link

Jade Clouds - 4. kapitola

  fan fiction    povídka    Pandaria   

Asimeria se pokusila s admirálem zatřást. „Pane Taylore? Slyšíte mě?“ zeptala se, sevřela mu rameno a znovu s ním zatřásla. „Pane Taylore!“
Blízko se ozval hlas: 
„Neuslyší tě, cizinko. Je v bezvědomí.“
Asimeria vzhlédla k bytosti sedící ve vedlejší ohrádce. Tím, jak spěchala, si jí vůbec nevšimla. Kdyby tvor neseděl, zcela jistě by byl velmi vysoký. Byl oděn ve zbroji stavěné přímo na jeho šupinaté tělo, mezi prsty byly přetažené blány a jeho hlava připomínala koi kapra. A na ni upřeně hleděly rybí oči posazené po stranách hlavy.
„Vás také zajali hozeni?“ zeptala se, jelikož bylo vidno, že tu tvor není dobrovolně.
„Zajali mě i mé přátele. A vlastně i tvého přítele.“ Hlavou pohodil směrem k raněnému Taylorovi. „A on tu bez léčitelů zemře.“
„Musím ho dostat k ostatním.“ Asimeria pozvedla sekyru, aby přetnula řetěz spojený s koulí, když ji tvor zarazil.
„Nejbližší vesnice pandarenů je odtud několik mil. Než se tam dostaneš, zemře.“
Asimeria na tvora hleděla, jakoby hledala skrytý význam jeho slov. „Pomůžete mi?“ zeptala se. „Když pomohu já vám?“ dodala pak.
„Nevěříme cizincům,“ zamračil se tvor, jakoby celou tu myšlenku nejraději zamítl, „ale pokud osvobodíš mě i mé přátele, odvedeme Taylora do mé vesnice, která je kousek odtud. Tam už se o něj postarají. Neodejdu bez nich, stejně jako neodejdeš ty bez něj.“ Spíše bublal, než mluvil. Kdyby se člověk napil, vodu nepolkl, ale zkoušel s plnou pusou mluvit, mluvil by určitě stejně jako on.
Asimeria možnost přijala téměř okamžitě. Umíral a ona musela jednat rychle. „Dobrá,“ přikývla, „co mám dělat?“
„Nejdříve musíš získat klíč k našim poutům. Hozeni je určitě-“ Tvor naštvaně zabublal, když postřehl draeneiku, jak se proti němu rozmáchla sekyrou. Proto nevěřil cizincům. Asi neměl věřit ani jí…
Sekyra dopadla. Tvor pohlédl na řetěz, který ho již nedělil od svobody. „Takhle to bude rychlejší,“ musel uznat a postavil se. Asimeria mezitím osvobodila i Taylora. Náhle uslyšeli naštvané skřeky. 
Asimeria se otočila právě včas na jednoho z hozenů, který se proti nim vyřítil. Jedinou ranou mu zasadila smrtelnou ránu. Tyhle tupé opice pro ni nebyly žádnou výzvou. 
„Možná proto jsem chtěl nejdříve obstarat klíče,“ podotkl směrem k ní a sledoval, jak se k nim s naštvaným skřekem ženou další nepřátelé.
„A kdybychom chtěli zmizet, stejně by si nás všimli,“ odvětila draeneika, napřáhla ruku a sevřela v pěst. Hozeni padli k zemi, jakoby se jim okamžitě zastavil krevní oběh a setrvačností padli k zemi.
„Jakou nečistou sílu to používáš, cizinko?“ zeptal se trochu nedůvěřivě její společník, zatímco si hledal nějakou provizorní zbraň.
„Pouze led,“ řekla, zatímco se rozmáchla zbraní a odsekla lano zajišťující bambusovou klec poblíž, „to není nečistá síla.“ Podala rybímu tvorovi svou dýku, kterou nosila u pasu. „Tady, na přetnutí provazů to bude stačit.“
„Jsou to liány. Přetnul bych je svými drápy, kdyby to byly provazy,“ řekl a otevřel tak další klec. Vyhublý příslušník jeho rasy, který tam seděl, jakoby už byl smířen s koncem, na něj pohlédl. „Díky, Karrashi. Už jsme mysleli, že je konec.“
„To já také. Brzy půjdeme domů.“
„Nikdo nechybí?“ zeptala se draeneika Karrashiho, když osvobodila jednoho z posledních zajatců.
Jmenovaný pohlédl na všechny osvobozené. Byli potlučení, zranění a vyhublí, ale živí. Pak přikývl.
„Pomůžete mi odnést Taylora?“ zeptala se hned poté. Během chvíle už u admirála znovu klečela a kontrolovala jeho tep. Byl čím dál slabší.
„Ustup,“ poručil jí Karrashi, sám poklekl k Taylorovi, zvedl jej, jakoby nic nevážil a přehodil si ho přes rameno. Asimeria teprve teď uznala, že Taylora by sama do vesnice nedotáhla. Jak tak admirála pozorovala, asi by mu nedělalo problém srazit protivníka k zemi holými pěstmi. „Ponesu ho, pokud nás zvládneš ochránit.“
„Kterým směrem je vesnice?“
Jeden z jinyu ukázal kamsi k řece. „Tam. Je to kousek odtud. Snad se tam dokážeme dostat, pokud nás hozeni dříve neroztrhají.“
„Neroztrhají. O to se postarám. Tak jdeme.“ Sama vyrazila vpřed, v rukách svírala Icenity. V duchu se modlila, aby tam Taylora dostali včas. Pokud zemře, SI:7 jí to bude vyčítat a ona sama sobě také.

 

 

Tým SI:7, během doby, kdy Asimeria prohledávala vrak The Vanguard a osvobozovala Taylora, měl trochu jiné potíže. Orkové obsadili chrám blízko Paw'don Village a vzali si pandarenské děti jako zajatce. Jak již řekl Taran Zhu, Aliance mohla odčinit událost v přístavu právě přivedením dětí zpátky domů. Rell Nightwind ani ostatní z týmu nic nenamítali, jelikož se stejně potřebovali do chrámu vydat a hledat Anduina. Pravděpodobnost, že ho budou držet jako zajatce byla asi taková, jako pravděpodobnost, že tam princ vůbec nebude. A pak zde byla třetí možnost: mohl být mrtvý. Jenomže to si SI:7 vůbec nechtěli připouštět. Neletěli sem jen tak pro nic za nic, aby ve výsledku našli jen Anduinovu mrtvolu.
Šli tedy do chrámu, který obrátili snad vzhůru nohama. Rell šel jako první, za ním Sully, který mu poskytoval palebné krytí a s nimi ještě několik aliančních vojáků. Nebyly to taková jatka jako v přístavu, ale Noční elf nemohl s jistotou říci, zda se mu nezvedá žaludek. A pokud se negativní emoce zhmotňovaly, bylo strašlivé štěstí, že se tu ještě neobjevily ty slizké zrůdy.
Rell vyslal do každého zákoutí chrámu průzkumníky, aby pátrali po Anduinovi i dětech. Děti našli, ale po Anduinovi ani stopy. Alespoň ne na nádvoří. Vyšli tedy strmé schody vedoucí na rozlehlý balkon, přes nějž se vstupovalo do vnitřku chrámu. Tam narazili na Ga´trula, warlocka, který jim pláchl v přístavu. Rell se ani nepokoušel vyjednávat a vyrazil proti němu. Sully ho kryl zezadu, alianční vojáci, kteří šli s nimi, se k trpaslíkovi přidali, někteří se odvážili přiblížit k orkovi.
Ale poté, co se před nimi místo warlocka objevilo, jim přejel mráz po zádech. Kolem něj se začal shlukovat antracitový kouř, který jej doslova pohltil. Požíral jeho tělo jako kyselina až na jeho místě stála bytost, jejíž kouřovou podstatu držela pohromadě jen oslizlá bílá kůže plesnivého vzhledu, která se místy trhala a odhalovala uhelnatě černé nitro.
Bylo to jako ty bytosti v přístavu, jen mnohem větší, s očima prázdnýma jako temnota samotná. Rell už si ani nepamatoval, jako toho tvora poslal k zemi; věděl jen, že v tu chvíli za něj jednaly reflexy a pud sebezáchovy. 
Elf zhluboka oddychoval, dívajíc se na zhrouceného tvora před ním. Jak se zdálo, takový výjev dokázal roztříštit i dokonale flegmatickou povahu Sullyho, který postával vedle něj.
„Co jsou vůbec zač?“ zeptal se Rell po chvíli, kdy jeho dokonalý elfský sluch zaznamenal kroky.
„Zhmotněná negativní energie, která se dokáže rozrůst až do takových rozměrů a posednout kohokoliv, kdo se jí poddá. My jim říkáme „Sha“.“ Taran se střídavě rozhlížel po vnitřku chrámu a hleděl na odhalená žebra slizké bestie. „Je to už spoustu let, kdy jsem viděl až tak dramatické zhmotnění.“
„Horda jsou monstra! Není divu, že se stalo něco takového zrovna orkům!“ zavrčel Rell okamžitě. Pak, jakoby si vzpomněl, že i jeho může taková negativní emoce ovládnout, sevřel ruku v pěst, aby se přinutil uklidnit. Poté se otočil na pandarena. „Jsme zde na záchranné misi. Můžete nám pomoct?“
Taran jakoby se ironicky usmál, i když to bylo zřejmé pouze z jeho přivřených očí. „Viděl jsem tu vaši létající pevnost. I mrtvé, které jste za sebou zanechali. Tvůj lid má velmi zvláštní chápání slova „mír“.“
„Pokud proti Hordě nebudete bojovat, brzy vaši zem ovládnou,“ protestoval Rell, ale pouze jen přilil olej do ohně. Ve skutečnosti to vyznělo, jakoby pandarena přemlouval.
„Nebojíme se bojovat. Ale s touto genocidou nechci nic mít.“ Byl pomalu na odchodu. „Váš konflikt s Hordou, zde bude mít nedozírné následky. Varuji vás,“ Taran ukázal na nočního elfa prstem zakončeným ebenovým drápem, „pokud přitáhnete válku na naše břehy...“ Nechal větu nedokončenou a odešel.
„Ha, záchranná mise,“ prohlásil Sully, když byl pandaren z dohledu i doslechu. „Ty to vyjednávání teda vedeš. Ty mrtvoly tady ho vo tom určitě přesvědčily.“ Trpaslík ho poplácal po zádech a odcházel klidným krokem, jako by jím to, co se v chrámu stalo, už tolik neotřáslo.
Rell ho měl chuť zarazit za takové poznámky do země, ale ve výsledku musel uznat, že ten trpaslík má pravdu. Anduina zatím nenašli. A to, co zde dělali, se rovnalo genocidě. Ale otázkou bylo… nedělala Horda to samé?

 

 

Pearlfin Village bylo místo, které se Asimerii zamlouvalo. Vesnice, nebo spíše osada, byla vystavěna na malém ostrůvku uprostřed jezera hned vedle vesnice hozenů. Nad malými tůňkami rozházenými po celé vesnici levitovaly velké perly nebo koule vody, jejichž funkci Asimeria jen hrubě odhadovala. Břeh jezera lemovaly stromy podobné vrbám a prapodivné stavby vystavěné z kamene byly příjemné na oko. Na rozdíl od hozenských chatrčí vypadali jinyu jako civilizovaný lid. Jak již Asimerii došlo, tyto dva klany se neměly dvakrát v lásce. Hozeni, kteří na ně během cesty k Pearlfinu útočili, toho byli skvělým příkladem.
Nakonec se dostali až k mělčině, která sloužila jako přístupová cesta k osadě a opice při pohledu na ozbrojenou draeneiku pochopily, že tudy cesta vážně nevede. 
Karrashi, který šel hned za draeneikou, přes rameno nesl admirála Taylora a cestou, jak se zdálo, opravdu vážně přemýšlel o tom, že nepotkat tu cizinku, asi by na spásu čekal jen velmi těžko. Asi bylo správné jí pomoci, i když jí zrovna dvakrát nevěřil.
Ostatní jinyu, kteří šli za nimi, se pomalu rozcházeli do svých obydlí, zranění a vyhublí, aby nabrali sil. Když si Asimeria povšimla, že jde vedle ní jen Karrashi, zvolnila krok a nechala ho jít jako prvního. Nedůvěřivé pohledy ostatních rybích obyvatel jí na klidu nepřidaly.
Došli ke břehu na druhé straně vesnice, nad nímž se skláněl strom nápadně podobný vrbě. Karrashi raněného Taylora položil na lůžko u břehu a draeneika si až teprve teď všimla, jak je smrtelně bledý.
„Počkej u něj. Dojdu pro léčitele a musím staršímu oznámit, že zde můžeš na chvíli zůstat.“ Otočil se k ní zády zrovna ve chvíli, kdy vzduch rozčísl ostrý hlas:
 „Kdo seš a cos udělal našemu admirálovi?!“
Asimeria se otočila na trpaslíka, který hleděl skrze hledí a mušku na jinyu, palcem zbraň odjistil. Vedle něj stál Rell s dýkami v obou rukách a Mishka napínala tětivu svého luku.
„Neudělal jsem vůbec nic!“ ohradil se rozezleně Karrashi, koutkem oka pohlédl na draeneiku, jakoby začal pochybovat, že s nimi nemá nic společného. „Zranili ho hozeni. Vaše Aliance má štěstí, že má mezi sebou muže jako je on. Bojoval jako tygr holými pěstmi. Nakonec ho přemohli.“
„Přestaňte na něj mířit!“ ozvala se konečně Asimeria, velmi podrážděná jejich vpádem do vesnice a vyhrožováním, které rozhodně nebylo na místě.
 Karrashi se na ni překvapeně podíval. Jeho důvěra v ní se podobala houpačce.
„Tak bude to?“ zeptala se Sullyho, který se stále nemohl rozhodnout, zda tomu podivnému tvorovi věřit či nikoliv. „On sem Taylora dostal. Takže pokud nechcete mít všichni ledové střepy mezi žebry, sklopíte zbraně.“
Rell se popuzeně napřímil. Ta draeneika si dovolovala příliš. Byla pod SI:7, měla poslouchat jeho rozkazy. Ale zbraněmi by nic nevyřešili. Obzvláště po této informaci. Naznačil ostatním, aby sklopili zbraně.
Pohledem ještě sjel draeneiku, jakoby říkal: „Tohle si vyříkáme později,“ ale přikývl.
„Teď, když dovolíte, půjdu pro léčitele, nebo vám zde váš admirál během chvíle zemře.“
Tým se při těch slovech před jinyu rozestoupil jako moře před vodním mágem a znovu se uzavřel. 
Asimeria se posadila do tureckého sedu k lůžku a sledovala, jak vysoký rybí tvor odchází k jedné kamenné stavbě situované na menším kopečku. Mohla být ráda, že ji do vesnice vůbec vzali. Nevěřili cizincům. Určitě na to jednou doplatili a od té doby už nikomu nedůvěřovali.
A teď se sem přiřítili tihle a málem by místní odmítli Taylorovi poskytnout pomoc.
Jakmile byl Karrashi z dohledu i doslechu, Mishka se vysloveně vrhla k admirálovi a kontrolovala mu tep. Byl na tom zle, ale Asimeria na rozdíl od ní věděla, že na tom mohl být mnohem hůř.
„Na tohle už jsem krátká,“ přiznala po chvíli, kdy zjistila, že mu nepomůže ani obvázáním ran, které přestaly krvácet.
„Pomohou mu, když se tu budete chovat slušně,“ odvětila Asimeria, stále zamračeně hleděla na Rella i Sullyho, kteří se ještě rozhlíželi, zda je někdo nesledoval. „Zrovna jejich rasa je nedůvěřivá ke všem ostatním a vy se sem přiřítíte, míříte na ně puškami a luky a ještě jim vyhrožujete. Štěstí, že to vzal klidně.“ 
Rell už zvedl prst, aby se do draeneiky opřel, když byl nucen ustoupit Karrashimu, který s sebou vedl dalšího jinyu oděného v bílé róbě zdobené modrými výšivkami.
„Přivedl jsem léčitele, jak jsem slíbil,“ řekl jim Karrashi a blánovitýma rukama jim naznačil, aby medikovi udělali místo, „ale můžete zde zůstat jen dokud se Taylor neuzdraví. Poté budete muset jít.“
„Půjdeme,“ řekla za Rella draeneika, „děkujeme za pomoc. Myslíte, že bude v pořádku?“ Hlavou pohodila k Taylorovi.
„Bude, ale musíte na chvíli odejít, cizinci,“ řekl léčitel, který už před raněného admirála poklekal. „Potřebuji ke své práci klid.“
Asimeria vstala a poodstoupila. Stejně udělali i ostatní. Měli strach zanechat admirála samotného, ale Asimeria cítila, že je v dobrých rukou. Naposledy kývla na Karrashiho na výraz díků a odvedla celý tým opodál.
„Princ tam nebyl, pokud to chceš slyšet,“ řekl okamžitě Nightwind.
„To mi došlo. A narazili jste alespoň na něco zajímavého?“ zeptala se, hlavu naklonila na stranu.
Rell pohlédl na Sullyho, ten na něj. „Nic zvláštního,“ řekl, jakoby nepovažoval za vhodné se o tom všem zmiňovat.
Asimeria přikývla, jelikož jí bylo jasné, že jí ti dva jen tak něco neřeknou. „Tak, co chcete dělat dál?“
„Nemůžeme ztrácet čas. Musíme jít hledat prince. Třeba je někde poblíž.“
„S tím souhlasím. The Vanquard ztroskotal velmi blízko odtud,“ přidala se Asimeria, pohledem pátrala po okolí, „a Taylora jsem našla ve vesnici hozenů hned za jezerem. Je možné, že tu někde blízko bude.“
„A ten Gilnean?“ zeptala se Mishka ihned. „Nešel s tebou?“
„Ne. Kdyby šel, pověsila bych ho za jeho střeva na nejbližší strom.“ V tu chvíli z obličejů ostatních vypozorovala, že to trochu přehnala. Odkašlala si. „Příliš času mezi Ebon Blade škodí.“ To, že to byla jedna z nejslabších výhrůžek, si nechala pro sebe.
„No, ehm...“ Sully pomalu couval, jen tak mimoděk si nadhodil pušku, „tak my pudem propátrat vokolí, jestli tu nejni Amber.“ 
„To ano, půjdeme,“ přitakal Rell, kterého už ta draeneika začala trochu děsit a přitom i hodně vytáčet, což nebyla dobrá kombinace. Otočil se na patě a vydal se za Sullym.
Na místě zůstala jen Mishka. Shlížela na ni skrze kulaté brýle a tvářila se nadmíru vážně. Pak se ale ušklíbla, úsměvem poodhalila dva ostré špičáky typické pro její rasu. 
„Trpaslíky rozhodí málo co. To bylo hodně dobré. Musíš mě to naučit.“ 
„Ne, věř mi, že se to naučit nechceš.“ Též se na ni usmála.
„Kam půjdeš ty?“
„Půjdu se porozhlédnout po okolí. Pokud na nic zajímavého nenarazím, vrátím se zpět.“
Mishka přikývla a vrátila se zpět k admirálovi, u kterého stále klečel jinyu, jenž nechtěl být při své práci rušen. Asimeria se na ni naposledy otočila, jakoby se chtěla ujistit, že u Taylora zůstane a sama se vydala vlastním směrem.

 

 

Mezitím, co Asimeria šla po vlastní trase, Sully s Rellem se vydali na sever. Šli divočinou nevšímajíce si žádných podivných zvuků a soustředili se jen na stopy, které je mohly dovést k Anduinovi nebo Amber.
Nemluvili spolu; v houští se mohli skrývat vojáci Hordy, a kdyby jen promluvili slovo o své misi, mohlo by být po všem.
Dorazili k padlému stromu, který by se býval zdál nenápadný, kdyby kolem byla alespoň známka po větší vichřici či sekyře, která kmen porazila.
„Sully, myslíš na to samé, na co já?“ zeptal se Rell, rukou přejel po třískách, které trčely z padlého kmene.
„No, jestli myslíš na to, že ten strom vypadá, jakoby ho něco sejmulo, než že by spadnul sám nebo ho někdo pokácel, tak asi vim,“ řekl trpaslík a rozhlížel se po okolí. Jeho pohled padl na hlubokou brázdu, na jejímž konci cosi leželo. Byl to stroj. A Sully dost jasně rozeznal, že je to letadlo. Letadlo? Tady?
Rell pohlédl tím samým směrem, nemohl nevyhrknout: „To je letadlo Amber!“ a rozeběhl se ke stroji, ze kterého ještě teď stoupal nepatrný dým. Sully se vydal za ním. Čím blíže byli, tím jasněji dokázali rozeznat zhroucené tělo.
Sully okamžitě poklekl a zkontroloval tep. Otočil se na elfa. „Ještě dejchá!“
Amber se doopravdy pohnula. Otevřela oči a vyčerpaným pohledem se rozhlédla kolem. Byla celá odřená a plná modřin.
„Kde je Claire?“ zeptala se tiše.
„Jo, to je ti podobný,“ zasmál se trpaslík a už pátral pohledem po jmenovaném předmětu. Pušku našel ležet opodál. Mezitím, co ji zvedal a leštil, k ní Rell poklekl a podepřel ji.
„Ty opice…“ začala Amber, sotva popadala dech, „zaútočily. Snažila... snažila jsem se je držet... zpátky... ale asi se vrací s posilou.“
„Šetři dechem, agente Kearnen. Vedla sis dobře, tak jako vždy. Udržíme je zpátky,“ uklidnil ji Rell a sám od ní vstal. Už slyšel skřek těch proradných hozenů. Vytasil své dýky, kývl na Sullyho, aby si připravil svou brokovnici.
Hozeni zaútočili.

 

 

Asimeria se vrátila do osady jinyu až večer. Propátrala pobřeží a okolí, ale našla jen malý roztrhaný pruh modré látky. Mohla se jen domnívat, že patřil princi, ale i tak ji tento kousek nemohl nikam navést. Začalo to být jako hledání jehly v kupce sena. A její intuice jakoby ustoupila do pozadí, sedla si a natruc zkřížila ruce, jakoby rezignovala.
Nemohla si nevšimnout, že jinyu už se nechovají tak odtažitě. Jakmile se přiblížila k místu, kde měl odpočívat admirál, nemohla si nevšimnout, jak Mishka sedí na molu a hledí na tmavou jezerní hladinu, která odrážela záři jednoho z měsíců a tisíce hvězd. A Taylor již stál na vlastních nohách a snažil se rozchodit svá zranění. Paže měl obvázané, stále byl bledý, ale zdálo se, že je mu mnohem lépe.
Když se přiblížila, pohlédl jejím směrem.
„Mishka říkala, že brzy přijdeš,“ řekl jí hlubokým hlasem, ze kterého Asimeria lehko rozeznala, že patří člověku, který si dokáže držet celou armádu hozenů holýma rukama od těla. 
„Jak je vám?“ zeptala se opatrně. Ne že by uznávala postavení, ale spíše měla potřebu se zeptat Taylora jako člověka, který byl blízko smrti.
„Je mi dobře. Děkuji za optání. Ačkoliv kapitánka Rogers mi na náladě nepřidala.“
„Ona tu byla?“
„Letí pro posily do Východních království,“ otočila se na ně Mishka přes rameno, „prý se vrátí za dva měsíce.“
„Za dva měsíce? A co tady chcete celou tu dobu dělat?“ vyhrkla Asimeria. Dva měsíce? S tou hrstkou vojáků, které měli a kteří přežili? To bude hodně zajímavé. Ale nicméně, ona se do toho nemusí plést. Hledá jen Anduina. Aliance celkově jí může být ukradená i s jejími konflikty s Hordou.
„Odpověď na otázku, proč mám tak špatnou náladu. Prý mám improvizovat. To mi jde vážně nejlépe.“ Taylor se ironicky usmál a vzápětí na to se mu tvář zkroutila bolestí. Mimické svaly ho stále bolely, jako celé tělo. „Improvizace! Pft... A jak jsem slyšel, mise Bílý pěšák se stále nepohnula kupředu. Doufám, že velitel Nightwind přinese další zprávy a tentokrát pozitivnější.“
V tu chvíli Mishka prudce vstala, až se vor pod ní nebezpečně rozkolébal a přimhouřila oči. Hleděla směrem k jednomu z příchodů do vesnice. „Anebo ostatní přinesou jeho,“ dokončila a rozeběhla se tím směrem.
Asimeria pohlédla na siluety postav, které i za šera velmi dobře poznala. Rozeznala Amber se svou puškou zavěšenou na zádech i Sullyho mohutnou trpasličí postavu. A oba podpírali Rella, který zjevně krvácel a sotva se držel na nohou.
„Položte ho sem,“ instruovala je Mishka, když pokládali nočního elfa na lehátko z proutí. Rell se choval téměř jako hadrová panenka. Kam ho položili, v takové poloze zůstal.
„Co se stalo?“ zeptala se Asimeria. Události se přestaly vyvíjet dobře. Amber a Sully si povšimli admirála, který sám poklekl k elfovi, v očích měl jasnou otázku. Oba mu v úctě pokynuli hlavou než začali mluvit.
„Pane,“ začala Amber, „Bílého pěšáka jsme nenašli. Vyskytly se jisté problémy...“
„Poslouchám,“ odpověděl klidně admirál, takovým tím klidem, který je jen nasazenou maskou.
„Tohle bych měl říct... asi já...“ ozval se Rell tiše, v jeho hlase byla znát bolest a vyčerpání.
Mezitím, co Rell trhaně mluvil a občas byl doplněn Amber a Sullym, Asimeria si začala pokládat dosti zásadní otázky, které naprosto skvěle vystihl Sully, který se odplížil opodál a draeneika ho slyšela nadávat: „Záchranná mise! Prdlajs! De to všechno do kelu!“ Trpaslík samozřejmě nadával mnohem ostřeji, ale Asimeria dělala, že to raději přeslechla. Ale nemohlo jí ujít, jak si trpaslík mimoděk otřel vlhké oči. Z té celé situace byl zřejmě dost naměkko. 

 

 

SI:7 našli Amber. Tím dobré zprávy končily. Plán byl doprovodit raněnou agentku zpět do Pearlfin Village; to však odmítla a šla s nimi dál, aby pokračovali v rozdělané práci. Jak se začalo pomalu zdát, ze záchranné mise se začal stávat zašmodrchaný uzel plný problémů a překážek. Vydali se na sever k velkému nefritovému monumentu jakéhosi hadovitého tvora. Tyčil se až k nebi a tým by se nad tou krásou i pozastavil, kdyby neměl něco na práci.
Rell šel sehnat dřevo, aby se mohli večer ohřát a založit si malý tábor, Amber se již stihla vzpamatovat, vyšplhala na menší skalku nad potokem, který obtékal ostrůvek s monumentem a Sully se vydal hledat nějaké stopy po princi. Tma pomalu padala a s ní se začaly objevovat i dravá zvířata. Amber byla však připravena trpaslíka krýt palbou. Mířila přesně a nikdy neminula.
Sully obešel všechny malé svatyně na ostrůvku, ale žádné stopy. Taková věc dokázala pokazit den. Znovu žádné stopy. A aby toho nebylo málo, když se vrátil, čekalo ho ještě horší překvapení.
Rell, už tak pomlácený a raněný z předchozího boje s hozeny, byl napaden dalším a útok už nezvládl odrazit. Hozen jej stačil srazit k zemi dříve, než Sully navedl Amber, aby prohnala kulku opičí hlavou. Rell to téměř nepřežil. Chvíli se zdálo, že i přestal dýchat, ale Sully s Amber v hlavě vylovili těch několik rad od Mishky a nočního elfa na poslední chvíli vzkřísili. Nightwind by byl v tu chvíli přísahal, že by byl šťastnější, kdyby ho tam nechali umřít. Ta bolest byla šílená.
Pokračovali dál na sever do lesů. Nightwind byl na tom špatně a tak se museli čím dál častěji zastavovat, aby si odpočinul. Když narazili na osamocenou chalupu v lese, která vypadala, že v ní žije pandaren, Sully se rozhodl, že se pokusí požádat o pomoc. Amber zůstala u velitele. 
Trpaslík nedal na varovnou ceduli umocněnou lebkou se zkříženými hnáty a vydal se po cestě k obydlí. Nefritové sochy, které míjel vypadaly velmi… realisticky. Až příliš. Zahlédl i sochu ozbrojeného orka. V tu chvíli Sully nevěděl, co si má myslet. 
Horda tu byla také? Dostala se až tak daleko? Ale co ta socha? Byla to vůbec socha? Jak si tak prohlížel zahradu plnou nefritových skulptur, z domku vyšla pandarenka. Vypadala starší, měla i nakřáplý hlas jaký staré dámy mívají. Díky tomu, že v Paw´don zjistil, jak umí být domorodci přátelští, se ji pokusil požádat o pomoc pro zraněného elfa.
Jak během chvíle zjistil, nefritové skulptury na její zahradě nebyly sochy. Byly to živé bytosti přeměněné v kámen. Vzal nohy na ramena s myšlenkou, že dnešní den, jak by řekli trpaslíci, byl vážně „den blbec“.
I navzdory raněnému Rellovi pokračovali víc na západ. Založili tábor na vyvýšeném místě blízko osady hozenů. Velitele uložili do stanu, kde jej hlídal Sully. Všichni téhož dne vážně přemýšleli o tom, že příště si Mishku budou brát s sebou. Kdyby tam byla s nimi, určitě by Nightwinda vyléčila za pár chvil. Noční elf byl však za ten den natolik v ráži, že Sullyho poslal do vesnice hozenů, aby tam udělal pořádný humbuk.
Amber se i se svou puškou uvelebila na nejvyšším místě na kopci a poskytovala trpaslíkovi palebné krytí. Sully odpálil ve vesnici několik náloží a s každou další peprně zanadával na adresu hozenů, kteří jim doopravdy pokazili den, ne-li celý týden. 
Když už se vydal nazpět, zahlédl ozbrojené orky. Jak stačil vypozorovat, Horda navázala spojenectví s hozeny a jak se zdálo, začali zbrojit proti nim. Ten den Bílého pěšáka nenašli, ale přinesli s sebou důležité zprávy... a taky polomrtvého Rella. Záchranná mise se vymkla kontrole.

 

 

Asimeria seděla vedle velitele a hlídala ho, aby si ostatní mohli odpočinout a pobrat dech. Veškerou komunikaci s SI:7 naštěstí přebral admirál, který dokázal každému z nich dát příslušný úkol, který povětšinou spočíval v přípravě k válce proti Hordě. Taylor zde byl ponechán s hrstkou vojáků a byl nucen improvizovat. Co dělal teď? Improvizoval. A šlo mu to dobře. A do karet mu nahrála vzrůstající důvěra jinyu, kteří v době, kdy byla Asimeria pryč, učinili jakýsi obřad, který je přesvědčil, že by měli s Aliancí spolupracovat.
„Agente Asimerie?“ ozval se Nightwindův slabý hlas. 
Draeneika se vytrhla z přemýšlení a pohlédla na Rella. Překvapilo ji, že jí řekl „agente“, ale pro ni to bylo lepší oslovení než „vojín“.
„Dnešek… mě přesvědčil o tom… že máš šestý smysl… pro hledání těch správných lidí.“ Při mluvení se zadrhával a často musel pobírat dech, jakoby mu objem plic nestačil. „Našla jsi admirála… zatímco my jen sváděli boj… s Hordou. Budeme hledat dál… ale začínám pochybovat o tom… že uspějeme více… než ty.“
„Zas tak si to neberte. Odvádíte dobrou práci. Jen vám chybí schopnost zastavit se a zaposlouchat.“
„O tom teď mluvím.“ Elf se rozkašlal, a kdyby jej byl záchvat rychle nepřešel, ve chvíli by přiběhla Mishka a začala velitele ošetřovat. Pak pohlédl do tmavého nebe a řekl: „V té… zprávě od Tiriona Fordringa… psal, že i když často nevíš… kam jdeš… a proč tam jdeš... vždycky dorazíš na správné místo.“    
„Najdu Anduina. Nebojte,“ uklidnila ho.
„Pokud ještě žije,“ podotkl elf.
„Ale ano, žije. Vím to a půjdu ho hledat klidně teď.“ Vstala od něj a kývla na Mishku, která už se k nim blížila, aby ji vystřídala.
„Mnoho zdaru… agente,“ řekl elf, zkřížil ruce na prsou a zavřel oči, aby si trochu odpočal.

 

Asimeria stála už několik hodin na kraji jezera a hleděla do vodní hladiny. Nevěděla kam jít. Intuice mlčela a zabraňovala jí vykročit kterýmkoliv směrem. Jakoby ji držela ve vesnici. Tady však následník trůnu nemohl být. Tak proč ji tu něco drželo?
„Vidím, že ty a tví lidé jste stále nenašli prince Anduina,“ ozval se vedle ní bublavý hlas. Byl to Karrashi. Ruce měl složené za zády, na sobě měl již plnohodnotný kyrys.
„Ano, a já také nevím, kudy se vydat,“ přiznala bez obalu, její zrak upoutala malá zlatá rybička, která si bezstarostně plavala ve stojaté vodě prozářené východem slunce.
„Znám někoho, kdo by ti byl schopen pomoci.“ Když to řekl, měl veškerou draeneičinu pozornost. „Je to pandarenský historik, který zná tuto zem více než kdokoliv jiný. Nemohu ti zaručit, jakou radu ti dá, ale myslím, že tě nasměruje správným směrem.“
Asimerii, jakoby to trklo. Prudce se otočila na jinyu, až téměř leknutím uskočil.
„Kde ho najdu?“
„Žije jihozápadně od Pearlfinu. Řekni, že tě posílají místní jinyu. Hodně štěstí.“

 

 

I v nebezpečném a divokém Jade Forestu se dalo narazit na osamocené chaloupky uprostřed ničeho. Kolem jen bambusy, mlžné mokřady, jezírka a blízko šum moře. V noci zde švitořili cvrčci, občas se okolí rozeznělo zvoláním jeřábů. A někdy zde zaznělo zařvání divoké šelmy.
Člověk by byl řekl, že tak malý domek se vstupní branou otevřenou dokořán, by takové nebezpečné tvory jen pozval dál. A možná proto, že je zval dál, se nikdy žádný z nich nepokusil ublížit pandarenovi, který v hezky udržovaném malém domečku přebýval. 
Volný čas trávil zaléváním květin, čtením starých básní, krmením z dlaně jeřába, který k němu jednoho podzimního dne přišel a již u něj zůstal a při všech možných činnostech mu k ruce byla Léto, postarší tygřice. 
Cho, nejzapálenější historik Pandarie, seděl už za tak časného rána na venkovní lavičce v malém altánku. Na hezky udržovaném stolku před ním ležela mapa ukazující již ztracený ostrov na východ od pobřeží lesa a klidně a nevzrušeně bafal z dýmky, vytvářejíc tak namodralé obláčky kouře. Léto spala vedle něj, po očku sledovala obláčky a čas od času se k jednomu z nich natáhla a bezvýsledně po něm chňapla.
O Choovi by se dalo říci, že tak trochu následoval osobnosti Liu Langa, který se kdysi vydal na své želvě Shen-Zin Su na toulky mořem mimo Pandarii a objevoval. Cho sice neobjevoval již nové věci, jako spíše staré a zapomenuté střípky jejich vlastní historie. Vydával se tam, kam se ani mnoho jeho předchůdců nemělo odvahu podívat, natož vkročit jedinou nohou. Čím starší byl, tím více jej bavilo objevovat a i vzhledem k jeho věku byl stále pro každou špatnost. Byl by přísahal, že kdyby se v Kun-Laii otevřela takzvaná Brána Celestialů a odhalila Vale of Eternal Blossoms, neváhal by se tam vydat, ani kdyby jej střežila celá armáda mogu. Spousta ostatních historiků, se kterými pracoval, mu toto tvrzení bez okolků uvěřila, jelikož Cho vždy strkal nos i tam, kam opravdu neměl. Jednou se chtěl vydat i za Serpent´s Spine Wall, ale místní Shado-Pan mu to naštěstí rozmluvili. Potkat pověstné mantidy, nevyšel by z toho dobře.
Pak nastala chvíle, kdy již téměř vše objevil a i s pocitem, že se může vždy objevit něco nečekaného, odešel na odpočinek do svého domku v lese, kde přebýval až doteď. Bylo mu tu dobře. Ne že by netoužil po dobrodružství a objevování, ale uměl si vážit klidu a odpočinku, jelikož dobrodružství kolikrát číhá hned na prahu.
A ten den, kdy slunko pomalu vycházelo a vrhalo na celý les jantarový odstín, na prahu nečíhalo dobrodružství, ale někdo s ním velmi úzce spojený.
Cho byl natolik zabrán do staré mapy, že si nepovšiml pohybu u vchodu. Tygřice pozvedla hlavu, zastříhala ušima, ale jinak se nehnula.
„Dobré brzké ráno,“ pozdravila a pandaren si ji konečně všiml. Zabafal z dýmky, na tváři se mu rozhostil úsměv. „Hledám pandarena jménem Cho. Jsem tu správně?“
„Správně, jen pokud ti budu nápomocen.“ Vstal a zamířil k draeneice. „Vítej,“ podal ji mohutnou tlapu, ve druhé stále držel zapálenou dýmku, „jakpak se jmenuješ?
„Jmenuji se Asimeria. Místní jinyu z Pearlfin Village mě poslali za vámi.“ 
„Ach tak! Jinyu věří málo komu. Mají krutou a krvavou historii. Pokud ti svěřili takovouto radu, nebude to jen tak. Posaď se, odpočiň si. Mohu ti nabídnout čaj? Jasmínový nebo zelený?“
„Ani jeden jsem ještě nepila, ale jasmínový zní dobře,“ přiznala, vědě, že celou konverzaci stejně neuspěchá. Když se pandaren sebral a odešel do malého domku s kulatým vchodem, pokládala si otázku, jak by jí tenhle zavalitý tvor mohl v hledání pomoct. Ale něco jí říkalo, že jí pomůže. Pouze teď netušila jak.
Posadila se na lavičku v malém altánku a rozhlížela se po zahradě. Byla velká, na druhé straně zahrady stál velký pavilon, který zřejmě sloužil k meditaci. U domku stála studna a v altánku ve kterém seděla, bylo plno knih, na stole pár baněk s nafialovělou tekutinou uvnitř a nad ním zavěšené sušené papričky všelijakých barev. Raději si ani nepokusila prohlédnout nevábnou tekutinu zblízka, ale spíše opatrně odsunula jakousi mapu z hromady dalších papírů. Ta odhalila zažloutlý pergamen popsaný prazvláštním písmem, psaném ve sloupcích.
„Píseň o Liu Langovi,“ řekl Cho, který už pokládal baculatou konvičku na stůl a postavil před ni hlubokou misku, „vypráví o pandarenovi, který se na své želvě Shen-Zin Su vydal na toulky oceánem.“ Mezitím jí nalil - téměř obřadně - jasmínový čaj. „Vydali jste se snad také na toulky oceánem a skončili zde? Slyšel jsem, že byli vaši lidé vyvrženi na toto pobřeží, ale aby někoho vyvrhlo moře až k mému domu! Copak tě sem tedy přivádí?“
„Hledám prince Anduina, následníka trůnu. Ztroskotal zde společně s admirálem Taylorem. Admirála jsem sice našla, je v pořádku, ale po princi ani stopy,“ začala vyprávět, zatímco pomalu usrkávala ze svého šálku, „a jinyu mi řekli, že mám vyhledat vás, jelikož tuto zem znáte více než kdokoliv jiný.“
„Hmm,“ pandaren upil z horkého nápoje, obočí se mu nad kořenem nosu spojilo, „velmi rád ti pomohu najít, vašeho prince. Ale nejdřív bych chtěl vědět něco o tobě a o tvém lidu.“ Hodil po ní zkoumavý pohled. „Vypadáš jako ostřílený válečník, alespoň soudě podle tvé zbroje. Ale za těma očima je něco trochu jiného. Není tam hrubá síla. Pověz, má slovo síla jen jeden význam?“
„Řekla bych, že síla má několik významů. Hrubá síla, schopnost vládnout, držet moc ve svých rukách, to je jedna věc. Chránit druhé a nebát se prohlédnout, jaký je člověk uvnitř, i když se zdá být ztracený, to je věc druhá.“
„Dobře, velmi dobře! Jakoby přede mnou seděl samotný Xuen!“ Cho si radostně pro sebe zatleskal, aniž by vysvětlil, o kom to vůbec mluvil. Pak ale zvážněl. „Přemýšlí takto většina tvého lidu?“
„Pokud vím, tak ano. V takové filozofii mě rodiče vychovávali. Ale až posledních pár let přicházím na to, jak moc je to pravdivé.“ Nechtěla zacházet do podrobností. Pandaren by to možná pochopil, ale nemusel vědět všechno.
„To je mi sympatické. Nu, nebudu se tě zbytečně vyptávat. Slova nic neznamenají, za to činy! Je lepší být člověkem činu nežli slov. A nejlepší je být obojím. Sliby se mají plnit, čest by měla být zachována.“ Vstal od stolu a Asimeria se nemohla nepodivit nad tím, že mu pohyb v prostoru nedělá takový problém, jak by to u tak zakulaceného tvora hádala. „Nevadí ti práce na zahradě?“
„Samozřejmě že ne. To je spíš radost než práce.“ Dopila čaj a vstala od stolu. Začala přemýšlet nad tím, zda na Pandarii dorazila kvůli tomu, aby si zde spíš oddychla, než aby zde pracovala.
Cho zašel do domku a vrátil se se zahradními nůžkami a kyblíky s barvou.
„Chceš ostříhat stromek nebo mi něco hezkého namaluješ na zeď? Již potřebuje natřít a já se k tomu stále nemohu dostat.“
Asimeria pohlédla na nůžky a pak na kbelík s barvou. Přemýšlet jako rytíř smrti, asi by vzala nůžky. Jeden jejich ostrý konec by se dal pěkně zarazit do hrudi někoho, kdo by ji pěkně otravoval. Ale před tím ještě protivníkovi chrstnout barvu do očí, aby nestačil zareagovat tak rychle... Zakroutila hlavou. Nic takového. Stromky stříhat neuměla a po tak hrubé „práci“ na bojišti pochybovala, že bude mít stále tak jemné ruce jako kdysi: na bojišti s démony kladivo, v Shattrathu pero a papír.
„Vyberu si barvu,“ rozhodla se a opatrně si převzala štětec a kbelíky.
„Výborně, kdybys to přenechala mně, nic kloudného bych nenamaloval,“ sám přistoupil ke stromku u cesty k domku a začal stříhat, „jsem historik, má zbraň jsou slova. Ale umění… v tom trochu zaostávám.“
To nejste sám, pomyslela si Asimeria, zatímco si sundávala dlouhé černé rukavice, aby v nich měla větší cit. Položila je na blízké sudy a pečlivě si vybírala barvu, kterou začne. Měla ráda fialovou, stejně jako byl její přívěsek na krku ve tvaru listu. Začala malovat. Nejdříve měla ruce roztřesené a nejisté, ale po pár minutách dokázala uvolnit zápěstí a již tak křečovitě nesvírala štětec.
Byla tak zabrána do práce, že si nevšimla, jak se jí Cho dívá přes rameno na relativně vydařené zpodobnění Naaru. Asimeria kdysi malovala a psala velmi často, aby se odreagovala a zjišťovala, že těžce vydobytý talent ji za ta léta neopustil.
Když chtěla poodstoupit od zdi, aby se ujistila, že vše je v dobrém poměru, narazila do pandarena. Ten jí položil tlapu na rameno a řekl: „Na povrchu skála, uvnitř rozkvetlá louka za brzkého jara, je to tak?“
Draeneika poznala, že mluví o její povaze a ne o tom, že by špatně pochopil to, co namalovala. Pousmála se a ještě chvíli hleděla na malbu, jak by ji upravila.
„A perfekcionista k tomu!“ zasmál se Cho a sám odložil zahradní nůžky do altánku. 
Zatímco znovu někam odešel, Asimeria se podívala na stromek, který Cho zastřihl. Byla to jemná práce, kdy spíše zachoval tvar stromku a jen ho více zahladil.
„Máš ráda zvířata?“ zeptal se, když se vracel, v tlapách držel malý pytlík se zrním.
„Jak která, ale ano, mám,“ přiznala a nechala se vést pandarenem k hloučku jeřábů, kteří po zahradě pobíhali sem a tam a užívali si svobody. Měli nádherné peří, tu zelené, tu zase ohnivě rudé.
„Pak budeš mít tu čest je nakrmit. Naber si zrní a počkej, až si pro ně přijdou.“
Asimeria nabrala celou hrst. Semínka jí na dlaních příjemně zašimraly. Pomalu přišla blíže k ptákům a povšimla si, jak zvedli hlavy a natočili je jejím směrem. Pomalu k ní kráčeli, jakoby se nejdříve báli. Obklopili ji do hloučku a pootáčeli hlavami, jakoby se ptali, zda si mohou vzít. Když draeneika neudělala sebemenší prudší pohyb, jeden z nich se ke zrní natáhl a zobl. Jakmile zrní ochutnal jeden, ostatní se přidali.
Draeneika se přistihla, jak se usmívá nadšením, že se jí zvířata nebojí. Byl to dobrý pocit krmit z rukou tak nádherné ptáky.
„A jsi jejich!“ zasmál se Cho. „Výborně. Věří ti. A já bych měl jejich příkladu následovat. Zvířata dokáží nejlépe poznat, jaký je člověk uvnitř.“ 
Zatímco Asimeria nechala jeřáby dozobat zbytek zrní, Cho se zeptal: „Takže, milá Asimerie, čím ti mohu být nápomocen?“

 

<--- Zpět na 3. část | Pokračovat na 5. část --->


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Zorami 06.12.2013 22:27

Taktéž už se dost těším...nemůžu se ale rozhodnout jestli se více těším na Nekonečnost ledu, na Jade clouds nebo na Inner demons Výborné

Anishka 03.12.2013 19:06

Esperanta
Právě proto, že je tak skvělá a má nejlepší myšlenku ze všech, si na ní dávám patřičně záležet. Již mám koncept téměř hotový, abych ji nemusela už vůbec měnit. Dopsala jsem ji už asi třikrát a pořád se mi nelíbila. Teď píšu konečně poslední verzi a doufám, že příští rok ji doopravdy dokončím. Opravdu by si to zasloužila a nebojte se, že na ní stále nepracuji. Pomalu ale jistě ji oblékám do pěkného kabátu.
Tak na to se moc těším. Jade Clouds je ale taky opravdu dobrá, Asimeria je nejlepší

Esperanta 03.12.2013 19:00

Anishka
Velice pěkné Všechny tvoje povídky mě moc baví. Chtěla bych se zeptat, kdy nebo zda máš v plánu dopsat Nekonečnost ledu, je to skvělá povídka a zasloužila by dokončit
Právě proto, že je tak skvělá a má nejlepší myšlenku ze všech, si na ní dávám patřičně záležet. Již mám koncept téměř hotový, abych ji nemusela už vůbec měnit. Dopsala jsem ji už asi třikrát a pořád se mi nelíbila. Teď píšu konečně poslední verzi a doufám, že příští rok ji doopravdy dokončím. Opravdu by si to zasloužila a nebojte se, že na ní stále nepracuji. Pomalu ale jistě ji oblékám do pěkného kabátu.

Anishka 03.12.2013 18:41

Velice pěkné Všechny tvoje povídky mě moc baví. Chtěla bych se zeptat, kdy nebo zda máš v plánu dopsat Nekonečnost ledu, je to skvělá povídka a zasloužila by dokončit

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet