Inner Demons - 15. kapitola

  Inner demons    Scourge    Pohroma   

15. KAPITOLA

 

Všichni byli z nového vývoje událostí v šoku. Pohroma se k nim otočila čelem a dávala jim znát, že o nich ví. Arenisovo tělo spálili za časného rána, kdy se zvedala hustá mlha, a oblak kouře nebyl vidět. Nemohli si dovolit pochovat ho do země, aby jej Pohroma našla a oživila. Stejně jako Doriel

„Tak,“ začal trpaslík, když kůže mrtvého těla začala černat náporem strašlivé teploty, „co bude teď? Jestli to takhle pude dál, moc nás nezbyde.“

„To já nevím,“ odvětil Thomas, zrak klopil k zemi, protože pohled na černající tělo se mu už tak zdál morbidní.

„Nikdo po tobě nechce, abys to věděl,“ řekla Aneth. „Nešlo to podle plánu. Nikdo z nás to nečekal.“

„Nesmíme se nechat zastrašit,“ řekl Eligor tiše. Nechtěl se do toho míchat, ale měl pocit, že prostě něco musí říct. „Chtějí nás zničit zevnitř. Ale s tím jsme měli počítat. I tahle smrt,“ hlavou pohodil k hořící hranici, „je dobrá. Mnozí to štěstí neměli a přidali se k Pohromě. Kdo ví, jak dopadl Nathanos.“

Korth‘azz už se na Eligora chystal utrhnout, že takové řeči nebude poslouchat, ale když si to přebral, měl pravdu. Všechno bylo lepší, než se dostat do područí Pohromy. Kdo z nich bude další? Nikdo z nich to nevěděl. Všichni jakoby byli už pomalu smířeni s tím, že je Pohroma začne systematicky likvidovat. Thomas už ani nevěděl, zda chce, aby ostatní žili a byli nuceni setrvávat někde, kudy procházela smrt a utrpení, anebo aby zemřeli a odebrali se k odpočinku. Nikdy je do toho nechtěl zatáhnout. Kdyby v tom byl sám, nikdy by se to nestalo. Občas je asi lepší, být sám. Alespoň tak nikoho dalšího neohrozíme, pomyslel si.

„Neměli jste zůstávat,“ řekl Thomas náhle. Všichni se na něj podívali. „Měli jste odejít do Ironforge. Měli jste jít… a nechat mě tady.“ Pak se k nim otočil zády a pomalu odcházel. Všichni věděli, že měl pravdu. Možná opravdu měli jít.

 

 

Morálka za ty dny klesla. Thomas si přestal být jist sám sebou a tím, že celý odboj vede dobře… pokud ho vůbec kdy vedl dobře. Když nadešla chvíle, kdy se na ně Pohroma zaměřila, měl to být on, kdo to měl všechno ustát a dát všem ostatním naději, že vše dopadne dobře. Jenomže při prvním takovém nárazu se minulost vynořila na povrch jako dávno utopená oběť, která volala po odplatě. Už před tím zabil člověka. Od té doby se zapřísáhl, že bude lidi jen a jen chránit. A zatím to vypadalo, že kvůli němu jen umírají další. Měl snad mít na svědomí ještě ty, kteří mu zbyli? Jak se mohl cítit jistě, když veškeré jeho kroky zatím vedly ke smrti jeho přátel?

„Přesně tohle Thuzad chce!“ řekl mu Eligor, když jej konečně našel u nedalekého jezera. Thomas tam teď často sedával a rozmýšlel si další kroky. „Tím, že si budete vyčítat jejich smrt, nic nezměníte.“

„Mám za sebou až příliš velký stín, Eligore. Ten stín mě teď znovu dostihl.“

„Nikdo nemůže prchnout před vlastním stínem. Je naší součástí. Musíte se vzpamatovat. Ať už se rozhodnete jakkoliv.“

Thomas se na něj otočil. „Nathanos, Doriel a Arenis, Eligore! Kdo ví, kdo bude další a je to jen kvůli mně!“

„Jsme mu trnem v oku a to je dobře. Nezáleží na tom přežít… záleží jen na tom něco po sobě zanechat. A pokud je v tom šance, jak Pohromu porazit, zemřu klidně se vší parádou.“

Thomas za mladíkem se slámovými vlasy hleděl ještě dlouho. On přežije. Věděl to. Sebou si už nebyl tak jistý. Bál se. Bál se, že ho Pohroma přetáhne na svou stranu a jak velké škody by mohl v jejím područí napáchat. Bál se o ostatní. Prostě měl strach…

Když se konečně vydal zpátky do základny, Aneth na něj čekala v místnosti, kde spali. Bylo tam podivně prázdno. Léčitelka už spala a rukama si k sobě tiskla modlitební knihu.

Posadil se na postel a dlouho na ni hleděl. Vzpomínal si, jak moc odtažitá byla první dny, když přišel do kláštera. Pak je něco nenávratně stmelilo dohromady. Přetrpěla toho s ním až příliš mnoho. Choval se k ní tak, jak si zasloužila? Opravdu ji chránil? Opravdu s ním byla, protože to tak cítila? Celé roky doufal, že ví, jaký je uvnitř. Že to, že tolik neprojevoval emoce, neznamenalo, že byl chladný a nemiloval ji.

Musel jít spát, prostě si odpočinout, dokud mohl. Teď nikdo z nich nemohl dělat nic. Žádné další kroky proti Pohromě.

Sevřel rukou cíp deky a jeho ruka se dotkla něčeho, co tam nemělo být. Byl to malý lístek zažloutlého pergamenu. Byl od Aneth? Byl od Korth’azze? Ne, ten rukopis mu byl… příliš povědomý. Někde už ho viděl. Byl to rukopis, který znal dobře z té knihy, kterou před nedávnem schoval.

Vzkaz byl psán černým inkoustem, ale v šeru jej Thomas nedokázal přečíst. Zvedl se a rychle odcházel do jiné místnosti. Srdce se mu náhle sevřelo. Přesto rozžehnul louče a pohlédl na vzkaz.

 

Chceš-li, aby někdo z tvých přátel přežil, vydej mi knihu nejpozději do zítřejšího západu slunce. Sejdeme se u Corin‘s Crossing. Přijď sám.

 

K.T.

 

Thomas od vzkazu vzhlédl. Dlouho se zhluboka nadechoval, aby se mu nezatočila hlava. Poté na lístek znovu pohlédl. Přinést knihu? Nechá je opravdu naživu, když to udělá? Jak se k němu ten lístek vůbec dostal? Věděla o tom Aneth? Byl ten lich přímo tady? Ne… to by vycítil. Pokud by tam zítra opravdu přišel, nezabil by ho? Asi ano. A to si nemohl dovolit. Věděl toho příliš mnoho. Musel říci ostatním, ať se nevzdalují od základny.

Ještě ten večer čekal na Korth’azze, zda se vrátí z poslední vyjížďky, ale když minula půlnoc, vzdal to a šel spát. Objal Aneth, jakoby se bál, že je to naposledy, kdy to udělá a pokusil se usnout. Po nějaké době se probudil a zpozoroval, že v místnosti někdo přibyl. Byla to Sarah a Eligor. Lůžka měli u sebe a pevně se drželi za ruku. Thomas si oddychl a spal dál. O hodinu později ho probudil další hluk. Okamžitě se probral, ruku připravenou na jílci meče, který odpočíval vedle jeho lůžka.

Ve dveřích stál Korth’azz, živ a zdráv, beze zbroje, kterou ze sebe před chvílí shodil. Dopotácel se ke své posteli, padl na ni, stačil se jen přikrýt a během chvíle usnul, vyčerpán po dlouhém dni. I když Thomase mrzelo, že to tak bylo, věděl, že trpaslík je takhle spokojený. Nemusel myslet na smrt své dcery a na to, že už tu není. Byl zaměstnán tolika věcmi, že měl čas jen na to, jít si lehnout.

Thomas ještě dlouho přemýšlel, zda má jít trpaslíka vzbudit a požádat ho, aby pár dní nikam nevyrážel, ale nakonec od toho nápadu upustil. Vyčerpaní lidé by se budit neměli.

Po vzkazu, který Thomas dostal předchozího dne, se s ostatními začal scházet ještě méně a naprosto se distancoval. Neměl si to spíše nechat pro sebe? Měl je do toho vůbec zatahovat? Týkalo se to jich všech nebo jen jeho? Rozhodl se vzkaz ignorovat. Ještě ve chvíli, kdy se slunce téměř sklánělo nad obzorem, měl nutkání vyrazit na cestu. Ivory už tu nebyl. Trvalo by mu mnohem déle, dostat se tam, kam potřeboval. Kdyby tak přišel jen o Doriel, ale se ztrátou věrného zvířete to bylo ještě horší. Vyčítal si, že ho tam musel nechat, protože Doriel mu byla cennější a bylo na prvním místě dostat pryč ji. Chtěl se s ním rozloučit a omluvit se, jak ho to mrzí a že děkuje za ta léta, kdy ho nosil na svém hřbetě, ale prostě nemohl. A kdyby se tam teď vydal, mohl by padnout do léčky. Cítil se bezmocně. K čemu byl paladin, když se bál vyjít z bezpečí základny? Ne, nebyl jako Alexandros Mograine, který se nebál jít snad kamkoliv. Nebyl ani jako Uther. Nepodobal se nikomu, ke komu vzhlížel. Proč by tedy lidé měli vzhlížet k němu?

Aneth, která ho znala už opravdu dlouho a dokázala mu vidět snad i do hlavy, mu chtěla říct, ať si nic nevyčítá, ale kdykoliv se k němu přiblížila, nebo ho potkala, okamžitě zmizel. Měla o něj starost jako všichni ostatní, ale jen ona ho znala ze všech možných úhlů a jako jediná věděla, že pocit viny je pro něj tím nejhorším nepřítelem. Když slunce zapadlo, nemohla ho najít. Odešel někam? Nebo chtěl být prostě jen sám? Základna začala být prázdná. Už jen Eligor se Sarah s ní zůstávali a uklidňovali ji, že Thomas si umí poradit sám. Ale měli strach i o Korth’azze. Byl to horkokrevný trpaslík a nikdo z nich nemohl předem říci, co ztropí za hloupost.

 

 

Uplynuly dva dny a Korth’azz se nevracel. Možná přijel znovu pozdě v noci a vyrazil brzy ráno, ale Eligor si dal za úkol se po něm podívat. Sarah chtěla jít s ním, protože měla přeci jen meč a štít a vlastní zbroj, ale když si Eligor vzpomněl na to, že Doriel chtěla jít s Thomasem také, aby mu kryla záda, striktně odmítl. Ani Thomase už nechodil hledat, aby si s ním pokusil promluvit. Prostě už zjistil, že Zeliek si to potřebuje srovnat v hlavě sám a ničí přítomnost mu nepomůže.

Opatrně sešel z cesty a vydal se k Marris‘ Stead. Mrazilo ho v zádech, když si uvědomil, že by ho mohli znovu chytit, ale tu možnost si raději nepřipouštěl. Někdo prostě musel prozkoumat okolí, když tu Arenis nebyl. Škoda, že ho nikdy nepožádal, aby se s ním vydal na obhlídku. Možná by mu ukázal svoje trasy, které byly nejbezpečnější.

Pozorně se rozhlížel a naslouchal, zda neuslyší nepřítele, ale uviděl jen jednu jedinou věc, která ležela na cestě, jakoby někdo chtěl, aby si jí všiml. Mohla to být past, ale Eligor se rozhodl knihu stejně zvednout a podívat se, co je to zač. Oprášil desky. Byly mu povědomé. Otevřel knihu v polovině. Modlitební kniha? Kde ji jen viděl?

Bez toho, aniž by se ji pokusil zkoumat, se vydal zpět k základně. Věděl, čí to byla kniha. A proto si celou cestu rozmýšlel, zda ji má Thomasovi vůbec ukazovat.

Thomas byl kupodivu snadno k nalezení. Celou dobu si rozmýšlel, co má udělat dál. Procházel se po palouku s rukama za zády a hleděl do nazelenalé trávy. Eligora si původně nechtěl všímat, ale nějaký vnitřní hlásek mu řekl, ať zvedne hlavu a věnuje mu pozornost.

„Tohle,“ řekl Eligor, když mu knihu podával, „byste měl vidět.“

Thomas na knihu hleděl naprosto nejistě, jakoby se ptal sám sebe, co dalšího ho čeká. Pak ale natáhl obě ruce a pevně sevřel ošoupané desky. Srdce se mu zastavilo, když ten přebal poznal. Téměř prudce otevřel knihu na první stránce. Přes nádherné iluminace a zdobné písmo se po celé stránce táhl nápis napsaný rudým inkoustem. Thomas si říkal inkoustem, protože to v tu chvíli nedokázal brát podle reality.

 

Myslel jsem to vážně.

 

To bylo jediné, co na stránce stálo. A Thomasovi to bohatě stačilo, aby se mu slabostí podlomila kolena.

 

 

„Varoval jsem ho,“ řekl Eligor, když přecházel sem tam po místnosti. „Nemohl jsem ho hlídat.“

„Taky to na tebe nikdo nehází,“ odvětila Aneth, lokty se opírala o dřevěnou desku stolu a tvář měla v dlaních. Tentokrát už to dolehlo i na ni. Zbyli už jen čtyři… Za tak krátkou dobu přišli o tolik přátel. Thomas na tom musel být ještě hůř než ona. Nevěděla, kde je, ale snad měl tolik rozumu, aby neudělal nějakou hloupost. Přijít ještě o něj, to už by neunesla.

Sarah si setřela slzy a odhodlaně pohlédla na mapu na stole. Znala Doriel a Korth’azze od malička. Nikdy si příliš nepřipouštěla, že tady jednou nebudou. Ale přijít o ně takovým způsobem, to už jí zarazilo velkou ránu. Chtěla proti Pohromě vyrazit a pomstít se, ale když jí Eligor připomněl, že to samé chtěl Korth’azz, rychle se vrátila zpátky na zem.

„Takže co budeme dělat? Oni nás zlikvidují,“ řekla Sarah.

„Zlikvidovali už mnoho před námi. Nebylo by překvapením, kdyby došlo i na nás,“ řekla Aneth tónem smířeným se vším.

„Chtějí tu knihu,“ připomněla Sarah.

„A když ji vydáme, myslíš, že nás nechají na pokoji? Možná nám nabídnou, jakou smrt si můžeme zvolit. Jakéhokoliv východiska jsem se vzdala. Buďto zemřeme s čistým štítem nebo jako zbabělci. Každopádně zemřeme.“

„Jak o tom můžete oba mluvit tak klidně!“ utrhla se na ně Sarah. „Já se nenechám zabít, dokud jim nenaplivu do obličeje!“ Prudce vstala od stolu, ochotna se vydat ven.

„Já i Eligor už jsme byli jednou na pokraji smrti. Oba jsme zažili chvíli, kdy už jsme si řekli, že na tom zas tolik nesejde. Jednou musíme umřít všichni.“

Sarah zatnula zuby a sevřela pěsti. Neměla daleko k tomu, aby se rozplakala. Eligor k ní přistoupil a vzal ji kolem ramen.

„Pohroma nás chce rozeštvat. Chce, abychom se oddělili. Nesmíme to udělat. Máme tu ještě hodně věcí na práci.“

„Máš pravdu,“ přikývla Aneth a vstala. Její špatné koleno se ozvalo a ona se tak musela opřít o stůl. Eligor byl připraven ji okamžitě podepřít, ale už se nelekal tolik jako před dobou, kdy Aneth začala takhle padat často. Staré zranění se teď začalo ozývat víc než před tím. „Jdu za Thomasem. Už je to moc dlouho, co se nás straní.“

Eligor na to měl jiný názor. Chtěl si s Thomasem promluvit už spoustu dní, ale nikdy ho nedohledal. Ale teď to museli zkusit. Byl jejich důležitou součástí a nesměli ho nechat se utopit ve vlastním pocitu viny.

Aneth vyšplhala po žebřících ven. Pravda, činilo jí to obtíže a ona si pokládala otázku, jak asi bude proti Pohromě bojovat, když už nemůže ani normálně chodit.

Thomase našla mezi stromy u řeky. Byl tu krásný výhled a oba se jen mohli domnívat, jak hezký byl před několika lety. Když se přiblížila, byla překvapena, že se nepokusil nikam odejít. Asi byla už příliš blízko, než aby jí mohl utéct. Postavila se vedle něj. Ani jeden z nich nepromluvil. Aneth nevěděla, jak začít a čím déle u něj stála, tím více přemýšlela, zda vůbec něco říkat. Pohled neměl prázdný, naopak, pochytila v něm zvláštní odhodlání, které ji trochu děsilo.

„Tome,“ začala.

„Konečně mě to dohnalo, Aneth,“ řekl pevným hlasem, prostým jakýchkoliv emocí. „Slíbil jsem si, že budu lidi už jen chránit. Teď? Mohu si připočítat ještě další.“

„Takhle nemluv. Nebyla to tvoje chyba.“

„Měl jsem se o ně postarat. Nathanos zemřel, protože jsem s ním nešel. Arenis by se nezabil, kdyby se se mnou nevydal do Caer Darrow. Doriel mě neměla doprovázet, a nebýt její smrti, Korth’azz by byl tady!“ Sevřel pěst a vší silou praštil do kmene stromu, vedle kterého stál. „Všichni by byli tady, kdybych tady nebyl já! Copak je můj život tak důležitý, že se musí splácet smrtí tolika lidí?! Je?!“ Znovu praštil do stromu jako kladivem. Aneth se přinutila zůstat klidná, i když ji začal děsit. „Nikdy nebyl! Všichni se pletli. Faol se spletl a já si lhal sám sobě! I Světlo je slepé, když nabídlo pomocnou ruku někomu, jako jsem já!“ Tentokrát klekl k zemi a vší silou do ní praštil. Aneth nevěděla, co na to říct. Thomas ještě jednou praštil pěstí do země, aby tak vybil vztek a pocit žalu, který v něm přetrvával. Posadil se na paty a dlaněmi stále opřen o zem oddychoval. To už se Aneth odhodlala k němu kleknout a položit mu ruku na rameno.

„Já už nemůžu, Aneth,“ řekl chvějícím se hlasem. „Já už nemůžu dál.“ Sklopil hlavu, prsty zaryl do hlíny, aby se před ní nezhroutil. „Vím, že jsem vždycky vypadal, že nic necítím. Ale já toho cítím až moc. A proto to schovávám…“

„Je zvláštní, kolik vojevůdců má na svědomí mnohem více životů,“ začala Aneth, „a přesto je všichni oslavují jako legendy. A pak jsou lidi jako ty, kteří za sebou zanechali mnohem větší odkaz, který není na první pohled vidět, a vyčítají si smrt každého vojáka.“

„Nebyli to vojáci. Byli to přátelé.“

„A v tom je ten podstatný rozdíl, Tome. Pro tebe to nebyli vojáci.“ Objala ho kolem ramen. „Ty jsi nám něco neřekl. Poznám to na tobě. Ale tím, že to v sobě budeš dusit, nic nevyřešíš.“

Thomas položil dlaň na hřbet její ruky, ale stále se neodhodlal pozvednout k ní tvář. Nechtěl, aby ho viděla takhle. Ty tmavé oči děsily i jeho a bylo jedno, že si na to ostatní zvykli. Měl by jí to říct? Co se tím změní? Možná to byla příliš velká tíha na jedna bedra. A tak jí všechno řekl. Řekl jí o tom dopise, který našel. Řekl jí, co v něm stálo a že se měl dostavit ke Corin’s Crossing, ale nešel tam a možná proto zemřel Korth’azz.

„Tušili jsme, že se bude Pohroma mstít,“ řekla mu léčitelka po chvíli přemýšlení. „Kdybys tam šel, bylo by to ještě horší. Tohle není hra podle čistých pravidel. Myslíš si, že by s námi udělal výjimku, kdybychom ji vrátili?“

„Neměli jsme ji brát,“ odsekl nazpět.

„A co by se tím změnilo? Pohroma by se začala roztahovat ještě víc. Je vidět, že tu knihu chtějí a nemohou se bez ní obejít. Ať už se stane cokoliv, náš osud se tím nezmění.“

„Aneth, jestli mě chytí…“ Vyřčenou větu nechal nedokončenou.

Aneth chápala. Pohroma by zjistila, kde kniha je. Prostě by to z něj dostala.

„Všichni jsme pěšáky v nekonečné bitvě Světla a temnoty. Ale aspoň v našich vlastních životech bychom měli být vojevůdci, kteří si vedou své kroky.“ Zdálo se, že to na Thomase zabralo. Zhluboka se nadechl, tentokrát mnohem klidněji. „Seber se, Tome. Co můžeme ovlivnit, to ovlivníme. Co je nad naše síly… to ponecháme jiným, kteří mohou.“

Thomas konečně pozvedl hlavu a dlaněmi si osušil oči. Neměl rád, když ho někdo viděl v tomhle stavu. Možná se mu trochu ulevilo, ale nic si tím nedokázal. Nesměl ustoupit před ničím a před nikým. Očekávalo se to od něj.

„Mrzí mě… že se vám tak vyhýbám, ale já nechci, aby vás to trápilo stejně jako mě. Je mi to líto, Aneth. Nechci, aby sis myslela, že vám nevěřím nebo že si poradím bez vás.“

„Myslím, že alespoň já mohu tvrdit, že tě znám. Protože si moc dobře pamatuji na tu dobu, kdy jsem se trápila nad něčím, za co jsi nemohl… a distancovala jsem se od tebe stejně, protože jsem tu tíhu nechtěla pokládat na tvá bedra.“ Nad tou vzpomínkou se smutně usmála, jakoby ji ta lítost z dřívějška znovu přepadla. „A stejně jsi za mnou přišel a vrátil mi sílu.“

Thomas dlouho mlčel. Měla pravdu. Teď si po těch letech vyměnili role a ona moc dobře věděla, jak se cítí. Nenechal ji v tom a ona si na to dobře pamatovala. Nikdy nebyl šťastnější, že má po boku ji a znovu si tak položil otázku, zda ji opravdu miluje tak, jak si zasloužila.

„Díky, Aneth,“ poděkoval, ale stále nenašel odvahu na ni pohlédnout. „Vždycky mě umíš postavit zpátky na nohy.“

„A proto jsem taky tady,“ řekla a položila mu hlavu na rameno.

 

 

Občas děláme věci, které víme, že je absolutně nesmíme činit, ale nějaký hlásek nám prostě říká opak. Thomas teď mířil na místo, o kterém věděl, že je to poslední na světě, kde by měl být. Aneth měla pravdu, před těmi několika dny tam prostě neměl chodit. Ale o koho by přišel teď? O Aneth nebo Sarah? Kdyby ano, už by to vzdal. O Eligora? O tom byl přesvědčen, že prostě musí žít.

I přes všechny tyto vlivy kráčel po cestě, ozbrojen mečem, navlečen do zbroje z trpasličí oceli. Jen Světlo mu dodávalo jakýsi pocit bezpečí. Chtěl se ještě rozloučit s Aneth a Sarah, ale pokud se loučíme, sami již uznáváme svoji porážku na samém začátku. A proto prostě vyšel odpoledne na cestu, aby byl za soumraku u Corin’s Crossing. Nikomu nic neřekl a nikdo ho neviděl odcházet. Štěstí, že byli za poslední dny všichni zvyklí, že nebyl k nalezení a potuloval se v okolí základny. Jinak by ho nepustili.

Slunce už se sklánělo nad obzorem a vzduch byl dusný a zatuchlý. Krajina se opravdu změnila k horšímu. Po cestě už neslyšel ani žádné skřeky, nic. Jakoby krajina vyčkávala, co se bude dít. Kdyby mezi stromy číhal nějaký lovec, byl by pro něj snadnou kořistí. Ale Thomas neměl proč se schovávat.

Dorazil na místo. Kdysi strategicky postavená osada na křižovatce mezi městy, místo, kterým projel za celý život snad každý obyvatel Lordaeronu, se změnilo v město duchů. Budovy jakoby ztratily svou barvu, nikde jediný živý tvor ani nemrtvý. To ticho bylo děsivější, než kdyby se tu proháněly desítky nepřátel.

„Tak jsi konečně dorazil,“ ozval se ledový hlas. „Věděl jsem, že tě poslední vzkaz donutí přijít. Byl jsem zvědav, jak vypadá někdo, kdo nutí i mé věrné následovníky obrátit se ke mně zády…“

„Ten hlas…“ začal Thomas, i když si to původně chtěl jen pomyslet. Něco mu zabraňovalo se otočit, a proto to zatím neudělal. „Tehdy na cestě v lese…“

„Málokdo si pamatuje hlas. Ano, pořád jsem to já… leč ne ten stařec v kápi.“

Vlastník hlasu se konečně ukázal. Vynořil se odnikud, prostě najednou stál – nebo se spíše vznášel - před Thomasem. Když tu stvůru Thomas poprvé uviděl, málem se mu zastavilo srdce. Čekal všechno, jen ne tři metry vysokého kostlivce, jehož nohy nahrazovala dlouhá sukně spadající od odhalené pánve až k zemi.

„Prodělal jsem trochu velkou změnu, já vím,“ začal lich konverzačním tónem, který se k jeho vzezření vůbec nehodil, „ale i tak jsi mě poznal podle hlasu.“

„Zabil jste Korth’azze,“ zavrčel Thomas, z kostlivé stvůry nespouštěl oči.

„Nechtěl jsi přijít,“ stále cvakal ostrými drápy o sebe, jakoby mu chtěl dát najevo, že ho může na místě okamžitě rozsápat, „takže jsem ti musel poslat nějakou zprávu.“

Thomas nepromluvil. Už tak si začal pokládat otázku, jestli sem měl vůbec chodit. Možná se nevrátí. Ten lich ho nenechá jen tak odejít.

„Ať už si myslíš cokoliv, Thomasi, nejsem tvůj nepřítel.“

Zeliek si liche přeměřil od hlavy až k patě. Typické řeči nepřítele pro odvedení pozornosti. Nespouštěl z něj zrak, v mysli připravenou modlitbu, kdyby se na něj groteskní tvor pokusil zaútočit.

„Tehdy v lese ses mě ptal, odkud znám tvoje jméno,“ začal lich po chvíli ticha. „Řekl jsem ti, že jeden můj přítel byl tehdá přítomen na tvém soudu. S baronem Rivendarem udržuji už mnoho let přátelské vztahy. Řekl mi o tobě ještě před tím, než mě vyhostili z Kirin Tor.“ Lich se vražedně ušklíbl, což v Thomasovi vyvolalo reflex, kdy téměř tasil zbraň. „Považoval jsem za povinnost tě najít a oslovit.“

„Povinnost?“ Thomas se téměř zasmál. Takové řeči na něj neplatily.

„Kult Zatracených je složen z mnoha lidí podobných tobě. Z lidí s podobným osudem. Řekni mi, Thomasi,“ lich kolem něj začal kroužit, „nepřipadal sis někdy nepochopen? Jako kdybys nikam nepatřil?“

„Ne,“ odsekl Zeliek, a snažil se vydržet stát klidně na místě, jakoby sebeprudší pohyb mohl protivníka vyprovokovat ke smrtelnému výpadu. „Mám rodinu a přátele, kteří mě chápou víc než dost.“

„To jsi mi řekl už před lety,“ zasmál se lich vyšinutým smíchem. „Ale zdá se mi, že už jich není tolik, kolik jich bylo před tím.“ Letmo na Thomase pohlédl modrými plamínky, které mu v očních důlcích zářily místo očí.

„Co chcete?“ vyštěkl paladin, aby nedal najevo výčitky svědomí. „Tu knihu vám nevydám.“

„Kniha? Ano, chtěl bych ji zpátky,“ přiznal lich a konečně se zastavil na místě. Pak se k Thomasovi naklonil, až paladinovi přejel mráz po zádech. Vidět liche tak zblízka, to byla věc, kterou si mohl vyškrtnout ze seznamu věcí, které chtěl zažít. „Nebylo trochu zřejmé, že takovou knihu nedostane do ruky jen tak někdo?“ Pootočil hlavou a čekal, až to Thomasovi dojde.

„Vy jste chtěl, abych ji sebral,“ došlo mu.

„Ano,“ přikývl, „chtěl jsem zjistit, čeho jsi schopen. Vyčkával jsem, jestli se objevíš s mečem v rukách a pokusíš se proklestit si cestu do Scholomance. To by udělal každý opravdový paladin. Ale ty… ty jsi to udělal důmyslněji! To maskování, ta kápě i to vystupování, to bylo něco brilantního!“ I když si to Thomas nechtěl přiznávat, byl to kompliment. „Škoda, že jsem to jen slyšel a neviděl to. Udělal jsi přesně to, co jsem čekal.

Ale víš… trochu jsem doufal, že se ti ta kniha zalíbí, když už máš takovou náturu od narození. Že tě bude zajímat víc a víc, až za mnou nakonec přijdeš a řekneš, že chceš mezi nás. Mezi rodinu. Opravdovou rodinu.“

Thomas ustoupil o několik kroků, aby dal najevo svůj nesouhlas. Lich však pokračoval dál. „Opravdu jsi mě tím trochu zklamal, ale proto jsem zde, abych si s tebou promluvil o tom, kam patříš.“

„Patřím Světlu a ke své rodině,“ řekl neoblomně, i když si tím přestával být pomalu jistý.

„Jen si představ, kolik věcí bys mohl dokázat. Nejsi stavěn na to, být bojovníkem Světla. Jen tím překrýváš to, co doopravdy jsi a to není pravá víra. Kdybys o tom byl přesvědčen, dokázal bys mi oponovat, ale někde ve svém nitru víš, že to tak není. Ostatní tě nechápou. Nechápou, že i temná stránka patří k naší osobnosti.“

„Světlo mě vyvedlo z temnoty. Podalo mi ruku,“ zavrčel Thomas, „a já ji přijal.“

„Světlo je slepé. Tys neviděl, co se děje v Šarlatovém klášteře. Stoupenci Scarlet Crusade mučí a zabíjí ty, kteří nejsou jejich rasy a nejsou s nimi, a dělají to ve jménu Světla! A Světlo je poslouchá!“ Tentokrát už na něj lich vystartoval jako divoká šelma dosud číhající v křoví. „Myslíš si snad, že to, že tě Světlo najednou začalo poslouchat, je nějaký zázrak? Stačí být fanatický blázen a můžeš klidně mučit a zabíjet ve jménu Světla!“

„Takhle mě doopravdy nedonutíte, abych se přidal na vaši stranu.“ Zamračil se. Přál si, aby už ten rozhovor byl za ním. Nechtěl si ani přiznávat, že ten lich má z poloviny pravdu.

Liche ten výrok naštval. Vymrštil pařáty a než stačil paladin alespoň pozvednout ruku, aby se bránil, Kel‘Thuzad jej svíral za oba nárameníky. Pařáty ostré jako skalpely ho jen zázrakem nezranily.

„Kdybys mě tehdá v tom lese zabil, nic z toho by se nestalo,“ zašeptal, pohledem ledových očí jej sevřel, jakoby to byla věc jen mezi čtyřma očima, která je určena jen pro něj.

„Probudit ve mně pocit viny? To se vám nepodaří.“

„Probudit? Vždyť ty už ho máš. Tolik tvých přátel zemřelo a je to jen znamení, že nejsi tam, kde máš být. Nenarodil ses jako bytost Světla. Přidej se k nám, protože jenom my tě dokážeme pochopit. Dokážeme pochopit, že každá bytost má v sobě světlo a stín. Že někdo musí zemřít, aby druhý žil. Že někdy je zapotřebí bolesti, aby člověk procitl.“

Byla to pravda. To všechno, co mu řekl, bylo založeno na pravdě. Byl to chytrý postup, to musel Thomas uznat. Ale on měl rodinu, která mu věřila a které věřil i on.

„Vybojoval jsem si svou duši. Vytáhl jsem ji z bahna, ve kterém se téměř utopila,“ začal Thomas neoblomně a vyškubl se lichovi ze sevření. „Zaprodat se vám, znamená, zaprodat svou duši. A ta je mi až příliš cenná.“

„Cha! Myslíš si snad, že je těžké ztratit svou duši?“ Lich se mu téměř vysmál. Zdálo se, že ta malá postavička, která mu vzdorovala, se mu zdála směšná. „Já už to udělal a není to nic těžkého. Je to těžké do té doby, dokud to neuděláš. Je to stejné, jako když zabiješ. Zprvu se to zdá těžké, ale jakmile to jednou uděláš, zjistíš, jak moc je to jednoduché.“

„Je lehké ztratit něco, o čem nemáme nejmenší tušení.“ Po těchto slovech byl připraven na boj.

„Takže náš maličký Thomas si hraje na neoblomného hrdinu.“ Lich se v celé své výšce napřímil, aby tak slovu „maličký“ dodal na důrazu. „Chtěl jsem ti dát šanci, ale zdá se, že ji neoceňuješ. Tohle je má hra a já si určuji pravidla. Takže naposledy: vydej mi tu knihu, nebo poznáš, jaké to je, znepřátelit si mě.“

„Nevydám vám ji, ani kdybyste mě na místě rozsápal!“

Lich naklonil hlavu na stranu. „Rozsápat? Ne, teď to neudělám. Ale věz, že až se potkáme příště, zabiju tě a stejně zjistím, kde ta kniha je.

A ještě něco.“ Lich směřoval pohled do dáli. „Bylo jednoduché z Korth‘azze dostat, kde přebýváte. Takže se rozmysli rychle, zda si pod sebou budeš i nadále podřezávat větev. Pokud se budeš stavět proti mně, zbytek tvé rodiny dopadne stejně jako tví přátelé. A myslím,“ znovu se k němu přiblížil a do ucha mu zašeptal, „že to už by tě zajímat mělo.“

Thomas si chvíli myslel, že se mu podlomí kolena. Stěží snesl tak odpornou zrůdu na vzdálenost několika metrů, bez toho aniž by na ni zaútočil, a snést ji v tak těsné blízkosti se jevilo jako nemožné.

„Asi bys měl jít. Ostatní už o tebe budou mít starost.“ Řekl to s tak vražedným úsměvem až Thomas zapochyboval, že mu lich nezabodne drápy mezi žebra. Pak se však sám Kel’Thuzad otočil zády k němu a brzy mu zmizel z dohledu. Thomas netušil, zda lichové vypadají víc děsivě z dálky nebo zblízka, ale shodl se spíš v tom, že ani z jednoho úhlu by je nikdo potkat nechtěl.

Když se vracel po cestě zpátky, pomalu si začal v hlavě přebírat, co musí udělat. Věděli o jejich úkrytu. Museli zmizet. Oni museli zmizet. On už se rozhodl. Nebylo cesty zpět.

Aneth netrpělivě přecházela po palouku a nejednou se podívala na zataženou oblohu a pak na cestu mezi stromy. Cítila, že Thomas odešel. Světlo jí to prostě řeklo a celou dobu měla špatný pocit, že už tady nemají co dělat. Kam šel, to se mohla jen domnívat a jen doufala, že nakonec nešel na to poslední místo, kam by chtěla, aby šel.

Thomas se vrátil pozdě v noci. Bez Ivoryho mu cesta z Corin’s Crossing trvala mnohonásobně déle. Když ho Aneth uviděla, tu útlou vytáhlou postavu ve zbroji, znatelně si oddychla. Kdyby jí koleno nezpůsobovalo takové obtíže, rozeběhla by se za ním. Když byl u ní, byl on ten první, kdo ji objal, ne ona jeho. To často nedělal. Aneth si o něm nikdy nepomyslela, že je bezcitný, spíše byl plachý, čehož se nikdy pořádně nezbavil. A proto když udělal něco takového, věděla, že je to vážné.

„Tys tam byl,“ odhadla ihned, pevně ho sevřela, jakoby ho nikdy neměla pustit. „Jsi v pořádku?“

Zatím ano, pomyslel si. „Musíme odejít, jakmile to bude možné. Pohroma o nás ví.“

„Jak? To Arenis?“ Prudce se od něj odtáhla a pozorně zkoumala jeho tvář, zda na ní najde nějaké stopy čehokoliv, čeho by se mohla zachytit. Ale tma a jeho tmavé oči jí znemožnily cokoliv rozeznat.

„Ne,“ zakroutil hlavou, „Korth’azz.“

„Korth’azz by to nikdy neřekl!“

„I mrtví umí mluvit,“ bylo jediné, co na to řekl. Věděl, že trpaslík už není mezi živými. Nemohl to lichovi vyzradit za života, ale určitě to udělal po smrti. Nechtěl nadále přemýšlet nad tím, jak je to vůbec možné. Prostě teď museli urychleně odejít.

„Kam půjdeme?“ zeptala se po chvíli, když znovu sebrala sebekontrolu.

„Já nevím. Prostě musíme jít.“ Kdyby tak plánoval jít s nimi, řekl by kam. Ale on to nesměl vědět. Ani Aneth teď nesměla vědět, že s nimi nepojede. Udělala by všechno pro to, aby ho zastavila a snad by raději nechala přijít Pohromu až k základně a bojovala s ní.

„Řeknu to Sarah a Eligorovi.“ Co nejrychleji, jak to její staré zranění dovolovalo, vyrazila k domu na druhé straně palouku.

„Ať si sbalí jen to nejnutnější. Neberte jídlo, jen vodu,“ zvolal za ní.

„A co ty?“ Otočila se na něj.

„Já už sbaleno mám.“ Všechno, co si s sebou chtěl vzít, už měl u sebe. Dokonce i svou modlitební knihu měl koženými pásky připnutou k opasku. Na rozdíl od nich nepůjde tak dlouhou cestu.

Sledoval, jak Aneth mizí v domě. Musel vydržet s tou nasazenou maskou až do chvíle, kdy se od nich bude muset odpojit. Ani si neuvědomoval, že je už nikdy neuvidí. Jeho myšlenky se upnuly k jedinému bodu, který mu zabraňoval myslet na sebe a na to, co se musí stát: za žádnou cenu nesmí zklamat. Musel přestat myslet. Myslet teď znamenalo: nikdy už vás neuvidím.

Když se všichni urychleně připravovali na cestu, Thomas připravil zbylé dva koně. Každý z nich uveze dva. Thomas měl na sobě sice zbroj… ale nepojede s nimi daleko.

 

 

Všichni vyrazili do hodiny. Vzali opravdu jen vodu; veškeré vybavení, které měli v základně k dispozici už od začátku, nechali na svém místě. Mapu složili a jako jedinou ji brali s sebou. Bylo zvláštní, že toho měli tak málo. Nebo spíše neměli nic, co by bezpodmínečně postrádali. Jen Thomas se ještě ujišťoval, zda má svůj deník u sebe a když zjistil, že ano, připomněl si, že jej nesmí zapomenout předat Eligorovi.

Vyrazili úzkou pěšinou pryč, co nejdříve to šlo. Nikdo z nich se neotočil na místo, které se nejméně na rok stalo jejich jediným domovem. Hleděli pouze vpřed a nevěděli, co je čeká.

Thomas stočil koně k hlavní cestě, Aneth seděla za ním a pevně ho objímala kolem pasu, aby ze sedla nespadla. Už neměla takovou sílu, aby mohla sevřít sedlo oběma nohama – jedno koleno na to prostě nestačilo. Eligor se Sarah jeli za nimi.

Když se Thomas zastavil, zastavili se též. Rozhlížel se po cestě, zda je někdo nesleduje. Vzduch byl na místní poměry chladný a vše naznačovalo tomu, že je chvíle před rozedněním.

„Kam teď, Tome?“ zeptala se ho Aneth tiše.

„Nevím.“

„Jak můžeš nevědět? Někam musíme jet.“

„Pravda. Musíte někam jet.“ Pomalu a opatrně sesedl, uzdu podal Aneth.

„Snad musíme,“ zdůraznila a sama sesedla. Koleno se znovu ozvalo, jak na něj dopadla. Pokud nechtěl jít dál, hodlala tu s ním zůstat.

„Musíte jet na místo, o kterém já nebudu vědět.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Sarah vyděšeným tónem, jakoby tušila, co se chystá udělat.

„Thuzad chce mě,“ začal pomalu, pohled směřoval k Darrowshire, které bylo skryté za stáčející se pěšinou. „A jestli mě dostane, zjistí, kde je ta kniha a bude konec.“ Pohlédl na Eligora. „Eligore, postaráš se o ně?“

„Už před tím jsem vám řekl, že-“

„Že tady budu pořád.“ Thomas se na něj usmál. „Jak vidíš, pořád je hodně krátká doba.“ Pohledem vyhledal Aneth, která na něj hleděla v šoku a celá se třásla. „Mrzí mě to, Aneth.“ Pohlédl na Sarah, která se držela v sedle jen díky tomu, že ji Eligor pevně svíral za paži. „Promiň, Sarah.“

„Ne,“ Aneth zakroutila hlavou, stále na něj prosebně hleděla, „ne, ne, takhle ne! Nikam nepůjdeš, půjdeme společně!“ Do očí jí vyhrkly slzy. Neplakala často. Vlastně ji Thomas takhle viděl po hodně dlouhé době.

„Ne, Aneth, nepůjdeme,“ řekl pevným hlasem. Byl klidný. Tak klidný až ho to děsilo.

„Tome, to nesmíš,“ teď už téměř plakala, „nesmíš…“

Thomas vzal její hlavu do dlaní a palci jí přejel po tvářích. Vyčkal, až se na něj podívá. Oči měla plné bolesti. „Všechno bude v pořádku, Aneth,“ řekl vyrovnaným hlasem. „A jestli je tohle poslední chvíle, kdy ti to mohu říct, byla jsi pro mě světélkem ve tmě,“ pohlédl na Sarah, která na něj hleděla stejně se slzami v očích jako Aneth, „obě dvě jste jím byly. Děkuji, že jste se mnou i přes to všechno zůstaly do konce, i když jsem vám oběma neprojevoval tolik citů, kolik byste si zasloužily.“ Na chvíli se odmlčel. Byl slyšet jen ten nářek, který nechtěl vnímat. „A teď běžte. Co nejdál odtud.“ Pomalu Aneth pustil a ustoupil o krok.

„Tome, prosím…“ Aneth k němu natáhla ruku, ale on ustoupil. Ještě nikdy se necítila tak sama jako teď. Už teď věděla, že ho ztratila, i když stál před ní a díval se na ni tím zvláštním pohledem, který značil klid a mír a hlavně uvědomění a smíření se nad svým vlastním osudem. Věděla, že to dělá kvůli nim a o to víc to bolelo.

„Dej na ně pozor, Eligore.“ Otočil se k nim zády a pomalu vykročil k místu, kam musel co nejdříve dorazit. „Sbohem a děkuji za všechno.“

Aneth za ním chtěla vyrazit, když ji kdosi sevřel za paži a donutil ji zůstat na místě. Byl to Eligor. Nikdo jiný, krom Thomase, neměl tak útlé prsty. I Sarah seskočila z koně a pokusila se uspět tam, kde Aneth selhala, ale Eligor byl až příliš rychlý a stačil ji zachytit úplně stejně. Obě se mohly snažit a vytrhnout se, seč chtěly, ale i navzdory svému křehkému vzezření je mladík udržel. Teprve když jim Thomas zmizel z dohledu a ony samy by už ani nevěděly, kam šel, je pustil. Dlouho byl slyšet jen usedavý pláč, společník uvědomění, že to byla zřejmě poslední chvíle, kdy ho viděly a kdy s ním mluvily. Do jejich životů přišel tak náhle… a stejně náhle odešel.

Eligor ho sice neznal tak dlouho, ale bodalo ho to na srdci úplně stejně. Vzal Aneth a Sarah kolem ramen, protože to bylo to jediné, co pro ně mohl v tu chvíli udělat. Zbyli už jen tři. Ale co byli oni bez něj?

 

 

<--- Zpět na 14. část | Pokračovat na 16. část --->

Diskuze

Zorami 29.10.2014 20:19

Hmm, tak to už se budu těšit

Esperanta 29.10.2014 20:04

Zorami
Tak to pak půjde už asi hodně do tuhého, což? ...mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jestli plánuješ v blízké době vydat další díl Jade Clouds? ...musím se přiznat, že to zakončení té kapitoly mi solidně vrtá v hlavě
Slabé slovo. Snad to taky zapůsobí tak, jak to zapůsobit má. U některých částí jsem se u psaní sama rozbrečela Jade Clouds bych ráda, je rozplánovaná, ale mám teď velmi málo času na všechno a Inner Demons se vydávají jen díky tomu, že je napsaná celá už asi půl roku a dát to sem na web je otázka pěti minut. Ale pokusím se si k tomu sednout v listopadu.
Šéfredaktor WoWfan.cz

Zorami 29.10.2014 19:58

Tak to pak půjde už asi hodně do tuhého, což? ...mimochodem, chtěla jsem se zeptat, jestli plánuješ v blízké době vydat další díl Jade Clouds? ...musím se přiznat, že to zakončení té kapitoly mi solidně vrtá v hlavě

Esperanta 29.10.2014 19:13

Zorami
Plně souhlasím se Stacoxem, čím dál tím lepší a dojemné tak, že to působí i na normálně nedojímavé lidi
To jsem ráda, že plní svůj účel. Jen tohle je ještě jedna z těch méně psychicky náročných
Šéfredaktor WoWfan.cz

Zorami 29.10.2014 19:06

Plně souhlasím se Stacoxem, čím dál tím lepší a dojemné tak, že to působí i na normálně nedojímavé lidi

Esperanta 27.10.2014 19:13

stacox
když jsem zrovna včera byl v Naxxu, neměl jsem dost sil na Zelieka vztáhnout mou ruku..
Mně to říkej! Já to vždycky ořvu! *vytáhne kapesník a vysmrká se* Jinak děkuji. Asi jo, měli jet, ale dejme tomu, že jsem se snažila doplnit lore a podle lore je Zeliek tam, kde je... A neboj, bude hůř. Ona ti ta slza vlítne do oka ještě několikrát Ale pšššššt.
Šéfredaktor WoWfan.cz

stacox 27.10.2014 18:58

Čím dál tím lepší, až mi ke konci téměř vlítla slza do oka a to se považuji za cynika Každopádně i když vím, že závěr jak to celý dopadne byl dán už předem, měl jet.. měli jet spolu do Ironforge, tam by jim bylo krásně, tam by jim bylo nejlépe, tam by mohli nabrat sílu, energii a posili.. a zásoby brusinkové šťávy ach jo.... když jsem zrovna včera byl v Naxxu, neměl jsem dost sil na Zelieka vztáhnout mou ruku.. Jak říkám, výborný příběhu kterého hltám každou řádku.DĚKUJI.

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet