

„Nikdy jsem ho takhle neviděla,“ přiznala Sarah.

„Jo, protože celý roky se žádná válka nekonala. Ale já ho znám vod Druhý války a vim, co je to za tvrdou palici. Neboj se vo něj. Má talent na přežití, ale člověk by do něj občas nejradši kopnul.“

Sarah si povzdychla a vykročila k jednomu z těch celistvějších domů, kde Aneth stále léčila Arenise. Dokázaly ho dostat z Andorhalu, ale jakmile Aneth vyléčila jeho zranění, mladý muž téměř omdléval vysílením. Za ty dny bez jídla, bez vody a s ošklivými zraněními to byl běh na dlouhou trať. Jak řekl sám, nebyl v Andorhalu od chvíle, kdy město padlo. Jen to na nějaký čas bylo bezpečnější místo… a až poté se v něm začali rojit nemrtví. To už však bylo pozdě na útěk. Přesto oběma nepřestával děkovat a nezdráhal se jim podat žádnou informaci. Řekl jim i něco, co dosud nevěděli. O jakémsi nekromancerovi, který to všechno vedl.

„Princ Arthas ho zabil,“ řekl jim Arenis, když mu Aneth čistila rány. Byl to tak bolestivý proces, že celou dobu mluvil skrze zatnuté zuby. „Jmenoval se Kel’Thuzad, jestli vám to trochu pomůže. Poté, co jsem viděl, co Pohroma dokáže, bych se ani nedivil, kdyby se vrátil. A když už, tak doufám, že jen jako tupá zom – au, au, moment,“ sykl Arenis, prudce pokrčil nohu, kterou mu Aneth ošetřovala a s velkým úsilím vyňal malý kovový úlomek ze svaloviny. Pak pohlédl ke dveřím, kde už stála Sarah a pohledem se ptala, zda nic nepotřebují.

„Pořád žádné jídlo?“ zeptala se jí Aneth, když se na ni otočila.

„Ne. Vůbec netuším, kde něco může být. Prohledala jsem všechny domy v Darrowshire. Chleby plesnivé – ne že bych se jich po tom, co vím, dotýkala – zelenina a ovoce taky. Mléko zkyslé a štěstí, že voda ze studny se ještě dá pít.“

„Pakliže je voda,“ začal Arenis, který si už sám obvazoval ránu, aby léčitelce nepřidělával práci, „nejsme na tom tak špatně. Člověk vydrží déle bez jídla než bez vody.“ Na okamžik se odmlčel a zdálo se, že přemýšlí. Probral se až ve chvíli, kdy se mu do ran ve více poraněné noze dostal bylinný odvar. „Ksakru!“ zanadával a notnou chvíli syčel bolestí. „Zkuste najít Nathanose,“ navrhl.

„Koho?“ podivila se Sarah.

„Jako jediný člověk prošel výcvikem hraničářů v Quel’thalasu. Říká se, že si ho vybrala velitelka hraničářů Sylvanas Windrunner. Jak to, že jste o něm neslyšely?“ Arenis po obou hodil téměř vyčítavý pohled.

„Možná je to podle toho, kde žije,“ argumentovala Aneth. „Žily jsme spíše u Stratholmu.“

„Žije kousek od Darrowshire ve svém rodném domě.“

„A jak víš, že po tom všem ještě žije?“ Sarah pootočila hlavou. „Pohroma vyvraždila celá města i vesnice. Proč by jí mělo dělat problém zabít jednoho dalšího člověka?“

„Je vidět, že Nathanose pořádně neznáte.“

 

 

Thomas tak nějak tušil, kde by se Nathanos mohl skrývat. Našel u cesty stoupající pěšinu, která se ztrácela mezi stromy. Ty však pomalu řídly, listí opadávalo a tak Thomas dokázal celkem brzy zahlédnout nízké stavení na kopci, které z cesty nebylo vidět. Celá léta jezdil kolem a nikdy si ho nevšiml.

Uslyšel svit šípu, který však tentokrát nebyl mířen na něj, ale na cvičný terč. Hrot se zabodl přímo doprostřed vedle několika vystřelených.

„Ah, to jste zase vy, sire,“ řekl Nathanos, který na něj opět mířil lukem s nataženou tětivou. „Zeliek, že?“

„Jsem Thomas,“ napomenul ho paladin a držel si od něj patřičný odstup.

„Vy pořád žijete?“ zeptal se se značným sarkasmem, natočil se k terči a znovu vypálil. Šíp se znovu zabodl doprostřed.

„Je to divné, ale vypadá to tak.“

„Proč jste přišel?“ Vytáhl z toulce další šíp a napjal tětivu.

„Přišel jsem požádat o pomoc.“

Nathanos se zarazil a sklopil luk k zemi. „Nastala doba, kdy je lepší, abychom se všichni starali jen sami o sebe, sire.“

„Toho jsem si vědom. Ale i přesto jsem přišel.“

„Lidé mě považují za hrdinu,“ začal Nathanos a hleděl někam mezi stromy. Stále pršelo, ale nezdálo se, že by mu vadilo. „Jenomže hrdinové občas přežívají jen díky tomu, že vědí, koho mají obětovat.“

„To není pravidlem.“

„Pro mě ano. Taktika spočívá v tom, vědět, koho poslat na smrt. Je to kruté, ale je to tak. Elfové mě naučili spoustu věcí a jednou z nich je, občas nezasahovat do toho, po čem mi nic není.“

„Nic vám po tom není?“ Thomas se zoufale rozesmál a rozmáchl se. „Lordaeron umírá!“

„Asi bude lepší, když odejdete, sire,“ zavrčel Nathanos a znovu zamířil na terč, aby mu dal najevo, že se s ním odmítá nadále bavit.

„Naučil jsem se nikoho nesoudit… ale lidé jako vy by potřebovali od života pořádnou ránu, aby se probrali a uvědomili si, co se kolem děje,“ odsekl Thomas a otočil se k němu zády.

„Sbohem, sire,“ byla poslední slova, která Nathanos pronesl a která Thomas slyšel.

Paladin pomalu odcházel. Proč se s ním vůbec pokoušel bavit?

 

 

Dny ubíhaly. Sarah našla na nedaleké samotě v lese nějaké zásoby sušeného masa, které jim mohly vystačit alespoň na týden, když nikdo z nich nejedl moc. Doriel trávila čas hledáním kousků nezasažené země, aby se berani a koně mohli napást. Thomas s Aneth a Korth’azzem trávili veškerý čas tím, že se přeli o to, jak mají vůbec postupovat dál. Zásoby se tenčily a každou chvíli vzduch protnul hlasitý a mrazivý skřek ghúla anebo jejich větší skupiny. A Arenise notnou dobu nemohl nikdo najít. Všichni se báli, že někam odešel a v divočině ho něco roztrhalo. Zvlášť Aneth byla naštvaná a nezapomněla i nadávat, že se na další záchranu někoho může rovnou vykašlat. Ale Arenis další večer přišel a nezapomněl vysvětlit, kam zmizel.

„Zabil Uthera,“ bylo jediné, co zprvu řekl, když popadl dech. „Arthas ho zabil…“

„Jak mohl zabít Uthera?“ zeptal se Thomas šokovaně. Neptal se, zda si Arenis nevymýšlí. Světlo dokázalo rozeznat jakoukoliv nepravdu a Arenis nelhal.

„Viděl jsem to. Míří sem… Vypadá to, že míří do Quel’thalasu.“

Jakmile to Arenis dořekl, Thomas rozkázal zatáhnout všechna jezdecká zvířata za domy a schovat se za ně. Opravdu netrvalo dlouho a od cesty se ozval rachot povozů a klapot kopyt. Nikdo z nich nevykukoval z úkrytu. Všichni věděli, že je to doopravdy zrádný princ Arthas.

Thomas se chvěl vzteky. Tolik na něj chtěl vyběhnout a bojovat s ním, ale přeci jen se dvaačtyřicátý rok života začal ozývat a Arthas na tom byl fyzicky lépe… a ne jen fyzicky. Měl u sebe meč, který kradl duše, což byla pro Thomase věc natolik děsivá, že jen to vědomí ho drželo na místě.

Po pár minutách rachot zmizel v dáli a všem se úlevou podlomila kolena. Nikdo z nich nebyl zbabělc, ale proti takové síle byli ve značné nevýhodě.

„Nikdy,“ Thomas ukázal na Arenise, který se odvážil vykouknout z úkrytu, zda je vzduch čistý, „opakuji nikdy, už tohle nedělej. Mohli tě chytit.“

„Promiňte, pane. Ale já musel. Umím se v těchto krajích pohybovat lépe než kdokoliv jiný.“

„To možná ano, ale v téhle době je to nebezpečné.“

„Zachránili jste mi život a já jsem za to vděčný,“ Arenis pohlédl na Aneth, která se tvářila velmi popudlivě, „ale nejlépe vám to oplatím, když budete mít povědomí o tom, co se kolem děje.“

Na to nikdo nic nenamítal. Všichni se odklidili zpoza domů a jen Aneth zůstala s mladým mužem, jakoby mu chtěla vynadat.

„Opovaž se umřít,“ řekla mu a odklidila se pryč.

 

 

Nikdo z nich už od té doby nikam nechodil. Ze všeho nejvíc se snažili šetřit se zásobami, jak to jen šlo a nakonec jim zbyla už opravdu jen voda, která je udržovala při vědomí. Snažili se meditovat a modlit se ke Světlu, které jim propůjčovalo sílu na další dny. Pouze Arenis občas vyrazil z Darrowshire, ať už s povolením či bez a mnohdy přinášel zprávy o smrti dalších paladinů. Zdálo se, že Arthasovou rukou padl před nedávnem i Gavinrad a řady Stříbrné ruky se děsivě tenčily. Pohroma opravdu likvidovala Stříbrnou ruku s neuvěřitelnou systematičností, jakoby ten, který ji ovládal, měl u sebe seznam, ze kterého jen odškrtával jména.

Stále nemohli uvěřit, že padl i Uther. Nejmocnější paladin, který mohl být, a padl… Nikomu z nich to na náladě nepřidalo a naděje pomalu ubývalo.

Večer si rozdělovali hlídky a nemálo krát je přepadla skupinka nemrtvých, většinou když měl službu Thomas, který tím jen sám sobě přiznal, že začíná být z nedostatku jídla i spánku velmi vyčerpaný.

Jednou, uprostřed noci, když hlídkoval už jen z důvodu, že mu noční můry nedovolovaly spát, se objevil Nathanos. Thomas ho neslyšel přicházet, což mu jen potvrdilo, že dotyčný je opravdu skvělý hraničář.

„Přišel jsem se omluvit,“ řekl bez pozdravu, čímž Thomase strašlivě vylekal.

„Za svoje chování?“ odsekl Thomas. „Už bylo načase.“

„Ano,“ přiznal Nathanos, „já vím. Řekl jsem, že si vystačím sám, ale skutečně je to problém nás všech, a kdyby si každý řekl to, co já…“

Thomas na hraničáře zůstal nehnutě hledět, jakoby nechápal, co po něm ten člověk chce. Možná to bylo i z toho důvodu, že začínal být zesláblý a unavený.

„Probuďte ostatní, sire, odvedu vás do bezpečí.“

„Váš dům brzy najdou.“

„Nemám v plánu vás odvést k sobě domů. Znám lepší místo.“

„Dobrá,“ přikývl Thomas. „A nevykejte mi. V takové době by měli lidé držet za jeden provaz.“

„Dobrá, Zelieku, říkej mi též Nathanos, ať jsme si kvit.“

„Zeliek není mé křestní jméno,“ napomenul ho otráveně Thomas, když už šel do osady pro ostatní.

Nathanos se nad jeho poznámkou jen ušklíbl. Nezdálo se, že by ho chtěl dvakrát poslechnout.

Napjal tětivu svého luku a hlídal sebemenší zvuk, který by mohl znamenat nepřítele.

 

 

Nathanos je vedl pod rouškou noci daleko od Darrowshire. Vedl je mimo cesty kolem stromů a i tam, kde si všichni mysleli, že koně neprojdou. Prošli. Berani zdolávali kopce a vyvýšeniny mnohem lépe než koně, ale nakonec to všechna jezdecká zvířata zvládla, aniž by si nějak ublížila nebo vydávala příliš mnoho nežádoucího hluku. Hraničář šel vepředu a pouze jeho bronzové vlasy odrážející matný svit Bílé paní, která jen slabě zářila na zatažené obloze, Sarah dávaly vědět, kam jejich průvodce jde. Za uzdu vedla svého koně, za ní Aneth, Doriel s Korth‘azzem berany a řadu uzavíral Thomas s Arenisem. Arenis měl lepší uši i zrak a tak se nabídl, že půjde na konci řady s paladinem.

Za celou cestu je napadl jediný ghúl a podruhé vyhladovělý vzteklý vlk. Ale čím více šli do kopců, tím bezpečněji se cítili. Nathanos je vedl na místo, kam je nikdy nenapadlo se podívat. Bylo to na severu od Marrisova stavení, kde kopce oddělovaly Darrowshire od Stratholmu a procházející nutily vydat se do města velkou a zdlouhavou oklikou.

A najednou byli tam. Propletli se mezi stromy úzkou zarostlou pěšinou, která vypadala, že nikam nevede a otevřel se jim pohled na nízké stavení obklopené stromy. Lepší úkryt by snad nemohli hledat. Bylo zde celkem velké prostranství i pro koně, tráva vypadala zdravěji než jinde, ale vzduch byl zkažený stejně.

Nathanos jim ukázal, kde mohou přivázat koně a berany a sám otevřel dveře, které byly zabezpečeny závorou. Z vaku vytáhl křesadlo, ve tmě odletěly jiskry a zapálily knot již připravené lampy, která stála dosud položená na římse vedle dveří, a pak zapálil o knot hořící lampy další svítidla v místnosti.

Všichni se v tom přítmí rozhlédli. Byla to jediná místnost v domě, skýtala jeden velký stůl, několik židlí a nějaké základní vybavení.

Ze zamyšlení je vytrhl zvuk padacích dveří, umně schovaných v krbové vložce. Nathanos jim pokynul, aby sestoupali po příkrém schodišti za ním, v jedné ruce stále držel lampu, aby si svítil na cestu. Než za ním všichni sestoupali, hraničář stačil zapálit lanko, které doputovalo ke všem svítilnám ve tmě. Jak hořící lanko zatáčelo a mizelo, zjistili, že tady dole je mnohem víc místností než si mohli představit.

„Postavil jsem tenhle úkryt z financí od krále za mé služby Lordaeronu,“ vysvětloval hraničář, zatímco si schovával křesadlo do torny u opasku. „Ještěže nikdo nekontroloval, co s těmi financemi dělám, jinak by tento úkryt už nebyl tajný.“ Hraničář je vedl místnosti dál a ukazoval jim sklad zbraní a střeliva, další sklad potravin, v jedné místnosti v dalším patře sklepa byla dokonce studna a několik pokojů.

„Proč ses rozhodl nám takhle pomoct?“ zeptal se Thomas. „Takhle náhle. Před tím jsi o tom nechtěl ani slyšet.“

„Některé názory se mění ze dne na den, Zelieku. Když jsem se dozvěděl, že Quel´thalas před několika dny padl… a moje milovaná učitelka zemřela rukou toho odporného zrádce,“ Nathanos sevřel ruku v pěst, „poznal jsem, že bezstarostnost elfů a jejich nezájem o dění okolního světa… nemohu následovat. Už ne. Tohle je naše zem a náš problém. Jsme v tom zatažení všichni bez rozdílu a stavět se k tomu zády je to nejhorší, co můžeme udělat.“

„Quel´thalas, že padnul?“ vyhrkla Doriel. „Elfové měli magickou ochranu!“
„Ale tou už orkové jednou pronikli,“ namítl Nathanos. „A teď se to stalo znovu… a bylo to ještě horší.“ Na chvíli se odmlčel. „Jste unavení. Promluvíme si o celé věci, až se vyspíte. Z toho, co jsem vás pozoroval, jste toho opravdu moc nenaspali.“ Všichni byli skutečně natolik unavení, že je ani nepřekvapovalo, že je Nathanos sledoval. Hraničář ukázal na jedny z dveří. „Tam v tom křídle jsou postele. Možná se tu potulují krysy, ale pořád lepší než ghúlové.“ Pak ukázal na dveře přímo naproti sobě. „Sušené maso a ovoce. Vodu si musíte nabrat ze studny.“

„Tohle vám nikdy nezapomeneme,“ vydechla vděčně Sarah a nebýt té únavy, asi by hraničáře snad objala.

„Maličkost. Takové věci dělám poměrně často. A teď už běžte spát.“

Poslechli ho bez jediného slova. Otevřeli dveře do místnosti, kam ukazoval. Aneth do místnosti posvítila loučí. Bylo tam několik lůžek, a i když byli prakticky uvnitř kopce, nebyla zde zima ani vlhko. Lůžka byla na zemi, a i když by se jim před měsícem zdála nepohodlná, teď cítili, jak jim spadl kámen ze srdce, že si konečně mohou odpočinout beze strachu, že je něco ve spánku přepadne. Stačili si jen odepnout nezbytné části zbroje a ihned padli na lůžka, kde okamžitě usnuli.

 

 

Aneth se už od malička v noci často budila. Sice jen na pár minut a poté hned usnula, ale budila se i několikrát za noc. Vždy tedy věděla, zda Thomas spí klidně nebo je vzhůru a zase přemýšlí. Proto když na vedlejším lůžku nikoho rukou nenahmatala, zvedla se, vědoma si toho, že je stále velmi vyčerpaná, tak jako ostatní, kteří ještě spali, a šla se podívat po skrýši. Svítila si pouze září nad svou dlaní a nebýt toho příjemného tepla ze světelného orbu, který se vznášel nad její rukou, třásla by se slabostí a zimou. Byla by použila louč, ale stále měla pocit, že se slabostí zhroutí k zemi.

Vyšplhala až do místnosti, kde odklopila padací dveře v krbové vložce a nedbaje na to, že si svou róbu umazala od sazí, vyšla ven.

Thomas seděl na zemi v nažloutlé trávě a ruce měl položené na zemi před sebou. Soudě podle okolního světla byla chvíle před rozbřeskem a ona tušila, že minul už alespoň jeden den. Všichni byli velmi unavení z ponocování a strachu, že je někdo v Darrowshire najde, snad samotný Arthas, se kterým by se nemohli měřit.

Posadila se vedle něj a dlouho na něj hleděla. Hlavu měl sklopenou, oči zavřené. Na kůži se mu srážely krůpěje studeného potu a celý se neznatelně třásl.

„Zase noční můry?“ zeptala se po chvíli.

Přikývl. „Snažil jsem se meditovat, ale tam dole to nešlo. Šel jsem na „čerstvý“ vzduch, pokud se tomu tak dá říkat. Nedaří se mi to dostat z hlavy.“ Konečně otevřel oči a zrak pozvedl k zatažené obloze. Aneth věděla, že ten pot nebyl z horka, byl spíše z toho mrazení v zádech. „Přemýšlím, jak jsou na tom jižní království. Zda je tam čistší vzduch a Pohroma tam nepronikla.“

„Přemýšlíš, zda by nebylo moudřejší se tam vydat a nechat Lordaeron za sebou?“

Znovu přikývl. „Nevím jistě, zda má smysl tuhle zem zachraňovat. Umírá, tráva vadne a těžko tu sháníme jídlo pro sebe i pro koně. Dá se snad bojovat proti síle, která krade duše a každého padlého přetahuje na svou stranu?“

„V Ironforge bylo vždy bezpečno. To město je obrovské. Je dvakrát tak velké jako Lordaeron City a na několikrát bezpečnější než Quel’thalas. Také už jsem nad tím přemýšlela. Ale ještě víc přemýšlím nad tím, co mě drží tady a proč se tu snažím zůstat. A vím, že nad tím přemýšlíš taky. Proto chci vědět, jaký důvod máš tady setrvávat.“

Thomas pohlédl na své ruce, dosud položené v trávě. Ani ranní rosa už se na ní netvořila, aby ho osvěžila a zcela vytáhla z noční můry. „Když Faol umíral, řekl mi, že se nemám vzdávat sebe sama. Že to nikdy nesmím zahodit. Všechno, co jsem a díky čemu jsem, to, co jsem, je tady v Darrowmerském lese. Tady jsem vyrostl, tady jsem žil, tady jsem začal žít druhý život a poslední roky si dával dohromady, kdo vlastně jsem. Dospívám k názoru, že dokud se neukáže nebezpečí, nevíme, pro co se vlastně snažíme bojovat s temnotou uvnitř sebe. Jsem tady a zůstanu tady, protože někdo to být prostě musí a já nejsem zbabělec, abych utíkal. Věřím, že vše má nějaký důvod… i to, jakým způsobem můj život začal a proč jsem nucen každý den svádět souboj sám se sebou. Když uteču, nezjistím, jaký důvod moje existence má. Když zůstanu, ztratím vás všechny.“ Na chvíli se odmlčel. Nevěděl, co dalšího má říct. Teprve po nějaké době se odhodlal se zeptat: „A jaký je tvůj důvod?“

„Dokud zůstaneš ty, já zůstanu taky. Myslím si, že Světlo září plně až ve chvíli, kdy padne ta největší tma. A ani největší temnota světa neuhasí světlo jediné svíčky. I kdybych měla být já nebo ty ta jediná svíce, budu věřit tomu, že nezhasnu do chvíle, dokud nepřijdou na pomoc zapálené louče.“

Thomas se letmo usmál. Nedělal to často a už vůbec ne v poslední době. Vždy vypadal tak zamyšleně, jakoby se trápil sám nad sebou a kdykoliv se usmál, jeho úsměv nesl stopy smutku a uvědomění nad světem, uvědoměním, které měl jen málokterý člověk.

„Nevím, co bych bez tebe dělal,“ přiznal bez obalu. „Už tolikrát jsem to chtěl vzdát. A nebýt tebe, už bych to dávno udělal.“

Aneth mu položila dlaň na hřbet ruky a pevněji stiskla. „Jen temnota nám dokáže připomenout, jak moc potřebujeme Světlo. Protože pokud žijeme v jasném dni celý život, přestaneme vnímat sluneční svit.“

Seděli venku do rozbřesku a mlčky přemýšleli nad během světa i nad tím, co by měli podniknout v dalších dnech. Jak tak Thomas hleděl na ta oblaka mdlého zeleného odstínu, řekl si, že musí vypátrat ten zdroj, který to způsobuje. Poradí se s ostatními a začne… co nejdříve to půjde.

 

 

Když to dalšího dne Thomas říkal Nathanosovi, který se zrovna vracel z obchůzky, tvářil se poněkud pobaveně, pokud ovšem člověk pominul jeho ironický přístup.

„Prozkoumat? To je celkem zbytečné, když se po tom šel Arenis podívat hned ráno.“

Už zase? pomyslel si Thomas a jen těžko se přemáhal, aby nedal najevo, jak moc ho to naštvalo. „Asi jsme ho v tom Andorhalu měli vážně nechat.“

„Nebuď na něj takový,“ řekl Nathanos, když prošel kolem něj a u trámu přístřešku sundal z jednoho konce luku tětivu, aby se dřevo zbytečně nenamáhalo. „Má přirozený talent na slídění kolem. A já talent poznám. Nemám strach, že by vás prozradil… tak nějak mu chybí pocit strachu.“

„Nebo pud sebezáchovy,“ doplnil Thomas.

„To tobě taky,“ rýpnul do něj hraničář. Přišel k němu, sevřel ho za rameno, které nebylo již několik dní zatíženo těžkým nárameníkem, a ukázal na nebe. „Arenis si, stejně jako ty, všiml, že tohle nejsou mraky. Jsou to výpary, které něco vypouští do okolí. Díky stromům, které sice řídnou, ale přece tu ještě jsou, je těžké odhadnout, odkud to pochází. Kdybych měl odpor k násilí, asi bych z žádného akolyty nevytloukl, že vychází z kotlů, které sem přivezl Kel’Thuzad až z Northrendu… Škoda jen, že mé přesvědčovací schopnosti nejsou tak dobré, abych zjistil, kde se ty kotle nachází. Takže ti radím, abys nechal Arenise prozkoumat okolí. Jsi paladin a Pohroma po tobě dřív nebo později půjde. Nebudou si všímat obyčejného vesničana, o kterém nikdy neslyšeli.“

„To ano, ale tady jde o princip.“

„A o jaký?“ Nathanos se rozesmál. „Že když jste ho zachránili, nechcete ho vystavovat nebezpečí? A k čemu tady bude, když mu nedovolíte, aby vám pomohl? Jestli chceš mou radu, nech ho dělat to, co uzná za vhodné. Mně se totiž může brzy něco stát a nebude tady nikdo, kdo by okolí prohledával místo mě.“ Když chtěl Thomas namítnout, že člověk jeho schopností se o sebe umí postarat lépe než kdokoliv jiný, znovu začal mluvit. „Pohroma o mně ví a je jen otázkou času, kdy jí začnu lézt na nervy natolik, že mě najde a prostě mě sprovodí ze světa. Proto sem budu chodit jen zřídka, abych oddálil odhalení téhle základny.“

„Myslíš někdy i na sebe?“

„Jakožto naprostý egoista skoro pořád, ale jsem pragmatik a umím odhadnout, co způsobí větší škody.“ Poklepal mu na rameno a vydal se k domu. „Krom toho, někdo tady musí mít chladnou hlavu.“ A zmizel ve dveřích.

Thomas jen zakroutil hlavou. Tímhle tempem přijdou o dva lidi. Musejí být nějak organizovaní. Nesmí to dopadnout tak, že jedna ruka nebude vědět, co dělá druhá. Ale pokud by to tak bylo, snad by byli všichni natolik sehraní, že by to nikomu neuškodilo. Jaký byl tedy další krok? Najít další přeživší, kteří by se k nim mohli připojit - nebo by chtěli prchnout na jih - a najít zdroj těch výparů, které ničily okolí a otravovaly vzduch.

 

 

Arenis navečer doopravdy přišel. Thomas už se na něj nezlobil a prostě si konečně připustil, že ten mladý muž jim více pomůže v terénu, než kdyby vysedával v bezpečí. Noha se mu zahojila dobře, i když bylo občas vidět, jak ji odlehčuje. Kdyby Thomas nebyl zvyklý u Aneth, jak dopadá na nohu, kterou jí za Druhé války zlomil jeden z orků, asi by to ani nepostřehl.

„Těch kotlů musí být v Darrowmerském lese několik… a nejen to. Někdo je musí střežit. Nějaký akolyta nebo rovnou nekromancer.“

„To ano, ale odkud se vzali? Nikdy jsem za poslední dobu nepotkal nikoho, kdo by vypadal jako akolyta… až na jednoho podivného člověka,“ přiznal Zeliek.

„Někde mají základnu. Někde blízko lesa. Musí být velká.“

„Ale kde? Kde by něco takového mohlo být? V lese ani v okolí není tolik dolů, které by byly tak velké. Ve Stratholmu se budou těžko skrývat. Je to odtamtud daleko kamkoliv.“ Thomas zapřemýšlel. „Kolik velkých pevností v okolí je?“

„V Tirisfal Glades je velký klášter, ale tam určitě nebudou. Je to posvátné místo, kam by nevkročili ani z donucení.“

„A co Caer Darrow?“ ozval se Nathanosův hlas. Oba se na něj otočili. Hraničář seděl na nízké střeše, kam se nepozorovaně a neslyšeně vyšplhal.

„Caer Darrow?“ zeptal se Thomas.

„Žiješ tu celkem dlouho, Zelieku, a nikdy jsi o tom místě neslyšel?“ Hraničář pootočil hlavou a Arenis na Thomase tázavě pohlédl.

„Jsem zahanben, ale ne. Znám dobře okolí Stratholmu, ale Caer Darrow se ke mně doneslo jen párkrát, bez toho aniž bych věděl, o jaké místo jde.“

„Arenisi, ty víš?“ Nathanos pohlédl na mladíka jako učitel na svého studenta.

Mladík přikývl. „Sídlo rodu Barrow, nejmocnější šlechty v Lordaeronu, pokud nepočítáme zesnulého krále Terenase a barona Rivendara.“

„Myslíš snad, že je Pohroma vyvraždila a Caer Darrow si přivlastnila?“

„Možné to je. Jiné místo, kde by se mohl Kult ukrývat, mě nenapadá. Problémem je, že vydat se tam, jen abychom si to potvrdili, je sebevražda.“ Nathanos začal počítat na prstech. „Nemáme tolik lidí, abychom byli schopni se tam probojovat a jen blázen by tam šel dobrovolně a neznám tak skvělého herce, který by dokázal předstírat, že je jedním z nich.“ Pozvedl další prst. „Darrowmerský les - já osobně už mu říkám Morové pláně[1] - ovládají Páni děsu, kteří si Lordaeron přivlastnili, a zdá se, že i Pohromu ovládají. Jestli chceme nemrtvým vyprášit kožich, budeme muset čekat na zázrak, nebo až se uráčí odejít sami.“ Pozvedl třetí prst. „Můžeme si jen schraňovat informace a shánět jídlo. Pohroma je teď moc silná a my o ní nemáme žádné znalosti, které bychom mohli použít proti ní. Proto navrhuji nějakou dobu počkat, týdny, měsíce, možná pár let, než se situace uklidní - i když,“ Nathanos pozvedl ruku, jakmile proti němu Thomas nesouhlasně vystoupil, „to vypadá, že jsme banda zbabělců. Jenomže bychom k tomu všemu byli ještě banda hlupáků, kdybychom se proti Pohromě snažili vyjít. Zjistí, že se tu potuluje skupina sedmi lidí, která si myslí, že se dokáže takové moci postavit a bude s námi amen. Doplníme jejich řady a bude po legraci.“

„Roky? Řekl jsi roky?“ vyhrkl Thomas a ukázal na něj prstem. „Ale to tady nebude už co zachraňovat.“

„Pokud si Lordaeron vydobudeme zpět, paladinové dokáží zem vyléčit. A když už jsme u toho,“ Nathanos se rozhlédl po menším prostranství, kde se právě Ivory snažil najít nezasažený kus země a zkusit sníst něco jiného než seno, „nechceš ten čas trávit alespoň tím, že by ses pokusil vyléčit tenhle kus půdy? Zásob máme na několik let, ale koně potřebují trávu.“

„Jak je možný,“ ozval se Korth’azzův hlas a z celé konverzace je tak vyrušil, „že je tady tolik zásob?“ Trpaslík vyšel z domu, udělal několik kroků a vzhlédl k hraničáři, který seděl na střeše, jakoby se tam narodil. „Musels je schraňovat několik let, jinak to nejni možný. Sou tady vykopaný čtyři patra a v každym sou zásoby sušenýho masa, sena, ovoce a cosi co vypadá jako chleba a je to dokonce měkký.“

„To je medový chléb z Quel‘thalasu. Nechal jsem si ho sem dovážet,“ vysvětlil Nathanos. „Abych odpověděl na otázku: za ty roky zkušeností vím, že jeden den zapadne slunce a druhý den už nemusí vyjít. I když uznávám, že za ty roky po Druhé válce, kdy jsem se pokusil tuto základnu rozšířit a zásobit, jak nejvíce jsem mohl, jsem si začal připadat lehce paranoidní. A teď se to hodí. Každý měsíc jsem sem dovážel nové zásoby a jistě si umíte spočítat, kolik se jich za ta léta nastřádalo. Takže ano, jsme schopni zde vydržet i několik let, dokud se situace neuklidní a my nebudeme schopni vylámat Pohromě zuby.“ Nathanos pootočil hlavou. „Ještě nějaký dotaz?“

Thomas nad tím přemýšlel a vlastně nebyl jediný. Vážně se teď cítil jako zbabělec, ale Nathanos měl pravdu.

„Pokud mi odpustíte tento poněkud arogantní výrok, pak vaše taktické a logické schopnosti stojí za nic.“ Hraničář se na ně poněkud nepříjemně usmál.

„Ještě že tě máme, Marrisi. Co bychom si bez tebe počali,“ odvětil Thomas a v tu chvíli nikdo netušil, zda to myslí ironicky nebo vážně. Sám Thomas to bohužel také nevěděl.

 

 

<--- Zpět na 9. část | Pokračovat na 11. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

sw1tchCZ 25.09.2014 07:33

Esperanta
Inner Demons je už asi čtvrt roku kompletně dokončená, takže přidávání postav ani měnění děje nehrozí
Jasný, já jen, že jsem na něj nějak vzpomněl a když už tu máme Nathanose tak sem si říkal že by nebyl špatný ani on no Nevadí, je to super čtení i tak, takže se těším na další díly

Esperanta 24.09.2014 17:48

sw1tchCZ
Pěkné. Velice pěkné. K těm hrdinům co se tu objevují, víš něco o Mor'Ladimovi (možná spíše Morgan Ladimore)? Mylsím, že se toho o něm též moc neví a mohl by se tu vyskytnout, nicméně je to na tobě a asi už to máš napsaný dopředu takže to je spíš takové plácnutí do tmy
Inner Demons je už asi čtvrt roku kompletně dokončená, takže přidávání postav ani měnění děje nehrozí

sw1tchCZ 24.09.2014 15:55

Pěkné. Velice pěkné. K těm hrdinům co se tu objevují, víš něco o Mor'Ladimovi (možná spíše Morgan Ladimore)? Mylsím, že se toho o něm též moc neví a mohl by se tu vyskytnout, nicméně je to na tobě a asi už to máš napsaný dopředu takže to je spíš takové plácnutí do tmy

Sir Finley Mrrgglton 23.09.2014 19:02

Už som sa bál, že je Arenis nakoniec akolyta...Dúfam, že pežijú aspoň po bitku o Hyjal... ale zase nechcem aby sa stretli s tým Garithosom - toho chlapa nenávidím ako sa len dá...

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet