link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #6. kapitola

  Fan fiction   

Autor: Orkelt

Táhněte, potvory!

 

Trpaslíci nemají kocoviny. To je jedna z vlastností, kterými je příroda obdařila a vousatý národ si této výhody patřičně považoval. Jejich malá a robustní těla neměla s alkoholem sebemenší problémy. Nikdo už nejspíš nezjistí, jestli si tuhle odolnost trpaslíci vypěstovali skrze generace soustavného zpíjení až do němoty nebo jestli ji měli odjakživa. To však nebylo zas tak podstatné.

 

Podstatné bylo, že díky této vrozené resistenci se Brann probudil ze svého odpoledního spánku čerstvý jako rybka. Promnul si oči, zívl si a během pár okamžiků si uvědomil, kde je. Dokonce mu i trochu vyzdobili stan. Elise, pomyslel si a usmál se přitom. Ta elfka vždy trvala na tom, že je důležité si i na cestách zachovat jisté domácí pohodlí. Proto stála v rohu stanu kamna, jejichž komín trčel skrz otvor v plachtě ven a u stropu visela voňavá kytice mírokvítku. Brann se protáhl a jeho klouby přitom hlasitě zapraskaly. Na ramínku pověšeném na jedné z latí držících stan pohromadě visela kazajka, kterou běžně nosil na výpravy. Stáhl ji z ramínka a oblékl si ji, přičemž mu pohled padl na jeho klobouk, položený hned vedle stolku se zrcadlem. U zrcadla ležel, žádné velké překvapení, hřeben ze slonoviny, který dostal od svého bratra, krále Muradina, a který měl vždy u sebe. Postavil se před pečlivě naleštěné zrcadlo, vzal do chlupaté ruky hřeben a jemně započal svůj ranní rituál.

Vousy jsou u trpaslíků znakem krásy a mnozí z nich o svůj porost až úzkostlivě pečují. Brann k nim nepatřil, neboť mu to polní podmínky často ani neumožňovaly, ale bez každodenního česání se také neobešel. Ostatně, když máte vousy, které vám sahají do pasu i v případě, že si je zapletete do copů, musíte se o ně starat, jinak si koledujete o dost nepříjemné zacuchání. O něco takového Brann v žádném případě nestál.

 

Někdo zabouchal na stěnu jeho stanu.

„Jen pojď,“ zahlaholil Brann a nerušeně pokračoval v česání vousů. Plachta přes vchod do stanu se roztáhla a dovnitř vstoupila Elise. Zavětřila, svraštila obličej a vzhlédla ke květinám u stropu. Nejen že budou potřeba vyměnit, ale nejspíš bude muset i zvýšit dávku. „Copak se děje, Elise?“ zeptal se bodře Brann. „A než se zeptáš: ano, už je mi dobře, díky za optání.“

„Finley je pryč, Branne,“ přešla Elise rovnou k věc, když za ni zdvořilosti odbyl Brann.

„Aha,“ odpověděl Brann. Očividně ho to vůbec nevyvedlo z míry. „A jakpak náš murlok zmizel?“

„Šel na průzkum a ještě se nevrátil. A už se začíná stmívat.“

„No tak uvařte čaj a nechte ho bez pokličky. Až ho ucítí, určitě se vrátí.“

„Tohle není čas na vtipy,“ zamračila se Elise. „Co když se mu něco doopravdy stalo?“

„Však jo, jen si z tebe střílím,“ zakřenil se Brann a uhladil si učesaný plnovous. Natáhl se pro klobouk a narazil si ho na hlavu. „Sežeň Rena a něco k snědku, ať nejdu na lačno.“ Přešel do zadní části stanu, kde odpočívala jeho masivní puška. Vzal ji do ruky a cvičně zamířil na stěnu stanu. Elise si povzdechla. Dobře věděla, že s Brannem nemá cenu se hádat. Otočila se na podpatku a vyšla ven ze stanu. V písku po ní zůstala malá jamka od paty.

 

Brann však nepatřil k lidem, kteří by si zakládali na dlouhých a náročných snídaních. Ohřátý párek zhltnul za chůze a během pár minut už stáli před pralesem. V hustém podrostu se černal otvor, který si Finley vysekal mačetou. To byla v tuto chvíli jediná stopa, ale vzhledem k hustotě pralesa více než dostatečná. Brann šel jako první, hlavně proto, že se na rozdíl od Elise a Rena nemusel vůbec shýbat. Murlokova výška byla zhruba stejná jako Brannova a tak neměl žádné problémy s následováním Finleyho trasy. Zato Reno a Elise šli prakticky v předklonu. Reno si navíc musel pečlivě držet svůj klobouk na hlavě, aby mu ho nesebrala nějaká okolní větev. Stmívalo se, ale to v pralese téměř nešlo poznat. Tam bylo šero neustále. Reno, který džungli nikdy neviděl ani na obrázku, byl přemírou vjemů, zeleně, zvuků, květů a všeho možného upřímně uchvácen. Tropičtí motýli se kolem něj třepotali, aby stihli však ulétnout zpod podrážek jeho nemotorných bot a maličtí kolibříci se předháněli v pití nektaru z květů, které Reno mohl každou chvíli rozšlápnout nebo poškodit neopatrnou chůzí okolo. Ze zázraku pralesa však čerstvého objevitele velmi rychle vytrhli další obyvatelé džungle. Komáři. Během pár okamžiků jimi byl úplně obsypán a co vteřinu se plácal po celém těle. Mezi plácáním se podíval na své dva společníky a to ho naštvalo ještě o něco víc. Elise se komáři úplně vyhýbali, jako kdyby jim bylo líto porušit její nádherně sametovou pokožku. Anebo to taky mohlo být tou voňavkou, co na sebe nastříkala ještě v táboře. Tehdy se jí kvůli tomu ještě smál, protože mu přišlo hloupé vonět se do džungle. Taky mu mohlo být divné, že proti tomu neměla Elise námitky a jen se tiše usmívala. A Brann? No, Brann má hroší kůži. I kdyby se nějaký z komárů dostal skrze jeho vousy nebo chlupy na rukou, zlámal by si sosák dřív, než by se mu vůbec podařilo do trpaslíka udělat jamku.

 

Prosekávali si cestu stále hlouběji do džungle, kde je uvítalo neuvěřitelné dusno. Tři objevitelé si vyhrnovali rukávy a povolovali límečky, ale nebylo jim to příliš platné. Finleyho stopa však zůstávala jasná, což jim dodávalo naději. Malý murlok očividně dusnem netrpěl a tak jeho cestička nijak neztrácela na upravenosti a přehlednosti. Odsekané větve a liány pečlivě odsunuté na stranu, na každých sto krocích viditelný zásek do stromu...

Reno si pomyslel, že kdyby měl Finley víc času a materiálu, rovnou to tu vydláždí. Přehledná cesta však netrvala věčně. Po půlhodině chůze zpomalené hustým podrostem najednou Finleyho jasně vymezená stopa končila. Ocitli se uprostřed džungle, v šeru a dusnu a bez dalších stop, které by ho zavedly ke ztracenému murlokovi.

 

Brann si stáhl klobouk z hlavy a setřel si pot, který se mu nahromadil na čele a který až dosud drželo mohutné obočí jako přehrada zadržující jezero.

„Tak co teď?“ zeptal se Reno. „Neměli bychom se vrátit a hledat ho třeba…já nevím, s pochodněma? Už je docela tma, jestli jste si nevšimli.“

„Představ si, Reno, že jsme si toho všimli,“ usekla Elise. „A bez Finleyho se nevracím.“

„Ale no tak. Vždyť tu s sebou nemáme skoro žádné vybavení, abychom mohli začít nějaké velkoplošné hledání,“ namítl Reno.

„Hele, vy dva,“ skočil jim do debaty Brann. „Než se začnete zase hádat, podívejte se na tohle.“ Zvedl něco ze země a i v ponuré džungli nemohlo být pochyb, co to drží.

„To je Finleyho monokl,“ vydechla Elise.

„Správně,“ přikývl chmurně Brann. „A náš Žábrák by svůj monokl jen tak někde ležet nenechal.“

„Něco se mu muselo stát, Branne,“ znervózněla Elise. Reno, který ji nikdy neviděl se o něco bát, z nového neznámého znervózněl také.

„Ale je to divné,“ zabručel Brann pod vousy. Mosazný monokl zmizel v jeho kapse. „Finley není jen tak ledajaký třasořitka. Umí se poprat, když je to potřeba. Jenže tady není po boji ani stopa.“

 

Najednou se všichni tři rychle ohlédli na šramotem, jenž se zničehonic ozval v křoví. Kvůli šeru a zeleni však nic nezahlédli.

„Co to bylo?“ zašeptal Reno. Brann si přiložil prst na ústa a pomalu stáhl ze zad pušku. Elise přikývla a odepjala si od opasku bič. Reno, který žádnou zbraň neměl, se bezradně rozhlížel, až našel kámen, který mohl při správné rychlosti někomu řádně pokazit odpoledne, a jím se tedy ozbrojil.

„Hej! Kdo je tam?“ křikl Brann do džungle. Šramot ustal a tak uslyšeli jen vzdálený řev opic, bzučení komárů a zvuky tropického hmyzu.

„Branne,“ řekl Reno, oči navrch hlavy. „Jestli tam někdo je, stejně se neozve.“ Bohužel se však k jeho vlastní smůle mýlil.

„RWLRLWWLWLLRWL!!!“ zazněl bojový ryk z lůna džungle.

„Murloci!“ vykřikl Brann a instinktivně vystřelil směrem, odkud vyšel pokřik. Reno pevněji sevřel svůj kámen a Elise se postavila před Branna, zatímco trpaslík dobíjel pušku. „Dávejte bacha!“

Rybonožkové se vyhrnuli z keřů jako povodeň. Záplava barevných šupinatých těl mávala kamennými oštěpy a primitivními sekerami a hlasitě řvala jako jeden murlok.

„MRGLLRRLMGLWL!“

„GRWLRWLRWL!“

„RWRLWRWLRLRW!“

Sesypali se na ně ze všech stran, dokonce i pralesních stromů, odkud se zhoupli na tenkých liánách. Během vteřin je obklíčili, ale díky Elisinu biči se nemohli příliš přiblížit. Tak jen stáli, mávali zbraněmi a pořvávali. Reno si všiml, že někteří z nich jsou o něco barevnější, než by měli být. Oni se pomalovali?

„Au!“ vyjekla náhle Elise a chytla se za týl. Reno se ohlédl a spatřil šipku zakončenou několika různobarevnými pírky, která trčela z elfčina zátylku. Elise se zapotácela a upustila bič.

„Elise!“ vykřikl Brann, který si toho také všiml. Vystřelil do vzduchu, čímž murloky trochu postrašil. Reno mrštil svůj kámen bez nějakého výrazného míření a skočil k Elise, právě včas, aby ji zachytil, než upadla úplně na zem. Oči se jí zavřely a dech zklidnil. Spala.

„Uspalo ji to, Branne!“ zavolal na něj Reno. Trpaslík přikývl, popadl elfčin bič a zapráskal s ním snad ještě elegantněji, než Elise.

„Táhněte, potvory!“ řval bojechtivě. Do tváře se mu hrnula krev takovým tempem, že chvílemi nebylo poznat, kde končí vousy a začíná obličej. Reno opatrně položil spící Elise, když tu ho něco kouslo do paže. Zvedl ruku a spatřil tu samou šipku, zanořenou hluboko do masa.

„Á, to si děláte srandu,“ zavrčel a pokusil se rychle šipku vytáhnout, avšak síla ho opouštěla rychleji. Než stačil natáhnout druhou ruku k šipce, už cítil, jak celý postupně tuhne a těžkne. Když se Brann ohlédl, uviděl už jen spícího Rena, rozvaleného přes spící Elise. Vztekle vycenil zuby a švihl bičem murloka, který vypadal jako náčelník té hordy. Měl na kulaté holé hlavě čelenku ozdobenou ptačím peřím a rybí obličej pomalovaný červenou hlinkou. Náčelník však před bičem neuhnul. Namísto toho napřáhl ruku ozbrojenou něčím, co kdysi možná bylo schránkou mořského tvora, a koneček biče se okolo ruky beze zvuku obtočil.

„Pusť, mrcho!“ zaryčel Brann a začal se s murlokem přetahovat. Oba byli velmi silní a okolo stojící murloky očividně napínavá přetahovaná zaujala, protože se už nevrhali na osamělého trpaslíka, ale místo toho pozorovali souboj sil. Jen postávali okolo a vesele rwrlwovali, i když těžko nazvat takový zvuk veselým.

 

Když už se zdálo, že rybí náčelník vyhraje, Brann se zachechtal a nečekaně škubl. Bič vyletěl z murlokovy ruky a strhl s sebou chránič. Trpaslíkova rovnováha také nezůstala neotřesena. Brann se zapotácel, ale nespadl.

„Rwlrwlrw mgrgwglm grglrmglrg!“ vykřikl náčelník. Vzduchem neslyšně zasvištěla šipka a zaryla se Brannovi do krku. Ani po ni nesáhl.

„No jasně,“ zamumlal trpasličí objevitel ještě předtím, než upustil bič, upadl na zem a poroučel se do říše bezesného spánku.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Lemurko 14.03.2019 12:41

Teším sa na každý ďalší diel, určite v tom pokračuj 😉

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet