link

Objevitelská Liga – Honba za Zlatou opicí #9. kapitola

  fan fiction   

Autor: Orkelt

Doktor Bingles Blastenheimer

 

„Takže to mi chcete říct, že se musíme ponořit hluboko pod hladinu, abychom vysvobodili nějaký trollí božstvo, protože jinak se nedostaneme ke Zlaté opici?“ zakončil Reno svojí otázkou Finleyho vyčerpávající překlad Morglovy vyčerpávající přednášky.

„Vypadá to tak,“ prohrábl si Brann plnovous. „Ale toho bych se nebál. Máme s sebou potápěčskou výstroj a Finley ji stejně nepotřebuje.“

„Větší starosti mi dělá, jestli vůbec to místo dokážeme najít,“ pronesla Elise. „Ponořené ruiny mohou být velmi hluboko a v příšerném stavu. Mořské proudy je mohly omlít k nepoznání.“

„Stařrwlešina tvrwlrdí, že nikolwlriv. Hrwrlobka onoho boha,“ rozhlédl se Finley, protože věděl, že je lepší nevyslovovat jeho jméno „je údajně ve stavu více než solwlridním. Brglrw?“ otočil se na Morgla a ten přikývl.

„A nemůže nás tam třeba dovést? Jako že by s námi odešel k lodi a pak nám přesně ukázal, kde se máme ponořit?“ zeptal se Reno.

„Mrglw rwlrwrlgrl mlrwr?“ přetlumočil Finley otázku Morglovi. Starý murlok si prohrábl bradku ze seschlých šupin a zavrčel.

„Grbrwlr.“

„Lrwlituje, avšak není to prwlroveditelwrlné. Má přrwlílrwiš mnoho závazků zde mezi svými murwloky. Avšak je ochoten nám ony rwlruiny zakrwlreslwlrit na mapu, pokud mu nějakou přwledlrwložíme.“ Všichni se jako jeden muž otočili na Elise. Kartografka obrátila oči v sloup a sáhla do brašny.

„Mám tu ale jen hrubý náčrtek,“ řekla omluvně. „Zatím jsem neměla moc času na zmapování.“

Brann mapu rozložil a zadíval se do ní. Reno mu nahlédl přes hlavu, což při Brannově výšce nebyl žádný obdivuhodný výkon. Trpaslíkovi by přes hlavu dokázalo nahlížet i malé dítě. Když ale Reno spatřil „hrubý náčrtek,“ málem vykřikl. Jeho představa hrubého náčrtku se očividně silně lišila od té její. Na nadvakrát přeloženém listu lehce zažloutlého papíru o hraně deseti palců se skvěla nakreslená část ostrova, tak detailně, až z toho Rena zamrazilo. Těžko říct, jak to Elise udělala, avšak dokázala zakreslit nejen tvar pobřeží u murločí vesničky i laguny, kde kotvila loď Ligy, ale i ten kousek džungle, který prošli při hledání Finleyho. Co Rena ale zarazilo, byla skutečnost, že Elise nějak odhadla vzájemnou polohu kotviště i chrámu. Murloci je očividně netáhli zas tak daleko, ale přesto Reno nechápal, jak to mohla poznat. Vždyť byli celou tu dobu v limbu! A pak tady byly ty kresby. Reno si nevzpomínal, že by elfku viděl kdykoliv cokoliv zakreslovat, avšak přesto byly dosavadní orientační body na mapě vyvedeny velmi detailně a umělecky. Vlnky na moři, listí stromů, majestátní loď v laguně i velmi zdařilá podobizna Morgla nad skvostným nákresem ruiny. Vpravdě neuvěřitelné, jak by řekl Finley. Nebo spíš „Vprwlavdě neuvěřrlwitelrwné.“

 

Morgl chvíli koukal na neúplnou, avšak velmi podrobnou mapu, a po chvilce mručení a poškrábávání se ve vousech vzal do pařátku uhel a kus na sever od laguny, v níž kotvila loď, zakreslil černé X. Poté přidal ještě něco, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat podobiznou hada.

„Mgrlgr rwlm,“ zaskřehotal a poklepal prstem na mapu.

„Co říkal?“ zeptal se Brann Finleyho.

„Misterwl Morgl tvrwlrdí, že nám polwrlohu prwlozrwadí socha velwrkého hada na plrwáži. Pod ním se nachází náš cílrw.“

 

A tak se objevitelé rozloučili s murloky z ruin starého chrámu a s pomocí Elisiny mapy a jednoho z Morglových průzkumníků vyrazili na cestu. Morgl jim navíc slíbil pomoc, pokud by potřebovali lepší průzkum ostrova, výměnou za bednu Finleyho čaje, která čekala v základním táboře. Průzkumník, který šel s nimi, měl onu bednu vyzvednout a odnést nazpět. Cesta džunglí šla rychle, hlavně díky cestě, kterou Finley stačil vysekat, než byl přepaden a unesen. Když však dorazili do tábora, nikdo očividně nebyl zaskočen tím, že jejich nadřízení, o nichž nikdo tři dny neslyšel ani slovo, vrátili v pořádku a v doprovodu dalšího murloka. Skoro to vypadalo, jako že si ty tři dny udělali prázdniny, bez sebemenších starostí o Branna, Elise, Finleyho a Rena. Samozřejmě se pustili do takových prací jako shánění jídla nebo počátečních výzkumů džungle, potažmo zapisování nově objevených druhů zvířat a rostlin. Nejeden šťastný nálezce nové ještěrky nebo pralesního ptáka tak seděl po táboře a s ovázanou rukou nebo poklovaným čelem nadšeně zakresloval nové znaky právě objeveného druhu. Finley a průzkumník zamířili rovnou k murlokovu stanu, aby mohla proběhnout transakce, zatímco Brann pobíhal po táboře a hledal kapitána lodi. Našel ho podřimujícího pod palmou.

 

„Dobré jitro, pane kapitáne,“ zaklepal mu Brann s ramenem, jemně, ale zřetelně. Kapitán, kterému nikdo neřekl jinak než Starý Kámokýbl, sebou zaškubal, chrochtl a pochrupoval dál. Brann si povzdechl a trochu do Kámokýbla čutnul.

„Kámokýble, vstávej! Musíme vyplout!“ Kapitán nedbal, převrátil se na bok a nejevil nejmenší známky chuti se zvednout. Brann se poškrábal pod kloboukem a zkusil to ještě jednou.

„Reno vám poškrábal lak na lodi.“

„Cože?!“ vykřikl Kámokýbl a vyskočil jako čert z krabičky. „Kde je? Já ho taky poškrábu, to se bude divit!“

„Klid, klid, kapitáne,“ uklidňoval ho Brann. „K žádnému poškrábání laku nedošlo, ale vy byste se jinak nevzbudil.“ Kámokýbl si zívl. Byl to muž ve středních letech, což je nebývalý věk na někoho, kdo se živil jako pirát. Na hlavě neustále nosil třírohý klobouk, aby zakryl pleš, jenž mu rostla v dlouhých černých vlasech. Každý, kdo by se na to ale opovážil upozornit, by rychle přišel k úhoně, neboť kord kapitána Kámokýbla patřil k těm nejrychlejším v celých Jižních mořích.

„Tak proč mě budíte, páne Bronzebeard? Co se děje?“

„Budeme vyplouvat,“ oznámil mu s úsměvem Brann.

„Už?“ zamrkal překvapeně Kámokýbl. „To jste ten váš poklad našli tak rychle?“

„Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou Brann a uchechtl se. „Ale musíme se přesunout. Další vodítko je totiž pod vodou, kus na sever odsud. Kolik bude potřeba času na vyplutí?“

„No,“ podrbal se Kámokýbl pod kloboukem, přičemž si dával dobrý pozor, aby jeho pleška ani trochu nevysvitla ven. „Jako šlo by to do půl hodiny, ale to bychom tu museli nechat celý tábor, což se mi moc nechce.“

„V pořádku,“ pokýval hlavou Brann. „Máme čas, takže klidně rozeberte všechny stany a naložte je na loď. Po naší stopě jen tak někdo hned nevyrazí.“

„Jakto?“ podivil se Kámokýbl. Brann se zachechtal.

„Pochybuju, že umí luštit trollí nápisy stejně rychle jako já…i když…“

„I když?“ Kámokýbl se zkroutil, aby si mohl prohlédnout vlastní záda a důkladně se oprášil od písku, který se na něj nalepil.

„Ono jedno nebo dvě slova tam byly latinkou. Sice přeplácanou a zbytečně zdobenou latinkou, ale stejně to šlo číst.“ Kámokýbl nepatřil k lidem, kteří by dokázali předstírat, že něčemu rozumí, když je opak pravdou. Nechal proto Branna zahloubaného v myšlenkách na nápis a šel seřvat své pohůnky. Vždycky mu udělalo dobře, když mohl někoho seřvat, tím spíš, když byl tak necitlivě probuzen.

„Ale ne, ten nikomu nepomůže, aby našel to místo,“ uklidnil se Brann. „Kapitáne?“ otočil se zmateně, jakmile si všiml, že Kámokýbl už není k nalezení. „Kapitáne Kámokýble?“

 

Za pár hodin loď Objevitelské ligy zvedla kotvy, roztáhla plachty a vyplula směrem na sever. Po táboře zůstaly na pláži akorát černé skvrny popela na místech, kde hořela ohniště, a murločí průzkumník, který s bednou čaje na zádech mával lodi na rozloučenou. Starý Kámokýbl se s pomocí Elisiny mapy zorientoval docela rychle a tak loď ihned zamířila ke svému cíli. Elise stála vedle kormidelníka, pomáhala mu s určením směru a zakreslovala při tom tvar pobřeží.

 

„Jak vůbec plánuješ, že se dostaneme na dno?“ zeptal se Reno Branna, zatímco pozorovali pláže, z nichž tu a tam trčela do moře nějaká ta skála.

„Máme přece Finleyho,“ usmál se Brann. „Ale také vybavení na ponor, takže tam půjdu s ním.“

„Něco jako obří šnorchl?“

„Něco takového,“ zachechtal se trpaslík. „Chceš to ukázat?“

„No, asi se nechám překvapit. Kdy tam vůbec máme dorazit?“ Brann vzhlédl k plachtám a pak na nekonečné mořské pláně.

„Při téhle rychlosti možná ještě dneska. Ale nemusíme spěchat.“

„Jde to všechno dost snadno,“ usmál se Reno pod knírem a zaklepal na dřevěné zábradlí. Obrátil pohled zpět na pobřeží ostrova, když tu něco upoutalo jeho pozornost. Zaostřil a rozpoznal něco, co připomínalo třepetající se prostěradlo a dvě malé figurky, co poskakují nahoru a dolu. „Branne! Koukni, támhle!“ ukázal Reno na scénu na pobřeží. Trpaslík se vyšvihl na zábradlí, něco zamručel, vytáhl z hluboké kapsy dalekohled a roztáhl jej.

„Kámokýble!“ zařval jako lev na kapitána. „Trosečníci na levoboku!“ Kapitán Kámokýbl si zastínil oči a podíval se daným směrem. Poklidně přešel ke kormidelníkovi, poklepal mu na rameno a Reno i Brann hned ucítili, jak loď mění směr.

„Plachty na polovinu!“ vykřikl Kámokýbl. „Připravit kotvu a záchranné čluny!“

 

Za čtvrt hodiny už spouštěla posádka lodi na hladinu čluny. Brann moudře rozhodl, že Finleyho prozatím nechá na lodi, protože nezasvěcení měli obvykle sklony při pohledu na murloka panikařit. Loď zakotvila na padesát metrů od břehu, pak už museli dopádlovat na pláž ve člunech. Čím víc se přibližovali, tím víc nabývaly postavičky detailů a stejně tak i prostěradlo, kterým mávaly ve vzduchu. A za nimi se táhla krátký pruh opáleného písku, který končil ve stromech, a také se tam černalo něco, co připomínalo hromadu šrotu. Ty dvě postavičky se ukázaly být gnomy. Jeden měl šedivé, rozčepýřené vlasy s pleší uprostřed a kulaté tvářičky, zatímco ten druhý měl obličej výrazně pohublejší, avšak jeho vlasy, vyhnané do výšky, zářily jasnou zelení. Oba na sobě měli červené kombinézy a letecké brýle s řemínkem okolo hlavy, přičemž zelenovlasý gnom je měl posazené na čele. Oba také měli vyholené tváře, i když už jim po pár dnech trosečníkování narůstalo strniště.

„Zachránci! Konečně!“ volal nadšeně ten šedovlasý, když se příď člunu zarazila do písku. „Už jsme tu celé dny, viď, Radare?“ šťouchl do svého kolegy.

„Alpha November Oscar,“ řekl potěšeně druhý gnóm. Brann si je oba prohlédl a pak se zatvářil velice překvapeně.

„Doktor Bingles Blastenheimer, nemýlím se?“ zeptal se trpaslík.

„Brann Bronzebeard,“ vydechl doktor Blastenheimer.

„Vy se znáte?“ zeptal se Reno.

„Každý zná Branna Bronzebearda,“ otočil se na něj Blastenheimer. „Je to hrdina všech trpaslíků. A také všech vědců,“ dodal.

„To je řekl bych trochu nadsazené,“ řekl skromně Brann, avšak Elise stojící za ním nesouhlasně zakroutila hlavou, aby Reno viděl, že si trpaslík vymýšlí. „Jak jste se sem dostal, doktore Blastenheimere?“ Gnóm se podrbal za uchem a ukázal na hromadu šrotu za sebou.

„Měli jsme v plánu doletět až do Pandarie, ale tahle hromada šrotu se porouchala a tak jsme byli s Radarem nuceni nouzově přistát tady. To bylo přeeed…“ zalistoval v malém sešitku, v němž kromě čárek označujících dny byla také velká spousta různých nákresů, především přístrojů. „…čtyřmi dny. Naštěstí jsme s sebou měli dostačující zásoby na týden, takže do vyhladovění nám zbývalo ještě trochu času.“

„U Elune, co byste dělali poté?“ zeptala se s výrazem upřímného vyděšení ve tváři Elise. „To byste vyhladověli?“

„November Echo STOP November Echo Zulu Bravo Yankee Tango November Echo,“ odpověděl Radar.

„Co prosím?“ zeptala se zmatená Elise.

„Ne nezbytně,“ přeložil doktor Blastenheimer Radarovu řeč.

„To takhle mluví pořád?“ Bingles se poškrábal na plešce.

„Vlastně ano. Ale nebojte, zvyknete si na to. Mě už to ani nepřijde. Ale dost řečí, přišli jste nás zachránit, že?“

„Sice ne prvoplánově,“ usmál se Brann, „ale v žádném případě vás tu nenecháme. Pojďte, my už vás domů dostaneme.“

„Ehm…je tu ale taková drobnost, slovutný pane Bronzebearde. Nechce se mi tady nechávat Maximu.“

„Koho?“ zeptal se Brann. „Vy jste sem přiletěli tři?“

„Ne,“ usmál se doktor Blastenheimer. „Maxima je naše letadélko…tedy byla,“ přelétl pohledem lítostivě rozbitý stroj. „Ale s trochou umu a času bude zase létat.“

Brann si povzdechl.

„A vy byste rád, abychom ten str…Maximu dotáhli na loď, abyste jim mohl dát opět dohromady, nemám pravdu?“ Gnóm se rozzářil.

„To by bylo úžasné. Jak se vám jen odvděčím?“ Trpaslík se ohlédl na loď i na čluny.

„To nestojí za řeč,“ řekl podmračeně. Fakt, že budou muset naložit gnomovo létající monstrum na palubu, se mu příliš nezamlouval, ale slyšel o doktrou Blastenheimerovi dost na to, aby mu bylo jasné, že bez Maximy se z ostrova nehne. „Ale potrvá to. Budeme muset vynaložit všechny naše čluny na naložení Maximy.“

„Tisíceré díky, pane Bronzebearde! Nikdy vám to nezapomenu!“ nadskočil Binlges radostí nejen z toho, že ho někdo zachránil, ale i z toho, že zachrání i jeho milovaný stroj.

 

Než Maximu po částech dostali na palubu, začalo zapadat slunce. Blastenheimer důsledně trval na tom, aby na ostrově nezůstal jediný šroubek, nehledě na to, jak byl poškozený. Když se však konečně podařilo posádce dostat trosky kovového monstra na palubu, Brann se s radostí protáhl a šel vykopat Starého Kámokýbla z kajuty, kde si kapitán dával dvacet. Posádka opět vytáhla kotvu a rozvinula plachty, takže loď mohla konečně vyplout. Reno stál na můstku a opíral se o zábradlí vedle kormidla. Finley k němu přišel s čajovou sušenkou v ručce, vyskočil na zábradlí, usadil se a společně s Renem pozoroval Binglesovo hemžení a pobíhání okolo sešrotované Maximy. Doktor Blastenheimer vůbec nelenil a jakmile se pořádně najedl, dal se do oprav. Teď pobíhal okolo svého stroje jako motorová myš a zapisoval si všechny defekty, které našel. A že jich bylo požehnaně. Radar nebyl k nalezení.

„Jářrwklu, ten džentlwrlmen je rwrlozhodně prwrlo svou věc velwrlmi zapálwrnem,“ okomentoval Finley počínání doktora Blastenheimera.

„Spíš je tím posedlý,“ přisadil si Reno. „Nemáš ještě jednu tu sušenku?“ Murlok pohlédl na pečivo ve své dlani.

„Nikolwrliv, lrwrituji. Avšak milrwerwrlád se podělrwím o tuto,“ nabídl Renovi nadvakrát okousanou sušenku, která však nebyla zbytečně oslintaná ani zbytečně ožvýkaná. Finley byl takový džentlmen, že snad dokázal perfektně ovládat i své slinné žlázy. Přesto Renovi myšlenka na sušenku okousanou od ryby, byť civilizované a rozhodně slušnější, než on sám, dvakrát nezamlouvala.

„Ne, díky. Já to bez ní vydržím,“ odmítl tak slušně, jak to jen dokázal, i když v porovnání s Finleym to bylo, jako kdyby někoho poslal do míst, kam slunce nesvítí, jen poněkud drsnějším slovníkem. „Kde jsi vůbec vzal ty sušenky? To přece nejsou lodní suchary.“ Finley si prohlédl krekr.

„K čaji je přwlece zapotřlwebí kvalwrlitního pečiva,“ vysvětlil. „Čaj nelwlrlze pít, omlwlruvte prwlosím ten výrwlaz, nasucho. Bez slrwlušné sušenky není možné si čaj dooprwlady vychutnat.“ Reno pokrčil rameny a otočil se zpět na Blastenheimera. Gnom právě vytrhl něco z útrob Maximy a starostlivě si to prohlížel. A loď plula dál.

 

 

Ak sa Vám tento alebo predošlé príbehy od Orkelta páčia, možete autora sledovať na jeho fanúšikovskej stránke.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

Žádné komentáře
Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet