Road to Damnation, 3. kapitola

http://media.wowfan.cz/uploaded/road_to_damnation
V druhém křídle bylo vše, v co se Kel’Thuzad odvažoval doufat. Magické artefakty, laboratorní výbava a další příslušenství, před nímž jeho staré laboratoře bledly závistí. Obrovské místnosti, dost velké na to, aby do sebe pojaly celou armádu asistentů. Nemrtvé stvůry, které byly dovedně sešity ze směsi nejrůznějších kusů zvířat a poté oživeny. Dokonce zde bylo i několik nemrtvých humanoidů, jejichž těla tvořily pozůstatky mrtvých lidí. Tato těla nenesla jedinou ránu: na rozdíl od nerubiánů lidé zjevně před smrtí nebojovali o svůj život. Nekromancer musel ta těla posbírat na nějakém blízkém hřbitově. To bylo moudré, nepřitahovalo to tolik pozornosti. Kirin Tor by jinak jistě okamžitě zakročila. Třetí křídlo však už tak zajímavé nebylo. Anub’arak mu ukázal zbrojnici a tréninkovou arénu. Poté ho pán krypt provedl skrz několik komor, kde byly vyskládány stovky, ne-li tisíce zapečetěných beden a barelů. K čemu mohl Naxxramas potřebovat tolik zásob? Byla však pravda, že v nepravděpodobném případě obléhání by svému účelu jistě posloužily. Pak konečně dorazili do posledního křídla. Nacházela se zde jakási zahrada plná obrovských hub, které ze sebe vydávaly tak nechutné výpary, že se z toho Kel’Thuzadovi dělalo zle. Půda, v níž houby rostly, vypadala nezdravě, pravděpodobně byla něčím nakažená. Přistoupil blíž, aby ji prozkoumal, a na cosi šlápl: byl to tvor, velký jako jeho pěst, který připomínal larvu. Kel’Thuzad se otřásl a pokračoval spěšně dál. V další místnosti nalezl několik menších kotlů naplněných bublající zelenou tekutinou. Navzdory odpornému pachu substance udělal zvědavý Kel’Thuzad krok vpřed, když mu náhle zahradilo cestu obrovské klepeto. „Mistr si přeje, abys setrval mezi živými. Tvůj čas ještě nenastal.“ Kel’Thuzadovi se stáhlo hrdlo. „Zabilo by mě to?“ „Je mnoho takových, kteří by mistrovi nesloužili za živa. Tato tekutina ten problém řeší.“ Kel’Thuzad se zmohl jen na zaražený pohled, a tak pán krypt dodal: „Pojď. Předvedu ti to.“ Anub’arak ho vzal k cele, kdy byla vězněna dvojice lidí. Podle prostého oděvu to byli vesničané. Muž držel ženu v náručí; její tvář byla smrtelně bledá a celá zalitá potem. Oba byli dosud naživu, přestože žena byla očividně vážně nemocná. Kel’Thuzad znepokojeně pohlédl na pána krypt. Ženiny zoufalé skelné oči vyhledaly Kel’Thuzada a na okamžik se projasnily. „Milost, můj pane! Moje tělo chřadne. Viděla jsem, co se se mnou stane… Prosím vás o jedinou ohnivou střelu. Nechte mě zemřít v míru…“ Byla hrůzou bez sebe z toho, že by se měla stát nekromancerovým otrokem. Podle Anub’araka však neměla na vybranou. Kel’Thuzad, stižený náhlým pocitem nevolnosti, uhnul očima stranou. Koneckonců jí už stejně mnoho života nezbývalo. Žena se vymanila z mužova náručí a sevřela mříže své cely. „Smilujte se! Jestli nepomůžete mně, alespoň vezměte do bezpečí mého muže…“ Bezmocně se rozeštkala. „Tiše, miláčku,“ zamumlal muž za ní. „Já tě neopustím.“ „Ať zmlkne!“ vyrazil ze sebe Kel’Thuzad zuřivým šepotem k Anub’arakovi. „Rozčiluje tě?“ Jediným rychlým pohybem vystřelil Anub’arakův pařát skrz mříže a probodl ženě srdce. Pán krypt poté s ledovým klidem setřásl mrtvolu na podlahu. Ženin druh zmučeně zavyl. Kel’Thuzad se s provinilou úlevou začal odvracet, avšak ztuhl, když sebou začala mrtvola na kamenné podlaze házet a svíjet se. Vesničan zalapal po dechu a ztichl. Kůže mrtvé ženy změnila barvu na šedou s mdlým nazelenalým nádechem. Po chvíli křeče ustaly a ona se vratce postavila na nohy. Obrátila hlavu k jedné straně a zachvěla se, když spatřila svého muže. „Stráže, odveďte odsud toho muže pryč,“ zachrčela. Stráže se ani nepohnuly. Žena si se zasténáním vrazila prsty do zacuchaných hnědých vlasů a Kel’Thuzad spatřil její obličej. Pod kůží se jí vinuly zčernalé cévy a z očí jí hledělo šílenství divokého zvířete. „Lásko…?“ promluvil její muž nejistě. „Jsi v pořádku?“ Z úst jí unikl hořký smích a proměnil se v zuřivé zavrčení, když muž učinil jeden váhavý krok směrem k ní. „Nepřibližuj se.“ Muž nedbal na její námitky, ale ona ho od sebe odstrčila s takovou silou, až odletěl k protější straně cely. Narazil do mříží a omráčený se svezl k zemi. „Zůstaň tam.“ Její hlas byl čím dál hrdelnější. „Ublížím.“ Obemkla si pažemi tělo a začala ustupovat, dokud nenarazila zády do mříží za sebou. „Ublížím ti, ublížím,“ zaskučela. Bylo cítit ve vzduchu, že je s ní něco nepořádku. Kel’Thuzad nechápavě přihlížel, jak pomalu a trhaně pozvedla ruku k díře v hrudi. Zasyčela a na tváři se jí objevil škleb. Vztáhla ruku k ústům a olízla si prsty. Vsála je. A pak se v jediném rozmazaném pohybu vrhla na svého muže s obnaženými zuby… Muž zařval a na podlahu cely vystříkla krev. Kel’Thuzad ucouvl. Zavřel oči, ale nepomohlo to; uši před nepopsatelnými zvuky zakrýt nedokázal. Ozývalo se trhání a škubání. Kousání. A zároveň tiché skučení plné strachu, které napovídalo, že nemrtvá žena si byla dobře vědoma toho, co činí, ale nedokázala se tomu bránit. Zhrozen a znechucen se Kel’Thuzad přemístil z Naxxramasu. Odklopýtal několik kroků a pak začal zvracet. Zabořil ruce do čistě bílého sněhu a zuřivě si jím začal třít ústa a tvář. Měl pocit, že se už nikdy nebude moci dostatečně očistit. Do čeho se to zapletl? Jedna po druhé jeho roztroušené myšlenky zapadaly na svá místa. Nekromancer nebyl žádný obyčejný akademik, zajímající se o zakázané oblasti magie. Stejně tak se nehodlal zastavit u opevňování svého sídla před případným útokem. Vytvářel ve velkém substanci, která přeměňovala lidi na nemrtvé. Stejně tak měl Naxxramas nezměrnou zásobu zbraní, zbrojí, tréninkové arény… To nebyla obranná opatření. Byly to přípravy na válku.
Náhlý poryv větru do něj narazil s nadpozemským zavřísknutím a před jeho očima se zhmotnila skupina ledových přízraků. Četl o nich před mnoha lety ve Fialové citadele. Nejasný popis jejich mlžných, průsvitných forem však v sobě neobsahoval nic z mrazivé zloby v jejich zářících očích. Jeden z přízraků doklouzal k němu. „Změnil jsi názor?“ otázal se. „Jak vidíš, tvůj malý trik ti není nic platný. Před mistrem nemůžeš utéct. Čeho sis myslel, že dosáhneš? Kam bys šel? A i kdyby se ti podařilo uprchnout, kdo by ti věřil?“ Bojovat nebo utéct: to by byly možnosti hrdiny. Hrdinské, leč nesmyslné. Jeho smrt by neposloužila žádnému účelu. A pokud by souhlasil stát se nekromancerovým učněm, koupil by si tím nějaký čas na posílení vlastních dovedností. S dostatečnou průpravou by mohl nekromancera nakonec předčit a zaskočit ho nepřipraveného. „Dobrá tedy,“ kývl směrem k přízraku. „Vezměte mě za ním.“ Přízraky ho přemístily zpět do citadely a doprovodily ho skrz několik svažujících se síní, u nichž si byl Kel’Thuzad jist, že si je později nebude pamatovat. A pak konečně vstoupili do obrovské jeskyně, jejíž vlhký vzduch mrazil v kostech. Ze středu jeskyně stoupala závratně vysoká kamenná věž. Po jejím okraji se vinuly spirálovitě zatočené schody, končící u samého vrcholku zahaleného v padajících sněhových vločkách. Ke’Thuzad, doprovázen přízraky, začal stoupat nahoru. Srdce mu bušilo nadšením a hrůzou zároveň. Když si uvědomil, že jeho kroky zvolnily, opět zrychlil. Jeho odhodlání však nemělo dlouhého trvání. Měl pocit, jako by ho dolů táhla nějaká síla. Dlouhá cesta přes Northrend ho zřejmě vyčerpala víc, než si připouštěl. Vysoko nad ním, na samém vrcholku věže, se nejasně rýsoval obrovský kus krystalu, který se, nedotčen sněhem, mdle namodrale třpytil. Po nekromancerovi nebylo ani vidu, ani slechu. Jeden z přízraků vyčaroval mrazivý poryv větru, kterým ho postrčil vpřed. Jeho tempo se opět začalo zpomalovat. Kel’Thuzad si vztekle přitáhl plášť k tělu a přinutil se dál šplhat vzhůru, přestože jeho dech byl stále namáhavější. Čas plynul, když tu ho náhlý nápor zmrzlého deště přivedl zpět k plnému vědomí. Kel’Thuzad se zastavil uprostřed schodů a opřel se o hůl, ztěžka oddychuje. Vzduch byl odporný a dusivý. „Dejte mi chvilku,“ naléhal. „My neodpočíváme. Proč bys měl ty?“ řekl duch za ním. Kel’Thuzad tedy neústupně pokračoval v lezení a hrbil ramena pod narůstajícím vyčerpáním. Když s námahou pozvedl hlavu, spatřil, že mihotající se krystal se přibližuje. Na tuto vzdálenost vypadal jako zubatý trůn, v jehož nitru byly rozeznatelné neurčité obrysy. Z celé té věci sálala hmatatelná hrozba. Duchové o něj zavadili a on poděšeně vykřikl. Ozvěna jeho hlasu se rozlehla jeskyní. Kel’Thuzad se chvějícíma, od potu vlhkýma rukama zachytil svého kožešinového pláště. Sípavý dech mu rachotil v hrdle a jeho ovládla strašlivá touha otočit se a prchnout. „Kde je váš mistr?“ zeptal se třesoucím se hlasem. Jedinou odpovědí mu bylo bouřlivé krupobití, které se na něj zuřivě sneslo. Kel’Thuzad klopýtl, ale rychle zase nabyl rovnováhu. S každým dalším krokem se trůn, rýsující se nad ním, zdál tíživější a tíživější, jako by mu tiskl hlavu k zemi a ohýbal jeho páteř. Stěží mohl kráčet rovně. Netrvalo dlouho a Kel’thuzad padl na kolena. Poté nekromancer promluvil přímo ke Kel’Thuzadovi hlasem, z něhož vytratila veškerá dřívější vlídnost. Nechť je toto tvá první lekce. Nechovám k tobě ani tvým lidem pražádnou náklonnost. Mým záměrem je nicméně smést lidstvo z této planety, a nenech se mýlit: mám k tomu více než dostatečnou moc. Neoblomní duchové mu nedovolili zastavit se. Bez ohledu na to ponížení nechal svou hůl ležet daleko za sebou a dál se plazil. Nekromancerova zlovůle se na něj snášela shůry a tiskla ho hlouběji a hlouběji do sněhu. Kel’Thuzad se třást a skučel; a bohové, mýlil se - strašlivě se mýlil. To nebyla únava. Byl to čirý děs. Nikdy mne nezaskočíš nepřipraveného, neboť já nespím, a jak jsi mohl uhodnout už dávno, ve tvých myšlenkách si mohu číst stejně snadno jako v otevřené knize. Nemůžeš doufat, že mě porazíš. Tvá slabá mysl by nikdy nedokázala ovládat energie, které já ovládám z pouhého rozmaru. Kel’Thuzadova róba již byla dávno roztrhaná a jeho kalhoty byly proti ledové skále hrubě otesaných schodů zcela neužitečné. Jeho ruce a kolena za sebou zanechávaly krvavé stopy, jak si probojovával cestu po posledním schodišti. Z trůnu vyzařoval chlad, jenž mrazil v kostech, a obklopovala ho mlha. A nebyl z krystalu, nýbrž z ledu. Nesmrtelnost může být velká výhoda. Ale může se také změnit v agónii, kterou zatím nejsi schopen ani pochopit. Vzdoruj mi a ukážu ti, co vím o bolesti. Budeš mě prosit o smrt. Kel’Thuzad se přiblížil k trůnu na pouhých několik stop, dál ale nemohl - spoutala ho drtivá aura té věci, aura nelidské síly a nenávisti, které ho držely na místě. Snesla se na něj neviditelná energie a přitiskla mu tvář k nepoddajnému kameni. „Prosím,“ slyšel Kel’Thuzad vlastní vzlykající hlas. „Prosím!“ Další slova mu unikla. Tlak konečně ustal. Přízraky zmizely, ale on věděl, že vstávat by nebyl dobrý nápad. Mimoto pochyboval, že by mu to bylo dovoleno. Jeho oči však bezděčně pátraly po jeho trýzniteli. Uvnitř trůnu, nikoli na něm, bylo usazeno plátové brnění. Kel’Thuzad nejprve považoval jeho barvu za černou, když ale zamrkal, zjistil, že jeho povrch jen neodráží pražádné světlo. A čím déle se díval, tím více mu připadalo, že naopak pohlcuje veškeré světlo, naději i příčetnost. Hroty zdobená helmice měla být zjevně jakousi korunou. Byla ozdobena jediným modrým drahokamem a stejně jako zbytek brnění vypadala zcela prázdná. V jedné rukavici vězel jílec mohutného meče, do jehož čepele byly vryty runy. Zde dlela moc. Zde dlela beznaděj. Jako můj poručík získáš vědomosti a moc, která překoná tvé nejambicióznější sny. Ale na oplátku mi budeš sloužit až do konce svých dnů, ať živý, či mrtvý. Pokud mne zradíš, stvořím z tebe jednoho z bezduchých, a i poté mi budeš dál věrně sloužit. Služba tomuto přízračnému stvoření - tomuto Králi lichů, jak ho Kel‘Thuzad počal v duchu nazývat - by mu jistě přinesla velkou moc… a také prokletí až do konce věčnosti. Ale to si uvědomil až příliš pozdě. Kromě toho, věčné zatracení bylo bez výhledu na opravdovou smrt bezvýznamné. „Jsem tvůj. Tak přísahám,“ zachraptěl Kel’Thuzad. V odpověď na něj Král lichů seslal vizi Naxxramasu. Drobné postavičky v černých kápích stály ve velkém kruhu. Jejich ruce tkaly temnou magii, pozvedaly se a zase klesaly v souznění s klokotavým zpěvem, jehož význam mu unikal. Země pod jejich nohama se chvěla, oni však neustávali v kouzlení. Vyjdeš ven a podáš svědectví o mé moci. Budeš mým poslem mezi živými a shromáždíš kolem sebe skupinu stejně smýšlejících, kteří budou strůjci mých plánů. Skrze iluze, přesvědčování, nemoci a sílu zbraní vybudujete na Azerothu mou pevnost. Ke Kel’Thuzadovu úžasu se led začal lámat, až vrchol zikkuratu probodl zmrzlou zem. Budova byla vytržena z půdy. Zatímco postavy v kápích znásobily své úsilí, obrovská pyramida pokračovala ve svém nemožném výstupu. Brzy se celá stavba osvobodila ze zemského objetí. Pomalu, ale jistě, se Naxxramas vznesl do vzduchu. A toto bude tvé plavidlo.
<- Předchozí | Stránka 3


Naposledy upravil/a Mordecay 10.09.2014 v 18:47:39.

Diskuze

Bellatrix 23.03.2014 23:11

Já jsem právě taky doufala, že tam bude nějak trochu detailněji jeho rozpolcenost, a ono houby... Škoda, no. Ale co nadělám

Korektor / redaktor WoWfan.cz

Petanurban 23.03.2014 15:33

Opravdu úžasné. Já si myslel, že bude trochu víc vzdorovat a on si chtěl ještě zabojovat se samotným Králem lichů . Moc děkuji za překlad.

Muradin 22.03.2014 12:01

Skvělá povídka. Netušil jsem ,že má jen 3 díly a trochu mě to překvapilo ,ale to je možná dobře.Opravdu pěkné popisy situací. Kéž by Evelyn Fredericksen napsal nějakou Warcraft knihu.Tak stará povídka ,ale tak úžasná.Opravdu děkuji za překlad bez toho bych si jí asi nikdy nepřečetl.

milanko 22.03.2014 09:42

Wow pecka prečítal som si a ten pribeh mal skoro všetko mohol byť dlhší určite by som si vedel skôr predstaviť kelthuzada ako by pomaly zisťoval že čo je zač lich king a podobne.Ale veľmi ma to zaujalo pretože obdivujem u niekoho kto píše dokázať vo mne vyvoľať pocity ako je zhnusenie strach rešpekt (i keď ten lich king proste vo mne nevyvolal nič i keď tam to bola tretina kapitoly) a viem že toto isté dostávam aj v poviedkach od našich super autoriek (esperanta,bella) niekedy nie až tak nie umelecke dielo ale keď sa vážne sustredite a nesnažíte sa len hnať za ďalším dielom tak su to vážne úžasne pecky.

cerberos 22.03.2014 07:40

Super,článek,Kelthuzad byl a je pro mě nejzáhadnější postavou ve wow.Vždy mě zajímal a Naxxramas je jeden z mých nejoblíbenějších raidů,Celou dobu,mě zajímalo jak vlastně tento Lich z Kirin Toru,se dostal až do Naxxramasu a stal tím čím ted je.I když jsem věděl,že bych se to dozvědel z povídky Road to Damnation,jenže moje angličtina je velice ubohá a příběhy kolem Pohromy či nemtvých kolem Sylvanas Windrunner se mi líbí,tak jak má někdo slabost na příběhy Rytířů Smrti,nebo kolem Gilneasu s nádechem starého mlhavého Londýna z dob kdy se nosili cylindry atd..mě zas berou takovéhle příběhy.Díky Bellatrix,překlad je určitě bezvadný,jakobych se začetl do Netoličkových knih.

william9 22.03.2014 03:05

Je to parádný príbeh. Ďakujem za preloženie.

Esperanta 21.03.2014 22:19

Já vždycky tvrdila, že je Kel'Thuzad prostě úžasně vypracovaný charakter. Tahle povídka mi to jen potvrdila. Děkuji, že jsi ji přeložila! Je to jedna z nejstarších... ale paradoxně nejlepších povídek! Děkuji!

Šéfredaktor WoWfan.cz

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet