Inner Demons - 6. kapitola

  Inner Demons    fan fiction    Scourge   

6. KAPITOLA

 

Měsíce ubíhaly a nikdo z celé trojice si toho nevšiml. Zdálo se, že orkové se přesouvají k Lordaeronu, kde právě probíhalo nemalé množství bitev a jen párkrát za měsíc se nějaká větší skupina orků pokusila dostat přes bránu Ironforge. Trpaslíci si jich nevšímali, i když je nechali hlídat strážemi ve věžích nad branou, ale jinak se nic nedělo. I když byl život v Ironforge mnohem pohodovější a klidnější než v severní části kontinentu, nikdo nepolevoval v ostražitosti, kdyby se objevili poslové s prosbou o pomoc.

Co se týkalo Thomase, jeho život se rapidně pohnul kupředu. Každý den měl tak nabitý program, že měl čas jen na spánek a jídlo. Vyzvedl si od krejčího podkladovou zbroj a kovář mu během dvou týdnů udělal lehké plátování. Z počátku ho vůbec nechtěl na trénink nosit, protože měl zdání, že mu brání v pohybu a proto mu Muradin dovolil trénovat zatím jen s „podkladovkou“ a dřevěným mečem proti cvičné figuríně, aby se naučil správné držení těla a kroky. Muradin však ne vždy měl čas a tak se jeho tréninku ujal Korth’azz. Z počátku to bylo těžké pro oba, jelikož Thomas byl velmi vysoký a Korth’azz prostě trpaslík, ale oba si zvykli a tak trénink probíhal brzy bez problému.

Jak oba postupně zjišťovali, Thomas měl pohybový talent. Bylo to způsobeno zejména prvními pětadvaceti roky života, kdy se naučil být neustále ve střehu a bránit se, aby přežil jak na ulici, tak občas i v divočině za Stratholmem. Z počátku sice dostával hodně zásahů a chodil spát s ošklivými modřinami, ale brzy se naučil správnému držení těla i krokům, aby udržel balanc.

Po tréninku šel za Aneth do kaple. To neprobíhalo nijak než za pomoci řízené meditace a často i jen povídáním o Světle a jeho principu. Trvalo jen pár týdnů, než se dostavily první výsledky práce. Nejenže měl při každé další meditaci pocit, že jeho tělo i duši zaplavuje hřejivé teplo a blahodárná energie, ale zároveň si i Aneth všimla, že byl i jasnější v očích a poprvé po těch měsících, co ho znala, rozpoznala barvu jeho duhovek. Před tím byly tak tmavé, že si té barvy vůbec nevšímala, ale kdykoliv se na ni teď podíval, dokázala rozlišit světle kaštanovou protkanou smaragdovými nitkami v okolí zornice.

Pak přišla chvíle, kdy ho vyzvala, aby Světlo zformoval nad svými dlaněmi. Bylo to těžší, než si myslel a než to původně bylo i tam venku. Ale dokázal to a ke svému překvapení jeho dlaně zalilo příjemné teplo a viděl, jak se kolem nich vznáší zlatavá záře.

„Je to tak těžké,“ svěřil se jí, jakmile záře pohasla. „Proč mám pocit, že tam venku to šlo jednodušeji?“

„Světlo často zasáhne v nebývalém rozsahu, když je to nejvíc potřeba. Ale když nám nic nehrozí, je to vždy těžší. Ale i tak je to velký pokrok. Tohle jsem dokázala až po dvou měsících usilovného tréninku.“

„Nechápu, proč zrovna u mě to jde tak rychle.“

„Přemýšlela jsem nad tím…“ Aneth pohlédla na modlitební knihu, kterou držela ve svých rukách. Světla svíček, které byly rozestaveny kolem, vytvářely příjemné přítmí. „A myslím si, že občas není na škodu mít v sobě něco temného, co nás nutí, abychom bojovali sami se sebou. Zdá se, že je poté člověk silnější. Člověk, který žije klidný život ve Světle, možná nezná pravý důvod, proč Světlo potřebuje, a proto s ním navazuje kontakt mnohem hůře než ten, kdo žil v temnotě a poznal krásu Světla. Poté je ten záblesk poznání mnohem intenzivnější než u někoho, kdo ve světle slunce žije už od narození.“

„To asi dává smysl," přikývl. "Ale nikomu bych nepřál to, s čím se potýkám. Je těžké zůstat klidný a nesejít z cesty,“ přiznal bez obalu.

„Zvládneš to. Věřím tomu.“ Aneth se usmála a otevřela svazek někde na začátku. Stránky odhalily krásné zdobné písmo i symboly. „Někdy se mi zdá, že být uvnitř jen dobrý není to nejlepší. Člověk tak snadno ztratí pozornost, stane se naivním a nevidí realitu takovou, jaká je. Člověk, který dokáže být laskavý na ty, kteří si to zaslouží a naopak tvrdě zasáhnout, když je třeba… podle mě tento člověk je pravý bojovník Světla. Ne někdo, kdo nikdy nepoznal zlo… protože ten kdo zlo nedokáže rozeznat, se jím může nechat snadno ovládnout.“

Takových diskuzí vedli spoustu. Ale jednou z těch nejdelších, které se táhly od dřívějšího odpoledne až dlouho do noci, byl princip Světla.

„Světlo není náboženství, je to síla, která je všudypřítomná. Nikoho nenutí, aby ji vyznával. Má pochopení pro všechny, kteří svou cestu teprve nalézají, ať už je jakákoliv. Je to životní směr, filozofie a touha učinit svět lepším místem. Světlo s námi nenavazuje kontakt… to my se spojujeme s ním, kdykoliv někomu pomůžeme, vykonáme dobrý skutek, toužíme se napravit a jsme si vědomi svých chyb. Respekt a tolerance ke všem živým bytostem, vytrvalost a trpělivost ve všem co děláme a čeho chceme dosáhnout a hlavně soucit, to jsou synonyma Světla tak jak jej známe. Pokud skloubíme všechny tyto vlastnosti dohromady, spojujeme se se Světlem. Když někomu pomůžeme, víme, že jsme. Pokud někoho milujeme, víme, že existujeme a dokážeme se spojit s celým universem a pochopit tak sebe sama i ostatní. A jakmile se spojíme s universem, spojíme se i s vnitřním já. Když máme napojení na své vyšší vědomí i na ostatní bytosti kolem, pak to je to opravdové silné spojení se Světlem samotným.“ Aneth mluvila bez přestání a naprosto plynule, jelikož v té filozofii vyrůstala od malička. Thomas to vše chápal, i když to bylo z počátku těžší. Celý princip se mu líbil a byl ochoten ho následovat. Jen občas se na něco zeptal, aby se ujistil, že chápe správně, a jak se zdálo, chápal správně spoustu věcí, protože k nim i sám došel. Světlo se s ním spojilo z toho důvodu, že si vyčítal a přemítal, že někoho zabil a měl touhu to napravit a stát se lepším. Snažil se pomáhat a soucítit se všemi, kteří v bitvě přišli o někoho z rodiny nebo unikli jen o vlásek smrti. A v neposlední řadě respektoval všechny kolem a uvědomoval si, že mají svůj příběh a že v sobě mají něco, co není jen tak na první pohled vidět; že i oni bojují svou vlastní bitvu. Splňoval všechna kritéria pro to, aby se stal následovníkem Světla a ani o tom nevěděl. Stále se obával, zda je Světla hoden a stal se natolik pokorným, že to jeho předpoklady jen posílilo. Jeho temná cesta ho dovedla ke Světlu rychleji než všechny ostatní, kteří o temnotě neměli ani potuchy. Jeho minulost šla naprosto stranou… byla to minulost.

„Přítomnost vytváří naši minulost i budoucnost. Do minulosti bychom měli hledět jen v případě, chceme-li se z ní poučit. Do budoucnosti, abychom si připomínali, jak se máme rozhodnout zrovna teď. Ale přítomnost je tím klíčem být v kontaktu se Světlem. Je důležité, jak myslíme teď. Můžeme mít temnou minulost, ale pokud se snažíme vše napravit, jakoby neexistovala.“

Z těchto diskuzí Thomas zjistil, jak bylo dobré zažít si zlo a temnotu na vlastní kůži. Díky tomu bylo jeho přesvědčení a touha pomoci silnější než u kohokoliv jiného… Jeho minulost se stala jeho předností.

Možná si to z počátku neuvědomoval a nebylo to zřejmé, ale začal mít se Světlem nepřetržitý kontakt. Meditoval kdykoliv jen mohl, protože se poté cítil více odpočatý než po spánku… A tak často nechodil ani spát a celou noc až do úsvitu jen meditoval. Aneth se z počátku bála, že to přehání, ale když si všimla, že je Thomas bystřejší a už není tak roztěkaný, obavy se vytratily. Jeho pohyby byly plynulejší, klidnější, a když jej jen letmo zahlédla, že si cosi píše do menšího svazku, jeho rukopis byl mnohem úhlednější než před několika měsíci. Měla z jeho pokroků velkou radost, a když se ohlížela nazpět, nemohla uvěřit, že je to ten samý člověk, který přišel do kláštera přímo z ulice. Byla hrdá na to, že ho zná a že byla u toho, když nastal jeho kompletní přerod.

Jeho výcvik se zbraní šel díky jeho meditacím též o mnoho lépe a zejména jeho reakce byly rychlejší. Korth’azz díky tomu uznal, že je načase začít trénovat s opravdovými zbraněmi. A protože Thomas věděl, že může přijít už k opravdovému zranění, snažil se o to víc. A když se bude stále zlepšovat, bude moci jednou ochránit všechny, kterým hrozilo nebezpečí.

Muradin se na výcvik chodil dívat jen občas, ale povětšinou byl spokojen, jak rychle se Thomas učí. A mnohdy se přišel podívat i Khardos, aby oběma přinesl jídlo.

Trénovali pět dní v týdnu a Thomas byl neúnavný. Často, i když byl posetý modřinami a někdy nevykryl ránu, dokázal si ji už i vyléčit a hned nato požádal o hodinu navíc. Zbylé dva dny volna trávil společně s Aneth, Doriel a Korth’azzem v jejich domě, kde začali i přespávat sotva Aneth pustili z ošetřovny. Diskutovali o všem možném a Korth’azz se jej při takové příležitosti neopomněl alespoň jednou zeptat:

„Tak co, už sis to rozmyslel?“

„Ne. Já totiž nevím, co si mohu dovolit,“ odpověděl.

„Hele, sem místní thane, což je u vás něco jako baron nebo aspoň vikomt, když už nic jinýho. Takže jestli si budeš chtít po válce v Lordaeronu zařídit dům, klidně si řekni. Jo a domluvil sem vám krejčího alespoň na patery šaty. Nemůžete pořád nosit ty sutany.“

Thomas na trpaslíka zůstal dlouho zírat, než se Doriel rozesmála.

„Von to doteď nevěděl, tati,“ smála se Doriel.

„Protože se neptal!“ bránil se Korth’azz a mezitím poděkoval poslíčkovi, který mu přinesl jakousi krabičku. Tu pak rozložil na stole a ukázalo se, že je to šachovnice i s figurkami. „Tak co, zahraješ si se mnou šachy?“ zeptal se Thomase.

„Neumím šachy,“ přiznal Thomas. Neměl, jak by se k tomu jinak dostal.

„Tak tě je naučíme.“

A tak se o volném čase učil hrát šachy, zatímco na druhé straně kontinentu byl Loarderon tou dobou vzhůru nohama. Samozřejmě celá čtveřice diskutovala i o tom, že by velmi rádi pomohli Lordaeronu, ale Faol jim napsal, že mají zůstat v Ironforge a tak ho poslechli.

 

 

Takhle uběhlo půl roku, den po dni, týden po týdnu. Thomas sílil a po tolika měsících konečně nasadil zbroj. Zdálo se mu, že ji snáší na těle mnohem lépe. On to na sobě nezpozoroval, ale ostatní viděli, jak zmohutněl. Byl stále hubený a vytáhlý, ale rozhodně ne tak křehký, jako v době, kdy do Ironforge přišel. Zároveň jeho vlasy byly delší, než měla Aneth.

„Mně moje vlasy ne a ne růst a ty je máš do poloviny zad,“ řekla mu kněžka, když ho ráno viděla, jak si je pročesává.

„Do bitvy to ale není nic praktického,“ odvětil Thomas. Už při tréninku s tím začínal mít problém.

„Tak se posaď a něco s tím uděláme,“ navrhla a zkusila mu uplést cop. I když Aneth nepotkávala tolik mužů s podobným účesem, předpokládala, že zrovna jemu by mohl slušet. Už teď z něj byl naprosto jiný člověk. A Aneth se nemálo krát přistihla, jak si ho s nebývalým zájmem prohlíží a snaží se v něm najít něco z jeho starého já. Hledala to jen s velkými obtížemi.

„Myslím, že až budeme zpátky v Lordaeronu, už se nebudeš muset bát vyjít na ulici,“ dovolila si podotknout Aneth. „Asi tě nikdo nepozná.“

Thomas v to doufal. Byl ochoten brát odpovědnost za své předchozí činy, ale taky chtěl na světě být co nejdéle, aby mohl napravit chyby, které udělal. Nic však na to léčitelce neřekl.

 

 

Jednoho dne, kdy všichni seděli u stolu a hráli karty, nakoukl do místnosti člen městské stráže. „Blíží se sem armáda lidí!“ zvolal a byl tatam.

Aneth s Thomasem se na sebe podívali, okamžitě nechali hru hrou a vstali od stolu. Thomas ještě cestou stačil sebrat ze stojanu alespoň svůj meč než vyběhl i s ostatními ven. Zbroj sice neměl, ale Korth’azz jim oběma nechal ušít nové šaty a Thomas od té doby shodil sutanu a nosil už jen lněné kalhoty se šněrovací košilí.

Celá čtveřice doběhla až k bráně, před kterou už se srocovali trpaslíci. Zvenčí bylo slyšet dunění, jak se orkové snažili znovu dostat přes několik stop masivního kovu a stále se jim to nedařilo. Ovšem bylo zřejmé, že se brána co nevidět otevře a trpaslíci vyběhnou na nepřítele.

to se přesně o pár minut později stalo. Statisíce tun chladného kovu se zvedlo a dovnitř zavanul ledový vítr a skřek orků. Bylo to poprvé od začátku války, co se brána otevřela a Thomas si doteď pořádně neuvědomoval, jak je ve skutečnosti obrovská.

A pak se celý zástup trpaslíků mávající sekyrami, meči a kopími vyvalil z města a ještě než stačil Thomas doběhnout ven, nezbyl jediný ork. Aneth při pohledu na ty hory svalů, i když mrtvé, poněkud znejistěla. Zato Korth’azz s Doriel vysloveně hartusili, že na ně žádný nezbyl, div nemrštili svými sekyrami o zem. Jen Thomas se jako první snažil dopídit toho, proč bylo tak brzy po boji. Nepochyboval o statečnosti trpaslíků, ale boj byl přeci jen velmi rychle u konce i na sebelepší válečníky.

Pohled mu okamžitě padl na staršího bělovlasého muže, jehož vzezření vyzařovalo snad všechno, čím oplýval správný velitel. To musel být určitě Anduin Lothar, rytíř ze Stormwindu. A hned vedle něj, blonďatý mladík v majestátní zbroji potřísněné krví, poseté šrámy z boje, to musel být Turalyon, o kterém psal Faol ve svém dopise. A za nimi stála celá armáda lidí.

„Tak schválně, co řeknou na to, že sme celou válku proseděli v Ironforge,“ neodpustil si Korth’azz poznámku.

Jak se zdálo, Muradin a Brann s Anduinem Lotharem mluvili naprosto klidně a dozvídali se další a další informace o tom, jak to probíhalo poslední rok v severních zemích.

Trpaslíci ustoupili, aby udělali cestu celé alianční karavaně, včetně Turalyona i Lothara samotného. Nikdo z nich nepochyboval, že si budou potřebovat alespoň na pár dní odpočinout, než půjdou dál.

 

 

Od toho dne Aneth, Doriel ani Thomas nespali. Stále přemítali o informacích, které jim sdělil jeden z vojáků z Lotharova vojska. Aneth a Thomas se cítili, po takové době mezi trpaslíky, podivně a potkávat zde lidi bylo pro ně zvláštní. Zdálo se, že si snad až příliš zvykli na život v Ironforge.

To už se konečně ve dveřích objevil Korth’azz a všichni v místnosti na něj upřeli pohled plný otázek.

„No,“ začal trpaslík, když se posadil ke stolu k nim, „ptal sem se Branna, jak to vidí dál. Sir Lothar chce prej vyrazit k Blackrock Mountain, kde se orkové usadili. Vědět to dřív, du jim nakopat zadek sám. Pobudou tu do zejtra a pak vodjížděj.“

„Jdu s nimi,“ řekl Thomas okamžitě.

„Jo, a zabijou tě tam a to se s tvejma plánama do života asi moc nepotkává.“

„Už jsem přežil i horší věci.“

„No, já ti to v klidu věřim, ale ty bitvy, který sme vedli tady v Dun Morogh sou malicherný naproti tomu, co se dělo v Lordaeronu. A pokud u Blackrocku má proběhnout závěrečná bitva, tak byste se jí voba měli stranit. Aneth se ještě zotavuje a ty si toho udělal už dost. Tim nechci říkat, že nepokračuješ v tréninku rychle, ale do bitvy tě vážně nepustim i kdybych ten zákaz měl ujednat u Magniho.“

„A na co tedy celé ty měsíce trénuji?“ zeptal se poněkud ostře.

„Myslíš si snad, že těch bitev za tvůj život bude málo? Nikdy nevíš, co se semele a jestli chceš pomáhat lidem, tak by ses měl šetřit. Jako mrtvej toho asi moc nenaděláš.“

„Děkuji, Korth’azzi. Konečně někdo, kdo mu to řekl,“ poděkovala Aneth.

„Ale tady budu k ničemu, mezitím co tam se bude bojovat o budoucnost Azerothu.“ Thomas se stěží držel, aby neudeřil pěstí do stolu. Neměl rád tyhle situace. Vždycky si tak připomněl, že své emoce ještě nemá pod kontrolou. Bylo jednoduché někoho udeřit a on to věděl, ale ještě těžší bylo to neudělat.

„Budoucnost Azerothu je dost širokej pojem. Copak ty víš, co se bude dít za dvacet let? Pro jednou nás poslechni a zůstaň tady, ty paličáku. Začni už konečně trénovat ten pud sebezáchovy, nebo tady dlouho nebudeš.“

Thomas se zhluboka nadechl, aby na nikoho z nich nevyjel, zvedl se od stolu a odešel.

„Statečnost a minimální pud sebezáchovy sou dvě rozdílný věci,“ začal Korth’azz. „Když se nenaučí starat se taky sám o sebe, vážně tady dlouho nebude.“

„Chtěla jsem mu to říct taky, ale znám ho déle než vy a chápu, proč si tak počíná.“ Léčitelka zapřemýšlela, zda by to měla rozebírat do detailů a nakonec se přemohla a dál nepokračovala. „Je šlechetné dbát o druhé, ale pokud se něco stane nám, nikomu už nemůžeme pomoct. Mně také dlouho trvalo, než jsem začala o sebe dbát, protože mi to přišlo nedůležité, prostě jsem byla na druhém místě. A pak jsem někomu nemohla pomoct, jen proto, že jsem sama nebyla v pořádku.“

„Líp bych to neřek. Proto zůstane tady. Asi si myslí, že toho neudělal dost, ale pomoh nám do Ironforge dostat většinu vesničanů. To je víc, než na co by se jinej člověk uvolil.“

„Ale pro něj je to málo,“ argumentovala Aneth.

„Udělal snad něco hroznýho, že to musí takhle vynahrazovat?“ položila Doriel řečnickou otázku.

V tu chvíli se Aneth odmlčela a ten den už odmítala na to téma nadále odpovídat.

 

 

Thomase ani nenapadlo, že by utekl a vydal se s armádou pryč k Blackrocku. Naštěstí se naučil vychladnout a až po přehodnocení situace jednat. Ostatní měli pravdu. Ta bitva nebude nic malého a on si nemohl dovolit zemřít dřív, než vše napraví. Má tady ještě spoustu práce a jedna bitva třeba nic neznamená… i když jeden člověk dokáže změnit spoustu věcí. Ale raději v yčká v Ironforge a bude se modlit ke Světlu, aby vše dopadlo dobře.

Zpátky do domu Korth’azze se vrátil až po několika hodinách, kdy obcházel ulice města. Od doby, kdy mu Doriel dala nákrčník, nosil jej téměř stále. Ven už nikdo tolik nevyrážel, ale pokud se budou vracet do Lordaeronu, touto dobou tam bude podzim, takže jej sundá až na jaře. Mimo to, už k němu ta část oděvu i patřila a on ji nosil spíš ze zvyku než z nějakého důvodu. Ještě se podíval do stájí, jak se vede jejich dvěma koním, které mohl jen občas provést po městě za uzdu, a doufal, že se brzy znovu podívají ven. Teprve pak se vrátil zpět k ostatním. Už spali a Thomas si tak připomněl, jak moc má za ty měsíce otočený režim. Byly alespoň tři hodiny ráno a on to ani nezaznamenal.

Odešel do svého pokoje, kde se převlékl a stejně nedokázal usnout. Se zavřenýma očima přemýšlel nad během světa. Co když orkové vyhrají? Co když už se pak nenajde tolik životního času, aby stihl udělat vše, co si odpřisáhl?

se nadál, bylo ráno a na dveře mu klepala Doriel. „Vstávej, paličáku! Dem na snídani, a jestli chceš trucovat, přijdeš vo vafle s brusinkovou marmeládou!“

Thomas vždy obdivoval, jak se trpaslíci dokáží oprostit od myšlenek na budoucnost a místo toho jdou v klidu na snídani. Nezbývalo mu nic jiného než se zvednout a jít s nimi.

Sotva se oblékl a vyšel z pokoje, Doriel už ho objímala kolem pasu.

„Báli sme se, žes stejně šel s nima,“ řekla a pustila ho. „Fakt si s tim nedělej starosti. Takovejch bitev ještě zažiješ. Azeroth nikdy nebyl klidný místo a kdo ví, jestli vůbec kdy bude. Ale na druhou stranu,“ řekla, když už otevírala dveře na ulici, „kdo se tady má celej život nudit.“

Thomas se nad jejími slovy jen pousmál a vydal se za ní, aby dohnali Korth’azze s Aneth, kteří šli napřed. Čekal je celý dlouhý den, na jehož konci se snad měli dozvědět, jak vše dopadlo. Všichni měli motýly v břiše, Thomase nevyjímaje.

 

 

Většina armády z Ironforge, včetně Muradina a Branna odešla s Aliancí k Blackrocku. Aneth s Doriel se stále o něčem bavily a Thomas s Korth’azzem seděli nad partií šachů. Trpaslíkovi šla hra mnohem lépe, protože ji hrál už velmi dlouho, ale Thomas se do toho už pomalu dostával. Takhle jich hráli několik až do pozdního odpoledne, kdy už to Thomas nevydržel a musel se jít projít. Ta nejistota, jak to dopadne, ho užírala. Byl by raději, kdyby byl na místě a věděl, jak vše pokračuje, než aby seděl na míle daleko od rozhodující bitvy.

"Nějaké nové zprávy?" zeptal se, když se vrátil. Všichni zakroutili hlavou. Přinutil se tedy k další partii šachů s Korth’azzem, který trávil čas čekáním na Thomase tím, že házel šipky.

Až pozdě v noci přišel zbytek armády zpátky. Celé město nemohlo spát, jak vyčkávalo na návrat vojska. Když viděli, že se nevrátila valná část, trpaslík, který zjevně vedl celou skupinu zpět, si sundal zkrvavenou pomlácenou helmu a srdečně se rozesmál.

„Doomhammer se vzdal a Turalyon šel s vostatníma zavřít Temnej portál! Je to za náma!“

Všichni, kteří byli rozestoupeni v davu okolo navrátivšího se vojska, se začali objímat, smát a plakat štěstím. Nebylo to definitivní, ale všichni věřili, že i Temný portál nakonec padne.

Aneth s nepopsatelnou úlevou objala Thomase a pak i Doriel s Korth’azzem. Byl konec. Ale místo toho, aby se nechali opít pozitivními zprávami, šli pomoci raněným, kteří se vrátili z bitvy. Byli mezi nimi jak trpaslíci, tak lidé. Pomohli je dovést na ošetřovnu, kde se muselo rozhodnout, kdo ještě chvíli počká.

Kupodivu se pro to rozhodl jeden z lidí, který nevypadal na to, že je jeho zranění malé. Skrze obvazy Aneth dokázala rozeznat uhelnatě černá tkáň ruky, která jej musela nesmírně bolet. Přesto se však rozhodl počkat venku, i když vypadal velmi vyčerpaně.

„Pane,“ oslovila jej Aneth, když už se na tu ruku nevydržela dívat, „myslím, že byste měl jít jako první.“

„To je v pořádku. Ta ruka se už nevyléčí. Raději uvolním místo těm, kteří mají zranění, které se může zahojit,“ odpověděl neoblomně.

„Tak se alespoň posaďte,“ zkusila to Aneth jinak. „Musíte být hodně vyčerpaný.“

Muž nevypadal, že si začne dvakrát stěžovat, i když měl rozhodně na co, ale i tak léčitelku poslechl a posadil se na nejbližší lavičku. Sykl, když pohnul rukou, ale jinak si nestěžoval.

„Co Anduin Lothar?“ zeptala se, jelikož to už déle nevydržela.

„Padl v boji proti vůdci Hordy,“ odpověděl a poprvé na ni upřel pohled smaragdových očí. „Ale bojoval statečně, tak jako vždy před tím. Určitě by byl rád, kdybychom už mezi sebou nevedli malicherné spory a uvědomovali si, o co jsme mohli přijít.“

„Vy jste paladin,“ odtušila podle jeho způsobu myšlení.

„Ano,“ vyčerpaně se usmál, „za ten rok nás mnoho přibylo. Tuším, že jste zde už od začátku války.“

„Doprovodili jsme posly a zůstali zde, abychom pomohli trpaslíkům.“

„Takže se budete vracet do Lordaeronu,“ odtušil paladin. Aneth se velmi líbil. Lidí se zrzavými vlasy a smaragdovýma očima příliš nevídala.

„Snad brzy. Ještě pomůžeme trpaslíkům, jak jen budeme moci a pak se vrátíme.“

„Rád bych vás doprovodil, ale nevím, jak dlouho pobudu. Doma mě čeká žena, která se jistě strachuje, zda jsem naživu.“

„Rodina je na prvním místě. Jen doufám, že tu cestu s tou rukou zvládnete.“

„Nepojedu sám,“ ujistil ji. „Navíc: cesty už teď budou mnohem bezpečnější. Naštěstí bydlím jen kousek od hlavního města.“

Paladin letmo pohlédl na svou ruku a poté směřoval pohled na vojáky srocující se před ošetřovnou. „Měla byste jít, slečno. Určitě vás potřebují jinde a já budu v pořádku.“

Aneth mu dala za pravdu a tak vstala, aby se vydala na ošetřovnu za ostatními. Pak, jakoby si něco uvědomila, se otočila zpět na paladina.

„Ani jsem se nepředstavila. Jsem Aneth.“ Paladina to asi nemuselo tolik zajímat, ale ona to považovala v tu chvíli za důležité, i když nevěděla proč.

Muž jí věnoval pohled a přikývl. „Alexandros Mograine k vašim službám.“

Léčitelka se letmo usmála a už spěchala na ošetřovnu. Ani nevěděla, proč se s ním tak dala do řeči. Většinou to tak měla s lidmi, které poté potkala… a až po nějaké době začali být důležití. Ať už v jejím životě nebo v životě ostatních. A proto tomu už v té době přikládala velkou důležitost.

 

 

Bylo po válce. I když tomu stále nemohlo mnoho lidí uvěřit, bylo tomu tak. Všechna království se pomalu začala zotavovat po té době temna, kdy nebyl nikdo v bezpečí.

Aneth s Thomasem trvalo pěkných pár dní, než ošetřili všechny raněné a mohli je poslat domů do Lordaeronu.

Muradina i Branna viděli jen občas, jak proběhli kolem, vyřizovat papírování a jinak se jich nepokoušeli ptát, zda mohou odejít. Bylo to zvláštní, ale domů se jim po tom roce stráveném v trpasličím městě vůbec nechtělo.

Thomas už netrénoval tolik jako kdysi a spíše vyjížděl s trpaslíky ven k vypáleným osadám, které pomohl dávat do pořádku. Khardos s Korth’azzem mu dělali doprovod a Thomase svým neustálým pošťuchováním bavili celou cestu. Thomas to do té doby nevěděl, ale byli ze stejného pluku.

Když odklízeli sutiny jedné z vesnic, Korth’azz se neopomněl zeptat: „Tak co, už sis to rozmyslel?“

Thomase ta otázka už tak vytáčela do běla, že začal vážně přemýšlet o tom, co by tak mohl chtít.

A přišel na to naprosto náhodou, když si v knihovně vytáhl starou ošoupanou knihu slovníku starého jazyka trpaslíků. Chvíli v ní listoval, dokud se nepozastavil nad jedním slovem.

Pořádně ani nepožádal, zda si ji může půjčit - tak náhlé hnutí mysli to bylo - a už běžel ke Korth’azzovu domu.

Trpaslíka našel v typické společnosti Aneth a Doriel. První, co trpaslík řekl, když zvedl zrak od mapy Dun Morogh, kde si značil postup oprav vesnic, bylo:

„Tak co, už?“

K jeho překvapení Thomas pokýval hlavou. Korth’azz z toho byl v takovém šoku, že na něj zůstal dlouho nehnutě hledět.

„Nekecej.“ Vstal a pokynul Thomasovi.

Vyšli na ulici, kde mu Thomas všechno řekl. „Šlo by to?" zeptal se nakonec.

„Bodejď by ne! To je maličkost! A dokonce vim, za kym bys s tim měl zajít. Napíšu ti k tomu průvodní dopis… a trošku to vylepšim. Jen budu muset ještě za Magnim, aby to odsouhlasil."

 

 

Thomas zaklepal na otevřené dveře a otevřel. Matrikář zrovna něco přepisoval a tak vzhlédl. Thomas si k hrudi tiskl starý svazek a soudě podle toho, jak jej držel, trpaslík uznal, že umí zacházet s knihami a zná jejich cenu.

„Ať Světlo vede vaše kroky,“ pozdravil jej Thomas.

„Tvoje taky. Klidně pojď dovnitř,“ vyzval ho trpaslík.

Thomas vstoupil a nejistě pohlédl na knihu ve svých rukách. „Poslal mě thane Korth’azz. Zachránil jsem jeho dceru a on se mě od té doby stále ptá, co mi za to může nabídnout,“ vysvětlil. „Nepomáhal jsem vašemu království a žádnému trpaslíkovi proto, abych za to něco požadoval. Ale Korth’azz na tom trvá a řekl mi, že byste mi v tom mohl pomoci,“ řekl oklikou a opatrně položil svazek na obyčejný dřevěný stůl, na jehož desce ležely další knihy a dokumenty s různým obsahem. „Pečlivě jsem si to rozmyslel a přišel jsem na to.“

„Nejni tohle slovník starýho jazyka trpaslíků?“ zeptal se trpaslík, když se na svazek podíval blíže.

„Je…“ přikývl Thomas a otevřel knihu s neobvyklou opatrností a s ještě větší obracel staré zažloutlé stránky. „Nemám rodinu, pane. Nebo možná mám, ale nikdy jsem je neviděl a neznám je. Jméno, které mám, mi dala jedna stará švadlena, která mě potkala ve Stratholmu, když jsem byl ještě velmi malý. Je to jméno, které nosí spousta lidí. Jsem rád, že nějaké mám a nechám si jej, ale… chtěl bych příjmení.“

Matrikář se na něj zahleděl. „Za to všechno chceš jenom příjmení?“

„Ano, jenom to,“ odvětil Thomas a konečně našel stránku, kterou hledal. „Zběžně jsem listoval stranami toho slovníku a narazil na tohle slovo. Líbí se mi jeho význam. Znamená přísahu, čest, trpělivost a soucit zároveň.“

Trpaslík si narazil brýle víc nahoru, aby dobře viděl. „Jo… je to mocný slovo. Všechny ctnosti Světla v jednom jedinym slovu. Téměř se na něj zapomnělo." Poté na něj pohlédl. „Ale seš si jistej? Nosit takový méno je vobrovská zodpovědnost, i když spousta trpaslíků, natož lidí, ten význam nezná.“

„Ano, jsem si jistý," řekl neoblomně. „Chci mít ve jménu něco, co mi vždy připomene, proč jsem stále tady, a co musím udělat.“

Trpaslík na něj hleděl klidně. Znal ho od pohledu, protože v dobách války byli ve městě jediní lidé: on a Aneth. Ale slyšel, co slyšel. Už na ošetřovně, kde měl zrovna službu, zaslechl, co se tam venku před tolika měsíci stalo. Že se vypravil pro tu léčitelku z Lordaeronu a ještě přivedl Doriel. Toho člověka, který před ním stál, začalo Světlo najednou poslouchat. Z ničeho nic. A pokud Světlo uznalo, že tenhle člověk je hoden jej používat, bojovat s ním a léčit, pak nebylo co řešit.

Vzal si od Thomase dopis, který mu podával a který napsal Korth’azz, a zběžně si jej pročetl.

„Sir Thomas Zeliek…“ řekl i s titulem, který schválil na žádost Korth’azze samotný Magni Bronzebeard. „To bude pěkný méno."

K Thomasovu překvapení to jméno znělo opravdu hezky.

 

 

<--- Zpět na 5. část | Pokračovat na 7. část --->

Diskuze

Esperanta 21.09.2014 21:33

Undead363
Očakával som, že to o čo Korth’azza požiada, bude zbraň alebo možno by ho o niečo požiadal, až keď budú obaja DK... ale to, že si to skĺbila dokopy s výberom mena je naozaj ohromujúce...
Holt každý má trochu jiné priority. Zbraň je moc mainstream
Šéfredaktor WoWfan.cz

Sir Finley Mrrgglton 21.09.2014 21:18

Očakával som, že to o čo Korth’azza požiada, bude zbraň alebo možno by ho o niečo požiadal, až keď budú obaja DK... ale to, že si to skĺbila dokopy s výberom mena je naozaj ohromujúce...

Esperanta 25.08.2014 17:39

cerberos
Super,chci další díly,pokud to tohle skončí,doufám Esperanto,že máš v zásobě další podobné povídky...
Inner Demons je napsaná celá, takže někdy na konci listopadu vyjde poslední kapitola. Povídek mám dost. Nejdřív musím dodělat Jade Clouds, pak je tu Nekonečnost ledu, takže žádné strachy.
Šéfredaktor WoWfan.cz

cerberos 25.08.2014 17:22

Super,chci další díly,pokud to tohle skončí,doufám Esperanto,že máš v zásobě další podobné povídky...

Zorami 25.08.2014 11:58

Heh, už jsem začínala přemýšlet kdy se tam někdo z Mograineů objeví ...dobrá práce, jako vždy

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet