Sbohem Stormwindu

• Mikeel
• 13.08.2011
• Fan Fiction

Následujícího rána byl chod Stormwindu zcela obnoven, takže se ani nezdálo, že se cokoliv předminulou noc stalo. Ulice byly sice šedivé a lidé v nich zasmušilí, ale panický shon ustal. Práce na opravách pokračovaly a zdálo se, že škody jsou rozsáhlejší než se zprvu zdálo. Nejen, že byly zničeny věže nad Údolím hrdinů a jedna socha v něm, ale bylo také zničeno pár střech uprostřed města a vrcholky malých bašt u kanálů. Dělníci měli opravdu napilno a nezastavovali se. Chladný podzimní vzduch dosedal na ulice Stormwindu a vtíravě se otíral o jeho obyvatele. Obloha byla temně modrá, vypadalo, že se schyluje k bouři. Moře bylo neklidné, ptáci odlétali od pobřeží a kroužili v hejnech nad městem. Eruveo seděl za Katedrálou světla u Stormwindského jezera a házel do něj kamínky. Občas ho v jeho "rutinní" činnosti vyrušil nějaký zvuk, takže zvedl hlavu, podíval se na jednu stranu, pak na druhou a pak se vrátil k házení kamínků do jezera. Nebylo mu dvakrát vesele. Nejen, že měl za sebou vysilující a stresující cestu, ale když dorazil do Stormwindu, zjistil, že jen pár jeho přátelům se podařilo přežít a navíc jsou v bezvědomí a nevypadá to s nimi dobře. Ti elfové byli posledních pár let jeho jedinou rodinnou. Žili v komunitě v Parku, která byla světem sama pro sebe a čekali až vítr dobrodružství jednou za čas přivane nějakého dobrodruha do jejich čtvrti, aby si mohli vyměnit pár příběhů, posedět a jít. Teď část své rodiny ztratil a druhou možná ztrácel. Opravdovou rodinu také neměl, jeho otec se jednoho dne ztratil někde v severním Kalimdoru a jeho matka bojovala a zemřela za svobodu v bitvě o Hyjal. Neměl ani žádné sourozence, Eruveo byl úplně sám. Sám na celé světě, protože ho všichni okolo opouštěli. Když nad tím tak přemýšlel, návrat domů vlastně také nebyl moc perspektivní volbou, protože neměl ponětí, co "bude", až bude zpátky doma mezi svými lidmi. Byl pryč velice dlouhou dobu a žádné známé neměl. Všechno vypadalo, že je beze smyslu, alespoň ho zatím Eruveo nenacházel. Jeho loď by měla odplout už zítra, takže by měl být brzy doma. Doma. Byl Darnassus opravdu jeho domov? Byl po té dlouhé době, co žil jen v úzkém okruhu elfů, Darnassus opravdu Eruveovým domovem? Eruveo si tím posledních pár hodin nebyl zcela jistý, ale byl si jistý tím, že už nechce jen sedět a nečinně přihlížet, jak Azeroth mizí v temnotách ničeho. Tentokrát chtěl být v první řadě a na všechno hezky vidět. Ačkoliv nebyl Eruveo voják, neviděl důvod, proč by nemohl nějak pomoct. Válka bude, to je jisté. Svět byl v pohybu a ani jedna frakce to nechtěla nechat jen tak být. Zbrojili proti nově povstalým silám, zbrojili i proti sobě. Teď, když byl i nastálý chatrný mír mezi Aliancí a Hordou zničen odchodem Thralla a nástupem Garroshe, věci se určitě změní. Horda vždy usilovala o území elfů v severním Kalimdoru. Teď, když už nemají nikoho, kdo by je držel na uzdě, Horda bude opět zrcadlem staré Hordy. A možná i proto se Eruveo chtěl vrátit domů a nezůstat dál ve Stormwindu. Měl obavy, co by se mohlo s jeho domovinou stát a ve Stormwindu stejně už nic nezmůže. Netrpělivě si podupoval a dál házel kamínky do chladným vod jezírka. Vítr ho pleskal do tváří a dunivě se proháněl městem a valil se přes hradby až za kopce, tyčící se nad Stormwindem. Eruveo vstal a přešel od jezera směrem k přístavu, v naději, že loď by mohla připlout už dnes. Stormwindský přístav byl veliký, prý největší na celém Azerothu. Museli jste sejít kaskádovitými schody seshora z města až dolů k moři. Na nejvyšším stupni přístavu byly domy, které z jedné strany obepínaly Stormwindský hřbitov, na ně pak navazovaly hradby, které obehnaly zbytek města. O jedno patro níže byl vyhlídkový bod, kde stála veliká mramorová socha lva. Lev je znakem celé Aliance. Od lva vedly dvě cesty. Jedna podel hradeb, jež se neustále zvětšovali s tím, jak jste klesali, a navazovala na kamenitou cestičku, jež vedla k jednomu z přístavních mol. K tomu, odkud jezdily lodě právě do Rut'theranské vesnice, která přiléhala k Darnassusu. Nad molem stál masivní a zdobený dřevěný oblouk, který rostl z dvou kruhovitých květináčů. Na opačném konci přístavu stály lodní doky a kousek v moři maják, který svítil lodím na cestu. Stormwindský přístav byl se svými čtyřmi nástupními moly asi opravdu největší v celém Azerothu. Horda přístavy snad ani neměla, alespoň lodní dopravu nevyužívala tak hojně jako Aliance, a v žádném jiném městě přístav také nebyl. Jen Rut'theranská vesnice a Auberdine měly svůj vlastní přístav, odkud sice jezdilo spoustu lodí, ale ani jeden nebyl zdaleka tak veliký jako ten ve Stomwindu. Eruveo se rozhlížel po přístavu, který byl úplně prázdný, lodě tu nekotvily. Jen dvě byly na opravě v docích. Přístav zel prázdnotou, která pro něj byla velice neobvyklá. Vždy se to tu hemžilo lidmi – potulnými prodejci, kteří jezdili z daleka, aby nabídli ve Stormwindu své exotické zboží; různými cestovateli a badateli, kteří přijeli zkoumat a pátrat do Stormwindské knihovny po záhadách; diplomaty z jiných hlavních měst – hlavně Darnassusu a Exodaru – či Hordy. Dnes tu však nebyl nikdo, ani cestovatelé, ani obchodníci. Nebyly žádné zprávy o tom, co se děje v Kalimdoru. Co když Darnassus dopadl ještě hůř? Eruveo měl spoustu otázek, na které však nedokázal odpovědět nikdo. Musel čekat do zítřejšího rána na svou loď, a pak ještě absolvovat dlouhou cestu po moři. Cestování po moři byla jedna z věcí, kterou Eruveo opravdu neměl rád. Cokoliv jiného by snesl, ale houpání moře a jeho vzpomínky, jak se drží lodního zábradlí a je bledý, ho přiváděly k šílenství. Eruveo se bezcílně potloukal městem a pozoroval obyvatele města, kteří prozměnu pozorovali jeho. Koukali na něj jako na vyhynulý druh, se soucitem v očích, přesto velice zaujatě a bystře. Eruvea to dohánělo k šílenství. Zůstal sice jediným nočním elfem ve Stormwindu, co byl při vědomí, ale to snad ještě neznamenalo, že je jediným svého druhu! Eruveo přidal do kroku a rozhodl se, že si dlouhou chvíli zkrátí v rozsáhle knihovně, která byla připojena ke královské pevnosti. Vydal se směrem k ní, překračoval vznešené klenuté mosty nad kanály a zkoumal, kde všude způsobila předminulá noc škody. Míjel právě hranice Trpasličí čtvrti, když si všiml, jak na protějším břehu běží šílený mužíček směrem k padacímu mostu přes kanál. Eruveo tomu nedával nijak velkou důležitost, ale zajímalo ho, proč má tak naspěch. Je to posel a nese nové zprávy Varianovi? Tato domněnka trochu zrychlila Eruveův krok a následoval mužíčka do pevnosti. Překročil padací most a rozprostřelo se před ním nádvoří s fontánou, na jejímž vrcholu stála socha krále Variana v nadživotní velikosti. Okolo fontány byly mírně zatočené schody, které vedly ke vchodu do pevnosti. Brána byla hlídána královskou elitní střáží. Eruveo viděl, jak mužův pláštík mizí ve vchodu. Zrychlil na kroku a vyběhl schody. Podíval se tázavým pohledem na střáž v domění, že ho zastaví a zeptá se ho na záměr návštěvy pevnosti, ale ta se ani nepohla. Eruveo tedy prošel a stanul na červeném koberci, který se stoupavě vinul až do trůnního sálu. Vlevo u vchodu byla hned chodba vedoucí ke knihovnám, ale Eruvea momentálně víc zajímal malý mužík, který se právě vybelhal nahoru. Elf šel opatrně za ním. Hned jak jeho hlava převýšila úroveň podlahy, spatřil na trůnu krále Variana, jak zaujatě poslouchá malého mužíčka a se zvláštním výrazem ve tváři přikyvoval. Eruveo nevěděl, jak zjistit víc, aby to nevypadalo, že odposlouchává. Zvědavost byla veliká, ale jaký by si našel důvod k tomu, aby se příblížil až do královy přítomnosti? Do místností okolo sálu běžní lidé přístup neměli. Neměli ten přístup ani do knihovny. Elfové dostali vyjímku kvůli studiu okolí, protože se zde nacházelo spoustu knih o botanice, fauně i historii a elfové se rádi dozvěděli něco nového. Ale do takové blízkosti krále se normálně žádný z nich nedostal. Eruveo však dostal nápad, aby zdůvodnil jeho přítomnost. Odhodlal se a vystoupil až nahoru. Tady ho už stráž zadržela, král si toho hned všiml. Rukou odstrčil malého mužíčka a vstal. „To je v pořádku, pusťte toho elfa dál!“ Stráž se rozestoupila a uvolnila Eruveovi cestu. Ten se pomalým krokem přibližoval ke králi, který se opět posadil na trůn a dal mužíčkovi pokyn, aby pokračoval. Eruveo došel až k nim. Král mužíčka opět přerušil. „Vítam tě zde, elfe. Slyšel jsem o tobě a je mi líto tvých druhů. Existuje něco s čím bych ti mohl pomoci?“ „Přišel jsem se jen rozloučit. Zítra odjíždím do Darnassusu a přišlo mi nevhodné neříct ani sbohem.“ „Šlechetnost elfů opravdu nezná hranic. Nebudu se tajit tím, že vztahy mezi lidmi a elfy nebyly nikdy nejlepší, ale jsem opravdu rád, že jsi byl jedním z těch, kteří je přišli do Stormwindu budovat.“ „Děkuji Vám, veličenstvo!“ Eruveo stále doufal, že se konečně dozví poselství malého mužíčka. Doufal v jakékoliv zprávy, které uslyší o nějakém koutu světa. „Právě sem dorazil posel s nejčerstvějšími zprávami, které tě určitě také budou zajímat. Jsou s Vámi elfy úzce spjati!“ Eruveovi poskočilo srdce. Bál se nějakých špatných zpráv, zároveň byl už neskutečně napjatý, ať se dozví cokoliv. „V Alianci máme staré nové spojence. Poté, co se odřízli při druhé válce od zbytku světa, se k nám lidé Gilneasu opět připojují a je to i zásluha elfů, kteří jim přišlíbili pomoc při hledání léku na jejich... poněkud děsivou nemoc.“ „Děsivou nemoc? O čem to mluvíte?“ „Mluvím o kletbě worgenů. Lid Gilneasu se sice ubránil událostem zvenčí, když okolo sebe obehnal vysokou zeď, neunikl však rozkladu zevnitř. Občanská válka a prokletí worgenů. V minulých dnech, když se narušila rovnováha světa, zaútočili na břehy Gilneasu Opuštění a skoro celý Gilneas vyplenili. Jeho lid teď hledá útočiště u svých starých spojenců – Aliance. A my v této nově začínající válce spojence vyhledáváme. Lid Gilneasu je už na cestě sem a někteří jsou na cestě do Darnassusu. Celý severní Lordaeron, nebo spíš jeho zbytky, jsou plně pod vládou nemrtvých. Samozřejmě, že povedeme útoky na znovuzískání toho, co nám kdysi patřilo, abychom očistili jména našich bratrů, a pak můžem začít obnovovat i Gilneas. Do té doby jsou našimi hosty.“ „Samozřejmě, veličenstvo. I u nás v Darnassusu jim poskytneme přístřeší. V těchto těžkých dobách si musíme všichni vypomáhat a odložit starou zášť!“ „Pravdivá slova. Teď mě omluv, musím vyřídit nějaké úřední záležitosti. Přeji Ti šťastnou cestu na Kalimdor!“ „Děkuji, veličenstvo. Doufám, že se ještě někdy shledáme.“ Varian přikývnul a Eruveo odešel. Zprávy, které se dozvěděl nijak jeho náladu neovlivnily a nijak zlomové pro něj taky nebyly. Očekával nějaké zprávy ze své domoviny. Ale to, že nepřišly žádné zprávy ho aspoň nechávali klidným, že je nejspíš všechno v pořádku. Cestou ven ze sálu se stočil do chodby, vedoucí do knihovny. Přišel do místnosti, uprostřed bylo vyvýšené atrium porostlé trávou a nemělo střechu. Na konci místnosti byla klenba a výhled na další jezírko, které se nacházelo už za hradbami města. Bylo tu jen malé políčko a domeček. Uprostřed jezírka byl ostrůvek. Eruveo se na chvíli posadil do travnatého atria a opřel se o strom, který rostl uprostřed. Tohle místo mu alespoň trochu přípomínalo Park a líbilo se mu zde. Za chvíli usnul! Vzbudil se pozdě v noci, nebe bylo jasné a plné stříbrných hvězd. Bylo ale docela chladno a Eruveo se klepal zimou. Právě málem zaspal svou poslední noc ve Stormwindu, ale co se tak dalo ve Stormwindu dělat? Mohl zajít do nějaké krčmy na ty silně alkoholické lidské dryáky. Eruveo však nebyl zvyklý na takové pití, vlastně skoro žádný z elfů nebyl zvyklý na pití lidí. Ale to mělo aspoň nějakou chuť, kdežto alkoholické nápoje trpaslíků byli pro normální stvoření nepoživatelné. I lidé Stormwindu měli co dělat, aby do těla dostali aspoň jeden náprstek. Takže možnost krčmy Eruveo vynechal. Na noční procházku po pamětihodnostech města se mu také nechtělo. Rozhodl se nakonec, že se půjde rozloučit s Elwynnským lesem, který byl v posledních letech náhradou za Ashenvalský háj. Vyšel tedy ze Stormwindské pevnosti a podél kanálů si to zamířil k městkým branám. Pak si uvědomil, že v tuhle noční hodinu budou nejspíš zavřené, tak využil svých druidských schopností a vznesl se do vzduchu jako havran. Měl celé město jako na dlani. Město, jež mu bylo po mnoho letech náhradním domovem. Mával křídly a pak se rozletěl vpřed a plul vzdušnými proudy nad koruny lesa. Za dne přívětivý Elwynnský les, vypadal v noci posmutněle a nebezpečně. Před pár lety, kdy v něm řádilo Deafiasovo bratrstvo také nebezpečným opravdu býval. Teď v něm žila už jen divoká zvířata a v některých částech lesa se nacházely malé lidské vesničky, jako vesnička Goldshire nedaleko Stormwindu. Eruveo se pomalu začal spouštět dolů do trávy. Když se dotkl jejích stébel, změnil zpátky podobu a šel pěšky. Děkoval duchům lesa a hladil majestátní stromy. Ležel na vlhké trávě a děkoval zemi za to, že mu byla za jeho pobytu ve Stormwindu matkou. Druidi měli neobyčejný vztah k přírodě a Eruveo měl ten vztah ještě dvojnásobný. Příroda byla jeho jedinou rodinou a Eruveo ji ctil. Nad ránem se Eruveo vracel do Stormwindu. Najednou mu to připadalo hrozně zvláštní, že opouští něco, co tak dlouho znal a kde vlastně cítil docela příjemně. Ale už se nemohl dočkat, až bude v Darnassusu a bude potkávat spoustu nočních elfů. Když dorazil k branám Stormwindu, tak už svítalo, takže si Eruveo došel jen pro svůj vak, který měl v Katedrále světla, rozloučil se a požehnal zbytku svých zraněných přátel a vydal se na cestu do přístavu. Uvědomoval si každý krok, který udělal a intenzivně ho vnímal. Loučil se s městem a vzdával mu hold. Prošel klenbou, která byla vstupem do přístavu. Nad mořem viselo slunce a ozařovalo vodu, která dostavala barvu azura. Zběsilé světlo majáku se pořád točilo a svítilo mu do obličeje. Eruveo pomalu začal scházet dolů k molu, jeho loď se už v dáli přibližovala. Dřevěná prkna mola zavrzala, když na ně Eruveo vstoupil. Ofoukl ho studený vítr od moře a doprovázel ho jeho šum a zvuk nárazu vln na břeh. Plachty lodi v dáli se třepaly a loď svou přídí čeřila hladinu. Eruveo pozoroval, jak se loď, která převeze jeho další osudy zpět domů, stále přibližuje. Trochu se chvěl, možná nadšením, možná trochu ze strachu. Ucítil slaný mořský vzduch a pach ryb. Velké moře ho lákalo na dobrodružnou cestu. Cestu za největším dobrodružstvím, hledáním domova. Dřevěná loď s vysokými stežněmi právě doplula k molu a mírně postříkala elfa studenou vodou. Eruveo si otřel obličej a koukal se na loď. Pak se ohlédl za sebe a spatřil Stormwind, který byl ozářen salvou zlatých slunečních paprsků. Je konec, tady elf skončil. Nastoupil na loď. Kapitán posádky ho uvítal na palubě. Loď byla ze světlého dřeva, byla to obyčejná lidská dopravní loď, která měla sotva pár děl, které byly přívázané na hlavní palubě. Eruveo vešel do podpalubí, aby se seznámil s posádkou. Ta byla tvořeno z jedné mladší elfky, která měla vlasy zelené jako tůňka. Měla odhalené celé břicho a v pase měla zavázaný modrý potrhaný šátek. Dalším členem byl zavalitější trpaslík s krátkými vousy, jeden průměrný muž, člověk, s tetováním nějakého ptáka na paži, jeden vyšší a svalnatější muž, který vypadal jako kormidelník. Byl holohlavý a měl přes čelo černý šátek. Posledním členem posádky byl kapitán, také člověk, také průměrné postavy, s šibalským výrazem ve tváři. V podpalubí byly mezi dřevěnými trámy rozvěšeny sítě na spaní a uprostřed stoly, na kterých byly rozteklé svíčky. Vzadu byla malá chodbička, která sloužila jako sklad potravin. Byla tu nějaká bílá mouka a nějaký žlutý sypký prášek. Eruveo neměl ponětí, co to je. Za chodbičkou byla malá kajuta, která patřila kapitánovi. Byla tam normální postel s přehozem a veliké okno s výhledem na moře. Posádka byla mírně nevrlá, že se ani nezastaví na nějakou zábavu ve Stormwindských krčmách a hned popluje zase zpátky. Elfka, Kinthala, dala svou nechuť Eruveo najevo zlostným pohledem, který se však mísil s křivým úsměvem. Přeci jen, byli to námořníci, kteří jsou proslulí svou vášní pro pití. Kinthala nebyla vyjímkou. Vzala si ze stolu špinavou flašku, zuby jí odšpuntovala a vyklopila do sebe pořádného lomcováka. Eruveo opětoval její křivý úsměv a vystoupil po točitých schodech nahoru na palubu. Viděl jak trpaslík valí na loď nějaké sudy, odhadoval, že to bude ta divně páchnoucí tekutina, kterou Kinthala pila, tahal tam nějaké pytle a hulákal. Když byli plně naloženi, kapitán vydal rozkaz k vyplutí. A tak začal Eruveovi mizet Stormwind v dáli. Bohužel začal mizet i ostatním z posádky. Kinthala a muž s tetováním na paži, Simon, to nesli asi nejhůře. Kapitán pevninu rád neměl a i když měl možnost, držel se blíž k přístavu. Kinthala a Simon rozpustili plachty a kormidelník Fexter začal otáčet loď k západu. Eruveo vdechoval mořský vzduch a přišlo mu, že už teď je na míle daleko od Stormwindu, ten byl však ještě v dohlednu a jeho vysoké věžičky se s elfem loučily. Voda byla čistá a bylo vidět hluboko, ale Eruveo nestihl cokoliv zaregistrovat, protože loď začala nabírat na rychlosti. Začala jeho velká cesta zpět domů.


Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.