link

The Council of Three Hammers: Fire and Iron, 1. kapitola

//pic/uploaded/council
Stránka 1 | Další ->
Nebe nad Aerie Peakem lákalo Kurdrana Wildhammera jako vzdálená záře táborového ohně za mrazivé zimní noci. Poté, co byl dvacet let uvězněn v pekelném světě známém jako Outland, byl konečně doma. Nikdy nelitoval dne, kdy se přidal k Alianční expedici, aby bojoval s orkskou Hordou přímo v jejich domovině, ale po celá ta dlouhá léta strádání ho v srdci pálila touha vidět tuto oblohu. Jeho gryfon, Sky´ree, plachtila nad ním s dalšími třemi svého druhu, stejně plná života jako byla po celá ta dvě uplynulá desetiletí. Toužil být s ní tam nahoře a cítit ostrý horský vzduch šlehající mu do tváře. Osud tomu tak chtěl, aby kráčel po světě na dvou nohách, ale na obloze se cítil opravdu svobodný. To byl ten největší dar, který mu Sky´ree mohla dát. Větší než její zuřivost v dobách války, větší než její přátelství v období míru; největším darem bylo létání. Ale protentokrát ji nechá vystoupat k nebesům samotnou. Kurdran se zhluboka nadechl a pohledem zkoumal svůj domov: zelené lesy táhnoucí se do všech směrů; Wildhammerští trpaslíci rozesetí v krámcích i domech podél úbočí hory; a obrovská voliéra, kamenná ohrada vytesaná do podoby jednoho z ušlechtilých gryfonů, tyčící se nad Aerie Peakem. Vše bylo stejné jako dřív. Kurdran vytáhl malé kovové žezlo, obalené travou a ozdobené gryfoními pírky. Nebyla to žádná zbraň – jeho bitevní kladivo mu viselo na zádech – byla to pouze památka. V Outlandu se toto žezlo stalo téměř mystickým předmětem, symbolem toho, čím byl, a symbolem domova, za který bojoval a který chránil. Mnohokrát ho držel v dlaních a cítil, jak jím prostupuje naděje, která ho poháněla vpřed. Ale nyní, když byl doma, se zdálo, jako by síla žezla – Vzduch proťal pronikavý skřek. Kurdran vzhlédl a pocítil bodavý osten strachu. Sky´ree prudce klesala k zemi, křídla zkroucená v nepřirozené poloze. „Sky´ree!“ zařval Kurdran. Gryfon narazil do země s ohavným zaduněním. Rozlámané kosti jí vyčnívaly ze zadních končetin a z ošklivé rány v lebce tryskala krev. Sky´ree se pokusila vstát, ale zhroutila se bolestí. Rozevřela zobák a z něj unikl slabý nářek. „Nehejbej se, holka!“ vykřikl Kurdran. Rozběhl se k padlému společníkovi, srdce mu divoce bušilo, když najednou něco v jeho ruce ztuhlo. Žezlo v jeho dlani se kroutilo a měnilo v cosi děsivě známého...krystal...diamant. Vystřelily z něj zářící úponky a začaly šplhat po jeho paži, zmrazujíce mu končetinu na pevný kámen. Vazká substance mu dosáhla hrudi a směřujíc dolů, připoutala jeho nohy k zemi. Kurdran se pokusil natáhnout pro kladivo, ale diamant obalil jeho paži dřív, než stihl zbraň strhnout ze zad. Zmrazen na místě mohl jenom bezmocně sledovat, jak gryfon, který mu nesčetněkrát zachránil život, který se stal součástí jeho samého, pomalu krvácí přímo před jeho očima. Diamantové vězení se mezitím plazilo vzhůru na Kurdranův krk, ledové a těžké, až se mu přelilo do hrdla a vyplnilo jeho plíce. Nakonec mu přikrylo oči a uši, a Sky´ree i lákavá modrá obloha byly pryč. Ale svoboda smrti byla Kurdranovi odepřena. Existoval někde v prázdnotě, zatímco jeho myslí se propaloval děs jako tekutý kov v kovárně. Nakonec zaslechl slabé rytmické dunění, které se ale postupně stávalo hlasitějším a hlasitějším. BUM. BUM. BUM. Každý náraz mu rozechvěl celé tělo, jako kdyby někdo bušil nějakým tupým předmětem do jeho krystalického hávu smrti, pokoušeje se ho osvobodit. BUM. BUM. BUM. Tvrdost jeho těla mizela. Do končetin se mu navracel cit. A ten zvuk získal jiný tón. CINK. CINK. CINK. Ten povědomý hluk bylo vše, co potřeboval, aby mu bylo jasné, kde je, a aby zjistil, že byl pouze probuzen z jedné noční můry do druhé. To, co pronikalo Kurdranovi do uší, bylo kovové drnčení kladiva narážejícího do kovadliny, jež znělo dnem i nocí. Tep města, které nebylo jeho, a jež bylo vystavěno hluboko v srdci hory, a které tak nikdy nepoznalo radost z otevřené oblohy. Bylo to Ironforge.
*****
Město Kurdranových předků byl vřící kotel starých předsudků. Zvuk stloukání nikdy neustával a v jeho toxických výparech se rozpouštěla veškerá logika Bronzebeardů, Wildhammerských i Dark Ironských trpaslíků, kteří zde v Ironforge společně žili poprvé po více než dvou stoletích. A Kurdran stál na okraji toho všeho zíraje do ohnivého nitra města, čím dál zmatenější, jak se blížilo k vybuchnutí. Měl znepokojující pocit, jako by byl stále ve válce s prokletou Hordou a uvězněn v Outlandu. Zde v Ironforge ale nebyli žádní zřejmí nepřátelé. Žádní šílení démoni. Žádní smyslů zbavení orkové, kteří by se mohli přerazit, aby zničili veškerý život na jeho světě. Zde byla pouze slova. Když Kurdran před pouhými několika týdny dorazil do Ironforge, bylo s ním kvůli jeho obětem v Outlandu zacházeno jako s nějakým hrdinou; nyní to však bylo jiné. Z šerých síní Ironforge se jako pomstychtiví duchové krvavé Války tří kladiv, která před mnoha lety rozbila jednotu trpasličích klanů, šířily neopodstatněné fámy zaměřující se na klan Wildhammer. Tyto klepy začínaly jako povídačky o rituálních obětech prováděných na Aerie Peak a končily jako příběhy o tom, jak Kurdran ještě v Outlandu popravil tucet dalších aliančních bojovníků, když prchli z bitvy. A před týdnem se pozornost trpaslíků obrátila k novému předmětu zájmu. „Rada tě očekává, Mistře Kurdrane.“ Kurdran Ironforgeského strážce ignoroval a sevřel Wildhammerské žezlo pevněji v rukou. Ze své vyhlídky u hnízdiště gryfonů Kurdran shlížel na jeskyni podobnou Great Forge – výstižně pojmenované srdce Ironforge. Proudy roztaveného kovu v kaskádách padaly ze stropu do vroucích žlutooranžových jezírek; za vířícími nádržemi tekutého kovu bušili trpasličí kováři kladivy do kovadlin. Žár byl nepřirozeně tíživý, především zde blízko kovárny, takže Kurdranovi připadalo, že je uvězněn v neprůhledné skleněné nádobě pod planoucími slunečními paprsky. Sky´ree ležela na lůžku ze slámy po jeho boku, nohy zasunuté pod mohutným tělem. Kurdran se jí mozolnatými prsty probíral opeřenou hřívou a rozjímal nad svým osudem. „Proč sem se vůbec rozhod sem přijít?“ mumlal si Kurdran pod vousy. „Pač si nechtěl vidět, jak se znovu opakuje krvavá minulost,“ odpověděl mu klidný hlas. Vedle něj se objevil Eli Thunderstrike a začal urovnávat trsy slámy do úhledných hromádek. „Pač král Magni, i když je Bronzebeard, si zasluhuje úctu. A protože, jaks´ sám řekl Falstadovi, seš jedinej vhodnej trpaslík pro tenhle úkol.“ Kurdran jenom dál hladil Sky´ree. Eliho slova ale probudila v jeho mysli bodající vzpomínky. Po návratu z Outlandu se Kurdran zachoval velmi neuctivě ke svému blízkému příteli Falstadovi, který vládl klanu Wildhammer v době Kurdranovy nepřítomnosti. Myšlenky na Falstada by ale jen rozhojnily Kurdranovy strasti, a tak je Kurdran tvrdě potlačil. Z hrdla Sky´ree se vydralo hluboké vrkání a gryfon šťouchl Kurdrana zobákem, jako by chtěl zdůraznit Eliho slova. „Nemluvil sem s tebou.“ Kurdran odmítavě mávl rukou směrem k Elimu a pak se obrátil zpět na Sky´ree. „Ani s tebou.“ Sky´ree se jenom posunula ve svém slaměném hnízdě, krátce odhalujíc tři krémově zbarvená vejce s modrými tečkami, která vyseděla krátce po jejich příchodu do Ironforge. Kurdran chtěl, aby se raději vrátila do Aerie Peak, než aby dál zůstávala ve městě, ale ona by ho neopustila. Nebyla žádný domácí mazlíček. Měla svobodného ducha a mohla si svobodně zvolit svůj osud, stejně jako si Kurdran mohl zvolit svůj. Její rozhodnutí zůstat naplnilo Kurdrana směsicí radosti a vzteku. Těsně po vysezení vajec totiž Sky´ree zeslábla a už nebyla schopná létat; kněží, chovatelé gryfonů i alchymisté, kteří ji zkoumali, došli všichni ke stejnému závěru. Stav, ve kterém se Sky´ree nyní nacházela, nenastal v důsledku žádné záhadné choroby, kterou by se nakazila v Outlandu nebo v Ironforge. Byla to nemoc, na kterou existoval jediný lék: čas. „Mistře Kurdrane –“ „Už du!“ vyštěkl Kurdran na Ironforgeského strážce. „To asi daleko nedojdeš, když furt sedíš na zemi, hm?“ vynadal mu Eli, který se stále věnoval práci. Kurdran něco zavrčel a vyškrábal se na nohy. Oplátovaný Bronzebearský strážce se otočil a začal si nemotorně razit cestu mezi hnízdy gryfonů, která se táhla podél cesty kolem Great Forge. Od té doby, kdy Wildhammerští dorazili do města se svými vlastními gryfony, se hnízdiště více než dvojnásobně zvětšilo. Určitým způsobem se toto místo stalo upomínkou na Aerie Peak; byl to jakýsi domov mimo domov. S žezlem v ruce následoval Kurdran strážce, kývaje na Wildhammerské jezdce na gryfonech, kteří posedávali mezi hromádkami slámy. Podle výrazů v jejich tvářích by se mohlo zdát, že Kurdran snad odchází na smrt. Určitým způsobem to byla pravda. Kurdran následoval stráž, až dorazili k High Seat. Před síní byl shromážděn hlučný dav trpaslíků, jejichž tváře se utápěly ve světlech a stínech dopadajících z planoucích kovových nádob naplněných ohněm, které byly rozesety po městě. Přítomni byli členové všech klanů: Bronzebeardi v naleštěných stříbrných plátech, potetovaní Wildhammerští ozdobení gryfoními pírky a Dark Ironi s kůží barvy popela oděni v pracovních zástěrách zašpiněných od sazí. Jak se Kurdran prodíral davem, občas zachytil střípky konverzace mezi rozrušenými trpaslíky. „Bronzebeardi uchovávali náš kus Modimova kladiva, tak jak byl, tak jak měl bejt!“ „Jo, šoupli ho do svý knihovny, kde akorát chytal prach. Zato Wildhammerští udělali z našeho kousku něco novýho.“ „Jó, kámo, vo tomhle se nemá cenu s Bronzebeardama hádat. Každej fajnovej výrobek, kterej vyjde z Ironforge, je jenom krám, kterej čórli ze starejch krypt,“ křičel gryfoní jezdec vedle. Někdo v zástupu postrčil mluvčího směrem ke Kurdranovi a dav se posunul, uzavíraje se kolem něj. „Děte mi z cesty!“ zakřičel Kurdran. Několik trpaslíků poblíž něj se rozestoupilo. Ostatní na něj zlostně hleděli, tváře zkřivené vztekem. „Uvolněte cestu Kurdranovi, představiteli motejlů!“ zaburácel něčí sarkastický hlas, používaje hanlivou přezdívku Kurdranova klanu. „Runda piva pro všechny, estli se Kurdran vzdá svýho kusu Modimova kladiva!“
Stránka 1 | Další ->


Naposledy upravil/a Mordecay 10.09.2014 v 18:19:04.

Chcete si povídat o World of Warcraft? Připojte se na náš Discord. Rádi vás uvidíme.

Diskuze

cerberos 20.08.2013 15:16

zbožnoval jsem,Falstada, i Kurdrana,trpaslíci mají podle mě nejlepší humor ze všech ras ve wow,i jejich mluva je mi blízká místo pojd sem řeknou pocem,nebo jestli na esli atd,prostě lidová mluva nebo spíš na naše poměry podle třídy, mluva dělnická...ale zklamali mě a naopak Moira mě mile překvapila,a to vše za to že pomohla Varianovi vyčistit hnízdiště trollů,a i tak když Varian výčital před ní Falastada i Kurdrana že mu nepomohli ,tak je i obhajovala..Moiru už ted beru,tenkrát jsem z ní měl smíšené pocity...at žijou dwarfové!

Argus 17.09.2011 09:50

Obvykle teda povídky nečtu, ale příběh o trpaslících sem si nemohl nechat ujít. Jsou moje nej. rasa, tak jsem čekal, co z toho vyleze:-D, a teď po přečtení skládám poklonu a budu se těšit na další díl.

Divinespite 16.09.2011 14:45

skvělá práce jako vždy ....

Kostny 16.09.2011 13:05

diky diky diky

Bellatrix 15.09.2011 22:49

Esperanta
Netolička by z tebe měl radost
Blbost :P
Esperanta
já sama nedokážu psát takhle ani v češtině.
Ještě větší blbost! :PAle jo, mistr Netolička je mi velkým vzorem, to musím přiznat. A jinak děkuju
Šéfredaktor WoWfan.cz

Katscha 15.09.2011 21:46

Nice bella, jako vždy

Esperanta 15.09.2011 20:52

Netolička by z tebe měl radost ubdivuju ten překlad, já sama nedokážu psát takhle ani v češtině. Good job!

Brisin.ger 15.09.2011 19:52

to bola iba nahoda

Bellatrix 15.09.2011 19:09

Páni, ty jsi rychlej, ještě jsem ani nestačila postnout novinku

Šéfredaktor WoWfan.cz

Brisin.ger 15.09.2011 18:57

vdaka za preklad som zvedavy ako to dopadne

Pro napsání komentáře musíte být přihlášený.
Přihlásit se
nebo
Zaregistrovat nový účet